Sekce

Galerie

/gallery/Carlisle-Esme.jpg

Upíři. Bytosti tak dokonalé a bezchybné. Říká se, že i bezcitné. Opak je však pravdou. Pokud dokonalé, tak jen ve dvojici... Jako Esme a Carlisle.

Česko-slovenská spoluautorská povídka z noční dílny Jessy a Kate.

Přejeme příjemné čtení. :)

Netušila som, čo robiť. Srdce mi tĺklo ako o závod a podvedomie kričalo jediné slovo: „Utekaj.“

Všude kolem byl cítit zápach spálených těl. Měla jsem hrozný strach. Nevěděla jsem, jak dlouho to ještě vydržím.

Každým ďalším nádychom sa moje pľúca väčšmi napĺňali štipľavým dymom. Rozkašľala som sa a napriek zaslzeným očiam sa nemotorne rozbehla.

„Doktora!“ uslyšela jsem tichý hlas plný bolesti. „Doktora!“ Otočila jsem se a za mnou ležel nějaký mladý muž, který se dovolával lékaře. Když jsem přiběhla blíž k němu, zhrozila jsem se. Měl škaredě zraněnou nohu. Jeho stehno bylo napůl rozšklebené a všude bylo plno krve.

Jedna časť môjho ja na mňa kričala, aby som ho nechala tak, neohliadala sa a pokračovala vo vlastnej záchrane, ale tá druhá - a podstatne silnejšia - mu chcela pomôcť. Zo sukne som si vytrhla kus látky, ktorou som mu v okamihu začala obväzovať stehno. Za mojím chrbtom čosi zašramotilo...

Rychle jsem chlapci zavázala stehno a trhaně se nadechla. Ten podivný zvuk mě vyděsil. Pomalu jsem se otočila a tam stál...

Dlaň som si pritisla k ústam, aby som nevykríkla. To nemohla byť pravda, veď... Z očí mi vyhŕkli slzy. Dojatia, radosti, smútku? Sama som netušila.

Zírala jsem na něho a on se s tajemným úsměvem koukal na mě. Vždyť přece... Na vlastní oči jsem ho před deseti lety viděla umírat.

Vtedy, keď s ním umrela aj časť môjho srdca. Stále som si dokázala vybaviť jeho hlas, smiech. Pocit, ktorý sa ma zmocnil, keď bol pri mne a dotýkal sa ma. Všetko, čo sme spolu zažili...

„Šaliem?“ zašepkala som roztrasene.

Klekl si přede mě a zlehounka se dotkl mé tváře. Všechno ve mně se roztřáslo, chtělo se mi plakat štěstím. Ta láska, kterou jsem k němu cítila, nezemřela s ním. „Myslíš, že je to skutečné anebo sen?“ vydechl tiše.

Hlas, ktorý by mal byť pre mňa natoľko známy, mi odrazu pripadal... cudzo. Bol čistý ako prvá snehová vločka predtým, než dopadne na blatom pokrytú zem. Kým sa lenivo nechá unášať vzduchom. Tak krásny a jemný. „To nemôže byť ani jedno.“

Můj hlas byl oproti jeho tak jiný. Zhrublý. Odlišný. Jako oheň a led. Jako Slunce a Měsíc. Jako láska a nenávist. „Pamatuješ si, co jsem ti kdysi řekl? O světle, které nám přináší naději? Abys nepřestala doufat?“ Díval se mi naléhavě do očí. Nemohla jsem uhnout. Bylo to příliš známé. Příliš intimní.

Zmohla som sa len na nepatrné prikývnutie. Spomínala som si na každé slovíčko či povzdych, ktorý kedy vyšiel z jeho úst. Ale v tejto chvíli mi nič nedávalo zmysel. „Čo si zač?“ zašepkala som so stiahnutým hrdlom. Bála som sa čo i len štipky nádeje. Tá, ktorá sa každou ubehnutou sekundou silnejšie usadzovala na mojom srdci, bola až príliš sladká. Desivo.

Jeho rty se stáhly do úzké linky. Tuhle otázku čekal. Opět se rozezněl jeho božský sametový hlas. „Duch, přelud, tvoje fantazie, anděl nebo doktor... Na tom nesejde. Záleží na tom, že jsem tady. Tak dlouho jsi mě hledala, až se tvé přání vyplnilo.“

„Doktor?“ začudovala som sa. „Bál si sa krvi... Voľakedy.“

„Řekněme, že časy se změnily. Nic není tak jako dříve. Tedy až na jednu věc,“ pousmál se krátce. Z našeho vlastního opojení nás probralo tiché zasténání toho chlapce, kterému jsem ošetřovala nohu.

Dokonca v tme, ktorá vonku panovala, som videla jeho mŕtvolne bielu pokožku. Spanikárila som. Chlapec ku mne natiahol ruku.

„Já... Možná by se hodilo, kdybys nebyl moje fantazie, kdybys nebyl sen... Mohl bys být teď, prosím, doktor?“ řekla jsem polohlasem a dotkla se chlapcovy ruky. Byla zvláštně nepřirozeně ledová. Jakoby se ztrácel před očima.

Zamračil sa. „Možno by bolo lepšie, keby si sa... Alebo choď do domu a pokús sa nájsť obväzy. Prosím,“ dodal po chvíli. Jeho pohľady som za celý náš spoločne strávený čas mala dokonalo zmapované. Vedela som, že ma neposiela preč len tak. Nebol však čas sa s ním hádať - nie tu a nie v tejto chvíli. Zdvihla som pohľad pred seba. Náš dom bol pohltený plameňmi. „Nedá sa!“ Zašpinenými rukami som si vošla do vlasov. Odvšadiaľ sa ozýval krik.

Chvíli jsem myslela, že ohluchnu. Známý cizinec se podíval směrem k domu a potom směrem k dalším zraněným. „I jiní potřebují pomoc. Mohla bys, prosím...“ ukázal na nějakou malou dívenku, která ustavičně plakala.

„Ano, jistě.“ Vrávoravě jsem se postavila a oprášila si sukni. Podívala jsem se na něj a naše pohledy se střetly. Ten okamžik se mi vryje do paměti navždy. Jeho oči měly zvláštní barvu. Jako rozpuštěné medové zlato. Doběhla jsem k malé holčičce a dívala se, co se jí stalo. Snažila jsem se ji utěšit.

„A co se nezměnilo?“ pronesla jsem, když se však nikdo neozýval, dále jsem si hleděla ošetřování. Malá dívenka měla škaredě odřené lokty a na rukou měla puchýře od popálenin. Náhle jsem zvedla hlavu zpět k Němu a tomu chlapci.

Na místě, kde jsme před chvílí klečeli, nikdo nebyl. Zmizeli. Jakoby nikdy neexistovali. Byl to opravdu jen sen?

V tej chvíli ku mne začal doliehať tenký detský hlások. Nepatril však dievčatku predo mnou, prichádzal z diaľky, ktorá bola čoraz menšia. Čiasi ruka sa dotkla môjho ramena. „Babička Esme?“

„Ano, miláčku?“ usmála jsem se na svou vnučku a pohladila ji po hnědých krásně se vlnících vláscích.

„S Jacobom sme dostali chuť na orechové rezance. Ale dedko nám ich uvariť nevie, tak ma poslal za tebou. Taktiež ti odkazuje, aby si nesedela celý deň za notebookom a nevenovala sa len písaniu,“ odvetila Renesmee nevinne a jemne sa začervenala. Pretočila som oči, uložila dopísanú časť a vypla počítač. „Ten tvoj dedo mi tiež vždy kazí radosť.“

Když Renesmee odběhla zpátky za Jacobem, zvedla jsem se ze židle a šla do kuchyně zadělat těsto na moučník, který si má vnučka tak oblíbila. Zničehonic mě zezadu objaly něčí ruce.

„Kdy jsem ti naposledy zkazil nějakou radost?“ zašeptal mi můj muž do ucha. Jeho ledový dech mne pošimral na krku. Otočil si mě k sobě čelem a jeho zlaté, medové oči se láskyplně vpíjely do těch mých, které měly stejnou barvu. Naše oči začaly černat vášní a touhou, kterou jsme cítili.

Jemně jsem nad jeho otázkou zakroutila hlavou. „Carlisle, nikdy jsi mi neodpověděl na mou otázku. Co se tenkrát nezměnilo?“ Myslela jsem na okamžik, kdy jsem ho viděla, tehdy, kdy i se zraněným Edwardem utekl, aby ho mohl vyléčit, přeměnit. Bylo to několik měsíců předtím, než mor zasáhl i vesnici, kam jsem s tou malou holčičkou utekla. Vesnici museli vypálit, stejně jako tu, odkud jsem pocházela. Děvčátko bylo nemocné a mor se přenesl i na mě. Neměla jsem šanci, kdyby mne nenašel On. Můj sen.

„Moje láska k tobě se nezměnila, Esme. A nikdy se nezmění.“ Potom si mě láskyplně přivinul do náruče a lehounce políbil na rty. Jako tenkrát, když odcházel, umíral mi v náruči, a když jsem od něj po té utekla a nedaleko za městem si smutkem vykřičela hlasivky. Netušila jsem, že se za deset let znovu setkáme a pak, že naše láska bude trvat navždy. „Miluji tě, Carlisle.“

„Milujem ťa, Esme... Dokonca natoľko, že ti dovolím napísať knihu inšpirovanú našimi životmi,“ doberal si ma a predtým, než som stihla akokoľvek zareagovať, spojil naše pery v sladkom bozku.


Děkujeme všem, kteří se dostali až na konec - nebo jen povídku otevřeli - a doufáme, že jste v ní našli něco pěkného a originálního. :)

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kate

5)  Kate (10.08.2014 19:10)

Děkujeme, dámy. Snad zase něco z naší noční dílny bude...

SestraTwilly

4)  SestraTwilly (09.08.2014 21:21)

Pekná,nežná milá poviedočka,páčila sa mi.

emam

3)  emam (02.08.2014 21:53)

Mám sice lehký pocit schizofrenie, ale i tak je to pěkné
Milé počteníčko. Moc vám za ně děkuji

2)  Annie (02.08.2014 14:57)


Nemám slov, skvělé.

kala

1)  kala (02.08.2014 09:49)


Děkuji. Tak jsem se začetla, že jsem si ani nevšimla, že je povídka dvojjazyčná. Doufám, že vaše noční dílny budou pokračovat.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek