Sekce

Galerie

/gallery/black_umbrella__12912_zoom.gif

Tahle povídka NEmá NIC společného s povídkou Taky tě mám ráda, Edwarde...
NENÍ to její pokračování, takže si onu povídku NEčtěte, než začnete číst tuto. Kapišto?

Doufám, že to zabralo...

Edwarde, do mé studovny, hned.

To zavání malérem. A proč? Proto že naše obvyklá sezení se konají v pondělí každý lichý týden a každý sudý týden ve středu. Dnes je pátek. Nemůžu však říci, že jsem překvapen.

Edwarde, co tě to napadlo?! Mohl jsi mu ublížit! Mohl jsi ho zabít!

V hlavě jen vyděšený výraz toho nového hocha a otcovy hlasité myšlenky.

„Jeho krev byla tak… vábila mě…“

Hučení v uších. Jeho tep ochutnat v zadu na patře. Rozšířené zornice. A v nich strach.

„Alice mě nevarovala… nebyl jsem na to připravený…“

Chabá výmluva.

Ale ty musíš být připravený. Vždy připravený. Nemůžeš stále spoléhat na Alicin dar!

Musíš. Nemůžeš. Jen samé příkazy a zákazy. Zajímá vůbec někoho, co doopravdy chci?!

Edwarde, nemyslím si, že je dobrý nápad, aby ses nadále scházel s tou ženou. Od té doby, co se znáte, žiješ snad jen ve své hlavě. Jsi nesoustředěný. Jednou za tvou nepozornost někdo zaplatí. Nedej bože, životem…

Och, ne! To by neudělal!

Edwarde, poslyš-

„Dost!“

Úpatí dlaní vtlačená do očnic. Nepříjemné vibrace ve spáncích.

„Neopovažuj se ji do toho zatáhnout!“

Synu, nemyslím si, že na tebe má dobrý v-

Synu! Jen mě opij rohlíkem, otče! Kdo mu dal právo posuzovat věci z hlediska jejich dobroty!

„Nemáš právo o ní takhle smýšlet, OTČE.“

Myslím jen na dobro tvé duše…

Dobro mé duše! Ta je dávno ztracena. Ztracena, protože prahnu po krvi nevinných. Ne z vlastní vůle, z podstaty svého bytí. Pomyšlení na pramalý okamžik bolesti oběti vykupuji hodinami své vlastní.

„Není to fér.“

Není to fér…

 

°°°°°°°°°°°°°°°

 

„Problémy doma?“ zeptá se hned, jak spatří mou tvář.

„Doma? Ne. Jediný jejich problém teď stojí u tvých dveří.“

„Och, pak tedy pojď dál! Není nad dobrou hádanku!“

 

„Tak, copak se přihodilo? Našli ti v šuplíku cigarety? Nebo snad lechtivé časopisy pod postelí?“

Bella a její tichá mysl zcela pozbývající smysl. Měl jsem tušit, že jestli by někdo dokázal uvést do rozpaků upíra, pak by to byla jedině ona.

„Nejsi nácek, že ne?!“ zeptala se zděšeně po mém pobaveném zavrtění hlavou.

Bella a její tichá mysl zcela pozbývající smysl…

 

„Já jen… začínám pochybovat o jejich způsobu života. O jejich naleštěných ctnostech. A začínám si myslet, že… vždy budu symbolizovat jen neřest. Nikdy nebudu dost čistý…“ pokusím se podat svou situaci způsobem přijatelným pro smrtelníka.

„Ale, Edwarde!“ propukne v hurónský smích a vzápětí mi na koleni přistane její ruka.

„Ty lidské ctnosti a neřesti! Nejlepší je nebýt moc morální! Ošidil by ses tak o příliš moc života! Postav svůj cíl, smysl svého života nad morálku, Edwarde! Jen tak ho prožiješ naplno, věř mi!“

„Opravdu to tak vidíš?“

Je snad možné... Bojím se pomyslet... mám snad naději?

„Och, ano! Přece nechceš žít v kleci, Edwarde! V kleci, kterou si kolem sebe sám vystavíš! Víš, zamlada jsem měla ve zvyku vloupávat se do všemožných zverimexů a pouštět kanárky a veškerou opeřenou havěť, kterou tam zadržovali. To bylo před šedesáti léty! A podívej se, kam svět spěje teď, Edwarde! Zoologické zahrady jsou plné k prasknutí, věznice přetékají! Ach, jak má svět stále v oblibě klece. Nenech jej, aby ti sebral tvou svobodu, tvé sny, Edwarde! Slib mi to!“

„Slibuji, Bello.“

„Ne, špatně! Neslibuj to mě, slib to hlavně sobě, slyšíš!“

„Slibuji.“

Slibuji…

 

°°°°°°°°°°°°°°°

 

„Bello?“

„Hm?“

„Modlíš se?“

„Modlit se? Oh, ne! Mám něco lepšího! Mnohem lepšího. Já totiž komunikuji, Edwarde!“

„A s kýmpak? S Bohem?“

„S Bohem? Ale, kdepak, Edwarde! S životem přece!“

 

°°°°°°°°°°°°°°°

 

Edwarde, na slovíčko, synu.

Ne!

Edwarde, snažíme se ti tu pomoci…

„Ne!“

Synu, já-

Ne. Slíbil jsem to. Slíbil jsem si to…

 

°°°°°°°°°°°°°°°

 

Dneska je ten den. Den jejich narozenin. Předá jí dárek, hrací skříňku. Zahraje na piano. Po bezmála sto letech bezcílného bloudění opět našel cestu k časem poznamenanému křídlu. Díky ní. Možná si i zatančí. Ví, jak Bella miluje spontánní pohyb. Kotrmelce na trávou vystlané louce. Tanec radosrti. Vycházející z hloubi lidské duše. A pak. Pak ji požádá o ruku.

Masen. Dá jí své lidské jméno a bude prodlívat po jejím boku, dokud život nerozhodne jinak. Bude přijímat radost z jejich dlaní. Tak ráda ji rozdává. Naučí se žít. Má se toho ještě tolik co učit…

 

„Oh, Edwarde, to bylo úžasné! Proč jsi mi neřekl, že umíš hrát? Život je o tolik snazší, když tě na cestách provází hudba, nemyslíš?“

„J-já… nežil jsem. Dokonce jsem několikrát zemřel.“

Skrze mé tělo. Skrze mou duši.

„Neboj se, Edwarde, má to tak spoustu lidí. A někteří si docela užívají! Být mrtví, myslím. Ale nejsou mrtví doopravdy. Jen se distancují od života, hlupáci. A přitom na světě není nic krásnějšího života!“

Nic krásnějšího, vskutku.

„Dost filozofování. Sněz si svou slavnostní večeři, pak pro tebe mám překvapení,“ snažil jsem se odlehčit situaci a zároveň ulevit své nervozitě.

„Překvapení! To je milé!“ zavýskla nadšeně.

„Však víš, jak mám překvapení života v oblibě! Moc ti děkuji za dnešní večer, Edwarde. Nedokázala bych si představit krásnější rozloučení!“ dodala ještě.

„Rozloučení? Hodláš někam cestovat?“

To zní jako Bella. Že mě nenapadlo koupit jí k narozeninám nějaký zájezd. Snad vše řádně uváží a vezme mne s sebou…

„Ale kdepak, Edwarde!“

Prosím? Mé zmatení se mi asi odrazilo na tváři, protože se hodlá pokračovat.

„Dnes je mi osmdesát, Edwarde.“

To přece vím. Vždyť jsem zorganizoval tenhle skromný večírek s jediným hostem.

„Můj ideální věk, vzpomínáš?“

Ideální? Ale pro co?

„Já ti nerozumím, Bello.“

„Asi před hodinou jsem si vzala tabletky. Do půlnoci budu pryč.“

„COŽE?!“

To bylo poprvé, co byla má ústa v předstihu před mou vlastní myslí.

 

°°°°°°°°°°°°°°°

 

Odporný řev sanitky a pípání nemocničních přístrojů.

„Ale já tě miluji, Bello!“

Největší predátor jakého kdy poznal svět. Na kolenou.

„Ach, Edwarde, ale to je báječné!“

Líný úsměv a ztěžklá přivírající se víčka.

„Teď běž a miluj dál…“

Poslední slova.

„… A nezapomeň… žádné mrtvé květiny…“

Žádné mrtvé květiny.

Slzy, které nikdy neproliji.

Zrádná myšlenka… přece ji doprovodit... na její poslední cestě…

NE!

Ne.

Slíbil jsem to.

Slíbil jsem si to…

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

21)  Nikey (08.01.2012 17:10)

„Můj ideální věk, vzpomínáš?“ a následné „COŽE?!“ v Edově podání
A ten konec:'-( :'-( Ale jináč by to ani nešlo:(
A Carlisle opět Krásně napsané

spinny

20)  spinny (04.01.2012 15:21)

!

Marvi

19)  Marvi (03.01.2012 19:27)

Konec je tady, pro Bellu, pro Edwarda začátek, no myslím že tady o tom budu dlouho přemýšlet. Udělalo to na mě dojem, takže

Paja

18)  Paja (31.12.2011 17:11)

Uf, nějak nemůžu nalézti vhodná slova pro smysluplný komentář, tohle mi vyrazilo dech, tak reálné, představitelné... smutně pravdivá nádhera

HMR

17)  HMR (30.12.2011 19:23)

Chtěla jsem začít jásat, že jsi se nechala přemluvit k realizaci, ale to nejde... to se nehodí... takže NEmá, NIC, NENÍ... MÁ, VŠECHNO, JE! Díky

Bye

16)  Bye (30.12.2011 12:35)

spinny, ta první povídka, co s touhle vůbec nesouvisí, byla skvělá, ale tohle...
Rozhovor s Otcem, skoro jako by se přel s Bohem.
A Bella? Něco jako když si Malý princ ochočil lišku. A ona mu na oplátku svěřila tajemství. Mám ten příběh moc ráda a Tys mi udělala velkou radost tím, žes mi ho takhle připomněla. HEART

miamam

15)  miamam (30.12.2011 12:13)

Uf, teď to tu buší i u mě doma, těch šestero děkujících srdcí

spinny

14)  spinny (30.12.2011 12:05)

Pozor, srdíčková děkovačka!

miamam

13)  miamam (30.12.2011 12:00)

Tak teď už tomu aspoň trochu rozumím, když jsem dočetla tu nenavazující povídku ňó a bylo to... Takový poetický a trochu jako z románu Dickense... Fajné, ale smutné...:(

Hanetka

12)  Hanetka (30.12.2011 11:31)

Spinny... zírám, Před chvilkou jsem dočetla obě tyhle NEnavazující jednorázovky, a... musím to rozdýchat. Je to tak uvěřitelné, tak realistické a ze života... až to bolí. Fakt.

Ree

11)  Ree (30.12.2011 11:28)

Myslím, že nemám slov. Před chvílí jsem vstala a rovnou si dala takovou nálož emocí. On si ji chtěl vzít a ona umřela... :'-( To je... smutné.
Já nejsem dobrá v komentářích, jenom chci, abys věděla, že se mi to vážně hrozně líbilo.

Lillean

10)  Lillean (30.12.2011 11:08)

No... Právě teď vypadám asi takhle: nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Ta povídka je geniální. Nejen nápad, ale hlavně provedení.

Fanny

9)  Fanny (29.12.2011 23:41)

Dokonalý... já nemám slov :D

ambra

8)  ambra (29.12.2011 21:34)

Dotáhla jsi to geniálně. Dovolím si malinkou osobní poznámku. Pamatuju si dobu (ještě když mi bylo tak 15), kdy mi něčí smrt kolem šedesátky připadala v poho. Co by chtěl stařec víc? Vloni mi zemřela babička. Bylo jí 87. A bylo to strašně brzo... V něčem mi ji Tvoje Bella připomíná. Možná i proto mě to dostalo tak moc. Děkuju .
PS: Nikdy mi nedošlo, jak je Carlisle otravný .

sakraprace

7)  sakraprace (29.12.2011 21:20)

Dechberoucí

Twilly

6)  Twilly (29.12.2011 20:30)

Zase žehlíš, ale krucinálpísekhimlalelujafixlaudon, jde ti to!

spinny

5)  spinny (29.12.2011 20:28)

Kuju, holky.

Tak to by sis měla fandit víc, Twilldo.;)

Nosska

4)  Nosska (29.12.2011 20:09)

Ono to jinak ani skončit nemohlo, viď? Stejně to bylo moc hezky napsaný

Twilly

3)  Twilly (29.12.2011 19:44)

Zlobíš, spinny, ale to ty velice dobře víš. Kdybych si fandila, řekla bych, že si to žehlíš, ale já vím, že ne. Ta povídka je skvělá, ostatně jako vždy. Tleskám.

gucci

2)  gucci (29.12.2011 19:33)

....k tomu se přece nedá nic smysluplného napsat!!...máš můj obdiv

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse