Sekce

Galerie

/gallery/Esme Cullen.jpg

Veliká omluva patří vám všem, které jste tak dlouho čekaly! ♥

Dnes nás čeká rozhovor s Volturiovými, Giannou, pohled Carlislea, setkáme se s někým velmi, velmi důležitým a ... Překvapení, které má Carlisle pro Esme vás, doufám, potěší tak jako mě. :)

Obrovský dík patří Rowaně a emam za opravu a připomínkování. Děkuju, dámy! ♥

21. kapitola - Statečná

Museli jsme do hradu projít zadním vchodem, o kterém věděli nejspíš jen jeho obyvatelé. Svítalo a nechtěli jsme riskovat, že nás uvidí lidé. Carlisle mne chytil za ruku a propletl si se mnou prsty. Prošli jsme dlouho chodbou až ke dveřím jeho pracovny, když nás znenadání zastavil něčí hlas, který jsem do této chvíle nezaslechla.

„Aro vás očekává.“ Byl to ženský - skoro dívčí - chladný hlas. Prostě nám jen přikázala, abychom ji následovali. Otočili jsme se a já uviděla malou dívku s blonďatými vlasy v úplně stejném černém plášti, jaký nosili ostatní Volturiovi. To byla Jane!

Carlisle stiskl mou ruku pevněji, načež se dívka tomuto gestu pohrdavě usmála a otočila se k odchodu. Pomalu jsme šli za ní.

Ano, v té kruhové místnosti, kde v její zadní části uprostřed stály tři trůny, jsem už byla a nikdy mě nepřestala děsit. Chlad, který jsem na tomhle místě cítila, jsem si dříve nedokázala vysvětlit, ale teď, po Carlislově vyprávění už ano. Tady umírali lidé! Těsně před vstoupením dovnitř jsem se napjala a zastavila se.

„Esme, neboj se, nedovolím, aby ti ublížili.“

„Já se nebojím o sebe, ale mám strach, že vyčtu Arovi to vraždění lidí. Nemůžu přece dovolit, aby-“

Nenechal mě domluvit. „To nesmíš, Esme! Slib mi, že neuděláš žádnou hloupost. Aro nerad poslouchá cizí názory, které ho z něčeho obviňují,“ naléhal na mne Carlisle.

„Drž se za mnou, prosím.“ Dveře se otevřely a my vstoupili do kruhového sálu, kde na trůnech seděli Aro, Marcus a Caius.

„Drahý příteli, tak rád tě zase vidím.“ Rozhodil Aro teatrálně rukama a vstal z trůnu. Jedním krokem přešel místnost a nahlédl za Carlisleovo rameno, kde jsme stála já. Zamračila jsem se.

„Nejdražší Esme, jsem poctěn, že jsi přijala tento nový, věčný život.“ Natáhl ke mně ruku, ale Carlisle mne svým tělem zastínil ještě víc.

„Ale no tak, Carlisle, necháš přece Esme, aby se pozdravila s vládci říše, do které patří nyní i ona,“ pronesl Caius sladkým hlasem. Všichni v místnosti však zachytili výhrůžku, skrytou v jeho slovech. Jmenovaný s tichým vrčením ustoupil stranou, ale nepřestával křečovitě svírat mou dlaň.

„Carlisle, vážně se můžeš těšit z toho, že jsi Esme proměnil. Nedopadlo by to pro tebe dobře, kdybys nás neposlechl,“ pronesl opět teatrálně nejvyšší volterrský vládce.

„Nedělal jsem to kvůli tvému příkazu, Aro. Nikdy bych nepřeměnil nikoho, kdo by měl jinou možnost. To víš moc dobře,“ odpověděl mu Carlisle ostře. Nikdy jsem ho takového nezažila.

„Jistě…“ přitakal Aro s lehce pohrdavým úsměvem. Pak svou pozornost obrátil přímo ke mně:

„Vítám tě, Esme, ve tvém novém životě.“ S těmi slovy uchopil mou ruku a na chvíli ji podržel ve svých dlaních. Neobvykle delší dobu, než kdyby mne chtěl pouze pozdravit. Vzpomněla jsem si, co mi Carlisle říkal o jeho daru. Aro dokáže přečíst myšlenky všech jediným svým dotekem.

Sklopila jsem oči, ale hned je zase obrátila k těm Arovým, chtěla jsem, aby věděl, že se ho nebojím. Arovy zorničky se rozšířily a potom mou ruku pustil.

„Hmm. Zajímavé.“ Pohledem zabloudil ke Carlisleovi a pak zpátky ke mně. „Takže Carlisle ti už vše, co se týká našeho rodu, vysvětlil. A jak vidím, už jste byli i na lovu.“ Při posledním slově zkroutil rty do úšklebku, který jasně prozrazoval jeho názor na lovení zvířat.

„Tak se ti to přece jen povedlo, drahý příteli, přivést dalšího upíra na živení se zvířecí krví.“ Otočil se k nám zády a ušel pár kroků ke svým bratrům, když se zase obrátil zpět k nám, věnoval mi úsměv, ze kterého by mi šel mráz po zádech, kdybych byla ještě člověkem.

Carlisle opět zaujal místo po mém boku a snažil se mě chránit svým tělem. Jako by to proti jejich darům pomohlo…

„Carlisleově milé se nelíbí náš způsob života.“ Arův hlas se nesl posměšně místností. Marcus s Caiem se po sobě významně podívali. Jane s Alecem, až teď jsem si všimla i ostatních upírů v místnosti, po nás krátce zavadili pohledem a pak zase očima sledovali svého pána. U dveří se někdo uchechtl. Vedle vysokého muže stál o hlavu menší. Právě z jeho úst vycházel vrčivý úšklebek. Napadlo mne, že tohle by mohli být Felix s Demetrim.

„Vážně sis myslel, že to nechám jen tak?“ Aro se při zvuku mého bojovného hlasu zarazil v půli kroku a pomalu se otočil naším směrem s překvapeným výrazem ve tváři.

„Esme, prosím…“ Carlisle se ochranitelsky dotkl mých paží a snažil se mi pohledem naznačit, abych se uklidnila.

Vždycky jsem měla pocit, že musím bojovat za lidská práva a přeměnou v upíra se ta touha ještě umocnila. Bylo mi jedno, že nejspíš můj pokus vyjde na prázdno a jen se mi vysmějí. Jako Carlisleovi, když se Arovi v minulosti pokoušel cokoliv vysvětlit. Přesto jsem to musela zkusit. Možná jsem měla více vnímat strach, ale to bylo to poslední, na co jsem myslela.

„Ano, Carlisle, měl bys jí ještě dovysvětlit jisté situace a úctu k vládcům upírské říše. Ještě nikdo si nedovolil-“ V mžiku stál u nás a zblízka se mi díval do očí.

„Jistě... Bojovnice Esme, která by zemřela pro ochranu své rodiny, pro lidi, které miluje.“ Jeho hlas sekal ledovým ostřím výsměchu a znechucení.

„Jakže se jmenoval ten muž? Ach ano. Peter. Statečná mladá paní Evensonová.“ Ušklíbl se směrem ke svým bratrům, Caius mu pohrdavý úsměv opětoval, aniž by tušil, o čem to mluví, a zase se obrátil k nám. Z jeho pohledu bylo poznat, že se danou situací velmi baví.

Marcus nijak nereagoval.

Teď se zaměřil na Carlislea.

„Nedivím se, že si Carlisle vybral právě tebe. Naše dlouhé debaty a jeho názory, které mě měli přesvědčit, že neděláme správnou věc. MY děláme vždy správnou věc, protože můžeme, protože jsme vládci a jestli se vám to nelíbí, Jane vás jistě velice ráda přesvědčí o opaku.“ Jane se zatvářila vítězně. Měla moc nás mučit svým darem tak dlouho, dokud bychom svůj názor nepřehodnotili.

„Všechno jasné?“ Zaujal Aro pozici na trůně mezi svými bratry. „Esme?“ oslovil mě znovu jakoby mluvil s malým dítětem. Zatvrzele jsem mu pohled oplácela a neřekla ani slovo.

„Samozřejmě,“ odpověděl Carlisle za mě a začal nás směrovat k východu.

„To jsem rád,“ pronesl Aro spokojeně. „A Carlisle, měl by sis ji víc hlídat, Demetrimu by jistě nevadilo pohrát si s novorozenou...“ Tentokrát promluvil Caius. Slova nechal viset ve vzduchu, aby této přímo nevyslovené výhrůžce dodal na důležitosti. My rychle odešli vysokými kovovými dveřmi ze síně pryč a zamířili do Carlisleovy pracovny, kam jsme chtěli jít už před tím, než nás Jane vyzvala, abychom ji následovali k volterrským vládcům.

Carlisle za námi zavřel dveře a spustil na mě zvýšeným hlasem. Musím říct, že jsem to čekala, ale nezněl nazzlobeně, spíš vyděšeně. Asi se o mě bál. Bylo mi líto, že jsem ho tak vyděsila, ale já prostě musela říct, co si myslím, co cítím.

„Proboha, Esme, uvědomuješ si, co jsi právě udělala?! Neříkal jsem ti, že tohle nezměníš? Že jsem Volturiovi zkoušel přesvědčit tolikrát, že to už úplně ztratilo význam?“

„Říkala jsem ti, že to nenechám jen tak!“ Nechtěla jsem si to nechat líbit, i když jsem věděla, že je bez sebe strachy, aby mi Volturiovi něco neudělali.

Hlasitě si povzdechl a potom mě k sobě přitiskl.

„Promiň, ale já to musela říct, nesnesu, když je někomu ubližováno,“ šeptala jsem mu do košile.

„Ty blázínku, doufám, žes’ pochopila, jak je bezvýznamné proti Arovi nějak bojovat. Nezmění se.“

Na okamžik mne od sebe jemně odstrčil a díval se mi do očí. „Tohle už mi nikdy nedělej, rozumíš? Nikdy.“ Políbil mne do vlasů.

„Strašně jsem se o tebe bál!“ Znovu mě k sobě pevně přivinul a dlouho mě nepustil. Cítila jsem se v bezpečí. Tak jako nikdy předtím.

* * *

„Všechno jsem slyšela. Carlisle na tebe musel být pyšný,“ chválila mě Gianna, když jsme v hradní knihovně přebíraly knížky, které se měly přesunout do městské knihovny ve Volteře.

„To asi ano a taky pěkně vyděšený,“ opáčila jsem a přinesla další krabici, do které jsme knihy umisťovaly.

„Jsi statečná, Esme. Málokdo by se dokázal postavit Volturiům.“

„Vždyť jsem skoro nic neřekla.“

„Právě, že řekla! Carlisle se s Arem dohadoval s podobnou zarputilostí, než pochopil, že to nemá cenu a zaměřil se na lékařské studium a pomoc lidem. Myslel, že aspoň takhle vykompenzuje to vraždění tady na hradě.“ Ušklíbla se na mě Gianna a pokračovala. „Myslím, že za svůj život zachránil velkou část lidských životů. Je vážně skvělý. Volturiovi ho měli vždy za černou ovci, protože nikdy nenásledoval jejich způsob života a teď jim musí vadit ještě víc, protože obrátil další dva upíry na vegetariánství. Krmení se zvířecí krví,“ vysvětlila rychle.

„Další dva upíry?“ Mě a koho ještě?

„Ty sis toho nevšimla? Musíš být vážně zamilovaná.“ Zazubila se na mě Gianna a upřeně se na mě zadívala. Její oči byly zlaté!

„Kdy?“ divila jsem se.

„Před pár týdny. Vlastně pár dní po tom tvém rozhovoru s Arem. Uvědomila jsem si, že dělám špatnou věc. Živit se lidskou krví jen proto, že je to pohodlné, je přece strašné! Zkusila jsem lovit zvířata. Není to jako pít lidskou krev, má horší chuť. Je to těžké, ale pomalu si začínám zvykat. Otevřelas’ mi oči. Děkuju, Esme.“ Usmála se.

„Tak držím palce a nemáš zač.“ Byla jsem ráda, že zkouší nový způsob obživy a doufala, že jí to vydrží.

Giannino přiznání mě překvapilo. Vědomí, že můj malý vzdor přeci jen snad přinesl něco dobrého, mě vnitřně zahřálo. Vždy jsem chtěla lidem pomáhat. Třeba jen k tomu, aby se nad svým životem zamysleli. Gianna ještě kromě zamyšlení se, udělala krok vpřed. K něčemu pro ni novému, ale správnému.

Chvíli jsme se obě věnovaly mlčky své práci. A pak mi to nedalo, chtěla jsem se o ní dozvědět víc.

„Gi, a ty někoho máš?“

„Ne. Před několika desetiletími jsem začala studovat filozofii, ten nekonečný čas, když jsi sama, je těžký. A taky tak nějak doufám - do budoucna, že jednou někoho najdu a odejdeme spolu z Volterry,“ povzdechla si smutně.

„Určitě na tebe někde čeká,” povzbuzovala jsem ji. „Někdo, kdo tě bude milovat.“

„Jsi hodná, Esme, už dlouho jsem si s nikým takhle nepopovídala. Každý den žiju ve strachu, že Aro přikáže Demetrimu a Felixovi, aby mě zabili. Sama nevím, proč mě ještě nechává naživu. Nejsem nijak důležitá.“

„To nesmíš říkat! Kdo z upírů živících se lidskou krví by se ze dne na den rozhodl pro zvířecí? Myslím, že moc takových, jako ty, není.“ Nechtěla jsem, aby se podceňovala. Opravdu měla skvělou povahu. Nemohla jsem ani pomyslet na to, že by ji Aro nechal zabít. Dál už jsme se k tomuto tématu nevracely, ale v jejích očích jsem viděla zvláštní smířenost. Jako by snad věděla, že jednou její smrt z rukou Arových poskoků přijít musí.

„Buď ráda, že máš Carlislea, nemusíš být ve své věčnosti tak sama.“ Gianna se na mě smutně usmála. Musela jsem ji obejmout. Bylo to skvělá kamarádka.

* * *

Stále jsem se cítila podivně prázdná. Jak jen žena může být, když přijde o dítě. Jako kdyby mne kus chyběl. Carlisleova láska zaplnila jen část mého srdce. Láska ke Carlisleovi byla trochu něco jiného. Tato emoce byla odlišná. Nenaplnitelná touha vyvolávající podivný pocit blížící se k zoufalství.

Tenhle cit jsem Carlisleovi dát nemohla.

Byla to mateřská láska. Stesk po dítěti, které jsem ztratila, se nikdy úplně nevyléčí. Ten se nemohl ztratit ani po přeměně v upíra, protože je to něco naprosto jiného než partnerská láska. Je to nejspíš tím pocitem, když to malé stvoření nosíte pod srdcem. Ne, to se nedá vymazat.

„Esme…” Hladil mne po vlasech. Seděla jsem mu na klíně zabalená do deky, i když už mi nemohla být zima. Schoulená do jeho náruče jsem mu tiše a beze slz vzlykala do košile. Upíři nemohou plakat. Mé oči už nikdy nezalijí slzy, ale duše pláče i bez nich.

„Řekni a já udělám cokoliv, aby ses cítila lépe.”

„Nejde dělat nic. Teď už ne.” Nadechla jsem se jeho vůně a opřela si hlavu o jeho hrudník.

Konečně pochopil, kvůli čemu se tolik trápím. „Přemýšleli jsme přece o adopci.”

„Ano, ale teď ne, nezvládla bych být v blízkosti člověka. A navíc… Nikdy to adoptované dítě nebude úplně naše.”

„Vedeš si v ovládání sebe samé skvěle, takže toho, že bys mu ublížila, se nemusíš bát. A bude naše, jak jen dítě může být.”

„Vážně?” Vzhlédla jsem, abych se mu mohla podívat do očí.

„Jsem si tím naprosto jistý,” ujistil mne Carlisle a nepřestával kolébat v náruči.

* * *

„Chtěl jsem se tě zeptat, jak myslel Aro to, co viděl v tvé mysli? Co se stalo s tím Peterem? A proč řekl, že jsi byla statečná mladá paní Evensonová?” zeptal se mě jednou Carlisle při naší obvyklé procházce po volterrských zahradách. Divila jsem se, že tyto otázky nepřišly již dříve. Nejspíš mi nechával dobu na rozmyšlenou, abych mu o tom všem pověděla sama.

„Asi opravdu přišel čas, abych ti osvětlila celou svou minulost, protože by nebylo fér, kdybych já o tobě věděla všechno a ty o mně skoro nic.” Posadili jsme se na lavičku pod rozkvetlým růžovým keřem.

„Teď po přeměně mám tu dobu trochu zastřenou. Jako kdybych ji prožila, ale tak nějak vzdáleně, jako bych sledovala film, ale ty nejhorší scény mi v paměti utkvěly.”

„Jestli se ti o tom těžko mluví, tak mi nemusíš nic vysvětlovat. Pochopím to.” pronesl Carlisle starostlivě.

„Byla to pro mě vážně hrozná doba a máš pravdu, že se mi o tom mluví špatně, ale chci, abys znal o mně celou pravdu, tak jako já o tobě.“ usmála jsem se a začala s odkrýváním minulosti mladé lidské Esme.

„Člověk je mladý, hloupý, nepozná, že dělá chybu. Myslí, že je to dobré, i když není. Ze začátku manželství s Peterem bylo vše v pořádku. Takže mě nenapadlo, že by se to vůbec mohlo zkazit, ale za nějaký čas jsem zjistila, že naše názory se rozchází, že každý chceme od života něco jiného a máme jinak uspořádané životní hodnoty. Asi za dva roky jsme si už neměli, co říct. Úplně jsme se odcizili.“

„A jaké důvody tě vedly k tomu, abys s ním i nadále zůstávala?“

„Možná jsem si naivně myslela, že se to spraví, že to zvládneme, že to já zvládnu. Já přece nebyla důležitá. Vytvořila jsem si svět, kam Peter nemohl, kde jsem byla jen já a moje podvědomí. Tak se nějakou dobu žít dalo.” Sledovala jsem při svém vzpomínání Carlisleovy reakce. Měl zaťaté pěsti, až mu zbělely klouby na prstech. Nevěděl však, že příběh ještě není u konce.

„Všechno se ještě zhoršilo, když se mu přestalo dařit ve firmě a on začal pít. Naneštěstí jsem nepoznala, že k tomu má sklony. Ale pokud mě neuhodil, pořád jsem dokázala nějak rozumně fungovat. Ráno vstát, jít do práce a večer si zase lehnout do postele a co nejrychleji usnout. Práce byla moje vysvobození. Kromě ní mi ještě dodávaly sílu dojít ráno do koupelny moje sestra a neteř. Kate mi kolikrát nabízela, abych se přestěhovala k ní a taky jsem to jednou už skoro udělala. Skoro. Už jsem měla sbalenou tašku. Ale Peter se vrátil domů. Opilý. Neměla jsem šanci, Carlisle.“

Poslouchajíc můj příběh najednou rychlostí blesku vstal z lavičky a rozčileně přecházel kolem.

„Kdyby mi jen přišel pod ruku…“ hlasitě vrčel a z očí mu létaly blesky.

„Posaď se, prosím, ničemu bys nepomohl a mně se uleví, když ti to konečně budu moct dopovědět celé.” Došla jsem k němu a dovedla ho zpátky na lavičku. Zabalil mne do svého láskyplného objetí. Vypadalo to, že se pomalu uklidňoval. Já své vzpominky do té chvíle celkem úspěšně zvládala. Ale najednou už jsem nechtěla být silná za každou cenu. Opřela jsem si hlavu o Carlisleovo rameno a s dalším nádechem pokračovala:

„Myslela jsem, že mě zabije. Věř mi, chtěla jsem, aby to byla pravda. Pak se pár dní neukázal doma a tak jsem měla spoustu času se z toho dostat.“

„Esme…“ Jeho dech mne šimral ve vlasech. Bylo to uklidňující.

„Několik dalších týdnů byl klid. V rámci možností. Pak se sestra zranila a já se nabídla, že pohlídám svoji neteř. Peter byl na služební cestě. Nikdo netušil, že se vrátí o pár dní dřív.”

„Neříkej mi, že ublížil i té maličké…“

„Ne, utekla nahoru do pokoje. Odnesla jsem to jen já.“

„Jen ty?! Proboha, Esme, proč jsi mi tohle neřekla dřív…“

„Protože jsem neměla odvahu. Bála jsem se, že bys mě nepochopil. Nevěřila jsem, že by mohl existovat někdo takový jako ty. Někdo lepší než Peter.“

„Ach, Esme.” Přitáhl si mě na klín a hlavu zabořil do jamky na mém krku.

„To, co se stalo s mou neteří, mi otevřelo oči. Nezáleželo na tom, že ubližoval mně, ale to, že by zranil moji neteř… Pohár přetekl. Odstěhovala jsem se k sestře, rozvedla se s ním, dům přepsala na Kate a knihkupectví na kamarádku. Později mi osud v cestovní kanceláři vybral cestu. Omylem mi spadl jeden papír na zem, když jsem ho zvedla, byla na něm právě tahle destinace. Itálie - Volterra. Nevím, jestli osud zasáhl i ve chvíli, kdy si Heidi vybrala právě náš autobus plný turistů, kteří měli posloužit jako potrava pro Volturiovi. Kdybys tam nebyl…”

„Ale já tam byl a děkuji za to Bohu každý den. I přes všechno, čím jsme si v životě prošli, osud nás svedl dohromady a teď přišla konečně ta pro nás šťastná část života. Spolu a navěky.” Objala jsem ho kolem krku a rozvzlykala se. Našla jsem to, co jsem po celý lidský život hledala a co mi bylo odpíráno. Konečně jsem dosáhla svého štěstí. Teď už jsem mohla být klidná.

 

Carlisle

Jak čas běžel, její oči ztrácely svou rudou barvu a pomalu se měnily přes hnědou, oranžovou až ke zlaté jako jsem měl já.

Už tu byla půl roku a v mém i jejím životě se toho změnilo tolik, že se ani jeden z nás nestačil divit. Ale zvyknete si. Zvyknete si na všechno, co přichází do vašeho života. Zvlášť, když jsou to samé příjemné změny. Tedy teď už byly. Období před Esmeiným upírstvím pro ni nebylo vůbec jednoduché, a proto jsem rád, že jsem jí mohl se vším pomoci. Láska totiž překoná všechny překážky.

V poslední době se ale s Esme něco dělo a opět mi nechtěla říct, co. Zase se snažila zvládnout všechno sama, chtěla být silná, asi na to byla zvyklá ze svého lidského života, a to všechno i přesto, že jsem ji tolikrát říkal, že teď jsme na jakékoliv problémy a starosti dva a bude tomu tak navždy.

Zima přešla v jaro a to rychle v léto. Esme mi jednou ráno řekla, že by naši lásku přirovnala ke koloběhu ročních období. Do Volterry přijela v zimě, kdy náš cit ještě ani neexistoval. Ne u Esme. U mě se pocit lásky rozhořel poprvé, když jsem ji uviděl. Jak zima ztrácela svou sílu a pomalu se přetvářela v jaro, začala i naše láska pomalu rozkvétat a růst, až se, jako jaro přecházející v léto, přetvořila v krásnou harmonii našich duší. Oba jsme zahořeli vzájemnou láskou.

Strach jsem o Esme začal mít ve chvíli, kdy se znovu uchýlila k několika hodinovému dívání se z okna k nebi. Snad jako by na něco nebo na někoho čekala. Možná doufala, že dokáže vrátit čas.

Byla tichá. Byla smutná. Vzpomněl jsem si na její stavy, když přišla o syna a vyděsilo mě to. Nemohl jsem dopustit, aby do nich zase upadla, protože pro upíra je všechno znásobené. Všechny pocity a emoce prožívá mnohem silněji.

Chtěl jsem jí nějak pomoct, ale zatím jsem nepřišel na to, jak. A ani jsem nevěděl, co ji tak rozesmutnilo.

Snažil jsem se ji nějak potěšit.

„Esme, doufám, že teď už neodmítneš.” Tichými kroky jsem k ní přišel a na ruku jí připnul náramek s křišťálem ve tvaru srdce, který jsem jí chtěl darovat po ztrátě jejího syna. Nedivím se, že tenkrát odmítla.

Avšak oproti tomuto mému dárku, úplně první dar - náhrdelník s přívěsky lodní kotvy, křížku a srdce, které symbolizovaly naději, víru a lásku - z krku nikdy nesundávala.

„Ne.” usmála se smutně. Nechtěl jsem ji tu nešťastnou dobu připomínat. „Děkuji.“ Prohlížela si křišťálové srdce a pak svůj zrak obrátila opět k noční obloze plné jasných hvězd.

„Esme?”

„Ano?” S úsměvem otočila oči k těm mým.

„Chtěl bych Tě dnes večer pozvat na jedno místo. Je to překvapení.”

 

Esme

Nevěděla jsem, na jaké místo mne Carlisle vede, ale když jsme vcházeli do podzemních garáží, pevně jsem tiskla jeho ruku.

Nejeli jsme dlouhou dobu. Dávno jsem si zvykla na Carlisleovo rychlé, ale přesto bezpečné řízení. Asi za hodinu jsme vystupovali v nějakém městě. I přes pokročilou noční dobu, byly ulice přeplněné. Lidé nespěchali jako u mě doma ve Státech. Prostě se jen procházeli, popíjeli kávu a vesele se bavili u malých kaváren pod barevnými deštníky.

Příjemný večerní vánek si pohrával s prameny mých vlasů. Carlisle si mne přivinul těsněji k boku a prošli jsme úzkou uličkou na menší nádvoří, možná bych mohla říct i náměstí. Začínala jsem to tu poznávat. Tohle je přece město lásky!

„Carlisle, proč jsme tady? Ve Veroně?“ Odpovědí mi byl jen lehký úsměv na jeho tváři.

Vzhlédla jsem a nad námi byl... Juliin balkón! Otočila jsem hlavu zpátky ke Carlisleovi, který si pomalu klekal na koleno a v ruce držel vínově rudou krabičku pokrytou sametem se zlatým C. Jeho zlaté oči se vpíjely do těch mých.

Krabičku pomalu otevíral a mně se naskytl pohled na ten nejkrásnější šperk, jaký jsem kdy mohla vidět. Kroužek byl z bílého zlata a kamínek byl opět diamant podobnýmu náramku na mém ruce, avšak nebyl do tvaru srdce, ale do tvaru drobné růžičky.

„Esme Anne Evensonová, prokážeš mi tu neskonale obrovskou čest a staneš se mojí ženou?“ vyslovil svým krásným sametovým hlasem a stále mi při tom hleděl do oči, které by byly, kdybych byla člověk, zalité slzami štěstí.

„Ano!“ vydechla jsem pevným hlasem. Carlisle mi navlékl prsten, vstal a zatočil se se mnou. Skupinka lidí stojících opodál nadšeně zatleskala. Když mě postavil zpátky na zem, láskyplně si mě schoval do náruče a políbil.

Věděla jsem, že tohle bude do konce našich životů. Ne jako s Peterem. Tento svazek bude navždy. Jako každá žena jsem se těšila svůj svatební den, ale já už ho jednou zažila a byla jsem šťastná, ale teď vím, že to nebyla ta pravá láska, že nejšťastnější ženou jsem až nyní s Carlislem.

„Ani nevíš, jak moc tě miluji!“ zašeptal mi Carlisle do vlasů.

„Myslím, že si to dokážu živě představit,“ zasmála jsem se tiše. „Taky tě miluju, Carlisle. Nikdy jsem nikoho nemilovala tak jako tebe.“ Na důkaz svých slov jsem se vytáhla na špičky a políbila ho.

* * *

Uplynuly další dva měsíce a my s Giannou odnesly knihy, které se měly přesunout a zapsat do městské knihovny, kde se divili, že jsme to zvládli za tak krátkou dobu. O upíří rychlosti a síle vědět nemohli.

Gianna mi hodně psychicky pomáhala, když mi nebylo zrovna nejlépe. Někdy je prostě lepší promluvit si s kamarádkou o takových těch holčičích věcech a nezáleží na tom, kolik vám je.

Gi si myslela, že nápad s adopcí je skvělý, že by to mohlo fungovat. Podporovala mne a já jí byla vděčná. Byla skoro jako moje sestra. Co Kate asi dělá?

* * *

S Carlislem jsme se rozhodli, že půjdeme na lov a že vezmeme Giannu s sebou. Carlisle byl rád, že jsem si našla tak skvělou kamarádku, protože musel často chodit do nemocnice. Alespoň jsem nebyla tak sama.

Tentokrát jsme lovili daleko za Volterrou. Gianna si ještě nevěřila a tak nás neustále upozorňovala, abychom ji hlídali. S Carlislem jsme ale usoudili, že si vede více než dobře, na to, že se ještě před několika měsíci živila lidskou krví.

Dostali jsme se asi dvě míle od vzdálené lesní cesty a poslouchali auta, která po ní v dlouhých intervalech jezdila, když v tu chvíli jsme uslyšeli dětský pláč. Jako první vyrazil po jeho zvuku Carlisle a za ním já s Giannou.

Mezi stromy byla schovaná malá mýtina. Carlisle si klekl k malé, asi čtyřleté holčičce a italsky se jí ptal, co se stalo.

Ukázal na nás, ať stojíme.

„Prý šly s maminkou na procházku a jí se udělalo špatně a omdlela.“ Otočil se zpátky k holčičce a něco jí rychle říkal, pak ji pohladil po vláskách.

„Odveď Giannu pryč, mohla by tu být krev.“ Lidským krokem přešel k ležící ženě a snažil se ji probrat. Rychle jsem chytla Giannu za paži a tahala ji zpátky, odkud jsme přišli.

„Zadrž dech, ovládneš tak žížeň a ten žár v krku,“ radila jsem jí.

„Esme, pak se sem vrať, budu potřebovat pomoc!“ zavolal Carlisle a pak už jsme zmizely mezi stromy.

Doprovodila jsem Giannu do hradu a řekla jí, ať tu na nás počká, že snad bude vše v pořádku a budeme brzy zpátky. Pak už jsem na nic nečekala a vrátila se zpět ke Carlisleovi.

„Vypadá to na otřes mozku, bude muset do nemocnice,“ obeznámil mě se stavem mladé ženy.

„Myslíš, že zvládneš odnést tu holčičku do volterrské nemocnice? Na recepci řekni, že tě posílá doktor Cullen a že za chvíli přijede sanitka se zraněnou ženou. Měla bys to stihnout, než začne svítat. Já ji budu muset ošetřit a do nemocnice nemůžu běžet za slunečního svitu.“

„Dobře. A co mám dělat potom? Z nemocnice se za světla nedostanu,” podotkla jsem a vzala holčičku do náruče. Carlisle jí ještě něco italsky vysvětlil a ona přikývla a zavrtala se mi v náruči, vypadalo to, že jsem se jí líbila.

„Počkej tam na mě, odnesu ji k silnici a pak počkám na sanitku, která nás do nemocnice odveze.“ Z kapsy vytáhl mobil a začal vytáčet číslo. Malou hnědovlásku jsem k sobě víc přitiskla a rychle jsem se rozběhla směrem do Volterry.

Nebylo to tak daleko, jak jsem si myslela. Za pár minut jsme procházely skleněnými dveřmi na nemocniční recepci. Bála jsem se, že na to, co jsem měla vysvětlit, nebude moje italština stačit, ale nakonec jsme si se slečnou recepční porozuměly a já předala malou dívenku nějaké sestře a posadila se do křesla.

Za necelou půl hodinu se mezi dveřmi objevil Carlisle a informoval mne o stavu ženy a taky o tom, že domluvil té holčičce postel na pokoji u její maminky. Ta si prý pár dní v nemocnici poleží, ale bude v pořádku, měla slabý otřes mozku a škaredě odřené ruce, jak chtěla zbrzdit pád. Vzpomněla jsem si na svou sestru a neteř. Tolik mi chyběly!

Procházeli jsme se po nemocniční chodbě a slečna na recepci mi nabídla šálek kávy, s díky jsem odmítla. Od příjezdu do Itálie se moje italština o hodně zlepšila. Nemluvila jsem ještě tak plynule jako Carlisle, ale celkem slušně jsem se domluvit dokázala. Velmi rychle jsem se učila, teď, když jsem měla dokonalou mysl upíra.

„Budeme tu muset počkat než se začne stmívat,“ oznámil mi Carlisle.

„Myslím, že bych ti mohl ukázat jedno místo, kam se chodím každý den, když mám službu odreagovat.“ Někdy je lidská bolest příliš i na upíra.

Prošli jsme suterénem a vyšlapali dvě patra schodů. Zatočili jsme za první roh a nad prosklenými dveřmi stálo: Porodnice. Procházeli jsme chodbami a nahlíželi do místností. Nebyly to pokoje. V jedné obrovské místnosti byly různé přístroje a inkubátory, ve kterých spala malá miminka. Byl to krásný pohled. Začátek lidského života. Znovu mne zachvátil smutek, že nemám a už ani nemůžu mít vlastní dítě.

Společně jsme procházeli uličkami a některé děti se na nás usmívaly nebo možná ne, ale pro mě to byl úžasný zážitek a Carlisle si to nejspíš taky užíval. Přemýšlela jsem o tom, jaký by byl otec.

„Mohla bych se podívat?“ zeptala jsem se lékařky, která kontrolovala novorozeňata. S úsměvem kývla a já se naklonila nad malého sladce spícího chlapečka. Musela jsem rychle odejít, aby mě ten pohled nesložil na zem. Šťastná je matka tohoto dítěte...

Carlisle mne na chodbě dohnal a starostlivě si mě prohlížel. „Jsi v pořádku?“

„Nemějte strach, pane doktore.“ Pokusila jsem se o úsměv.

V pokoji pro lékaře nikdo nebyl a tak jsme celou dobu, až do setmění, strávili tam. Přemýšleli jsme o možnostech adopce a o všem, co se jí týkalo.

Přemýšleli jsme o možnostech adopce a o všem, co se jí týkalo. V souvislosti s adopcí jsme se dohodli na odchodu z Volterry, protože vychovávat dítě v takovém prostředí, by bylo složité nejen pro něj, ale i pro nás. Nemohla jsem dovolit, aby Volturiovi ublížili našemu dítěti.
Proto, že se začalo stmívat, Carlisle mi slíbil, že vyprávění o nesmrtelných dětech dokončí jindy.

V souvislosti s adopcí jsme se dohodli na odchodu z Volterry, protože vychovávat dítě v takovém prostředí, by bylo složité nejen pro něj, ale i pro nás. Nemohla jsem dovolit, aby Volturiovi ublížili našemu dítěti. Proto, že se začalo stmívat, Carlisle mi slíbil, že vyprávění o nesmrtelných dětech dokončí jindy.

 

„Asi bychom už mohli jít,“ zhodnotil pohledem z okna. Zvedli jsme se z pohovky a znovu procházeli dlouhými chodbami. Ten štiplavý zápach dezinfekce jsem nikdy neměla ráda. Vůbec se to tu za těch několik hodin nezměnilo. Sestřičky nepřestávaly běhat po chodbách. Bylo tu stále živo. Jakoby nikdo nepotřeboval odpočinek. Samozřejmě tu pacienti byli na prvním místě.

Jen, co se Carlisle rozloučil s kolegy, tiše jsme vyšli z nemocnici a za prvním rohem jsme se upírskou rychlostí rozběhli zpátky ke hradu.

Gianna nás očekávala, a tak jsme jí hned všechno vypověděli. Poté jsme se odebrali do mého pokoje. Posadila jsem se na postel a Carlisle se usadil do křesla naproti.

„Něco mě napadlo,“ usmála jsem se na něj a začala se přehrabovat v zásuvce nočního stolku. Vytáhla jsem blog a rychle do něj tužkou něco kreslila. Carlisle se přesunul za má záda, aby se podíval, co tvořím, ale poslala jsem ho zpátky do křesla, ať počká.

„Copak takhle se chová někdo, kdo někomu stojí modelem - teda sedí - v tvém případě.“ Mrkla jsem na něj a dál čmárala. Každou dokonalou linii jeho bezchybného obličeje.

Za pár minut jsem s výtvorem byla spokojena. „Hotovo, můžeš se jít podívat.“

„Esme, to je naprosto… Nemám slov! Úžasné!“ Prohlížel si Carlisle svůj portrét.

„Nevěděl jsem, že ráda kreslíš.“ posadil se vedle mě na postel.

„Nikdy jsem se tomu pořádně nevěnovala, ale jednou bych chtěla navrhovat domy. Teď, ale do žádné práce dlouho nezavítám.“ Sice jsem si už začala trochu věřit, ale pořád to byla od mé přeměny krátká doba a pach krve jsem nepřestala intenzivně vnímat. Avšak pocit, že bych mohla někomu ublížit, mi s ovládáním se velmi pomáhal.

„Já si ale naopak myslím, že podle toho, jak si to zvládla dnes s tou holčičkou, tak by ses mohla vrátit na recepci hradu.“

„Snad si nemyslíš, že bych se tam ještě někdy vrátila, po tom, co jsem se dozvěděla o Volturiových!” vyjela jsem na něj ostřeji, než jsem zamýšlela.

„Nech si to projít hlavou, je to pro tebe šance, jak zabít volný čas, když budu v nemocnici,“ pousmál se a v očích mu přeskakovaly jiskřičky.

„Hmm,“ udělala jsem jen a políbila ho. „Tak dobře. Rozmyslím si to.” Tentokrát mne zasypával polibky on.

„Miluju Tě,“ zašeptali jsme skoro zároveň a pak už se nechali unášet na vlnách naší lásky.

* * *

Následující ráno jsem na recepci přece jen nastoupila. Celý den probíhal úplně stejně jako, když jsem zde pracovala před přeměnou v upíra. Kontrola korespondence, zakládání účtů do složek a podobné administrativní věci.

Těsně po poledni jsem zaslechla hlasy. Jeden z nich byl pronikavější než ty ostatní. Ten Heidin. No to snad ne! Další turisté, kterými se nakrmí Volturiovi. Měla bych něco udělat, anebo poslechnout Ara a uchránit si svůj vlastní život?

Skupinka pokračovala pár metrů přede mnou až ke dveřím do volterrského kruhového sálu, kde už čekali Volturiovi a garda. Povětšinou to byli mladí lidé a děti. Možná to byl nějaký školní výlet nebo něco podobného. Musela jsem se přidržet stolu, abych je všechny nešla upozornit na nebezpečí a nevyvedla je ven. Nechtěla jsem ranit Carlisleovy city, protože po tomto mém zásahu, bych za to zaplatila životem nejen já, ale i všichni ti nevinní lidé.

Prohlížela jsem si ty nadšené mladé tváře.

Až úplně na konci skupiny se pomalu loudal mladík s bronzovými vlasy a zelenýma očima. Na tváři měl výraz naprostého znudění vším okolo něj. Měl ostře řezané rysy. Mohlo mu být kolem sedmnácti. Byl krásný, i přes jeho masku nezájmu, jsem z něj cítila něco dobrého a čistého. Takové zvláštní sympatie. Nedokázala jsem si to vysvětlit. Když okolo mě procházel, na zlomek okamžiku se zatvářil tak dětsky, bezbranně. Možná to byla jen má představivost, díky tomu, co ho čekalo, ale najednou jsem si přála něco víc než ho jen ochránit před Volturiovými. Zatoužila jsem chránit ho před celým světem. Nebo to bylo jen šálení? Ne, musela jsem si to přiznat. Přála jsem si, aby takhle vypadal můj syn.

Skupina asi dvaceti mladých lidí začala vcházet do jámy lvové, kde netrpělivě čekal Aro a jeho bratři na svou potravu.

Mladík stále více zaostával za skupinou, která se mu pomalu vzdalovala. Najednou se mu asi udělalo špatně a omdlel. Nedbala jsem na to, co řeknou Volturiovi, a v mžiku jsem byla u něj.

„Chlapče…“ Stiskla jsem mu rameno, když ale nereagoval, polekalo mě to. Podívala se směrem ke skupince lidí mizejících ve dveřích.

„Carlisle!” vykřikla jsem vyděšeně směrem k temné hradní chodbě. Snad mě uslyší!

Okamžitě byl u mě a oba jsme se skláněli nad mladým mužem. Carlisle se snažil chlapce probrat, což se mu naštěstí podařilo. Já ho celou dobu držela za ruku a modlila se, aby byl v pořádku.

Nevím, jestli to byly mateřské pudy nebo něco jiného, ale když otevřel oči, musela jsem ho pevně obejmout. A věděla jsem, že teď už ho nikdy nepustím.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

kala

13)  kala (27.08.2014 21:27)

Těším se, děkuju

kala

12)  kala (27.08.2014 18:21)

Bude pokračování?
Prosím

SissCullen

11)  SissCullen (12.08.2014 22:32)

jejda, pozerám, že som nejak prehliadla kedy si pridala túto kapitolku ale dneska som si ju prečítala a musím povedať, že bola úžasná
Páči sa mi, ako sa Carlisle stará o Esme a tá žiadosť o ruku vo Verone bola dokonalá Aa tiež bolo super ako sa Esme správala pred vládcami
vynikajúca časť a hneď sa idem pustiť do ďalšej

Kate

10)  Kate (04.08.2014 13:42)

KalamityJane, já děkuju!

KalamityJane

9)  KalamityJane (04.08.2014 12:38)

Pane jo, nádherná kapitola, místy jsem ani nedýchala, konec je naprosto skvělý, děkuju

Kate

8)  Kate (29.07.2014 23:57)

Natka008, jasně, že bys tu povídku měla vydat. ;) Děkuji. :)

Seb, děkuju.

SestraTwilly, moc děkuji, uvidíme, jak to s půjde s další kapitolou. Snad příští týden.

Annie, díky!

Emí, jsi zlato, díky. Mimochodem... Já se neflákám, já si dávám na čas a rozmýšlím děj...

kalo, já děkuji. Pokračování snad bude brzy.

kala

7)  kala (27.07.2014 21:51)


Těším se na pokračování

moc pěkná kapitolka
Děkuji

emam

6)  emam (25.07.2014 22:26)

Ten závěr je prostě brilantní A Carlisleho pohled mě hodně dostal Ale po balkonem Julie? Který to je, že bych se šla taky podívat Ale musí se ti nechat, že je to hodně efektní a rozhodně to má své kouzlo;)
Kate, tak už se přestaň flákat a koukej písat dál A co ještě dodat? A jó

5)  Annie (25.07.2014 22:11)

To je božíííííííí :D Rychle další kapitolku
Super

4)  Julka (25.07.2014 10:08)

Kate, jako vzdy... super :) moc se mi to libilo.... vlastne se uz nemuzu dockat konce a jak to dopadne :) :)
NATka008 jestli pises neco o esme, tak to urcite publikuj ;-)

SestraTwilly

3)  SestraTwilly (24.07.2014 22:16)

Edward na scéne!!! Krásna,nežná a romantická kapitolka.Páčilo sa mi prirovnanie ich lásky k ročným dobám.Verona...žiadosť o ruku ...úplná romantika. Proste nádherná kapitolka Kati,rýchlo pridaj ďaľšiu.

2)  Seb (23.07.2014 07:31)

Chvíli jsem si myslela, že adoptujou malýho Edu, ale nakonec sedmnáctiletého. Těším se na pokračování.

1)  NATka008 (23.07.2014 03:45)

Miláčku Katusko to bylo krasny.. :*.
Nejdříve sem si myslela že si adaptují tu holčičku.. Ale Eda bby.sem.teda nečekala.. I přes tio že ho nemám ráda tak mně kvůli Esme potěšil...
S keď Carlisle požádal Edme o ruku... To bylo něco.. Mé srdcea 350 a křičela sen na cely dům...
Verona.. :/ zajímavé šla bych se tam podívat.. M
A ta Carlisleova starostlivost...Aromantika..balkón..Hmm.. Tomu se říká trčerného....
Sem samozřejmě ráda že Gianna se dala na zvířecí krev
A kolik má asi Ed roku? A nemá rodiče??
Vážně bych bbyla radej kdyby si adoptovali nějakou holčičku..
Ale je to tvůj příběh jenom hodne hodně rychle další dilek.. :*
Jinak když sem pozastavila Láska je svina tak píšu další takovou a dětství Esme..
Myslíš že bych ji mnela vydat?

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek