Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Life%20or%20death.jpg

Přináším svoji první povídku. Je to o trochu jiné Belle, než jak ji známe. Neměla moc lehký život a proto je rozhodnuta se s tím vypořádat po svém. Co se stane na prázdninách u prarodičů? Změní se tam její pohled na život? Doufám, že se Vám bude povídka aspoň trochu líbit :))

1. kapitola

Tak fajn. Tohle se mi snad jen zdá. Myslela jsem si, že do vyhnanství se lidé posílali pouze ve středověku, ale vypadá to, že jsem se mýlila.

Právě do jednoho takového jedu. Vyhnanství jménem Forks. Že nevíte kde to je? Já vlastně taky ne. Je to už tak dávno, co jsem tam byla naposled. Tehdy jsem tam jezdila s radostí, ale to se změnilo. Představa toho barevného dřevěného a malého městečka mě teď spíš děsila. Co tam budu ty dva měsíce dělat? To bylo všem naprosto jedno.

Jediným cílem tohohle všeho bylo jediné. Zbavit se mě. Matka se znovu vdala, já dělala problémy a ona mě prostě poslala k prarodičům. Prý potřebují s Philem čas pro sebe a já se jim nehodila do krámu.

Cesta se zdála nekonečná. Vedle mě seděl chlapík připomínající mrože vyvaleného na souš. Strašně se potil a díky tomu nemálo smrděl. Většinu cesty prospal a to bylo na tom asi to nejhorší. Teda, nevadilo mi, že spí, to mi bylo fuk, ale jak spal, měl otevřenou pusu, ze které mu odkapávaly sliny a s každou zatáčkou se víc a víc mačkal na moje sedadlo, div mi neseděl na klíně. Bylo to odporné, brr.

Jak jsem tak koukala z okénka, všimla jsem si zajíce, který přeběhl silnici. Málem se nám dostal pod kola, ale šťastně vyhopkal zpod autobusu, a pokračoval si do dál do pole. To měl štěstí, mohl skončit jako mastný flek.

Vtom mě něco napadlo. Vyndala jsem si svůj, no, dá se tomu říkat deník, i když do něj nepíšu: „Milý deníčku, dneska jsem ho potkala, bylo to úžasné, zase se na mě podíval a bla bla bla.“ Mám v něm spíš své postřehy, cíle, plány.

Otevřela jsem ho na stránce s nadpisem „Jak zemřít“. Ne, nedělám si srandu. Mám seznam způsobů, jak odejít z tohoto světa. Nehodlám se totiž dožít svých osmnáctin. A proč to? To je naprosto jednoduché. Bude to tak pro všechny nejlepší. Pro mě, matku, prarodiče. Matka se o mě už nebude muset starat, teda ne, že by to někdy dělala. Všem se prostě uleví.

Jediný člověk, který mě kdy měl rád, už je pryč a nikdy se nevrátí. Můj otec Charlie. Tolik se mi po něm stýská. Nejvíc mě bolí, že si ho už skoro nepamatuju. Když mi byly čtyři, spáchal sebevraždu, nikdo se nikdy nedozvěděl proč. Ani se nerozloučil a byl pryč.

A tak jsem se rozhodla, že se nikdy nedostanu do věku dospělosti, abych nemusela žít životem jako rodiče, babča s dědou a ostatní. Otec se nakonec zabil, máma se neustále rozvádí a znovu vdává, babička je stále, nebo aspoň byla, vždycky zavřená a vyráběla různé tretky z korálků a děda se už několik let snaží opravit auto z roku raz dva. Říká, že je to poklad. Co je to za život? Nechci takhle dopadnout.

Já spíše jen přežívám a čekám, až to konečně budu moct skončit. Jednoduše, nemám tu správnou motivaci k tomu, abych byla dospělá, abych žila dlouhý život, pro mě by to bylo spíš utrpení, proto nedopustím, aby se to stalo.

Snažím se užívat si života, jak jen to jde, na nic se neohlížet. Mám taky seznam věcí, které chci před smrtí stihnout.
1. Naučit se čínsky – nevím, jak to zvládnu, když jsem se nikdy nenaučila jinak než anglicky
2. Skočit bungee jumping – to taky půjde ztěžka, protože se bojím výšek
3. Přijít o panenství – na to budu muset najít nějakého dobrovolníka, nejsem totiž zamilovaná, nikdy jsem nebyla a nikdy taky nebudu
4. Naučit se jezdit na motorce – nevím, kde bych ji vzala
5. Zahrát si v divadelní hře – chci si zahrát postavu, která má takový ten nereálný život bez problémů
6. Naučit se hrát na klavír – vždycky se mi líbilo, jak ruce pianistů přejíždějí lehce po klaviatuře
7. Zazpívat před lidmi – nevím, kdo by mě chtěl poslouchat, nemám vůbec hudební sluch
8. Jít na operu – takové obyčejné přání, ale já v divadle, když teda nepočítám trapná představení absolvované se školou, nikdy nebyla

Zatím jsem ani jednu z těch věcí nesplnila a čas se mi krátí, do osmnáctin mi zbývá necelý rok, tak bych s tím měla trochu pohnout.

Vzala jsem propisku a do seznamu Jak zemřít jsem dopsala: „Skočit pod autobus.“ Jak mě jeden malý zajíček ušáček dokáže inspirovat.

Očima jsem přejela své dosavadní nápady:
1. Skočit z letadla bez padáku
2. Skočit z mostu
3. Zabít se elektrickým proudem
4. Sníst prášky
5. Vykrvácet
6. Utopit se
7. Oběsit se
8. Nechat se vysát upírem – vím, blbost, ale filmy o upírech miluju, tak jsem to sem prostě musela napsat
no a za 9. Skočit pod autobus

Zaklapla jsem notýsek a uvědomila si, že jsme právě minuli nápis „Vítejte ve Forks“. Mohlo by tam spíš být „Vítejte v pekle“, jinak to tu totiž nevidím. Přesně jak jsem si to pamatovala: zataženo, slunce schované za mraky, které se rozestoupí jen občas a to na hodně krátký okamžik. Měla jsem štěstí, že nepršelo, to by tak ještě scházelo. Léto a liják, hrozná kombinace.

Posbírala jsem si těch pár věcí, co jsem si s sebou vezla a pomalu se vyšourala z autobusu. Tam na mě čekali prarodiče. S obrovskými úsměvy na tvářích mě vyhlíželi. Když mě spatřili, babičce trochu poklesl a děda se ho snažil udržet ze všech sil. Ne, že by se mu to bůhví jak dobře dařilo.

„Bello, drahoušku, jak se ti daří?“ Objala mě babička a namáčkla na sebe.
„Jde to. Jedeme?“ zeptala jsem se. Nečekala jsem na souhlas a mašírovala si to k autu.
„Ahoj Bello,“ zavolal za mnou děla. Nebylo to ani tak pozdravení, jako spíš upozornění na to, že jsem je dosud nepozdravila. Dobře, jak chtěj.
„Nazdar, nazdar, nazdar. Můžeme už jet?“ informovala jsem se otráveně a otočila se na ně. Vyměnili si zoufalý pohled, který jasně naznačoval, že ani oni nejsou nadšení, že mě tu mají na takovou dobu. Ale nic neříkali a šli za mnou.

„Tak co škola, Bello?“ vyptával se děda, když jsme mířili k jejich domku. Jakoby ho to zajímalo, pff.
„Ok,“ odvětila jsem stručně.
„Chystáš se někam na vysokou?“ Nenechal se odbýt.
„Ne, nechystám.“
„Ale tvoje matka říkala, že ti to ve škole jde. Určitě půjdeš na vysokou,“ přesvědčoval mě, nechápajíc mé odmítání vysoké školy.
„Ne, vážně tam nepůjdu. Nedožiju se totiž osmnácti. Maximálně stihnu dodělat střední, ale ani s tím moc nepočítám. Narozeniny mám totiž na konci května a škola končí až v červnu, ale co se dá dělat, stejně už ji pak nebudu potřebovat,“ vysvětlila jsem mu. Děda zíral s otevřenou pusou, a tak místo něj reagovala babička.
„Bello, to jsou hloupé vtipy.“
„Ale to není vtip. Už nějaký čas taky přemýšlím nad tím, jak to udělat. Bude to chtít pořádně uvážit, aby se to na sto procent povedlo,“ uvažovala jsem. Na to už mi nikdo nic neřekl.

Projížděli jsme hlavní ulicí, všude bylo plno lidí, no jo, léto a prázdniny. Děti lízaly zmrzlinu, která jim pomalu skapávala z kornoutů na zem. Dospělí postávali na chodnících a bavili se. Připomínalo mi to nějaký kýčovitý obraz nazvaný „Letní idylka v malém městě“.

Děda s babičkou bydleli na samém konci tohoto městečka velkého jako dlaň. Měli jen pár sousedů, většinou samí důchodci. Další hrůza.

Děda zaparkoval na příjezdové cestě, vzal mi větší tašku a pomáhal mi s ní. Když jsme byli na verandě, z vedlejšího domu vykoukla hlava, zakrytá mohutným drdolem z šedých vlasů.
„Kohopak jste si to přivezli?“ hulákala na všechny strany a propalovala mě pohledem zpod tlustých dioptrických brýlí, ve kterých měla oči velikosti hrášku.
„To je naše vnučka Bella, je u nás na prázdninách,“ odpověděla jí zdvořile babička.
„Cožéé?“ zakřičela ta žena znovu.
„Že u nás je Bella na prázdninách, paní Brownová,“ zopakoval děda, tentokrát silnějším hlasem.
„Doufám, že tu bude klid. Nestrpím nějaký divoký večírky, jsem starší člověk, potřebuju ticho,“ lamentovala baba. Ušklíbla jsem se. Ta mi tak může, myslím, že ona by mi v pořádání večírků nezabránila. V tom byl trochu jiný problém. Neznám tu ani nohu.

Otráveně jsem vydupala schody do patra, děda otevřel dveře a ocitli jsme se v matčině starém pokoji. Vypadal stejně, jako když jsem byla malá. Kovová postole pod oknem. Květinový přehoz, žlutě vymalované stěny, zažloutlá krajková záclona v okně. Na podlaze parkety, které sem tam pokrývaly bílé koberečky. Jakoby se tu zastavil čas. Vážně paráda.

Tašku jsem hodila na zem a flákla sebou na postel. To teda budou prázdniny. Tady chcípl pes, ani nebudu moct pokročit s plněním věcí, které chci za života ještě stihnout.

Zezdola jsem slyšela babičku s dědou, jak probírají moje chování. Babička se zdála hodně zděšená, děda jí uklidňovat, že jsem v pubertě a kdesi cosi. Tak oni mi to nevěří? Ale pak se nesmí divit, já je varovala předem.

Seběhla jsem do kuchyně a hledala něco k jídlu. Popadla jsem rohlík, vůbec se neobtěžovala nějakým hovorem a zase se vytratila nahoru. To, že tu s nimi musím žít, ještě neznamená, že s nimi musím trávit svůj čas.

Opět jsem se natáhla a přemýšlela a u toho žvýkala. Rozhodla jsem se jít se trochu podívat po okolí.

Šla jsem kam mně nohy táhly, a celou cestu jsem se utvrzovala v tom, že moje přesvědčení bylo správné. Není tu nic zajímavého. Bože, tady snad dávají lišky dobrou noc. Povzdychla jsem si. Co se dá dělat. Už jsem tady a pryč se nedostanu.

Co teď? Než chodit mezi všemi těmi lidmi a tlačit se na ně, raději jsem se vydala do lesa. Tam bylo naprosté ticho rušené jen zpěvem ptáků. Všechno od listů stromů, přes kameny a trávu, až po kmeny stromů bylo zelené. Přes husté větve stromů nebylo ani vidět na oblohu. Trochu děsivé, ne?

Jak jsem si tak vykračovala, občas jsem zakopla, nebo se škrábla o větvičku nějakého keře. Je vlastně spodivem, že jsem stále na živu, dost jsem totiž přitahovala nehody. Ale byla jsem ráda, že to budu moct jednou udělat sama, tak jako můj otec.

V dálce jsem uslyšela dupot nějakého zvířete. Co se asi děje? Bylo mi jedno, že by mě mohlo něco napadnout, na to jsem byla příliš zvědavá. Rozešla jsem se za tím zvukem. Trvalo ani deset minut, než jsem narazila na mrtvou srnku.

Zkoumavě jsem si jí prohlížela. Co jí tady mohlo zabít? Řekla bych, že tu mají maximálně medvědy a ti by ji rozsápali na kusy. Ani vlastně nevím, jestli se živí něčím takovým jako jsou srnky. Tahle byla v celku, jen na krku měla malou ranku.

Správně by z ní měla téct krev, ale nebyla tam ani kapička. Zvláštní, trochu mi to připomnělo člověka, kterého vysál upír, taky v něm nezbyla ani kapka krve.

Blbost Bello, vážně ti už z tohohle místa hrabe a to tu jsi teprve pár hodin. Kde by se tady vzal upír, a proč by vysával zvíře? Upíři jsou jen ve filmech a živí se lidskou krví. Dál jsem se tím nehodlala zabývat.

Otočila jsem se, abych se vrátila na cestu. Jenže se začalo stmívat a mně se pomalu, ale jistě, ztrácela cesta před očima. Neustále jsem čekala, že konečně narazím na pěšinu, po které jsem přišla, ale ani po půl hodině se tak nestalo. Hmm, tak to je paráda. Jediné, co jsem měla u sebe, byl můj deník a to mi v tuhle chvíli vážně nepomůže. Spíš bych potřebovala telefon nebo baterku.

No co no, jdem dál, třeba na něco narazím. Ale bacha, aby to nebyl blbec, narazit na blbce bolí nejvíc, s tím mám svou vlastní zkušenost a nejednu. Příklad z posledních pár dnů? Phil. V duchu jsem se zasmála, vážně magořím.

Jediné, na co jsem neustále narážela, byly větvičky keřů a nízkých stromů, které se mi jako naschvál pletly do cesty. Občas jsem se i válela po zemi. Cítila jsem, že mám poškrábané ruce a možná i trochu obličej, ale potmě prostě nevidím, tak s tím nic nenadělám.

V roští tu a tam něco zašustilo, ale nějak mi to bylo jedno, když budu mít velkou smůlu, něco to se mnou skončí už dneska, když budu mít štěstí, dostanu se mezi lidi a budu to moc udělat sama, jak jsem to plánovala. Ale vlastně je to jedno, protože můj život skončí tak jako tak.

Vytrvale jsem pokračovala v chůzi. Šla jsem spíš vycházkovou rychlostí, nač spěchat.

Když už jsem si myslela, že si budu muset ustlat v kapradí nebo náruči nějakého padlého stromu, les se přede mnou rozestoupil a já uviděla obrovský dům. Kde se v lese bere takový barák? Tady bych čekala spíš nějakou malou dřevěnou chatičku, ale ne vilu, vlastně i vila byla na popsání toho stavení špatné slovo, byl to menší palác. Před domem se rozprostírala zahrada, trávník byl pečlivě posekaný, příjezdová cesta vysypaná kamínky. A co bylo nejlepší, svítilo se tam. Paráda, takže nocování pod širákem se nekoná. Třeba příště.

Došla jsem ke vchodu a zaťukala. Hned, jak jsem spustila ruku, dveře se otevřely. Stál v nich mladý muž, spíš kluk, řekla bych o něco málo starší než já. Měl hnědé vlasy, které mu v záři světla házely bronzové odlesky, byl docela vysoký, musela jsem zvednout hlavu, abych se mu podívala od očí, které byly k mému překvapení zlatavé.

Vyjeveně na mě zíral, pusu do kořán. Nezdvořák jeden.
„Ehm, ehm,“ odkašlala jsem si. Párkrát zamrkal, ale to bylo všechno. Nechtělo se mi tam stát, jako bych čekala na vlak, tak jsem začala sama, když se k ničemu neměl.
„Nerada ruším, ale ztratila jsem se. Mohl bys mi říct, kudy se dostanu do města?“ Nic, ach jo. Znovu jsem se mu koukla do očí a všimla si, že jsou tmavší, než předtím, byly skoro tmavě hnědé. Kluk se najednou vzpamatoval, otočil se a do hlouby domu zavolal, „Carlisle.“ Pak se obrátil zase čelem ke mně.

Chvíli jsme na sebe vzájemně koukali. Já jsem podupávala nohou na znamení, že to trochu trvá, on rukou drtil kliku a krůček po krůčku se sunul dál a dál ode mě. Neřekl ani slovo.

Když se mu za zády objevil tentokrát už opravdu mladý muž s blonďatými vlasy, viditelně si oddechl a poodstoupil dál ještě o pár kroků. Obě ruce měl zaťaté v pěst a jeho výraz byl zarputilý. Vážně divný patron.

Blonďák se na mě podíval a v jeho tváři se objevilo zděšení.
„Ježiši, co se vám stalo?“ ptal se.
„Tak trochu jsem se ztratila v lese. Mohl byste mi prosím říct, jak se dostanu do města.
„Vždyť krvácíte. Pojďte dovnitř, jsem lékař, nejdřív vás ošetřím a pak vás někdo odveze,“ řekl a ustoupil z cesty, abych mohla projít.

Ocitla jsem se v krásném prostoru moderně zařízeného obýváku.
„Ještě jsem se nepředstavil. Jsem Carlisle Cullen a tohle,“ pravou rukou ukázal na toho mlčenlivého kluka, „je můj syn Edward.“ Moment, jeho syn? Trochu nedůvěřivě jsem si je měřila. Ano, byli si podobní, stejně bledá pleť a zlaté oči, ale není možné, aby to byl jeho syn, vždyť nevypadal mladší než o pět, šest let. Asi si všiml mé reakce a vysvětlil mi to.
„Je to můj adoptovaný syn, se ženou jsme adoptovali pět dětí.“ Aha, tak to je lepší, ale teď zase bylo divné, že si jsou tak podobní. Bello, není to jedno? Stejně to nevyřešíš.

Oba se na mě vyčkávavě dívali, jasně, teď jsem na řadě já.
„Já jsem Bella Swanová,“ představila jsem se.
„Nejste příbuzná Franka a Glinis?“ Vida, tak on zná babičku s dědou. Jen jsem kývla a nehodlala jsem to víc rozmazávat, stejně mu do toho nic není.

Asi viděl, že dál pokračovat nebudu, tak mě vyzval, abych šla za ním. Vešli jsme do malé ordinace. Musí to být blázen, kdo normální by měl doma ordinaci, vybavenou lépe než nemocnice? Měl tam také zrcadlo, tak jsem se podívala a trochu chápala jeho zděšení. Celý obličej jsem měla posetý drobnými rankami, stejně tak holé paže. Z některých vytékal slabý pramínek krve.

Posadila jsem se na lehátko, doktor Cullen vzal vatové tyčinky a lahvičku s čirou tekutinou.
„Teď to bude trochu štípat,“ upozornil mě. Vzal mou ruku do své a jeden konec tyčinky namočený v tom smradlavém hnusu přitiskl na šrám. Měl pravdu, štípalo to. Au, au. Ale co, vydržím to. V budoucnu zažiju horší bolest. Doktor postupoval systematicky nejdřív po jedné ruce, pak druhé a nakonec obličej. Jeho ruka, která se mě dotýkala, byla strašně studená. Že by se předtím hrabal v ledničce?

„Tak a je to, jen vám ještě zalepím ránu na čele. Je trochu větší než ostatní.“ Vzal náplast a chvilku mi jeho studené ruce rejdily po čele.
„Hotovo,“ oznámil mi. Znovu jsem se podívala do zrcadla. Už to bylo lepší, žádná krev, jen spoustu šrámů a to zalepené čelo.
„Řeknu Edwardovi, aby vás odvezl. Nechcete Frankovi a Glinis zavolat? Je už dost pozdě, tak aby neměli strach.“
„Ne, to je dobrý. Jim to nevadí,“ odmítla jsem jeho nabídku. Pochybuju, že se zajímají o to, kde lítám.
„Jak chcete. Edwarde,“ zavolal na syna.

Edward se neochotně přiloudal za námi.
„Odvezeš slečnu Swanovou...“ „Bellu,“ přerušila jsem ho. „Odvezeš Bellu domů.“ Synek se netvářil nikterak nadšeně, ale neprotestoval. Odešel, já jsem poděkovala doktorovi a došla jsem před dům, kde stálo stříbrné Volvo s běžícím motorem.

Tak ty si žijí na opravdu vysoké noze. Přišlo mi divné, že jsem za celou dobu nikoho z jejich rodiny nepotkala, mají pět dětí a ty se přece jen tak neztratí, i když v tom obrovském domě by to bylo možné.

Nastoupila jsem k Edwardovi do auta a on se plynule rozjel. Cestou jsem koukala z okýnka. Když nemluví on, tak já se tuplem nebudu namáhat. Občas jsem po něm hodila očkem. Pevně svíral volant a díval se upřeně před sebe, obočí lehce nakrčené.

Ani se neptal na cestu, asi mé prarodiče zná, jinak nevím. Prsty jsem bubnovala na své noze a vyťukávala tak rytmus mé oblíbené písně.

Než jsem se nadála, stáli jsme před domem.
„Hmm, tak dík za svezení,“ poděkovala jsem.
„Nemáš zač,“ zahuhlal. Na nic jsem nečekala a vylezla ven. Ani jsem se neohlédla, vyběhla na verandu a vešla dovnitř.

K mému překvapení se ještě svítilo.
„Bello, konečně. Kde jsi byla?“ Děda se hnal jak velká voda. „Víš jakou jsme o tebe měli starost? Co se ti stalo?“
„Jsem v pohodě, byla jsem se projít.“ Co tak vyšiluje, vždyť se nic nestalo.
„Víš ty, kolik je hodin?“
„Tak to ti neřeknu. Nemám hodinky. Ale když chvilku počkáš, podívám se,“ nabídla jsem se, ale moje ochota nebyla oceněna.
„Ty víš dobře, jak to myslím. Příště nám vždycky řekneš, když někam půjdeš,“ rozčiloval se. „Jo a večerku máš od deseti.“ Cože? Já budu mít večerku? Tak to je fakt síla.
„A teď mi prosím tě, řekni, co se ti stalo,“ řekl už klidněji.
„Jak jsem řekla, byla jsem se projít v lese, zabloudila jsem, narazila na dům Cullenových, doktor mi vyčistil škrábance od větví a jeho syn mě odvezl domů. Toť vše. Teď, jestli mě omluvíš, šla bych si lehnout, jsem docela unavená.“ Nečekala jsem na svolení a prostě odešla.

Ráno bylo stejně jako včera. Sice teplo, ale zataženo a dneska to vypadalo dokonce na déšť. Já chci sluníčko, chci se opalovat a ne tahat pláštěnku.

Tak co je na programu dneska? Kdo ví.

Dole jsem narazila na babičku s dědou, oba na mě házeli vyčítavé pohledy. Na to fakt nemám. Houkla jsem na ně, že jdu pryč a vrátím se večer a vypadla z domu.

Celý den jsem se pak poflakovala po okolí, pozorovala přírodu a lidi. Zábava na provaz.

Večer, když jsem se vrátila, jsem okamžitě zalezla a nehodlala se s nikým bavit. Kolem deváté se ozvalo zaťukání. Dovnitř nakoukl děda. Babička mě ignorovala, asi byla uražená kvůli tomu včerejšku, ale co je mi po tom.
„Bello, budeme hrát kanastu, nechceš si s námi zahrát?“ zeptal se mile, ale byl totálně mimo. Jestlipak se neuhodil do hlavy. Já a kanasta? Hahaha.
„Ne, díky, určitě si dokážu najít lepší zábavu.“
„Jak chceš.“ Zakroutil hlavou a odešel.

Takhle to šlo asi týden. Babička mě obcházela, děda se snažil, ale jeho ochota den ode dne slábla. Matka mi volala jen jednou a to kvůli tomu, že babička to nevydržela a svěřila se jí s tím, že se chci zabít. Neřekla jí však žádnou novinku, ale tak jako všichni, ona si z toho nic nedělala, nevěřila, že bych toho byla schopná. Omyl. Když jsem s ní mluvila, chvilku jsem si myslela, že volá, aby se zeptala, jak se mám. Ale to byl zase můj omyl. Jen mě upozornila na to, že bych se měla chovat slušně a pak vykládala o tom, jak si teď s Philem užívají. Nakonec jsem jí to položila, bylo toho na mě moc.

Zjistila jsem, že odtud jezdí autobus do Port Angels, přístavního městečka. Forks už mi lezlo krkem, tak proč si neudělat malý výlet. Vyjela jsem hned ráno. Počasí se vůbec nezměnilo.

Port Angels bylo něco jiného. Bylo větší, víc života. Hned se mi lépe dýchalo. Strávila jsem tam celý den. Už byla tma, když jsem se procházela po vylidněné pláži. Bylo příjemné nechávat si písek proklouzávat mezi prsty. Dívala jsem se na tmavé moře, jehož vlny dopadaly na písek nedaleko mě. Dostala jsem chuť se vykoupat.

Věci jsem hodila do písku a oblečená pomalu vyšla vstříc chladné vodě. Šla jsem dál a dál, až jsem měla pod vodou i hlavu. Rozhlížela jsem se, všude byla naprostá tma. A pak mě to napadlo. Co kdybych to udělala teď? Jsem tu sama, nikdo by mi nebránil. Bylo by to tak jednoduché. Prostě jen nechat dojít vzduch v mých plicích a pak už jen čekat. Co na tom, že jsem nesplnila žádný bod ze svého seznamu, komu na tom sejde. Odpověď byla jednoduchá a jasná, nikomu.

Kdy se mi naskytne vhodnější příležitost a prostředí. Teď je to dokonalé, a když budu mít štěstí, tak oceán odnese moje tělo daleko od břehu a nikdo mě nikdy nenajde. Všem se uleví a hotovo. Byla jsem rozhodnutá, že tak to bude nejlepší, že to udělám.

Vzduch mi zvolna docházel a moje tělo chtělo nad hladinu a nadechnout se, ale já mu to nedovolila, nemohla jsem. Ještě chvíli…

Pak se stalo něco, co jsem nečekala a s čím jsem nepočítala. Něco mě chytlo kolem pasu a vytáhlo nad hladinu. Chtěla jsem se podívat, co se děje, ale nešlo to, protože mě to stále pevně drželo a nedovolilo mi to otočit se. Silné ruce mě vytáhly na písek a nade mnou se skláněla hlava. V té tmě jsem špatně viděla, ale když jsem pořádně zaostřila, poznala jsem Edwarda.

Od té doby, co mě vyložil u nás před barákem, jsem ho neviděla. Co tady dělá?

Díval se mi do tváře a zkoumal, jestli jsem v pořádku. Zhluboka jsem dýchala, mokré vlasy jsem měla přilepené k obličeji. Zvolna zvedl ruku a shrnul je.
„Co si jako myslíš, že děláš?“ utrhl se na mě. Co si to dovoluje? On mě vytáhne z vody proti mé vůli a ještě na mě bude ječet? Tak to teda ne.
„Co dělám já? Co děláš ty? Já se tě o nic neprosila.“ Vrátila jsem mu to, rozpálená do ruda.
„Ty si vlezeš oblečená do vody, málem se utopíš a řekneš mi, že ses o nic neprosila. Tak to teda pardon, že jsem tě zachránil,“ rozčiloval se a zněl hodně uraženě. Tééda, tolik mluvit jsem ho ještě neslyšela. Jeho hlas byl docela příjemný, i když zbarvený ne zrovna milými emocemi.
„A co když jsem nechtěla, aby mě někdo zachraňoval?“ zeptala jsem se ledovým hlasem. Koukal na mě jako na blázna.
„Co to meleš? Neříkej mi, že máš sebevražedný skony. I když, pak se není čemu divit.“ Poslední větu zašeptal, že jsem ji skoro neslyšela.
„Nemám sebevražedný sklony. A vůbec, co je tobě do toho? Je to moje věc,“ odsekla jsem.
„Jak chceš. Promiň mi tu záchranu.“ Naštvaně se zvednul a kráčel pryč.

Taky jsem se postavila na nohy. Zezadu celá obalená pískem. Už mě přešla chuť lézt znovu do vody. Vzala jsem si tašku a mikinu a vydala se na autobusovou zastávku. Chvíli jsem studovala jízdní řád a ke své smůle zjistila, že poslední autobus mi ujel před půl hodinou. To se doma zvencnou. Ale já za to nemůžu. Já nemůžu za to, že mi to ujelo.

Ale autobus není jediný dopravní prostředek. Jezdí tady přece i auta. Postavila jsem se na krajnici silnice, která vedla do Forks, vypnula hruď, nasadila úsměv, zvedla ruku s palcem nahoru a čekala, kdo se chytí.

Projela asi tři auta, aniž by zpomalila. Pak dlouho nic nejelo, tak jsem šla kousek pěšky. Silnice vedla lesem. Naštěstí byla rovná, tak nehrozilo, že bych se někde natáhla, i když v té tmě nikdo neví.

V dálce jsem uslyšela jedoucí auto, zastavila jsem se a nasadila stejnou pozici jako předtím. A fungovalo to. Hurá, konečně odvoz. Auto zastavilo hned u mě. Ze sedadla spolujezdce se na mě zubil kluk kolem pětadvaceti. Řidič byl zhruba stejného věku a jeho úsměv byl ještě širší.
„Ahoj Kočičko, naskoč si,“ pobídl mě. Už z toho oslovení se mi udělalo zle. K nim ani za zlatý prase. Všimli si mého váhání, proto začali jeden přes druhého pokřikovat.
„No tak, pojď, mi tě odvezem. Není se čeho bát.“ Hodně nenápadně, že by si toho všiml i slepý na sebe mrkli. Na mém seznamu je sice ztráta panenství, ale rozhodně tím není myšleno znásilnění dvěma prasaty.
„To je dobrý, už jsem si volala odvoz. Ale dík za nabídku.“ Snažila jsem se jich zbavit, ale marně. Dokonce vystoupili z auta, aby mě do něj sami narvali.

Začala jsem se bránit, přeci jen mám alespoň malý pud sebezáchovy. Spletla jsem se. Oni mě nechtěli narvat do auta, oni chtěli, abych si mohla odškrtnout jeden bod na svém seznamu. Nééé. Jeden mě chytil za ruce a druhý přirazil na kapotu auta. Kopala jsem kolem sebe, ale marně.

Strhli mi mikinu, a jejich ruce jsem cítila po celém těle. Chtělo se mi zvracet. Proč jsem se jen neutopila? Kdyby jo, nemusela bych zažít nejpotupnější chvíli svého života.

Docházely mi síly. Přestala jsem vnímat, co se okolo mě děje. Tělo jsem nechala na místě a mysl si to štrádovala bůhví kam.

Najednou jsem oslepla. Něco mi prudce zasvítilo do očí a já na okamžik přestala vidět. Slyšela jsem jen výhružné vrčení, žádná slova. Pak mě uchopily něčí ruce, ale nějak jsem poznala, že to nejsou ty samé, co na mě šahaly. Tyhle byly na rozdíl od nich studené a tvrdé. Ten dotek mi byl povědomý, ale netušila jsem odkud. Schoulila jsem se té osobě v náruči a zavřela oči.

Dotyčný mě posadil na měkké sedadlo auta, vlezl si za volant a ujížděl pryč. Nevěděla jsem, jestli mám otevřít oči a podívat se, kdo to je. Co když je to nějaký jiný magor, který mě chce pro sebe.

„Jsi v pohodě?“ ozval se vedle mě hlas, který jsem už dneska slyšela. Prudce jsem otevřela oči a zírala do Edwardovy starostlivé tváře. Takový výraz jsem u něj ještě nezaznamenala,. Ani když mě předtím tahal z té vody, se nedíval tak ustaraně.
„Dobrý,“ zaskuhrala jsem. V krku jako bych měla šmirgl papír. Natáhl se na zadní sedadlo a podal mi lahev s vodou. Hltavě jsem se napila a vypila skoro polovinu.
„Vážně si koleduješ. Víš to?“ zeptal se.
„Jo, ale věř, že tohle nebylo úmyslné. Prostě mi ujel autobus a já chtěla někoho stopnout, abych nepřijela pozdě,“ vysvětlila jsem a znělo to podezřele plačtivě. Cože? Já brečím? Pomalu na mě začala doléhat skutečnost toho, co se před chvilkou stalo.

Edward zastavil na krajnici a otočil se na mě.
„Vážně jsi v pořádku?“ ptal se a v očích měl takový zájem, že jsem se rozbrečela ještě víc. Naposledy se na mě takhle díval taťka, nikoho jiného jsem nezajímala, byla jsem pro ně jen otravný hmyz.
„Bello,“ zašeptal, když viděl, jak řvu dál a dál. Přitáhl si mě do náruče, posadil na klín a houpal jako malé dítě.

Nesnášela jsem se za tu slabost, kterou jsem před ním projevila. Nějak to teď na mě všechno dopadlo a já to nemohla zastavit.

Nic neříkal, jen mě hladil po zádech a čekal, až se uklidním. Asi po deseti minutách se vzlyky zeslabily na úplné minimum. Chtěl se mi podívat do obličeje, ale já nechtěla. Vyřešil to po svém. Dal mi ukazováček pod bradu a hlavu zvedl tak, že jsem nemohla uhnout.

Moment mě pozoroval, až si byl jistý, že žádný další záchvat nebude. Uvědomila jsem si, v jak intimní poloze sedíme a začala se sunout na sedadlo vedle.
„Radši pojedeme, abys neměla problém.“ Podívala jsem se na hodiny na palubní desce. Ukazovaly čtvrt na deset.
„To už je jedno. Stejně přijedu pozdě,“ zamumlala jsem a dívala se o okýnka na tmu, která nás obklopovala ze všech stran.

„Můžeš mi, prosím, něco vysvětlit?“ zeptal se a zněl zvědavě.
„Jo,“ odpověděla jsem bez přemýšlení.
„Co to mělo dneska znamenat?“
„Už jsem říkala, ujel mi autobus…“ začala jsem, ale on mě přerušil. „Ne, myslel jsem to předtím. Vážně ses snažila zabít?“ Tak o to mu jde.
„To je moje věc,“ odsekla jsem, vděčnost, nevděčnost.
„To sice jo, ale řekl bych, že mám právo to vědět, když už jsem v tom vlastně taky namočený. Chci vědět, jestli jsem tě měl zachránit nebo neměl. Víš, jestli mám mít výčitky svědomí nebo ne.“ Upřeně na mě koukal.
„Radši dávej pozor na cestu.“ Uchychtl se, ale pohled přece jen obrátil na silnici. Tak jemu jde o výčitky. To je blbost. Ale když to chce vědět, proč ne. Ví to tolik lidí, uvidíme, jestli bude reagovat stejně.

„Víš, já mám takový úkol. Do osmnácti se musím zabít,“ řekla jsem prostě.
„Co… cože?“ vykoktal a zíral na mě s pusou dokořán.
„Je to jednoduchý. Já se nechci dožít osmnácti, tak se musím zabít,“ vysvětlila jsem.
„Ty jsi vážně cvok,“ konstatoval.
„Mám k tomu své důvody,“ hájila jsem se, i když jsem nevěděla proč. Je to cizí kluk a mně může být jedno, co si myslí.
„To by mě zajímalo, jaké může mít mladá a hezká holka jako ty důvody k tomu, aby se chtěla zabít,“ nechápal.
„Mám jich víc než dost,“ odsekla jsem a dál se o tom s ním odmítala bavit.

Mezitím jsme dojeli před náš dům.
„Díky za záchranu. Myslím, od těch úchylů,“ poděkovala jsem.
„Nemáš zač. Ani za jedno.“ Dodal trochu ironicky. Bez rozloučení jsem vystoupila a on odjel.

Doma to bylo jako první večer. Výčitky létaly jedna za druhou. Měli jsme dohodu, zase jdeš pozdě, kde ses toulala, co s tebou máme dělat a tak dále a tak dále. Létalo mi to jedním uchem tam a druhým ven.

Uprostřed rozhovoru jsem toho měla dost, zvedla jsem se a odešla do koupelny a pak rovnou do postele. Za mnou se ozývaly nesouhlasné výkřiky, ale kašlala jsem na to.

Další den jeli babička s dědou někam pryč. Bylo mi jedno kam. Důležité bylo, že jsem zůstala doma sama. Pustila jsem si muziku na plné pecky a jen tak ležela.

Asi po půl hodině se ozvalo hlasité zabušení na dveře. To bude nejspíš ta čůza odvedle. Od té doby co jsem tady, má neustále nějaké problémy, které prý způsobuju já. Copak můžu za to, že jí pochcípaly kytičky na zahrádce? Trochu jo. A že jí chodí cizí pošta? Maličko. Nějak se přece musím zabavit. Ale to neznamená, že na mě musí svalovat všechno.

Rozrazila jsem dveře a už se chystala ji něco říct pěkně od plic, ale slova se mi zarazila v krku. Přede mnou nestála ta stará rašple, ale Edward. Co tady dělá? Asi bude nejlepší se ho na to zeptat.
„Co tady děláš?“
„Přišel jsem se zeptat, jestli by ses nešla projít. Rád bych ti něco ukázal.“ Usmál se. Tak když už je tady, aspoň se nebudu nudit.
„Dobrá. Dej mi minutku.“ Vypnula jsem přehrávač. Doběhla si nahoru vzít něco jiného než vytahané tepláky a už jsem stála vedle něj.

Chtěla jsem jít k lesu, ale on mě nasměroval ke svému autu.
„Neříkal jsi, že se chceš projít?“ ptala jsem se nechápavě.
„Jo, to chci, ale pokud nechceš jít dvacet kilometrů, tak bude lepší, když trochu popojedeme.“ Dvacet kiláků jsem fakt šlapat nechtěla, tak jsem bez řečí nastoupila.

Jeli jsme na východ od města. Z hlavní silnice zabočili na lesní cestu vinoucí se mezi stromy. Po chvíli zastavil a šli jsme pěšky. Docela jsem se i bavila. Nakonec se s ním dá i normálně mluvit. Trochu jsem se bála, že bude zase rozmazávat moji plánovanou sebevraždu, ale mlčel. Jeho reakce mě vlastně trochu překvapila. Všichni si mysleli, že si dělám srandu, jen on jediný mě bral vážně. Viděla jsem to včera v jeho očích.

„Tak a jsme tady.“ Vytrhl mě z přemýšlení Edwardův hlas a já se rozhlédla, kde to jsme. Před námi se rozprostírala dokonale kulatá louka. Sem tam kvetla nějaká květina. Musím uznat, že to bylo krásné. Nečekala bych, že se ve Forks dá najít něco tak hezkého.

Okouzleně jsem si sedla přesně do středu. Edward udělal to samé, ale nerozhlížel se kolem jako já, díval se na mě.
„Je to tu moc hezké. Jak jsi to tu našel?“ Prolomila jsem mlčení.
„Hodně chodím do lesa a jednou jsem to objevil. Je to takové moje soukromé místo.“
„Když je soukromé, proč jsem tu já?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Protože ti chci ukázat, že na světě jsou i hezké věci. Vím, že zrovna louka není důvod k tomu, aby člověk žil, ale je to dobrý začátek v hledání toho hezkého na životě.“ A je to tady. Teď mě bude přemlouvat, abych to nedělala a tak dál. Vyfoukla jsem vzduch nosem, a asi to zaznamenal, protože vysvětloval.
„Nechci tě tady přemlouvat, abys byla rozumná. Vím, že by to bylo jako házet hrách na stěnu. Ty prostě rozum nemáš.“ Pousmál se. Pch. Já mu dám, že nemám rozum. „Jen mi dovol, abych ti ukázal, že v životě je spousta hezkých věcí,“ pokračoval.

Když se to vezme kolem a kolem, v jeho společnosti mi není zas tak špatně, tak proč ne. Aspoň se nebudu nudit. Na souhlas jsem kývla a na něm bylo vidět, jak se mu ulevilo.


Povídky od Zuzka88

2. kapitola

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

7)  Jalle (26.01.2013 21:30)

hm, tot vyzerá dobre

Alda

6)  Alda (23.02.2011 15:20)

Moc pěkné Zuzanko !!!

Janeba

5)  Janeba (20.12.2010 19:56)

Líbilo se mi to, Bella je svou posedlostí po sebevraždě dost jiná, ale utopení se, přijití o panenství se jí už málem podařilo a to jen díky setkání s upírem, kterého má však také na seznamu!:) Co na tom, že ji ten upír zatím jenom zachraňoval!:) Tak mě napadá, kdo zachrání Edwarda před Bellou?! Zuzanko, je to prima a jdu dál! Díky!

4)   (05.09.2010 19:54)

Nádhera
Běžím na další

Silvaren

3)  Silvaren (08.06.2010 18:27)

uááá
Právě jsem se stala závislou na další povídce! Je naprosto úžasná. Píšeš tak poutavě, hned jsi mě vtáhla do děje.
Samozřejmě jsem na Bellu pořádně naštvaná, takhle se vzdávat bez boje! Ale Edward na to jde chytře.
Letím dál ...

zuzka88

2)  zuzka88 (03.05.2010 21:41)

Děkuji. Pokusím se ho přidat zítra. Ještě to musím trochu poupravit

1)  Minnie_Fox (03.05.2010 21:34)

Jůůů!! Další úžasná povídka - tedy doufám, protože první kapitola je fakt dobrá ;). Kdy plánuješ další díl??

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still