Sekce

Galerie

/gallery/Jasper (2).jpg

Jeden den v jejím životě je plný radosti, vzpomínek a očekávání ...

 

 

Poklidné prosluněné ráno přerušil nepříjemný zvuk budíku. Nebyl digitální, ale ještě ten starý, kdy kovové kladívko bije vší silou o zvonek. Protivný zvuk byl umlčen dívčí rukou, která se vyhrabala zpod přikrývky. Následovalo hlučné zívnutí a neochotné vstání z postele, ale ještě předtím, než se postavila na nohy, si zhluboka povzdechla a doširoka se usmála.

„Jak já nesnáším brzké vstávání,“ zasmála se a zamířila k psacímu stolu, na kterém se nabíjel mobilní telefon.

 

Dobré ráno, poupátko! Snad ses krásně vyspala. Už se nemůžu dočkat, až se večer uvidíme. Navěky jen Tvůj!

Srdce se jí rozbušilo, když si zprávu přečetla, a honem odepsala. Sice si to přečte, až večer pojede za ní, ale stejně si nemohla pomoct.

 

Každá noc bez Tebe je malé utrpení, ale já vím, že nebude trvat věčně. Miluji Tě.

Znovu si povzdechla a rozhlédla se po svém malém bytě. Oblečení měla připravené na židli, stačilo se jen obléct. Její pozornost však upoutalo staré ošoupané křeslo. Nemohla si pomoct, ale už když ho kupovala, viděla na něm jeho, jak tam sedí a drží ji v náručí. Ovšem v jejích představách mělo nový nátěr na opěradlech a mnohem modernější čalounění. Nákup všeho potřebného na zrenovování této rádoby starožitné památky byl dnešní plán, ale předtím ještě musela navštívit koupelnu.

Po sprše si vyčistila zuby a zpytavě se zahleděla do zrcadla.

„Stejně to nechápu,“ povzdechla si nad svým zjevem. Připadala si příliš hubená a její krátké vlasy a tmavé kruhy pod očima jí na půvabu nikterak nepřidaly. Přesto pro něj byla tou nejkrásnější na světě.

Usmála se při vzpomínce, když jí to včera říkal.

 

„Tak nádherná,“ pohladil ji něžně po tváři a ona se k němu přivinula. „A tvá vůně...“ Nosem se  jí otřel o šíji. „Stejně tomu nerozumím. Jak to, že ses mě nebála, když jsme se viděli poprvé? Myslel jsem, že se neudržím.“

„Já věděla, že přijdeš.“

„Cože?“ podivil se a zvedl jí hlavu tak, aby se jí mohl podívat do očí.

„Věděla jsem, že přijdeš. Byla to jedna ze tří vizí, které se mi v poslední době často vracely.“

„Vize? Myslíš, vize budoucnosti?“

„Ano, už od mala se mi to občas stávalo. Pak dlouho ne, až donedávna...“

„A co jsi ještě viděla?“ ptal se se zájmem. „Věděla jsi, kdo jsem?“

„Ne, jen jsem tušila, že nejsi obyčejný člověk.“

„A přesto ses nebála?“ Sbíral tolik odvahy na to, aby jí řekl, kdo je, a byl připravený na mnoho reakcí, jen ne na naprosté přijetí jeho celého. Milovala ho a on to cítil od první chvíle, kdy ji uviděl. Jen nebyl schopen pochopit, jak je to možné. I když při jejich prvním setkání měl víc starostí s ovládnutím své žízně než s jejími city.

 

Žaludek se začal hlásit o své,  a proto se rychle oblékla a zamířila ven.

Byl krásný slunný den a na jasanu před domem zpíval pták. Ráda poslouchala jeho zpěv, ale dnes si musela pospíšit.

„Dobré ráno, paní Brucksová,“ zamávala na svou starou sousedku a spěchala do blízké pekárny. Zdejší bagety patřily k těm nejkřupavějším. Sotva zaplatila, musela si kousnout.

„Pomalu, Alice, jsou ještě horké,“ nabádal ji smějící se pekař.

„Já vím, jsou ty nejlepší na světě. Díky, Lou.“

„Slyšel jsem, že ses včera procházela s nějakým mladíkem.“

„Ano a věřím, že ti Natali už i řekla, že jsem se s ním držela za ruku,“ zašklebila se na něj, jako by jí vadilo, že ji jeho dcera viděla, ale spíš to bylo jen pobavením, jak se zprávy šíří rychle.

„Vida, to mi mrška zatajila. Takže je to vážné?“

„Tak vážné, jak to jen může být,“ vyhrkla nadšeně.

„Přiveď ho někdy, rád ho poznám,“ vyzval ji srdečně.

„No, víš, on moc na bagety není,“ zamyslela se.

„To nevadí, jen bych s ním rád prohodil pár slov, aby se k tobě choval slušně.“

Začala se smát: „O to se vůbec nemusíš bát, je to pravý gentleman. Ale když to půjde, přivedu ho.“ Mrkla na hodinky. „Promiň, ale už musím běžet nebo přijdu pozdě na přednášku.“

Vyběhla ven a zamířila k nedaleké fakultě výtvarného umění. Při vzpomínce na Natali si povzdechla.

 

Viděl jsi, jak má krásné vlasy,“ vzdychla, když se s ní rozloučili.

„Ne.“

„To mi neříkej, musel bys být slepý.“ Věnovala mu zamračený pohled a pak se podívala za odcházející Natali. „Jsou tak husté a hlavně dlouhé.“

„Myslel jsem, že máš raději krátké vlasy,“ pohladil ji po hlavě, kterou zdobil krátký ježek.

„Nikdy jsem nechtěla krátké vlasy,“ zamumlala potichu a doufala, že její poznámku neuslyší, ale to by nesměl mít tak dokonalý sluch.

„Tak proč ses nechala ostříhat?“opět ji nechápal, ale začínal si říkat, že tahle dívka pro něj bude vždy plná překvapení.

„Nenechala jsem se ostříhat,“ pronesla a dala se do chůze. Jenže napětí, které z ní vyzařovalo, ho nenechalo na pochybách, že něco tají.

„Alice,“ zatáhl ji za ruku, aby se zastavila. „Ty už moje tajemství znáš, proč mi neřekneš svoje?“

„Protože o tom nechci mluvit,“ přiznala se sklopeným pohledem.

Přitáhl si ji k sobě a objal ji: „Nechci na tebe naléhat, ale jedna část tebe mi to chce říct. Jsem tu pro tebe, až budeš připravená.“

Zaváhala. Kdy je na věci vlastně ten pravý čas a kdy bude na všechno to, co ji čeká, naprosto připravená?

„Vypadaly mi po chemoterapii,“ zašeptala odevzdaně.

„Měla jsi rakovinu?“ vyhrkl zděšeně, ale hned se zase uklidnil. „Ale už jsi vyléčená a vlasy ti zase dorostou.“ Znovu ji pohladil. „Ale asi mi tenhle účes bude chybět.“

Neodpověděla a jen se k němu pevněji přitiskla.

„Alice, začínám se bát,“ pronesl znepokojeně, protože cítil její napětí.

„Už nikdy nenarostou.“

Přednáška profesorky Longwoodové o možnostech vyjádření se prostřednictvím dřevořezby v osmnáctém století byla zajímavá. Alice si několikrát říkala, že bude muset lépe prozkoumat opěrky křesla, které na ni doma čeká. Připadalo jí, že některé kousky by naznačovaly, že je ten kus nábytku možná mnohem starší, než si doposud všichni mysleli.

„Půjdeš pak s námi na kafe?“ ptala se jí potichu sousedka.

„Právě jsem jedno dopila,“ zamávala jí před obličejem prázdným kelímkem. „Stejně ještě musím na trh, než mi zavřou.“

Tržiště nebo spíš vetešnictví bizardních rozměrů, které často navštěvovala, aby ulovila nějaký zajímavý kousek k restauraci. Sice neměla na další nábytek místo, ale své vášni se neubránila.

„Zase hledáš nějaký starý krámy?“ vysmíval se jí kluk, se kterým se tam často potkávala. Doba, kdy ji chtěl někam pozvat už pominula, ale nevynechal žádnou příležitost k tomu, jak s ní zavést rozhovor. „Nechápu, proč se namáháš je opravovat.“

„Jsou to skvosty, které potřebují péči, Johny. Jak jdou kšefty?“

„Celkem to jde, ale pro tebe asi žádnou zajímavost dnes mít nebudu,“ zavrčel.

„To nemůžeš vědět. Ukaž, co je támhle to?“ ukázala na zajímavě vyřezávanou dřevěnou krabici.

„Šachy,“ ušklíbl se. „Věřila bys, že se dřív pidlili s tou krabicí skoro víc jak s těma figurkama?“

„Mmm, no páni, to je nádhera,“ začala se rozplývat, když krabici otevřela. Byly v ní šachové figurky velikosti dlaně vyřezané do nejmenších detailů. Koně měli dokonce podkovy a střelci byli připravení k palbě. Jen barvy byly trochu ošoupané. „Kolik za to chceš?“

„Odkdy tě zajímají stolní hry?“

„A kdo říkal, že je to pro mě,“ zasmála se a už se těšila, jak Jasperovi předá dárek. „Tak kolik?“

„Je to šunt. Pro tebe za deset babek,“ odfrknul si.

„Dobře,“ řekla a vytáhla peněženku. Nešťastně se do ní podívala. Když Johnymu zaplatí, už jí nezbude na barvy. „Dám ti půlku teď a zbytek příští týden, souhlasíš?“

„Ale jen proto, že jsi stálá zákaznice,“ pronesl nespokojeně a vzal si od ní peníze.

Vítězoslavně se zasmála a zamířila k autobusové zastávce. Nerada jezdila hromadnou dopravou, ale musela do obchodního domu, aby mohla koupit barvy a laky na opravení křesla a šachů.

 

„Proč nechceš jet autobusem? Je to k tobě ještě daleko,“ ptal se Jasper, když viděl, jak je unavená.

„Ráda se s tebou procházím a čím déle mi bude trvat návrat domů, tím víc si tě užiji. Ledaže by sis to rozmyslel a šel se mnou nahoru,“ podívala se na něj vyzývavě.

„Šel bych hned, ale... Dnes jsme se teprve dali dohromady, ty jsi svobodná dívka a navíc žiješ sama.“ Jeho námitky ji nepřekvapily, narodil se přece v minulém století. On by ji nikdy nechtěl uvést do rozpaků přílišnou rychlostí jejich vztahu. Ale jí to všechno připadalo jako naprostý nesmysl.

„Sám jsi říkal, že jsi věděl, že tě miluji, ještě dřív, než jsi ucítil mou krev, tak proč se ostýcháš vzít si, co ti nabízím?“

„Alice, jsi jakou poupě, které se teprve rozvíjí, a stejné je to i s naší láskou. Počkej, až nabude plný květ.“

„Ale co když na to není čas?“ vyhrkla zoufale.

„Proč to říkáš? Máme tolik času, kolik budeme chtít.“

„To ty jsi nesmrtelný, ne já.“

„Jsi ještě mladá a z rakoviny ses vyléčila. Je snad brzy mluvit o smrti.“

„Ach, Jaspere, to není pravda, já se nevyléčila.“

„Alice, co to říkáš?!“

„Přerušila jsem léčbu, aby mi narostly alespoň nějaké vlasy, než tě potkám.“

Pevně ji uchopil za paže a nevěděl, jestli podpírá ji nebo sebe: „To nemyslíš vážně! Kvůli takové malichernosti!“

„Bylo to stejně zbytečné. Já vím, jak umřu, a na rakovinu to nebude.“

„Jak bys to mohla vědět?“

„Ty tři vize, vzpomínáš?“ Pomalu přikývl. „V první jsem viděla tebe, jak se na mě díváš a máš černé oči plné touhy. Že to byla touha po mé krvi a ne po mně, jsem tenkrát ještě nevěděla.“ Zasmála se, ale jeho vážný pohled ji nabádal pokračovat: „Druhá vize se týkala mojí smrti a v té třetí jsi mě objímal a líbal tak jako dosud ne. Proto jsem se tě nebála a nebojím. Vím, že jednou budu jako ty a budeme spolu – navždy.“

„To nedává smysl, nemůžeš umřít a zároveň se taky stát upírkou. Alice, co byla ta třetí vize?“

Obchodní dům byl plný lidí. Měla pocit, že trvá snad věčnost, než se dostala do obchodu, který potřebovala, a zase ven. Když se konečně mohla nadechnout čerstvého vzduchu, zjistila, že se začíná stmívat. Už jen chvíli a zase ho uvidí! Celá radostná opojením z blízkého setkání se rozběhla na autobus.

 

„Kdy tě zase uvidím?“ ptala se ho mezi polibky, když stáli před jejím domem.

„Zítra musím na lov, ale večer si tě najdu.“

„Jak?“

„Ty mi první řekni, co tajíš,“ polaskal jí spánek. „a já ti pak řeknu, jak si tě ohlídám.“

Povzdychla si, zhluboka se nadechla a řekla: „Není to jasné, vidím velké světlomety, jak se ke mně rychle blíží šerem ulice. Jsou veliké, ne jako ty od auta, a pak slyším skřípění brzd.“

 

Pípnutí telefonu ohlásilo došlou zprávu. Ta musí být od něj. Roztržitě strčila ruku do tašky a vytáhla telefon.

 

Jsem ti tak blízko, jak mi slunce dovolí, a za chvíli tě stisknu ve svém náručí.

Náhle někdo začal troubit a brzdy blížícího se autobusu zaskřípěly...

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

HMR

7)  HMR (14.04.2014 21:21)

pozlatit, ale ty tři přání taky beru...

emam

6)  emam (14.04.2014 21:10)

Takových krásných komentářů Moc vám za ně děkuji
Katuško a Kate však vy víte
Hani, zlatá rybka? To jako ty tři vize nebo že by sis mě pozlatila?

Ivana

5)  Ivana (13.04.2014 12:34)

Krásna poviedka. Nádych romantiky, nádych tajomstva. Úplne som sa do čítania vžila. Píšeš skutočne skvele. Koniec si samozrejme domýšľam len a len ten šťastný.

HMR

4)  HMR (13.04.2014 07:19)

klobouk dolů, zlatá rybko! nádherné provedení

3)  Lucka (07.04.2014 00:06)

úžasné

Kate

2)  Kate (06.04.2014 21:07)

Přesně! Souhlasím, tvoje velká síla je v jednorázovkách, jsou tak procítěné a promyšlené a prostě všechno. Od začátku jsem tušila něco takového, ale ani v nejmenším jsem si nemyslela, že mě to až TAK MOC dostane. :'-( Protože... Ty víš. :( :)
A líbal tak jako dosud ne. Z toho si dovolím vyvodit, že ji Jasper promění. A budou spolu... NAVŽDY.
Děkuju moc za ten úžasný zážitek. Tohle budu ještě hodně dlouho rozdýchávat a jak víš, mě jen tak něco nesloží. ;)
:'-(

SestraTwilly

1)  SestraTwilly (06.04.2014 20:44)

Ema padla mi sánka. Výborná poviedka!!!! Hoci koniec šastný nebol,Alicina tretia vízia bola teda takáto,mne sa príbeh veľmi páčil. Ema,ja sa opakujem,ale musím to zdôrazniť,tvoja veľká sila je v jednorázovkách....čitateľa dokážeš strhnúť a vtiahnúť do deja na pár stránkach. Veľmi,veľmi dobrá poviedka.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek