Sekce

Galerie

http://nd02.jxs.cz/142/406/3b53b2c1d6_54508199_o2.png

A čekají nás nákupy. Edward a Bella musejí čelit Alice, jež je ve svém živlu. Ale nákupy se dají využít i k něčemu jinému. Své o tom ví i Alice, která toho využije.

3. Společný večer

Bylo obdivuhodné, jak rychle cesta uběhla. Celou dobu jsem se s Isabellou velice bavil. Je zábavná a chytrá. Jak jsem se už zmínil, cesta uběhla velmi rychle.

Jakmile jsme zastavili u obchodního domu, který byl největším v Londýně, Isabella si povzdechla. Pousmál jsem se. Musela vědět, co přesně ji čeká. Nejméně dvouhodinové nakupování s maniakem jménem Alice.

Jakmile jsme vešli do prvního obchodu, Isabella zbledla. Nepochopil jsem proč, až dokud jsem se sám nerozhlédl. Prodávalo se v něm spodní prádlo. Musel to pro ni být šok, pro mě byl také. S povzdychem jsem se vydal za nimi. Cestou jsem si vzal nějaký katalog s pánským prádlem. Jen rutina. Alice bude vyžadovat, abych se od nich nehnul ani na krok. Takže to tentokrát asi potřeba bude. Alice hodila Isabelle několik kusů prádla a zahnala ji do kabinky.

„Tohle mi dej,“ ukázala na katalog, který jsem držel.

„Proč? Mě tohle nezajímá,“ odporoval jsem jí.

„Mě zase nezajímá, že tebe tohle nezajímá. Takže mi to dej. Dělej,“ zavrčela na mě. Pokrčil jsem rameny a katalog jí podal. Hádat se s ní nehodlám. Na to mám ještě dost rozumu. To bych mohl rovnou dojít na hranici a nechat se upálit.

„Vylez. Já vím, že to máš oblečený,“ zavolala na Isabellu. Za minutu vylezla Isabella. Celou dobu se dívala na mě a červenala se. Já jsem se mermomocí snažil dívat, do jejího obličeje. Což bylo s tím kusem hadru, co měla na sobě, téměř nemožné. Takhle to pokračovalo ještě půl hodinu. Pak jsem, ověšen pěti taškami, jako pejsek běhal za nimi do dalších obchodů.

V pátém obchodě s běžným oblečením, Isabella začala stávkovat. Nikam už nechtěla. Alice to nijak nekomentovala a poslala ji i se mnou do kavárny. Ještě potřebovala něco dokoupit. Věděl jsem, že šlo ale o úplně něco jiného. Na to si až moc kryla myšlenky. Měla něco za lubem a nechtěla, abychom jí to mi dva pokazili.

V kavárně jsem Isabellu zatáhl do nejzazšího rohu. Z toho místa byl nádherný výhled do celé kavárny a navíc jsme tam nebyli nápadní. Krom nás tam byl už jen jeden mladý pár. Tahle chvíle mi připomínala večer, kdy jsem zachránil Bellu v Port Angeles. Tohle ovšem bylo na jiném místě a s jinou dívkou. Vše bylo zcela jinak. Z přemýšlení mě vytrhla servírka, která urychleně přišla za námi. Díky jejím myšlenkách jsem věděl, že s obsluhou to nemělo nic společného. Chtěla mě sbalit.

„Budete si něco přát?“ zeptala se nás s pohledem upřeným na mě. Podíval jsem se na Isabellu. Všimla si mého pohledu a zčervenala.

„Já si dám colu,“ pípla.

„A vy?“ zeptala se mě. V myšlenkách prosila o pohled na ni. Nevyhověl jsem jí. Stále jsem se díval na Isabellu.

„Nic,“ odpověděl jsem jí. Stále čekala, jestli se na ni podívám.

„Dobře tedy, hned vám to přinesu,“ vzdala se po chvíli a odešla.

„Co je?“ zeptala se Isabella jakmile zmizela servírka z dohledu.

„Vypadáš bledě,“ odpověděl jsem jí. Opravdu vypadala bledě. Až moc, na člověka.

„To ty taky,“ odpověděla mi. Pousmál jsem se. Ihned jsem toho litoval, vypadalo to, jakoby měla každou chvíli omdlít.

Než jsem se stačil zeptat, jestli je v pohodě, přišla zpět servírka.

„Vážně nechcete nic?“ zeptala se mě znovu.

„Ne, ale možná by Bella chtěla ještě něco,“ měl jsem toho již dost. Rozčilovalo mě to. Bože, já vážně řekl Bella? Nahlas? Vždyť jí tak neříkám ani v myšlenkách. Odpověděl jsem to tak automaticky. Ani mi to nepřišlo divné. V její přítomnosti jsem mohl tuhle zdrobnělinu říkat, jak jsem chtěl. Nijak to na mě nepůsobila. Ta holka na mě má až moc dobrý vliv. Servírka se neochotně otočila na Isabellu. Proč jí neříkám Bella? Je to lepší. Už ani mě to nevadí.

„Já už také nic,“ odpověděla rychle. Ještě jednou se na mě podívala a poté odešla.

„Budeš pít, nebo ti stačí červenání?“ usmál jsem se na ni. Byla roztomilá. Bohužel pro mě i pro ni. Jakmile jsem to dořekl, šáhla po cole a celou ji vypila. Po celou dobu jsem ji pozoroval, jakmile ji dopila, zamračila se na mě.

„Alice jde,“ řekl jsem a podíval se směrem ke vchodu. Její myšlenky nic neprozrazovaly.

„Pardon, že jsem se zdržela, ale dovolat se svým rodičům mi dalo práci,“ vydechla jakmile si sedla vedle nás. ‚Dneska bude v tvém pokoji rušno,‘ poslala mi v myšlenkách. Hodil jsem po ní zabijácký pohled.

„Ty jsi telefonovala mým rodičům? A proč?“ křikla na ni Bella. Vypadala naštvaně a překvapeně.

„Domluvily jsme se, že budeš spát dneska u nás,“ odpověděla jí Alice v klidu.

„A kde budu jako u vás spát?“ zeptala se Bella ostře. Tímto tónem s Alice ještě nikdo nemluvil. Bylo to riskantní.

„No kde asi? Edward má jako jediný pokoj jen pro sebe,“ zasmála se Alice.

„Já budu spát v Edwardově pokoji?“ vyhrkla Bella překvapeně. Já jsem se na ni vyděšeně podíval. Tohle jsme si nedomluvili. O tomhle nepadla řeč. Je to můj pokoj. Já mám rozhodovat

„No tak asi pojedeme,“ vyhrkla Alice a už si to hrnula ke dveřím. Jen jsem ji tiše následoval. Za tohle mi zaplatí. V autě jsem byl potichu. Vymýšlel jsem taktiku, jak rychle uklidit v pokoji. Včerejší 'úklid' Alice si vynesl svou daň.

„Brácha, měl sis v tom pokoji uklidit, já ti to ráno radila,“ ozvala se jako první Alice. Jsem první upír, který trpí ztrátou paměti.

„Neměl jsem důvod, neukázala jsi mi to,“ přistoupil jsem na její hru. Nemínil jsem se s ní hádat. Ne před Bellou.

„Tak se nezlob,“ povzdychla si po chvíli a hodila na mě štěněčí pohled. Neodpověděl jsem jí.

„Bello, Esme společně s ostatními ti chystají jídlo,“ otočila se na Bellu. No jo. To se dalo čekat, vše vyřídila.

„Proč? Já nemám hlad,“ odpověděla jí Bella ihned.

„Budeš mít,“ zasmála se Alice. Pak už se nebavily. Bella vypadala zadumaně, Alice myslela na nadcházející večer s Jasperem.

‚Hlavně jsem zvědavá na Edwardův pokoj,‘ donesla se ke mně myšlenka Belly. Otočil jsem se na ni. Já slyšel její myšlenku? ‚Tys to slyšel, co?‘ zeptala se mě. Fascinovaně jsem přikývl. Jak je to tak najednou možné? Nesměle se na mě usmála. Poté jsem již její myšlenky i přes snažení nezaslechl.

Zastavil jsem na svém obvyklém místě, nejblíže ke garáži. Dneska se tam auto nedostane. Bella fascinovaně pozorovala náš dům. Všiml jsem si, že na verandě už je celá rodina. Byly zvědaví. Otevřel jsem Belle dveře a pomohl jí ven. Jakmile se s ní rodina seznámila, poslala ji Esme do kuchyně. Šel jsem rovnou do pokoje. Musím tam uklidit. Za tohle ji zabiju.

Jakmile to bylo za mnou. Lehl jsem si na postel, čekal na ni. Kdybych to neudělal, zabila by mě zase Alice. Slyšel jsem, jak vyšla z koupelny a přibližovala se k mému pokoji. Jakmile otevřela dveře, odložil jsem knihu. Byl jsem v šoku, měla na sobě jednu z těch košilek, co dneska koupila s Alicí. Ovládl jsem svůj výraz.

„Já věděl, že Alice něco provede,“ usmál jsem se. Alice je Alice.

„Můžu?“ zeptala se mě a ukázala na sedačku. Stoupl jsem si. Sedla si na ni.

„Ano můžeš, budeš v tomhle pokoji přes noc. Tak proč by ne,“ odpověděl jsem jí a chystal se odejít.

„Počkej,“ ozvala se, „nechceš si popovídat?“ otočil jsem se na ni překvapeně.

„No, dobře,“ odpověděl jsem po chvíli.

„Tedy, pokud ti to nevadí,“ zašeptala smutně.

„Ne, nevadí, jasně že ne,“ vyhrkl jsem. Nechtěl jsem aby byla smutná. Usmála se na mě.

„Vážně jsi nikdy nepotkal Bellu?“ zeptala se mě, jakmile jsem si dosedl vedle ní.

„Vážně nikdy žádnou, jen tebe,“ odpověděl jsem jí automaticky. Nevypadalo to, že by mi uvěřila.

„Prosím, nelži,“ zašeptala.

„Nelžu,“ stál jsem si za svým. O tomhle jsem s ní mluvit nechtěl.

„Dobře tedy, všimla jsem si že máte ještě jeden volný pokoj. Asi si tam pudu lehnout,“ začala mě vydírat. Volný pokoj tu byl, to byla pravda. Ale musela by spát na zemi.

„Tak dobře,“ povzdychl jsem si, „řeknu ti pravdu.“ Alice by mě zabila, kdybych jí poslal to toho pokoje a zamkl.

„Jednu jsem znal, potkaly jsme se ve Forks. Vlastně celý ten příběh Stmívání je skoro pravdivý. Ty další už ne, neměli jsme svatbu, ani vše nedopadlo dobře. Bylo to spíše jako v hororu. Ona byla jiná, úplně jiná než jaká je popisována v knize.“ Podíval jsem se z okna. „Zamlklá sice trochu byla, ale nešikovná ne. Dala se v lecčem přirovnávat k upírům.“

„Co se stalo?“ zeptala se.

„Objevili se tam další upíři,“ odpověděl jsem jí popravdě.

„James, Victoria a Laurent?“ odpověděla automaticky. Bez rozmyslu.

„Ano,“ odpověděl jsem.

„Pokračuj, prosím,“ zaprosila. Povzdychl jsem si.

„James, ji chtěl ulovit. Alice s Jasperem s ní jeli pryč. Chtěli jsme ho zmást, proto jsme utíkali jinam nežli Alice s Bellou. James na to přišel a utekl za nimi. Jeli jsme sice na místo, kde Bella byla schovaná, ale přišli jsme pozdě. James ji zabil, sice jsme ho potom roztrhali, ale Bellu jsme nezachránili. Byla mrtvá. Přestěhovali jsme se z Forks sem, protože nám to Charlie nepřestal vyčítat. I když neznal celou pravdu,“ dokončil jsem to. Do podrobností jsem zacházet nechtěl. Chvíli bylo ticho.

„To je mi líto,“ zašeptala po chvíli.

„Už je to dávno,“ odpověděl jsem jí.

„Zas tak dávno ne,“ připomněla mi.

„Je to už skoro rok. Tak dlouho jsme tam vydrželi,“ odpověděl jsem jí. Byla zaražená.

„To muselo být hrozné,“ konstatovala.

„Ani moc nebylo,“ odpověděl jsem.

„Asi si to nedokážu přesně představit,“ řekla.

„Ani nemusíš. Nejsi už ospalá?“ změnil jsem téma.

„Ano, vlastně jsem,“ odpověděla překvapeně.

„Dobrou noc,“ zašeptal jsem a odešel.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  ada853 (08.11.2010 18:14)

uz se tesim na dalsi dil

Michangela

1)  Michangela (02.11.2010 18:59)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek