(Ne)zdary Mika Newtona - 5. kapitola | Stmívání FF

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

19.11.2011 [22:45], Ajjinka, ze série (Ne)zdary Mika Newtona, komentováno 5×, zobrazeno 3461×

Do Forks se přistěhovala nová holka, bude mít Mike to štěstí a konečně zaskóruje? Jeho novému looku by přece žádná odolat neměla.

Poslední kapitola.

5. kapitola

Nakonec to nebylo tak jednoduché, jak se zezačátku zdálo.

Alice Cullenová se mi vyhýbala, jak mohla. Kdykoliv jsem se objevil v její blízkosti, zázračně zmizela. Jako by měla Mikeradar.

Po pár týdnech, kdy jsem si připadal jako stopovací pes, jsem to vzdal a zase se začal věnovat sám sobě. V drogerii paní Cheyenové už docházely papírové ubrousky. Znovu jsem začal posilovat a moje skříň se mohla pyšnit novými kousky.

S Cullenovou jsem to ještě nevzdal, ale potřeboval jsem se lépe připravit. Byla zažraná do módy. A já byl letos módním hitem. Jen to potřebovalo doladit.

Rozhodl jsem se změnit svou image. Z roztomilého studenta jsem se stal drsným motorkářem. Kožené kalhoty mi dokonale obepínaly můj zadek a vyzdvihovaly další kvality. Švy bundy praskaly pod náporem mých širokých ramen a rýsujících se svalů. Přilbu mi zdobily dva dlouhé plameny, které ladily s těmi na motorce.

Byl jsem kus a věděl jsem to.

„Slyšel jsem, že sis koupil motorku,“ prohodil Ben při obědě.

„Skútr,“ opravil ho Tyler.

„I skútr je motorka,“ procedil jsem skrz zuby a hrdě jsem narovnal ramena. Švy zapraskaly.

„Jasně, promiň,“ omluvil se. Věděl jsem, že budím respekt. „Ještě pořád se snažíš o Cullenovou?“ uchechtl se posměšně.

„Chce mě, jenom to ještě neví,“ ohradil jsem se a natočil jsem hlavu k jejich stolu. Právě se něčím náramně bavili.

Její zvonivý smích se rozléhal celou jídelnou. Dokázal jsem si představit, k jakým zvukům bych ji přinutil já.

Moje dokonalé představy vyrušila hlasitá rána, když její zrzavý bratr upustil tác. Blbec! To jsem si myslel zezačátku. Než mu Alice pomohla posbírat zbytky jídla a mně se naskytl znovu ten nádherný pohled na její přepychový zadek.

Představy byly zpátky.

Jako by věděla, že na ni myslím, otočila ke mně hlavu. Pak se rychle zvedla a společně s ostatními skoro vyběhla z jídelny ven. Její tělo ve dveřích vystřídalo to Ericovo. Nevěnoval nikomu pozornost a rychlým krokem zamířil k nám.

„Už jste to slyšeli?“ zeptal se dychtivě.

„Co?“ vylezlo ze mě otráveně. Jeho nadšení mě už předem odrazovalo.

„Přijela ta nová. Měli byste ji vidět.“

„Jaká nová?“ začal jsem se zajímat.

„Je z Phoenixu.“ To stačilo, aby se moje myšlenky rozjely jiným směrem.

Arizona! Slunce, plavky, někdy ani to.

Viděl jsem před sebou dlouhé nohy a nádherně vyvinuté tělo. Opálení, které dokonale ladilo k jejím tmavým vlasům a hlubokým očím. Jo, rozhodně jsem měl zájem se s ní setkat. U mě doma. V mém pokoji. Bez oblečení, které by nás zbytečně zakrývalo. Během pár vteřin mi hlavou prolétlo rovnou několik hříšných scénářů, jeden lepší než druhý.

„A kde se schovává?“ rozhlédl jsem se po jídelně, ale žádnou novou tvář jsem nezaznamenal.

„Sedí venku ve svém autě,“ naznačil Eric ve vzduchu uvozovky. Nechápavě jsem se zamračil. „Je to stará kraksna.“

„Cože?“

„Jako to auto,“ dodal na vysvětlenou a mně se ulevilo. Obrovsky. Byly věci, na které jsem zkrátka ještě nebyl připravený, a stará kraksna byla jednou z nich. Musel jsem si užívat hezkých věcí, dokud jsem byl ještě ve formě. A že já byl.

„Tak to abych ji šel pozdravit,“ zamumlal jsem spíš pro sebe a vstal. Jedna z mých skvělých vlastností bylo moje empatické cítění. Byla tu nová, nikoho neznala a určitě potřebovala někoho, kdo by jí názorně ukázal, jak to tady chodí. Když jsem zvážil všechny možnosti, došel jsem k závěru, že jsem na tento úkol ideální. Můj úsměv jí prozáří první den tady.

Jo, Miku, jde se na věc.

Nevšímal jsem si Benova volání, ani Ericova překvapeného výrazu, měl jsem něco na práci. A já svou práci dělám pořádně.

Školní parkoviště bylo skoro plné, ale starou kraksnu jsem našel hned. Starý oprýskaný náklaďák jen přitahoval pozornost. Povzbudivě jsem se nadechl, prohrábl si vlasy a zkontroloval si dech. První dojem musí být dokonalý. Stejně jako já.

Sebejistě jsem vykročil a zcela automaticky nasadil úsměv číslo 3. Hravý a sexy. Nemohl jsem na ni vytáhnout hned těžký kalibr.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji a naklonil se k ní otevřeným okýnkem. Nevypadala tak, jak jsem si ji představoval. Žádné titěrné tílko s hlubokým výstřihem, opálená pleť a sexy svůdný úsměv. Vlastně nevypadala vůbec zvláštně. Jako každá normální holka. Potlačil jsem zklamaný povzdech, nemohl jsem hned zazdít příležitost k seznámení. „Mike Newton, a ty jsi…?“

„Bella,“ odpověděla mi rozpačitě a trochu se ošila. Byla plachá, takové jsem měl nejradši. Bylo mi potěšením ukazovat jim taje mého světa.

„Co kdybych tě provedl po škole?“ nabídl jsem se. Ten úsměv vypadal úlevně.

„Dobře,“ odpověděla. Jo, rozhodně tam byla vděčnost. Snažila se otevřít dveře, ale nešlo jí to. A když se do toho pořádně opřela, praštily mě přímo mezi oči. „Ježiši, promiň.“

„Stačilo říct, že máš na kluky špatný názor.“

„Tak to není,“ bránila se. „Jenom jsem trochu nešikovná.“ No, hlavně abys byla šikovná v posteli. Protože jestli do něčeho vrazíš tam, bude mě to bolet ještě víc. „Vážně se moc omlouvám.“

„To je dobrý,“ zaskučel jsem a třel si čelo. Doufám, že tam bude jizva. Budu ještě drsnější! „Kde máš další hodinu?“

„Nevím,“ přiznala a vytáhla z tašky pokrčený papír. Otáčela ho zleva doprava a zpátky, vzhůru nohama a nakonec si povzdechla. „Nevyznám se v tom.“

„Ukaž to! Jestli jsem v něčem dobrý, tak v orientaci v pláncích. Několik jsem jich sestavil.“ Vytrhl jsem jí papír z ruky a pořádně se na něj podíval. Tenhle plánek nepatřil ke škole. Nemohl. Protože ani já se v něm nemohl vyznat. A já se přece vyznal ve všem. Je sice pravda, že mě škola nezajímala tak jako holky, ale i tak jsem se v ní vyznal. „Co máš za hodinu?“

„Biologii s profesorem Bannerem.“

„Takže pěstování fazolových klíčků,“ zamumlal jsem si pro sebe. „Dovedu tě tam. Mám hodinu hned vedle, takže na tebe dám pozor,“ ujistil jsem ji.

„Díky.“ Tu vděčnost si vyberu. To se neboj! „A ty… hm, jsi třeťák?“ Potěšeně jsem se usmál. Věděl jsem, že vypadám vyspěle. Že moje tělo je na můj věk dost vyvinuté. A byl jsem rád, že to alespoň někdo dokázal ocenit!

„Kdepak, já chodím do druháku,“ mrknul jsem na ni.

„Aha,“ přikývla, „já jenom, že tady všichni vypadají na víc, než jim doopravdy je,“ zamyslela se. Chvíli zadumaně hleděla do země, než nakonec zatřepala hlavou. „Takže, dovedeš mě na tu biologii?“

„Samozřejmě, kotě,“ usmál jsem se. Zčervenala a znovu zabodla pohled do země. Někde jsem slyšel, že nesmělé holky jsou v posteli hrozné divošky. A měl jsem moc dobré tušení, že to brzy zjistím na vlastní kůži. Doslova.

Když jsme procházeli kolem Cullenových, kteří stáli sešrocení u jejich aut, zakryl jsem jí výhled, aby věnovala plnou pozornost cestě a mně. Nepotřeboval jsem, aby se podívala jejich směrem. Jasně, byl jsem na téhle škole největší kus, ale myšlení dnešních holek je zvláštní a raději chodí s těmi méně vypracovanými a milými. Nehodlal jsem Bellu vystavit takovému osudu.

Dovedl jsem ji před třídu, věnoval jí o stupeň více sexy úsměv a nechal ji tam celou dychtivou stát. Takhle se na to musí. Pomalu ji zpracovávat, a když už si myslí, že k něčemu dojde, odejít. Neměl jsem pochyb, že bude v nejbližších dnech moje. Cítil jsem to v kostech. A nejen tam.

Hodinu angličtiny jsem nevnímal. Uvažoval jsem nad tím, jak ji dostat. Ne že by to pro mě byl problém, ale u téhle holky stačila jediná chyba, abych se místo do jejích kalhot díval na dveře jejich domu zvenčí.

Hypnotizoval jsem hodiny a sotva zazvonilo, vyběhl jsem ze třídy, abych mohl Bellu odvést na další hodinu. Když mě uviděla stát u dveří, překvapilo ji to. A byl jsem si jistý, že byla za mou přítomnost šťastná.

„Jaká byla hodina?“ zeptal jsem se. Jenom ať si myslí, že mě to zajímá.

„Dobrá,“ pokrčila rameny. Držela si knížky na hrudi a loudala se vedle mě. Nejspíš si chtěla užít mou přítomnost co nejdéle.

„Co máš v plánu dělat dneska po škole?“ načal jsem nenápadně.

„Pojedu domů, uvařím tátovi oběd a potom se budu učit,“ odpověděla nevzrušeně.

„Na co by ses učila? Pojď se mnou ven.“

„Ne, děkuju. Vážně mám ještě povinnosti,“ odmítla s úsměvem.

„Táta si snad umí připravit jídlo sám, ne?“ nedal jsem se. Potřeboval jsem ji někam dostat. Dokud ji mám tak hezky připravenou.

„Přijde pozdě a je unavený. Možná jindy.“

„A co vlastně dělá tvůj táta?“

„Je náčelníkem u policie.“ Překvapeně jsem vykulil oči a chvíli jsem nedokázal popadnout dech. Náčelník Charlie Swan?

„Ty jsi Swanová?“ zeptal jsem se přiškrceně. Přikývla. Sakra! Tohle budu muset vymyslet jinak. Budu na to muset jít pomaleji. Nemíním riskovat, že mě kvůli nepodařenému rande její táta zastřelí.

„A co takhle o víkendu?“ navrhnul jsem jinou variantu.

„Když já nevím,“ zamumlala a snažila se otevřít svoji skřínku.

„Proč ne? Užijeme si to,“ snažil jsem se jí přesvědčit, ale nevnímala mě. Pořád se snažila dostat do té skřínky. „Pusť mě k tomu,“ odstrčil jsem ji. „Občas to zlobí. Hlavně takové krasavice. Taky jsem s tím měl občas problém.“ Snažil jsem se točit klíčem doleva i doprava, ale vážně to nešlo. Zkusil jsem do toho praštit, ale akorát mě bolela ruka „Muselo se to seknout, jinak bych to už otevřel.“ Potom se mezi námi objevila něčí pěst a trochu do skřínky praštila. Vzala do ruky klíček a v pohodě otevřela.

„Příště do toho musíš dát trochu síly.“ Postavil se mezi nás, takže Belle totálně zakryl výhled na mě.

„Děkuju,“ slyšel jsem její vděčný hlas. Ten měl patřit mně!

„Jsem Edward Cullen,“ představil se jí. A mně teprve teď došlo, komu patří ty zrzavé vlasy.

Nesnáším Cullenovy!

KONEC

Chtěly bychom poděkovat všem, kteří si našli čas a povídku si přečetli. Víme, že naše přidávání kapitol stálo za starou Swanovou, ale nemohly jsme nechat Mika nedokončeného, takže jsme zdárně u konce. Mikovi bychom se chtěly zároveň omluvit, protože v 'reálném' životě by měl určitě víc štěstí, než kolik jsme mu ho přihrály my.

Ree ♥ Ajjinka