Sekce

Galerie

/gallery/MS_ec2.jpg

Bella zemřela... Nebo ne? Vlastní všemi opuštěná mysl může dělat s jedním labilním upírem divy, takže Edward pomalu pustne a propadá šílenství. Dokud...

Stačí chvíle deště a padl na mě splín... To budou ty splašený hormony :-P

 

 

Obývacím pokojem proletěl malý předmět, obrovskou rychlostí vylétl otevřeným oknem a s praštěním se zastavil o vzrostlou borovici, kde se rozpadl na několik kousků.

Edward prkenně došel k otevřenému oknu, aby se přesvědčil, jak dopadl jeho další zásah. Tupě hleděl na kmen stromu, kterému na kůře způsobil další jizvu. Očima pomalu přejížděl nahoru ke koruně a pak zas pomalu dolů, až k vysoké trávě, kde se teď válí trosky jeho nového mobilu. Kolikátý to už byl, přestal počítat někde u čísla šedesát tři. Unaveně sklonil hlavu, zvedl dlaně k tvářím a promnul si prsty oči, čelo a spánky.

Jak dlouho tohle bude muset vydržet?

Prohrábl si vlasy, které zůstaly trčet do všech stran. Je to skoro půl roku, co se naposledy myl, takže byly plné prachu z lesa, některé prameny byly slepené dávno zaschlou krví divokých zvířat. Zvedl svůj skelný pohled opět ke zmrzačenému stromu. Kéž by aspoň jednou odolal vzteku a rozhořčení! Mohl by pak možná přijít na to, odkud mu volá.

Ty víš, že to není ona. Někdo si z tebe pořádně střílí.

Jenže kdo? Kdo?! Ani po několikaměsíčním pátrání na to nepřišel. Bylo to k vzteku! Jednou za čas zavolala, on to zvedl, prošel s ní asi po milionté rozhovor, který byl až na detaily stejný, stejný, stejný! Stále dokola. Nejdřív byl zmatený. Pak smutný... Smutek a touha přešly do zoufalství. Poslední dobou se přidala ještě apatie, která se s postupujícím hovorem pravidelně měnila v ukrutný vztek. To když mu v jednu chvíli došlo, že to není skutečná Bella, kdo mu volá. Není to ona, víme? Protože ona mohla naposled promluvit před pár měsíci, když byla ještě živá.

Teď. Je. Mrtvá.

Ale co když?... Malý hlásek naděje, tak slabounký a tichý, že ho sotva mohl ve víru svých myšlenek zaslechnout, pokoušel. Edward pomalu mrknul, otočil se a přešel ke křeslu u knihovny, kde se ztěžka posadil. Co když to bylo jen nedorozumění? Hlásek pokračoval. Co když to byla jen nějaká noční můra? Zmatení mysli? Třeba je někde -

Ne!!!

Prudce zavřel oči, rukama drtil područky křesla, bledým obličejem proběhl stín.

Ne. Nikde není. Ona prostě není.

Čalounění křesla zaúpělo úlevou, když Edward pomalu uvolnil svůj stisk. Pomalu a zhluboka se nadechl (po křiku do telefonu před několika minutami vlastně poprvé) a strnul. Otevřel oči a upřel svůj pohled na drobnou postavu stojící ve dveřích jeho pokoje. Hleděla na něj svýma zářivě zlatýma očima, rty zvlněné v nepatrném, nervózním úsměvu. Nepohnula se, ani k němu nepřiběhla s otevřenou náručí, což by pro ni před pár měsíci bylo typické. Jenže on je od sebe odehnal, že? Vzhledem ke svým schopnostem dost hrubě a neodpustitelně, ale jemu to už bylo jedno. Nedokázal litovat toho, co jim udělal. Přesto ho píchlo někde v místě, kde bylo jeho dávno mrtvé srdce, když viděl, jak Alice klidně stojí a dívá se na něj jako na známého. Ne jako na přítele, bratra... Ale jako na někoho, koho poprvé viděla před pár dny jako nového souseda přes plot.

Odolával touze číst jí myšlenky, jenže mluvit bylo tak únavné... Opřel se hlavou o opěrku, přivřenýma očima ji stále pozoroval.

Alice se přiměla podívat se jinam, než na jejího ...bratra, ze kterého se během posledních pár měsíců stala troska. Snažila se nemyslet na to, jak ji šokovalo jeho vzezření - celý špinavý, s několika velkými starými skvrnami od krve na obnošeném a potrhaném oblečení, další krev ve vlasech... Jeho lov byl vždy dokonalá a čistá práce. Jako kdyby teď před ní seděl nomád. Sklouzla pohledem po pokoji, kde se právě nacházeli – pár hromádek knížek různě po zemi, některé nešetrně založené přeloženou stránkou, jiné se zlomeným hřbetem; na stolku, u křesel, pod otevřeným oknem... Všechny nesly nános prachu, stejně jako nábytek a malý koberec uprostřed místnosti. Už při vstupu do Edwardova domu si uvědomovala, že tohle místo vypadá jako chata, ve které byl její majitel naposledy minulé léto. Přesto neodešla, když vešla dovnitř, protože tu byl pořád Edwardův známý pach; dům jím byl úplně prosycený. Jako by jeho stěny už několik týdnů neopustil.

Což je dost pravděpodobné, vzhledem k temně fialovým kruhům pod očima a skoro úplně černým očím. Potlačila zachvění. Úplně černým, prázdným očím.

Pomalu přešla k otevřenému oknu, kterým dovnitř jemně foukal teplý večerní vánek prosycený vůní lesa. Opřela se rukama o parapet, vyklonila se a pozorovala zeleň kolem domu, která byla stejně zanedbaná jako vše uvnitř. Včetně majitele, pomyslela si Alice trpce. Zapomenuté okrasné záhony bojovaly o místo s vysokou trávou, která byla úplně všude; neprostříhané keře divoce bujely až skoro do výšky okna, ve kterém Alice stála. A to se tenhle pokoj nacházel v patře.

Vítr se pomalu zvedal a rozkýval vysoké borovice kolem. Ta, co rostla přímo před oknem, tiše úpěla a její větvoví zapletené do vedlejšího stromu dutě skřípalo.

„Proč jsi přišla?“ Edwardův hlas zněl unaveně.

Alice se otočila, přinutila se mu zpříma podívat do očí a odpověď si intenzivně pomyslela ve chvíli, kdy ji vyslovila nahlas.

„Chceme, aby ses vrátil, Edwarde,“ řekla jemně, ale rozhodně.

Edward několikrát zamrkal, než se podíval z okna.

„Proč bych to dělal? Jen bych vás stáhl s sebou.“

Alice odmítavě stiskla rty a její bratr se suše zasmál. Smích k jeho očím ale nedosáhl. Vstal z křesla, přešel k ní a zkoumal její výraz pohledem.

„I kdybych přesně nevěděl, na co teď myslíš, jsi tak snadno čitelná ve tváři, Alice,“ řekl hořce.

Nemohla si pomoct, myslí jí prolétla vzpomínka na téměř totožnou větu, kterou kdysi řekl o Belle... Zamrkala a instinktivně chtěla ustoupit před bratrovým hněvivě staženým obličejem, jenže stála přímo u parapetu. Neměla kam uniknout, když se Edward naklonil k ní, tvář mu potemněla a s hlubokým vrčením ji popadl za ramena a vyklonil se s ní z okna. Alice tichounce vypískla. Tvář tohohle upíra nebyla Edwardova. Byl to někdo úplně jiný, divoký a temný...

On je úplně bez sebe! Zabije mě! Vzdáleně si uvědomovala, že ji nejspíš slyší, ale byla příliš vyděšená divokostí v jeho tváři.

Ne, nic ti neudělá! Je to tvůj bratr! Křičel druhý hlásek.

Jeho ruce v okamžiku zmizely z jejích ramen a ona si polekaně uvědomila, že zrychleně dýchá.

„Tohle je přesně ten důvod, proč se nemůžu vrátit, Alice,“ ozvalo se odněkud z přízemí. Alice ze sebe setřásla šok a vydala se za ním.

„Nehledě na to, že na ni myslím neustále...“ Odmlčel se a tiše se zasmál. „Vy mi ji připomínáte. Vším, co děláte, kdokoli z vás... Cokoli... Myšlenky...“ Ztichnul a vrtěl hlavou. Alice by dala cokoliv, aby aspoň na chvíli mohla ona vidět do hlavy jemu. Ostražitě přešla k Edwardovi, který k ní stál zády, a položila mu ruku na rameno.

„Musíš se s tím nějak smířit. Nějak na to zapomenout, nechat tu bolest zeslábnout... Jinak tě to zničí, Edwarde. Požírá tě to zaživa.“ Edwardova ramena poklesla, jakoby kromě Aliciny ruky nesla mnohem větší tíhu.

„Já nemůžu, Alice.“ Otočil se k ní a tentokrát velmi jemně ji vzal za ruku. Nebýt temných očí, měl ten prvotní výraz, sklíčený a zlomený, ten, který si Alice moc dobře pamatovala z prvních týdnů, co se k nim po té strašné zprávě Edward vrátil z Ria. Jenže teď v něm bylo něco víc. Odhodlání?

„Nemůžu. Ona mi pořád volá. Poslední dobou častěji...“ Zavrtěl hlavou. Alice zmateně zamrkala, ale Edward její výraz nepostřehl, přitáhl si ji do náruče a objal ji. Kolébal se s ní, jako by on uklidňoval ji...

Alice se snažila pochopit, jak to Edward myslel, ale on pokračoval.

„Je stejně milá. Paličatá. I když mě neustále rozčiluje a nerozumím... Nechápu, co... Nesmíš po mně chtít, abych na ni zapomněl. Vždyť mi nic jiného nezbylo... Byla pro mě vším.“ Mluvil rychle a tiše do jejích střapatých vlasů, zatímco Alice zděšeně naslouchala. Zjevně si jejích myšlenek vůbec nevšímal. Byl zahloubaný ve svých vlastních, stejně jako před chvílí, když se jí podařilo ho překvapit v jeho vlastním domě. Což by se dřív nestalo. Je to s ním opravdu čím dál horší... Jenže jak mu můžu pomoct?

Edward skutečně nevnímal, že jeho sestra je vyděšená jeho řečmi, že mu vůbec nerozumí. Myslel na dnešní rozhovor s Bellou...

Nebo s někým, kdo si z tebe jen utahuje?

Zarazil se a naslouchal svému vnitřnímu hlasu, který byl podivně zdvojený, zamlžený a nejistý.

Ne. Myslím, že nakonec je to opravdu ona. Nevím, jak to dokázala, ale přežila a teď se mě prostě snaží zkontaktovat... To je normální.

Nesmysl! Zaječel druhý hlas. Není to ona! Ona je mrtvá!

Třeba vážně není... Jen žije někde stranou ode všech, jak ti sama tvrdí... Oponoval první hlas.

Viděl jsi její tělo v RAKVI! Křičel zoufale první hlas a tohle Edwardem otřáslo. Naslouchal oběma hádajícím se hlasům, vytřeštěně zíral před sebe a na Alici úplně zapomněl.

Alice stála pořád v jeho objetí, konejšivě ho hladila po zádech, což Edward očividně nevnímal. Jakoby zkameněl a po chvíli se roztřásl, tiše vrčel. Tohle ale nebylo nebezpečí, to byla nejistota.

„Edwarde? Jak jsi to myslel?“ zeptala se Alice a chtěla se mu podívat do tváře, jenže ji držel příliš pevně. Zavrtěla se v jeho pažích, ale stále ji nepouštěl. „Edwarde?“

Edward si vzdáleně uvědomoval, že na něj někdo mluví. Hlasy v jeho hlavě se zuřivě přebíjely argumenty v té podivné vnitřní hádce, když se v jeho pokoji rozezněl telefon.

V tu chvíli si uvědomil své paže sevřené kolem jeho sestry a rychle ji pustil. Melodie vesele vyzváněla dál.

„Alice... Nech mě teď prosím o samotě. Musím si něco vyřídit,“ zaletěl pohledem ke schodišti k jeho pokoji.

„Dobře...“ váhavě kývla a nespouštěla z něj oči. Zdál se být náhle tak odhodlaný. A hlavně plně při vědomí. „Zůstanu tady a počkám,“ odstoupila od něj. Edward po ní střelil rozčileným pohledem.

„Budu u sebe v pokoji. Než se vrátím, nechoď tam,“ řekl ještě a rychle odběhl.

Alice se dívala nahoru za ním a útroby jí svíral podivný mrazivý pocit.

Edward doběhl k válendě a popadl zvonící telefon. Skryté číslo... Zase. Povzdychl si a přijal hovor.

„Ano?“ řekl nejistě.

„Ahoj, lásko,“ ozvalo se úlevně ze sluchátka. „Už jsem myslela, že mi to nezvedneš.“ Stejný začátek. Stejná slova.

„To bych neudělal,“ zavrtěl unaveně Edward hlavou a sedl si se skříženýma nohama na zem k válendě. „Já... chtěl jsem se omluvit, jenže jsem zase rozbil telefon... A ty pořád voláš ze skrytého čísla...“ Nevěděl, jak správně začít hovor. Dílem i proto, že byl překvapený, že mu dnes volá znovu. Čekal, že se ozve až za několik dní.

Chvíli bylo v telefonu ticho.

„Omluvit za co?“ řekla nejistě Bella.

„Že jsem na tebe před chvílí tak křičel,“ prohrábl si nervózně vlasy. „Myslel jsem, že je to celé prostě nějaký divný vtip, jenže už jsem to pochopil. Tohle je skutečné, že ano?“ Naklonil se a snažil se příliš nesvírat přístroj ve své pravé ruce, aby zas hovor neukončil dřív, než se rozloučí a hlavně předtím, než dostane svou odpověď.

Není to skutečný! Samozřejmě to je nějaký nejapný žert! Úpěl jeden hlas, ale byl zadupán druhým hlasem, který Edwarda tak dlouho přesvědčoval o opaku. Něco uvnitř Edwarda se s bolestným křikem zlomilo a on se po několika měsících cítil podivně klidný a jistý... Ano, volá mu Ona. Určitě.

Bella se krátce zasmála.

„Nevím, o čem mluvíš, Edwarde... Ale jasně, že je to skutečný... Vždyť s tebou právě mluvím, ne?“

Edward pootevřel ústa překvapením a kdyby to bylo možné, právě by plakal štěstím.

Ona reaguje!

Samozřejmě, že při každém rozhovoru reagovala, ale jako by tak činila podle nějaké osnovy; jím kladené otázky byly dosud přehlíženy, zatímco Bella mluvila podle stále stejného scénáře. Bylo to jako ten vtip: Ťuk, ťuk! A odpověď: Kdo tam? Stále stejné, předvídatelné...

Právě proto končil každý telefon na padrť, rozbitý o strom nebo o zeď nebo prostě rozmačkaný; ona dosud stále mluvila stejně. Ať už jeho „ťuk, ťuk“ byl dotaz na to, kde žije, jak se má, nebo odkud volá, její odpověď vždycky ignorovaly jeho otázky. Pořád odpovídala „kdo tam?“

Takže se teď Edward nedočkavě narovnal a nadechl se k otázce.

„Odkud voláš?“

Pokud teď zapraská v telefonu, pokud ona řekne to svoje: „Snažila jsem se dovolat Alici, ale nebere to!“, tak se nic nezměnilo. Nic...

Bella si povzdychla. Edward naklonil hlavu do strany a snažil se zachytit jakýkoli šramot na druhé straně spojení... A pak...

Pak v telefonu zapraskalo.

Zavřel oči a snažil se potlačit zaúpění pod náporem ostré bolesti v hrudníku. Cítil se podivně prázdný.

Ale já si byl tak jistý! Je to skutečné! Musí být! Vždyť před chvílí řekla úplně jinou větu! Rozechvěle říkal hlas v jeho hlavě.

„Ty bys za mnou chtěl přijet, Edwarde?“ ozvala se opatrným hlasem Bella.

Edward zamrkal, hlas v jeho hlavě ztichl. Opravdu neřekla vůbec nic o Alici? Ona mu položila otázku?

„Samozřejmě...“ vydechl Edward. „Samozřejmě chci jet za tebou! Chci tě vidět a obejmout tě a být s tebou a konečně zatraceně nemuset použít mobil, když s tebou budu chtít mluvit!“ Prudce vstal a v okamžiku stál u otevřeného okna, jeho rychlý pohyb rozvířil prach na podlaze.

V telefonu se ozval slabý vrzavý zvuk, pak zavření nějakých dveří.

„Počkej prosím chvilku, někdo přišel,“ řekla Bella zmateně a mobil nejspíš překryla dlaní, protože zvuky se staly tlumenými.

„Tati?“ ozvalo se nevěřícně a radostně. „Tys přišel! Sedni si, já teď mluvím s Edwardem, ale za chvilku si promluvíme, jo?“ Zas odkryla telefon.

„Edwarde, bude to trochu složitější tě sem dostat, ale ty to zvládneš... Jsem tu trochu odříznutá, víš? Ale... Páni! Teda promiň, ale Ch-táta mě strašně překvapil, že konečně dorazil. Uf! No nic... Pokud mě budeš chtít vidět, bude lepší, když o tom nebude vědět nikdo další. Zvládneš to nějak zařídit?“ zeptala se napjatě.

„Ty myslíš... Aby o tom nevěděla ona?“ Edward se otočil ke dveřím a okamžik přemýšlel, nakolik ho Alice zdola poslouchá.

„Přesně tohle myslím... Protože, jestli o tom bude vědět, nedovolí ti za mnou přijít, víš?“ odpověděla Bella smutně. „Pořád mi nebere telefon, ale mám dojem, že kdyby věděla, co budeš muset udělat, abys mohl za mnou, tak si rovnou odpojí číslo,“ krátce se zasmála. „A to nechci. Chtěla bych ji taky pozvat. Doufám, že dřív nebo později mě vyslyší.“

Edward se postupně uvolňoval, jak na něj Bella mluvila. Dokonce si po chvíli lehl na válendu, zavřel oči a jak poslouchal její hlas, představoval si i ten zbytek. Jak se Bella tváří, jak si namotává na prst pramínek kaštanových vlasů, zatímco mluví...

Alice stála pořád dole v hale, ruce zkřížené na prsou a přemlouvala se, aby tu zůstala ještě minutu... Nebo dvě... Každou chvíli zřetelně slyšela, jak Edward mluví a co říká, a po několika minutách jí přišlo, že mluví nějak klidněji.

Popošla několik kroků ke schodišti. Slyšel ji?

Edward mluvil dál, občas jen v odpověď zamyšleně přitakával tichým „hmmm“, ale jinak na pohyb v domě nereagoval. Tiše se přemístila před dveře jeho pokoje a opět stála, přesvědčená, že každou chvíli Edward otevře a nějak ji okřikne... Jenže se opět nic nedělo. Opatrně otevřela dveře a nahlédla dovnitř.

Edward uvolněně ležel na válendě, oči zavřené, jemně se usmíval (jak je to dlouho, co viděla aspoň stín takového úsměvu?) a zdálo se, že telefonuje... Až na to, že levou ruku měl položenou na břiše a druhou podél těla. Zmateně přistoupila blíž a hledala aspoň handsfree, přestože to nikdy nepoužívali... Jenže žádné neměl.

On mluví sám se sebou?

„Edwarde?“ zeptala se nejistě. „S kým to mluvíš?“

„Dobře,“ usmál se Edward. „Běž to říct Charliemu... I když on z toho mít určitě radost nebude. Jak ho znám, bude mi chtít pořádně vynadat. Ale to je docela pochopitelné, vždyť se to všechno stalo kvůli mně.“

Alice na něj zírala s otevřenou pusou.

Edward klidně dýchal, přesto zjevně necítil, že má společnost.

„Já vím. Omlouvám se.“ Posmutněl. „Vynahradím ti to, slibuji. Tak snad už večer ahoj.“ Usmál se.

„Dobře... Taky tě miluji.“ Alici zamrazilo po celém těle. „Budu ti to říkat tak často, jak to bude třeba,“ dodal a pomalu otevřel oči. Alice stála jako přikovaná na místě.

On si myslí, že mluvil s Bellou? Ale... Cože? Vrtěla hlavou a hleděla na svého bratra.

Edward pomalu zamrkal, v očích na okamžik zmatek, potom hněv a pobavení.

„Říkal jsem ti, abys počkala dole.“

Potřebuju Carlislea. Hned. Teď!!!

Edward se posadil.

„Vracím se k vám.“

„Cože?“ hlesla Alice.

„Vracím se. K vám,“ odpověděl pomalu Edward.

Usmívá se! On... se opravdu usmívá! Těkala po něm pohledem a hledala něco podezřelého... Třeba tohle... Ten hovor... Třeba to bylo něco jako terapie? Je v pořádku? Rozzářila se.

„Tedy... Později,“ řekl nervózně a prohrábl si vlasy.

Alice se okamžitě zamračila.

„Jak to myslíš? Jak moc později?“ Edward jen zavrtěl hlavou a s pobavením pozoroval svou sestru.

„Nijak zvlášť později. Jen se dám trochu do pořádku... Dojdu si na lov... Poklidím dům...“

„Ale s tím ti přece můžu pomoct a tím dřív můžeme vyrazit!“ vypískla Alice radostně.

Edward zkameněl a tvrdě ji pozoroval. Alice se zarazila.

Je jak rozdvojený...

„Já nejsem!...“ zavřel oči a frustrovaně zafuněl. „Alice, právě teď si po dlouhé době konečně přijdu celý. Tohle místo je prostě jako noční můra. Udělat všechno sám bude takový... Očistec.“ Přikývl a znovu se na ni podíval. „Potřebuju to udělat sám. A zítra vyrazím za tebou. Po tvém pachu.“

Myslí to vážně...

„Dobře,“ odvětila po chvíli. „Ne aby sis to rozmyslel! Všichni budou nadšení... To je prostě skvělé,“ naklonila se k němu, aby ho objala a pak ho krátce políbila na tvář. Edward se usmál.

„Už teď se mi stýská,“ řekla ještě mezi dveřmi a pak zmizela.

Edwardovi okamžitě zmizel úsměv z tváře a nahradilo ho soustředění. Musí jednat okamžitě, řekla mu to. Zaběhl do koupelny, strhal ze sebe všechny šaty a dlouho se sprchoval, než si přišel dostatečně čistý. Oblékl se do čistého oblečení a vyběhl do lesa, na druhou stranu od Alice; potřeboval lovit. Ale ne pro utišení žízně, ta pulsující potřeba v hrdle pro něj dávno neznamenala žádnou bolest, na to vytrpěl mnoho jiné bolesti, která tuhle přirozenou naprosto přebila. Nevnímal pálení už týdny. Bella potřebovala, aby šel lovit... Protože nějak věděla to, co ani Alice neviděla.

Dýchal zhluboka, a po pár hodinách hledání... Ano! Byl tu. Další jeho druhu.

S úsměvem zavrtěl hlavou. Bella to skutečně nějak věděla! A za malou chvíli mu bude moct všechno vysvětlit, až bude u ní.

Blížil se k cizímu upírovi zezadu a větřík vál proti němu, takže si jej nomád zatím nevšiml. Viděl, že je na lovu; pozoroval skupinku lidí, co se právě chtěla utábořit kousek od řeky. Edward jim nevěnoval pozornost, přestože se cosi v něm dožadovalo každé kapky krve, kterou mu ti lidé mohli poskytnout.

Konečně se vítr obrátil.

Cizí upír se nahrbil, temně zavrčel a zaútočil na Edwarda. Přirazil jej ke skále a zlostně si ho měřil.

„Tihle jsou moji! Najdi si někoho jinýho!“ zasyčel vztekle nomád.

„A co když to neudělám? Nechci nikoho jiného,“ odvětil klidně Edward. Instinkt mu poroučel zaútočit, nebo utéct, všechno v něm vřelo, ruce se mu chvěly. Zvíře v něm se snažilo převzít vládu nad tělem a on málem podlehl, když se mu vybavil Bellin hlas.

„Musíš to udělat takhle. Jinak tu zůstanu sama... I když tu mám teď Charlieho, což je moc fajn... Jenže tebe miluju, víš? Chyběl bys mi. Chybíš mi tak, že mě z toho všechno bolí...“

Ruce se zklidnily. Třas ustal. Vyčkával... A dlouho čekat nemusel. Nomád zaútočil a pak už všechno bylo jedno – nevnímal bolest, jak mu nomád trhal končetiny, toužil být rychle spálen, protože věděl, že za chvíli bude všechno v pořádku. Bude u Belly.

 

Alice běžela rychle, cestou obvolala členy své rodiny, aby jim radostně sdělila, že se k nim Edward vrátí... Když najednou nohy jako by těžkly, zpomalovaly, dokud se nezastavily úplně. Zírala do mechu pod sebou, před očima podivnou vizi. Edward se smál tak šťastně a uvolněně, úplně slyšela ten nádherný bezstarostný zvuk smíchu... Jenže celou vizi halil nějaký šedý kouř... Byla zmatená. Tohle nikdy neviděla; nejisté vize se chovaly úplně jinak.

Váhavě se dívala na cestu před sebou a pak na tu, po které sem přiběhla. Nechápala, proč se jí do útrob zatínaly ledové drápy paniky pokaždé, když se dívala na cestu domů... Raději se tedy otočila a s nepochopeným pocitem hrůzy se vracela k Edwardovi domů. Běžela ze všech sil, vracela se po vlastním pachu a za necelou hodinu konečně stála před jeho domem, který byl zjevně opuštěný. Přesto vyběhla do patra...

A našla dveře od koupelny otevřené, na zemi hromádku špinavého oblečení.

Úleva ji zaplavila a potlačila mrazivé chvění.

Říkal, že se dá do pořádku a pak si půjde zalovit. A po tom, jak vypadal, ho teď nebudu radši rušit. Zasmála se a okamžitě se otřásla. Jenom loví. Nic se neděje. Zakoulela nad sebou očima. Jenže ten tíživý pocit se vrátil v plné síle. A s ním i vize, kde Edwardovy kusy těla hořely chtivým plamenem na popel. Ten obraz byl tak jasný a ostrý, že to mohlo znamenat jen jediné.

Dělo se to právě teď.

Alice šokovaně otevřela ústa a nehnutě pozorovala podlahu koupelny. V pokoji začal zvonit telefon.

Jako ve snu pomalu došla do pokoje. Na odkládacím stolku zvonil a vibroval mobil a ona, otupělá tím vědomím, bezmyšlenkovitě přijala hovor.

„Alice? Alice??? Jsi to ty?“ ozval se nedočkavý hlas. Alice se zamračila.

„B... Bello?“ vydechla zděšeně.

„Konečně jsem se ti dovolala! Pořád mi to nějak nešlo, ale asi to prostě muselo počkat, až se Edward rozhodne...“

„Bello...“ Alici se podlomila kolena a ztěžka dosedla na podlahu. „Edward... On je... Mrtvý,“ zašeptala Alice a konečně se rozvlykala.

„Já vím... Mrzí mě to,“ řekla smutně Bella. „Ale neboj se! Je v pořádku.“

„O čem... O čem to mluvíš?!“ křikla Alice.

„To nic. Já se ti zase ozvu, teď ale musím dolů do obýváku... Charlie je pořád ještě trochu vyjukanej... A potřebuju se konečně pořádně přivítat s Edwardem. Tak zatím ahoj!“ houkla vesele Bella a zavěsila.

Alice upustila mobil a poddala se pláči. Plakala dlouho a bez úlevy; tolik si přála slzet, mít opuchlé oči i tváře, cítit to pálení... Nakonec se trochu uklidnila. Bylo jí tolik líto, že nejdřív všem řekla tu skvělou zprávu! A teď jim musí zavolat znovu a říct ten krutý konec... Vzala do ruky mobil, který před několika hodinami spadl na zem po tom divném hovoru – s kým vlastně? S Bellou sotva! Telefon se musel nějak vypnout, když spadl. Stiskla tlačítko pro zapnutí a čekala, až přístroj naběhne. Jen si uloží číslo, ze kterého ten vtipálek volal, a pak se vydá domů.

Zírala na displej svítící do tmy naprosto zmatená. To není možný...

Na displeji se zobrazilo jen: Prosím, vložte simkartu.

 

 

 


 

Shrnutí

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

ireen

20)  ireen (04.06.2012 15:13)

Dóóóóst dobrý! :) :) :) Chvílema jsem měla sama pocit, že jsem CVOK! Ale výborný!!!!!!!!!!!!!!

Děkuju!

Silvaren

19)  Silvaren (04.06.2012 07:40)

Nádherná povídka! Úžasná atmosféra, dokonalý rozbor Edwardova duševního stavu a ta pointa.

HMR

18)  HMR (03.06.2012 20:09)

nádherně děsivé a smutné a definitivní

Cam

17)  Cam (03.06.2012 08:56)

Tohle je prostě něco! Nemám moc ráda smutné povídky, ale ty jsi dokázala přesně vystihnout to rozervání duše, které bych u Edwarda čekala v případě smrti Belly. Užasný, snad nejlepší povídka se smutným koncem, co jsem četla

maryblack

16)  maryblack (03.06.2012 00:26)

Niky

15)  Niky (02.06.2012 23:13)

Tak tohle mě dostalo, dokonalé

Pilly

14)  Pilly (02.06.2012 13:29)

No páni! Tak to bolo niečo.

13)   (02.06.2012 12:58)

strhující a bolestné od první do poslední řádky ,jsi skvělá , díky za zážitek ,i když....radši bych byla,kdyby opravdu....ale tak to prostě chodí :( :( :(

12)  hela (02.06.2012 11:20)

no páni ani nevím co na to říct

11)  Babča S. (02.06.2012 10:02)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(

miamam

10)  miamam (02.06.2012 08:22)

Jéžiš to je fajn, po ránu kouknout, jestli se tu objevil nějaký koment, a ono jo... Děkuju, berunky

9)  jenka (01.06.2012 23:32)

Naprosto úžasné, skvělé, strašně smutné. Perfektní.

Clea

8)  Clea (01.06.2012 22:36)

páni... to bylo... ani nemám slov. Úžasně napsaný, okamžitě mě to vtáhlo do děje

Tammy

7)  Tammy (01.06.2012 22:26)

Téda! Byla jsem zmatená jak Alice. Pomrkávám, že je Bella mrtvá a najednou mluví s Edwardem, takže věřím stejně jako Edward... Bylo to smutné strašidelné a zároveň tak jedinečně hezké, že...

Fanny

6)  Fanny (01.06.2012 22:16)

Silné, ale přesně pasovalo do nálady. Nádherně promyšlené a originální, až nad tím kroutím hlavou...
Perfektní!

ambra

5)  ambra (01.06.2012 22:11)

Ach... Jedna z nej jednorázovek, co jsem kdy četla. Děkuju, jdu se nějak zahojit:'-(

LadySadness

4)  LadySadness (01.06.2012 22:05)

smutné, nádherné, nemám slová

Bosorka

3)  Bosorka (01.06.2012 21:38)

Dostala jsi mě! Zásah přímo na komoru....měla bys dát ovšem do perexu varování, že se jedná o horor! Okamžitě jdu vyhodit ten starý mobil bez simky, co má Jenda na hraní

Marcelle

2)  Marcelle (01.06.2012 21:30)

To bylo tak smutný, až to bylo hezký, mám slzy na krajíčku

1)  skyrim114 (01.06.2012 21:26)

Wow, tak to je něco

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek