Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/Mim%C3%AD%C3%AD.jpg

V životě každého z nás nadejde čas rozhodování a volby. Některá rozhodnutí jsou malá a téměř bezvýznamná, ale na některých závisí lidské životy a osudy ostatních.

Do téhle situace se dostala Bella. Rozhodovala se mezi svým životem a životem své nenarozené dcerky. Volba pro ni byla jasná a dala přednost svému malému upířímu zázraku.

Malá Elizabeth vyrůstala po boku jejího věrného vlkodlaka Jacoba a kamarídky Leah. Jednoho dne se však do jejich života zamotá nový mládenec. Avšak jen do Elizabetina?

Co se ale stane, když se mladá dívka potká s rodinou, která s ní má až moc společného? Zpevní se mezi nimi neviditelná vlákna, která je spojují, nebo se navěky přetrhnou?

1. Kapitola – Elizabeth Isabella Swan, Elis

„Odešel. On… Odešel. Odcestoval se svou rodinou beze mě. Teď je vše jinak a já můžu jen vzpomínat na ty krásné chvíle s ním s láskou v srdci i pod srdcem. Ale alespoň mi tady nechal ji – naši dceru. Plod lásky, která mezi námi kvetla,“ řekla jsem a pohladila své bříško.

 


Seděl jsem v tom proklatém pokoji a díval se na ni. Chtěl jsem ji nenávidět, vyhodit ji z okna, zabít, ale nemohl jsem. Něco vyššího mi v tom bránilo.

Ta malinká dívenka ležela na posteli vedle… Mrtvého těla Belly, miloval jsem ji na první pohled. Chtěl jsem ji vzít do náruče, utišit její pláč a nářek, ale stále jsem na jejím životě viděl krev. Bella položila svůj život za tohle dítě. Proč to jen udělala? Proč tu nemůže být sakra se mnou?

Vyměnil bych všechno na světě za Bellu, ale bylo mi to houby platné. Byla pryč, navždy. Ale její místo na světě teď patřilo té maličké holčičce. Elis – dívence jedinečného původu.

Napůl upír, napůl člověk. To by nebylo tak hrozné, kdyby nebyla Cullenová. Ano, je dcera té odporné zrzavé pijavice. Když nad tím tak přemýšlím, ta holčička za nic nemohla, to ta zrůda, co by neměla existovat. Jak jenom někoho takového mohla Bella milovat? Stvůru, která pro ni nemohla udělat nic dobrého? Jen s ním stále riskovala. Jak mohla?

Bylo ale pozdě na úvahy tohohle typu. Bella je pryč, on se courá bůhvíkde, ale já a ta malá jsme stále tu. Musel jsem se o ni postarat. Nikoho tady neměla.

Vstal jsem ze svého kouta a došel pomalu k posteli. Ještě jsem věnoval jeden pohled k tělu, ve kterém kdysi koloval život Belly, dívky, která položila život za svou dceru. Podíval jsem se teď na tu malinkou růžovou věc vedle ní. Ta byla tak nádherná. Věděl jsem, že není jako ostatní děti. Jak by taky mohla?

Vzal jsem ji do náruče a pochoval. Bezděčně se na mě zazubila – měla zoubky – a já uslyšel její smích. Nikdy jsem nic podobného neslyšel. Ta melodie, souzvuk rolniček a zvonečků jako o Vánocích se rozléhal po pokoji. Proč jen ona musela být tak dokonalá, tak nádherná?

Dívala se na mě upřeně svými zelenými očky a já myslel, že se propadnu. Byla tak vnímavá a inteligentní.

Chtěl jsem odsud konečně pryč a nikdy se na tohle odporné místo plné smutku nevrátit, ale stále jsem cítil to zvláštní pouto s tímhle pokojem. Neměl jsem sílu tu Bellu nechat samotnou. V duchu jsem si nadával, co to dělám, že je stejně mrtvá, ale prostě jsem nemohl. Pouze jsem vytáhl mobil a zavolal klukům, že jsem tady.

Stále jsem musel upírat pohled na tu malinkou krásku v mé náruči. Viděl jsem ji v ní, Bellu. Byla jí tak podobná. Vždycky jsem jen kroutil hlavou nad tím, jak někdo může vidět podobu v novorozenci, ale teď jsem tu podobu viděl. Ty tváře, ty rty… Áááách, celá ona. Jen ty oči byly jiné, že by jeho? Bože, proč mi to jen děláš?

Nikdy jsem na tenhle dotaz nedostal odpověď. Život byl tak těžký a nespravedlivý, ale místy jsem viděl i záblesky dobrého. Elis byla hlavně to dobré. Okolnosti jejího narození tomu nenasvědčovaly, ale Bella to tak chtěla. Naprosto mě okouzlila a já jí byl schopný prominout i vraždu mé nejlepší kamarádky. Naprosto mě ovládla potřeba ji chránit a nedovolit nikomu, aby se jí byť jen dotkl. Dokonce i před jejím narozením. Něco, pro mě těžko pochopitelného, mě k ní táhlo. Byl jsem s Bellou do konce, pomáhal jsem jí, ale právě na konci té cesty jsem už nezmohl nic. Osud si zase hrál s našimi životy a neptal se nás…

„Musí zemřít, ona i to dítě!“ pravil, ba ne, přímo na mě křičel Sam. Zase přišel za námi a pokoušel se mě přemluvit, ale já prostě nemohl. Naše další hádka na tohle téma. Divím se, že ještě nezasáhl. O Bellině těhotenství věděl skoro celou dobu z mých myšlenek.

„Bella za nic nemůže a ty nesmíš zabít člověka, ani to dítě.“ Snažil jsem se prosadit svou, ale on se nedal. Myslel, že ví, co je pro smečku nejlepší, ale na mě nepomyslel. Copak si myslí, že když zabije Bellu, bude to pro mě nejlepší? Ani náhodou!

„Ale to dítě není člověk! Je to parazit, pijavice, kterou musíme zničit!“ Teď byl dost nabroušený a třásl se.

„No a co? Nemůžem to zabít, protože zabijeme i Bellu. Copak to nechápeš?“ To jsem už řval i já. Nechtěl jsem se vzdát, mám pravdu.

„Nemáme na vybranou. Je s tím tvorem spjata a musí zemřít. To si sakra piš, že mi to vadí, ale snažím se myslet na bezpečí rezervace a okolí a tohle dítě je pro nás obrovská hrozba. Snaž se to pochopit, Jacobe,“ dodal už s větším klidem, prosil mě o pochopení jeho chování a budoucích činů, ale já nemohl. Raději se vykašlu na smečku, než aby musela Bella zemřít. Ano, nemám na vybranou a musím jí pomoct, nikoho jiného nemá.

Otočil jsem se na patě a vracel se zase zpátky do chatky. Sam se mě ještě snažil zastavit, ale já nemohl. Byl jsem jako magnet, který je přitahován k jednomu místu, k osobě, která bude moje všechno na světě. Nechápal jsem to, ale teď už ano.

Byl jsem už skoro u té chatky, ale z ní se ozval bolestný křik. To ne! Vběhl jsem dovnitř a hnedka v obýváku jsem ji našel. Ležela na zemi v křečích a úporných bolestech. Ten den, kterého jsme se oba báli, je tady.

„Jacobe!“ zařvala a chytla mě za ruku, já se však snažil vymanit z jejího sevření a odnést ji do pokoje. Položil jsem ji na postel, opatrně, ale i tak ji to muselo bolet. Kousala si ret do krve, aby nemohla řvát. Mučilo mě dívat se na ni takhle, ale už nebylo cesty zpět, život není na dálkové ovládání.

„Bello, bude to dobré,“ utěšoval jsem ji, ale zároveň sebe. Bude to dobré a ona bude mít pokoj od těch šílených muk.

„Jakeu, Jacobe, postarej se o ni, prosím…“ zasípala a u posledního slova se zalkla. Tušila, že to bude holčička. Dokonce jí už vymyslela i jméno.

Vykašlávala velké množství krve, která neměla stejný pach jako vždy. Byla nasládlá, jako upírská.

Netušil jsem a vlastně ani nechtěl vědět jak, ale za chvilku se pokojem ozýval pláč. Zprvu obyčejný, prostě dětský, ale po tom jediném pohledu se změnil na nádhernou melodii. Uviděl jsem tu malou holčičku, která si právě našla cestu na tenhle svět. Na první pohled jsem ucítil to nepřekonatelné pouto mezi námi. Jako mrknutím oka jsem se oprostil od svého dosavadního života, který stál za starou belu a byl jsem tu jen pro ni. Moje všechno leželo právě tam. Nikdy nedokážu pořádně popsat, co se tenkrát v tom domě stalo. Jeden pohled, jedno mrknutí oka mi změnilo život navždy. Ona mi ho změnila. Elizabeth Isabella Swan, Elis.

 

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  Tru (06.12.2010 17:25)

3)  elie_darrem (24.11.2010 15:42)

nádhera, jsem zvědavá jak to bude pokračovat

2)   (24.11.2010 13:25)

Já si celou dobu myslel, že to vypráví Edward vím, zní to pitomě, ale mně to tak přišlo... až z toho vzpomínání mi to došlo
Elis...
Parádní začátek, jen mě mrzí, že tam nebude Bella:(

1)  jenka (23.11.2010 22:54)

Tohle vypadá jako hodně slibná povídka :-) Zatím nemůžu říct, že je nejlepší, ale třeba se k tomu dopracuje. Každopádně se mi moc líbí!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek