07.02.2011 [13:45], Katie, ze série Když už zbývá jenom osud, komentováno 17×, zobrazeno 2046×

Předem se chci omluvit za kvalitu této kapitoly. Múza mě opustila a já jsem na psaní neměla ani tu nejmenší chuť.

Dozvíte se pár odpovědí, ale na většinu si budete muset ještě počkat.

Cesta do dětského domova ubíhala až podezřele rychle. I když jsem se tomu vlastně ani tak nedivila. Byla jsem tak zahloubaná do vlastních úvah, že jsem sotva viděla na cestu. Měla jsem štěstí, že jsem neseděla za volantem, protože jinak bychom taky já ani Edward nemuseli přežít ve zdraví. Celou tu dobu jsem totiž neměla před očima silnici, což bych jako právoplatný držitel řidičského průkazu z čistě bezpečnostních důvodů měla mít, ale místo toho se mi myslí stále míhaly obrazy toho, co se za dnešek stihlo udát. Nikdy by mě nenapadlo, že tolik věcí se semele v jednom dni. Ale jak už jsem si několikrát musela připomenout, život je holt nevypočitatelný, takže kdyby za mnou dnes večer přišel medvídek Pooh, ani by mě to už nemohlo překvapit.

Potom, co Derek odešel, a my se s Edwardem vyskytli v té… podivné situaci, kdy jsme jen nervózně hleděli jeden na druhého, nevěděli jsme, co říct, a prostě jen seděli a snažili se chovat mile, bylo to, jako by se mezi námi něco zlomilo. Nepopírám, že předsudků ohledně něj a jeho chování jsem se už dávno nezbavila. Už když u mě bydlel, začalo mi docházet, že to není jenom rozmazlený, ignorantský fracek. Věděla jsem, že pod tlustou slupkou se skrývá nějaké opravdové charisma. Ale nikdy by mě nenapadlo, že vypluje napovrch zrovna takhle. Bože, vždyť mně by nikdy ani nepřišlo na mysl, že by se Edward mohl zachovat až takhle statečně. Sice netvrdím, že Derek je někdo, od koho by Edwardovi hrozilo nějaké velké nebezpečí – i když se oba dva tvářili, že ke rvačce mají dost blízko -, ale přece jenom na mě udělalo obrovský dojem, když se proti němu postavil s takovým odhodláním v očích. I když se oba dva mohli chlubit pořádnými svaly, nebyla jsem si jistá, jak by to dopadlo, kdyby se do sebe i tak pustili. Nevěděla jsem, jak si Edward počíná při rvačce, zato Dereka už jsem párkrát v akci viděla. A jeho soupeři povětšinou neměli ani tu nejmenší šanci.

„Bello?“ Edwardův hlas se ozval nečekaně. Úplně jsem si zvykla na to ticho, že když teď promluvil, trochu jsem sebou škubla. Když jsem se na něj podívala, setkala jsem se s jeho ustaraným pohledem. Na jednu stranu jsem si říkala, jak je to od něj milé, ale na tu druhou jsem měla chuť převrátit oči v sloup a zamumlat něco v tom smyslu, že zase přehání.  „Myslíš, že by ode mě nebylo moc troufalé, kdybych teď po tobě chtěl, abys mi povídala o Jennifer?“ No neříkala jsem to? Troufalé… nad jeho myšlenkovými pochody někdy žasnu.

Sice jsem se neubránila hlasitému povzdechu – to už byla přirozená reakce, ale sama pro sebe jsem se trochu pousmála. Ta jeho opatrnost byla někdy i celkem roztomilá. „Edwarde, ať si myslíš, co chceš, já nejsem psychicky labilní.“

I jemu se koutky pokřiveně vytáhly vzhůru. „Já vím, ale nerad bych vyzvídal, kdyby se ti třeba zrovna nechtělo mluvit, což by jistě bylo pochopitelné, anebo-“

„Tak co chceš vědět?“ přerušila jsem ho a pohledem jsem zapátrala v jeho obličeji.

Chvíli otálel, než znovu promluvil. Uvažovala jsem, jestli je tak nervózní, anebo se jen snaží otázku nějak zformulovat. „Včera jsem se tě chtěl zeptat na pár věcí ohledně toho, co se stalo, ale potom už to nějak… nevyšlo.“ Podle toho, jak zvláštně se zašklebil, mi okamžitě došlo, že si stejně jako já vzpomněl na to, co se stalo při cestě domů. Uvědomila jsem si, že mi přejel mráz po zádech, když jsem si to do všech detailů znovu vybavila.

Rychle jsem zatřepala hlavou, abych se té vzpomínky zbavila. „Nevadí mi to, vážně. I já jsem se tě chtěla na něco zeptat.“

Pousmál se. „V tom případě… Dámy mají přednost.“ Gentleman každým coulem.

„Nechci být nijak vlezlá ani nic podobného, ale potřebuju vědět, jak se Jennifer chovala po tom, co jsi tam s ní osaměl. Říkal jsi, že byla normální, ale… nechce se mi tomu věřit, já ji viděla. Jak byla vyděšená, neměla daleko k tomu, aby se celá zhroutila. Jak… jak by ji mohla uklidnit jenom tvoje přítomnost?“ Tohle mě trápilo ze všeho nejvíc. Už jsem si sice zvykla, že Edward je pro ni něco jako zázrak, ale že by to bylo až takhle silné?

Edward:

„Já to nedokážu popsat, Bello,“ přiznal jsem po chvíli váhavě. Připadal jsem si hrozně bezradně, když jsem věděl, že jí nemůžu poskytnout odpověď. Za to všechno, co pro mě udělala, to bylo to nejmenší, jak bych se jí mohl odvděčit. Jenomže jak jsem jí mohl říct, jak se to stalo, jak se Jennifer uklidnila, když jsem to nevěděl ani já? „Víš, myslet si, že skutečně stačí jenom to, abych byl chvíli s ní, je ode mne nejspíš dost sobecké. Ale jiné vysvětlení pro to nemám. Neuvědomuju si, že bych dělal něco zvláštního. Ani jsem jí neříkal nic uklidňujícího, protože vážně nevím, co by se mělo říkat v takových situacích. Prostě jsem ji jenom… objímal.“

A ona objímala mě. Znovu jsem přesně viděl, jak se ke mně tiskla. Jako bych já znamenal bezpečí – i když to bylo dost ironické, vzhledem k tomu, že zrovna já jsem byl tvor, který má varování ‚Pozor, hrozba smrti!‘ napsáno na čele. Nebo bych to tam alespoň měl mít.

Ale jak se zdálo, její oči to všechno viděly jinak. A i kdybych se toho měl děsit, obávat se a snažit se to změnit, aby byla ve větším bezpečí, místo toho jsem se tetelil blahem. Jsem egoista.

Bella si hlasitě povzdechla a opřela si hlavu o okýnko. „Tak mi nejspíš nezbyde nic jiného, než si namlouvat, že záměrně vypouštíš kolem sebe vlny uklidňujícího uspokojení,“ zamumlala. Její hlas zněl sarkasticky, ale přitom z něj čišelo pobavení. Dělala si ze mě legraci.

„Věř mi, že vypouštět klid vážně není moje parketa.“ Ušklíbl jsem se. Právě tak nějak odhalila Jasperovo nadání, aniž by to tušila. Ale to jsem jí samozřejmě neřekl. Kdyby jen tušila, že v upíří rodince máme někoho, kdo umí zmanipulovat pocity snad každého v místnosti, k tomu ještě malého tajtrlíka, co vidí budoucnost, a jako třešničku na dortu čtenáře myšlenek, nejspíš by utekla na kilometry daleko. Anebo by mě alespoň prohlásila za velice vážný případ, co utekl z domova pro duševně choré, který je hlídán tou největší ostrahou.

„No jo, no jo… já vím, ty umíš milion dalších věcí.“ Znovu ze sebe vydala hlasitý povzdech. „Ale než bychom to tady všechno rozebrali, trvalo by to roky. I ty jsi chtěl něco vědět. A bylo by fajn, kdybychom si to všechno odbyli předtím, než dorazíme do domova.“

Úsměv mi z tváře najednou opadl, když jsem si vzpomněl, co jsem se od ní vlastně chtěl dozvědět. Nevědomky jsem ruce kolem volantu stiskl pevněji. Už zase. Ten chudák bude mít otisky mých dlaní snad všude.

Ale silou vůle jsem se přinutil se trochu uklidnit. Nechtěl jsem udělat zase něco neuváženého, čím bych Bellu vyděsil. Zhluboka jsem se nadechl a spustil jsem. „Co všechno víš o jejím otci?“ Dával jsem si velký pozor, abych se nedíval jinam než na silnici před sebou. To jediné mě totiž drželo relativně na uzdě.

„Já věděla, že se na to zeptáš,“ zkonstatovala. Tón jejího hlasu zněl unaveně, ale tentokrát jsem věděl, že to není proto, že by se jí chtělo spát. „Moc mi toho neřekli, nepracuju tam zase tak dlouho. Dozvěděla jsem se jen pár základních věcí, ale i z toho jsem si dokázala udělat téměř přesný obrázek,“ odfrkla kousavě. „Prostě je to podnikatel tělem i duší. Hodně cestuje, stěhuje se z místa na místo, většinu dne tráví na různých schůzích, takže podle něj je normální, že než aby své dceři pořídil třeba chůvu, nechá ji se trápit v dětském domově.“ Podle toho, jak to říkala a jak se při tom tvářila, jsem pochopil, že i jí to neskutečně vadí. Pocítil jsem podivné uspokojení, že v tom nejsem sám.

Ale nechápal jsem to. Znovu a zase jsem to naprosto nechápal. Jak může být někdo tak bezohledný k vlastnímu dítěti?

„Kdy má přijet?“ To bylo jediné, co jsem dokázal vypustit z úst. Snažil jsem si namluvit, že to nechci vědět proto, abych mu řekl něco pěkně od plic, popřípadě abych snad nechal promluvit vlastní pěsti, ale bylo to marné. Moje černé já toužilo po tom, aby mu mohlo zpřerážet všechny kosti v těle. Sobecky jsem chtěl, i když jsem si uvědomoval, jak je to špatné, aby Jennifer dostala další ze svých záchvatů a já mu ji mohl ukázat se slovy, že za to všechno může on a jeho bezohlednost. Toužil jsem po tom, aby se válel ve výčitkách svědomí.

„Původně měl přijet v neděli, ale Trudy říkala, že mu do toho něco vlezlo, takže to vypadá na konec příštího týdne.“

„A co bude potom? To prostě přijde, a potom, co si ji prohlídne, usoudí, jestli je to případ pro blázinec nebo ne? Vždyť ji vůbec nezná! Netráví s ní čas, vůbec netuší, jak se jeho dcera chová! Bože, má aspoň potuchy, jak vypadá?!“ Postupně jsem zvyšoval hlas, až jsem poslední větu skoro křičel.

Bella dlouho mlčela, než znovu promluvila. Ale nebyla to odpověď, jakou bych čekal. „Když jsme se seznámili, nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že budeš až takhle starostlivý.“ V jejím hlase snad poprvé za celou dobu, co ji znám, chyběla stopa po humoru. Tenhle vážný tón mi k ní vůbec neseděl. „Myslela jsem si o tobě vážně hrozné věci. Asi bych se ti za to měla omluvit. Vážně nejsi tak strašný, jak jsem se domnívala.“

Podezíravě jsem se na ni podíval. Vztek pomaličku odezníval a střídal jej údiv. Snad jsem čekal, že se každou chvíli začne hlasitě smát, jak mě napálila, potom mi řekne, jaký jsem idiot, a vše bude při starém.

Ale nic takového se nestalo. Dlouho na mě upírala svoje velké a upřímné oči, ve kterých nebyly ani stopy po tom, že by si ze mě utahovala.

Hlasitě jsem polkl. „Tohle bych od tebe vážně nečekal. Ale…“ Skutečně se to chystám říct? „Musím říct, že i já jsem se v tobě mýlil.“

Usmála se. „Mám návrh. Co takhle začít od začátku? Neříkám, že se do sebe nesmíme navzájem navážet, protože to by mi vážně asi chybělo, ale řekla bych, že bychom se k sobě mohli chovat jako… něco na způsob přátel.“

„Přátelé… To nezní zas tak špatně,“ zamumlal jsem, pohled upřený na silnici. „Myslím, že to beru. Bude to zajímavá zkušenost.“ Ušklíbl jsem se. „Ale jestli budeš někdy až moc ukecaná, koupím ti náhubek.“

***

Překvapilo mě, jaká změna po tomhle nastala. Následující dny byly úplně jiné, než jsem si původně myslel. S Bellou jsme se vídali každý den v domově, zdravili jsme se, utahovali si sami ze sebe navzájem, slovně jsme se pošťuchovali a hráli o to, kdo vyhraje slovní přestřelku. Zkrátka jsme dělali všechno to co dřív, ale s tím rozdílem, že tentokrát to bylo s úsměvem na rtech a ne se zuřivostí v hlavě. Když jsem na to předtím přikývl, myslel jsem si, že to ani náhodou nemůže být tak jednoduché, ale jak jsem později zjistil, ono to bylo ještě lehčí. Najednou mi přišlo úplně přirozené mít Bellu ve svém životě jako kamarádku. Nikdy by mě ani nenapadlo, že někdy někoho takového najdu. Ale Forks nejspíš činí zázraky.

Další pozitivní věc byla Jennifer. Od toho posledního incidentu už se nic podobného nestalo. Pokaždé, když jsem za ní přišel, s úsměvem na rtech za mnou hned přihupkala a tahala mě za ruku ke svým hračkám. Byla veselá, očividně ji nic netrápilo. Celý den vydržela brebendit o svojí panence a já jsem to celé poslouchal s úsměvem. Jindy měla zase svoje posedlosti knížkami, takže mi několik hodin v kuse seděla na klíně a pomaloučku slabikovala slůvko za slůvkem, mračila se, když jí něco nešlo, anebo se naopak hlasitě smála, když jsem já dělal, že komolím nějaké slovo a vůbec mi to nejde.

Jennifer už občas dokonce komunikovala i s někým jiným, než jenom se mnou. Nechala Bellu, aby jí upletla copánky, Trudy se občas motala pod nohy, ale co byla nejspíš největší změna, začala si sem tam hrát i s ostatními dětmi. V myslích těch větších jsem viděl, jak je to překvapuje. Zvlášť mysl čtrnáctileté Jill byla uchvácená. Pořád dokola omílala jednu vzpomínku, jak za ní Jennifer jednou večer, když už odjel domů, přišla a ptala se jí, jestli by si nešla hrát se stavebnicí. Jill na to konsternovaně kývla, ale stále nechápala, co se to s ní stalo. Ale to nechápal nikdo.

Nechtělo se mi věřit, že tohle všechno se stihlo změnit za pouhých pět dní. Bylo to až neuvěřitelné a všichni z toho byli vedle.

Jenomže pak nadešel čas, kdy měl přijít její otec. Trudy o tom mluvila už od rána. Přemýšlela o tom, jestli mu neměla zavolat a celou tu jeho návštěvu zrušit, když se v poslední době Jennifer chovala přímo ukázkově. Ale nakonec se vždycky jen podívala na zažloutlé zbytky modřin na jejím předloktí a sama pro sebe usoudila, že to tak je nejlepší. Pořád nějak počítala s tím, že se najednou může všechno změnit, protože už několikrát byla svědkem toho, jak se Jennifer mění chování doslova z vteřiny na vteřinu. Přišlo mi to absurdní. Na tuhle klidnou a veselou Jennifer už jsem si úplně zvykl a nedokázal jsem si představit, že by najednou byla úplně jiná.

To jsem ale ještě nevěděl, jak moc jsem se mýlil.

Bylo něco kolem dvou hodin odpoledne. Jennifer původně měla po obědě chvíli odpočívat, ale dneska si usmyslela, že do té postele prostě nezaleze. Nezazlíval jsem jí to a rozhodně jsem ji nechtěl nutit k něčemu, co by sama nechtěla.

Klečela vedle mě na zemi, opírala se o skleněný konferenční stolek a soustředěně hledala mezi rozsypaným puzzle pravé sloní ucho. Já si ho všiml už dávno, leželo jenom kousek od jejích dlouhých vlasů, které spadaly až na stolek, ale nechtěl jsem ji na to upozorňovat, protože jsem věděl, jakou radost má pokaždé, když něco objeví úplně sama.

Uběhlo asi půl minuty. Pátrající prstík už měla téměř na tom dílku a já jsem čekal, že ho konečně vezme do ruky a pochlubí se mi, že to zase našla úplně sama, ale to se nestalo.

Místo toho se postavila na nohy, udělala dva krůčky směrem ke mně a sedla si mi na klín. Vypadala unaveně. Nejspíš jsem ji přeci jenom k tomu odpolednímu spánku měl přimět. Ale Trudy přece říkala, že už je dost velká, takže by to pro jednou nemělo vadit. Navíc si i ona sama myslela, že až její táta přijede, bude lepší, když ho hned přivítá, než aby musel čekat, dokud se neprobudí. Já jsem sice měl na tohle poněkud jiný názor, ale usoudil jsem, že bude lepší, když si ho nechám pro sebe.

Opřela mi hlavu o rameno a roztomile si povzdechla.

„Půjdeme spát, princezno?“ zeptal jsem se váhavě. Společenská místnost byla skoro prázdná. Jenom na opačném konci seděl asi šestnáctiletý kluk, mám dojem, že na něj volali Tome, a se zavřenýma očima poslouchal hudbu, která se mu linula ze sluchátek do uší. Měl ji tak hlasitě, že byla tlumeně slyšet i tady.

„Nechci spát,“ zamumlala. Její hlas ale nezněl ani trochu přesvědčivě.

„Tak co bys chtěla dělat? Tohle už tě nebaví?“ Bradou jsem kývl směrem k puzzle.

Jenom zakroutila hlavou, a tak jsem se natáhl, abych to sklidil zpátky do krabice. Jenomže než jsem se stihl i jen trochu pohnout, najednou se to stalo.

Jennifer hlasitě vykřikla. Vyděsilo mě to. Koutkem oka jsem zahlédl, jak si ten kluk sundal sluchátka a překvapeně se dívá naším směrem.

„Jennifer, co se děje?“ Nevěděl jsem, co bych měl dělat. Co bych měl říct, jak ji uklidnit. Cítil jsem, jak se celá třásla, a vůbec jsem nerozuměl tomu, co se děje.

Pomaloučku jsem udělal první věc, co mě napadla. Začal jsem se s ní kolíbat ze strany na stranu a tiše něco broukal, aniž bych si uvědomoval co. A pak mě najednou uhodil v její mysli pozoruhodný obrázek.

Byly tam dveře téhle společenské místnosti. Právě se otevíraly a dovnitř vstupovala Bella s Trudy. Zaznamenal jsem, že v závěsu za nimi kráčí ještě někdo, ale než jsem si toho dotyčného stihl více prohlédnout, její myšlenky se zase schovaly do temnoty.

Bylo to tak živé, že kdybych se ve skutečnosti nedíval přesně na ty dveře z její mysli a neviděl je právě teď zavřené, věřil bych, že se to zrovna teď stalo a já to pouze jejíma očima sledoval.

Nechtělo se mi věřit, že by měla až tak živou představivost a hlavně jsem nechápal, proč by si představovala zrovna tohle.

Ale dřív, než jsem to stihl pořádně promyslet, se stalo něco, co bych ani náhodou nečekal. Něco, co bylo úplně to poslední, o čem bych si myslel, že je to možné. Přesně jako jsem to viděl před pár vteřinami v její hlavě, stalo se to i teď.

Nevěděl jsem, jestli náhodou neblouzním anebo nemám halucinace. Zaplavil mě pocit deja-vu a já jsem konsternovaně hleděl před sebe.

Dveře se pomalu otevřely, úplně stejně jako předtím. Bella se objevila v pokoji se znepokojením ve tváři. Trudy vedle ní se netvářila o moc líp, ale muž, který kráčel ladně za nimi, se mračil jako tisíc čertů.

Jako blesk mě zasáhl další šok.

Znal jsem ho. Byl to přesně ten muž, na kterého Jennifer myslela po tom, co měla svůj záchvat a Bella mě zavolala. A ať už jsem tomu nechtěl věřit, protože bylo nemožné, aby mě něco tolik šokovalo v tak krátkém okamžiku, nebylo to všechno. Jeho pach mě uhodil do nosu neuvěřitelně rychle. A vhledem k tomu, jak vypadal a jak tiché bylo jeho srdce, jsem neměl důvod váhat nad tou myšlenkou, která mi zabrala každé místečko v mozku.

Byl to Jennifeřin otec. A byl to upír…

Tak jo... čekám kritiku, protože tenhle díl jsem fakt zvorala.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

17)  KalamityJane (02.04.2011 18:36)

já si to myslela, že je upír výjimečně jsem se do něčeho trafila! super díl!

15)  krista81 (11.02.2011 23:35)

Moc hezkej dílek

Sbližovaní Belly a Edwarda je moc krásné a ten otec Jenny? To jsem vážně nečekala, že bude upír s ním budou ještě problémy a Jenny vídí budoucnost? Nebo něco podobného?

Moc se těším na další dílek, píšeš krásně.

13)  Ewik (08.02.2011 09:49)

Ale vůbec si ho nezvorala, naopak je velmi povedený.
Já to s tím otcem čekala, ale ta malá chudinka, ona má vize?!
Těším se na další a tleskám.

12)  Fanny (07.02.2011 22:33)

Neříkám, že jsem to nečekala, ale přesto se mi to ani za mák nelíbí. Tohle bude problém, protože na něj asi sám Edward stačit nebude... A co ta její schopnost? Uvidíme, co bude dál.

9)  milica (07.02.2011 18:46)

Juj, upír?? Tak to je teda síla
Krásně si nám to napsala

8)  Jula (07.02.2011 18:33)

Nezvorala, je to jako vždy perfektní
Jsem zvědavá, jak si Edward poradí s otcem Jennifer

7)  Silvaren (07.02.2011 18:06)

To udobření Belly s Edwardem se Ti moc povedlo, stejně jako napínavý závěr. To, že je Jennifeřin otec upír, trochu komplikuje situaci. Jsem strašně zvědavá, co jim vyvedeš příště.
P.S. A přestaň se shazovat!

5)  Bosorka (07.02.2011 16:42)

Tušila jsem, že je to upír. Jak ale zareaguje na Edwarda? To bude ještě drááámo

4)  semiska (07.02.2011 15:26)

Zlato, nezvoralas to Kapitolka byla skvělá, opravdu. Jennifer má asi nějakou schopnost,že? Ale jakou? Tý jo, jednu dobu jsem si myslela, že její otec bude upír, ale pak mě to nějak přešlo, ale tušila jsem, že člověk nebude. Jsem zvědavá na další kapitolku, co bude s Jennifer, co její otec na Edwarda, co Bella a Edward? NO, určitě bude se na co těšit.

2)  Evelyn (07.02.2011 13:56)

Shindeen O jejím otci mě napadlo asi ticíc možností, ale tahle fakt ne
Rozhodně nemám pocit, že by byla kapitola nějak méněcenná. Vážně se mi líbila
Nedávno jsem úplnou náhodou otevřela první díl Osudu a docela mě pobavilo, že tak s Katie píšete, že povídka bude mít tak pět dílů a původně to měla být dokonce jen jednorázovka Je mi to nesmírně sympatické (má prvotina byla plánovaná na jeden díl a nakonec jich měla 40...)

1