Sekce

Galerie

/gallery/Jasperova budoucnost.jpg

Trocha romantiky...

II. část

Po vzoru své dcery Renesmee se Bella s Edwardem rozhodli pro druhé líbánky. Jejich jediné dítě je už nepotřebuje, proto si mohli nerušeně užívat neomezeně jeden druhého. Z nostalgie si vybrali ostrov Esmé. Věřili, že tu prožijí nerušené chvíle. K jejich velkému překvapení jim několik dní po příjezdu poslíček doručil dopis. Prvním pohledem na písmo odesilatele jim bylo jasné, od koho je.

 

Bello a Edwarde,

po Jasperovi jste mi byli vždycky nejbližší. Mám vás oba moc ráda a nedovedu si představit lepší přátele než jste vy dva.

Loučím se s vámi touto cestou, protože jinak byste mi chtěli zabránit v mém odjezdu do Volterry. Když čtete tyto řádky, jsem už dávno jen popelem. Byla to nutná volba pro záchranu vás všech. Nechtěli byste přeci ohrozit nikoho z rodiny.

Nevím, co přesně se má stát, ale vize záchrany byla jasná. Jen jediná osoba vás může ochránit. Janet Collinsová svým srdcem už do naší rodiny patří a vím, že Jasper to pochopí, jen bude potřebovat vaši pomoc.

Za všechno vám moc děkuji. Mám vás ráda.

 

Vaše Alice

 

P.S. Polibte za mě Renesmee. Vím, že je s Jacobem šťastná. Nekažte jim kvůli mně líbánky. Vše se můžou dozvědět až po nich.

 

Bella s Edwardem na nic nečekali, rychlostí blesku sbalili svá zavazadla a ihned zamířili za rodinou do New Hampshiru, kde na ně už čekali. Po několikadenní poradě se rozhodlo, že čtenář myšlenek a štít jsou nejvhodnější dvojicí na vyzvědačskou výpravu. Bylo nutné zjistit, jaké nebezpečí jim hrozí, když kvůli tomu Alice obětovala svůj život.

 

..........

 

„Zavezeme tě domů,“ řekla Bella, která mi pomáhala do auta.

„Nemůžu v tomhle stavu před babičku, měla by obavy a už je dost stará.“

„Chápu, co takhle nějaká restaurace?“ ptal se Edward.

„Vezmeme ji k nám,“ rozhodla Bella.

„Nechci vás obtěžovat, to bude brzy dobré,“ lhala jsem. Nebude to dobré, nemůže být. Zbláznila jsem se a musím se léčit. Z toho bude mít babi infarkt.

„Neboj se, s tvým zdravotním stavem je všechno v pořádku,“ prohlásil Edward.

„Cože?“ vyhrkla jsem překvapeně.

„Edwarde, teď ne. Potřebuje se uklidnit.“

„Já toho Jaspera asi přerazím,“ mumlal.

„Jeď k nám,“ opakovala Bella. „Je jen nešťastný. Nejspíš ani sám pořádně neví, co dělá.“

Když mě Bella zachránila před pádem, musela jsem se posadit. Hlava se mi chtěla rozskočit, tak jsem si ji držela rukama pohromadě. Bella a Edward se s Jasprem hádali. Netušila jsem o čem, ale měla jsem pocit, že moje jméno padlo téměř v každé větě.

Dívala jsem se z okna jedoucího auta a přemítala o tom divném večeru. Jak jsem mohla chtít s Harrym být někde o samotě? Proč mi najednou Jasper vadil? Točí se mi hlava nebo ta krajina okolo nás se tak rychle mění?

„Zastav,“ vykřikla jsem. Ozvalo se skřípění brzd. Jen co se auto zastavilo vyběhla jsem ven a začala zvracet. Ani jsem nepostřehla, kdy Bella stála u mě a držela mi vlasy.

„Omlouvám se, ale rychlou jízdu nezvládám,“ zachroptěla jsem.

„Nic se neděje,“ utěšovala mě. „Já ti to dřív taky vytýkala, lásko,“ kárala Edwarda.

Ten si hluboce povzdechl a čekal, že nastoupím zpátky.

„Už je mi dobře. Já si jen támhle zajdu na colu a pak půjdu domů. Nemusíte si dělat starosti.“

„Jestli si myslíš, že tě tu teď necháme samotnou, tak na to rychle zapomeň,“ Bellinu tónu se nedalo odporovat. Podepřela mě jako nic, přitom byla pouze o pár centimetrů vyšší než já. Překvapilo mě, kde se v ní vzalo tolik síly. Vedla mě do občerstvení, kam jsem měla namířeno. Edward zabouchl dveře od auta a šel za námi.

Byla jsem z toho nervózní. Nikdy jsem s nimi ještě nemluvila a teď s nimi budu po zbytek večera. Možná bych mohla babičce říct, že mi prostě jen nesedl ten punč a jít si lehnout. Nadechovala jsem se, ale Edward byl rychlejší: „Měla by si něco sníst. Po tom emotivním vypětí potřebuješ cukr.“

To už jsme byli uvnitř a sedali si u nejbližšího stolu.

„Emotivním vypětí? Jak to víš?“

„Edwarde,“ napomenula ho Bella. Proč?

„Musí s námi nejdřív mluvit, než půjde domů,“ nakrabatil Edward čelo.

„Něco jsem provedla?“ To byl jediný důvod, kvůli kterému by se mnou chtěli mluvit.

Edward se začal smát, ale když viděl Belly výraz hned s tím přestal.

„Ne, nic si neprovedla, ale měla by si vědět, co se s tebou v posledních týdnech dělo.“

„V posledních týdnech? Špatně mi bylo jen dnes večer.“

„Co si dáte?“ přerušila nás obsluha.

„Colu a lívance,“ objednal Edward.

„Já si dám taky colu, prosím,“ přidala jsem se.

„To je pro tebe,“ otočil se ke mě Edward.

„Vy si nic nedáte?“ divila jsem se.

Jen mlčky zavrtěli hlavou. Pokrčila jsem rameny a víc se o to nestarala.

„Dojdu si na záchod," zvedla jsem se.

„Mám tě doprovodit?“

„Ne, díky Bello, to snad ještě zvládnu.“

Musela jsem si vypláchnout pusu a umýt obličej. Co se mi to ksakru stalo? Už pár let jsem zamilovaná do Jaspera a z ničeho nic se mi líbí Harry? Vždyť je tak tlustý, tedy plnoštíhlý. Je to hodný kluk, ale nikdy mě nezajímal. Jenže dnes večer se mi na chvilku zdálo, že je ten pravý zrovna on. Opravdu mi muselo přeskočit, vždyť já se s ním držela za ruku a doufala jsem v něco víc. To mě přešlo, když jsme vyšli ven z hotelu. Pak se to vrátilo, když přijela Bella s Edwardem a nějak se to pak pomíchalo příchodem Jaspera.

Opřela jsem se rukama o umyvadlo a vše si přehrávala pořád dokola. Jasperův vraždící pohled, Harryho doteky, Edwardův výkřik, můj pád k zemi...

„Janet, pojď, už ti přinesli jídlo,“ přišla pro mě Bella. Asi jsem se dlouho zdržela.

Poslušně jsem se vrátila na své místo a začala jíst.

„Vážně se nechcete napít?“ nabízela jsme jim svou sklenici.

Místo odpovědi jsem se dočkala nečekané otázky. „Věříš v nadpřirozeno?“ ptal se mě Edward.

„Já ani nevím, ale asi ano. Sama hudba je svým způsobem čímsi nadpřirozeným.“

Usmáli se na mě a Edward pokračoval: „Tak jsem to nemyslel. Věříš, že některé bytosti mají nadpřirozené schopnosti?“

„Jakože umí lítat nebo číst myšlenky?“ ptala jsem se na oplátku já. Vůbec jsem netušila kam tím míří.

„Ehm, třeba.“

„Janet, to co si cítila, to nebyly tvoje pocity,“ oznámila mi Bella.

„Jak můžeš vědět, co jsem cítila?“

„Nevím, ale dokážu si to představit. Existuje jedna osoba, která umí ovládat emoce a trochu je upravila i tobě. Proto se ti udělalo špatně,“ pokračovala.

„Cože? Někdo chtěl, aby mi bylo špatně?“ nechápala jsem.

„To byl jen důsledek přemíry vypjatých emocí ve velmi krátkém čase. Žádný lidský organizmus není schopen zvládnout v klidu nával vraždící nenávisti a vášnivého vzplanutí v neustále se střídajícím několikaminutovém koloběhu. Dejme tomu, že došlo k přetížení tvého organizmu,“ vysvětloval mi Edward něco, co jsem nedokázala pochopit.

„Nerozumím,“ vrtěla jsem hlavou, která nebyla schopná ani vnímat.

„Asi bychom to měli nechat na jindy, Janet je unavená.“

„Máš pravdu lásko, to bude asi nejlepší.“

Ani jsem si nevšimla, že jsem všechno snědla a dopila. Kdybych tolik netoužila po posteli, nejspíš bych si přidala.

„Ještě nějaké přání?“ ptala se servírka.

„Ne, díky,“ podával jí Edward peníze.

„Já to zaplatím,“ snažila jsem se najít peněženku.

„To je dobrý. My ti nejspíš časem budeme dlužit mnohem víc,“ usmál se na mě Edward smutně.

Zase jsem tomu nerozuměla, ale únava mi zabránila dát dohromady souvislou větu, tak jsem raději mlčela.

Náš dům byl za rohem, díky tomu mlčení ani nevadilo.

„Děkuji za odvoz a vůbec za všechno,“ loučila jsem se s nimi před dveřmi.

„My děkujeme tobě, Janet,“ zašeptala Bella s podivným výrazem ve tváři.

 

..........

 

Druhý den jsem si připadala jako přejetá parním válcem. Nikdo mě dnes nikam nedostane, ani kdyby na to zkusili zapřáhnout slona.

Bez zaklepání se otevřely dveře mého pokoje a v nich stála babička s tácem v ruce.

„Pamatuj si, že je to výjimečně. Víckrát ti snídani do postele nepřinesu.“

„Babi, ty si fantastická, díky,“ radostně jsem od ní převzala tác a prozkoumávala jeho obsah. Čuchla jsem s k hrnku s neidentifikovatelnou tekutinou.

„Co je to?“

„Vyprošťovák,“ usmála se na mě její vrásčitá tvář nevinně.

„Ale já nic nepila.“

„Mně lhát nemusíš, jsem jen tvoje babička. Chápu, že sis chtěla užít poslední večírek na střední.“

„Ale já vážně...“

„Pij a nemluv,“ raději jsem jí poslechla. Co jiného jsem mohla dělat, přece jí nebudu vyprávět ty divné věci, co mi povídal Edward. Někdo mi vnucoval emoce podle svého? To přeci není možný, kdo by to dělal? Hrnek jsem přiložila k ústům.

„Fuj, to je hnus!“ musela jsem to vyplivnout zpátky.

„Ale je to ověřený recept celou broadwayskou sebrankou,“ mrkla na mě babi.

„To mají asi silnější žaludek než já,“ ušklíbla jsem se.

„Zítra máš svůj velký den, první vstup do světa showbyznysu. Měla by si se trénovat.“

„Tím myslíš to závěrečné školní představení,“ nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. Musí vždycky všechno tak nafukovat?

 

..........

 

Do představení zbývalo posledních pár minut. Kontrolovala jsem v zrcadle svůj odraz a přemýšlela, jestli jsem to s tím líčením nepřehnala. Světla sice něco sežerou, ale pořád se mi nedaří odhadnout tu hranici snesitelnosti.

„Janet, pozor!“ ozvalo se za mnou. Jak jsem se otočila za tím hlasem, nevědomky jsem se vyhnula padající kulise. Nebyla nijak těžká díky polystyrenu, ale určitě by mě rozcuchala.

„Krucinál, zlomila jsem si nehet,“ nadávala Dona Aaronová z místa, kde předtím stál polystyrénový strom. Kdyby se jí ten pokus o „atentát“ podařil nestihla bych ty svoje kudrny upravit včas na představení.  Kdo jinému jámu kopá... Pořád ji štve, že nedostala mou roli.

„Jsi v pořádku?“ ptala se mě moje zachránkyně.

„Jo, díky tobě. Co tady vlastně děláš, Bello?“

„Chtěla jsem s tebou mluvit, ale vypadá to, že se mi vyhýbáš.“ Měla pravdu. Včera k nám volala a já se nechala několikrát zapřít. Během dnešního dne jsem ji viděla, jak ke mně míří, ale styděla jsem se za ten večer po plese. Nechtěla jsem mluvit s nikým, kdo byl svědkem mojí ostudy.

„Promiň, ale můžeme to nechat po představení?“ snažila jsem se z toho vyvléct.

Ostře mě zpytovala pohledem.

„Slibuji, že na tebe tady pak počkám.“

„Určitě? Kdyby ne, stejně si tě najdu,“ varovala mě.

„Přísahám, že už ti neuteču,“ povzdychla jsem si.

„Tak dobře. Zlom vaz! Už se na to těšíme,“ usmála se na mě a otočila se k odchodu.

„Ty se budeš dívat?“ vyvalila jsem oči na její záda.

„Jasně,“ otočila se zpět, „nikdo z naší rodiny si to nechce nechat ujít.“

„Nikdo?“ ptala jsem se nedůvěřivě.

Vzdychla: „Máš pravdu, až na jednu výjimku, ale to necháme na potom. Nenech si to ničím ani nikým zkazit.“

Takže Jasper mě opravdu nenávidí. Sice nechápu proč, ale stejně s tím nic nenadělám. Snažila jsem se potlačit zoufalství, které se mě začalo zmocňovat. Teď se tím nesmím nechat rozházet. Čeká mě představení. Musím se soustředit na Christine. Ale proč je tu jeho rodina?

 

..........

 

 

Nemohla jsem tomu uvěřit, takový potlesk jsem v životě nezažila a těch děkovaček. Zpívat mě sice baví, ale klanět se před lidmi mi vždycky připadalo tak divné. Nejsem nevděčná, jen mám pocit, že své jsem ukázala a teď se mám klidit z dohledu. Místo toho jsem se pořád a pořád musela vracet na podium. Dokonce jsem dostala dvě kytky. Ta od babičky mě nepřekvapila, tušila jsem, že dodrží tradici. Ale ta od Cullenových mi vyrazila dech. Vůbec netuším, čím jsem si ji zasloužila. Předala mi ji asi jejich matka. Tu jsem dosud neznala, ale nepochybovala jsem, že k nim patří. Byla stejně bledá jako všichni z její rodiny.

Seděla jsem v šatně ještě v kostýmu před zrcadlem a snažila se vymanit poslední pinetku z vlasů, ale vůbec se mi to nedařilo.

„Auvajs, jau,“ kňoukala jsem si pro sebe.

„Můžu ti pomoct?“ ozval se za mnou hlas, o kterém jsem tak často snila. Ohromením jsem byla jen schopná přikývnout.

Během pár vteřin jsem se zbavila svého vlasového vězení.

Sledovala jsem jeho odraz v zrcadle, neschopná slova. Díval se na mou šíji, kterou jsem díky velkému výstřihu měla na můj vkus až moc odhalenou.

„Už chápu, jak mohl Edward odolávat,“ zašeptal tak tiše, snad se mi to jen zdálo.

Vlasy mi shrnul na záda a pomalu mě pohladil od krku k ramenu. Jeho bílé prsty zářily na mé kůži jako čerstvě spadlá vločka na briketě. Zachvěla jsem se strachem ze vzrušení, ale i z jeho přítomnosti. Vzpomínka na jeho nenávistný pohled byla příliš živá, ale při pohledu do jeho očí v odrazu zrcadla jsem žádné nepřátelství nenacházela.

„Omlouvá se,“ dal svou ruku pryč.

Otočila jsem se, abych mu poprvé viděla přímo do obličeje.

„Byl to podivuhodný zážitek,“ řekl zamyšleně. Zmateně jsem zamrkala.

„Fantom opery nemohl najít úžasnější Christine,“ poprvé se na mě usmál a mně se zatočil svět.

„Ty ses díval na představení? Neviděla jsem tě.“

„Neseděl jsem s rodinou, ale musel jsem se přijít podívat.“

„Proč, myslela jsem, že mě nemáš zrovna rád?“ kdyby mě nepohladil prstem po obočí, ani bych si neuvědomila, že se mračím.

„Každý se může snad zmýlit.“

„Ale Bella říkala...“ cítila jsem, jak se mi slzy tlačí do očí. Vzpomínka na Jasperovu nelibost mě trápila víc, než jsem si byla ochotná připustit, a najednou chtělo to trápení ven.

„Omlouvám se, kladl jsem ti za vinu věci, za které nemůžeš.“

„Takže už ti nevadím?“ hlesla jsem a doufala, že když nemrknu, slzy zmizí.

Usmál se a místo odpovědi mi políbil víčka. Zalapala jsem po dechu a překvapeně se mu zadívala do těch neuvěřitelných medových očí.

„Odpustíš mi někdy?“

„A co?“ vyhrkla jsem, ale jemu bych odpustila cokoliv. Nikdy jsem mu nebyla tak blízko.

„Je toho tolik, za co se stydím. Ublížil jsem ti, bezdůvodně jsem tě nenáviděl, opovrhoval jsem tebou, ale až díky tomu představení mi došlo, že nechci být fantomem. Raulův osud je mnohem lákavější.“ On nechce být sám, chce být milován.

„Nejsi fantom, já tě miluji.“

„Já vím a málem jsem se o tebe sám připravil,“ zmučeně svěsil hlavu.

S ostychem jsem ho pohladila po těch úžasných světlých vlasech, netušila jsem, jak ho utěšit. Najednou jsem si vzpomněla na Raulův text.

„Nebudeme se bavit už o temnotě, zapomeň na všechny obavy,“ připadala jsem si hloupě, že jsem se uchýlila k té melodramatičnosti, ale nemohla jsem si pomoci.

„Jsem teď tady, nic už ti nemůže ublížit,“ dokončil a usmál se na mě.

S touhou jsem se zahleděla na jeho rty. Možná čte i myšlenky, protože mě v ten okamžik políbil. Bylo to tak úžasné a přesto samozřejmé, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

Najednou se odtáhl: „Hledají tě.“

„Kdo, Bella?“

„Místo ní jsem přišel já, ale asi bych tě teď měl nechat o samotě.“

„Ne,“ vyhrkla jsem zděšeně. Co když si to pak zase rozmyslí?

„Počkám na tebe venku. Stejně se musíš převléknout,“ mrkl na mě a zamířil ke dveřím. Do nich zrovna vcházela babička s profesorkou Newmanovou a nějaký muž, kterého jsem neznala.

„Janet, holčičko, byla si ohromná,“ vykřikovala babi už ve dveřích.

„Slečno Collinsová, gratuluji k tak fantastickému výkonu. Něco takového žádná střední škola dosud nezažila,“ promlouval ke mně ten cizí muž.

„Děkuji, ani nevím, co na to říct.“

„Janet, tebe jsme si už poslechli, teď je řada na tobě, aby si poslouchala,“ smála se profesorka Newmanová. Díky ní jsem vůbec mohla zpívat v tomhle fantastickém muzikálu, ona měla na starosti náš sbor.

„Tohle je Jonatan Malmont, profesor z Berkeley,“ představila babi toho muže. Ona ho zná?

„Naše univerzita má zvláštní studijní program pro talenty jako jste Vy, slečno Collinsová. Přišel jsem vám nabídnout poslední volné místo na příští rok.“

„Berkeley?“ divila jsem se.

„Představ si to, holčičko, prosluněná Kalifornie a dny plné hudby,“ malovala mi babička budoucnost.

„Ale já chci zůstat v New Hampshiru,“ pípla jsem nesměle.

„Janet, je to jedinečná příležitost, která se objeví jednou za život,“ nabádala mě profesorka Newmanová.

„Studium na naší Univerzitě Vám otevře dveře na Broadway, ale je to samozřejmě na Vás,“ prohlížel si mě pan Malmont.

„No, tvoje babička má přihlášku u sebe, tak to spolu proberte,“ snažila se rozpačitě profesorka Newmanová zachránit situaci.

„Doufám, že se s Vámi na podzim uvidím,“ usmál se pan Malmot a společně s paní profesorkou odešel.

„Janet, co blázníš? S tvým talentem by si mohla být první černošská Evita na světě.“ Babička a její nenaplněné sny.

„Babi, prosím tě, můžeme to nechat na zítra?“ neměla jsem zájem o hádku a navíc jsem se toužila přesvědčit, že na mě za dveřmi opravdu Někdo čeká.

Babička si mě změřila zamračeným pohledem, ale najednou se usmála: „Jdete slavit, že jo? Jasně, nebudu tě dál zdržovat. Je to tvůj večer, ale ten rozhovor tě nemine.“

O tom jsem přesvědčená i bez jejího upozornění.

„Mám ti pomoct ze šatů?“ zeptala se mě.

„Jo, díky. Stačí...“ rozepnout zip jsem nestihla ani doříct a bylo hotovo.

„Nemusíš spěchat domů, hezky si to užij,“ rozloučila se se mnou.

Nejrychleji jak jsem uměla, jsem se převlékla do civilu. Škoda, že jsem si dnes nevzala něco lepšího než dříny a tohle starý triko, povzdychla jsem si při posledním pohledu do zrcadla a rychle jsem zamířila ke dveřím.

 

..........

 

Stál tam a čekal na ,, jak slíbil a dokonce měl na tváři pořád ten neodolatelný úsměv. Nemohla jsem tomu uvěřit.

„Projdeme se?“ zeptal se.

Radostně jsem přikývla a on mě chytil za ruku. Dotýkal se mě tak opatrně, ale jen to, že se mě dotýká, mě zaměstnalo natolik, že vše ostatní mi bylo jedno.

„Takže se budeš stěhovat do Kalifornie?“ začal, když jsme vyšli ven.

„Jak o tom víš?“ divila jsem se.

„Slyšel jsem váš rozhovor.“

„Přes dveře?“ divila jsem se. Jen přikývl.

„Tak si určitě taky slyšel, že já nikam nepojedu.“

„Možná bys to přeci jen měla zvážit. Snad tu nechceš zůstat jen kvůli mně?“

„Pravda, jsi jedním z důvodů, ale rozhodně ne jediný. Já nechci opustit babi a navíc jsem po pěvecké kariéře nikdy netoužila. Zpívání je jen můj způsob, jak přežít to dobré i to špatné.“

„Jiné dívky by na tvém místě neváhaly.“

„Líbila bych se ti víc, když bych byla jiná?“

Zastavil se a začal si mě prohlížet, až jsem z toho začala být nervózní.

„Na chvilku jsem si myslel, že ano, ale za to bych se ti měl taky omluvit.“

„Já tomu nerozumím, proč najednou taková změna? A za co se mi chceš vlastně omlouvat?“

„Je to nadlouho,“ povzdechl si, „a bojím se, že se pak budeš na mě zlobit.“

„Na tebe se já zlobit neumím.“ Hořce se usmál a povzdychl si.

Pokračovali jsme v chůzi beze slov. Připadala jsem si jako očarovaná. Pro někoho by možná bylo splněním snů ten úspěch na podiu, ale pro mě byl úspěch dnešního večera dán pouze jeho přítomností. Nikdy jsem nedoufala, že ho budu smět držet za ruku a procházet se s ním. Může být život krásnější? Pro mě rozhodně ne. Proto jsem čekala, až bude chtít sám začít mluvit.

Došli jsme k parku před vládní budovou, kde je i pár laviček. Pokynul mi, abych si na jednu sedla, a já ráda poslechla. Byl to náročný večer, ale stěžovat jsem si nechtěla.

Posadil se vedle mě, chytil mě za ruce a dlouze se mi zadíval do očí s pohledem plným obav. Jeho dotyk byl ledový, ale dnešní večer není nijak teplo, i když už začalo léto. Povzbudivě jsem se na něj usmála, ode mě se nemá čeho bát.

„Edward s Bellou ti říkali pravdu,“ začal opatrně. „Já skutečně umím ovládat emoce a nejen to, dokážu i poznat, co kdo cítí.“ Nervózně jsem se ošila, tohle člověk neslyší každý den.

„Cítil jsem o tvé zamilování možná ještě dřív než o něm sama věděla,“ pokračoval. „ale bylo mi to jedno. S Alicí jsme byli šťastní šedesát pět let. Milovali jsme se tak jak náš druh umí, bezmezně a na věky,“ hlas se mu začal třást. „Téměř celou tu dobu jsme žili s Cullenovými, stali se naší rodinou a i když mně by stačilo být jen s ní, nevadilo mi stát se členem Carlisleova klanu. Prožili jsme toho hodně a já s nimi strávil tu lepší část své existence. Díky tomu jsem je začal mít rád. Možná bych udělal to, co Alice, kdybych viděl jako ona.“

Chtěla jsem se zeptat, jak to myslí, ale než jsem se stihla nadechnout, pokračoval: „Alice měla dar vidění budoucnosti. Není to tak jednoduché k pochopení, jak by se mohlo zdát. Její vidiny se totiž měnily podle rozhodnutí jedince. Přesto, některé události byly pro ni jasné, jen k nim vedlo několik řešení.

Nevím, co konkrétně viděla, ale byla to nějaká hrozba pro mě a pro všechny Cullenovy. Určitě se tím dlouho zabývala a hledala nejvhodnější řešení. Nikomu o tom neřekla a odjela do Itálie. Tam je jediné místo, kde někdo jako my může zemřít.“

„Ona spáchala sebevraždu?“ vyděšeně jsem stiskla jeho ruce. Byly jako kámen. Přikývl.

„Proboha, proč?“ spousta věcí z toho, co řekl mi nedávala smysl, ale důvod jeho bolestné ztráty mě trápil nejvíc.

„Napsala několik dopisů na rozloučenou. Jedinou indicií k záchraně, kterou v nich nechala, je, že potřebnou pomoc obstarám já. Netušil jsem, jak to myslí, ani když jsem si přečetl to, co napsala jen mně. Ale postupem času mi to začalo docházet,“ zhluboka se nadechl.

„Věděl jsem, co ke mě cítíš, a štvalo mě to. Připomínalo mi to Aliciny city a tím mě to zraňovalo. Nesnášel jsem tě za to. Když mi pak došlo, že Alice zemřela proto, aby ti uvolnila místo po mém boku, začal jsem tě nenávidět. Kladl jsem ti za vinu její smrt. Chtěl jsem, aby si mě přestala milovat, aby tvoji lásku nahradila stejná nenávist, jakou jsem k tobě cítil. Když tě pak Harry pozval na ples, rozhodl jsem se, že ti místo sebe předhodím jeho chtíč. Ještě, že je to takový mamlas a na nic se nezmohl. Kdyby se mé plány vydařily asi bych se nenáviděl.“

Pomalu mi začínal docházet význam jeho slov. Pustila jsem jeho ruce a založila si je na prsa.

„Je mi to líto, ani si nedovedeš představit jak. Ale pochop mě, ztratil jsem lásku své existence. Netušil jsem, že budu moci zase milovat.“ To mi vyrazilo dech, on mě miluje? Po tom všem?

„Edward s Bellou dostali od Alice také dopis, ve kterém tě přímo jmenuje. Musela vidět, že ti ublížím, kdybych o tobě věděl. Snažila se tomu předejít, ale nepodařilo se. Edward s Bellou se rozjeli zjistit, jaké nebezpečí nám hrozí. Vrátili se právě v den plesu, kde mi zabránili v tom, abych dokončil svůj plán. Nechtěl jsem je poslechnout, chtěl jsem počkat, až budeš z jejich dosahu. Vím, že si z našeho hovoru před hotelem nic nepamatuješ, bylo ti špatně,“ konsternovaně jsem ho poslouchala. „Vysvětlovali mi, co se na nás blíží a že podle Alice si ty jediná, kdo nás může opravdu zachránit. Nechtěl jsem je poslouchat, ale Alice pro nás zemřela, nemám právo pošpinit její památku tím, že zhatím její plán na naši záchranu. Proto jsem tě už víc nevyhledal.“

„A proč si dnes přišel na představení?“ bylo jediné, co mě zajímalo.

„Celá má rodina mluví jen o tobě a bere tě už téměř za svého člena. Přišlo mi to celé absurdní, i když Alice psala, že srdcem si už jednou z nás. Pokoušel jsem se tě vnímat jako naši záchranu a ne jako zkázu Alice. Šlo to ztěžka. Proto jsem se rozhodl, že se půjdu podívat na představení, abych viděl, co na tobě, obyčejném člověku, vlastně je.

Jenže mě tvůj výkon a děj nastavily zrcadlo. Stal se ze mě fantom, který sledoval jen svůj zájem, svůj hněv zamířený na tebe. Kdyby mě Bella s Edwardem nezastavili, skončil bych navěky sám. Najednou mi došlo, že ty si moje jediná šance na štěstí, a to bez ohledu na to, jestli si pro nás skutečnou záchranou.“

„Chceš říct, že mě přes to všechno miluješ?“ třeštila jsem na něj oči.

„Ano, miluji tě,“ usmál se a mě zaplavila vlna takové euforie, že jsem se musela chytit lavičky, abych z ní neupadla na zem.

„Promiň, zapomněl jsem, že si jen člověk. Alice měla ráda, když jsem na ni přenášel to, co jsem k ní cítil, ale nebyla tak křehká,“ chytil mě kolem ramen, aby mě podržel.

„Jenom člověk? A co jsi ty?“

„Stejně jako celá naše rodina jsem upír živící se zvířecí krví, i když ta lidská je také lákavá.“ Odtáhla jsem se od něj, jak jen mi lavička dovolovala. Nebála jsem se, ale ta představa mi byla odporná. S povzdechem se mě sundal ruku.

„Celá vaše rodina se živí krví?“ proto jsem je nikdy neviděla jíst ani pít. A já hloupá myslela, že je to jen tím, že jim nechutná strava školní jídelny.

Přikývl.

„A to všichni... upíři pijí krev zvířat?“

„Normální stravou je lidská krev. Naše rodina, a pak ještě pár dalších je výjimečná svým, dejme tomu, jídelníčkem. Ale měla by si vědět, že pro mě bylo vždy velice těžké odolávat lidské krvi. Nikdy jsem nechápal Cerlisleovu pevnou vůli, která mu dovoluje vykonávat povolání doktora. Edwardovu lásku k lidské dívce jsem měl z počátku za bláhovost. Ale on si ji dokonce vzal a má s ní dítě.“

„Edward má dítě s člověkem? A Bella o tom ví?“

„Bella je matkou Renesmee, až po porodu ji Edward proměnil.“

„Takže Bella nebyla vždycky upír?“

„To nikdo z nás. Všichni jsme byli nejprve lidmi, než nás naši stvořitelé proměnili. Trvalo mi několik staletí, než jsem byl schopen podívat se na člověka jinak než jako na jídlo. Nikdy by mě nenapadlo, že budu jednu z vás dokonce milovat, podobně jako Edward.“

„Staletí?“ Můj princ je starší než babi?!

„Jsem trochu starší ročník,“ usmál se.

„Jak moc?“

„Zvláštní, že zrovna na tomhle ti tolik záleží.“

„Tak kdy si se narodil?“

„1843.“

„Ty si zažil občanskou válku,“ jako pro každého Afroameričana je to i pro mě citlivé období dějin.

„Ano, byl jsem nejmladším majorem konfederace.“ To už jsem nevydržela a vyskočila na nohy.

„Ty si byl na straně otrokářů?!“

„Janet, přeci víš, že v té době nešlo jen o boj za svobodu. Hlavní důvod k válce byl boj o území.“

„To mě nezajímá. Kolik našich si zabil?“

„Já chtěl jen udělat kariéru, ne vraždit. Proč ti vadí, že jsem před téměř 250 lety zabil pár lidí a ne to, že jsem upír?“

„Protože tobě vadí můj původ. To proto si váhal nad odpovědí, když jsem se ptala, jestli bych měla být jiná,“ začala jsem zvyšovat hlas.

Postavil se, aby se mi mohl dívat do očí: „Mýlil jsem se v mnoha věcech. Nezbývá mi než doufat, že mi odpustíš.“

Je to sice Jasper, můj vysněný Jasper, ale už je toho na mě moc.

„Jdu domů,“ otočila jsem se daným směrem.

„Svezu tě, mám auto u divadla.“

„Ne, díky. Ráda půjdu po svých.“

„Janet,“ zaprosil.

„Sice o upírech toho moc nevím, ale vzhledem k tvému věku soudím, že tě něco hned tak nerozhází. Proto určitě přežiješ, když teď půjdu domů a sama.“

„Můžu tě zítra vidět?“

„Nevím, ale asi bych se měla učit. Závěrečné zkoušky se blíží a já nevím ani rozlohu Texasu,“ ušklíbla jsem se.

Smutně se pousmál a nechal mě jít.

 

Jasperova budoucnost III.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

emam

12)  emam (24.07.2013 21:36)

hmmm, to jsem neznalaB)

HMR

11)  HMR (24.07.2013 21:28)

a propos... tohle je pro mne Fantom...http://www.youtube.com/watch?v=geMsYWdBCtQ

emam

10)  emam (24.07.2013 21:27)

HMR, zdá se, že zdejší prostředá na mě začíná mít vliv

HMR

9)  HMR (24.07.2013 21:14)

první černošská Evita na světě
Edward má dítě s člověkem? A Bella o tom ví?“

emam

8)  emam (23.07.2013 22:05)

Kate, už se bzy dozvíš

Kate

7)  Kate (23.07.2013 21:51)

Em, nemáš zač, já děkuju za tak krásnou povídku. ;) CO na nás ještě chystáš?

emam

6)  emam (23.07.2013 21:09)

ST, ne vždy je nějaký vítěz, ale záleží na úhlu pohledu;)
Tamias, vystihla si to naprosto kouzelně. Díky!
Kate, díky, že sis to přečetla. Jen doufá, že mě po třetím díle zachováš přízeň

Kate

5)  Kate (22.07.2013 22:51)

Rozpustila jsem se. Bylo to super, vážně zajímavá povídka. Taky mě napadlo, že to bylo moc rychlé, ale jsou to přece upíři. Krásné, líbilo se mi to a už se těším na další. A zajímalo by mě, jak Cullenům Janet může pomoci, jestli ji promění, jaký bude mít dar a určitě jsou do toho zapletení Volturiovi. Noo, necháme se překvapit. ;)

4)  Tamias (22.07.2013 21:30)

Možná to zamilování bylo Janet moc rychlé, ale kdyby se s ní potkal za padesát nebo šedesát let příběh by ztratil to kouzlo co má. Třeba byla jen Alice tou osobou, která ukáže Jaspersovi nový směr života a dovede ho k Janet, která je ta se kterou má být po zbytek věčnosti.

SestraTwilly

3)  SestraTwilly (22.07.2013 21:06)

Emam,zaujímavá poviedka. Len tiež dumám,že by Jasper
bol schopný tak rýchlo oželieť Alice? Ja viem,že chlapi sa všeobecne
rýchlejšie otrasú zo straty partnerky,ale aj tak... Veď ich
vzťah bol taký pevný... No uvidime,ako to celé dopadne a
kto vlastne zvíťazí...Jasper,Janet alebo Alice?

emam

2)  emam (22.07.2013 20:29)

Rowana, vím, že je to rychlé, ale jek podotkla moje beta, ve světě upírů je možné všechno. Navíc, nezapomínejme na upíří rychlost

Rowana

1)  Rowana (22.07.2013 20:24)

První co mě napadlo - "Moc rychle." Jasper oplakal Alici moc rychle. Zamiloval se do Janet moc rychle. Ne, že bych jí to nepřála. Ale prostě to tak vnímám.
Jasperovi jsi předložila velice zajímavé dilema. Kdo by to byl řekl, že jej po 250 letech dožene jeho vlastní minulost a bude mu překážkou v milostném vztahu?
Rozhodně jsem zvědavá na pokračování. ;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek