Sekce

Galerie

/gallery/Esme Cullen.jpg

V dnešní kapitole se dozvíme, kam Esme s Carlislem odešli a co všechno je tam budeš čekat. Ale vzpomínky na Volterru a hlavně na Edwarda se jich budou držet na každém kroku. Bude to pro ně ještě hodně bolestivé, než překonají fakt, že museli svého nalezeného syna opustit.

Opět děkuji Rowaně a emam! ♥

26. kapitola – Sami a spolu

„Tušil jsem, že dříve či později budeme muset odejít, ale že to přijde tak brzo, jsem nečekal. A nemění to nic na tom, jak hluboce mě to zasáhlo,” usmál se Carlisle hořce a šlápl na plyn.

Pokývala jsem hlavou. Cítila jsem to stejně. „Víš, jak mi je…”

„Esme, sama jsi říkala, že je to jeho volba, musíme ho nechat jít.”

„Ale tak strašně to bolí…”

Pohladil mě po tváři. „Já vím.” Na chvíli jsme se oba pohroužili do svých zmatených a smutných myšlenek. Došla jsem k závěru, že vše nedopadá mnohdy tak, jak bychom si přáli. Bylo mi líto, že jsme tam Edwarda museli nechat. Nemělo cenu se utěšovat tím, že to tak prostě mělo být, že to tak osud chtěl, ale přesto jsem se nemohla zbavit myšlenek na to, co jsme udělali špatně. Proč nás Edward od sebe odehnal? Proč si raději zvolil život v Arově armádě, kde nikdy nebude nouze o lidskou krev?

„Co teď s námi bude?” pronesla jsem tiše dívajíc se z okna.

„Myslíš, že mám nějaký plán?” usmál se tajemně Carlisle.

„Máš? Edward nám sice řekl, ať nepřemýšlíme o ničem, co by nám mohlo ublížit, ale…”

„Z čeho usuzuješ, že mluvil k nám oběma?” zajímal se zaujatě.

„Díval se sice na mě, ale oslovil tebe. Vidíš v tom taky tu skrytou zprávu nebo pomoc?” vyslovila svou malou naději, kterou jsem měla.

„Jediné, co v tom vidím, je, že nás chtěl dostat z Volterry pryč. Ať už byly jeho důvody jakékoliv, nelíbí se mi, jakým způsobem to udělal. Myslel jsem si, že mě musí nenávidět a jeho chováním jsem si to potvrdil. Vůbec mě to nepřekvapuje.”

„Carlisle…” lehkým zakroucením hlavy mě utišil.

„A nejvíc mě na tom celém mrzí,” pokračoval dál, “že ublížil tobě. Vím, že jsi chtěla být s ním jako jeho matka. Po tom všem, kdy jsme se o něj oba báli… Na mně nezáleží, ale vůči tobě mi to přijde jako nevděk. Nevím, jestli budu někdy schopný pochopit, proč se tak choval. Odpustit mu...”

„Nemůžeš na něj být tak tvrdý, Carlisle. Vždyť je ještě dítě. A navíc se nechal strhnout žízní. Nečekal jsi přece, že bude novorozenectví zvládat stejně dobře jako já. Ze čtení myšlenek musel být taky zmatený…”

„Neomlouvej ho, Esme. Víš, že jako čtenář myšlenek znal všechny naše pohnutky. Věděl, proč jsem ho proměnil a že si to vyčítám. Četl myšlenky i Arovi. Tyto všechny důvody a nejen ty, mě stále víc a víc utvrzují v tom, co si myslím už delší dobu.”

„Narážíš na to, že se od začátku chtěl přidat do gardy? Žít pravým upírským životem a ne jako my?” pronesla jsem zhrozeně. Uvažovat tímto způsobem jsem nechtěla a ani bych to nedokázala. Carlisle na mé otázky významně pokýval hlavou.

„To přece…” Z mých úst vyšel smutný vzdych.

„Může se ti to zdát nemožné, ale myslím, že je to skutečně tak,” dokončil naši debatu trochu sklíčeně, ale stále s jistotou v hlase.

Za okny se začala objevovat zářivá světla. Auto vjelo do nějakého města. Udivovalo mě, že jsme nikde nezastavili. Nepočítala jsem s tím, že pojedeme celou noc, i když to nebylo nic neobvyklého vzhledem k tomu, že jsme nemuseli spát.

„Kam to jedeme? Řekneš mi to už konečně, anebo si chceš dál hrát na pana Tajemného? Předpokládám, že máš nějaký plán, protože ty máš vždycky plán. To bys nebyl ty,” usmála jsem se na něj, abych odlehčila hutnou atmosféru v autě.

„Na letiště,” řekl také s úsměvem a dál sledoval cestu.

„A kam letíme?” pokračovala jsem ve vyzvídání.

„To je překvapení,” nedal se tak lehce.

„Nemám ráda překvapení.” zakroutila jsem hlavou na oko rozzlobeně.

„Ani když jsou příjemná?” zkusil mě navnadit.

„A nechceš mi dát malou nápovědu? Snad sis nemyslel, že se tak lehce vzdám. Víš, že starším se neodmlouvá?!” naklonila jsem hlavu na stranu a sledovala, jak se mu na tváři rozlévá okouzlující úsměv. Vůbec nevypadal jako čtyři sta let starý upír. Prostě jen vypadal na svůj věk. Na dvacet tři. Co se týče lidského věku, byl o tři roky mladší než já. Po přeměně se fyzický věk zastaví v okamžiku, ve kterém byl člověk proměněn. Mně bylo dvacet šest. Už napořád...

„Já z tebe jednou zešedivím, Esme,” zazubil se směrem na mě.

„To právě že ne, Carlisle.” neubránila jsem se smíchu. “Máš mě na krku. Navždy.”

„A jsem za to rád,” věnoval mi vřelý pohled a dál se věnoval řízení.

„Chtěl jsem ti ukázat místa, kam jsem v době dospívání chodíval, kde jsem byl doma.”

„My letíme do Anglie?” udiveně jsem na něj zírala.

„Ano, do Londýna,” pousmál se. „Sice to už není Londýn mého mládí, ale myslím, že se ti tam bude líbit. Kouzlo sedmnáctého století tam stále je.”

 

 

Museli jsme vyřídit několik záležitostí ohledně letenek, které měl Carlisle zarezervované předem.

„Co budeš dělat s tím autem?” zeptala jsem se ho, když jsme se usazovali na sedadla v letadle.

„Nechám ho tady,” odpověděl jednoduše.

„Jen tak?”

„Kolega z práce si ho odveze. Myslím, že se mu dárek pro syna bude líbit.”

„Na to rozhazování peněz si asi nikdy nezvyknu,” povzdechla jsem si. Nemyslela jsem to jako výčitku, ale jednoduše jsem nebyla zvyklá na takové utrácení. Jedno auto nechal Carlisle tady a další si koupí v Anglii...

„Za čtyři sta let se finance nastřádají,” pokrčil skoro až klukovsky rameny. „Snad tě uklidní skutečnost, že jsem založil několik charit a každý měsíc pro ně z mého účtu odbíhají určité částky peněz.”

„Určité?” zvedla jsem obočí. „Dobře, dobře, nechci vědět, kolik účtů máš a kolik je na nich peněz. Byla jsem jen obyčejný člověk, který pracuje, aby se uživil, i když mě práce bavila, nebyla jsem zvyklá na takový luxus…”

„...který si ovšem zasloužíš a navíc, teď patříš ke mně, vše, co mám, je i tvé,” dokončil za mě a opřel se do sedadla.

Letadlo se pomalu zvedalo z ranveje a po krátkých turbulencích jsme letěli směr Velká Británie. Položila jsem si hlavu na Carlisleovo rameno.

„Přemýšlela jsi o termínu svatby?” zeptal se zničehonic.

„Ještě ne. A ty?”

„Chtěl jsem to nechat na tobě, ale myslím, že bychom to měli nechat vyplynout. Máme dost času. Ale na druhou stranu, proč čekat,” odpověděl klidným tónem a nepřestával mne palcem přejíždět po hřbetu ruky.

„Přála bych si, aby mohla být na svatbě moje rodina. Sestra s neteří.”

„A proč by nemohla? To je přece samozřejmost,” usmál se.

Mé myšlenky se rozeběhly ke Kate. Jak se asi má? Měla bych jí zavolat. A co Lea? Jak se jí asi daří ve škole? Poslechla mě Kate a začala od začátku. Stejně jako já?

Carlisle si všiml náhlé změny mé nálady. „Co se děje?”

„Mám se svojí rodinou vymezený čas,” zašeptala jsem.

„Nikdo tu není věčně, Esme.”

„My ano,” namítla jsem.

„Za pár desítek let budou všichni, které jsi znala, mrtví.”

„Jak to můžeš říkat s takovým klidem, Carlisle?” podívala jsem se mu do očí ublíženě.

„Protože ti nezbývá nic jiného, než si na to zvyknout,” odpověděl smířlivým hlasem.

„Jak to jen dokážu?” zaúpěla jsem.

„Pomůžu ti,” stiskl mi jemně paži. „Je to koloběh života, na který si teď musíš zvyknout. I já musel a nebylo to lehké, ale ty máš oproti mně výhodu. Nejsi na to sama. A nikdy nebudeš.”

 

 

 

Za pár hodin letadlo přistálo. Londýn. Nikdy jsem tu nebyla. Počasí nám přálo, bylo zataženo a pomalu se schylovalo k dešti. Měli jsme štěstí, že takhle to v Anglii vypadá skoro po celý rok.

Nebyla jsem upírem tak dlouho jako on, ale i tak jsem musela ctít upírské zákony. Jedním z nich bylo uchránění tajemství existence upírů, a když vaše pokožka na Slunci září, je to opravdu těžké. Zde jsme se nemuseli kvůli slunečnému počasí skrývat uvnitř, Carlisle na to byl zvyklý, ale mně to nebylo příjemné.

Po vyřízení záležitostí v letištní hale jsme vyšli na parkoviště, kde stálo auto. Opět černý Mercedes.

„Takže jsi to všechno naplánoval do puntíku,” podívala jsem se na něj trochu překvapeně.

„Aro nemohl mít proti naší cestě do Anglie žádné námitky a navíc jsem počítal s tím, že když už nemá Demetriho, nebude nás moci nijak pronásledovat. Takže uznávám, jisté plány jsem měl a zároveň se ti chci omluvit, že jsem ti o nich neřekl dříve, ale bylo to v zájmu tvého bezpečí.”

Při ukládání zavazadel do kufru auta jsem mu poklepala na rameno. „Pane Cullene, opět zapomínáte, že o mé bezpečí se už starat nemusíte.”

„A vy, paní skoro Cullenová, zapomínáte, že jsem se o vaše bezpečí vždy staral a bude tomu tak i nadále,” mrkl na mě a zavřel kufr Mercedesu.

„Prosím,” otevřel dveře u spolujezdce a pomohl mi nastoupit.

„Hm, jaké gentlemanství! To se už dnes nevidí,” rýpla jsem si udiveným hlasem.

„Kdybyste, madam, nepovídala a raději si zapnula pás,” hrál se mnou dál naši hru. Lidskou rychlostí se přešel ke dveřím řidiče, nastoupil a nastartoval. Motor zapředl a my vyjeli na silnici, kde jsme se zařadili do provozu.

„Už tam budeme?” zadívala jsem se z okna, abych se nerozesmála.

„Ještě ne. Nebuď nedočkavá,” otočil ke mně na chvíli hlavu a koutky mu cukaly.

„Já nejsem nedočkavá. A věnujte se řízení, pane řidiči,” nedala jsem se.

„Nedočkavější upírku jsem za celý svůj život neviděl,” rýpnul si znovu. „A jak se mám věnovat řízení, když mě jedna nejmenovaná dáma neustále rozptyluje?!”

„Carlisle! Takhle se velevážený doktor přece nechová,” pokárala jsem ho vesele.

„Co? Já si nezačal,” vrátil mi to.

„A já snad?” nenechala jsem se obvinit, i když měl pravdu.

„Kdo jiný,” zazubil se na mě.

„Myslím, že by z nás měl Edward radost. Hádáme se tu jak malé děti,” konstatovala jsem a vzpomínka na Edwarda mě opět vrátila smutnou náladu. „Jedeme do hotelu?”

„Samá voda,” zakroutil Carlisle hlavou. Po chvilce tichého bloudění ulicemi, kdy se má mysl opět rozutekla k Edwardovi, mě z myšlenek vytrhl jeho hlas.

„Esme, podívej, v téhle ulici bydlíme,” mávl rukou někam před sebe.

„Na Baker Street? Nechceš mi tvrdit, že budeme bydlet na stejném místě jako Sherlock Holmes?!” zvolala jsem nadšeně, ale Edwardův obličej, který nás od sebe odháněl, jsem stále viděla ve své mysli.

“Myslel jsem, že se ti tu bude líbit,” pokýval spokojeně hlavou.

„Ty jsi ten dům koupil nebo pronajal?” vyptávala jsem se dál. Tušila jsem, že v tom zase hrály roli peníze...

„Ne tak docela. Bydlel jsem tu před několika desítkami let. Rád se do Londýna vracím. Je to zvláštní, ale i po tolika letech mě to sem táhne. Asi to bude tím, že jsem se tu narodil a vyrůstal.” Zaparkoval před domem a opět mi, jako správný anglický gentleman, pomohl z auta. Z kufru jsme vytáhli oba naše kufry, došli ke dveřím domu a Carlisle odemkl dveře, vstoupili jsme dovnitř.

„To je nádhera!” položila jsem kufr na zem a rozhlédla se kolem. Vše bylo jako ze starých filmů, které jsem o Anglii viděla. Byl zde znát přesně ten konzervativní styl života Britů.

„Mám to tu rád, ale co bys řekla na menší úpravy interiéru? Stejně jsem to tu chtěl trochu přestavět.

„Nerada bych zasahovala do tak překrásného britského prostředí.”

„Dávám ti k tomu plnou pravomoc,” usmál se pobaveně.

„Vážně to tu můžu upravit?”

Zasmál se mému nadšení. “Jistě, jen do toho.”

Dál jsem si prohlížela dřevěný nábytek kolem stěn a přemýšlela, jak ho zrestaurovat, aby neztratil svůj nynější vzhled, ale zároveň byl převeden do trochu modernější stylu.

„A co tu vlastně budeme dělat? Kromě přestavování tvého domu.”

„Našeho domu,” opravil mě měkce. “Myslel jsem, že bys chtěla vidět Londýn. S odborným výkladem, samozřejmě.”

„Moc ráda,” věnovala jsem mu úsměv.

„A ještě něco bys měla vědět.” Kufr položil na stůl v kuchyni, přešel ke mně do malého obýváku a tvářil se tajemně.

„Neříkej, že si tykáš s královnou!” vykulila jsem na něj oči.

„To tak úplně ne, ale…”

„Ale? Carlisle, no tak. Nenapínej mě!” Mám se jeho odpovědi obávat?

„Zařídil jsem nám práci v jedné nemocnici.”

„Ale co tu budu dělat, když budeš v práci?” vysypala jsem ze sebe překotně, ale až pak si uvědomila, co vlastně řekl. „Počkej, říkal jsi nám?”

„Všechno už jsem zařídil. Já nastoupím na místo chirurga, který před pár týdny odešel do důchodu. Dlouho nikoho nemohli najít a pak si jeden můj kolega vzpomněl na mě a zavolal mi.”

„Tak to je báječné, Carlisle, jsem ráda, že nemusíš přestat dělat to, co tě baví.”

„Měl bych pro tebe návrh…” začal pomalu, jakoby mě nechtěl urazit.

„Ano?”

„Pokud bys chtěla, mohla bys pracovat se mnou. Dozvěděl jsem se, že shánějí zdravotní sestry,” usmál se pomalu.

„Vždyť nemám ani žádné zdravotní vzdělání!” Nikdy jsem v nemocnici pracovat nechtěla. Zápach dezinfekce jsem nesnášela a krev jsem taky nemusela. Teď tomu sice bylo jinak, ale ne o moc lépe. Nevěděla jsem, jestli zvládnu neustálý zápach krve, který v nemocnici je. Lidský čich ho zachytit nemůže, ale upírský ano. Vše jsem zatím zvládala dobře, ale nikdy jsem nebyla v tak bezprostřední blízkosti lidí. A už vůbec ne v nemocnici, kde může krev téct doslova proudem.

„Neboj se, věřím, že to zvládneš,” povzbuzoval mě s úsměvem. Někdy jsem si říkala, jestli kromě Edwarda neumí číst myšlenky i Carlisle. To mě znal až tak dobře? Samozřejmě, že ano, ale myslela jsem si, že nejsem až tolik čitelná. I když moje chování a reakce tomu nejspíš napovídaly.

„Snad ano,” povzdechla jsem si.

„Proč o sobě pořád tak pochybuješ?” Za ramena mě odstrčil ze svého objetí a hluboce se mi zadíval do očí.

„Asi je to zvyk z mého lidského života,” vysvětlila jsem s dalším povzdechnutím.

„Za ostatní lidi bys nasadila život a svou hodnotu neznáš?” I se mnou se přemístil ke křeslu, do kterého si sedl a přitáhl si mě do klína. Nevěděla jsem, co odpovědět. Měl pravdu, že bych se bila za své milované do posledního dechu, ale…

„Tvá hodnota je pro mě nevyčíslitelná. Doufám, že to víš a zopakuji ti to, kolikrát jen budeš chtít.” objal mne pažemi a pevněji si mě k sobě přivinul jako ten nejcennější poklad.

„Prosím tě, kdybys chtěl, mohl bys mít několik žen na každém prstu.” schoulila jsem se mu do náruče a nos zabořila do jeho voňavé košile.

„Jenže já žádnou jinou nechci. Stačí mi jedna jediná Esme zatím Evansonová brzy Cullenová.”

„Esme Cullenová,” vyslovila jsem konečně nahlas své nastávající příjmení. „Zní to…”

„Výjimečně,” vydechl mi do vlasů a pak mě lehce políbil na tvář. „Tak jaká bude naše první zastávka?”

„Trafalgar square…?” protáhla jsem původně oznamovací větu do otázky.

„Jak si jen mladá paní bude přát, ale prvně si chci svou návštěvu užít,” usmál se potutelně.

„Návštěvu?” sledovala jsem, jak se jemně skoro až posvátně, dotýká diamantu na zásnubním prstenu, jenž mi dal.

„Návštěvu, kterou nebudu muset nikdy vyprovodit ke vchodovým dveřím. Tedy pokud nebude sama chtít.”

Objala jsem ho kolem krku a tiše zašeptala. „Nebude.” Ve stejný okamžik jsme zavřeli oči a naše rty se propojily v elektrizujícím polibku.

Esme a Carlisle

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kate

7)  Kate (24.11.2014 20:11)

Děkuji, Em! Kapitolka by tu měla být do pátku. :)

emam

6)  emam (22.11.2014 22:15)

Ááá Nude vatba a KONEČNĚ jsou sami. S Edou je to sice smutné, ale na druhou stranu, ještě se ani nestihli pořádně užít a už by se měli starat o syna? Ono to má své kouzlo
Na jejich společné zaměstnání jsem zvědavá a těším se, co nás čeká
Tak hurá

Kate

5)  Kate (18.11.2014 22:12)

BabčaS., opět děkuji za komentáře, kterými mě těšíš u každé kapitoly!
Jessy, tvoje dedukce jsou více než zajímavé a docela i přesné, i když, jak v čem. Samozřejmě ti nemůžu vše odkývat. Ne, opravdu si Carlisle netyká s královnou. Děkuji za reakci!
betuško, děkuji! :) I když mi psaní kapitol někdy zabere víc času, než bych chtěla, přísahám, že se snažím a že povídka bude pokračovat i nadále. Ostatně už jsme za 3/4 povídky.
SestroTwilly, Kačí, dům S. Holmese ne, jen ulice - Baker Street. ;) Uvidíme, co právě to zapojení Esme do Carlisleova lékařského "světa" přinese za další vývoj v ději. Opět trochu mystifikuji, ale to mě na tom baví. Děkuji!

SestraTwilly

4)  SestraTwilly (17.11.2014 20:08)

Takže Londýn...:-) a dom Sh. Holmesa...:-) Carlisle má svojím spôsobom zmysel pre humor :-). Krásna kapitolka a páči sa mi,že Carlisle zapája Esme do života,zdravotná sestra je ideálna práca pre ňu. Výborne Kati:-)

3)  betuška (13.11.2014 21:09)

teším sa z pokračovania tejto poviedky

2)  Jessy (13.11.2014 13:24)

Moja prvopočiatočná reakcia na zistenie, že kapitola je už skutočne vonku, bola takmer identická tejto:
Pozerám, že nakoniec si ich "hru" úplne nezrušila a dnes som ti za to dvakrát vďačná, pretože neviem, či by som teraz zvládla úplne vážnu kapitolu, kde by sa riešili len problémy. :p
Teším sa na ich život v Británii a som celkom zvedavá, ako dlho v nej budú existovať. Predpokladám, že to z nejakej časti závisí aj od Edwarda, tak chlapák by sa už pomaly mohol nad sebou začať zamýšľať, nie? Mne by síce v konečnom dôsledku asi neprekážalo, keby zostal vo Volterre, aj keď jeho miesto je u Cullenovcov. Ale myslím, že Carlisle mu trocha krivdí.
Dobre, beriem, že nevie skutočný dôvod, prečo sa k nim Ed tak nepekne zachoval, ale i tak... Stále si myslím, že sa nepoznali bohvieako dlho na to, aby si k nim Ed vytvoril nejaký hlbší vzťah. Esme mala viac času si ho obľúbiť aj v čase, keď sa premieňal, ale myslím, že Edwarda vtedy trápili iné veci než to, že mu niekto sedí vedľa lôžka. Aj keď to bola samotná Esme.
A fajn, Ed môže vedieť čítať myšlienky, takže z tohto hľadiska je pravdou, že by Es a Carlislea mal poznať, ale aj tak si myslím, že to neznamená, aby ich teraz bezmedzne zbožňoval... No uvidíme.
P.S.: Naozaj si Carlisle netyká s kráľovnou?

1)  BabčaS (13.11.2014 12:24)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek