Láska překoná i hranice smrti - 2. kapitola | Stmívání FF

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

21.05.2010 [20:15], anamor, ze série Láska překoná i hranice smrti, komentováno 6×, zobrazeno 3119×

/gallery/Láska překoná i hranice smrti.jpg

Bella se vrátila do domu, kde jí čeká další překvapení, a ne jediné

2 kapitola - Problém

,,Ze severní Ameriky. Slib, že to neuděláš," žádala jsem zoufale.

,,Slibuju." A v tu chvíli jsem se ocitla na tom samém místě. Byla jsem v tom starém domě ve městě, kam se vždy vrátím - Forks.

Nechápala jsem nic z toho, co se tu dělo. Jak jsem se tam dostala? A pak zpátky? A hlavně - proč jsem se tam ocitla? Nebo jako duše začínám bláznit? No, po té době, co mluvím jen sama se sebou, bych se ani moc nedivila.

Jenže nastal takový malý problém. No, ne malý, ale velký. Po tolika letech, nebo jak dlouho tu jsem, mi došla jedna podstatná věc. Byla jsem sama a teď poté, co jsem mluvila s tím klukem, jsem se cítila ještě víc sama. Byla jsem mrtvá, neviditelná, nic jsem nepotřebovala a přesto jsem tu stále bloudila. Ale pořád jsem si zachovávala lidské návyky. I po tolika letech jsem si vždy sedla. Když jsem se mi chtělo mohla jsem projít i zdí, ale musela jsem se soustředit. Trvalo dlouho, než jsem se to naučila. Zní to směšně, ale je to tak.

Nevím, co to se mnou bylo, ale já na toho kluka nemohla přestat myslet. Pořád jsem ho viděla před očima. Tu jeho bolest, pořád jsem viděla ty jeho černé oči plné bolesti. Někdo by se jich bál, ale když jsem mrtvá, kdo by se bál? Mě uchvacovaly, pořád jsem nad nimi a nad ním samotným musela přemýšlet, a také nad tím, jestli splnil svůj slib a nebo udělal to, co tolik chtěl.

Bylo mi jasné, že ten kluk mojí mysl zabaví na nějaký čas a pak se budu zase nudit. Ani nevíte, jaká je hrozná nuda být mrtvý, nic nemůžete. Tedy, když se soustředím, dokážu hýbat a držet věci, ale stejně, je to nuda, pokud se nebavíte strašením lidí a to já se tak rozhodně nechci bavit.

Uplynul nějaký čas a já toho kluka stále vídala ve svých vzpomínkách. Chtěla jsem ho vidět, abych zjistila, jestli splnil svůj slib. Protože kdyby ne, našla bych si ho a udělal mu něco horšího, než je smrt a věčná nuda, on by měl věčný strach ze mě.

Od doby, kdy se ze mě stal duch, jsem stále sídlila v jednom domě na okraji města, který byl o něco hlouběji v lese. Nikdo sem nechodil, ale dům byl zařízený, i když přes něj byly závěsy. Někdo tu před lety žil a opustil tenhle dům asi narychlo, protože tu bylo oblečení a osobní věci. Zezačátku jsem se zabavovala tím, že jsem šmejdila po době a zkoumala věci, co tu zůstaly. Celé ty roky jsem doufala, že se sem někdo vrátí, abych si tu nepřipadala tak sama. Nechtěla jsem dotyčné strašit, jen nemít pocit samoty. Někdo by řekl, abych si zašla do jiného domu ve Forks, ale já to nedokázala, jako by mě k tomu domu něco táhlo.

Bála jsem se ho na déle opustit. Co kdyby se vrátili? Což se asi nikdy nestane, ale naděje umírá poslední. Možná i díky tomu se sem do Forks stále vracím.

Když se jednoho dne moje naděje vyplnily. Netušila jsem, co se děje, ale do domu najednou vešlo šest upírů. Všichni se usmívali, nosili tašky a krabice do pokojů. Ale nikdo nevešel do mého nejoblíbenějšího pokoje.

Byli to tři ženy a tři muži. Všichni byli krásní, jak má upír být. Všimla jsem si, že měli zlaté oči, což bylo divné. Jasně jsem si pamatovala oči těch ostatních, měli je červené a ten poslední černé. Opět jsem si vzpomněla na mého záhadného kluka a nevěděla, co se to se mnou děje, pocítila jsem smutek. Kdo by řekl, že bude duchovi chybět upír, kterého náhodně potká a asi mu zachrání život. Ne, tohle se může státá jen mě, odfrkla jsem si a dál pozorovala návštěvníky v domě.

Jedna z nich byla malá dívka, měla černé krátké vlasy a pořád se vesele usmívala. Okolo ní se nejvíc ochomýtal vysoký blonďák a jeho vlasy vypadaly jako lví hříva. Co jsem zaslechla, byla to Alice a ten kluk Jasper.

Dále tu byla ta kráska. Věřte, že její krásu jí můžou závidět i upírky. Měla krásné zlaté vlasy, doslovně její blonďaté vlasy vypadaly jako vlasy Zlatovlásky, a okolo ní zase běhal takovej velkej svalnatec. Věřte, že by jste ho nechtěli potkat v noci a být sami. Měl černé krátké, kudrnaté vlasy a už za tu chvilku, co tu byli, udělal ostatním několik naschválu, takže to bude vtipálek. Co jsem zaslechla podle toho, jak na něj křičeli, byl to Emmett. Zvláštní jméno, to se už léta nepoužívá, tak se jmenují dědové. A ta jeho byla Rosalie.

Žili tu jako rodina, sledovala jsem je a jen se divila. Drželi spolu. Rosalie, Emmett, Jasper a Alice chodili do školy. Carlisle pracoval v nemocnici, čemuž jsem se divila. Esme pracovala doma, navrhovala domy. Živili se zvířecí krví, a proto měli zlaté oči.

A potom nastal den, na který se všichni těšili. Měl totiž přijet další člen rodiny. Všichni se připravovali. Bylo vidět, že jim chybí a mají ho rádi.

Dívala jsem se na nově příchozího a posledního člena této rodinky. Stála jsem u schodů, i když jsem mohla stát před ním a nikdo by si mě nevšiml, což bylo dobře, protože by se asi hodně bavili mým obličejem, který byl zkřiven úžasem, nevěřícností a možná i radostí. Byl to totiž on, ten kluk, na kterého jsem poslední dobou neustále myslela. Prohlížela jsem si ho pečlivě a byl to skutečně on, jeho bronzové vlasy mě v tom utvrzovaly. Zadívala jsem se mu do očí. Byly jiné, už nebyly černé jako nejtmavší noc. Byly teď jako tekuté zlato. Jak jsem si ho prohlížela, všimla jsem si, že už nevypadá tak zlomeně jako tehdy. Ne, teď měl ten smutek a bolest vepsané jen v očích.

,,Edwarde," vykřikla Alice s radostí a už ho objímala.

,,Rád tě vidím, sestřičko," pousmál se na ni a objetí jí oplácel. Nevěřila jsem tomu, co vidím.

,,Blbec jeden. Má milovanou rodinu a chce se nechat zabít. Imbecil," začala jsem nadávat. Nikdo mě neslyšel, nemohl, nebo jsem si to alespoň myslela.

,,Edwarde?" ptala se zmateně Alice. Stál ztuhle a díval se po místnosti. Že by mě zase slyšel?

,,Nic, jen mám od Voltery divný pocit. Asi už blázním z těch všech myšlenek,"odpověděl jí a začal se věnovat rodině. Nevnímala jsem je a moje mysl se zaobírala jinými myšlenkami. Mohla bych si s ním povídat, jestli mě stále slyší a není to jen náhoda. Přemýšlela jsem o tom a ta představa se mi moc líbila. Po mém myšlenkovém procesu jsem si začala víc všímat rodiny.

Zkoumala jsem rodinu, kterou jsem už znala, ale přišla mi jiná, zvláštní. Ne celá, ne veselá úplná. I předtím nebyli úplní, ale i po návratu Edwarda mi tu někdo chyběl.

Po několika hodinách, když jsem je sledovala, se Edward odporoučel do svého pokoje, co mu Alice připravila. Já jsem ho následovala.

Pokoj prošel, uložil si věci, co měl v tašce a poté si ho prohlížel. Zkoumal cédečka, co tam byly a taky knihy. Nakonec ho zavolala Alice, že všichni půjdou na lov, a tak se k nim přidal. Zase jsem v tom velkém domě osaměla a docela mi to vadilo. Všichni chodili, jak se má, do školy až na Edwarda, nechtělo se mu tam. Ani se moc nedivím, musel zažít stovky škol. Sledovala jsem ho každý den, co dělá. Jeho život byl stereotyp. Dělal vše dokola a já měla pocit, že to tak dělá už několik let, možná staletí. Večer chodil z domu, když se z ostatních pokojů začaly ozývat milostné steny. Ani se mu nedivím, když byl sám. Přes den si četl poslouchal muziku. Občas pomáhal Esme, a nebo si povídal s Carlislem, když byl doma. To vše dělal pořád dokola, když začal chodit po měsíci do školy. Po škole ale vše bylo jako dřív. Občas si sedl za klavír a začal hrát. A to jen málokdy a já nechápala, proč nehraje víc, když mu to šlo tak dobře.

Tolikrát jsem na něj chtěla promluvit, ale neměla jsem dost odvahy a nebo možností.

Byl tu další nový den a Edward se vrátil ze školy. Posadil se na pohovku zaklonil hlavu a zavřel oči.

,,Proč tě už víc neslyším?" zašeptal do ticha pokoje. A já nemohla uvěřit tomu, co řekl. A to mě nakoplo, abych to už konečně udělala.

,,Edwarde," zašeptala jsem k němu. V tu ránu mu hlava vyletěla do normální polohy a koukal se okolo sebe. Pohledem rentgenoval pokoj, ale mě vidět nemohl.