25.09.2010 [20:58], Anna43474, Povídky jednorázové, komentováno 11×, zobrazeno 464×

Padlo jiné rozhodnutí. To ona ovlivnila běh dějin. Proto život skončil tak, jak měl...

Někdy už je prostě pozdě

HUDBA

Byla jsem si téměř jistá, že se mi to jen zdá. Ale malá pochybnost tu přeci jen byla. Něco, snad zanedbaná vzpomínka, mi neodbytně tlouklo v mysli – jako moucha bourající do skla ve snaze dostat se ven.

Na druhém konci louky čekala postava. Nebo nečekala? Když jsem udělala krok směrem k ní, abych zjistila, kdo to je, ona učinila totéž. Nyní už jsem viděla, že je to žena. Stará žena.

„Babi?“ zašeptala jsem a ona také něco vyslovila, jenže její hlas jsem neslyšela. Opravdu to byla moje dávno mrtvá babička – věděla jsem jistě, že už dávno nežije, stále jsem si ji však pamatovala. Její staré vrásčité ruce a seschlá stařičká tvář s výraznýma čokoládovýma očima, které jsem zdědila po ní, ani jedno se nedalo s ničím zaměnit. Byla to ona.

„Babi, tohle je sen?“ zeptala jsem se a ona také něco řekla. Zamračila jsem se. Proč mluví ve stejnou chvíli jako já? Proč ji neslyším? Proč…

Zašustění mě přimělo se otočit. Podívala jsem se dozadu za sebe a spatřila tam jeho… Edwarda. Mého dokonalého upíra. Problém byl ovšem v tom, že jaksi… jiskřil. To on už tak na sluníčku prostě dělal.

Ale jak to mám vysvětlit babičce?

„Ehm, fajn,“ zamumlala jsem si pro sebe a chytila se nabízené ruky. Jeho dlaň krásně studila, přesto mi však na oné situaci přišlo cosi absurdního, nereálného… Byl to jen pocit, nebo to takhle vážně být nemělo?!

Otočila jsem se čelem k babičce a pokusila se usmát. Udělala totéž. Opět… To už bylo vážně podezřelé. Zvedla jsem ruku ve snaze dotknout se její tváře, když vtom se konečky mých prstů bolestivě zarazily o studený povrch. O plochu obrovského zrcadla.

„Ahoj, lásko,“ zašeptal mi Edward do vlasů a já si uvědomila, že dostál svého slibu. Zůstal se mnou až do mé smrti. Protože já nyní zemřu. Život přeci neměl mít tenhle konec.

***

S bušícím srdcem jsem otevřela oči a zůstala zírat do temnoty stropu. Sen. Jenom sen. Pouhopouhý sen. Nic víc… Přesto jsem se nedokázala přesvědčit, že to nebyla skutečnost. Minimálně jeden fakt svědčil ve prospěch mé námitky. Bolest v kloubech. A sípavý nádech, deroucí se z mých plic.

„Děje se něco?“ ozval se známý hlas od okna. Můj manžel seděl ve starém houpacím křesle a s dýmkou pohupující se v koutku úst pozoroval východ slunce. Úsvit ozařoval jeho stařeckou tvář a já si uvědomila, že přesně takoví jsme. Staří a použití. Připravení na odchod. V něčem ten sen měl přeci jen pravdu.

Unaveně jsem zavrtěla hlavou. „Všechno je v pořádku. Jen další noční můra.“

Pomalu vstal a přešel místností až ke mně. On alespoň mohl chodit normálně, kdežto já… Od dávné nehody na motorce mi nefungovala páteř od pasu dolů. Nikdy už jsem nemohla být normální.

„O čem se ti zdálo?“ zajímal se shovívavě, protože věděl, že mu stejně nic neřeknu.

„Pořád o tomtéž,“ zalhala jsem, ostatně jako vždy. Ještě tak, aby se trápil on. Neměla jsem to zapotřebí.

Posadil se zády k pelesti a usmál se. „Nechtěla bys jít dnes do sadu, lásko? Madeline a Leslie přivezou stádečko.“ Přezdívali jsme tak našim pravnoučatům, kterých bylo vážně nespočetně. Madeline a Leslie byly dvě nejstarší z našich pěti vnoučat, obě dvě už nějakou dobu dospělé. Na první pohled se od sebe nedaly rozeznat, protože to byla dvojčata – obě s polovinou indiánské krve a totožnými obličeji.

Oplatila jsem mu úsměv. „Jistě, Jakeu. Půjdu moc ráda.“

***

O padesát let později:

Na věčně mladičkou tvář dopadaly soucitné dešťové kapky, nahrazující svým chováním slzy, které už nikdy neměly přijít. Promočené vlasy se v pramíncích, z nichž ukapávala voda, převalovaly po zvlhlé kůži a nejevily nejmenší náznak, že by se chtěly vrátit na původní místo, do neuspořádaného rozcuchu.

S bílou růží na dlouhém stonku, visící bezvládně v konečcích prstů, se osoba rozešla pomalým krokem směrem k předem vyhlédnutému hrobu. Štěrk křupal pod podrážkami páru pevných bot. Věděla, kam míří – vracela se sem rok co rok, stále za stejným úkonem.

Když postava v tmavém kabátu došla až ke světlé mramorové desce na konci cedry lemované cestičky, zastavila se. Zvolnila postoj, přestože nepotřebovala odpočívat. Hlavou jí bezcílně bloudily myšlenky, neostávajíc ani na okamžik v klidné póze. Bolest už se dávno vytratila – nyní zůstal jen odpudivou hnilobou prosycený odér smrti s příměsí bázně a neutuchající viny. Nic víc, nic míň. Jako sen.

Alice se skloněnou hlavou zašeptala modlitbu a položila růži na kdysi dávno navršenou zeminu. Nápis na mramorovém kameni hlásal, kdo se na tom ponurém místě uložil k věčnému odpočinku. Jacob & Isabella Blackovi. Již navěky spolu – tak to také mělo zůstat.

Pomalu se otočila a ladným krokem odkráčela pryč. Věděla, že toto nikdo ovlivnit nemohl. Její sestra si vybrala. Proto se odebrala do míst, odkud nebylo návratu. Přesně takovýhle konec by měl mít život… Jak pro koho.

Ale někdy už je prostě pozdě.

Shrnutí

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

Komentáře

1

11)  Empress (22.03.2012 11:39)

Krásne a smutné, ale to je život

10)  kajka (22.03.2012 11:28)

Krása!!!!! A vůbec mi to nepřišlo smutný, tohle je přeci život! Jsem ráda, že si Bella v knížce vybrala Edwarda, ale jsem taky realistka a nedokážu si představit, že by někdo chtěl žít věčně. Brrrrrr, všeho moc škodí! Jenom je mi najednou líto Cullenů. Nikdy nezapomenou....... . Díky!

9)  MisaBells (03.10.2010 01:20)

No tak to jsem si vybrala chvíli pro čtení tvých jednorázove, to ti tedy povím... jestli jsem předtím "málem" brečela, tak teď "vážně" brečím. Holka ty mi dáváš, kam na to chodíš? Taky chci takhle psát! Bylo to skvělé a pravdivé a... Ještě že Bella zůstala s Edwardem a tohle ji nepotkalo.

8)  sfinga (26.09.2010 21:50)

Já se rozbrečela. Sedím tu, brečím a nestydím se za to.
Nebrečím, protože je to smutné, ale protože je to krásné.

7)  Karolka (26.09.2010 16:22)

Krásné! Musela jsem se několikrát zhluboka nadechnout, abych se nerozbrečela. Opravdu se mi to líbilo.

6)  Mystery (26.09.2010 15:36)

Sen.
Ten sen... Byla jsem ráda, když jsem spolu s Bellou procitla. Jako bych se znovu nadechla. Tyjo, říkám si, že jsem fakt ráda, jak to Steph vymyslela. Žádný trápení (když pomineme NM), láska přátelství. Ono by, myslím, Stmívání ani nebylo takovej trhák, kdyby nemělo happyend. Na ten všichni letí, že.
Ale co jsem chtěla říct - ukázalas mi, jaký by to bylo, kdyby nebylo to "A žili s Edwardem šťastně aý navěky..." A bylo to v rámci příběhu uvěřitelný. Vlastně bych si to takhle nějak představovala.
Díky, Ann!

5)  Evelyn (26.09.2010 15:36)

Krásné... Nejsem zastáncem Jacoba a Belly, ale tady mi to vůbec nevadilo a zdálo se mi to i jaksi přirozenější než v originále.

4)  ScRiBbLe (26.09.2010 15:25)

Sakra, nevím, co říct, došly mi slova. Jsem mimo, čučím na obrazovku v hlavě prázdno...
Smutné, krásné, dokonalé.
Promiň za heslovité vyjadřování, ale vážně nemám slov...

3)  Bye (26.09.2010 10:26)

Takhle nějak by to dopadlo, kdyby Stmívání skončilo podle mých představ...
Jasně, jsem Team Jacob
Ale teď vážně.
Ani, obdivuju autory, kteří dokáží vyjádřit maximum, minimem slov. Patříš mezi ně!
Bylo to... ne, smutné ne - ŽIVOT jako takový není smutný... PŮSOBIVÉ!
Děkuji
A ještě - štěstí, že to Steph tak šikovně vymyslela, co? Nakonec netratil Edward ani Jacob. A Alice mohla být šťastná

2)  Jenny (25.09.2010 23:19)

Ty píšeš úžasně!!
Anni, nádherné a... smutnééé
Smajlíci to holt umí všechno vyjádřit nejlépe...

1)  eMuska (25.09.2010 21:26)

Ja ťa preratím! Plakať v takúto nekresťanskú hodinu... Napísala si to prekrásne a... uveriteľne§ Jacob sa mi ešte viac sprotivil, ak to vôbec ešte je možné... píšeš úžasne...

1