Sekce

Galerie

/gallery/Edward spinká.jpg

Když zoufalý upír nemá šanci snít, stává se ještě zoufalejším.

Dream

Přemýšlel. Už dlouhou dobu byly sebetrýznitelské myšlenky náplní jeho dne. Nedělal to schválně. Jen jeho mysl fungovala jinak, zvládala toho mnohem víc než ta jednoduchá lidská. Ať dělal cokoliv, pořád měl v hlavě tytéž obrazy, které ho drásaly zevnitř.

Viděl ji. Svou lásku, svůj důvod k setrvání na tomto světě. Těžko by na světě pohledal silnějšího citu. Jen stěží by se našel někdo, kdo pro lásku svého života obětoval tolik.

Všechny své city zazdil. Tvářil se nezaujatě a vyřkl ta slova, která ho pálila v krku i na jazyku, jen co z něj vzešla. Znovu se mu v hlavě odehrávala tatáž scéna.

Les.

Ona.

A hlupák.

Který si myslel, že dělá dobrou věc. Nazýval se zrůdou, ale netušil, že tou se teprve tímto činem stává.

Semkl pevně víčka k sobě, ve snaze utéct před pohledem na její zmučenou tvář, která ho neustále pronásledovala. Kdyby mohl, řekl by, že mu nedala spát. Tím se však pyšnit nemohl.

Otevřel oči a chvíli si namlouval, že vidí rozostřeně. Zamrkal a rozhlédl se kolem sebe. Už pomalu nevnímal, kde je. Bylo mu to jedno.

Cítil jen obrovskou propast uvnitř sebe, díru, kterou zaplnila jedině ona. Nechala si u sebe část jeho, tu podstatnou část, kterou potřeboval k životu stejně jako člověk dýchání.

Znovu mu před očima blýskaly střípky a útržky situací. Viděl sebe, jak ji objímá, líbá do vlasů a šeptá, že ji miluje. V uších jako by slyšel splašené bušení jejího srdce. Bylo to k nevydržení.

Chtěl zařvat. Chtěl křičet, vykřičet ze sebe všechnu tu bolest, stesk a bezmoc. Chtěl jít za ní, omluvit se a prosit o odpuštění. Klečet na kolenou, klidně celé hodiny, jen proto, aby mohl být s ní.

Toužil ji zase spatřit na vlastní oči. Vidět její úsměv, roztomilou vrásku mezi obočím, která se jí udělala vždy, když nad něčím urputně přemýšlela. Stačilo by všechno, jen aby nemusel sledovat tu ztrápenou tvář, která se mu neustále vracela.

„Dost!“ zašeptal zhrouceně roztřeseným hlasem. Už neměl sílu. Nemohl dál. „Prosím…“ zamumlal prosebně a bezmocně vzlykl.

Postavil se na nohy, jako by chtěl před tím vším utéct. Vztekle strčil do stolu, který se převrhl a s hlasitým lomozem se sklouzl po podlaze až na druhou stranu místnosti. Vztek z něj na okamžik vyprchal a on si zase uvědomil, jak se chová.

Bylo mu ze sebe samého špatně.

Znovu se posadil na rozvrzané kanape a v naprosto beznadějném gestu si složil hlavu do dlaní. Tohle musí skončit. Nemůže takhle dál přežívat…

Nevědomky sebou začal pohupovat dopředu a dozadu. Mělo to mít uklidňující účinek, ale ten tolik vytoužený klid se nedostavil.

Vjel si rukama do vlasů a chvíli to vypadalo, že si je snaží vytrhnout. Klouby na prstech měl bílé a čelist zaťatou. Šel z něj strach.

Tvář měl zkřivenou do křečovité grimasy, která už nic nevyjadřovala. Byla apatická, stejně jako jeho oči. Černé jako noc, beze stopy jakékoliv jiskry. Již to bylo dlouho, co ukojil svou žízeň. Možná i to se podepisovalo na jeho psychice.

Pozvedl hlavu a očima pročesával pokoj. Znal ho nazpaměť, ale teď něco hledal. Něco, co nikdy nechtěl použít. Co měl zakázáno použít.

Carlisle by zuřil, kdyby věděl, že si to od něho půjčil. Vlastně by mu to bylo líto. Byl by svým adoptivním synem zklamaný. Při té myšlence se musel uchechtnout, zklamaný by byl stejně.

Konečně našel to, co hledal. Malý kufřík povalující se v koutě pokoje. Ani nevěděl jak, a už seděl zpátky na místě a v rukách třímal ten malý poklad. Nejdřív rukou přejel po jeho hřbetu a pak ho otevřel. Semišová výztuž byla už na pohled hladká.

Usmál se. Tedy alespoň v duchu. Jeho rty se vůbec nepohly, stále byly v rovné přímce.

Vztáhl ruku a opatrně vyndal malou lahvičku namodralé tekutiny. Nastavil ji světlu a zvědavě si ji prohlížel. Nikdy ji blíže nezkoumal a teď jí byl okouzlený. Vypadala neškodně. Trošku s ní zatřásl a k zátce se vzneslo pár osamělých bublinek.

Chvíli zaváhal a znovu zavřel oči, v ruce stále pevně svírajíc lahvičku. Jen co jeho hlavu znovu naplnily nepěkné obrazy a tichý zlomený šepot:

„Ty… mě… nechceš?“

Prudce otevřel oči. Už nebyly takové jako před chvílí. Teď v nich bylo odhodlání.

Jedním rychlým pohybem odšrouboval zátku a do nosu nasál štiplavý zápach vycházející z lahvičky. Za uplynulý rok už cítil horší věci.

Věnoval lahvičce poslední pohled a pak si ji odhodlaně přiložil k ústům. Nejdřív nic necítil, ale jakmile se tekutina rozmísila, ucítil na jazyku zvláštní mravenčení. Nebolelo to.

Polkl.

Jícnem mu projela zvláštní vlna tepla, která se pomalu rozšiřovala celým jeho tělem. Podivně hřála a on se cítil najednou jinak. Vláčně a zároveň zaraženě. Cítil, že by mohl skákat, ale zároveň byl unavený. Chtělo se mu smát, ale zároveň by své tváře smáčel potoky slz.

Hlava se mu začala motat a třeštit. Připadal si čím dál unavenější, slabší. Tělo se mu uvolňovalo a připravovalo se na odpočinek.

Před očima mu přeběhly mžitky. Bylo to pro něj zvláštní. Nové. Takhle se nikdy necítil. Bylo mu skvěle a zároveň špatně. Nemohl si mezi tím vybrat. Vlastně si ani nechtěl vybírat. Jeho rozhodnutí byla vždy špatná.

Bolestivě zavřel oči a uviděl ji. Tentokrát byla scéna jiná. Usmívala se, vypadala dokonale šťastně. Najednou se prudce otočila, ale úsměv jí ze rtů nezmizel. Byla kouzelná a on ji stejně okouzleně sledoval.

Pak roztáhla ruce a do nich jí skočilo malé děvčátko s bronzovými vlásky po ramínka. Neposedně se jí vlnily a na slunci házely odlesky. Dvakrát se s děvčátkem zatočila a pak ho pevně přivinula k sobě. Byl to nádherný pohled.

Teď už se opravdu usmíval. Opravdu a upřímně. Líbilo se mu to, co viděl, ačkoliv to nebylo a nikdy nemohlo být skutečné.

Chtěl zvednout ruku a dotknout se její tváře, děvčátko pohladit po vlasech a snad ji do nich také políbit, ale byla moc těžká. Jako by ji někdo odpojil od jeho těla a tělo od hlavy.

Z posledních sil natáhl ruku, ale nedosáhl na ni. Bylo mu to líto. Tolik toužil se jich dotknout, obejmout je. Smutně ruku stáhl a přitáhl si k sobě to nejbližší, na co dosáhl.

Poslední, co jeho vnitřní zrak viděl, bylo děvčátko, vytrhujíc se matce a utíkajíc k němu. Hlasitě křičíc jen jedno slovo, které i jeho bolavou duši pohladilo po rozdrásaných okrajích.

„Tatí!“

 

Ajjinka

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

21)  kajka (09.03.2012 22:46)

Trochu mě mrazí...... že to nebyl jed?:'-( Jsem ti vděčná za jeho pohled, potřebovala jsem s určitostí vědět, jak zoufale se trápil a tvoje povídka mi to umožnila. Vždycky mě drásalo jeho rozhodnutí a přišlo mi to vůči Belle hrozně nefér. Teď jsem ale smutná a srdce se mi svírá, Možná jsi to napsala až moc dobrě......

20)  ireen (09.03.2012 19:18)

Ajjinko! Děkuju. Hezounký! Kápla si mi to do noty!
Edwardovy myšlenky a sny mi hrozně chyběly.
Takhle jsem se vlastně poprvé dostala sem na stránky, kde Vy všichni "vládci pera" prezentujete své ůžasné výtvory, dělíte se s námi o vlastní myšlenky, zkušenosti a sny, dovolujete nám "obyčejným smrtelníkům" sdílet osudy postav, které zcela změnily můj dosavadní normální obyčejný život, bez jejichž přítomnosti si už nedovedu budoucnost představit.

eMuska

19)  eMuska (25.04.2011 09:54)

Ach jáj!:'-( :'-( :'-( Smutné... Ale nezomrel však? Jooj, kráásne! Tatí! Ach, som taká presmutnená teraz...

Ajjinka

18)  Ajjinka (10.12.2010 20:28)

Holky, jste úžasný Děkuju!

Gassie

17)  Gassie (09.12.2010 23:02)

To bylo smutné :'-( :'-( :'-(

Alorenie

16)  Alorenie (09.12.2010 21:31)

...:( :'-( Třesou se mi ruce. Udělala jsi to úžasně. Cítím se podivně prázdná. Úchvatné...

nikolka

15)  nikolka (09.12.2010 21:18)

Nemôžem, ja skutočne nemôžem. Ledva dýcham, srdce mám ako vo zveráku, myšlienky rozpustené v nejakej kyseline.
Tajne dúfam, tajne verím, že tekutina nie je jedom, ktorá ukončila život nášho milovaného a je len pomôckou na prežitie krásneho sna.
Moju tvár pokrývajú slzy, ktoré on nemohol roniť.

nádherné, krásne, precítené smútkom...

Carlie

14)  Carlie (18.09.2010 21:56)

To bylo úchvatné :-)
Hezky vykreslené emoce :-)
A sice s Edwardem cítím a vím, že to myslel dobře, ale doufám, že ta modrá tekutina mu zároveň vyléčila tu jeho paranoiu, mohl se ráno vzbudit a vrátit k Bellce ;-)
Jo a někdy poprosím o tu tajnou recepturu, zrovna dneska hlídám večer bráchovy dětičky - uf, konečně spinkající ;-)

Karolka

13)  Karolka (19.06.2010 00:44)

Budu ti říkat meteoroložko. Jsi totiž odborník na atmosféru. ;) Hezky jsi mě ztišila a zmámila a já můžu jít hajat. (P.S. Nebyl to jed, že ne???) Děkuju!

krista81

12)  krista81 (16.05.2010 17:57)

Krásné, tak strašlivě smutné,ale krásné.
A opravdu bys nechtěla napsat pokračování ? Prosím prosím smutně koukám.

11)  gossipgirl (11.05.2010 20:30)

Je to nádhera... Smutné, jednoduché, procítěné, věřitelně popsané... Tak krásně, že jsem to viděla před očima...Dokázala jsem si to představit, vidět to, na ten malý moment to prožít. Krása:'-(

10)   (07.05.2010 01:34)

bože tak tohle mě skutečně dostalo...mohla bych vroucně poprosit o pokračování...nevydržím to...tohle je nádhera a já bych si moc přála pokračování.... prosím moc moc moc moc moc moc moc moc moc moc moc moc moc moc moc moc moc moc moc moc moc moc moc moc moc prosím....

AliceBrandon

9)  AliceBrandon (06.05.2010 19:13)

Abys věděla Ajjí, tak já to taky četla. Ale byla jsem z toho tak na prášky a navíc naštvaná na tebe, jak mi tohle můžeš vůbec dělat v mém stavu a tak, takže jsem ti nedala koment (jsem mrcha). Ne, nečekám dítě, bože chraň, ale stále se pohybuju na tenké hraně zdravého rozumu. A tohle mě zase trochu srazilo do temných hlubin. Takže jestli to byl záměr, podařilo se. Byla jsem při chuti, jít si taky najít nějakou tu modrou flaštičku. A závěrečné tatí už mě vážně srazilo na kolena. Takže Ajj, buďto teď napíšeš nějakou naprosto nespoutanou parodii s koulema (rozuměj bowlingovýma), údama (jako rukama, nohama a tak) anebo na tebe navždy zanevřu. A ten obrázek, vždycky když se na něj podívám naskočej mi slzy. Nemám tě ráda, abys věděla.

Ajjinka

8)  Ajjinka (06.05.2010 19:05)

Popo, Carlie: Neměla bych vám to vůbec říkat, je to tajná receptura, ale že jste to vy... Jedná se o jistý druh projímadla ředěného s prášky na spaní

Ale ne, řekněme, že Carlisle dělal ve volných chvílích výzkumy v deštném pralese a našel látku, která dokáže působit i na upíry... :)

Moc vám všem holky děkuju

7)  Carlie (06.05.2010 18:51)

nádhera.. jen by mně zajímalo, co to bylo za tu tekutinu?

Popoles

6)  Popoles (06.05.2010 17:09)

Nádhera Ajj, jen nevím co si pod tou tekutinou předstvit... Co by mohlo takhle působit na upíra?

Evelyn

5)  Evelyn (06.05.2010 17:00)

Ajj, a kde je pokračování? Taková krásná povídka by si ho zasloužila

Ree

4)  Ree (06.05.2010 15:06)

Nechceš mi nakecat, že je tohle konec, že ne?! Já chci číst dááááááááál, nebo se zblázním

Amisha

3)  Amisha (06.05.2010 08:42)

Páni, to bylo nepopsatelně nádherné. Co dodat?

sakraprace

2)  sakraprace (06.05.2010 06:43)

Holka ty mi dáváš...Tak smutné a krásné:'-(:'-(
To zase budu v práci krasavice uřvaná

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek