Sekce

Galerie

/gallery/Esme Cullen.jpg

Návštěva příbuzných, kaptiola možná trochu na zamyšlení. Tuto kapitolu bych chtěla věnovat své nejlepší kamarádce L.

Za betování a korekci děkuji KalamityJane. :)

2. kapitola - Návštěva

Najednou, když jsem si byla jistá, že Petera dneska uvidím až navečer, byl svět hned krásnější. Úsměv a prozpěvování si mi vydrželo dlouho dobu, zavolala jsem sestře, že se dnes zastavím a že půjdeme na hřbitov za rodiči. Moji rodiče zemřeli. Autonehoda. Dlouho jsem se s tím srovnávala, ale je čas jít dál. Se sestrou jsme zůstaly samy, ona si pak našla manžela a měla s ním dítě, tak jsem se protloukala životem sama až do té doby, kdy jsem poznala Petera. Se sestrou jsme se neustále navštěvovaly, než mi to Peter omezil na 3 návštěvy za měsíc. Dnes jsem chtěla využít toho, že Peter není doma, a tak jsem se vypravila a šla. Bylo něco kolem jedenácté, když jsem dorazila k jejich domu. Moje sestra bydlela v panelovém domě. Vždycky říkala, že by chtěla jít do rodinného domku, ale po té, co ji opustil manžel, svůj názor přehodnotila. Stačil jí byt, dva pokoje a kuchyň, v paneláku, dům by byl pro ni prý moc velký. Sama bez manžela by to nezvládala. Vyběhla jsem po schodech nahoru, sestra bydlela ve druhém patře.

"Halo, kdo je tam?" ozvalo se za dveřmi, když jsem zazvonila.

"To jsem já, teta Esme." Dveře se pomalu začaly otevírat. V malé škvírce mezi dveřmi a futry jsem uviděla malé hnědé oko, pak se dveře rozletěly úplně.

"Ahoj teto," hrnula se ke mně moje sedmiletá neteř, rozevřela jsem náruč a sehnula se, navzájem jsme se objaly.

"Leonko!" dala jsem jí pusu na čelo, "zase jsi vyrostla."

"Dlouho jsi u nás nebyla."

"Já vím," zašeptala jsem neteři smutně do jejích hnědých vlásků.

"Máš doma mamku? Volala jsem jí."

"Mamííí, teta Esme je tu!" zakřičela do bytu a zmizela.

"Vždyť už jdu," uslyšela jsem sestřin hlas z kuchyně. Moje o tři roky starší sestra, stala se mou oporou. Vlastně jsme vždycky byly a vždycky budeme kamarádky.

"Ahoj Kate," objaly jsme se jako před chvíli s její dcerou.

"Esme, přišla jsi," podívala se mi do očí, "bez doprovodu?"

"Peter je dlouho v práci, myslela jsem, že bychom mohly jít zapálit svíčku."

"To je dobře, aspoň jeden den, tak jako tenkrát," usmála jsem se. "Jo, to je dobrý nápad, jen co dovařím oběd, dáš si s námi, viď?"

Přikývla jsem: "Co máš dobrého?" Kate byla vždy výborná kuchařka.

"Lasagne," pronesla a vtáhla svoji mladší sestřičku dovnitř.

"Krásně to tu voní," pochválila jsem ji, když jsme vešly do kuchyně.

"Lea mi pomáhala, hrozně se na tebe těšila, když jsem jí řekla, že jsi volala, děsně vyšilovala a pořád se ptala, kdy už konečně přijdeš." Pousmála jsem se.

Posadila jsem se na židli k oknu a opřela se o opěradlo: "A jak se máte? Co v práci a co Lea ve škole?" vyptávala jsem se, dlouho jsem neměla šanci je vidět.

"Máme se celkem dobře, občas nevím, kde mi hlava stojí, ale všechno zvládám. George mi odmítl platit alimenty, tak jsem ho dala k soudu, teď už si to nezkusí," opřela se sestra o stůl.

"Nemáme to lehké," stiskla jsem jí ruku. Povzdechla si a kývla hlavou.

"Lee se ve škole daří, nejvíc jí baví jazyky, angličtina a těší se, až si jako volitelný předmět vybere francouzštinu, ale s matematikou je na tom po mně." Lea se objevila v kuchyni. "Ta nás nebaví, viď?" Kate ji pohladila po hlavě.

"Moc ne," přitakala, "mami, už bude oběd?"

"Ještě chvíli, zlatíčko, musíme počkat, až se to upeče. Půjdeš si na chvilku ještě hrát? Pak půjdeme ven, dobře?" Lea pokývala hlavou a odešla do pokojíčku.

"Vypadá jako ty, když jsi byla malá. A je hodně chytrá, jsem ráda, že nejsi sama."

"Někdy mám pocit, že se podobá spíše svému otci, má jeho oči." povzdechla si nahlas.

"A co v lékarně, Kate?" Sestra pracovala v malé lékárně, chtěla být doktorkou, ale tehdejší situace, když rodiče zemřeli a problémy s manželem, jí její sen znemožnily. Tak se stala lékárnicí.

"Daří se nám, celkem prosperujeme a jsem ráda, že alespoň trochu lidem pomáháme. Ale i přesto, že pracuju v lékárně, upřednostňujeme dobré slovo a více než léky alternativní medicínu."

"Jsem na tom stejně, i když já pomáhám lidem jinak než ty," usmála jsem se.

"A co Peter? Je to už lepší?" Zakroutila jsem hlavou.

"Ne, pořád stejný, možná ještě horší, začal víc pít, zřídkakdy přijde domů střízlivý." Děkovala jsem bohu za dny, kdy přišel domů a netáhl z něj alkohol. Ale nepřítomnost alkoholu nebyla podmínkou k jeho surovému chování, několikrát jsem se o tom přesvědčila. S pitím se to jen zhoršovalo.

"Nemůžu ti nějak pomoct? V lékárně by se určitě něco našlo." Zakroutila jsem hlavou. "Třeba léky na spaní by nepomohly?"

Věnovala jsem jí unavený úsměv: „Nechci vás do toho zatahovat."

"Biblí po hlavě bys ho vzít nechtěla? Že by ho osvítil duch svatý. Mohlo by se mu pak konečně rozsvítit," zasmála se.

"O tom pochybuju a nezlehčuj to, Kate!" zamračila jsem se na ni.

"Promiň, ale rve mi srdce, když se takhle tváříš," opřela se o stůl, "měla bys jít na policii."

"Chtěla jsem, věř mi, chtěla, ale nemají na něj, kromě pití, nic. Dává si pozor, Pije tak, aby byl v náladě, ale aby se dokázal ovládat," sklopila jsem zrak.

"A tu náladu si na tobě pak vybije, takhle to nemůže dál pokračovat. Když to neuděláš ty, půjdu na policii já, nesnesu, aby někdo mou mladší sestřičku takhle týral," narovnala se bojovně.

"Ne, prosím nedělej to, Kate, jenom bys mi přihoršila, Peter by si zjistil, kdo ho udal, a šel by si to vyřídit i s tebou. To ti nemůžu udělat, nesnesla bych, kdyby tobě nebo Leonce nějak ublížil. Já ho znám, Kate, a proto tě prosím, nechoď na policii."

„Půjdeš na policii, nebo půjdu já,“ řekla nekompromisně a dál se k tomu nevracela.

"Lei, oběd je na stole!" zavolala na mou neteř, když vytahovala lasagne z trouby a na talíře rozdělovala porce.

"Chcete na to sýr?" Přikývnutí, moje i neteřčino.

"Dobrou chuť," popřály jsme si navzájem a pustily se do jídla.

Bylo to vynikající, moje sestra uměla vařit, mamka by na ni byla pyšná. Cítila jsem se tu s nimi svobodná a šťastná, jako kdybych byla zase doma, jako tenkrát. Před lety s rodiči. Konečně odreagování, od prstů na nohách až do kořínků vlasů mi stoupal blažený pocit, pocit, který si musím uchovat a pamatovat, co nejdéle, pocit rodiny, lásky. Pocit, že někam patříte, že vás vaši blízcí mají rádi.

Po společném obědě jsem umyla nádobí a Kate s Leou mi ho pomáhaly utírat, alespoň nějak jsem jim chtěla poděkovat za tak vydařený a příjemný den. Dívaly jsme se na televizi na nějaký film, po dlouhé době to pro mě bylo příjemné, možná proto, že jsem se nedívala sama. Sestra potom přichystala Leonce oblečení, sama se převlékla. Bylo něco kolem půl šesté, když jsme došly na hřbitov.

Jeremy a Sophie Plattovi

Vzpomínáme

Nešlo o to, že jsme na honosnější pomník neměly peníze, pro nás bylo důležité, že zůstávají v našem srdci a my nikdy nezapomeneme.

Už to bylo 10 let, které utekly jako voda. Smrt rodičů, svatba Kate, narození Leony, moje svatba. Čas vám proteče mezi prsty a vy se pomalu ani nestihnete nadechnout a zpomalit. Na chvíli se zastavit a žít přítomností. Když se moc ohlížíte do minulosti, litujete chyb, semele vás to úplně stejně, jako když se pořád bojíte budoucnosti, máte strach z toho, co bude, co vás čeká. Tohle se teď dělo mně a já byla uvězněná někde mezi minulostí, přítomností a budoucností a pořád jsem se z toho začarovaného kruhu nemohla dostat ven. Musím začít znovu žít, říkala jsem si mnohokrát, ale s Peterem za zády to prostě nešlo.

"A kde jsou teď babička s dědou?" vytrhla mě Leonka z uvažování.

"Někde, kde je jim už dobře," Kate ji pohladila po vláskách.

"V nebi," odpověděla jsem a všechny jsme se tím směrem podívaly.

Kate zapálila svíčku a umístila ji uprostřed pomníku. Sepjaly jsme ruce v tichou modlitbu. Jsem pokřtěná, ale nikdy jsem nebyla tou fanatickou katoličkou, která by každou neděli chodila do kostela a seděla v prvních řadách. Pro mě byly důležité Vánoční a Velikonoční svátky, při kterých jsem do kostela chodila. Já věřila, že nad námi někdo nebo něco je, dohlíží a vede nás našimi životy. Nějaká vyšší moc, která existuje nehledě na čas a prostor.

Rozešly jsme se směrem k sestřinu domu.

"Nechceš u nás přespat?" otočila se na mě Kate smutně.

"Víš, já bych měla jít radši domů," podívala jsem se nervózně na hodinky. Bylo sedm hodin.

"Musíš jít vařit večeři?" Ani nevěděla, jak se trefila.

"No vidíš, málem bych na to zapomněla, Peter chtěl teplou večeři." Sklopila jsem zrak. "Tak se mějte a zase někdy, ahoj," pomalu jsem odcházela.

"Počkej," chytla mě Kate za rukáv, "přece tě nenechám odejít bez večeře." Otevřela vchodové dveře, Leonka hned vběhla dovnitř a rozběhla se po schodech nahoru.

Sestra vyšla tři schody a pak se na mě otočila se slovy: "Jdeš?"

V 2. patře přede dveřmi jsme se zastavily, Kate odemkla, skopla boty a vběhla dovnitř. Chvíli něco štrachala v kuchyni a pak mi přinesla plastovou krabičku, ve které byly lasagne.

"Tak tady máš, aby ses dneska nemusela otravovat s vařením."

"Děkuju," přijala jsem jeho podávanou večeři.

"Tak se mějte," usmála jsem se na svoji jedinou milovanou rodinu, "a někdy zase ahoj."

"Doufám, že co nejdřív," objala mě Kate a v očích se jí zaleskly slzy.

"Teto, že zase někdy přijdeš?" vzhlédla ke mně Leonka čokoládovýma očkama.

"Přijdu, slibuju," přitiskla jsem je k sobě blíž.

Když mě pustily, naposledy jsem jim zamávala a začala scházet po schodech dolů do přízemí.

"Kdyby něco, tak hned volej."

"Spolehni se a děkuju, ségro. Za všechno."

"Nemáš za co, Esme." Opětovala jsem jí smutný úsměv.

* * *

Neustále jsem kontrolovala čas, 18:45, 18:55, 19:05, už jsem skoro běžela, nechtěla jsem, aby byl Peter doma dříve než já, bylo to z několika důvodů. Za prvé, na stole by neměl připravenou večeři, z toho vyplývá, že by mě zbil a z toho plyne, že bych měla zkažený celý víkend, bylo by to peklo. Za druhé, chtěla jsem jít brzo spát, abych se s ním nemusela potkat.

Nádech, výdech. Snad se na mě hned nevrhne. Do koupelny bych to snad stihla. Vzala jsem za kliku. Zamčeno, slyšela jsem, jak mi ze srdce spadl obrovský balvan. Pomalu jsem otočila klíčem a vklouzla do předsíně. Zavřela jsem dveře a zády se o ně opřela. Nahlas jsem vydechla, tak to bychom měli. V tu chvíli jakoby na mě zase všechno dopadlo. Cítila jsem tíhu na hrudi, špatně se mi dýchalo, pokračovala jsem dál do kuchyně, jakoby se tu vznášel obrovský šedý hutný mrak, který mi byl jen na obtíž. Usadil se mi na duši a já ho nemohla ničím odehnat a osvobodit se, skoro to vypadalo, že na mně parazituje.

Rozhlédla jsem se po kuchyni, jakoby tu nikdo nežil. Krabičku s lasagnemi jsem položila na kuchyňskou linku a šla se posadit do křesla. Je tu nějaké ticho, snad ne před bouří, pomyslela jsem si, vzala do ruky ovladač a zamířila ho na hifi věž. Obývacím pokojem se linula skladba od Adele, Skyfall.

This is the end

Hold your breath and count to ten

Feel the earth move and then

Hear my heart burst again

 

For this is the end

I've drowned and dreamt this moment

So overdue I owe them

Swept away I'm stolen

...

At Skyfall

Let the sky fall

We will stand tall

At Skyfall

Oooooooh

Asi jsem musela usnout, do pokoje zasvítily světlomety od auta. Bleskově jsem vstala a doběhla do kuchyně. Z police jsem vytáhla talíř, na něj jsem vyklopila lasagne z krabičky od sestry a dala ohřát do mikrovlnné trouby. Rychle, dělej! popoháněla jsem mikrovlnku v duchu. Opláchnutou krabičku jsem mezitím rychle uklidila do spíže, hodně, hodně dozadu, aby si jí nevšiml, ale on do spíže stejně nechodí, takže... Jestli Peter uvidí, že jsem nevařila, ale ohřívala, asi to pro mě nebude příjemný večer. Cink! Konečně. Ten zatracený talíř mi málem vypadl z ruky, jak jsem ho rychle chtěla dopravit na stůl. To by mi tak ještě scházelo. Talíř byl na stole. V zámku zachrastily klíče. Nůž a vidličku jsem na stůl skoro hodila. Tak ještě všechno urovnat. Na sedačku jsem dosedla právě v tu chvíli, kdy se Peter objevil v kuchyni a jelikož jsme měli obývák spojený s kuchyní, viděla jsem, jak se na mě zatvářil. Nebylo to zrovna pohled mých snů.

"Ahoj, už jsi doma?" pokusila jsem se o úsměv. A zpětně shlédla hodiny. Bylo něco málo před devátou.

"Nestarej se," skoro zakřičel, "kde mám večeři?" a obdaroval mě pohledem, který bych popsala: Jestli tu zasranou večeři nemáš, tak počkej, co ti udělám!

Ale možná se mi to jen zdálo.

 


Povídky od Kate

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

21)  Annie (17.07.2014 22:47)

Peter Kate a Leonka :) ;) Hezká druhá kapitolka ;)

Kate

20)  Kate (12.11.2013 20:32)

Neboj... BE, naděje umírá poslední. Děkuju Ti mnohokrát. :)

BlackElejah

19)  BlackElejah (12.11.2013 20:13)

Hrozně se bojím, co jí udělá... mám číst vůbec dál? :D. Víš, já nemám problém napsat pěkně krvavou akční scénu, ale jak jde o domácí násilí... trochu paradox. Jinak obdivuju tvou schopnost vykreslit, jak to mezi lidmi je, jak na tom jsou - pomocí náznaků, záchvěvů (a občas i větších dávek) vzájemných emocí.. nevím přesně, jak to vyjádřit. Budu číst dál , Určitě!

Kate

18)  Kate (16.09.2013 20:29)

Díky, Row, moc mě tvoje komentáře těší. :)

Rowana

17)  Rowana (16.09.2013 20:12)

Cítit se ve vlastním životě jako v pasti. Paralizovaná každým očekávaným okamžikem. Je nesmírně obtížně zvládnout žít takový život. Hledat sílu pro každou nadcházející minutu. Kate, jsi velice sugestivní.

Kate

16)  Kate (27.08.2013 21:53)

Děkuju, Seb. :) Uvidíš. ;)

15)  Seb (27.08.2013 18:18)

Úžasný díl a jsem moc zvědavá, zda jeí sestra půjde na policii. Těším se na pokračování.

Kate

14)  Kate (27.08.2013 14:50)

Nó, nech se překvapit... Díík!

ambra

13)  ambra (27.08.2013 14:45)

Mám uzel na žaludku a knedlík v krku... A obávám se, že to nejhorší teprve přijde...

Kate

12)  Kate (26.08.2013 22:57)

Kalamity, zlato :)

Kate

11)  Kate (26.08.2013 22:51)

Doufám, že už brzo. Oběti se vrací , aby se násilí nestupňovalo a sbírají síly pro konečný útěk.
Díky lee

leelee

10)  leelee (26.08.2013 22:04)

Oběti násilí utíkaj, ale pak se vrací, zvláštní...
Peter asi dostane na čumák, jenom se neví kdy

KalamityJane

9)  KalamityJane (26.08.2013 21:58)

Taky občas sedím a říkám si, jestli to vážně píšeš ty, protože oproti těm humorným záležitostem je to jako nebe a dudy a je úžasné sledovat, jak se geometrickou řadou zlepšuješ a obdivuhodné, že dokážeš psát tak rozdílné žánry, SestraTwilly rozhodně nepřehání

Kate

8)  Kate (26.08.2013 20:55)

Ještě jednou děkuju.


SestraTwilly

7)  SestraTwilly (26.08.2013 20:49)

Vôbec nepreháňam. Je to naozaj výborne Kate.

Kate

6)  Kate (26.08.2013 20:47)

ST, děkujuu moc. :) Ale zase nepřeháněj.

SestraTwilly

5)  SestraTwilly (26.08.2013 20:40)

Behá mi mráz po chrbte z Petera a zároveň si želám, aby sestra Esme šla na políciu.
Krásna kap. Kate. Na tejto poviedke vidno,ako rastieš po spis.stranke. Teší ma to,pretože si ešte mladučká,myslím že
z teba môže vyrásť veľmi dobrá spisovateľka.

Kate

4)  Kate (26.08.2013 20:30)

Díky, Em. Na vale si ty i Esme ještě pár kapitol počkáte.

emam

3)  emam (26.08.2013 20:18)

A já pořád na cpo potřebuješ tu tlustou knihu
Je to opravdu promyšlené a moc dobře napsané. Jen se nemůžu dočkat, až dá Peterovi vale.

Kate

2)  Kate (26.08.2013 19:46)

KalamityJane, děkuju Ti, mně zase přeběhl mráz po zádech z tvého komentu. Jsem šťastná a vážím si toho, že se Ti moje kapitolovka líbí. Děkuji Ti, že jsi moje korektorka.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

cal1