Sekce

Galerie

/gallery/zapadne.png

Druhá kapitola je trochu akčnější, než ta první. Edward se tradičně stylizuje do role hrdiny zachránce. Ovšem Belle jaksi role zachráněné moc nejde... Nebo ano?

P.S.: Upozorňuji, že časově tahle povídka vůbec neodpovídá Stmívání - Bella už je v maturitním ročníku.

2. kapitola: Tanec na ledě

 

Na přelom listopadu a prosince bylo docela chladno. Ne že by nám to vadilo, vlastně jsme si toho ani nevšimli, ale Aliciny ranní zprávy o počasí (rovnou z první ruky) mě o tom halasně informovaly, takže jsme do školy vyrazili zachumlaní v tlustých péřovkách.

Přes noc pršelo a automatický senzor venkovní teploty v autě nás úslužně upozornil na to, že vzhledem k tomu, že teplota je na nule, hrozí námraza. Marná snaha, ručička tachometru se nesnížila pod stotřicet kilometrů za hodinu. Byl jsem skvělý řidič, a i kdybychom bourali, stejně by se nám zhola nic nestalo. I když by mi tohohle Volva bylo líto...

Když jsme dorazili na parkoviště, bylo už víc jak z poloviny zaplněné. Při vystupování jsem se zarazil. Nejdřív jsem nechápal, o co jde, ale pak se ten zvuk ozval znovu. Nespokojené zaškytnutní starého motoru.

Otočil jsem se k vjezdu na parkoviště přesně ve chvíli, kdy tam zahýbala stará odřená Chevy dodávka. Isabella. Ploužila se do školy jako na mučidla. Soustředěně se mračila na vozovku před sebou a něco si potichu mručela pod vousy. Opatrně zaparkovala uprostřed parkoviště a s hlasitým bouchnutím dveřmi vystoupila. Tvářila se ještě naštvaněji, ale zároveň se jí napjatá ramena trochu uvolnila. Nikdy dřív jsem si nevšiml, že by jí řízení vadilo, vlastně na člověka a ještě k tomu ženu řídila docela dobře. Takže měla dnes jeden ze svých horších dní. A při tom spala docela klidně...

Alice tiše vyjekla a zastavila se. Automaticky jsem ji chytil za loket a stoupl si před ni tak, aby byla co nejméně vidět a my jsme vypadali co nejméně nápadně.

 

Modrá dodávka Tylera Cowleyho se po parkovišti řítila nesmyslně vysokou rychlostí. Vzorek pneumatik, které vypadaly podezřele letně, si s ledovou vrstvou pokrývající asfalt očividně vůbec nerozuměl. Tiché nepříjemné zaskřípěni v zatáčce mezi dalšími pár auty přerušilo jen jemné ťuknutí o kapotu štříbrného citroenu. Šlapal na brzdu, ale marně... Svůj ortel už si podepsal.

Červená dodávka se střetla s modrou.

Ta krev... to tiché bolestivé zaúpění rozhodně vydal ženský hlas.

 

Pane bože! On nepodepsal svůj ortel!

Nepřemýšlel jsem, na to nebyl čas, stejně jako nebyl čas ji od tamtud dostat. Když Alicino překvapené vyjeknutí vystřídal tichý výkřik mého jména, už ke mně ten hlas přicházel zezadu.

Ona ne...

Stále stála u svého auta a pomalu a hluboce se nadechovala, jako by se snažila přemluvit samu sebe ke klidu. Její tmavé vlasy jí zakrývaly výhled jak doprava, k modré blížící se šmouze, tak doleva. Na mě.

Ona ne...

Za její útlý pas jsem ji nepopadl zrovna jemně, ale rozhodně jemněji, než by ji pohladil ten plech. Tiše vyjekla a okamžitě se začala bránit, zuřivě, silně.. Nechápal jsem to. Jak mohla mít tak rychlé reakce?

Neměl jsem čas to řešit. Vyměnil jsem své tělo za to její a a otřel se o auto ramenem. Jenže to vypadalo, jako by ji pronásledovalo. Jeho podvozek se začal nebezpečně blížit k jejím nohám, kterými okolo sebe zběsile kopala.

Proč se tak brání? Jakou silou ji můžu posunout?

Nakonec jsem prostě jen natáhnul ruku a odsunul tu dodávku. Bylo mi úplně fuk, jestli to někdo viděl...

Vzlyk. Ona plakala? Viděla to? Je v šoku?

„Bello?“ šeptl jsem a instinktivně si ji k sobě přitáhl o trochu blíž.

„Ne!“ Byla absolutně vyděšená.

„To je v pořádku,“ pokusil jsem se jí říct, ale ona se jen dál zmítala ze strany na stranu.

„Pusť! Prosím...“ Zněla absolutně zoufale.

Došlo mi, že jí nejspíš dělám na bříše modřiny, jak zuřivě se zmítala, a jak silně jsem si ji k sobě tiskl. Povolil jsem svoje sevření a ona dopadla na chladný asfalt na všechny čtyři. Vypadalo to, jako by se chtěla odplazit dál... Copak jsem ji tolik vyděsil? Já nebo Tyler?

V té chvíli se k nám začaly přibližovat hlasy. Viděl jsem, jak vypadáme. Tyler vyděšeně zírající přes přední roztříštěné sklo, pramínek krve mu pomalu stékal po spánku. Bella, vzlykající, v kleku. A já... ztuhle klečící.

Může se upír dostat do šoku? A proč mě to tolik sebralo?

 

---

 

Ležela jsem na úzké a nepohodlné nemocniční posteli, s víčky pevně sevřenými k sobě a snažila se namluvit si, že nejsem v nemocnici. Že necítím ten pach dezinfekce. Že je to jen sen... Jako vždy, nezabralo to.

Snažila jsem se nemyslet na to, že jsem se zhroutila přímo na školním parkovišti. Snažila jsem se nemyslet na ten Mikův vyděšený obličej, když mě ještě s někým zvedli ze země a posadili na nedaleký obrubník, kde jsem brečela až do příjezdu sanitky a táty.

A co teprve Edward... zachránil mi život a já absolutně nevěděla jak. Když jsem okolo sebe ucítila silnou mužskou ruku, nedokázala jsem přemýšlet nad ničím jiným než nad tím, že musím pryč. Zmizet, utéct... zachránit se. Bála jsem se, že jsem mu v záchvatu paniky nějak ublížila, poškrábala ho, uděřila nebo klidně i něco horšího. Vůbec jsem tehdy o sobě nevěděla.

Jel se mnou sanitkou, jenže já nebyla schopná mluvit. I když jsem mu vážně chtěla poděkovat, bála jsem se, že bych jenom zasténala. A to jsem vážně nechtěla. Už tak vypadal dost mizerně a naštvaně. Byla jsem jednoznačně příšernou zachráněnou.

Teď jsem tu ležela a čekala na doktora. Vysvětlit sestřičce, že mi nic není, nebouchla jsem se do hlavy a jsem jenom psychicky labilní, bylo nemožné. Nehodlala jsem jí to říct takhle na rovinu.

Když se dveře otevřely a vyrovnané kroky dorazily až ke mně, donutila jsem a nadechnout a otevřít oči. Pohled na bílý strop nebyl zas tak špatný, doma jsme měli skoro stejný, stačilo by jen přidat pár prasklin. Ale musela jsem se podívat na nově příchozího.

Když jsem tam konečně pohlédla, zaujal mě natolik, že jsem úplně zapomněla na to, kde jsem, a že bych ho měla okamžitě začít přesvědčovat o tom, že jsem v pořádku a jediné, co potřebuju, je jít domů.

Nebylo pochyb, že tohle musel být pan Cullen. Ten doktor. Muž, o ktrém mluvily snad všechny ženy, které ho jen letmo zahlédly. Muž, kterému jsem také věnovala nemálo myšlenek, i když z úplně jiného důvodu.

Tento muž se svojí ženou adoptoval pět dětí, ačkoliv byli sotva ve věku, kdy bylo na čase zahodit kariéru jeho manželky a dát se na budování vlastní biologické rodiny. Byli šlechetní? Byli blázniví?

Už už mi přes rty sklouzla hloupá a drzá otázka, ale včas jsem se zarazila. Nic mi do toho nebylo. Věděla jsem, jakou cenu občas měla nevědomost nebo tajemství. Takže bych měla ovládnout svůj zvědavý nos a přestat ho kamkoliv strkat.

„Dobrý den, slečno Swanová,“ pozdravil mě a jeho hlas hladil stejně, jako hlas jeho syna.

„Dobrý den.“

„Jak se cítíte?“

A pak přišla ta část s vysvětlováním.

Ne, nic mě nebolí. Je mi dobře. Hlava mě nebolí taky. Tlak jsem měla vždycky nižší, než bývá zvykem.

„A jak se cítíte?“ Ta otázka byla stejná, jako ta první. Ale tón jeho hlasu i výraz obličeje dával znát, na co se ptá nyní.

Odvrátila jsem pohled, protože mi bylo jasné, že přijde lež.

„Už jsem v pořádku.“ Ne, ani zdaleka. Už skoro dva roky jsem v hajzlu. „Jen... jsem byla hrozně vyděšená.“

Doktor přikývl. Nevěřil mi.

„Chcete vypsat nějaké prášky na uklidnění?“

„Ne, děkuju, to není nutné.“ Mám vlastní zásoby... velice velice obsáhlé zásoby.

Měřil si mě nedůvěřivým pohledem a já viděla, jak už chce něco říct. Jenže tohle nebyla jeho práce, nebyl psycholog ani psychiatr. Ani nebyl mým obvoďákem.

„Mohla bych už jít? Táta se o mě už určitě začíná bát.“ Táta si vlastně už asi trhá vlasy z hlavy... Možná si myslí, že jse se zase zhroutila! Musela jsem pryč. „Prosím?“

Při posledním slově jsem přehodila nohy před okraj postele a rychle se vyšvihla do stoje. Příliš rychle. Cítila jsem, jak mi jedna podrážka sklouzla po pečlivě naleštěné podlaze a já se zapotácela. Dřív než jsem se stačila i jen natáhnout po nějaké opoře, mě chytila už druhá silná mužská ruka za tenhle den. Ucukla jsem a on mě ihned pustil.

„Jste si jistá, že vám nic není? Pokud -“

Věděla jsem, že ho musím zastavit dřív, než si utvoří nějakou pevnou teorii a pošle mě na nějaké vyšetření. Třeba by mi mohli brát krev. Kdybych jim tam omdlela, byla by to dokonalá tečka za mým dnešním výstupem.

Takže jsem i přes svůj pocit studu vyšla najevo s pravdou. „Ne ne, jen jsem příšerně nešikovná. Smýkla se mi noha. A pokud mi nevěříte, zeptejte se táty, kolik jsem toho už stihla doma zničit.“

Usmál se, jako by to byla vtipná poznámka. Nebyla a i kdyby, můj bezbarvý hlas by tu vtipnost musel absolutně potřít.

„Váš otec čeká venku v čekárně,“ ukázal na správné dveře.

Už jsem se otočila na odchod, když mi došlo, že je slušnost i nutnost zeptat se ještě na pár věcí.

„Pane doktore?“ Otočil se okamžitě.

„Jak jsou na tom Tyler s Edwardem? Je jim něco?“

„Ne, nemusíte se bát, slečno Swanová. Tyler bude mít jen pár modřin a stehů, nic vážného. A... Edwardovi není vůbec nic.“

Zaváhal. Lhal. Takže jsem mu přece jen něco provedla?

 

---

 

Druhého dne na mě čekala, jak předpověděla Alice. Opírala se o korbu svého unaveného auta, prakticky na tom samém místě, jako včera. Napadlo mě, že se rouhá. Nebo si snad přála, aby se včerejší situace opakovala? Aby dopadla... jinak?

Ani jsem nevěděl, kde se ta šílená představa vzala, ale seděla k ní. Jednoduše jsem si byl jistý, že má sebevražedné sklony. Nepotřeboval jsem jí číst myšlenky, abych to věděl, stačilo se podívat do jejích očí.

Zvedla hlavu ve stejnou chvíli, kdy jsem já udělal jeden krok k ní. Najednou jsem měl strašnou chuť otočit se na patě a odejít. Jenže ona mě už viděla a maličko se narovanala, řeč jejího těla mě mírně a váhavě zvala k sobě. Takže jsem prostě šel. Ignoroval jsem všechny ty vlezlé a zvědavé pohledy, které nás oba doprovázely a ignoroval jsem i Alici, jejíž myšlenky se změnily na nesmyslné šmouhy. Jako by Isabella měla každou vteřinou v úmyslu něco jiného. A při tom se ohledně tohohle rozhovoru rozhodla už včera večer.

Když jsem k ní došel, zabodla svůj čokoládový pohled někam k mému ušnímu lalůčku a nešťastně se zamračila.

„Ahoj,“ pozdravil jsem, když už začínalo být ticho příliš tíživé. Jenže nejspíš jen pro mě, protože ona sebou překvapeně trhla a dutě opakovala má slova. A zase zírala.

Když už jsem si začínal myslet, že bez svého šestého smyslu jsem úplně k ničemu a ona se mnou určitě mluvit nechtěla (hloupá Alice!), dlouze vydechla pusou. Po těch třech měsících jsem věděl, že je... připravená nebo rozhodnutá.

„Děkuju,“ šeptla a přesunula své oči někam na mé čelo a mimovolně se maličko zaklonila. Byl jsem o dobrých pětadvacet centimetrů vyšší.

„Není zač.“ To se přece říká, ne?

V tvrzení, že si oba připadáme trapně, jsem se nemohl mýlit. Krev se jí vehnala do tváří a já byl nucen zadržet dech. Ještěže se jí to nestávalo příliš často. Voněla tak lákavě a vypadala tak roztomile...

„Neublížil jsem ti včera?“ Musel jsem se zeptat, i když jsem věděl, že nechce, abych to udělal.

Zavrtěla hlavou a zavrtala svůj pohled do chodníku a já následoval jejího příkladu. Kdo může žvýkat zářivě zelené žvýkačky? Nechutné...

„Musel jsi být hrozně rychlý... já jsem tu dodávku ani neviděla,“ prohlásila po chvíli a znělo to, jako by jen filtrovala své myšlenky příliš nahlas.

Naštěstí ale netrvala na odpovědi, dala si ji sama – hořce se uchechtla. „Vlastně jsem vůbec nedávala pozor. Klidně by se ke mně mohla blížit rychlostí pěti metrů za hodinu a já bych ji vůbec nezaregistrovala.“

Nevěděl jsem, proč to řekla. Nevěděl jsem, kde se v jejím hlase vzala všechna ta planoucí zuřivost a zároveň rezignace.

„Neublížila jsem já tobě? Myslím... když jsem tak vyváděla.“

Byl jsem zmatený. Ona se bála, jestli neublížila mně? Znělo to směšně. Ale vzhledem k tomu, jak se včera chovala... Možná že jako člověk bych si to pár škrábnutími vážně odnesl.

„Ne, vůbec ne.“

Když jsem k ní konečně vzhlédl, upírala své oči někam k lesu za mnou. Vypadala nádherně, jako anděl, kterému urvali křídla a on spadl dolů na zem. Ani nemrkala, nesnažila se setřít si tu zbloudilou slzu, která jí stékala po pravé tváři. Chtělo to po mně velkou sílu vůle, abych se nenatáhl a nesetřel ji sám. Určitě by se jí to nelíbilo.

Odkašlal jsem si, ale ona se ani nepohnula.

„Měli bychom jít nebo přijdeme pozdě na první hodinu.“

Jen letmo přikývla. „Jasně.“

Pochopil jsem, že tohle je konec rozhovoru a ačkoliv se mi vůbec nechtělo odcházet, nakonec jsem k tomu své tělo přemluvil. Věnoval jsem jí poslední pohled, otočil se na patě a stihl udělat pár kroků směrem k učebně...

„Uvidíme se na biologii,“ ozvalo se za mnou tichounce. Když jsem se otočil, už spěchala na druhou stranu školního areálu.

To byl den, kdy mě Isabella Swanová konečně vpustila do svého světa... Nebo alespoň vzala plně na vědomí, že existuji.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Alda

7)  Alda (26.03.2011 20:18)

No, jak čtu, tak se to vyvíjí docela dobře . Jsem natěšená na další díleček. Tak já na něj jdu ! Děkuju moc !!!

Lioness

6)  Lioness (26.03.2011 20:05)

Holky, děkuju!
ambro: Já se snažím (vážně!) dodržovat povahy hrdinů z kánonu, ovšem to, co se stalo Belle, ji hodně ovlivnilo. A Eward... Tak jo, toho si asi maličko předělávám k obrazu svému. Děkuju, zlato!

5)  Sofie (20.03.2011 20:53)

ambra

4)  ambra (20.03.2011 20:47)

Pořád jsem přemýšlela, co ještě mají ti Tví dva společného s tamtěmi původními, a někde v první třetině jsem došla k závěru, že je mi to celkem šumák. Pro mě je důležité, že tahle verze lehce emo teenagerů je pro mě mnohem přijatelnější, než ty třpytivé příběhy promiskuitních puberťáků s nesmyslnými problémy.
Asi už tuším, co jsi své Belle naložila a moc se mi líbí, jak to posunulo celou kostru původního příběhu a nabaluje to na ni nové tkáně, které ve výsledku tvoří pro mě rozhodně zajímavější příběh. Troufám si tvrdit, že v tom tkví i podstata úspěchu všech těch Motu a WA atd. Upírství najednou není až tak podstatné - lidské trable, to je oč tu běží.
Lio, moc (MOC!!!) se těším na další!!!

3)  hellokitty (19.03.2011 23:36)

Ewik

2)  Ewik (17.03.2011 15:19)

Moc hezké, čím dál více mě zajímá, co se té chudince stalo. Těším se na další.

Bosorka

1)  Bosorka (17.03.2011 12:47)

Bella, která si neuvědomí, že její zachrána byla tak lehce zázračná a bojí se, že mu ublížila ;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still