Sekce

Galerie

/gallery/jsitenpravy.jpg

Co kdyby Zatmění neskočilo tak, jak je v knize? Co kdyby Edward Bellu přemluvil, aby byla s Jacobem? Jak by to dopadlo? Bude Bella navždy žít s Jacobem? Budou šťastná rodina? Nebo to nevyjde? A kdo je pro Bellu ten pravý?

Přeji příjemné čtení!

Vaše Ode

Jsi ten pravý

Nebyla to jeho chyba. Byla to moje chyba.

To já jsem nebyla ta pravá pro něj. Teď když jsem nad tím přemýšlela, tak jsem nechápala, jak jsem to vlastně dokázala, jak jsem dokázala opustit Edwarda. Ale bylo to jeho přání, abych byla s Jacobem, abych si nakonec vybrala jeho, že to on je ten lepší.

Pamatuji si ten večer, co mi to navrhl. Byla to dlouhá a prohádaná noc. A skončilo to tak, jak chtěl Edward. On si to přál a vypadalo, že mu to udělá radost, když se nakonec rozhodnu pro Jacoba. A tak jsem to udělala.

Vždy jsem si myslela, že Edward je typ, který se nevzdává... Spletla jsem se. Vzdal se a co bylo nejhorší, že se vzdal mě.

Nemohla jsem to pochopit. Nemohla jsem pochopit, jak jsem to udělala. Jak jsem to dokázala. Bála jsem se, že mě to bude bolet stejně, jako kdysi, když mě opustil, ale bolest nepřišla.

Nedokážu popsat slovy, jak moc měl Jacob radost, když jsem mu řekla, že zůstanu s ním. Sliboval mi hory doly, sliboval mi, že nebudu litovat, že spolu prožijeme dlouhý a šťastný život... No, ani jedno nedodržel.

Nešla jsem na vysokou, neměla jsem na ni, a tak jsem si chtěla najít nějakou práci. Ve Forks to však nebylo možné, proto jsem se chtěla přestěhovat jinam. Tedy, těch důvodů se odstěhovat bylo víc, třeba ten, že jsem nechtěla být ve městě, kde mi vše připomínalo Edwarda.

Nikdy jsem si nemyslela, že najít práci bez vysoké, jen se středoškolským vzděláním, bude tak těžké... Nakonec jsem to dokázala, našla jsem si práci v Phoenixu, což mělo i své výhody – mohla jsem se s Jacobem nastěhovat do mámina domu. Byla jsem ráda, že ho neprodala, jak měla v úmyslu.

I přes to, že Jacob nebyl se smečkou měnil se tu a tam ve vlkodlaka. Nechápala jsem ho, ale on to tak chtěl a tak jsem to respektovala.

Vždy jsem věděla, že jsem trochu naivní, ale že tolik, to jsem opravdu netušila. Na domácnost jsem byla sama, stejně tak na vydělávání peněz. Jacob chodil na střední, kterou si chtěl v klidu konečně dodělat. Nebyl zvyklý někde celý den prosedět a pak ještě doma sedět nad učením.

Myslela jsem si, že by si třeba mohl najít brigádu a aspoň trochu mi pomoct s penězi. Bohužel se tak nestalo... To že měl dobrou kondici, a celkově že byl sportovní typ, využil trenér na jeho škole. Takže k tomu všemu hrál za školní tým fotbal, takže doma se ukázal až večer.

Velmi brzo jsme padli do stereotypu – on student, kterého zajímá jen fotbal a tu a tam učení, já účetní jedné menší firmy, která má práce nad hlavu plus k tomu bonus – starání o domácnost. Tu a tam mi pomohl, což byl svátek, nebo si mě tím chtěl udobřit a zbavit mě špatné nálady, které jsem někdy měla? Sama nevím.

Když jsem si v práci stěžovala kamarádkám, nechápaly mě. „Copak můžeš chtít po klukovi, aby ti pomáhal?“ „Jo a k tomu všemu je mladej!“ Až po nějakém čase jsem si uvědomila, že jsem na to nebyla zvyklá, na takovýhle život. Doposud jsem chodila jen do školy, tu a tam do práce a starala se o Charlieho, který nebyl tak náročný, jako Jacob. A když jsem to nezvládala, pomohl mi Edward...

Nebudu to popírat – myslela jsem na Edwarda... A častěji, než bych měla. Ale já na něj musela myslet. Je šťastný? Co právě asi dělá? Studuje opět střední? Nebo šel na vysokou? Nebo třeba pracuje? Společně s rodinou se odstěhovali druhého dne, kdy jsem se s Edwardem pohádala. Alice se se mnou opět nerozloučila...

Nemyslela jsem nejen na Edwarda, ale na celou jeho rodinu. Když jsem byla sama a měla moc práce, prostě jsem na chvíli vypnula a vzpomínala, či přemýšlela, jak se mají, co dělají... Nikdy jsem si však nedovolila na ně myslet dlouho.

Než jsem se nadála, Jacob měl dodělaný ročník, začaly mu prázdniny a začal chodit na brigády. O prázdninách jsme jeli na týden do Forks a La Push. Charlie nikdy neskrýval, jak je šťastný, že jsem s Jacobem.

A jak přišly prázdniny, přišlo naše první výročí. Rok jsem chodila s Jacobem. S Edwardem jsem to nikdy neslavila. Vlastně jsem neměla kdy... Když to byl rok, tak byl pryč...

Jacob na náš vztah šel pomalu, přesně jak jsem si přála a za což jsem mu byla vděčná. Ale věděla jsem, že ten další krok někdy budeme muset udělat... A udělali.  Nemůžu říct, že bych toho litovala, bylo to skvělé, v tu chvíli geniální... Ale já si tuhle chvíli, svoje poprvé, představovala s někým jiným... Nikdy jsem to před Jacobem nedala najevo. Nemohla jsem, ranila bych ho.

Během prázdnin stereotyp zmizel. Bylo to úplně jiné. Jenže prázdniny skončily a vše se vrátilo do starých kolejích. Tedy, ne tak úplně. Povýšili mě. Měla jsem z toho ohromnou radost, konečně jsem nemusela dřít od rána do večera.

Existuje jakýsi zákon schválnosti. A mě mohlo být jasné, že u mě bude stoprocentně bude fungovat. V jednu chvíli jste šťastní jak blecha a v druhý padnete na dno. Já sice úplně nespadla, ale rána to pro mě byla. Zjistilo se totiž, že jsem neplodná. Jaká ironie! Edward mě opustil kvůli tomu, abych žila dlouhý, šťastný a lidský život a kvůli tomu, že on mi děti nemohl dopřát. V tom se pletl. Nikdo mi je nemohl dopřát.

Nebyla jsem schopná s Jacobem týden promluvit, nedokázala jsem to. Jednou jsem se totiž nachytala při myšlence, že bych od něj odešla a zkusila nějak najít Edwarda... Chyběl mi. Potřebovala jsem nejen to horké objetí, ale taky to ledové a pevné. Jacob moje chování chápal, což jsem byla ráda. Moje radost vzrostla, když mi řekl, že mu to nevadí.

Nakonec jsem se z toho podivného stavu dostala. Doma to bylo zakázané téma, nechtěla jsem se o tom už bavit, bylo to až moc bolestivé. Na pár týdnů to byl Jacob, který se o vše staral, já jen chodila do práce. Byla jsem jako stroj, který vynechal pár úkolů.

V tom možná začal náš problém. I když jsem se snažila, vztah mezi mnou a mým přítelem nebyl takový, jako před tím. Snažili jsem se, hlavně já, protože já to pokazila... Ale nešlo to. Vždyť mít dítě byl vlastně jediný pořádný důvod, proč jsem s Jacobem byla. Ano, milovala jsem ho, ale to jsem milovala i Edwarda.

O půl roku později přišel Jake s první novinou, která pro mě však tehdy byla neškodná – jeden z jeho přátel zjistil, že bude ve škole nová holka. Litovala jsem ji, sama jsem to kdysi zažila, ale tady ve Phoenixu to neměla tak těžké, jako já ve Forks. Tady jsem sotva znala sousedy...

Teď se tomu musím smát – Jacob nechápal, co je na té nové holce tak zajímavého, pořád byl zamilovaný do mě. Nebo co do mě byl... Nemohla jsem to teď s určitostí popsat.

I když jsem se vrátila do normálního stavu, opět jsem pracovala na plný úvazek, starala se o domácnost, účty..., Jacob mi i nadále pomáhal. Byl ke mě pozornější, milejší, více jsem se s ním smála. A mě to najednou nepřišel vztah dvou milenců, ale dvou nejlepších kamarádů...

Ten den byl úplně levý. Vše mi padalo z rukou, na vše jsem zapomínala, byla jsem unavená, náladu jsem měla téměř na bodě mrazu. Myslela jsem si, že ten den nemůže být horší... Byl. Mohlo mi být jasné, že to všechno má být nějaké znamení. Myslím, že ten den si budu pamatovat navždy.

Když jsem přišla domů, Jacob byl už doma. Což bylo neobvyklé. Bývala jsem to já, kdo přijde dřív domů, nikdy ne naopak. I když neměl trénink, vždy někam s kamarády zašel, nebo šel do knihovny... Tenkrát seděl na sedačce v našem obývacím pokoji, byl celý ztuhlý, napjatý a díval se na televizi, kterou ani neměl zapnutou. Hned jsem poznala, že se něco děje. Počítala jsem se vším možným, jen ne s tím, co mi řekl on.

Otiskl se. Do té nové holky. Poznala jsem na něm, že mi nelže, oči mu svítili nadšením, radostí. Jako by byl celý život slepý a najednou vidí... Přesně tak, jak mi to kdysi popisoval. Ten den mi řekl, že tomu nevěří. Opět mi to přišlo ironické.

Vyrazil mi tím dech, ale co jsem mohla dělat? Bránit mu? Nemělo to cenu, on by si našel cestu. Nechala jsem ho jít. Nic jiného jsem nemohla dělat. Rozešli jsme se, ale Jacob neměl kam jít a tak zatím zůstal u mě. Měsíc se mnou ještě bydlel, pak ji řekl své tajemství a společně se rozhodli se odstěhovat zpět do La Push.

A já zůstala sama. Úplně sama. Práce se najednou stala věc číslo jedna. Byla to jediná věc, pro kterou jsem žila, která mě nemohla jen tak zklamat. Po čase mě opět povýšili, ale tentokrát jsem to slavila jen se svými přáteli z práce. Chápali mě a Jacoba nenáviděli, mysleli si totiž, že to udělal kvůli tomu, že se mnou mít děti prostě nemůže. Bylo těžké jim vysvětlovat, že já prostě nebyla ta pravá.

Po nějakém čase jsem byla přepracovaná a já potřebovala dovolenou. Šéf mi dal dva týdny, prý to mám za to, jak tvrdě pracuji a já se rozhodla po dlouhé době navštívit Charlieho. Ten už neměl Jacoba tolik v lásce, jako kdysi.

Nikdy by mě nenapadlo, že to bude zřejmě ta nejsprávnější věc, kterou kdy udělám a jak moc mi pomůže.

Moje cesta do Forks byla stejná jako kdysi. Do Seattlu, odtud do Port Angeles, jen tam byla menší změna. Tentokrát pro mě nepřijel Charlie, jela jsem vlakem. Kolegyně mě nechápaly, proč chci jet někam, kde bude blízko můj bývalý, ale já nejela za ním, ale za svým otcem.

Měla jsem skvěle vše naplánované, vše mi mělo skvěle vyjít. V Seattlu jsem měla hodinu čas a já se rozhodla se podívat po obchodech, které byly v letištní hale. Už dlouho jsem si nedopřála nic na sebe a teď jsem to chtěla napravit...

„Bello?! Jsi to ty?“ ozval se za mnou krásný zvonkový hlas. Hned jsem věděla, komu patří. Rychle jsem se otočila a tak ji spatřila. Na rozdíl ode mě se vůbec nezměnila.

„Alice! Tak ráda tě vidím!“ Vážně jsem ji ráda viděla, nadšeně jsem ji objala a znovu se na ni podívala. Nic se nezměnilo, vůbec nic, byla stejná.

„Co ty tady?“ ptala se mě, zatím co jsme společně procházeli obchod.

„Letím za Charliem... Už jsem ho dlouho neviděla,“ vysvětlila jsem a radši jsem rychle změnila téma. Nechtěla jsem ji říkat, jak to dopadlo mezi mnou a Jacobem. „Spíš mi řekni, co ty tady? Jsi tu sama? Nebo jste tu všichni? Bydlíte někde poblíž?“

„Zadrž!“ zatavila moji palbu otázek, krátce se zasmála a pak mi na vše v klidu odpověděla.

Dozvěděla jsem se, že právě žijí v Minnesotě, ale teď byla s Jasperem na týden v Kanadě, že tentokrát nechodí na střední, ale na vysokou, Carlisle opět pracuje jako doktor, Esme dělala pro nějakou menší firmu, pro kterou navrhovala domy a pokoje. Žili normálně, jako bych nikdy nebyla...

Vždy, když se rozhovor stočil aspoň trochu ke mě, jsem se opět začala vyptávat na ni, na její rodinu a neodolala jsem a zeptala se i na Edwarda.

„Docela dobře,“ odpověděla na moji otázku, když jsem se ptala, jak se má. „Víš... Myslím, že mu pomáhá to, že jsi šťastná.“

Kdyby jen tak věděl. A Alice taky. Ale nic jsem ji neřekla, nechtěla jsem. Nakonec se k nám přidal i Jasper. I jeho jsem ráda viděla a stejně jako jeho milá, ani on se nezměnil. Objal Alici kolem pasu a já se musela usmát.

„Vypadáte dobře... Vůbec jste se nezměnili,“ řekla jsem, když jsem se na ni tak dívala.

„Za to ty ses změnila! Ty dlouhé vlasy ti sluší! A ten střih! Že by jsi konečně měla trochu cit pro módu?“ usmála se na mě. Krátce jsem se usmála. Kdyby věděla, že za poslední dva roky jsem byla u kadeřnice jen jednou a to před necelým týdnem, nevím, jak by se zachovala.

„Na jak dlouho tu budeš, Bello?“ zeptal se mě Jasper, který měl na tváři mírný úsměv. Možná to bylo tím, že Alice byla nadšená a šťastná. A když byla Alice, tak byl i Jasper.

„Na dva týdny... Možná ani ne. Ještě uvidíme,“ pokrčila jsem neurčitě rameny. Vážně jsem netušila, jak dlouho tam budu. Plánovala jsem tak deset dní...

„A nechceš letět s námi? Všichni tě rádi uvidí!“

„Já nevím, jestli je to dobrý nápad,“ kroutila jsem se. Tohle jsem nečekala. Ona mě pozvala k nim? V tu chvíli mi to přišlo nenormální, k nepochopení.

Alice mě pak přemlouvala tak dlouho, dokud mi neletělo letadlo. Ona si to představovala strašně jednoduše. Ale ono to tak nebylo. Nakonec jsem odletěla do Port Angeles a za sebou nechala zklamanou Alici...

Charlie byl rád, že mě zase vidí a že u něj na nějaký čas zase budu. Neřekla jsem mu, jak dlouho. Bylo vidět, jak je zklamaný, že mi vztah s Jacobem nevyšel. A to ještě nevěděl to, že z něj nikdy nebude dědeček... Říkat mu to po telefonu se mi tenkrát nechtělo, tohle jsem mu musela říct do očí, musela jsem cítit, že je tu se mnou. Ten čas mu to říct právě přišel.

Byl překvapený a možná i zklamaný, když jsem mu to řekla, ale nakonec to vzal a utěšoval mě, že se nic neděje, ať se kvůli tomu netrápím. Měla jsem pocit, že i Charlie si myslí, že mě Jacob opustil kvůli tomu... Pamatuji si, jak tam pět minut seděl a nebyl schopen žádného pohybu, díval se před sebe a zhluboka dýchal. Jak jinak měl reagovat na „Jsem neplodná“?

Týden jsem bloumala po Forks. Zašla jsem i za Angelou, která byla na víkend doma a která chystala svatbu s Benem. Byla jsem ráda, že je šťastná, že ji vše vychází, jak má. Angela byla vždy všímavá dívka, takže na mě poznala, že se něco děje.

Řekla jsem ji pravdu, tedy nemohla jsem úplně všechno, ale víte, jak jsem to myslela. Řekla jsem ji i o tom, jak jsem na letišti potkala Alici, jak moc mi Edward chybí a jak ráda bych ho zase viděla.

„A víš kde momentálně bydlí?“ zeptala se mě Angela.

„Jo, Alice mi to řekla. Proč?“ Nechápala jsem, kam tím míří.

„Tak proč za ním neletíš? Určitě tě rád uvidí,“ mrkla na mě Angela. Zůstala jsem na ni koukat jak tele na nový vrata.

„Nemůžu k nim jen tak přijít...“

„Proč by ne? Řekni mi jednu věc, Bello,“ požádala mě Angela, která byla pořád klidná, nevšímala si toho, jak jsem tam vyváděla.

„Miluješ Edwarda?“ zeptala se mě a já na ni opět vyvalila oči.

„Cože?“

„Miluješ Edwarda?“ zopakovala svoji otázku.

„Nikdy jsem nepřestala,“ špitla jsem.

„Tak vidíš! Na co čekáš, Bello? Jeď za ním!“

Váhala jsem pak celý den. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jestli mám poslechnout radu od Angely, nebo poslechnout svůj rozum. Ale moje srdce říkalo něco jiného. Bylo to těžké rozhodování. A jak jsem se nakonec rozhodla?

Nikdy jsem se tak rychle nebalila jako ten večer. Charliemu jsem řekla, že mi volali z práce. Přeci jen jsem mu nemohla říct, co mám v plánu. Děkovala jsem Alici, že mi odpověděla na všechny moje otázky.

Měla jsem štěstí, jedno letadlo mělo letět za půl hodiny, neváhala jsem a koupila si letenku. Štěstí bylo zřejmě na mé straně, vše mi vycházelo, jako by chtělo, abych byla s Edwardem.

Vůbec jsem nepřemýšlela, co dělám. Prostě jsem jednala, rozum jsem ignorovala, řídila jsem se srdcem... Jak dlouho jsem to nedělala! Po dlouhé době jsem dělala něco, co jsem chtěla já a ne lidi kolem mě. Byl to skvělý a osvobozující pocit!

Takže jsem si vůbec nelámala hlavu s tím, že nevím, kde přesně bydlí. Vystačila jsem si s informací, že bydlí v Minnesotě, kousek od města Minneapolis. Někdy je vážně fajn, když někdo vidí cokoliv, co hodláte udělat.

Čekala tam na mě, na tváři měla krásný a upřímný úsměv. Hned, jak jsem vystoupila z letadla, ke mě přiskočila a pevně, ale přesto opatrně, objala.

„Jsem tak ráda, že jsi tady! Nebudeš mít, doufám, problém, že ne?“ ptala se mě, v hlase nadšení. Věděla jsem, na co naráží – na Jacoba.

„O to se neboj, Alice. My... My se rozešli.“

Vyvalila na mě svoje oči, které měla momentálně zlatavé. „Cože? Jak to? Co se stalo?“

„Otiskl se. Edward se pletl, nejsem ta pravá pro Jacoba,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Ach můj bože!“ vyjekla, ale hned pokračovala, „kdy?“

„Před půl rokem.“

Alice mě znovu objala. „Proč jsi nic neřekla, když jsme se viděli před týdnem?“

Jen jsem pokrčila rameny. Co jsem jí měla říct? Že mě to stále bolí? Že se o tom nechci bavit?

Alice byla stále hrdý vlastník svého žlutého Porsche, které milovala a pořád si jej vychvalovala. Kromě toho, že mělo více najetých kilometrů, se vůbec nezměnilo. Bylo stejně rychlé, motor mělo tichý, sedačky byly pohodlné.

Opět bydlely za městem, stejně jako ve Forks, byl jejich dům schovaný v hustém lese. A stejně jako ve Forks, i tenhle dům byl nádherný.

„Edward neví, že jsi tady. Neukázala jsem mu tu vizi,“ informovala mě Alice, když jsem vystoupila z auta.

„Aspoň bude překvapený. Kde je?“

„Dovedu tě k němu,“ chytla mě za ruku a vedla mě do domu. Co na tom, že moje zavazadla nechala válet na zemi...

Cullenovi vypadli překvapeně a šťastně, že mě vidí a Esme mě chtěla obejmout, ale Alice si jen přiložila prst na rty a táhla mě po schodech nahoru. Koukla jsem se na Esme, omluvně se usmála a pokrčila rameny.

Alice se zastavila až na konci chodby, před zavřenými dveřmi, za kterými jsem slyšela známou skladbu, kterou jsem neslyšela už dva roky – moji ukolébavku. Hned mi bylo jasné, čí je to pokoj. Koukla jsem se na Alici a ta přikývla.

Chytla jsem za kliku a potichu otevřela dveře. Hned jsem ho spatřila. Tenhle pokoj byl větší, než měl ve Forks. Ale velmi se mu podobal. Velice mě udivilo, že tu měl postel, kterou kdysi koupil pro mě, abych měla na čem spát... Opět měl celou jednu stěnu prosklenou.

Můj anděl seděl na béžové sedačce, naproti posteli, měl zavřené oči, jednu ruku ve vlasech, druhá imaginárně hrála na klavír. Najednou se pousmál, dál však hrál a měl zavřené oči.

„Esme se za tebe bude stydět, Edwarde. Máš návštěvu a ani ji nepřivítáš,“ ozvala se za mnou Alice, pak však zavřela dveře a slyšela jsem, jak se zasmála.

„Co to me...“ zavrčel Edward a otevřel oči. Když mě spatřil, ztuhl.

„Ahoj,“ hlesla jsem potichu. Musela jsem se usmát jeho reakci.

„Bello...“ vydechl, ruka mu padla na koleno a druhá vyjela z vlasů.

„Pššt,“ zašeptala jsem a šla si sednout vedle něj. Byl to skvělý pocit zase sedět vedle něj, cítit jeho blízkost, jeho chlad. Chvíli jsem si vzájemně dívali do očí.

„Jsi ten pravý... Vždy jsi byl,“ zašeptala jsem, pak ho objala kolem krku a spojila naše rty.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Lioness

11)  Lioness (27.08.2010 17:24)

No, přišlo mi to trochu nelogické a neuvěřitelné. Bella by se nechala přemluvit k životu s Jacobem a nebyla by v depresi? A chování Jacoba mi taky tak úplně nesedělo.
K tomu ještě ta Alice... ta by rozhodně měla poznat, že Bella není v pořádku. Spokud ne ona, tak Jasper určitě.
Opakování slovesa být, jak už bylo psáno, taky příliš nepomáhalo k tomu, abych se do příběhu ponořila.
Četla jsem od tebe už mnohem lepší věci.

Elizabeth

10)  Elizabeth (27.08.2010 12:53)

Moc se mi to líbilo

milica

9)  milica (26.08.2010 14:49)

Krásná povídka. A ten konec, no prostě nádhera

MejBi

8)  MejBi (24.08.2010 18:55)

Silvaren

7)  Silvaren (23.08.2010 17:57)

Díky za krásný příběh a hlavně ten konec je naprosto úžasný.


Ale bohužel musím taky říct, Odehnalko, že jsem skoro nepoznávala Tvůj styl. Jsem úplně zblázněná do Tvé povídky You don´t know, jejíž styl je vážně skvělý, čte se jedna báseň. Z téhle povídky jsem Tě ale skoro nepoznala.

Povídce by slušelo víc různých sloves, jak už psala Ambra, neopakovat stále být, a vyvarovat se opakování stejných slov (Když jsem přišla domů, už byl doma.) Je tam taky několik hrubek a sem tam chybí čárky v souvětích.

Nechci Tě urazit, ale vím, že Ty to prostě umíš líp.:)

ambra

6)  ambra (23.08.2010 16:47)

Moc hezký příběh, mám ráda nepřeslazené verze. Několik dokonce velmi originálních míst. Mám jen dvě malé (velké?) připomínky. Strašně moc chyb (v příčestí, mně/mě...) a hlavně - sloveso "být" bys měla používat jako vzácné koření. Kvůli jeho "přemnožení" jsem měla problém soustředit se na samotný příběh, což je určitě škoda. Ta povídka je vážně dobrá, určitě by stálo za to ještě tyhle drobnůstky dopilovat...;)

5)   (23.08.2010 14:05)

Naprosto skvělý!!!!
Jacob je darebák to se ví.
Ale že Bellu přebere Edovi, a pak se ještě otiskne...
Má štěstí, že se nepotkáme jinak...
Ale to co Belle udělal, mu oplatím v mojí povídce

Marketa

4)  Marketa (23.08.2010 13:11)

To hle sice nedopadlo tak jak sem já čekala ale tak co se dá dělat :'-( :'-( :'-(

Liri2

3)  Liri2 (23.08.2010 12:10)

Fakt moct hezký ;-)

2)   (23.08.2010 11:49)

To bylo úžasné. Chtělo by to možná pokráčko, protože je to supr

plyshovymedvidek

1)  plyshovymedvidek (23.08.2010 01:30)

to byla krása

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek