11.12.2011 [13:00], Baru, ze série Já se pomstím!, komentováno 8×, zobrazeno 2418×

Příjezd do Itálie, večeře a ubytování... jak to všechno proběhne?

Cestou jsem asi musela usnout, protože venku už byla tma a učitelka něco povídala. Rychle jsem si vyndala z uší sluchátka a snažila se pochopit alespoň něco z její proslovu.

„… ani alkohol. Rozumíme si? Jo, a málem bych zapomněla. Chtěla bych, abyste se vzájemně trochu poznali, protože to vypadá, že určitě podnikneme společně i jiné výlety.“ Tak to vypadá, že třídní se hodně spřátelili. „To znamená, že na pokojích budete promíchaně. No a jelikož jsou tady máme pokoje po čtyřech a dva po pěti, budete se muset smířit i s tím, že na pokoji budou holky i kluci. Ale nebojte se, my si na vás v noci dáme pozor, aby se nestala nějaká nehoda.“ Na všechny se usmála a rukou pokynula, abychom si vystoupili.

„No to si snad ze mě děla srandu, ne? Já nehodlám strávit tejden v Itálii s tím, že na pokoji bude nějaká husička, co se na nás bude culit a v noci se po nás bude plazit!“ To mě trochu urazilo. Já přeci nejsem žádná husička, a už vůbec po něm nepolezu!

Pak mi došlo, co jsem řekla. A vlastně proč to řeším? S nima já na pokoji v žádném případě nebudu! Ještě se v noci promění ve vlka a co po tom…

Nervózně jsem čekala, až Embry vyleze, abych mohla vystoupit. Budu se muset nějak nenápadně připlést k jiné skupince, aby mě učitelka nepřiřadila k nim. Rychle jsem vystoupila ven a nasála čerstvý, teď už italský vzduch do nosu, abych si trochu pročistila hlavu. Kupodivu tu bylo docela teplo na to, že už byl večer. Řidič nám vyndal věci a já si rychle našla svůj kufr s tím, že se k někomu připojím, než mě zase Embry odchytí.

„Ukaž, pomůžu ti s tím,“ řekl někdo za mnou. Samozřejmě to byl Embry, kdo taky jiný, že?

„Ne, to je dobrý, já si to vezmu sama. Ty máš taky svoje věci, tak abys to vůbec unesl.“

„Ale Angie, mně to nedělá prob…“

„Angie, tak už jste se seznámili? Co říkáte, můžete být spolu na pokoji, no ne?“ Přišla k nám učitelka a začala nám rýsovat budoucnost v Itálii.

„Jo, klidně. A paní učitelko, může s námi být také Jared a Paul?“ Embrymu se nejspíš ta představa hodně líbila.

„Ale jistě. Víte, to jsem ani netušila, že to půjde všechno tak hladce. Jo, tohle bude skvělej tejden!“ zapištěla, když odcházela, a povyskočila si. I přes to, že jsem měla náladu na bodu mrazu kvůli mým, teď už spolubydlícím, tak jsem se musela zasmát. Naše učitelka někdy vážně není normální…

„Hej, kluci, tak budeme na pokoji společně s Angie,“ vykládal Embry nadšeně klukům. Ti se na mě jen zvláštně podívali.

„A jsi si jistej, že to učitelka dovolí?“ On se tomu jen zasmál.

„Víte, ona to sama navrhla.“ Oba se na nás nejistě podívali, ale pak vyprskli smíchy.

„Tak tahle učitelka je dost ostrá,“ řekl Paul. „To jí jako nevadí, že jsme tři kluci a ona jako jediná holka?“ Jim to možná připadalo jako sranda, ale na mě to působilo jako už předem totálně skaženej výlet. Naštvaně jsem vytrhla Embrymu z ruky svůj kufr a rozešla se za ostatními do hotelu. Celou dobu jsem na zádech cítila jeho pohled, ale nehodlala jsem se otočit. Proč taky? Nestojí mi za to – stejně na mě pořád jen čučí.

Vešla jsem do tříhvězdičkového hotelu a rozhlédla se kolem sebe. Bylo to tu celkem pěkné. Všechno bylo sladěné do zlato-hnědé barvy. Po pravé straně byla recepce, kde už se učitelky domlouvaly, s kým kdo bude bydlet. No a na pravé straně bylo příjemné posezení s barem. Došla jsem si k recepci pro klíče s tím, že mě kluci určitě najdou. Aspoň si budu moct vybrat postel. Vyjela jsem výtahem do třetího patra a našla si pokoj 313. Doufám, že ta třináctka na konci nebude přinášet smůlu… Odemkla jsem a vešla do hezky sladěného, hnědého-béžového pokoje. Po pravé straně chodby byla skříň a hned za ní menší koupelna. V hlavním pokoji byly čtyři postele, ale naštěstí v bezpečné vzdálenosti od sebe. S povzdechem jsem si vzala tu až úplně vzadu u okna, abych měla trochu soukromí a nechodili pořád kolem mě. Kufr jsem si hodila na postel a na noční stolek si vytáhla knížky. Stále jsem si připadala jak praštěná, když jsem se teprve před chvílí vzbudila, a tak jsem se chtěla jít osprchovat. Než jsem si ale všechny potřebné věci vyštrachala z kufru, tak někdo zaklepal na dveře. No jo, kdo by to tak mohl být, co? Se zakňouráním jsem se dobelhala ke dveřím, otevřela je a aniž bych se podívala, jestli to jsou opravdu oni, tak jsem začala mluvit.

„Možná bychom si měli něco vyjasnit, Paule. Já nejsem nějaká husička, co se bude po tobě v noci plazit, ano?“ řekla jsem trochu podrážděně. No jo, to bude z toho hladu.

„Jasně, v pohodě, já to myslel tak jako… obecně.“

„Nejsem obecně, jasný?“ Procedila jsem skrz zuby. Rozpačitě se na mě všichni tři dívali. Sakra, to jsem tomu dala. Takhle začít uvítání? To se mi teda moc nepovedlo. Omluvně jsem se tedy na všechny tři podívala.

„Nevíte, kdy bude večeře? Mám hlad, a když mám hlad, tak jsem nervní, jak můžete pozorovat.“ Aspoň trochu jsem chtěla situaci odlehčit, a jak se zdálo, povedlo se.

„No, myslím, že tak za deset minut tam můžeme jít,“ chytl se Embry slova.

„Dobře, ehm… vybrala jsem si postel u okna, jestli vám to nebude vadit.“

„Ne, vůbec,“ usmál se na mě Embry tak jako… hrozně hezky. Tentokrát mi vůbec nevadil jeho pohled, možná i naopak…

„Tak já si vezmu tu vedle tebe, jo?“ Ozval se Paul.

„Hej! Já si tam lehnu!“ křikl na něj Embry.

„Ale já myslel, že ty nerad spíš uprostřed. Vždycky sis vybíral kraj.“ Zdálo se mi to, nebo mu dělal Paul naschvály a schylovalo se k hádce?

„No ale tady jsme v Itálii! A tady je všechno opačně!“

„A to odkdy? Tady nejsme u ‚protinožců‘ tohle je normální stát! Embry, možná by jsi měl zvažovat menší abstinenci o zemáku.“ Začal se smát Paul, ale jen do doby, než se ozval Jared.

„Nechci ti kazit radost, Paule, ale myslím, že se tomu říká absence.“ V tu chvíli mu zmrzl úsměv na rtech.

„Vidíš co děláš, Embry? Kvůli tobě jsem z toho všeho vedle!“

„Tak mě nech spát tam, kde chci!“ Oba se začali hrozně divně třást. Ajaj, snad se nebudou rvát?!

„No tak, kluci, nechte toho! Embry bude spát vedle Angie, a já mezi váma dvěma, jo?“ Oba se na něj rozzlobeně podívali, ale nic neřekli. Já se ale musela začít smát.

„Jestli budou tady takovýhle rozhovory probíhat častěji, tak myslím, že o zábavu nebudu mít nouzi,“ řekla jsem a začala se ještě víc smát. Embry sice po mně hodil omluvný pohled, ale já se stále smála.

„No nic, asi se půjdu podívat po tý večeři už teď. Jdete se mnou?“

„Jasně, jdeme kluci?“ zeptal se Embry. Oba jen kývli a my mohli jít. Cestou k výtahu jsme potkali několik pištějících a pobíhajících holek, ale jinak bylo všechno v normálu. U recepce jsme našli denní program: Od osmi byla snídaně, poté nějaký dopolední program, oběd, hodina volné zábavy (odpočinku) a ode dvou túry po památkách. Večeře byla v půl osmé večer a večerka v deset. No super, tak to budu mít jen pouhou hodinu na své plány. Rychle jsem se koukla na hodiny nad recepcí. Bylo krátce po osmé. Super, pravý čas na jídlo. Rychlým krokem jsem vešla do restaurace. Hm… švédské stoly, tak to si nechám líbit.

„Ty vole, kluci, zírejte! Můžeme toho sníst kolik chceme!“ křičel Jared. Jejda, tady někdo doma nedostává najíst. Vzala jsem si talíř a nadala si hranolky se steakem. Mně to bude určitě stačit. Sedla jsem si ke stolu a rychle začala jíst. Chtěla jsem si totiž ještě na pokoji něco přečíst z Quileutských legend, aniž by mi někdo zíral přes rameno. Ale... zapomněla jsem si pití. Chystala jsem se vstát, ale už byl u mě Embry a v ruce držel skleničku s pitím.

„Doufám, že máš ráda pomerančový džus.“

„Jo, ten přímo zbožňuju. Děkuju, Embry,“ řekla jsem co nejmileji a vykouzlila na tváři co nejhezčí úsměv. On mi ho jen oplatil a už si sedal ke stolu s talířem, na kterém jste mohli vidět všechny druhy příloh i mas, které navařili.

„Tak dobrou chuť,“ popřál mi a aniž by ze mě spustil oči, začal jíst. No bezva. Jednou se snažím být milá, usměju se na něj a on na mě zase čumí. Mezitím k nám přišel i Paul s Jaredem (také měli na talíři všechno možné) a začali si o něčem povídat. Já jen nepřítomně jedla svůj steak a snažila se nevnímat Embryho pohledy. Mám mu říct, že je mi to nepříjemné? Ne, to ne. Nechci se ho nějak dotknout. Nějakou tu chvíli jsem dál přežvykovala jídlo v puse, když jsem si všimla Paula, jak namáčí slanou tyčinku v CoCa cole.

„Ehm… Paule, vnímáš vůbec, co jíš?“ Přestal poslouchat, co mu Jared vypráví a nechápavě se na mě podíval. Pak se kouknul na svojí ruku a v jeho obličeji jste mohli pozorovat, jak mu to pomalu docházelo.

„No… ne… ale je to dobrý! Zkus to, Angie, vážně! Chutná to jako citrónová tyčinka!“ Rychle ji ponořil zpět do Coly a pak mi ji nabídnul.

„Ne, to si nemusíš dělat škodu,“ řekla jsem znechuceně. On jen pokrčil rameny a strčil ji do pusy. Mě to ale nedalo a musela jsem si ještě rýpnout.

„No ještě mi řekni, že spořádáš i zmrzlinu s hranolkama!“ On se na mě nechápavě podíval, jako bych řekla něco divného.

„A proč bych to jako neměl jíst? Je to dobrý. Jednu jsem neměl kečup, tak jsem si k tomu vzal zmrzlinu a náhodou to bylo úžasný! Něco jako… jo! Jedli jste někdy sushi? Chutná to podobně, i když já sushi nikdy nejedl. To mi připomíná, mají tady zmrzlinu?“ Zírala jsem na něj jako na blázna. Kdyby byl těhotný, tak to možná pochopím, ale takhle…

„Paule, promiň, že ti to říkám, ale jsi divnej.“ Okamžitě Jared s Embrym zabučeli a začali se smát.

„Ta ti to nandala, co? Angie, ty se nezdáš!“ Smál se Embry. Já se ale nesmála. Momentálně jsem měla jiné věci na práci. Rychle jsem dojedla a odešla s tím, že jsem unavená a chci se prospat. Rychle jsem vyšla z restaurace a vyběhla po schodech do našeho pokoje. Potřebné věci k hygieně jsem už měla vyndané, takže jsem rychle zalezla do koupelny, vysprchovala se a vyčistila si zuby. Pak jsem malilinko pootevřela vchodové dveře, aby na mě kluci nemuseli klepat a zavrtala jsem se do postele. Byla příjemně měkoučká a to mě nutilo vypnout mozek a prostě usnout. Ale já nemohla. Chtěla jsem si ještě jednou prostudovat pár věcí o vlkodlacích a připravit si plán na toho upíra.

Embry

Jakmile Angie odešla, nálada mi poklesla a sto procent. S ní mi všechno přišlo mnohem jednodušší, lepší… Ale nedal jsem na sobě znát nějakou změnu.

„Ehm… Embry, nechci ti do toho kecat, ale ohledně Angie… je to skvělá  holka a myslím, že místo toho očumování bys měl něco udělat.“

„No ták, Paule, nech ho žít. Ty jsi taky na Rachel koukal poprvé jak blázen. Ale… tohle bych teď neřešil. Nepřijde vám divný, že nosí u sebe batoh plný nožů a zapalovačů?“ ptal se Jared a vypadal, jako kdyby horlivě přemýšlel, což se u něj moc nevidí…

„Jo, ta holka bude mít něco za lubem. Nevím proč, ale prostě mi na ní něco nesedí. Pořád je taková nesvá a…“

„Já ti nevím, Paule, ale… mně přijde skvělá. A jestli má u sebe nože… třeba její máma opravdu chce, aby byla v bezpečí,“ snažil jsem se přijít na vhodné vysvětlení.

„Embry, nic proti, ale normální matka by jí dala pepřák a ne kudly!“ Jared praštil pěstí o stůl.

„Tak jim pepřáky došly, no!“

„Embry, ty jsi hodně slepej, co?“ přidal se Paul.

„Tak ho nech, ještě se musí s tím otiskem trochu sžít, no…“ zastal se mě Jared. Přestali jsme to řešit, dojedli jídlo a někdy v půl desáté šli na pokoj.

„Taky vás tak štve, že je večerka už v deset hodin?“ šeptal Paul, když jsme vcházeli do našeho pokoje. Angie nám nejspíš nechala pootevřeno, abychom ji nevzbudili klepáním.

„Mně to ani nevadí,“ řekl jsem a chystal jsem se jít do koupelny. Pak jsem se ale zarazil.

„Kluci, myslíte, že jí nebude vadit, že budu spát jen v boxerkách?“ zeptal jsem se nejistě.

„Já to neřešim. Jsem zvyklej spát bez ničeho, takže se ptát nebudu.“ Zasmál se potichu Paul.

„No to si zkusíš!“ docela mě tím rozhodil. Co si sakra o sobě myslí? Že mi tady bude svádět mou Angie?

„Kluci ticho!“ zašeptal Jared. „Všichni budeme mít něco na sobě, ano? Tady nejsme v La Push, abychom si mohli nějak vyskakovat. Sam by nás za to určitě seřval, že se neumíme chovat.“ Nejspíš měl pravdu. Došel jsem si tedy k posteli pro věci a chtěl se jít umýt, ale pak jsem se podíval na Angie…

„Ehm… kluci můžete se na něco podívat? Tohle není dobrý…“  Angie ležela rozvalená na své posteli a na sobě měla rozevřenou knížku…

„Co, Embry, ty ses nám tu po… no do prdele!“ řekl polohlasem Paul. Všichni tři jsme vyjeveně zírali na knížku Quileutských legend…

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  Jalle (22.12.2012 19:10)

hele kluci všichni budeme mít neco na sebe

3)  ODCULTI (12.12.2011 13:54)

NADHERA TAK TO SE TI POVEDLO JESTLI TO TAKHLE PUJDE DAL ...NO nevim nevim

2)  BellaMcCullen (11.12.2011 18:25)

další! další! další! další!

1)  THe (11.12.2011 16:20)

Chudák Angie, být na pokoji se třema divnýma klukama, o kterých ještě ke všemu ví, že jsou vlkodlaci, to jí nezávidím.
Jáj, Baru, to se ti povedlo, smála jsem se od začátku až do konce, kromě toho posledního odstavce, to nebude dobrý...

1