Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/DB-obr%C3%A1zek-shrnut%C3%AD1.jpg

Destiny alias Shadow je dítě Jacoba a Renesmé. Ovšem ji nevychovávají. Renesmé po porodu upadla do kómatu a Jake byl celé dny jen s ní. Takže to uskutečnilo fakt, že ji vychovávali Bella a Edward. Za rodiče bere v podstatě Edwarda a Bellu. Nenávidí svůj lidský život, ale rodina ji odmítá přeměnit a udělá tu nejhloupější věc, kterou udělat může. Uteče. Ale ani to jí nevydrží moc dlouho... Usměje se na ní štěstí? A co teprve láska?

Upozornění: Jacob – její pravý otec, v povídce ze začátku pouze Jacob.

Edward – jen její děda, ale ze začátku Shadow oslovován tati, stejně jako Bella mami.

První krůčky, první slůvko... Vždy to se mnou prožili rodiče. Jsem podobná tátovi. Mám zelené oči jako on, když byl člověk, a jeho bronzové vlasy, tak proč mi to vyvracejí? Jen se mě chtějí zbavit. Ale proč to vůbec řeším? Stejně se za chvíli odstěhuji.

„Shadow, pojď dolů!“ zakřičel táta.

„Jasně, už letím!“ rozběhla jsem se za ním.

„Máme pro tebe zprávu,“ usmál se. Tak za tím něco bude.

„Ovšem... Jakou?“ zeptala jsem se.

„Stěhujeme se do Norska.“ Co? Né! Já nechci do Norska, já chci do Ameriky!

„Sama tam nepojedeš, Destiny.“ Ou, takhle mi říkal, jen když šlo o vážnou věc.

„Proč? Je mi čtrnáct, ježiši!“ řekla jsem trochu ostřeji.

„No vidíš, čtrnáct!“


!!!PÍSNIČKA!!!

„Dokážu se o sebe postarat! Proč mě nikdo nechápe?!“ zakřičela jsem. Zůstal jen stát a koukal na mě. U mě to nebylo obvyklé, takže ho to muselo překvapit. Naštvaně jsem třískla s dveřmi a naštvaně otevřela dveře od skříně. Rozhlédla jsem se. Naštvaně jsem začala házet do kufru věci, hlava nehlava. Nakonec jsem si vzala mého míšu a i s kufrem vyšla z pokoje. Táta mi vzal kufr z rukou a ve vteřině zmizel. S hlavou svěšenou k zemi jsem vyšla před dům. Ovšem jsem byla zase poslední. Přesto, že se mi vůbec nechtělo, jsem nastoupila do mámina Ferrari. Třískla jsem dveřmi a táta po mně hodil ne zrovna krásný pohled. Připoutala jsem se, hlavu opřela o okénko a sledovala utíkající krajinu. Poprosila jsem rodiče, abychom jeli autem, že nechci letět. Bezeslov to otočil k hranicím. Chtěla jsem být sama. Odjet někam daleko a nikdy se nevrátit. Zůstat sama na nějakém opuštěném ostrově a třeba umřít hlady. Hlavně nebýt se svou rodinou. Oni nestárnou, jsou nesmrtelní. A co jsem já? Člověk. Bezbranný člověk. A pokud si myslíte, že když má rodina jsou upíři, tak by mě měli proměnit, jste na omylu. To oni neudělají, dokud nebudu umírat, což nebude dříve jak v šedesáti, když máte v rodině doktora. Sledovala jsem, jak se stmívá. Bylo to nádherné, během hodiny se na obloze objevily hvězdy, které po tom, co jsme vjeli na dálnici, byly vidět minimálně. Začala se mi klížit víčka, ale já za žádnou cenu nechtěla usnout. Něco uvnitř mě mě nutilo nechat oči otevřené, ale to nevydrželo dlouho. Začínala jsem vidět méně a méně, až mě pohltila tma, která před mýma očima nevydržela dlouho. Vyměnil jej sen.

Mami, ne, prosím! To nesmíš! Nenechávej mě tu, ne!“ řvala jsem, co mi hrdlo dovolilo. Tričko jsem měla smáčené svými slzami. Osoba, ležíc u mých nohou, naposledy vydechla a její oči se zavíraly.

Ne, mami! Já tě potřebuji, neumírej! Né!“ Spadla jsem na ni a měla ohromný záchvat pláče a samoty. Měla jsem pocit, že jsem poslední člověk na Zemi, že nemám nikoho, jsem sama. Cítila jsem úzkost. Bolelo mě na hrudi, srdce mi bilo o sto šest. Slyšela jsem v hlavě slova z jedné písničky, cituji: „Proč si člověk uvědomí, co vlastně měl, až když všechno ztratí, co je to za úděl?!“ Bylo to výstižné. Mnohokrát jsem maminku nenáviděla a teď umírala. Když ještě byla, neuvědomovala jsem si, co bych ztratila. Teď to vím. Ztratila jsem člověka, který mi dal život a lásku. Člověka mně nejbližšímu.

Ty tam nahoře?! Co jsem ti udělala? Co jsem ti sakra udělala! To ti nestačilo mi ublížit smrtí táty?!“ V tu chvíli jsem se probudila.

„Neboj, srdíčko, už je dobře,“ objímal mě táta. Plakala jsem mu na rameni a smáčela mu košili, ale jemu to zjevně nevadilo. Už jsem o tom nechtěla mluvit, ani myslet, proto jsem navázala jinou otázkou.

„U-už jsme tady?“ Odtáhla jsem se a otřela si oči od slz.

„Ano, už jsme tady,“ přesvědčil mě. Zvedla jsem se a rozhlédla se po pokoji. Byl to krásný, malebný pokoj, sladěný do – mé oblíbené – fialové barvy.

„Krása, že? Ale dole už na tebe všichni čekají, Shadow,“ popošel ke dveřím. Kývla jsem ve znamení, že tam za chvíli budu. Odtáhla jsem závěsy a pohled se mi naskytl dokonalý. Příroda, samá zeleň. Lesy plné smrků, borovic, jedlí... Bylo to nádherné. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla na chodbu. Byla jsem ještě v pyžamu, ale to je poslední, co by mi vadilo. Snažila jsem se nahodit úsměv, ale asi byl spíše křečovitý. Dole – jak táta řekl – byli všichni.

„Dobré ráno, Shadow,“ pozdravili mě. To jejich unisono už je docela trapné.

„Dobré,“ skryla jsem úšklebek při slově dobré, protože dobré rozhodně nebylo.

„Jak se má naše vražedkyně upírů?“ zatočil se mnou Emmett.

„Vražedkyně upírů? Jak jsi na to přišel, Emme?“ zasmála jsem se altem.

„Víš, že ani nevím?“ přiznal a poškrábal se na hlavě.

„Máš tu snídani,“ dávala Esmé na stůl talíř s míchanými vajíčky. Má oblíbená snídaně. Když jsem dojedla, chtěla jsem ho jít dát do myčky, ale Esmé mi ho vzala z ruky se slovy, že to udělá ona. Sedla jsem si na gauč a nasadila smutný obličej.

„Trošku úsměvu do toho umírání,“ napomenula mě Alice.

„Kdo říká, že umírám?“ podívala jsem se na ni.

„To se jen říká, copak ty to neznáš?“ nadhodila.

„Víš, že ani ne? Mimochodem, co máme na plánu dnes?“ zeptala jsem se.

„Do školy jdeme až zítra. Dnes nás čeká rodinný lov. Ty tu zůstaneš, ale musíš dávat pozor,“ říkala. Super, rodinný lov a já budu mít barák pro sebe. Alespoň to ze sebe vymlátím.

„Super, tak padejte!“ vyháněla jsem je. Všichni vyběhli jako na povel z domu a já s úlevou zavřela dveře. Možná bych na ně mohla někdy zkusit aport. Zalezla jsem si do pokoje a převlékla jsem se. Vzala jsem si na sebe baseballové tričko a kraťasy. Vzala jsem si papír, tužku a gumu, sedla si na zem do tureckého sedu, vzala si desky, aby se mi lépe kreslilo a mohla jsem začít. Nevěděla jsem, co mám malovat, šlo to od ruky, aniž bych nad tím přemýšlela. Kreslila jsem nějakou dívku, která sedí na mostě a kouká dolů. Hlavu má svěšenou dolů a černé vlasy jí padají do obličeje. Výkres jsem odložila a malovala jsem dál. Tentokrát to byl kluk, stojíc před rozbitým zrcadlem, s pořezanou rukou a uplakanýma očima. Tento výkres jsem odložila na ten předchozí a pokračovala. Pro tentokrát to byla dívka a chlapec. Stáli proti sobě, dívka byla o hlavu menší než chlapec a objímala ho kolem krku. Dívali se navzájem do očí a vypadalo to, že jsou šťastní. Do rohu papíru jsem napsala Love? What's the point? Vůbec jsem si to neuvědomovala. Neuvědomovala jsem si, co kreslím. To jsem snad nebyla ani já. Slzy mi opět přetekly přes okraj oka a kutálely se pomalu přes líce, až z brady kapaly na mé triko. Vůbec jsem nechápala, co se to se mnou děje. Je to snad tím snem?



Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  Betynka (03.12.2011 17:50)

Moc hezký zeačátek. Chtěla bych další díl. Prosíííííííím.



3)  Lucinka (08.08.2011 11:39)

Pěkná povídka jsem zvědavá co je s jacobem a renesme???

2)  marcela (05.08.2011 20:27)

Tak tohle je krása,ale to mě nepřekvapuje.Zatím vše,co jsem od tebe četla bylo skvělé.

1)  ada1987 (05.08.2011 19:19)

pekné

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek