Sekce

Galerie

/gallery/Esme Cullen.jpg

Nemohl jsem si pomoct a nos jsem zabořil do jejích hebkých vlasů, poprvé a naposledy. Už nikdy si nebudu moct dovolit tolik se přiblížit.

Obrovský dík patří emam a KalamityJane. :)

17. kapitola – V nouzi poznáš přítele


„Neboj se mě, prosím, pomůžu ti, ano?” zašeptala žena stojící nade mnou a natáhla ke mně drobnou ruku. Nepatrně jsem přikývla a ruku přijala. Pomohla mi vstát a celou cestu do pokoje mne podpírala, netušila jsem, že by někdo tak drobný mohl mít takovou sílu.

„Moje jméno je Gianna,” pronesla trhanou angličtinou, když jsme procházely dveřmi mého pokoje. Neměla jsem sílu na nic jiného, než si lehnout do postele a spát, protože moje dítě…

„Děkuji.” Přikryla mne dekou a beze slova odešla. Bolelo mne u srdce a já nebyla schopná přemýšlet. Tolik jsem od toho všeho utíkala a s Carlislem to bylo více než jednoduché, ale teď, když jsem opět zažila to, co mě děsilo každý den mého starého života…

Zatnula jsem pěsti a snažila se soustředit jen na tu bolest, kterou mi způsobovaly zarývající se nehty do dlaní. Zhluboka jsem dýchala.

Překvapivě to pomohlo. Srdce se navrátilo do svého obvyklého rytmu a já psychicky vyčerpaná, usnula.

* * *

„Esme,” ozvalo se zašeptání známého hlasu. Pocit klidu se pomalu začal rozlévat každou buňkou mého těla.

„Carlisle?” hlesla jsem, ale můj hlas prozradil víc, než jsem chtěla.

„Vzbudil jsem tě? Nechtěl jsem… Stalo se něco?”

„Ne, nestalo,” zakroutila jsem hlavou, „jen… malé nedorozumění.”

„Ano?” zeptal se napjatě.

„Já o tom nechci mluvit, nechci ti přidělávat starosti.” Aro je jistě taky tak “příjemný” jako jeho bratr, a kdyby se Carlisle něco dozvěděl, nechtěla jsem, aby se mu něco stalo, protože by to nenechal bez povšimnutí. Bála jsem se, aby neudělali něco i jemu.

„Mojí jedinou starostí je, abyste se vy dva cítili dobře. Tak co se stalo?”

„Caius.” vydechla jsem zničeně. „Jen malé nedorozumění. Vlastně se vůbec nic nestalo.” Zamračil se. Upřeně si mě prohlédl od hlavy až k patě, a i když jsem byla schovaná pod přikrývkou, měla jsem pocit důkladné lékařské prohlídky.

„Nic ti neudělal?” zeptal se opatrně.

„Ne.” Usmála jsem se, ale Carlisle mému výrazu nevěřil.

„Esme…” stiskl mi jemně zápěstí a utřel mi slzu koulející se po tváři.

„Já… Bylo to… Bála jsem se. Jako když Peter…”

„Peter? Kdo to je? Tvůj manžel?”

„Nikdo… Už nikdo,” odpověděla jsem rychle, když jsem si uvědomila, co jsem právě řekla.

„Dobrá, nechceš o tom mluvit. Ale měla bys vědět, že pokud tě to stále trápí a nepustíš to ven, mohlo by se to odrazit i na celkovém stavu dítěte.”

„Nechci, aby sis o mně myslel něco zlého, je to minulost a nechci se k ní už vracet.”

„Nikdy si o tobě nemůžu myslet nic zlého, to ani nejde, dolce Esme. To jiní jsou sami zlem.” Ztrápeně se zadíval kamsi před sebe.

A pak se zamračil, takhle jsem ho ještě neviděla.

„Měla by sis odpočinout, ano? Musím ještě něco zařídit.” Pohladil mne po tváři s jemným úsměvem a pak mu oči zčernaly a on několika rychlými kroky přešel ke dveřím.

Naposledy mi věnoval podivný pohled, ve kterém se snoubila láska se zlostí, a pak stiskl ozdobnou kliku a chtěl odejít.

„Carlisle…”

„Ano?” zastavil se v půli pohybu.

„Neudělej něco, čeho bys později litoval. Čeho bych já litovala.”

* * *

Příští den jsem nešla do práce. Přitížilo se mi a můj osobní doktor mi naordinoval celodenní ležení v posteli, horké čaje a šátkem obvázaný krk. Vypadalo to prý na chřipku. Určitě jsem se nastydla, když jsem utíkala před Caiem, nebo spíše před sebou samou a zhroutila se u kašny. Seděla jsem tam asi hodně dlouho dobu, než mne našla Gianna.

Nějak jsem přestávala vnímat, kdy je den a noc, kdy mi Carlisle přinesl další čaj a zkontroloval teplotu. Vždycky se u toho jen zamračil a pak se jeho obličej zase rozmazal, a tak jsem víčka raději zase zavřela. Upadala jsem do neklidného spánku, kdy mi před očima tančily různé výjevy z vlastního života anebo úplně nereálné obrazy.

Přistihla jsem se, že pokaždé, když jsem se probrala z nějaké děsivé noční můry, z úst mi vycházelo Carlisleovo jméno.

 

Carlisle

Esmeiny vysoké teploty mi dělaly starost. Zkusil jsem snad už všechno. Mokré obklady, které jsem jí přikládal na kotníky a na zápěstí i léky, které je možné brát v těhotenství. Studenou koupel jsem byl nucen vynechat, protože voda v hradu nebyla kvalitní.

Možná byly mé obavy přehnané, ale bál jsem se možnosti infekce, která by mohla poškodit plod.

Zbyla mi jediná varianta, jenže jsem si nebyl jistý, zda by s ní Esme souhlasila. Pak jsem si ale uvědomil, že pro své dítě by souhlasila s čímkoliv…

Vzpomněl jsem si na rady pro mrznoucí pod lavinou, kdy se lidé nejlépe zahřejí vlastními těly.

Esme ale potřebovala zchladit a mé tělo má mrazivou teplotu…

Váhavě jsem nadzvedl její přikrývku, lehl si vedle ní a objal ji kolem pasu. Měla na sobě obyčejné bavlněné pyžamo, přesto jsem si uvědomoval každou křivku jejího těla i každý pór kůže. Tolikrát jsem si představoval, jaké by to mohlo být, kdybych ji držel v náručí. Ji. Tak krásnou, tak sladkou… Voněla jako nejsladší vůně světa, vzácná a nedotknutelná pro mou touhu. Ano, byla člověk, ale nebyla to krev, po čem jsem nejvíc toužil. Jenže jsem nikdy ani nedoufal, že bych jí mohl být tak blízko jako dnes nebo snad ještě blíž.

Její tělo žhnulo v mém náručí a mně připadalo, že snad začnu hořet s ní, ale kupodivu se horečka dala na ústup.

Nemohl jsem si pomoct a nos jsem zabořil do jejích hebkých vlasů, poprvé a naposledy. Už nikdy si nebudu moct dovolit tolik se přiblížit. Věděl jsem, že to jednou bude muset skončit, a kromě teploty její kůže, mě o tom začalo přesvědčovat i blížící se svítání, ale já si přál prodloužit tento okamžik do své zničující věčnosti.

Srdeční tep se dávno zklidnil a ona začala konečně klidně oddechovat. Moje místo by mělo dávno být vedle jejího lůžka a ne na něm. Už jsem se odhodlával, že konečně vstanu, když v tom se protáhla a otočila na bok. Svou ruku lehce položila na můj hrudník a já se ocitl v tom nejsladším vězení na světě.

Neubránil jsem se a zlehka jí políbil na čelo.

„Carlisle,” zašeptala a já se lekl, že je vzhůru. Přirozenou rychlostí jsem se postavil vedle ní a oddechl si. Stále ještě spala.

 

Esme

Když jsem se probudila, nikdo v pokoji nebyl. Cítila jsem se zvláštně dobře, možná, že jsem se z té horečky vyspala. Uslyšela jsem tiché klepání na dveře.

„Dále.”

„Ahoj,” usmála se na mne příchozí. „Je ti lépe?”

„Gianno,” divila jsem se, „děkuji za optání, už se cítím dobře, ale co tu děláš?”

„Carlisle říkal, že jsi měla vysoké horečky, bála jsem se o tebe.” Byla vážně milá. Na první pohled nevypadala, že by mi chtěla nějak ublížit. A bylo by pěkné mít kamarádku. Chovala se docela přátelsky. Ale mé špatné zkušenosti z minulosti mi napovídaly, abych byla ostražitá.

„Zakročila bych dřív, ale uslyšela jsem tě, až když jsi běžela z hradu ven, byla jsem mimo město.”

„Kdybych věděla, co se Caius chystá udělat, dávala bych na tebe větší pozor, když tu Carlisle nebyl,” pokračovala sedajíc si na postel vedle mě.

„Proč bys mi vůbec chtěla pomáhat?” zadívala jsem se jí do očí podezřívavě.

„Protože mi připomínáš mě samotnou před pár lety. Něco v našich osudech je velmi podobné,” odpověděla tajemně.

Prohlížela si mě, a když jsem nic neříkala, pokračovala: „Takže se ti vážně nic nestalo? Když jsem ti pomáhala do pokoje, vypadala jsi, že každou chvíli omdlíš a měla jsi ramena odřená od zdi.” Nechtěla jsem vzpomínat na tu hrůzostrašnou vzpomínku, a tak jsem radši odvedla řeč jinam.

„Kde je Carlisle?

„Za chvíli by měl přijít, šel něco domluvit s Arem.” Pronesla zvláštním rozzlobeným hlasem. Nejspíš nebyl Carlisle jediný, kdo svého nadřízeného neměl rád. Snad Aro nebo jeho bratři mému drahému ošetřovateli nijak neublížili...

„A pak musel odjet do nemocnice.”

„Neřekla jsi mu, doufám, nic?!”

„Ani jsem nemusela, Esme, všechno si domyslel sám.” Nemohla jsem dělat nic jiného, než to přijmout.

„Děkuju, že jsi mi pomohla, Gi.” usmála jsem se na ni vděčně. Bez ní bych to ten den, kdy tu Carlisle nebyl, nezvládla.

„Nemáš vůbec zač, Esme, jsem ráda, že se ti nic nestalo. Teď bys měla odpočívat, Carlisle přijde každou chvíli.”

 

 

O dva měsíce později

„Esme, věříš mi?” upínaly se ke mně dvě zlaté naléhavé oči.

„Proč se na to ptáš?” Musela jsem se naučit věřit sama sobě a až potom znovu uvěřit i ostatním kolem mne. Carlisle nebyl výjimkou, ale věděla jsem, že s ním mi to půjde lehce.

„Víš, že chci pro tebe i to malé jen to nejlepší. Přál bych si, abyste byli v bezpečí, a to znamená daleko, daleko odsud.” Procházeli jsme se po hradních chodbách.

„Ne.” zastavila jsem se. „To ne. Já přece nemůžu odejít. Nemůžu odejít od tebe a navíc tu mám práci.” Spustila jsem na něj zvýšeným roztřeseným hlasem a opřela se o zeď.

„Já půjdu s tebou, odjedeme společně. Nejlépe hned teď, ano? Prosím řekni, že s tím souhlasíš.”

„Ale proč? Vždyť jsi chtěl, abych tu zůstala. Myslíš, že po tom incidentu s Caiem se mi může ještě něco stát?” zamračil se, když jsem jmenovala nejmladšího z bratrů Volturiových.

„Caius není jediné nebezpečí. Nemůžu ti to všechno vysvětlit, ale musíme odsud dřív, než se k nám Aro přiblíží. Prosím, sbal si své věci.”

„A kam myslíš, že bychom jeli?” zeptala jsem se bezradně a nepřestávala na něj zírat.

„Kam jen budeš chtít. Zpátky do Států nebo třeba do Anglie. Pověz, kam bys ráda?”

„Ne, do Států se vrátit nemůžu. Zatím ještě ne.” Udělalo se mi špatně od žaludku, ale zhluboka jsem se nadechla a bolest ustoupila.

„Můžeš si to rozmyslet cestou na letiště. Myslíš, že bychom mohli za hodinu vyrazit?”

„Proč najednou tak naléháš, Carlisle? Proč zrovna teď?”

„Vždy tu bylo nebezpečí, ale já stále doufal, že mu dokážu zabránit. Jenže po tom co se stalo a po ne zrovna přátelském rozhovoru s Arem, si už nejsem tak jistý. Byla to moje chyba. Nechci o tebe přijít.”

„Vždyť nepřijdeš…” dotkla jsem se jeho zápěstí a on mi mou ruku schoval do té své.

„Esme, prosím, věř mi!”

„Tak dobře. Za hodinu bychom mohli odjet, ale stále netuším, proč to vlastně chceš.”

„Výborně. Dojdu si pro nějaké své věci a pak pro tebe přijdu. Ne, aby tě napadlo nosit kufr. To je moje práce.” Na okamžik zaváhal a pak mi jeho rty zlehka pohladily hřbet ruky.

„Děkuji, že mi důvěřuješ. Vím, že to pro tebe není lehké.” Usmál se a odešel.

Carlisleovo chování mě zaskočilo. Nedokázala jsem si představit, kam pojedeme a co tam vlastně budeme dělat. Ale věřila jsem mu. Neměla jsem důvod pochybovat, nejspíš věděl, proč chce i se mnou odjet. Asi se o mě opravdu bál, já žádnou hrozbu kolem sebe neviděla, ale i přes to jsem poslechla a začala si balit věci.

Asi za půl hodiny mi Carlisle přišel pomoci se zavazadlem a za několik minut jsme procházeli podzemními chodbami k jeho autu. Šel napřed a kufr položil na zadní sedadlo vozidla.

„Esme! Co se děje?!” Ani jsem si nevšimla, jak rychle se ocitl vedle mne, aby mě podepřel. Já dokázala vnímat jen ostrou tepající bolest v podbřišku. Drtila jsem Carlisleovi ruku, zhluboka dýchala a druhou rukou jsem si objímala břicho.

„Co se to se mnou…” Pustila jsem jeho ruku a přidržovala jsem se zdi. Před očima mi tančily barevné kruhy.

„Carlisle!” Z mých úst se prodral výkřik, když jsem ucítila tupou bolest.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

10)  Annie (19.07.2014 00:12)

Honem, honem... Musím si přečíst další kapitolu

Kate

9)  Kate (18.04.2014 20:14)

Děkuji Všem, děláte mi vašimi komentáři obrovskou radost.

Rowana

8)  Rowana (16.04.2014 20:36)

A jééje. Nejdřív napadení, pak horečka a teď tohle. Kdepak je další kapitolka?

emam

7)  emam (14.04.2014 21:11)

Ach, ty mužské pohledy na věc jsou vždycky tak zajímavé...
A koukej už napsat pokračování

Volturijovna

6)  Volturijovna (11.04.2014 23:13)

Ale nééé! Esme a Carlisle, ty dva miluji ze všech nejvíce! Díky moc za báječnou povídku, kterou zbožňuji! ;-)

SestraTwilly

5)  SestraTwilly (11.04.2014 22:17)

Ja som ti Kati už svoj názor povedala.Pekná,ale trochu dramatická kapitolka...dúfam,že ten záver nedopadne tak ako to vyzerá na prvý pohľad.Bolo by smutné,keby došla o dieťa...
Teším sa na pokračovanie. :)

SissCullen

4)  SissCullen (11.04.2014 21:59)

no ten koniec, dúfam, že všetko dopadne dobre ale krásna kapitola, veľmi ma potešila, páčil sa mi hlavne Carlisleov pohľad ďakujem za spríjemnenie večera pri učení sa

wodwar

3)  wodwar (11.04.2014 20:52)

Safra, to nevypadá moc dobře... Jinak díky za hezkou kapitolu.

2)  Seb (11.04.2014 20:31)

Ach jo, tak trochu jsem doufala, že to dítě donosí a bud z toho Edward, ale takhle to moc nevypadá. No uvidíme. Carlisle je boží a Esme vlastně taky.

1)  Nana (11.04.2014 20:10)

Holka. Ná tohle sem cekala celý den... A Esme , chuda moje... :'-( :'-( Dúfam ze ji babinko zustane I keď viem ze asi nie :( :( Teším sa ná ďalší kapitolku A A Carlisle byl zlatý ked lezel vedle Esme Dekuji za krásnou kapitolku zlatino Katuško supr Jen tak dale

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek