Sekce

Galerie

/gallery/Duch starého dolu.jpg

Seth ještě nebyl vlkodlakem a našel si nejlepší kamarádku svého života. Celá vesnice a vlastně i celé Forks vědělo, jak jsou si tito dva, i když věkově odlišní, blízcí. jenže štěstí netrvá věčně a důl zaviní smrt jednoho z nich.

Nikola/Collie

Jsem Nicollet Ben, teda teď už ne. Teď jsem Nikola Nováková z České republiky, bůh ví, kde to přesně je. Nevím, jak jsem se sem dostala, ale jsem tu, bohužel. Už dva roky. Nicollet Ben bydlela ve Washingtonu v La Push. A jediné, co mě nejvíce táhne zpět, je Seth, můj… Nicolletin nejlepší přítel.

„Pojedeme do Ameriky, do Washingtonu, prosím!“ zeptala jsem se opakovaně matky.

„Srdíčko, víš kde je vůbec Washington?“ zeptala se mě velká žena s blond vlasy a asi pěti sty plastikami obličeje. A pak mě trkla další nevýhoda toho, že jsem Nikola Nováková, je jí jenom osm let! I kdybych Setha potkala, myslel by si o mě, že jsem jen malá roztomilá holčička.

„Vím, je ve střední Americe. Chtěla bych na Olympijský poloostrov,“ žadonila jsem. Peněz mají Novákovy hodně, akorát my máme dolary a oni koruny.

„No, já nevím, je to daleko,“ vymlouvala se.

„Prosím, já anglicky umím. I'm good and I help at home. (Jsem hodná a pomáham doma),“ zkusila jsem anglicky a ona nakonec přikývla.

 

Sbalila jsem si všechny věci, včetně koženého náramku od mého milovaného Setha. Nevím, jak to že ho mám i teď, ale jsem za něj ráda. Dal mi ho těsně po tom, co jsem spadla do vody. Tehdy mě zachránil Sam Uley, pomohl mi během chvilky, jakoby ani nebyl člověk. Hodila jsem tyhle myšlenky za hlavu a přemýšlela nad Sethem. I kdybych byla Collie (tak mi říkal jen Seth), tak mě od něj dělil další problém. Tím byl věk, mě totiž bylo deset a jemu bylo čtrnáct, teď je mu asi šestnáct a mě by bylo dvanáct. Ale to jsem teď taky neřešila, teď tu byl jen fakt, že potkám svého nejlepšího kamaráda a možná se dozvím, jak jsem zemřela.

 

Seth

Všichni byli v černém oblečení. Pro celé La Push i Forks vládl jen smutek. Já stál vedle Leah, která mě stále hladila po rameni. Brečel jsem, nestyděl jsem se za to. Zemřela má nejlepší kamarádka a já ji chci oplakat. Ještě před měsícem jsme si hráli v lese, na pláži a u ní doma, jenže teď je to všechno pryč. Ptal jsem se boha, proč mi to udělal, proč mi ji vzal.

„Sethe, je mi to moc líto,“ řekl Charlie a já jen smutně přikývl. Všichni věděli, že já a Collie jsme nejlepší přátelé na život a na smrt. Smrt přišla, ale jen pro ni. Mě tu nechala s mým žalem. „Zlepší se to, uvidíš.“

 

O dva roky později

Seděli jsme u Emily doma a smáli.

„Quile, znáš ten vtip, kdy blbec řekne ne?“ zeptal se Paul Quila a ten se zamyslel.

„Ne,“ odpověděl a všichni se nahlas rozesmáli. Ještě chvilku mu to nedocházelo, když mu to došlo, rozesmál se s námi. Bylo veselo. Najednou přišel Sam a na tváři měl zmučený výraz.

„Co se stalo?“ zeptala se Emily starostlivě a on svůj zmučený výraz prohloubil.

„Nějaká dívka vešla do dolu, rychle jsem ji odtamtud chtěl vyhnat, ale ona zmizela. Vypadala… vypadala jako… jako…“ Nemohl to dokončit. Díval se při tom na mě a já to pochopil.

„Collie,“ zašeptal jsem ztrápeně a on jen mlčky přikývl.

„To není možně, umřela v dolu společně s ostatními, co tam byli,“ řekl naštvaně Embry. On měl Collie taky rád.

„Neřešte to,“ zaprskal podrážděně Jared. Tomu v dole umřel strýc. Poslechli jsme ho a neřešili ho, jenže po týdnu přišli další zprávy o Collie. Lidé z Forks si říkají o dívce v bílých šatech, co chodí večer ulicí, jakoby nic. Je podobná právě Collie, ale nikdo to nechce říct přímo. Říkají, že se jen podobá Collie. Nazvali ji duch ze starého lomu. Sám jsem jí chtěl spatřit, alespoň na moment. Mě však nebylo dopřáno.

 

„Prý se pohybuje hlavně kolem dolu. Emmett Cullen ji viděl v lese při lovu. Za to Charlie ji spatřil před policejní stanicí. Má bílé šaty a její černé vlasy jsou spletené do složitého copu,“ řekl Billy u táboráku a mě to vehnalo do očí slzy. Vzpomínám si na ní. Byla drobná a křehká. Havraní vlasy měla vždy spletené do copu a na tváři ten usměvavý výraz. Vždy zářila štěstím, když jsme byli spolu.

„Na ruce měla ten černý kožený náramek od Setha,“ doplnil najednou Sam a já se na něj smutně podíval. Ten náramek jsem jí dal, když spadla do vody.

Pobíhali jsme na kamenech. Naši rodiče a Sam se svou smečkou byli na pláži. Povídali si, ale my si jich nevšímali. Byli jsme sami sebou. Honili jsme se a smáli se. Najednou Collie podklouzla noha. Spadla z vysokého kamenu a přitom se uhodila do hlavy o ten kámen, kde zůstal krvavý flek. Dopadla na hladinu vody a tam se jako rozbitá,  porcelánová panenka potopila na dno. Nehýbala se a já vyděšeně křičel její jméno, chtěl jsem skočit, jenže táta mě chytil dřív než jsem stihl něco udělat. Místo toho tam skočil Sam a potom s ní vyplaval na břeh. Krvácela jí hlava a stále se nehýbala. Odvezli jí do nemocnice. Nervózně jsem přecházel v čekárně, přišlo mi to nekonečné. Potom vyšel Carlisle Cullen a já ucítil zvláštní pocit zlosti. Oznámil nám, že je v pořádku a máme pět minut si s ní promluvit, potom jí zase uspí. Dovolili mi jít za ní. Viděl jsem, jak se její obličejíček rozzářil, když mě spatřila. Přistoupil jsem k její posteli a tiše jsem jí pozdravil. Vzal jsem jí za ruku a dal jí ten náramek. Byla nadšená a děkovala mi.

Bylo to naposledy, co jsem jí viděl. Když jí pustili z nemocnice, šla z otcem do dolu. Kamení se sesunulo a uvěznilo tam patnáct horníků a Collie.

„Sethe, vstávej, jde se domů,“ řekla Leah a já se zmateně rozhlédl. Byl jsem stále u táboráku, ale už tam seděl jen Billy a máma.

„Seth, je mi to moc líto, ale žádám tě, abys nechodil do lesa. Měla jsem pocit, že se to zlepšuje, ale ty polovinu času nevnímáš, když vnímáš jsi smutný. Nechci, aby tě to bolelo. S Billym jsme se domluvili, že vynecháš hlídky, dokud nezmizí,“ oznámila mi matka.

Podíval jsem se na oheň. Ten stále praskal a jeho plameny šlehali vysoko. Najednou se mi tam zjevil obličej Collie. Jemně se usmívala a její oči planuly štěstím. Smutně jsem se usmál a ona zmizela.

 

Nikola/Collie

Nadšeně jsem poskakovala na sedadle našeho auta. Poprosila jsem Katku, mámu, abychom se podívali na pláž v La Push. Zastavily jsme na parkovišti a já se nadšeně vyskočila z auta. Hned jsem nasála mořský vzduch a začala pozorovat rozbouřené moře. Katka vylezla ven a udělala to samé. Vypadala spokojeně. Vešla jsem na písek a moje botky se mírně propadly. Procházely jsme se po pláži hodinu a potom jsme se měly vydat zpět do motelu. Jenže mě pohled usedl na klukovi s krátkými vlasy. Plakal a byl smutný. Seděl na kameni a objímal svá kolena. Cítila jsem potřebu utěšit ho.

„Mami, já ho půjdu utěšit,“ špitla jsem. Katka, která visela na telefonu, jen mlčky přikývla.

Vydala jsem se ke kameni a najednou na mě dopadly vzpomínky. Viděla jsem na tom kameni dívenku, ukloula a zřítila se do vody. Byla jsem to já, totiž Collie. Potom jsem se podívala na toho kluka, který plakal a moje potřeba se zvětšila. Došla jsem až k němu a sedla si vedle něj. Přes slzy se na mě překvapeně podíval, potom se podíval směrem ke Katce.

„Ahoj, stalo se ti něco?“ zeptala jsem se ho šeptem a pořádně jsem si ho prohlédla. Byl to Seth, jenže před tím měl stejně dlouhé vlasy jako já, totiž zase Collie. Neměl na sobě tričko, takže bylo dokonale vidět jeho svalnaté tělo. Takhle před tím nevypadal. Teď jsem z něj dostala trochu strach.

„Ahoj. Jo, stalo,“ špitl a smutně se na mě usmál. Jeho oči byly plné smutku a já si přála být tu jako Collie.

„A co? Spraví se to?“ Zavrtěl hlavou a podíval se na moře. Tyrkysové moře bylo bouřlivé a jeho vlny byly vysoké. Přímo ráj pro surfaře, jenže tady to zelo prázdnotou.

„Umřela mi kamarádka,“ zašeptal a mě to očí vehnalo slzy. Nevěděla jsem, jestli to byly slzy štěstí, že si nalezl někoho jiného nebo smutku, protože si někoho našel.

„To je mi líto, jak se jmenovala?“

„Collie,“ řekl a mě po tváři stekla první slzy. On je kvůli mně… kvůli Collie stále smutný? To nesmí, vždyť… musí na ní zapomenout a to hned!

„Promiň,“ špitla jsem, aniž bych si uvědomila, že jsem Nikola.

„Proč se omlouváš, za nic nemůžeš. Může za to ten zatracený důl,“ řekl naštvaně a já se na něj tázavě podívala.

„Jaký důl?“

„Ten důl, ve kterém umřela. Je postaven přesně mezi hranice La Push a Forks. Nikdy tam nechoď, je to tam nebezpečné a přináší to jenom bolest,“ šeptal a duchem byl jinde.

„Aha,“ hlesla jsem a potom jsem ho jenom pohladila po rameni. „To přebolí,“ zašeptala jsem a zvedla se. Jen vzlykl a já se vydala zpět k autu.

 

Hned ráno druhého dne jsem se vydala z motelu, přesně tam, kam mi řekl Seth a jak jsem si to našla na internetě. Ten důl měl dva vchody, jeden byl zasypaný a druhý byl zamčený. Měla jsem v plánu podívat se na oba. Katka ještě spala, takže jsem se neptala, stejně by mě nepustila. Pršelo, ale ani to mě neodradilo.

Od motelu to bylo jen dva kilometry, ale Nikoly tělíčko to nezvládalo. V té zimě bylo unavené jen po půl kilometru. Moje hlava ale pokračovala dál, možná už byla i napřed. Les byl hustý a přes dešťové kapky toho taky nebylo moc vidět. Jenže najednou se přede mnou objevila záře a já spatřila skálu s vchodem podloženým dřevem. Vchod byl jen chvíli osvětlený, potom byli vidět jen kameny. Vedle vchodu bylo něco napsané. Rychle jsem k tomu přispěchala a přečetla si kovovou destičku, na které byly vyryty písmenka.

Tento důl si vyžádal patnáct obětí a vzal život mladé dívenky Nicollet Benové.

Podívala jsem se na vchod do dolu a spatřila tam dívku, byla jsem to já. Měla na sobě sněhově bíle šaty a černé vlasy byli spletené do copu, který jsem nosila skoro každý den. Pomalu jsem se k ní vydala a očima jsem jí stále hypnotizovala. Měla na tváři jemný úsměv. Když jsem k ní došla, sesunulo se pár malých kamínků. Natáhla ke mně ruku a já udělala to samé. Naše ruce se dotkly a náramek, který jsme na sobě měly obě, zmizel jen mě. Objevil se velký záblesk, který mě na chvíli oslepil. Spatřila jsem Nikolu, jak sedí na své postýlce.

„Hodně štěstí,“ špitla unaveně a položila hlavu na polštář. Potom jsem se objevila zpět v dolu. Stála jsem tam sama. Když jsem se podívala na svoje oblečení, uvědomila jsem si, že jsem to zase já. Podívala jsem se ven a zjistila, že přestalo pršet a svítí sluníčko. Vše se pro mě proměnilo v ráj… na chvilinku.

Kam teď půjdu, když jsem mrtvá? A co si vezmu na sebe? Nemůžu přece chodit v tomhle. Rozešla jsem se ven a za sebou jsem uslyšela o něco hlasitější sesun kamenů. Rozeběhla jsem se ven a těsně za mnou dopadl velký kámen. Byla jsem venku a pozorovala, jak se celý důl zasypal.

________________________________________

Jednorázovka, na kterou jsem opravdu pyšná.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  Klárka (29.03.2012 17:11)

opravdu úžasná...máš být na co pyšná... ;)

3)  Betynka (28.03.2012 19:38)

Ree na chyby se nehledí. Nejsme detajlisti.
Povídka je úžasná, prostě dokonalá. Nemám slov.*fworks*

2)  Míja (25.03.2012 19:03)

Krásné!!!!

Ree

1)  Ree (23.03.2012 10:06)

Máš tam plno chyb, nech si je někým opravit.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek