Sekce

Galerie

/gallery/Kdo hledá, najde.jpg

Povídka navazující na scénu, kdy měla Alice vizi o Volturiových. Je to z jejího pohledu a popisuje její a Jasperovo hledání poloupíra. Je to trochu delší, ale snad se Vám to bude líbit :)

Zase jsem si dělala starosti o Irinu. Odešla z domova, když Tanya a Kate přijaly pozvání na Edwardovu a Bellinu svatbu.

Dneska se objevila v lese u našeho domu, ale když uviděla Jacoba v jeho vlčí podobě, jak je na lovu s Renesmeé a Bellou, znovu utekla.

„Nech to být, Alice. Není naší starostí,“ snažil se mě přesvědčit Jasper. Jen jsem na něj vyplázla jazyk a pokračovala v uklízení. Zrak se mi zastavil na křišťálové váze. Jedna z růží byla zvadlá, a tak jsem ji zvedla a mířila s ní do kuchyně. Chtěla jsem ji vyhodit, ale než jsem stihla cokoli udělat, zachvátila mě vize.

Viděla jsem všechny Volturiovy, jak míří k nám. Celá garda, Aro s Marcusem i Caiem a dokonce i jejich manželky, které nikdy nevycházely z hradu.

Ani jsem si neuvědomila, že mi váza vyklouzla z rukou, dokud se neroztříštila na plno kousků. Cítila jsem na sobě pohledy všech. Rychle jsem se otočila a znovu si přemítala svou vizi a Edward zřejmě se mnou.

Když zalapal po dechu, napětí všech ještě vzrostlo.

„Co?“ zeptal se Jasper a v tom samém okamžiku už stál u mě. Nevšímala jsem si ho. Nevěnovala jsem pozornost ničemu jinému.

„Proč? To se nesmí stát,“ říkala jsem si potichu.

„Co, Alice?“ třásl se mnou Jasper. Neměl rád, když jsem mu nechtěla říct, co jsem měla za vizi.

„Jdou si pro nás,“ řekli jsme s Edwardem zároveň. „Všichni.“ Pořád jsem se nemohla vrátit do reality. Nešlo to. Nemohla jsem tomu uvěřit. Hleděla jsem do Edwardových očí a on zase do mých. Byl stejně zmatený jako já. V jeho očích se zračil strach. Bál se o Bellu a Renesmeé, stejně jako já.

„Kdo?“ zeptala se Rose stísněným hlasem.

„Volturiovi,“ zaúpěla jsem.

„Všichni,“ doplnil mě Edward.

„Proč?“ šeptala jsem. Nenapadal mě žádný důvod jejich návštěvy. „Jak?“ Bála jsem se. Tohle nevěstilo nic dobrého.

„Kdy?“ zeptal se Edward. Nebyla jsem mu schopná odpovědět. Hrdlo mi to nedovolovalo.

„Proč?“ zopakovala po mně Esme s obrovským strachem v hlase.

„Kdy?“ zeptal se Jasper úzkostlivě.

„Ne dlouho,“ řekli jsme s Edwardem zároveň. „V lese bude sníh, i ve městě. O něco déle, než měsíc,“ dopověděla jsem.

„Proč?“ zeptal se Carlisle pochodujíc po pokoji.

„Musejí mít důvod. Možná aby viděli-“ začala Esme, ale já ji přerušila. Jejich návštěva nesouvisela s Bellou.

„To se netýká Belly. Přicházejí všichni – Aro, Caius, Marcus, všichni členové stráží, dokonce i manželky.“

„Manželky nikdy neopouštějí věž,“ odporoval Jasper. „Nikdy. Ani během jižní rebelie. Ani když se je Rumunští snažili sesadit z trůnu. Dokonce ani když lovili nesmrtelné děti. Nikdy.“ To jsem věděla taky. Proto jsem se tolik bála. Volturijská garda byla sama o sobě špatné znamení. Teď ale přicházejí i jejich vůdci.

„Teď přicházejí,“ řekl Edward zamyšleně. Taky mu nedávalo smysl proč. Proč teď a proč všichni.

„Ale proč?“ opakoval Carlisle. „Nic jsme neudělali! A kdyby ano, co by jsme vůbec mohli udělat, že by to na nás uvrhlo tohle?“

„Je nás tu tolik,“ pokračoval Edward. „Chtějí si být jistí, že-“

„To ale není odpověď na tu hlavní otázku. Proč?“ přerušil ho Carlisle. Na chvíli zavládlo ticho, které přerušil Jasper.

„Vrať se zpět, Alice. Najdi, co to spustilo. Hledej,“ naléhal na mě.

„Přišlo to zčista jasna, Jazzi,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nedívala jsem se na ně, dokonce ani na nás. Jen jsem se dívala po Irině. Nebyla, kde bych ji očekávala…“ odpovídala jsem, když mě pohltila další vize.

Irina, člen naší Denalijské rodiny, teď mířila za Volturiovými, kteří na ni již čekali. Byli rozhodnutí po nás jít a Irina jim k tomu zřejmě dá dostatečný důvod. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nemohla jsem uvěřit, že nás Irina zradí. A zřejmě jsem nebyla sama – Edward zalapal po dechu – znovu.

„Rozhodla se, že půjde za nimi. Irina se rozhodla, že vyhledá Volturiovy. A oni se pak rozhodnou… Je to, jakoby na ni čekali. Jako kdyby už byli rozhodnuti, jen čekali na ni…“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Proč by to dělala? Jsme součást její rodiny. Proč nás chtěla takhle zradit. Co jsme jí udělali? A co jim vlastně chce říct?

Celá místnost ztichla. Všichni uvažovali, co jim může chtít.

„Můžeme ji zastavit?“ zeptal se mě Jasper s nadějí v hlase. Nebyla jsem ráda, že ho musím zklamat, ale v téhle chvíli nebyl čas na optimismus.

„Není tu žádna možnost. Už je skoro tam,“ odpověděl za mě Edward.

„Co to dělá?“ ptal se Carlisle, ale nikdo mu nebyl schopen odpovědět.

„Máme proti nim šanci?“ zeptal se Emmett.

„Je jich moc. To nezvládneme,“ zakroutil Jasper hlavou. Emmett chtěl něco namítnout, ale Bella ho přerušila.

„Zamyslete se nad tím, co to odpoledne shlédla,“ řekla a Edward se zarazil. „Jak by Renesmee připadala někomu, kdo ztratil matku kvůli nesmrtelným dětem?“ Nesmrtelné dítě? No jasně, viděla je dneska s Renesmeé.

„Nesmrtelné dítě,“ zašeptal Carlisle. Edward si k Belle a Nessie kleknul a obě je objal. Bál se o ně, stejně jako všichni ostatní.

„Ale ona se mýlí,“ pokračovala Bella. „Renesmee není jako tamty děti. Ony byly zmraženy, ale ona roste, tak moc každý den. Byli nekontrolovatelní, ale ona nikdy neublížila Charliemu nebo Sue, dokonce jim ani neukázala věci, které by je rozrušily. Ona se umí kontrolovat. Už teď je chytřejší než většina dospělých. Není žádný důvod....“ chrlila ze sebe a nedocházela jí jedna důležitá věc. Pokud jde o Volturiovy, nezajímá je to.

„Není to ten druh zločinu, kde by zasedl soud, lásko,“ zašeptal jí Edward. „Aro viděl Irinin důkaz v jejích myšlenkách. Přijdou, aby zničili, ne aby se dali přesvědčit.“

„Ale oni se mýlí,“ trvala na svém. Stále ji neopouštěl optimismus.

„Nebudou čekat na to, až jim to ukážeme,“ řekl Edward potichu a v očích měl bolest.

Měl pravdu. Volturiovi nebudou čekat na naše vysvětlení. Sotva spatří Nessie, zaútočí na nás. Nebudeme mít šanci.

„Co můžeme dělat?“ zeptala se smutným hlasem.

„Budeme bojovat,“ řekl Emmett, když jí nikdo neodpovídal.

„Nemůžeme vyhrát,“ oponoval mu znovu Jasper.

„No, nemůžeme utíkat. Ne s Demetrim za zády,“ podotkl Emmett. Měl pravdu. Demetri by nás ihned vystopoval. „A nevím o tom, že nemůžeme vyhrát,“ podotkl. Neměl rád, když někdo navrhnul utéct z bitvy. „Je tady pár možností ke zvážení. Nemusíme bojovat sami,“ pokračoval.

„Ale taky, Emmette, nemůžeme Quilety odsoudit k smrti,“ oponovala mu Bella. Vždycky se strachovala o smečku, ale teď šlo i Nessie a Jacob by nedopustil, kdyby se jí něco stalo.

„Klid, Bello,“ řekl jí klidně. „Nemyslel jsem smečku. Upřímně - myslíš si, že Jacob nebo Sam budou ignorovat vpád Volturiových? I kdyby se to netýkalo Nessie? Nemluvě o tom, že díky Irině teď Aro také ví o našem spojenectví se smečkou. Ale měl jsem na mysli naše další přátelé,“ uklidňoval ji. Musela jsem mu dát za pravdu. Utéct nemůžeme a boj bychom sami nevyhráli. Potřebujeme něčí pomoc.

„Naše další přátele taky nemusíme odsoudit k smrti,“ řekl Carlisle.

„No,“ pokračoval Emmett „necháme je rozhodnout se. Neříkám, že s námi musí bojovat. Když jen budou stát při nás, jen tak dlouho, aby Volturiovi zaváhali. Bella má nakonec pravdu. Když je přimějeme se zastavit a poslouchat. Třeba to smete všechny důvody k boji…“ vysvětlil svůj plán a na tváři se mu rýsoval úsměv. Po dlouhé době z něho vypadlo zase něco rozumného. Něco, co by nám všem mohlo zachránit krk.

„Ano,“ vyhrkla Esme. „To dává smysl, Emmette. Vše, co potřebujeme, je, aby se Volturiovi na okamžik zastavili. Dost dlouho na to, aby nás vyslechli,“ chytla se příležitosti ochránit svou rodinu.

„Bude zapotřebí pěkná řádka svědků,“ ozvala se konečně Rose tvrdým hlasem. Nesouhlasila s Emmettem, chtěla bezpečí pro celou rodinu, ale to bezpečí nám může zajistit právě jen Emmettův plán.

„Tolik od našich přátel můžeme požadovat. Jen svědectví,“ řekla Esme a její hlas byl nasycen nadějí.

„My bychom to pro ně udělali,“ souhlasil Emmett.

„Budeme muset být pečliví na to, jak je požádáme,“ zašeptala jsem a zadívala se, jak jim to nejlépe říct. „Bude jim to muset být ukázáno velice opatrně.“

„Ukázáno?“ zeptal se Jasper nechápavě. Můj pohled se stočil na Renesmeé a všichni pochopili.

„Tanyaina rodina, Siobhanin klan. Amunův. Někteří z nomádů - Garrett a Mary určitě. Možná Alistair,“ vyjmenovala jsem naše možné spojence.

„Co třeba Peter a Charlotte?“ zeptal se Jasper opatrně.

„Možná.“

„Amazonští? Kachiri, Zafrina a Senna?“ zeptal se Carlisle, ale já zase byla ponořena do svých myšlenek. Věděla jsem, že tady nemůžu zůstat. Musím najít co nejvíce spojenců a poslat je tady. A taky se musím pokusit najít někoho, jako je Renesmeé, abychom přežili. Byla jsem rozhodnuta a to vyvolalo další mojí vizi – džungli. Věděla jsem, co to znamená -  půjdu do džungle najít Amazonky. Vyhnala jsem to z hlavy dřív, než si to stihl Edward přečíst. Vrátila jsem se do přítomnosti a setkala se s Carlislovým pohledem. Okamžitě jsem uhnula. Věděla jsem, že by neschvalovali to, co se chystám udělat, tak jsem jim musela lhát. Ale nedokázala bych to, kdybych se jim musela dívat do očí.

„Nemůžu vidět,“ zalhala jsem.

„Co to bylo? Ta část v džungli. Půjdeme je tam hledat?“ zeptal se Edward naléhavě.

„Nemůžu vidět,“ zopakovala jsem a snažila se si udržet svoje myšlenky. Byl zmatený. Kdyby někdo prokoukl mojí lež, byl by to právě on. Přesto se teď na nic neptal. Zachvacoval ho dost velký strach, aby se mohl zabývat mnou.

„Musíme se rozdělit a spěchat - dříve než se sníh udrží na zemi. Musíme sehnat kohokoliv budeme moci a dostat je sem. Zeptej se Eleazara. Je tu více než jen nesmrtelné dítě,“ plánovala jsem a snažila si vynutit další vizi. Viděla jsem, že někteří odmítnou, ale hodně jich přijde. Budou zvědavi. Vidění mi ale mizelo. Blížil se někdo, kdo mi ho maže.

„Je tu toho tolik. Musíme si pospíšit,“ popoháněla jsem je.

„Alice? Bylo to příliš rychlé - nerozuměl jsem tomu. Co bylo - ?“

„Nemůžu vidět!“ zařvala jsem na Edwarda. „Jacob je skoro tady!“

„Vypořádám se s - “ začala Rose a mířila ke dveřím, ale já ji zadržela.

„Ne, nech ho vejít,“ kroutila jsem hlavou. Nebylo moc času nazbyt. Musela jsem vyrazit.

„Uvidím lépe, když budu dál taky od Nessie. Musím jít,“ vyhrkla jsem. „Opravdu se potřebuji soustředit.  Potřebuji vidět vše, co mohu. Musím jít,“ rozloučila jsem se, ale nikdo z nich netušil, že je to na delší dobu. „Pojď Jaspere, není času nazbyt!“ tahala jsem ho za sebou. Jacob už byl skoro u nás, ale Jasper jen zmateně postával. Trhla jsem mu s rukou a on se konečně probral.

„Pospěšte si!“ křičela jsem, když jsem odcházela. „Musíte je všechny najít!“ naléhala jsem.

„Najít co?“ slyšela jsem za sebou hlas Jacoba, ale to už jsem zrychlila a svou upíří rychlostí vběhla do lesa. Snažila jsem se dostat co nejdále, aby mě Edward nemohl slyšet. Cítila jsem Jasperovu přítomnost hned vedle mě, ale tentokrát mě to neuklidňovalo. Zastavila jsem, až jsem si byla jistá, že jsme dostatečně daleko. Opřela jsem se o strom a sesunula se po něm k zemi.

„Co se děje, Alice?“ zeptal se Jasper vyděšeně.

„Musíme odsud zmizet,“ zašeptala jsem.

„Cože? Proč? Nemůžeme je opustit zrovna teď, potřebují nás,“ nesouhlasil Jasper.

„Potřebují nás, právě. Musíme najít někoho podobného Nessie. Měla jsem vizi, Volturiovi nás neposlechnou. Bude jim to jedno. I kdyby jsme je nakonec porazili, přijdeme o hodně svých,“ odpověděla jsem a začala mě ovládat hysterie.

„Co musíme udělat?“ zeptal se a objal mě.

„Musíme do džunglí. Musí být i nějaký jiný poloupír. Musíme je zachránit.“ Přikývl.

„Tak pojď,“ postavil mě na nohy. Byla jsem ráda, že ho mám. Nevím, co bych si bez něj počala.

„Nejdřív ale musím něco zařídit. Počkej tady na mě, hned se vrátím,“ řekla jsem, políbila ho a odběhla. Běžela jsem do nového domku Belly a Edwarda.

Naštěstí tam nikdo nebyl. Rozhlédla jsem se kolem a nad krbem uviděla knihy. Jednu z nich jsem vzala do rukou a pohladila její obálku. Otevřela jsem ji a vytrhla první stranu. Našla jsem nějakou propisku a začala psát vzkaz rodině.

 

Nehledejte nás. Není času nazbyt. Pamatujte si: Tanya, Siobhan, Amon, Alistair, všechny nomády, které dokážete najít. Na naší cestě budeme hledat Petra a Charlotte. Je nám to tak líto, že vás opouštíme tímto způsobem, bez loučení nebo vysvětlení. Je to pro nás jediná cesta. Milujeme vás.

Několikrát jsem musela přestat psát, jak se mi otřásalo tělo pod potlačovanými vzlyky. Ale tohle bylo to nejlepší, co jsem pro ně mohla udělat. Takhle jsem mohla zachránit alespoň Nessie.

Stránku jsem složila a strčila do kapsy. Znovu jsem vzala do ruky knihu. Potřebovala jsem napsat vzkaz. Vzkaz jen jediné osobě – Belle. Jedině ona mohla vědět všechno a uchovat to v bezpečí před Arem.

Otevřela jsem knihu a na – teď už první – stránce, pod nápisem The Merchant of Venice od Williama Shakespeara, nechala vzkaz. Byla to adresa J. Jenkse. Právníka, kterého Jasper využíval k padělání dokladů. Takhle mohla Nessie zachránit, i kdybychom to my ostatní nepřežili.

Knihu jsem vrátila zpátky a běžela za Jasperem. Byl stále na stejném místě, poslechl mě.

„Jdeme je najít,“ vzala jsem ho za ruku a utíkala k hranici s La Pushskou smečkou.

 

„Musíme s vámi mluvit,“ zavolala jsem do lesa. Věděla jsem, že tam někdo bude. „Je to naléhavé, prosím.“ Zpoza stromů vyšel Sam v lidské podobě, ale kousek za ním se ozývalo ostražité vrčení.

„Potřebujeme přejít přes vaše území. Nic neuděláme. Jenom se musíme dostat k moři,“ prosila jsem. Ostražitě se na nás díval a poté přikývl.

„Půjdu s vámi.“ Tentokrát jsem přikývla já. Váhavě jsem překročila hranici a Jasper mě vzápětí následoval. Otočila jsem se na Sama.

„Slib mi, že o nás neřekneš Jacobovi, dokud tohle nepředáš Carlislovi. Prosím, slib mi to. Jakoby na tom záležel celý váš život,“ žádala jsem a předala mu papír. Moje rodina mi věří, ale nevěděla jsem, jak vezmou můj odchod. Nemohla jsem jim napsat všechny důvody, nesměli nic vědět. Bála jsem se, že si budou myslet, že jsme je opustili. Opustili a nechali je napospas Volturiovým. Ale tak to nebylo.

Rozeběhli jsme se lesem, Sam se mezitím změnil do vlčí podoby a držel se v závěsu za námi. Když jsme doběhli na pláž, na nic jsem nečekala a vběhla do vody, Jasper hned za mnou.

 

Naše první cesta vedla do Californie. Tam naposledy pobývali Charlotte s Peterem.

Došli jsme až k jejich domu a Charlotte vyběhla ze dveří dřív, než jsme stihli zaklepat.

„Jaspere, Alice. Stýskalo se nám. Dlouho jsme se neviděli. Pojďte dál,“ usmála se a uvolnila nám místo ve dveřích.

„Nemáme čas, Charlotte,“ řekl Jasper. „Je doma Peter?“ zeptal se. Ten se vzápětí objevil vedle Charlotte.

„Potřebujeme vaší pomoc. Musíte jet do Forks, za naší rodinou. Ti už vám všechno vysvětlí. Ale není moc času. Musíte vyrazit hned,“ vysvětlil jim.

„Dobře,“ přikývl překvapeně Peter. Hned tam pojedeme.“

„Díky,“ řekli jsme s Jasperem zároveň a zase zamířili k moři.

 

Plavali jsme až do Jižní Ameriky. Ani nevím, jak dlouho nám to trvalo. Ale jedno mi bylo jasné, ostatní se už po nás určitě sháněli a dostali vzkaz od Sama. Najednou jsem měla místo srdce prázdnou díru. Opustila jsem svou milovanou rodinu. Bolelo to, i když jsem měla Jaspera u sebe.

„Vrátíme se včas, Alice. Zachráníme je,“ povzbuzoval mě Jasper. Snažil se mě uklidnit svým darem, ale moje bolest byla na to moc velká. Alespoň kvůli něho jsem se snažila své pocity držet na uzdě.

Na druhý den jsme vylézali na břeh Jižní Ameriky.

„Kudy teď?“ zeptala jsem se. Jasper se na chvilku zamyslel a potom vběhl do lesa, kousek od pláže. Hned jsem se vydala za ním a po chvilce ho dohnala. Netrvalo dlouho a zastavil se.

„Amazonský prales,“ řekl zvučným hlasem a rozhlížel se kolem. Natáhla jsem nosem všechny možné pachy v lese.

„Cítíš je?“ zeptala jsem se Jaspera. Zakroutil hlavou.

„Musíme se rozdělit,“ řekla jsem, ačkoliv jsem se bála být – byť jen chvilku – bez něj.

„Ne, neopustím tě,“ řekl tvrdě.

„Musíš, Jaspere! Musíme je najít,“ řekla jsem zoufale.

„Neopustím tě, Alice. Najdeme je spolu.“ Povzdychla jsem si a nakonec přikývla.

„Tak kudy?“ zeptala jsem se.

„Zkusíme na jih,“ řekl. Objal mě a vtiskl mi polibek do vlasů.

„Najdeme je, Alice. Zase budeme s naší rodinou,“ zašeptal. Přikývla jsem. Chtěla jsem tomu věřit. Chytil mě za ruku a rozeběhl se na jih. Za chvilku jsme zachytili jejich stopu.

„Je čerstvá,“ poznamenal Jasper. „Nebudou daleko.“

„Zafrino, Kachiri, Senno?“ volala jsem, ale jediné, co mi odpovídalo, byla moje vlastní ozvěna. Najednou jsem za sebou uslyšela něčí kroky. Otočila jsem se a uviděla Zafrinu.

„Alice, Jaspere,“ vydechla v údivu. „Co tady děláte?“ zeptala se.

„Přišli jsme vás požádat o laskavost,“ začal Jasper.

„Posloucháme,“ řekla a vedle ní se objevily Senna a Kachiri.

„Naše rodina potřebuje vaši pomoc. Musíte ihned za nimi. Je to velmi důležité. Není čas, abychom vám to tady vysvětlovali. Oni to udělají a potom se svobodně rozhodnete. Jenom prosím, pomozte nám,“ žadonila jsem, ve tváři prosebný výraz. Jasper mě chytil kolem pasu a přitiskl si mě k sobě. Uklidňovala mě jeho společnost, i když… možná je to jeho darem.

„Dobrá,“ řekla Kachiri šokovaně. „Musíme se poradit,“ řekla. Přikývli jsme a čekali na jejich verdikt. Asi po minutě se na nás všechny otočily a Kachiri znovu promluvila.

„Pomůžeme vám,“ přislíbila. Oddechla jsem si.

„Mám ještě jednu prosbu,“ řekla jsem tiše. Pokynuly mi, abych mluvila dál.

„Potřebuju, aby jsi šla s námi, Kachiri.“

„Vy se nevracíte?“ podivila se.

„Musíme vyřídit ještě něco důležitého.“ Podívala se na své sestry a ty jen přikývly.

„Dobře, půjdu s vámi,“ přikývla.

„Děkujeme,“ promluvil Jasper.

„Setkáme se u nás,“ pokynuli jsme Senně a Zafrině a ty se rozeběhly k oceánu, odkud jsem před chvíli dorazili.

„Co je tak důležitého, že jsme se musely rozdělit?“ zeptala se znepokojeně. Se svými sestrami byly jako jeden tvor. Snad nikdy jsem je neviděla odděleně, a teď jsme je o to museli poprosit.

„Edward má dítě. Narodilo se mu s lidskou dívkou. Je to napůl člověk a napůl upír. Volturiovi se o Renesmeé doslechli, ale neví, že není nesmrtelné dítě. Chtějí nás navštívit a bojovat. Chtějí nás zničit už dlouho a tohle je dostatečný důvod. Zaútočí, aniž by si nás vyslechli. Musíme najít někoho, kdo je stejný jako ona. Kdo se narodil upírovi a člověku. Potřebujeme tvou pomoc. Vyznáš se tady lépe, než kdokoli jiný,“ prosila jsem a do mého hlasu se dostávala hysterie.

„Nikoho takového neznám,“ řekla omluvně. „Ale můžeme navštívit pár známých. Možná se někdo najde.“ Svitla mi naděje. Možná, že to doopravdy stihneme za ostatními brzo. Možná, že zachráníme alespoň některé z nich, když už ne všechny.

 

Ani nevím, jak dlouho jsme hledali. Našli jsme několik klanů, ale nikdo o poloupírovi neslyšel, natož aby věděl, kde nějakého najdeme.

Pořád dokola jsem kontrolovala situaci ve Forks. Měli dost svědků, aby donutili Volturiovy zastavit. Renesmeé stále rostla, Emeett pomáhal Belle s výcvikem boje, Kate a Edward zase s ovládáním její schopnosti. A Bella naštěstí pochopila můj vzkaz a vydala se za J. Jenksem.

Už nám nezbývalo mnoho dní, když jsme dorazili do městečka v Argentině. Zastavili jsme se na okraji vesnice, pár metrů od malého domku.

„Tady bydlí Adima s Virdem. Mají mnoho přátel, jsou naše poslední naděje,“ řekla Kachiri. Přikývla jsem a vydala se pomalu k domu. Bylo v něm ticho a tma. Když jsem byla pár metrů od dveří, otevřely se a v nich stál štíhlý muž s dlouhými černými vlasy. Sotva nás uviděl, přikrčil se do obranné pozice. Jasper zavrčel a hned se postavil přede mě. Položila jsem mu ruku na rameno, abych ho uklidnila.

„Nechceme vám ublížit,“ mluvila jsem klidným hlasem. „Jenom potřebujeme vaši pomoc.“

„Co chcete?“  zeptal se, ale stále zůstával ve stejné pozici.

„Virdo, jsou to mí přátelé. Nepřišli nikomu ublížit,“ ozvala se Kachiri. Konečně se uklidnit a narovnal se.

„Co potřebujete?“ zeptal se tvrdým hlasem a stále byl připraven k útoku, kdyby se něco stalo. Pomalu jsem zkracovala vzdálenost mezi námi, až jsem byla pouhé dva metry od něj.

„Hledáme poloupíra. Někoho, kdo je napůl člověk a napůl upír. Je to důležité a spěchá to,“ řekla jsem přívětivým hlasem.

„Pak vám můžu pomoci,“ řekl a mně se zatajil dech. „Na úplném severu pralesa žije žena se svým synovcem. Vyprávěli nám kdysi příběh o jeho zrození. Syn upíra a lidské dívky. Ten chlapec je jediný případ, o kterém jsme kdy slyšeli.“

„Děkuju,“ řekla jsem naplněna štěstím a euforií. Na nic jsem nečekala a vběhla zpátky do lesa. Jasper s Kachiri mě za malou chvilku dohnali. Trvalo asi den, než jsme dorazili k severnímu okraji, ale další odpoledne, než jsme zachytili něčí stopu.

 

Doběhli jsme až k nějaké chýši mezi stromy. Slyšela jsem tlukot srdce, takže tady být musí.

„Je tady někdo?“ zeptala jsem se opatrně. Z chýše vylezla nějaká žena.

„Co si přejete?“ zeptala se a její oči nás pozorně sledovaly. Byla to upírka, tím jsem si byla jistá.

„Hledáme poloupíra. Prý žije se svou tetou někde tady.“

„Proč ho hledáte?“ zeptala se ostražitě.

„Potřebujeme jeho svědectví. Mému bratrovi se narodila dcera. Její matka byla až do porodu člověk. Ale teď hrozí mé rodině nebezpečí. Doslechli se o ní Volturiovi a chtějí ji zničit. Myslí si, že je nesmrtelné dítě, ale i kdyby zjistili pravdu, nejsme si jistí, jestli nezaútočí. Možná se budou bát, že bude stejně nebezpečná jako nesmrtelné děti, a proto potřebujeme pomoc. Potřebujeme svědectví, že poloupíří rostou a nejsou nebezpeční,“ vysvětlila jsem a s očekáváním hypnotizovala ženu.

„Je mi líto, ale neznám nikoho takového,“ zakroutila hlavou. Povzdechla jsem si. Museli jsme je najít. Už nám nezbýval čas.

„I tak děkujeme,“ promluvil Jasper a vzal mě kolem ramen.

„Budeme hledat dál,“ zašeptal, ale já věděla, že to nestihneme. Otočila jsem se a pomalu odcházela, když se za námi ozval mužský hlas.

„Počkejte,“ zavolal na nás a běžel blíž. „Teta mě jenom chtěla chránit. Jestli potřebujete mou pomoc, půjdu s vámi.“ Cítila jsem, jak se mi na tváři rozlil úsměv. Okamžitě jsem se ho objala.

„Děkuju, děkuju, děkuju,“ šeptala jsem. „Ale teď už musíme jít,“ řekla jsem a rozeběhla se lesem k pobřeží. Nestíhali nám a to nás brzdilo, přesto mi stále svítila naděje, že se dostaneme domů včas. Zastavila jsem u pobřeží a čekala, než mě doběhnou.

„Budeme muset plavat,“ řekla jsem a viděla v jejich tvářích překvapení. Nakonec ale přikývli a vběhli do vody. Já však zůstala na břehu prožívajíc vizi.

 

Bella psala na papír nějaké slova. Až když se odtrhla, spatřila jsem nápis RIO DE JANEIRO.

Nechápala jsem, co tím myslí. Proč to píše? Pochybuju, že by zamýšleli útěk. Co je v Rio de Janeiru?

„Co se děje, Alice?“ zeptal se Jasper a tím mě probral ze zadumání. Ostatní už byli daleko od břehu, jen Jasper na mě čekal. Rychle jsem vběhla do vody. Teď byl ten správný čas vše mu vysvětlit.

„Nevím. Bella napsala na papír Rio de Janeiro. Nechápu, co to znamená. Možná se rozhodli pro útěk, kdyby to bylo nevyhnutelné. Bojí se, že to nestihneme,“ vysvětlovala jsem, zatímco jsme plavali za ostatními.

„A stihneme?“ zeptal se opatrně. Podívala jsem se mu do očí a povzdechla si.

„Nevím. Vlci zabraňují mému vidění. Doufám, že jo.“ Povzbudivě se na mě usmál.

„Stihneme to,“ řekl a zrychlil. Za pár minut jsme dohnali i ostatní. Vyprávěli nám svůj příběh. Nahuel není tak rychlý jako úplný upír a tak jsme se po cestě zdrželi.

 

Jen co jsme doplavali k pláži v La Push, vběhli jsme do lesa. Pach vlkodlaků byl slabý. To znamená, že Volturiovi už jsou tady – nebo tady už byli a vlci jsou mrtví. To znamená i zbytek mé rodiny. Potřepala jsem hlavou. Nesměla jsem na to myslet.

Blížili jsme se k louce a já začínala být nervózní.

Probíhali jsem lesem. Všude kolem se mísily pachy desítek upírů, přesto byl až hrozivý klid. Vlci oslepili mé vize, nevěděla jsem jestli nejdeme pozdě.

„Jsme tady, Edwarde! Máme důkaz, naši záchranu,“ pomyslela jsem si a doufala, že to Edward zachytil.

„Ano!" slyšela jsem lehké zasyčení. Byl tam, byl živý, bitva se ještě nestihla rozpoutat. Snažil se s Arem dojednat ještě chvilku času.

„Ještě chvíli, Edwarde! Pozdrž je,“ prosila jsem. Nikdy dřív se mi upíří běh nezdál tak pomalý jako teď.

„Pospěšte si!“ sykla jsem na ostatní. Chtěla jsem už být u ostatních. Chtěla jsem je drtit v náručí, chtěla jsem vědět, že jsou v bezpečí.

„Aro požádal bys Jane aby přestala útočit na moji ženu?" slyšela jsem Edwardův hlas. Ta malá mrcha, jak ráda bych jí teď zakroutila krkem.

Od okraje lesa nás dělilo jen pár sekund.

„Proč se k nám nepřipojíte, Alice?" zavolal Edward s radostí v hlase. Po vyslovení mého jména se celou loukou rozlehl zběsilý šum. Šum, těch, kteří nemohli uvěřit, že jsem se vrátila.

Pak nastalo hrobové ticho, všichni v očekávání, až se připojíme k rodině.

Těsně na okraji lesa jsem zpomalila a na louku vstoupila už lidským krokem. Sotva jsem uviděla svou rodinu, měla jsem chuť se za nimi rozeběhnout, ale teď na to nebyl čas.

Všechny pohledy byly směřované na nás, ale já si jich nevšímala. Šla jsem stále dál a přibližovala se k mé rodině. Všimla jsem si mlhy, která je obklopovala. Mlhy, kterou vyzařovala Alecova schopnost. To znamená, že se Bella zlepšila ve své dovednosti, dokázala roztáhnout svůj štít dostatečně daleko, aby pokryla všechny, které potřebovala.

Přeskočila jsem mlhu, která se plížila po zemi a ucítila jsem, jak pronikám jejím štítem. Jasper s ostatními mě následovali. Došla jsem až k Edwardovi a ovládla jsem nutkání se na ně vrhnout. Všichni věděli, že není času nazbyt a natáhli ke mně jen své ruce. S úsměvem jsem se postavila vedle Edwarda a čekala až znovu promluví.

„Po čas těchto posledních týdnů Alice hledala své vlastní svědky… A nevrátila se s prázdnýma rukama,“ řekl vítězným tónem. „Alice, proč nepředvedeš svědky, které jsi přivedla?“ řekl, aniž by se na mě podíval.

„Čas pro svědky uplynul! Oznam svoji volbu, Aro!“ vykřikl Caius. Byl tímhle bojem až moc posedlý. Chtěl nás zničit a já jsem mu právě překazila plány. Aro ho umlčel, aniž by odtrhl zvědavý pohled ode mě.

Pomalým krokem jsem postupovala dopředu a zastavila se až v čele skupiny.

„Tohle je Huilen a její synovec, Nahuel,“ ukázala jsem na cizince.

„Mluv, Huilen. Podej nám svědectví kvůli kterému jsi přišla,“ vyzval ji Aro.

Huilen i Nahuel vypověděli svůj příběh. Příběh, jak se Huilenině sestře narodilo dítě. Dítě, které měla s upírem. Dítě, které zabilo svou matku a Huilen přeměnilo v upíra – Nahuel.

 

„Mí drazí,“ zvolal Aro. „Dnes nebudeme bojovat,“ rozhodl nakonec a jeho garda odešla.

„Jsem tak rád, že jsme vše mohli vyřešit bez násilí. Můj příteli, Carlisle. Jakým potěšením mi je, moci tě znovu nazývat přítelem!“ řekl a já měla chuť utrhnout mu hlavu. A nebyla jsem v tom zdaleka sama. „Doufám, že nezůstali žádné zlé dojmy. Vím, že chápete přísnou zátěž kterou musíme nést na svých ramenou.“ Zátěž? Spíše strach. Strach z toho, že by je někdo mohl sesadit z trůnu.

Carlisle se s ním rozloučil a když všichni Volturiovi zmizeli mezi stromy, loukou se ozývaly úlevné vzdychy. Bylo po všem, zatím.

Všichni se začali radovat. Byli šťastní, že nedošlo k boji. Tedy, všichni až na Rumuny.

Oslavy se z louky přesunuly do domu. Někteří se vraceli domů, ale ti, co zůstali, poslouchali Edwardovo vyprávění. Věděl toho více, než kdokoli jiný, díky jeho schopnosti.

Seděla jsem vedle něj a hlavu měla položenou na jeho rameni, stejně jako Bella z druhé strany. Užívala jsem si znovu ten pocit. Pocit, že jsme v bezpečí. Užívala jsem si, že jsem zase s celou svou rodinou, se všemi, které miluju.

Užívala jsem si to, dokud Bella nechtěla vysvětlení.

Povzdechla jsem si.

„Prostě to vypusť z hlavy, Bello," snažila jsem se ji přesvědčit. Nechtělo se mi to vysvětlovat.

„Jak jsi mi to mohla udělat, Alice?" zeptala se nevěřícně.

„Bylo to nutné,“ odpověděla jsem s klidem.

„Nutné?“ vykřikla. „Úplně jsi mě přesvědčila o tom, že všichni zemřeme! Týdny byla ze mně troska,“ obviňovala mě.

„Mohlo to tak být,“ bránila jsem se. „V takovém případě bylo potřebné, aby ses připravila na Nessiinu záchranu.“

„Ale ty jsi věděla, že byly taky jiné možnosti,“ nedala se odbýt. „Věděla jsi, že byla naděje. Napadlo tě někdy, že bys mi mohla říct vše? Vím, že Edward si měl myslet, že jsme ve slepé uličce kvůli Arovi, ale ty jsi to mohla říct mně.“ Všichni v domě nás poslouchali. Jediné, co se ozývalo, bylo Renesmeéino srdce a její dech.

„Nemyslím. Ty prostě nejsi tak dobrá herečka,“ bránila jsem své činny.

„To bylo o mých hereckých schopnostech?“ zeptala se nevěřícně písklavým hlasem.

„Oh, sniž to o oktávu, Bello,“ okřikla jsem ji. „Tušíš vůbec, jak složité bylo všechno přichystat? Nebyla jsem si ani jista, že existuje někdo jako Nahuel. Vše, co jsem věděla bylo, že bych měla hledat něco, co jsem neviděla! Zkus si představit hledání naslepo. Není to ta nejjednodušší věc, co jsem kdy udělala,“ bránila jsem se a probodávala ji pohledem.

„Navíc jsme museli poslat zpátky klíčové svědky, jako kdyby jsme neměli dost naspěch. A pak po celou dobu držet oči otevřené pro případ, že by jste se rozhodli hodit mi další instrukce. V určitém bodě si budeme muset říct, co přesně je v Riu. Před tím vším, jsem musela zkusit vidět každý trik, který mohli udělat Volturiovi a dát vám těch pár vodítek, co jsem mohla, takže by jste byli připraveni na jejich strategii, a měla jsem pouze pár hodin k dohledání všech možností,“ chrlila jsem ze sebe. „Nejdříve ze všeho, jsem se musela ujistit, že jste všichni přesvědčeni, že jsem s vámi vypekla, protože Aro si musel být jist, že jste neměli nic ponecháno v rukávu. Jinak by nikdy nesouhlasil tak, jak to udělal. A jestli si myslíte, že jsem se necítila jako hlupák-“ zvyšovala jsem hlas i rychlost mluvy, ale Bella mě přerušila.

„Dobře, dobře! Promiň! Já vím, že to bylo drsné taky pro tebe. To jen že...“ zarazila se. „No, stýskalo se mi po tobě jako blázen, Alice. Už mi to znovu nedělej,“ prosila. Musela jsem se zasmát jejímu výrazu. Slíbila jsem jí to, ale v hloubi duše jsem věděla, že bych to udělala znova, kdyby byla potřeba. Teď jsme ale v bezpečí. Možná na měsíc, na rok, ale možná na déle. To nikdo z nás nevěděl. Ale byli jsme si jistí, že se s Volturiovými ještě někdy setkáme. A někdy se ten boj musí odehrát. Ale do té doby si musíme užívat svou věčnost.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

7)  Jalle (06.08.2013 21:26)

Napísala si to veľmi zaujímavo.

6)  kajka (06.03.2012 15:31)

Děkuju za doplnění TS skládačky. Moc hezké.

Alda

5)  Alda (19.03.2011 15:06)

Nádhera !!! Děkuju moc !!!

4)  dudok (03.09.2010 23:25)

je to proste krasa

3)  Ewik (26.04.2010 13:58)

Moc krásná povídka. moc hezky se mi to četlo, jako by to psala sama Stephenie :-):-P

2)  lentilka (23.04.2010 19:45)

Skvěle. Krásně napsané. Skvělé čtení. Dík

sakraprace

1)  sakraprace (23.04.2010 19:21)

Moc krásná povídka. Vždy mě zajímalo, jak to jejich hledání asi probíhalo, tvoje fantazie je krásná. Díky

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek