Sekce

Galerie

/gallery/Esme Cullen.jpg

Esme se bude snažit odreagovat kreslením, navštíví sestru v nemocnici a bude se muset postarat o neteř.

Za betování, korekci, nasměrování k dalšímu ději a usměrňování mě, děkuji KalamityJane. :)

4. kapitola - Kocour není doma

„Pane bože, co se jí stalo?!" Jestli je to něco vážného, neodpustila bych si kdyby...

„Uklidněte se, paní Evensonová, spadla ze schodů a má lehčí otřes mozku, není to nic vážného, nemusíte mít strach," snažil se mě uklidnit, slyšel můj obavami roztřesený hlas.

„Dáte mi ji k telefonu? Můžu s ní mluvit? Okamžitě za ní jedu!"

„Bohužel, teď musí odpočívat, pár dní si ji tu necháme na pozorování, ale v pondělí se za ní můžete zastavit. Jenom chtěla, abychom vám dali vědět."

„A co moje neteř? Je taky v nemocnici?"

„Ano, do pondělí tu může zůstat, ale pak potřebuji lůžko uvolnit pro další pacienty. Až přijedete, musíte se se sestrou domluvit, jak to budete řešit dál. Tady vaše neteř zůstat nemůže."

„Dobře, my se nějak domluvíme, nashledanou a děkuji."

„Nemáte zač, nashledanou," ozvalo se ještě ze sluchátka, než doktor zavěsil.

Zničeně jsem si sedla na židli. Nějak jsem neměla na oběd a vlastně na nic chuť. Bylo mi jasné, že si sestra nejméně týden v nemocnici poleží a taky mi bylo jasné, kde Leonka přes ten týden bude bydlet.

Párkrát jsem do smažených vajíček se slaninou zapíchla vidličku a jedno sousto dala do pusy. Ne, rozhodně nemám hlad ani chuť. Žaludek jsem měla stažený obavami, strachem o sestru, ale hlavně o Leonku, mají jenom mě, takže když teď Kate nemůže, budu se muset o Leu postarat já.

Zbytky oběda jsem vysypala do koše. Nevěděla jsem co dělat, ale pak jsem si vzpomněla na vyprané prádlo. Peter sice zapnul pračku, ale než doprala, byl už pryč, takže jsem se přesunula do koupelny a prádlo pak pověsila na balkon. Pracovala jsem co nejpomaleji, abych zabila čas, ale i přes veškerou snahu věšet prádlo šnečí rychlostí jsem byla hotova za tři čtvrtě hodiny.

Rozhodla jsem se tedy, že si půjdu trochu vyčistit hlavu.

Nedaleko od našeho domu byl park, ve kterém jsem trávila většinu víkendů procházkami nebo sezením na lavičce a kreslením.

* * *

Byl krásný podzimní podvečer, stromy nabyly teplých odstínů barev – žlutá, žíhaně oranžová, ohnivě červená nebo obyčejná hnědá, jak listy pozvolna osychaly a kupily se pod stromy v hromadách, ve kterých rády skotačily malé děti.

Slunko příjemně prohřívalo a lidé mu nastavovali kůži vstříc, než zase přijde zima. Zkrátka bylo co kreslit.

Na lavičkách pod stromy seděly v pevném objetí zamilované páry. První povzdechnutí. Jako kdyby mi to nebylo souzeno, do této chvíle jsem nic takového nezažila. Před Peterem jsem pár vztahů měla, ale nic vážného, většinou povrchní vztahy. Můj a Peterův vztah bych spíše nazvala jakousi symbiózou, způsobem přežívání, ale v poslední době se ten vztah měnil spíše na parazitický a bohužel... Hostitelem jsem tu byla já. Já se svou nadějí a vším, čím jsem se snažila přežívat a... A dost! Nakázala jsem si, žádné negativní a ponuré myšlenky.

Sedla jsem si na nejbližší lavičku a hledala ten správný okamžik hodný zachycení. Maminka s kočárkem. To byl další důvod, proč jsem o krásné budoucnosti s Peterem nepřemýšlela. Nevím, jak by reagoval, kdybych mu řekla, že chci miminko, ale pokud se takhle choval ke mně, neodpustila bych si, kdyby se tak choval i k dítěti. To bych tomu maličkému nebo maličké nemohla udělat, pomyslela jsem si, když maminka s kočárkem projížděla kolem mě. Celá zářila a upravovala holčičce růžovou peřinku. Posmutněla jsem, ale vzpomněla jsem si na Leonku, která u nás týden bude bydlet.

Tužka klouzala po papíře jako bych kreslila čáry a cesty svého života, dlouhé, nezajímavé a málokdy rovné a hladké. Na obličeji šťastné maminky jsem si dala záležet, z papíru se na mě usmívala a já ač nerada, jsem jí trochu záviděla. Něco, co v budoucnu nemůžu mít, ale vždycky jsem všem přála jenom to dobré a to, co si zaslouží, takže jsem se na ní taky usmála, na tu nakreslenou i na tu, skutečnou, která seděla na protější lavičce.

Po nevydařeném pokusu vyčistit si hlavu, jsem se rozhodla, že půjdu domů. Sbalila jsem si skicák a tužku a pomalu se zvedala z lavičky. Není kam spěchat. Není za kým.

* * *

Peter doma nebyl, a tak jsem šla spát, bylo nad slunce jasné, že přijde někdy v noci nebo nad ránem.

Ráno jsem se probudila a byla vyčerpaná více než obvykle. Byla neděle a v neděli se nic nedělá, vzpomněla jsem si na oblíbenou průpovídku své sestry. Zítra po práci se za ní musím zastavit. Původně jsem chtěla strávit celý den v posteli, ale díky kručícímu břichu to bylo odloženo na po jídle. Sešla jsem dolů do kuchyně, kvůli hladu a kvůli podivnému šramotu.

„Petere?"

„Jo, už jsem doma," řekl ztěžka, nohou zabouchl dveře a na zem položil dvě obrovské tašky.

„Co to je?"

„Byl jsem na nákupu." Vážně? Nespím ještě? Štípla jsem se. Ne, rozhodně nespím. Výčitky?

„Proč?" Peter protočil nad mou otázkou oči.

„Proč asi? Abys nemusela nakupovat." Vůbec jsem nechápala, co se tu děje.

„Zítra jdu za Kate do nemocnice, má otřes mozku."

„Co se jí stalo?" On se o ni zajímá? Nevěřila jsem svým uším.

„Spadla ze schodů."

„To je mi líto." Líto? Líto?! Ne, na mě přetvářka už neplatí. Rychle jsem zavřela záblesk o naší společné budoucnosti a dítěti do toho nejzazšího šuplíku ve své hlavě.

„A co se stalo tobě?"

„Nic, jen se nám začalo dařit v práci." Zase voněl tím zvláštním parfémem. Tak buď byl vážně v práci a daří se mu, nebo měl výčitky, že mě... Ano, musím si to přiznat, podvádí.

„Půjdu si lehnout, chtěla bych si trochu odpočinout."

„Jen běž, přinesu ti snídani." Ohromená jeho chováním jsem zase odešla nahoru do postele, zanedlouho se objevil Peter se snídaní.

„Děkuju," pronesla jsem, když tác s obloženým talířem, chlebem a čajem, položil na stůl.

„Není zač."

"Jo a Esme?" otočil se ještě ode dveří.

"Ano?" vzhlédla jsem.

"Zítra brzo ráno jedu na služební cestu kvůli jedné zakázce, měl bych se vrátit v neděli." Nemohla jsem nic jiného než kývnout, nemělo cenu mu něco zakazovat, stejně by neposlechl, byl rozhodnutý.

Takhle v posteli s knížkou utíkala neděle rychle, nikdo mě nevyrušoval, tedy až na občasné Peterovy příchody s obědem a večeří. A takto, s knížkou v ruce, jsem taky usnula.

* * *

Crrrrr! Málem jsem leknutím vyletěla z kůže. Pondělí a zase do práce, i když jsem se těšila, jako vždycky. Rychle jsem zhltla snídani, co jsem měla předpřipravenou od Petera na stole, a šla do knihkupectví.

Odemkla jsem, vstoupila a převrátila tabulku na text - OTEVŘENO. Konečně jsem po třech dnech zase doma.

„Ahoj, Chris," usmála jsem se na kamarádku, která zrovna vešla.

„Ahoj, Esme, tak jak sis užila prodloužený víkend?" Kdyby tak věděla...

„Dobře, odpočinula jsem si." Mrzí mě, že jí musím lhát, ale jinak to nejde, „a jak to v pátek šlo?"

„Skvěle, přišlo hodně lidí..."

„Christine, dneska musím jít dřív z práce, Kate měla otřes mozku, a tak jdu za ní do nemocnice. Nevadilo by ti, kdybys tu zase zůstala za mě?" smutně jsem se na ni podívala.

„Nevadí, jen běž a pozdravuj ji," usmála se, došla až ke mně, ale najednou jako by nevěděla co říct.

„Co se děje, Chris?"

"Víš, já... Chtěla jsem ti poděkovat, Esme... Za všechno," dívala se na mě tím svým smutným zničeným pohledem.

Pokračovala: „Za práci, protože bez ní bych ty dluhy po rodičích nezvládla splatit."

„Nemáš za co, získala jsem tak skvělou kolegyni a kamarádku." Objaly jsme se. Znala jsem ji jen rok, ale už od začátku našeho přátelství mi připadalo, jako bych ji znala celý život.

„Děkuju!" chytla mi ruce. Marně jsem potlačovala syknutí.

„Co se ti stalo?" prohlížela si moje nafialovělé modřiny.

„Ale nic, jen taková hloupost, znáš přece můj talent přitahovat úrazy," usmála jsem se na ni a stáhla rukáv zpět k zápěstí.

„No právě," pokývala hlavou, ale myslím, že měla podezření.

„Kafe?" snažila jsem se znít vesele, aby nepoznala, že mi do očí z jejího nevědomky způsobeného stisku vyhrkly slzy.

„Ráda," opáčila a začala rovnat knížky do polic, které jsem před malou chvílí ukazovala pánovi, abych mu usnadnila výběr dárku pro manželku.

Celý den v práci byl poklidný, přišlo pár lidí a já celou tu dobu kontrolovala hodiny, kdy už konečně budu moci odejít z práce a kdy budou návštěvní hodiny v nemocnici.

„Tak ahoj a nezapomeň ji ode mě pozdravovat!"

„Neboj a děkuju, Chris, že jsi to za mě vzala." Byla jsem jí vděčná, vždycky když jsem potřebovala, byla tu a zastoupila mě v práci, a i kdyby ne, nikoho by nezabilo, kdyby bylo knihkupectví pár dnů zavřené.

Cestou do nemocnice jsem sestře koupila jablka, banány a pomeranče, ty měla nejradši Lea.

* * *

„Dobrý den, hledáte někoho?"

„Dobrý den," přečetla jsem si malou kartičku, kterou měl na prsou,“ volal jste mi kvůli mé sestře, měla by tu ležet," rozhlédla jsem po dlouhé nemocniční chodbě.

„Paní Evensonová?" ujišťoval se a rychle si mě prohlédl.

Přikývla jsem. „Kde sestra leží?"

„Pojďte, zavedu vás za ní," pokynul mi rukou, otočil se a vedl mě až úplně na konec chodby, nerada jsem chodila do nemocnice. Zápach dezinfekce jsem pokládala za něco jedovatého, skoro jakoby mi mohl poškodit plíce. Když jsem byla malá, vždy jsem zadržovala dech, abych se náhodou neudusila.

Doktor otevřel dveře od pokoje s číslem 12 a pokynul mi, že můžu vstoupit.

Kate ležela na posteli blíže ke dveřím s obvázanou hlavou, Lea spala na posteli u okna.

„Esme!" natáhla ke mně sestra ruku.

„Ahoj, jak ti je?" prohlížela jsem si ji ustaraně a ruku vložila do té její.

„Už je to dobré," obličej se jí ale zkřivil bolestí.

Když to doktor Parker stále stojící u dveří uviděl, rychlým krokem došel na druhou stranu její postele a zamračil se: „Paní Collinsová, kolikrát vám mám říkat, že takhle si ten pobyt v nemocnici neulehčíte. Měla byste nám říct, že vás něco bolí, od toho tu jsme."

Sestřiny a doktorovy oči se na okamžik střetly, doktor se usmál a Kate sklopila oči.

„Přinesu vám něco na bolest."

„Dobře," hlesla, ale oči nezvedla. Doktor jí zkontroloval obvaz na hlavě a pak pomalým krokem odešel.

Kate se podepřela lokty na posteli. „Počkej, naklepu ti polštář," nabídla jsem se, ale Kate zakroutila hlavou, ale bylo na ní hodně vidět, jak se přemáhá, když se ten polštář snažila naklepat za mě.

„Prosím tě... Proč nás nenecháš, abychom ti pomohli?"

„Protože to zvládnu!" řekla nekompromisně.

„Měla jsi otřes mozku, tak si zase lehni. I ten doktor to říkal. A doktoři se musí co?"

“Poslouchat," odpověděla s jemným úsměvem a poslušně položila hlavu na polštář.

„A jak jste se sem dostaly?" Kate se podívala na spící dceru a usmála se.

„Lea ti zavolala záchranku?" přikývla.

„A kde vzala číslo?" ptala jsem se dál. Sestra pokrčila rameny.

„Přinesla jsem vám léky proti bolesti," objevila se zdravotní sestra ve dveřích. „Děkuju," usmála se Kate. Zdravotnice odešla, ale možná nějak moc bouchla dveřmi, protože se probudila Leonka.

„Mamí?" zazívala rozespale. „Kde je ten pan doktor?"

„Před chvíli odešel, proč se na něj ptáš?" usmála se Kate. Její dcera si ji dlouho prohlížela a na čele se jí udělala vráska od usilovného přemýšlení, tedy alespoň tak to vypadalo.

„Líbila ses mu," rozzářila se jí očíčka. „Lei, tomu přece nemůžeš rozumět," zakroutila hlavou Kate. „Ale jo, když jsi spala, pořád sem chodil a pozoroval tě," posadila se na posteli.

„Lei, a odkud znáš číslo na záchranku?" sedla jsem si k ní.

„Nó, ve škole jsme se učili pomáhat. Paní učitelka říkala, že máme volat na číslo 911. Když si to sečteme, tak nám musí vyjít 11, jako na konci toho čísílka. 9 plus 1 je 10, plus 1 je 11."

„Šikovná," pohladila jsem ji po hlavě. Kate se na nás usmívala.

„A jak to vyřešíme? Leonko, chceš být u mě, než mamku pustí z nemocnice?" Nadšeně přikyvovala.

„Strejda Peter odjel na služební cestu, týden teď nebude doma," řekla jsem, když jsem si všimla sestřina pohledu.

„Něco jsem vám přinesla, úplně bych na to zapomněla," vyndala jsem ovoce z tašky a položila ho na stolek vedle postele, kde ležela Kate.

„Tak už půjdeme, teto?" vyskočila nadšeně Leonka a chytla mě za ruku.

„Au," zašeptala jsem, "půjdeme, jen se ještě musíme stavit k vám domů pro tvoje věci. Tady si vem banán," podávala jsem jí ovoce a Lea si sedla zpátky na postel.

Sestra mi vyhrnula rukáv a zamračeně si prohlížela mou ruku: „Měla bys to hlásit, Esme, kam až to chceš nechat zajít?"

„Ty teď musíš odpočívat," shrnula jsem si rukáv zpátky, „já to zvládnu, neboj se."

* * *

Z nemocnice jsme šly hned ke Kate domů a já pomohla Leonce sbalit nějaké oblečení.

„Můžu si vzít Broučka?" ukazovala mi neteř malou plyšovou berušku.

„Jasně, že můžeš."

Když jsme přišly domů, odnesla jsem věci Lee nahoru do svého starého pokoje a šla jsem připravit večeři, italské pomodoro s mozzarellou a parmezánem, aby se u mě cítila jako doma, Kate často vařila Itálii a Leonce tohle jídlo moc chutnalo.

Chodila jsem pro Leu do školy, pomáhala jsem jí s úkoly, stavovaly jsme se do nemocnice za Kate a doktor Parker mi řekl, že ji pustí v pátek. Celý týden jsme si náramně užívaly, ale pátek byl už od začátku něčím zvláštní, měla jsem nepříjemný pocit, že se něco stane, ale potlačila jsem to a plánovala s Leou společný víkend a domlouvaly jsme se, kdy pojedeme pro Kate do nemocnice.

Zrovna jsem Leonce balila věci do batůžku, aby si je mohla vzít domů, když někdo s povědomým funěním rozkopl dveře.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

9)  Annie (17.07.2014 23:08)

Italské pomodoro s mozzarellou a parmezánem, no jo no :D :D Jsem zvědavá na další kapitolky... :)

Kate

8)  Kate (16.09.2013 21:40)

Když u mé povídky vydržíš, uvidíš, jak to s Kate a doktorem dopadne. ;) Ale nic neříkám. :)

Rowana

7)  Rowana (16.09.2013 20:37)

Ten týden byl skoro jak prázdniny. Ovšem zdá se, že idyla skončila. :(
A doktor Parker? Doufám, že to je větší sympaťák než Peter. Zvlášť, pokud se bude zajímat o Kate.

Kate

6)  Kate (07.09.2013 17:29)

Seb, děkuju, zlato. :) MayaMystery, děkuju. :)

5)  Seb (07.09.2013 09:10)

Úžasná kapitola, těším se na pokračování, moc se mi povídka líbí.

4)  MayaMystery (05.09.2013 21:20)

Kate

3)  Kate (05.09.2013 21:14)

Em, děkujů, nemyslela jsem si, že v Itálii chytneš net. Na další kapitolu to vidím tak 4 dny, jak budu stíhat, podle školy. :) A o tom pádu se možná ještě dozvíš v 5. kapitole, to jsem zatím nedomyslela.
ST, myslím, že se bojíš oprávněně. :( Děkuji!

SestraTwilly

2)  SestraTwilly (05.09.2013 21:04)

Kate,prečo to vždy utneš v najlepšom? Bojím sa,kto to prišiel...dufam,že nie on...
Pekná kapitolka.:)

emam

1)  emam (05.09.2013 21:04)

mam precteno a hlasim, ze mi ty tve napinave konce nedelaji dobre. kdz bude dalsi kapitola? a proc vlastne kate spadla ze schodu? na italskem tabletu se ppise hrozne spatne, ale ve cteni mi to nebrani. tak se tesim na pokracovani:)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek