Sekce

Galerie

/gallery/Kate-kate-beckinsale-838696_100_100.jpg

"Vydal se po zvuku tlukoucího  lidského srdce."

V tiché pustině nedaleko domu vegetariánských upírů se z ničeho nic rozeznělo lidské srdce. Je jasné, že se musí zjistit, kdo to je. Avšak než se dozvíme, koho Edward našel, vyslechneme si vyprávění toho, kdo k domu dorazil a koho se snažil Edward objevit. Vyvstává otázka: Kdo je to? Odkud přišel? Ale hlavně, ví to vůbec? Právě tuto noc se začal odehrávat příběh, kterému by málokdo z nás uvěřil. Jedině, kdyby se děl právě jemu. Přeji příjemné čtení.

Vaše Nikol18

Nemusíte mít strach, že by první kapitola na prolog nenavazovala. To poznáte až později. Tak hezké čtení a děkuji za komentáře.


 

Kniha první - Vzkříšení


1. kapitola – Ztracená

Poslední paprsky slunce obkreslily linii stromů, aby vytvořily krásné stíny, které nedovolovaly vzniknout odleskům paprsků od kapek rosy, jež se pomalu tvořily ve větvích stromů a nejen v nich. Slastně jsem nad tou krásou vzdychla, ale vzápětí se oklepala zimou, která přicházela s nadcházející nocí.

Bojácně jsem se rozhlédla po rozsáhlém lese, který mě obklopoval ze všech stran. Kam jen moje oko dohlédlo, vlastně moje oči s brýlemi, jež se začaly rosit. Sundala jsem je z nosu. Výhled byl jen o kapánek horší. Utrápeně jsem si povzdechla. Netušila jsem, kam teď mám jít. Na les se velmi pomalu snášela noc a já tu neznala ani píď. Ani strom, prostě nic. Vůbec mi to tady nepřipadalo povědomé. Daleko horší bylo, že to nebyl les, na který jsem byla odjakživa zvyklá.

V našich lesích byl nepořádek, větve ležely tam kde spadly, pokud je těžaři neodvezli nebo si je nevzali lidé pro zátop doma, ale nikdy na stromech nebyly obrovské trsy mechu, které z větví visely, až by se dalo říct, že je tam prostě někdo naházel.

Třela jsem si ramena. Naskočila mi z té zimy husí kůže. Avšak nepřipisovala jsem to pouze zimě. Byla jsem z toho lesa celá nesvá. Bloudila jsem tu už dvě hodiny, a vůbec jsem si nevěděla rady. Stále jsem se dívala nalevo a napravo, abych si oživila, alespoň nějakou vzpomínku na toto místo, ale ani ťuk. Prostě nic. Jenom prázdno a přede mnou neznámý les, ale nemohla jsem tu stát takhle celou noc. I s teplou mikinou byla zima, proto jsem se vydala opatrným krokem v podrostu rovnou za nosem. Bylo jedno kam jdu, ale alespoň jsem se pokusila najít nějaké město nebo nejbližší vesnici, ve které bych se mohla poptat na cestu nebo se dozvěděla, kde to jsem.

Nedávala jsem si přílišné naděje, že brzy dorazím k nějaké vesnici, protože ani silnici jsem nezahlídla, ba ani neslyšela. Vážně jsem začínala panikařit. Co panikařit, začínala jsem přímo jančit. Ne nahlas, ale v duchu, protože jsem nechtěla křičet. Nevěděla jsem, co se v podrostu nebo dál v lese skrývá. Jaká zvěř tu může být.

Hlasitě jsem polkla a rozběhla se podrostem dopředu. Nehleděla jsem napravo, nalevo a prostě jenom běžela dál, kam mě nohy nesly. V zádech jsem cítila nepříjemný pocit, který se mi roztahoval po celé páteři a rozechvíval mi tělo.

Můj zběsilý běh musel dozajista vyděsit zvěř. Jenže já chtěla být z lesa co nejdříve pryč, ale to mi nebylo dopřáno. Nevšimla jsem si větve, pečlivě ukryté v kapradí a prostě o ni zakopla a rozplácla se jak široká tak dlouhá. Půda byl tak měkká a mazlavá, že to vypadalo jako bahno, ale tak řídké to nebylo. Jenom půda smíšená s jehličím, nacucaná deštěm, který tu musel být docela dlouho.

Lhala bych, kdybych řekla, že jsem se zvedla a šla normálně dál. Nestalo se. Stěží jsem se zvedla, ale téměř okamžitě klesla na kolena. Byla jsem celá zašpiněná od pádu, včetně obličeje. Nevěděla jsem, co mám dělat. Chtělo se mi brečet, ale pořád jsem si vtloukala do hlavy, že nesmím, že upadnu do letargie, která mě stáhne k tomu, že budu řvát jako malá holka, přilákám tím zvěř nebo prostě vysílením usnu a dozajista v noci umrznu. To jsem opravdu nechtěla, chtěla jsem být už doma.

Oklepávala jsem z mikiny a kalhot vlhkou zeminu, ale vzdala jsem to. Potom to budu muset vyprat, říkala jsem si zděšeně. Co by na to řekla máma, kdyby to viděla.

Proti své silné vůli jsem začala brečet. Chtěla jsem si slzy otřít, ale tím bych si vehnala špínu do očí. Teprve pak jsem si uvědomila, že toho moc nevidím. Brýle jsem měla od té hlíny. Cítila jsem jak slzy stékají po tvářích a berou s sebou trochu té odporné zeminy. Jenom cípkem mikiny jsem ze skel brýlí setřela nejhorší nánosy. Před očima se mi rozevřel trochu zastřený výhled. Všude kolem byly jenom stromy a nic jiného. Jeden vedle druhého. Z každé větve visely provazce mechu. Vypadalo to strašidelně.

Propadla jsem panice, strachu a ztratila jsem všechnu odvahu. Rozbrečela jsem se jako malá holka. Z kolen jsem klesla na zadek. Nohy jsem si přitáhla k hrudi a dál se oddávala breku. Nenáviděla jsem se za to, ale nic jiného mi nezbylo.

Byla mi zima, ale neměla jsem náladu vstát. Postrádala jsem odhodlání. Ztratila jsem ho při pádu. Prostě mě pustilo a běželo napřed. Křičela jsem v duchu na sebe, ať vstanu, jenže nešlo to. Kolena se mi klepala. Bála jsem se vstát. I bojácnost mě opustila. Zůstala jsem jenom já a můj strach, který dosáhl kritického bodu, když jsem zaslechla, jak někde v podrostu zapraskala větvička a pak další.

Přestala jsem brečet a víc se schoulila, aby mě ten vetřelec, třeba alespoň minul. Třeba si mě nevšimne, táhla se mi tato ubohá myšlenka hlavou, ale pochybovala jsem o ní, protože ten vetřelec si to namířil přímo ke mně. Strachy jsem se zalkla a zaskočilo mi. Jen horko těžko jsem dusila kašel, který zachvacoval moje hrdlo.

Šustění se přibližovalo. Strachy jsem mrkala. Raději jsem víčka pevně sevřela a čekala na konec. Na konec v jednom neznámém lese, neznámo kde. Jenže celých deset minut se nic nedělo. Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo deset minut, ale mě to připadalo jako věčnost.

Odhodlala jsem se otevřít oči, které si šeru hned přivykly. Díky brýlím jsem viděla docela daleko, avšak stále zastřeně, ale abych viděla to, co sedělo přede mnou, na to jsem brýle opravdu nepotřebovala. Díky strachu jsem ze sebe nevydala ani hlásku, kdyby ano, určitě bych měla roztrhané hrdlo.

Musela jsem zamrkat, protože jsem nevěřila svým čtyřem očím. Slzy mi výhled trochu rozmazávaly, ale ne tolik, abych nepoznala to, co sedělo přede mnou.

Puma.

Svýma vražednýma očima si mě měřila od hlavy až k patě. Hmatové vousky na čumáku se jí pohybovaly nahoru a dolů, když ke mně čichala. Očichávala mi nohavici černých kalhot. Oči jsem přitom měla vykulené jak puk. Hlavně musím zůstat v klidu, kladla jsem si na srdce. Třeba odejde a nechá mě na pokoji. Ale moc jsem tomu nevěřila. O to víc, jsem byla překvapená, když se mi o jednu nohavici bokem hlavy otřela. Noha se mi třásla, dusila jsem nejenom kašel, ale i výkřik, které se mi draly z hrdla.

Když začala puma vrnět a pořádně nahlas, nestačila jsem se divit. V té chvíli jsem zapomněla na všechen strach a ostych. Pomalu jsem spouštěla ruce od kolen ke kotníkům. Blíže k té pumě, ale velmi pomalu, abych ji nerozdráždila. Jenže to ji vůbec nerozrušilo, nýbrž potěšilo. Zvedla ke mně svoji hlavu a zadívala se mi do očí. Nebyly vražedné, ale hravé. Čenichem mi strčila do rukou, abych je zvedla. Udělala jsem to a lehce se dotkla vrcholu její hlavy a lehce ji podrbala. Stejně jako jsem to dělala našemu kocourovi, možná ho ze mne cítila, ale jistá jsem si nebyla.

Naklonila hlavu a odhalila krk. Začala jsem ji drbat i tam. Takhle hlasitě náš kocour nikdy nevrněl. Opouštěla mě všechna depresivní a pošmurná nálada jako počasí kolem. Zapomínala jsem pomalu na celé okolí a užívala si toho, že poprvé v životě hladím pumu a neochočenou. Bylo to možná na hlavu, ale dělala jsem to.

Po chvíli sbližování na mě puma pohlédla, o kousek se stáhla, ale stále na mě hleděla. Na něco čekala. Netušila jsem na co.

„Co mi chceš říct?“ Nebylo mi to divné, protože s naším kocourem jsem si povídala v jednom kuse. Puma na to z počátku nereagovala, ale zřejmě vytušila na co se jí ptám. Popošla kousek a otočila se, chtěla abych šla za ní. Udělala jsem to.

Šla ladným krokem pouze na vzdálenost paže přede mnou. Stále jsem nad tím kroutila hlavou, alespoň jsem se necítila v tomhle neznámém prostředí sama, i když  mi dělala společnost divoká puma, které kráčela kus ode mne a zřejmě mi ukazovala cestu.

Dumala jsem nad vším, co mě v té chvíli napadlo, ale nenacházela jsem jediné možné řešení téhle situace. Kde jsem? Jak jsem se tu objevila? Jsem pořád doma? Prostě jsem šla za pumou, která mě kontrolovala, jestli ji následuji. Stejně jako můj kocour, když čekal na žrádlo do misky.

Musela jsem se nad tím pousmát. Bezvýchodná situace, neznámé prostředí a já si jen tak jdu za pumou. Už jste slyšeli něco bláznivějšího? Já tedy ne. Jenže to se v zápětí vyřešilo, alespoň tedy něco.

Zahlédla jsem mezi stromy silnici. Málem jsem poskočila, ale díky pumě jsem se držela na uzdě. Zemina na mých rukou uschnula, tak jsem si ji odrolila, abych nějakou tu smítečku setřela i ze tváří, ale moc to nešlo, protože byla zažraná díky slzám, které nebyly potřeba. Viděla jsem silnici, nádherný pocit, vidět zase něco z rukou lidí.

Následoval jsem pumu, která se držela notný kus od silnice, ale šla podél ní. Netušila jsem kam jde, ale třeba mne vedla směrem k městu, i když to byla naprostá hloupost, protože pumy nevodí lidi do města a netulí se k nim. Tedy pokud nemají vzteklinu, ale tahle puma neměla pěnu kolem pusy. Prostě šla a vedla mě. Naprosto bláznivý. Případ pro psychiatra a já byla na něj hodně zralá.

Netrvalo to dlouho a silnice se dvojila. Jedna odbočka vedla kamsi nahoru a druhá dál rovně. Puma ostražitě zavětřila a rozhlédla se. Vyběhla na silnici a zmizela v podrostu u silnice vedoucí kamsi nahoru, odkud vyhlédla pouze její hlava. Čekala. Vydala jsem se za ní. Nevím proč, ale krčila jsem se, jako bych byla zločinec, který utekl z vězení a skrývá se v lese před zákonem. Jak z nějaké pitomé detektivky.

Jakmile jsem byla skrytá v houští na druhé straně silnice, cítila jsem se hned lépe. Nechápala jsem to. Měla bych se cítit naprosto normálně a ne jako nějaký zloděj, nedej bože vrah. Jenže bylo to tak. Raději jsem ty myšlenky vypustila a plížila se dál za pumou, která mě vedla, aniž bych já věděla kam.

Nebylo mi to otravné, ani nic podobného, prostě jenom zvláštní. Něco čemu nemůžete uvěřit, ale přesto to děláte, protože vám nic jiného nezbývá.

Puma se od silnice oddálila, abychom mohly jít v klidu v podrostu a nemusely se ničeho bát. Kroutila jsem nad tím pořád hlavou, ale teprve  když jsem v dálce, i se svými brýlemi, uviděla rozmazaně nějaký dům, uvěřila jsem, že mě ta puma vedla do civilizace.

Po dlouhé době jsem se usmála, ale díky té dálce a značně postupují tmě spojené s umazanými brýlemi, jsem neviděla detaily, proto jsem zrychlila a puma se se mnou srovnala. Čím blíže jsme byly domu, tím více se ohlížela a kontrolovala okolí. Nechápala jsem to, ale bylo mi to v tu chvíli jedno, protože jsem chtěla být co nejdříve uvnitř a ptát se na důležité věci. Věci týkající se mého brzkého návratu domů.

Jenže dvě stě metrů od domu do mě puma strčila, vlastně zasyčela a vytáhla drápy, které se mi zaťaly do nohavice. Tentokrát jsem už zakřičela. Ne bolestí, ale překvapením. Klesla jsem na kolena a vyděšeně na pumu hleděla.

„Co děláš?“ zasyčela jsem. Koukala na mě s naježenými chlupy. Vteřinu potom se ozval zvuk dvou motorů, jeden tiše předl, druhý měl dunivý zvuk. Puma se přikrčila, já udělala totéž. Nevěděla jsem, co to má za účel, ale nechtěla jsem znovu zažít ten šílený pocit, když se vám něco zasekne do nohavice.

Lehla jsem si do kapradí a pozorovala dvě auta, jak přijíždějí k domu. Bohužel už padla naprostá tma, nerozeznala jsem je, ale okna domu zářila do okolí jako lucerničky, ukazující cestu domů. Domů. Při tom slově jsem si posteskla.

Auta zastavila přímo před domem a když klaply dveře a pár lidí vystoupilo na štěrkovou cestu, více jsem se přikrčila a čekala. Normálně bych vyběhla a začala mlít, co se mi stalo. Jenže tentokrát to bylo jiné. Mrazilo mě v zádech. Něco jako šestý smysl, který napovídal, abych zůstala tam, kde jsem a obhlédla pro jistotu situaci. Položila jsem ruku pumě na hřbet, neprotestovala. Cítila jsem její srdce jak tluče, moje se pomalu zkoordinovalo s ním. Tlouklo rychle, tak jsem dýchala tiše, ale rychle, aby znělo stejně. Netušila jsem proč to dělám, ale bylo to prostě potřeba.

„Edwarde, to bude dobrý. Stejně by to dopadlo špatně. Tohle je možná lepší. Budete oba dva žít naprosto v klidu, aniž byste se jeden o druhého strachovali, že se něco stane. Možná je lepší, že Bella nakonec začala chodit s Jacobem.“ Ten hlas zněl tak krásně. Naprosto zvonivě, jako zvonkohra, která se vlní ve větru a lehce cinká o sobe. Hned mi bylo jasné, že je to angličtina, ale naprosto skvěle jsem tomu rozuměla. Zarazila jsem se. Tak moment! Bella? Jacob? To je možná jenom náhoda, říkala jsem si v duchu. Možná se mi jenom něco pomotalo v hlavě, protože z rychlého dýchání se mi nedokysličoval mozek.

„Alice, prosím,“ zaprosil další hlas. Daleko krásnější. Jemný, ale mužný. Naprosto jsem z něho nemohla, podlamovala se mi kolena. Srdce se mi při něm rozbušilo, ale musela jsem to rozdýchat.

„Možná jsem měla vizi, že budete spolu, ale to se mění. Mění se to podle rozhodnutí, ne podle toho, kdo chce, aby to tak skončilo. A hlavně ne tak, jak to někdo napíše. Copak to nechápeš, Edwarde?“

Edwarde? Tak moment. Tohle začíná být hodně divný. Mě prostě jenom hrabe. To je příliš velká náhoda a naprosto nemožný fakt! Dýchala jsem jak muflon, začínala se mi točit hlava, ale jinak to nešlo.

„Alice, Alice, co jsi viděla?“ Domáhal se odpovědi, Edward? Nebyla jsem si jistá, připadalo mi to jako naprostá hovadina.

„Ale nic,“ zaštěbetala. „Jenom jsem viděla příjezd toho studenta. A nehrabej se mi v hlavě, nemám to ráda,“ vyštěkla po něm.

„Alice!“ zavrčel Edward.

„Hlavně se musíš uklidnit, bráško. Zítra přijede teda ten výměnný student. Alespoň přijdeš na jiné myšlenky. Bráško, je to holka. A ještě k tomu z Evropy! A odtamtud jsou holky divoký, třeba tě klofne!“ Ozval se hurónský smích, který byl doprovázen zlověstným vrčením. Zrychlila jsem dech. Zatmívalo se mi před očima. Bylo mi zle.

„Emmette, sklapni! Já si nic s dalším člověkem nezačnu a hlavně ne s Češkou!“ V té chvíli mě pohltila tma. Z nedostatku kyslíku jsem omdlela.


SHRNUTÍ

Prolog š2. kapitola


Ukázka z 2. kapitoly:

„No tak, Alice,“ zasténal Edward.

„Co je? Snažím se pomoci.“ Přívětivě se na mě usmála. Byla opravdu krásná a bledá a… Zítra? Říkala, že mi zítra koupí oblečení? To tedy ne! Já už tu zítra nebudu! Budou mě hledat! Zuřivě jsem se rozhlížela po všech přítomných.

„Neboj se, Alice to nemyslela vážně. Samozřejmě, že zařídíme, aby ses dostala co nejdříve domů,“ odpověděl mi Edward. Opět jsem ho zpražila pohledem.

„Tak všichni do školy!“ zavelela Esmé. Většina zavrčela nebo, v případě Emmetta, zamručela.

„Já nemusím, že?“ zaštěbetala Alice, stále sedící vedle mne.

„Alice.“ Esmé zvolila lehce káravý tón. Alici se tvář jen rozzářila.

„Jenom jí všechno vysvětlím a dojedu do školy. Jasper to zvládne.“ Teprve teď jsem si všimla, že tu do počtu někdo chybí. Rozhlížela jsem se, ale vůbec mi nedošlo, že tu není.

„Je na lovu,“ odpověděl opět Edward. Vztekle jsem zatnula ruce v pěst a vražedně se na něj podívala. Jen se usmál a pokrčil rameny. Vůbec nebyl roztomilý ale vlezlý. Možná krásný, to ano, ale to bylo asi tak všechno.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

DjKasicka

11)  DjKasicka (13.03.2011 14:34)

Téda... Úplně jsem si představovala tu krásnou pumu, jenže já bych měla strach. JÁ. Tak hurá na další kapitolku =)

10)  bb (19.01.2011 10:01)

tak otázky z perexu fakt sedí, běží mi jich hlavou tolik
Kde se tam vzala?, kdo vlastně je? a co ta puma asi není normální potkat hravou pumu, neměla by ji spíš napadnout než ukazovat cestu k domu, ještě ke všemu když je to dům plný upírů?, a co ten sladěný dech a tlukot srdce?
ona je zná, zná jednotlivé postavy, takže asi četla knížku... hezky jsi mi zamotala hlavu a vzbudila obrovskou zvědavost

Nikol18

9)  Nikol18 (16.01.2011 15:27)

Jarusinka: Zlato, moc díky. Nemohla jsem se zbavit toho debilního úsměvu na tváři. Vážně jsem ti moc vděčná. A že ke mně vzhlížíš, to si prosím nech pro někoho jiného. Na to nejsem tak dobrá.
Michlal7: Myslím, že budeš velmi překvapen. Ráda tě upozorním na 4. kapitolu. U toho dostaneš většinu svých odpovědí, ale zároveň vznikne spousta dalších otázek. Jak jinak, že?
Lyn_von_nightlight: Tvého komentáře si velmi vážím. Mám k tobě velkou úctu, protože tvoje dílo je naprosto dokonalé, jako bych četla profesionálního spisovatele. Tvoje hodnocení mě zahřálo u srdíčka, protože vím, že jsi ode mne četla pouze toto a o to je to ještě hezčí. Díky.

8)   (16.01.2011 15:17)


Ja z nich nemôžem. Ešte viem čo bude pár kapitoliek napred
Tento Edward je proste... divný Čo ti budem vykladať.
Niki, musím ti povedať niečo dôležité, neviem totiž, či som ti to už niekedy povedala alebo nie, takže...
Máš fakt talent, ale to ty vieš, že keď sa snažíš ide to nezastaviteľne geniálne. A okrem toho, máš obrovský talent na opisy. Dokážeš popísať prírodu, okolie,každý detail tak, že sa mi to vykresľuje pred očami bez toho, aby som sa vôbec o to musela nejak extra snažiť. A to, že ťa obdivujem to vieš, však? Už som ti predsa spomínala, ako som k tebe "vzhlížela" ešte od čias tvojho najväčšieho pôsobenia na .eu, Polibek od Edwarda... a ďalšie také tie smutné veci. Vždy si ma tým zabíjala. V tom najlepšom zmysle slova
Pekne pokračuj, držím ti s tým palce



HMR

7)  HMR (15.01.2011 20:11)

Edward bude číst partnerce myšlenky??? Už se těším

Michangela

6)  Michangela (15.01.2011 17:48)

Dýchat jako puma, sladit s ní svůj tep a pak z toho omdlít? Je vidět, že jsou upírci zamyšlení a nevnímají okolí.

5)   (15.01.2011 10:37)

Jak náhoda?! To jako zná příběh Stmívání? Takhle to zamotat... Hrátky s pumou mě fakt rozesmály. Co děláš? Ale já bych s pumou nemluvil, to teda ne!
Ale byl jsem zmatený z té ukázky... ale to se še vyjasní v další kapče, viď?

4)  CAlen (15.01.2011 09:20)

WOW, teda tak tohle jsem neček, suoer určitě super, a v ukázce vlezlí Edward tak to jsem zvědavej.

Fanny

3)  Fanny (15.01.2011 00:21)

Puma byla skvělá a konečně jsem "vše" pochopila a netpělivě budu vyhlížet další díl...

Jula

2)  Jula (14.01.2011 22:54)

Nápad s pumou je dokonalý
Kapitolka se mi moc líbila :D :D :D

1)  Lyn_von_nightlight (14.01.2011 22:12)

Poviedky, kde vystupujú už vytvorené postavy nezvyknem čítať, lebo nejako ma nezaujmú. Už mám vytvorený obraz o charakteroch a zdá sa mi čudné, že niekto sa správa úplne inak, ako som predpokladala.
Ale aby som sa dostala k jadru veci. MON JE JEDNA z najlepších poviedok, aké som kedy čítala (a to ich nebolo málo). O už známych postavách som si vytvorila úplne iný obraz, môžem povedať, že v mojej hlave to teraz vyzerá asi ako v paralelnom vesmíre, kde má každý svojho dvojníka, ale ten správa sa úplne odlišne. A to už zase kecám.
V každom prípade, keby som vedela, ja osobne by som ti knihu vydala a roznášala ju do schránok namiesto rannej pošty, nech každý vidí, aké talenty sa nám rodia v EU. Tento nápad sa mi zdá v dobrom slova zmysle totálne "praštený", ale tak ma dostal, že pri každej kapitole majú moje oči stále väčší a väčší rozmer.
Edward už konečne nie je ten sladký chlapček, s ktorého som bola po prvýkrát úplne vedľa, lebo teraz, keď už čítam Súmrak, zdá sa mi úplne nereálny a príliš presladený. Vlastne celý Súmrak sa mi taký zdá - príliš presladený a ja mám rada dobrodružstvo, ale v tej knihe to bolo iba o tom ako Bella miluje Edwarda. - Pekné, ale nereálne a podľa mňa až príliš dobré pre dnešný svet. Žiadny chlap totiž nemôže byť taký neskonale úžasný a dobrý ako Ed. Vidno, že Súmrak napísala žena. Chlap by takéto čosi nikdy nevymyslel.
... A zase tu táram o inom, to je hrozné.
Späť k tvojej knihe. Ako jedna z mála, mám tú česť čítať si tvoje úžasné kapitoly v počítači. Emmetove hlášky fakt nemajú chybu a Alice mi pripadá, akoby na nič iné nemyslela iba na nakupovanie.
K tomu spaniu sa ani nebudem vyjadrovať, hádam vieš, na čo narážam, ;) ;) ale to ma totálne dostalo. Ja som si už iba hovorila: "Čože?"
Určite každému odporúčam. Milovníci TS nebudú sklamaní, pretože toto dielo je naozaj výborné a podľa mňa ďaleko presahuje úroveň obyčajnej poviedky.
Takže ja budem držať všetky palce, aby sa ti to podarilo vydať. Budú na SR predávať alebo nebudú, mne je to jedno, aj tak si objednám, pokiaľ sa bude dať.
Tvoj big fanúšik, Nikol. :) :) :) :) :) :) :) :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse