Sekce

Galerie

/gallery/7894560.jpg

Taková oddechová kapitola, ale na konci ochutnáme kousek rozhovoru mezi Edwardem a Bellou po tom, co se vrátí z dětského domova.

Edward

 

Auto zabočilo na příjezdovou cestu k Bellině domu a bylo slyšet, jak štěrk pod koly protestně zapraskal. Dnes jsme se v domově zdrželi skutečně dlouho. Bylo už něco po deváté večerní, všude kolem vládla černá tma, a i když jsem skrz ni viděl úplně stejně, jako by ve vzduchu vládlo blyštivé denní světlo, přišlo mi, že je dnes díky mlze ještě hustší než obvykle. Celé odpoledne se z tmavě šedých mračen řinul bez ustání prudký déšť a smáčel doslova všechno, co se mu připletlo do cesty.

Díky tomu teď silnice připomínaly menší řeky, pole a louky se postupně stávaly kalužemi, loužemi, až nakonec velké travnaté plochy vypadaly spíš jako rybníky nebo menší jezírka. Ve Forks byl déšť sice neodmyslitelnou součástí zdejšího života, ale po většinu času je tím neustálým deštěm myšleno spíše to, že tady mrholí třeba týden v kuse bez toho, aniž by byť jen na chvíli vykouklo sluníčko.

Už asi od pěti hodin ve všech televizních a rozhlasových zpravodajstvích opakovali stále dokola různá varování, aby se lidé nepřibližovali k břehům řek ani jiných toků, neriskovali to s výlety do přírody, lidé v rizikových oblastech, aby si pro jistotu připravili pytle s pískem, protože prudké lijáky neměly ustávat až do konce týdne a bla, bla, blá... Postupem času jsem to přestal poslouchat. Neviděl jsem důvod, proč bych si měl přidělávat ještě více starostí, než jsem měl doposud.

 

V hlavě se mi pořád dokola opakoval rozhovor, který spolu Bella s Trudy vedly. Pořád mi v uších zněla dvě slova, která mi div nedrásala ušní bubínky. Jennifer, Marlwood, Jennifer, Marlwood, Jennifer, Marlwood, Jennifer, Marlwood, Jennifer, Marlwood... Ale i kdyby ta jména třeba křičel někdo v rozhlasu anebo mi je třeba zkombinoval jakkoliv dohromady, pořád mi nedocházela ta zjevná spojitost mezi nimi.

Při tom, když Trudy říkala jeho jméno, se jí v mysli sice vybavil obraz staršího muže s tmavými vlasy sem tam propletenými stříbrnými pramínky, menší pleškou, s kotletami stejného odstínu a slabými vějířky vrásek kolem zářivě modrých očí, ale po nějakých informací o něm ani památky. V tom obrazu byl oblečený v elegantním obleku, už na pohled to vypadalo jako velice nóbl a kvalitní kus látky. V obličeji však měl lehce zbrunátnělý výraz a na karamelových tvářích se mu vztekem skvěly narudlé skvrny. Jiskry strachu a nebezpečí z něj přímo sršely.

Jenomže pak se Trudyina mysl vrátila zpět k té otřesné scéně, která se odehrála té noci. Myšlenky měla trochu přibarvené svou představivostí, ale nebylo se čemu divit, muselo být strašné dívt se na něco takového. Už jen ten šok dělal situaci horší, než skutečně byla. Ale ta krev na obličeji Jennifer, ten její zíchvat hysterie - to už byla skutečnost.

Dívat se na její nevinnou a rozkošnou tvářičku teď a dívat se na ni v těch vzpomínkách bylo, jako kdyby před vámi seděl havran a holubice, jako by jste se na šachovnici dívali na bílou královnu a černého krále, jako by...

Zkrátka ten rozdíl byl šílený. Nejhorší na tom bylo, že mi to nedalo chvíli v klidu. Znovu se mi v hlavě začaly tvořit nové a nové otázky. Proč se to stalo? A stává se to častěji? Co když s ní není něco v pořádku? Má to něco společného s jejím hlubokými kruhy pod očima? S její odlišností od ostatních dětí? A proč se od nich vlastně straní? Proč si vybrala za kamaráda zrovna mě? Jak to, že měla takovou sílu, když mlátila do Trudy? A pamatuje si to vůbec? Proč se tehdy zničehonic začala chovat úplně jinak? A je to vůbec člověk? Co když má něco společného s upíry, vlkodlaky, anebo třeba s úplně jinými mystickými bytostmi?

Nešlo to zastavit. Ale i když jedna část mé mysli byla nechápavá, ta druhá naopak byla zmatená a ještě něco mnohem víc. Nechápal jsem, proč jsem se tímhle vlastně zabýval. Proč mi na Jennifer, její minulosti, přítomnosti i budoucnosti tolik záleželo? Ještě před třemi dny bych přece nad podobnými starostmi jen ohrnul nos a s výrazným Pche..., které by mělo dát jasně najevo můj nezájem, bych se zase začal věnovat nějaké jiné činnosti.

Ale teď... všechno bylo jinak. Nerozuměl jsem tomu. Když jsem si jen pomyslel, že bych se Jennifer přestal zabývat, nějaká ledová a tvrdá ruka, ještě ledovější a tvrdší než ta moje, mi chňapla srdce a já si připadal, jako kdyby stahovala stisk tak dlouho, dokud jsem v myšlenkách zase nepomyslel na to, že se za Jennifer zase někdy vrátím.

Jak už jsem si několikrát pomyslel, nechápal jsem se. Co mě na ní tak přitahovalo? Nikdy jsem přece děti zrovna dvakrát nemusel. Jistě, když se na mě na ulici vesele usmály a z očí jim vyprskla taková ta nevinná sprška radosti, pokusil jsem se o nějaký ucul, aby si o mně nemysleli, že jsem bůhvíjaký bubák. Ale nikdy jsem nijak extrémně netoužil po jejich společnosti, jako jsem právě teď toužil po společnosti Jennifer.

Bylo to tak ironické. Věděl jsem, že děti si dokáží najít nové přátele třeba během pěti minut, ale mně nebylo sedm let. Mně bylo už sto, z čehož vyplývalo, že nějakou tu dobu už jsem dospělý byl.

Strávil jsem s ní sotva dva dny a už jsem ji pokládal za neodmyslitelnou součást mého života. To jsem možná trochu přehnal. Slovo neodmyslitelná byla možná trochu přehnané. Ale v podstatě jsem to tak cítil. Už když jsem odcházel, těšil jsem se, až se zase vrátím. Dnešní odpoledne s ní se mi totiž hrozně líbilo. Nechodila do školy, a tak mě pořád přemlouvala, abych ji naučil číst. Byla dost vnímavá. Písmena E a C si zapamatovala téměř okamžitě a s nezastíratelnou radostí nadšeně hledala na stránkách nějaké pohádkové knížky a ukazovala všechna E a C, které tam našla.

Nebrali jsme to podle abecedy. Vždy ukázala na nějaké písmenko a ptala se mě, jaké to je. Potom si ho vždy snažila zapamatovat tak, že úplně stejné hledala v jednotlivých odstavcích, a pokaždé, když ho našla, měla z toho obrovskou radost. Zpočátku jí sice činilo menší problém pochopit rozdíl mezi velkými a malými, ale později už se v tom čím dál zlepšovala.

Když si potom jednou spletla M a N, nasadila roztomile uražený obličej a dobrých dalších pět minut jsem ji musel přesvědčovat, že se občas plete každý, ale že tohle není důvod s něčím skončit hned na začátku. Sice už jí potom chyběl takový ten přirozený elán, ale to nic nezměnilo na tom, že byla ochotná se stále přiučovat novým a novým věcem. To bylo u dětí dost neobvyklou věcí.

Časem se však do toho zase dostala, dokonce se mi smála, když ukázala na nějaké dlouhé slovo, abych ho přečetl, a já se zakoktal - nic v tom nehledejte, jen jsem jí chtěl udělat radost. Sama ho potom zopakovala pomalu a plynule, se zářivým úsměvem na rtech. Ta malá potvůrka si ho totiž pamatovala z nějakého dlouhého vyprávění, které slýchávala před spaním.

Nakonec jsem div nemusel použít násilí, abych jí tu knížku vzal z rukou a přinutil ji jít za ostatními ke stolu k večeři. Když jsem ji usadil na židli, sice našpulila rty a uraženě si odmítala vzít do pusy cokoliv z toho, co měla naservírované na talíři, ale když jí po pár minutách začal hlasitě kručet žaludek, odevzdaně se do pro ni nejspíš voňavých a chutných špaget pustila, a když už jí na talíři nezbývala ani troška, měla pusu ušpiněnou kečupem a vypadala skutečně vtipně.

Tvářila se hrozně zklamaně, když za námi do jejího pokojíčku, kde mě přinutila - pořád ještě nechápu, jak se jí to podařilo - hrát si s její oblíbenou panenkou, které říkala Maggie, přišla Bella a řekla mi, že už je nejvyšší čas jít. Chvíli se na mě dokonce dívala tak zoufalým pohledem, že jsem jen každou chvíli čekal, až se rukama chytí mého stehna jako klíště a odmítne mě pustit, ale nakonec se nic takového nedělo. Naštěstí. Vážně jsem si totiž nedokázal představit, jak jdu po chodbě dětského domova, všechny oči se na mě upírají a to malé třeštiprdlo za mnou vlaje...

Nakonec se ale nic tak dramatického nedělo. Jenom se zvedla, se smutnýma očima došla ke mně a pevně mě objala. Zase jsem si mohl jenom pokládat jednu a tu samou otázku - proč ke mně cítí takovou důvěru?

„Nevystoupíš?“ vyrušil mě povědomý hlas ze zamyšlení a já se vrátil do reality. Déšť, auto, dům... Bella se na mě zamyšleně dívala, jednu ruku měla na klice ode dveří, ale podle toho, jaký podbarvený podtón byl v jejím výrazu, vypadalo to, že bůhvíproč chce, abych vylezl první.

„Už jdu...“ zamumlal jsem tiše, vlastně ani nevím, jestli mi bylo rozumět. Otevřel jsem dveře a s hlavu sklopenou jsem překlusal k verandě, abych moc nezmokl. Vodu jsem odjakživa neměl zrovna v lásce. Brr...

Chviličku trvalo, než se Bella objevila vedle mě a klíč zastrčila do zámku. Ozvalo se tiché cvaknutí a pak už se dveře otevřely dokořán. Tiše vklouzla dovnitř a já jsem jí byl v patách. Setřásla si z vlasů pár zbloudilých kapek, vyzula si boty a bundu pověsila na věšák hned vedle topení. Pomalu jsem ji napodoboval a ona mezitím odcupitala po chodbě do kuchyně.

„Dáš si čaj?“ zakřičela ve chvíli, kdy se ozval hlasitý zvuk rychlovarné konvice.

Bezděky jsem si vzpomněl na svůj první den tady, na nevábnou vůni čerstvě uvařené kávy, později na chuť velice nevýtečného rizota, včerejší polévky a dnešního ranního pečiva. Udělalo se mi celkem mdlo. „Ne, díky!" křikl jsem na ni zpátky a při tom doufal, že mi ho nebude nutit.

Pomalu jsem se došoural za ní. Zrovna z kredence vytahovala vysoký hrnek se vzorkem nějakých listů zbarvených do podzimních barev, a pak se vytáhla na špičky, aby dosáhla na krabičku s nějakým bylinkovým čajem.

Překvapilo mě, jak automaticky jsem se svezl na židli k jídelnímu stolu. Byl jsem si jistý, že ještě před dvěma dny bych si jen nerozhodně kousal ret a přemýšlel nad tím, jestli se to v cizím domě bez vyzvání hodí nebo ne. Ale teď jsem na ten kus dřeva žuchnul tak automaticky a ani jsem si to neuvědomoval.

Po chvíli se Bella posadila naproti mně. Z hrnku se jí valila bílá pára a s ní i vůně letní rozkvetlé louky, ovšem úplně zkažená přidaným cukrem a ostatními sladidly. Kdyby ty tam nebyly, možná bych se toho i napil. Ovšem takhle... Ble.

Dlouhou chvíli bylo slyšet jenom hlasitý tikot nezvykle velkých hodin, dokud si Bella hlasitě nepovzdechla. Hlavu si složila do dlaní, oči na okamžik zavřela a svými kostnatými prsty si začala masírovat spánky. Až teď jsem si všiml, jak působila unaveně. „Co Jennifer?“ zeptala se. Tón měla naprosto lhostejný, jako by se mě zeptala, kolik je hodin, ale já jsem věděl, že to jenom hrála. Musela, bylo to na ní vidět. Kdybych tak mohl vědět, co se jí honí hlavou... Tam bych našel odpovědi na spousty mých otázek.

„Co s ní?“ zeptal jsem se s hranou lhostejností a pohled jsem skrz okenní tabulky upřel na hustý liják za okny. Zamračil jsem se na něj. Neoplýval jsem sice zrovna vřelostí a dobrou náladou, ale tenhle pohled by přiměl k depresi i toho největšího optimistu, který se kdy procházel po téhle planetě.

„Nechovala se dnes nějak divně?“ ptala se dál, v hlase téměř neznalý náznak zvědavosti. Snažila se znít normálně, jako by tenhle rozhovor vůbec nebyl důležitý, jako by šlo jen o to, jak vyplnit dlouhou chvíli. Ale stejně jsme oba věděli, že tohle je víc než důležité.

„Ne,“ odvětil jsem stručně. „Tedy pokud nepočítáš až nadlidskou touhu po čtení,“ usmál jsem se.

I Belle se rty zkřivily do malého pousmání. „Jo, všimla jsem si, že ji ta knížka nějak moc vzala. Co jste četli?“ zeptala se se zájmem.

Pokrčil jsem rameny. „Tak různě. Od pohádky o statečném čeledínovi až po encyklopedii rostli a živočichů Severní polokoule.“ Tiše jsem se uchichtl nad vzpomínkou. Když na obálce tlusté knihy viděla velkého ledního medvěda, očka se jí rozzářila a ona se okamžitě chtěla dát do čtení. Ale když po jedné větě, kterou jsem jí přečetl, zjistila, že tam neumí zvířátka mluvit a ona se tam dozví možná tak to, že tam jsou nízké teploty, ihned požadovala výměnu za něco zajímavějšího.

„Ta holka mě nikdy nepřestane fascinovat,“ zakroutila Bella nechápavě hlavou.

„Proč?“ opáčil jsem.

„To její chování je...“ na chvíli se odmlčela, jak zvažovala správná slova, která by měla vyslovit. „Dost zvláštní,“ vydechla nakonec.

Možná čekala, že na to něco řeknu, ale já jsem se jen opřel do opěradla židle a na stole jsem si nepřítomně mnul prsty o sebe. Dost zvláštní... Tohle už jsme oba dva věděli. Jenomže jsme netušili důvod toho všeho. Proč se tak chová, proč je v jednu chvíli odtažitá, ale v tu druhou už zase přátelská. Proč v noci tak vyvádí, ale vzápětí je jako neviňátko...

Ještě dlouhou chvíli jsem sbíral odvahu na následující slova. Ale pokaždé, když už jsem se nadechoval k řeči, mě opět zaplavily pochybnosti a já jen bezděčně vydechl. Takhle jsem to udělal asi třikrát, dokud jsem si napočtvrté v duchu nevynadal a nevypustil z pusy ta slova dřív, než jsem se stihl sám znovu zarazit. „O čem sis dnes povídala s Trudy? Vypadala celkem rozrušeně. A no... dívaly jste se při tom směrem k nám.“ Vzpomněl jsem si, jak jsem se s Bellou na okamžik střetl pohledem a v podbřišku mě na pár vteřin podivně zašimralo, jak jsem si vzpomněl na barvu tekuté čokolády vpíjející se do mě.

Samozřejmě bych dokázal zopakovat každé slovo, které si ty dvě řekly, možná bych to zvládl dokonce i pozpátku, jenomže Bella nevěděla, že to vím, a byl jsem zvědavý, jestli by mi to pověděla sama od sebe. Jestli ke mně chová takovou obrovskou důvěru, anebo si alespoň myslí, že když - sám jsem se zarazil, když se mi ta slova objevila v mysli, ale když jsem asi tak během tří dlouhých vteřin zvážil, uvědomil jsem si, že je to nejspíš skutečně pravda - mám Jennifer rád, tak by bylo příhodné, abych to věděl.

Znovu si povzdechla. Bylo vidět, že váhá. Dokázal jsem si to představit. Na jedné straně tajemství dobré kamarádky, na straně druhé touha se s tím svěřit. Přímo jí to vyzařovalo z očí. „No... vypadá to, že Jennifer měla v noci malý problém...“ začala váhavě a vzápětí si skousla spodní ret.

 


 

Trochu opožděně všem přejem krásné Vánoce a hodně štěstí do nového roku! Omlouváme se, že tahle kapitola tak trvala, ale odteď už zase bude přibývat normálně. :)

Shindeen a Katie


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Ewik

9)  Ewik (28.12.2010 09:50)

Krásná kapitola

semiska

8)  semiska (27.12.2010 13:59)

Moc pěkná oddychová kapitolka. Jennifer spojí Edwarda a Bellu dohromady, že jo? ;) Těším se na další kapitolku.

7)  zuzka (26.12.2010 22:57)

*bfu *

Lenka326

6)  Lenka326 (26.12.2010 21:25)

Vy nás pěkně napínáte, jak s tajemstvím ohledně Jennifer, tak i se vztahem Belly a Edwarda. Doufám, že už se objeví aspoň náznak toho, o co tu vlastně jde ;)

Evelyn

5)  Evelyn (26.12.2010 13:56)

Jennifer je čím dál záhadnější a vztah Edwarda a Belly hezčí Pomaloučku polehoučku se k sobě přibližují, nádhera

Nosska

4)  Nosska (26.12.2010 13:41)

Nějak to asi nechápu... Neměl by být Edward s Bells? Teď to vypadá, jako kdyby chtěl být s Jenifer. jsem z toho nějaká zmatená...

krista81

3)  krista81 (26.12.2010 01:40)

Tak teď vážně nevím co si o Jennifer myslet, co je vlastně zač? Začíná to být nějaké zamotané

Jen se mi nějak nezdá - co bude s Bellou? Pořád se to nějak nevyvýjí nebo žeby ti dva nebyly spolu ????

Těším se na další díly a hezké svátky i Vám

2)  AMO (25.12.2010 23:48)

Je to krásné a milé .
Jen s kým tady bude Edward??? A Bella je nějak moc čiperná, na to, že je smrtelně nemocná . Ale to nám vysvětlíte později

lied

1)  lied (25.12.2010 23:32)

moc hezký dílek jsem moc zvědavá co se z té Jenifr nakonec vyklube

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek