Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/dentistka.jpg

Já vím, budete si myslet, že jsem blázen, a nejspíš asi trochu jsem, ale za tuhle povídku vlastně ani nemůžu. Všechno to spískala Nebrasčina nevinná věta o upírovi a jeho zubech...

Takže - pohodlně se posaďte a otevřete ústa...

 

(Věnováno Nebrasce)

Nesnáším cestování metrem. A obzvlášť ve vagonech, které mají sedadla ve dvou řadách obrácených proti sobě. Z práce domů jezdívám hodinu a bez hnutí zírat do cizích unavených obličejů je opravdu dost nepříjemné.

Dosedla jsem a sáhla do kabely, abych si vyndala časopis. Nebyl tam. Tiše jsem zaúpěla. Nakonec mě zachránila nejnovější dentistická ročenka. V práci jsem si ji nestihla projít. Jsem blázen, já vím. Vybrala jsem si povolání, které je na žebříčku popularity jen jeden stupínek nad hrobníkem. Kdo rád chodí k zubaři? Skoro nikdo. Snad jen dědečkové a babičky, kteří mi svůj chrup podávají v plastové krabičce.

Nalistovala jsem obsah a přejela seznam publikovaných článků. Možná za to mohla únava, ale nedokázala jsem se soustředit.

Pak se objevil takový zvláštní pocit. Něco jako šimrání vzadu za krkem. Srdce se mi rozběhlo rychleji a dech se zkrátil. A to jsem ještě nevěděla, co se vlastně děje. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se. Naproti pospával obtloustlý chlapík s koženým kufříkem na klíně a vedle něj si četla nějaká holka se sluchátky na uších. Kromě nás tu nikdo další nebyl. Až na…

Podívala jsem se doprava, na druhou stranu vagonu.

Páni!

Za půl vteřiny už jsem zase zírala před sebe a rychle polykala. Jeho pohled jsem ale cítila pořád. A hlavně jsem ho pořád viděla a z hlavy ho nejspíš jen tak nedostanu. Kromě toho, že vypadal jako vítěz ankety o sexy muže roku, bylo na něm ještě něco…

Tlouštík naproti otevřel oči a nervózně se usmál. Nejspíš jsem se na něj nepřítomně dívala už poměrně dlouhou dobu. Rozpačitě jsem sklopila oči. Usilovně jsem se snažila myslet na korunky, můstky a plomby. Nešlo to.

A je to tady! Tak v těch časopisech pro ženy měli pravdu. Po třicítce žena dozrává a zvyšuje se hladina hormonů. Prostě sexuální vrchol. Vždycky jsem se nad tím ušklíbla, i když jsem si všimla, že při reklamách na pánský šampon nebo vodu po holení mi podivně vysychá v ústech. Jenže doma na mě kromě dvou koček nečekal vůbec nikdo. Sem tam rande, jasně. Ale ve chvíli, kdy přišla řeč na mé povolání, se většina mužů přestala usmívat. A když už, tak jenom křečovitě a ztuhle, jako by se báli ukázat mi zuby.

Je tam ještě? Kradmo jsem se ohlédla. No jasně, kde by byl. Ty jo a pořád se na mě dívá. Rychle jsem koukla na tlouštíka, zase spal. Srdce mi zběsile tlouklo. A to se na zrzky obvykle ani nepodívám. Tenhle měl vlasy ale tak nějak spíš dohněda. Nedbale rozcuchané. Takový ten účes, který se šťastlivcům udělá sám a ostatním ho musejí za těžký peníze vyrobit v kadeřnictví.

Znovu jsem se zahleděla do ročenky, ale spíš abych maskovala svůj připitomělý úsměv. Figuru. Má neskutečnou figuru. Obtažený triko, přes něj rozepnutý kožený sako. A džíny perfektně vyplněný dlouhýma nohama. Jako dva antický sloupy. Magořím. Antický sloupy!

Vlak zastavil a tlouštík i dívka, která seděla vedle něj, vystoupili. Málem jsem se tou ročenkou začala ovívat. Udělalo se mi trochu horko. Obzvlášť, když jsem periferně viděla, že se blíží ke mně.

Ty jo, já jsem pitomá! Co když to je nějakej úchyl! Pepřák nenosím a sebeobranu neovládám. Jo takhle kdybych ho dostala do křesla, to bych si uměla poradit…

„Ahoj,“ ozvalo se nade mnou a já pomalu zvedla hlavu. Na výrobu barvy jeho očí Bůh pravděpodobně absolvoval speciální kurz.

Dřív než jsem stihla něco říct, uvědomila jsem si, že neskutečně krásně voní. Tak nějak… svůdně. Okamžitě jsem se viděla, jak mu strkám nos do jamky u klíční kosti. Zrudla jsem.

„Ahoj?“ odpověděla jsem opatrně.

Usmál se. Wow! Měl neskutečně dokonalý chrup! To snad ani není…

Aniž bych o tom přemýšlela, vstala jsem a naklonila se k němu blíž. Zatvářil se překvapeně. Zírala jsem mu na ústa a přemýšlela, jak ho donutit, aby se zase usmál.

„Ehm… co takhle kino?“ nadhodil.

Uvědomovala jsem si, že se chovám jako blázen, ale nemohla jsem si pomoct. Já si ty jeho zuby prostě potřebovala prohlédnout.

„Jasně,“ souhlasila jsem nadšeně.

Spokojeně se usmál. Přitom odhalil horní jedničky, dvojky a trojky.

„Ách!“ hlesla jsem zmámeně. I to málo stačilo, aby se mi podlomila kolena. V kombinaci s jeho vůní…

Málem jsem zapomněla vystoupit. Bleskově (a to jako doopravdy – nikdy jsem nikoho neviděla psát tak rychle) mi napsal svoje číslo na mobil. Vyvrávorala jsem na nástupiště, a když jsem se otočila a zmámeně mu mávala, znovu se usmál. Zasténala jsem.

 

Místo dvou zastávek autobusem jsem se rozhodla dojít domů pěšky. Potřebovala jsem čerstvý vzduch. Cítila jsem se příjemně rozrušená. Přemýšlela jsem, jak to nejlépe navléknout, abych ho nalákala k sobě do ordinace. Co když hodí zpátečku, jakmile zjistí, co dělám? I když, s jeho chrupem… Ten určitě chodí k zubaři stejně klidně jako já ke kadeřníkovi. Nakonec jsem mu poslala textovku s adresou a požádala ho, aby mě zítra večer vyzvedl v práci. Buď přijde, nebo ne.

 

Δ∩∩∩∩Δ

 

Bylo už skoro šest. Poslední pacient – zánět kořenového kanálku – odešel před půl hodinou. Teď už jsem si jen nervózně přerovnávala papíry a čekala. Sestra Longleyová odešla domů. Zhasla jsem zářivku a nechala svítit jen lampu na psacím stole a světlo nad zubařským křeslem. Bylo to takové romantičtější.

Konečně jsem uslyšela kroky na chodbě. Následovalo tiché zaklepání.

„Dále,“ zvolala jsem a snažila se zamaskovat nedočkavost. Bílý plášť už jsem měla svlečený. Nechtěla jsem, aby se cítil nepříjemně.

Dveře se otevřely a celou ordinaci naplnila ta úžasná vůně. Překryla dokonce výrazný pach desinfekce.

„Ahoj,“ řekl mile a usmál se. Stál ale v pološeru a já si ho nemohla pořádně prohlédnout. Skoro jsem zakňourala zklamáním.

„Ahoj, pojď klidně dovnitř. Jen si potřebuju dodělat pár věcí.“ Otočila jsem se k počítači a předstírala zaujetí. Ještě pořád mi tam visela karta posledního pacienta.

Přešel místnost a zastavil se těsně u mě.

„To musí být velmi zajímavá práce,“ nadhodil. Dokonce jsem ani neměla pocit, že by to nemyslel vážně. Rozbušilo se mi srdce. On je vážně naprosto dokonalý!

Podívala jsem se na něj a vzápětí marně přemlouvala plíce, aby se pěkně daly do pohybu. Do výšky mých očí se přesně dostal velmi kvalitně vyčalouněný výrobek Levi Strausse. Málem jsem si překousla jazyk a honem se podívala výš.

Břicho. Naprosto ploché, svalnaté, potažené černou bavlnou.

„Ó můj…“ špitla jsem a na moment zavřela oči. Možná bych si měla dojít na gynekologii pro nějaký prášky. Moje hormony se asi rozhodly pro druhou pubertu. Mám jich v sobě nejspíš tolik, že bych se mohla rozmnožovat dělením.

„Jsi v pořádku?“ ozvalo se starostlivě.

Ucítila jsem proudění voňavého vzduchu. To jak si sedal do dřepu ke mně.

Otevřela jsem oči a zadívala se do těch jeho.

„Jo,“ kuňkla jsem, ale moc přesvědčivě to neznělo.

„Jestli ti není dobře, můžeme to rande odložit,“ nadhodil. Přísahala bych, že to znělo trochu zklamaně.

Rande! On řekl rande!

„Ne!“ vykřikla jsem honem. „Je mi dobře. Opravdu!“

Zkoumavě si mě prohlížel, jako by tomu moc nevěřil. Pak se široce usmál.

Áááááááááááááááááááááách!

Ztratila jsem nad sebou kontrolu. Oběma rukama jsem ho objala kolem krku a začala ho líbat. Jestli jsem ho překvapila, nedal to na sobě znát. Asi o dvě má zafunění později už mě pevně objímal a jeho rty…

Odtáhla jsem se o pár centimetrů a zblízka mu hleděla do obličeje.

„Hele, nezdáš se mi, že ne? Nejsem třeba v komatu nebo tak?“

Rozesmál se.

Bože, já v tebe věřím! On má dokonalý i stoličky!

„Ne, řekl bych, že jsem úplně skutečnej,“ řekl.

Nedokázala jsem se ani pohnout. Jen pomalu mi docházelo, že vlastně klečíme na zemi.

„Mimochodem, já jsem Edward,“ zašeptal a znovu mě políbil. Tentokrát méně živelně. (Asi to bylo tím, že můj organismus se ještě neprobral z toho oslnění a nevrhla jsem se do toho s takovou vervou.)

„Kate,“ hlesla jsem. Neměla jsem nejmenší tušení, jakou zubní pastu používá, ani jak se stravuje, ale z úst mu neskutečně krásně vonělo a kdybych začala víc hloubat nad tím, jak mi vlastně chutnal, nejspíš bych z něj servala tričko i levisky.

Líbal mě a cuchal mi vlasy. O chvíli později mě šimral a hladil na zádech.

„Já to prostě musím říct!“ Už jsem to nevydržela. Věděla jsem, že to právě teď asi všechno zkazím, ale bylo to silnější než já.

Tázavě se na mě podíval. Všimla jsem si, že se mi střídavě dívá do očí a na rty, jako by už už chtěl pokračovat, tam kde jsme přestali.

„Potřebuju si tě prohlédnout,“ vyhrkla jsem a vzápětí zrudla jako rak.

Překvapeně zamrkal a pak se trochu plaše usmál. (Příliš plaše. Neukázal přitom zuby).

„Jak to přesně myslíš?“ zeptal se. Tón, který přitom použil mi proměnil krev v čistou whisky.

„Prosím tě, vylez si na křeslo!“ požádala jsem zadýchaně a sama už se trochu opile snažila postavit na nohy.

Vstal a nespouštěl ze mě oči. Pak mě letmo políbil a překřížil ruce na spodním lemu trička, jako by si ho chtěl sundat.

„Ne! Tak jsem to nemyslela!“ zastavila jsem ho honem. „Jen si tam sedni!“

Zatvářil se trochu zmateně, ale poslechl. Posadil se a jednu ruku si ležérně položil pod hlavu.

Dýchej! Dýchej!

Ze zvyku jsem sáhla do regálu pojízdného stolku a vytáhla roušku. Edward vykulil oči.

„Prosím tě, neděs se!“ chlácholila jsem ho a strkala si poutka za uši. „Já vím, jsem magor, ale ty máš naprosto dokonalý zuby! Já se prostě musím podívat zblízka!“

Na okamžik se mu v očích objevil strach. V ten moment už jsem si myslela, že se prostě zvedne a odejde. Pak se ale uklidnil a velmi vážně se na mě podíval.

„Mám dvě podmínky,“ řekl tiše.

Zběsile jsem přikyvovala. Teď bych mu slíbila všechno, co mám, včetně matky a babičky.

„Nebudeš se mých zubů dotýkat rukama, ale jenom nástroji.“

„To není problém!“ vyhrkla jsem nedočkavě. Už jsem se nedokázala dívat jinam, než na jeho ústa.

„A až s tím skončíš, prohlédnu si já tebe,“ dodal.

„Jako moje zuby?“ zeptala jsem se nechápavě. V myšlenkách už jsem se nad ním skláněla a obdivovala tu krásu.

Uchichtnul se.

„Můj jazyk už o nich má celkem podrobnou představu. Ne, myslel jsem tebe. Celou.“

Tentokrát jsem naprosto přesně pochopila, co mi říká a dokonce jsem na dvě vteřiny zapomněla na jeho dokonalý chrup.

„Ano?“ špitla jsem bez dechu.

Líně se usmál a přikývl. Rouška na mém obličeji se zběsile nadouvala a zase splaskávala, jak jsem rychle dýchala.

„Dobře," souhlasila jsem.

Spokojeně se opřel a zaklonil hlavu.

Nikdy dřív se mi při práci neklepaly ruce a byla jsem na to náležitě hrdá. Teď jsem ale musela chvíli zatínat dlaně v pěsti, abych se zbavila třasu. Pak jsem si k němu konečně přisunula svou židli, sáhla pro háčkové pátradlo a druhou ruku mu položila na tvář.

„Otevři, prosím, ústa,“ požádala jsem ho přidušeně.

Udělal to a já si hlasitě vzdychla. Ne, tohle není možné. Musí to být nějaký druh umělého chrupu. Tak dokonalý tvar a bělost a lesk! Opatrně jsem se dotkla šestky vlevo dole. Ozvalo se tiché zacinkání. Uchvátilo mě to. Zkusila jsem to znovu, silněji. Dokonce jsem se trochu lekla, jestli to nebylo necitlivé, ale Edward vypadal, jako by se nic zvláštního nestalo. A tak zvítězila moje vědecká část. Dloubla jsem potřetí a pořádně.

Ozvalo se křupnutí a já málem prodělala svůj první infarkt.

Nejdřív jsem si myslela, že jsem mu poškodila sklovinu, ale pak se ukázalo, že špička ocelového háčku prostě… praskla.

Vyskočila jsem upustila pátradlo na zem. Srdce mi bušilo a motala se mi hlava.

Rázem stál u mě a objímal mě.

„Co… co…“ koktala jsem. Nedokázala jsem ani dokončit otázku.

Vypadal zadumaně, trochu se mračil. Až teď mě napadlo zeptat se:

„Nebolelo tě to?“

Zavrtěl hlavou. Strašně se mi ulevilo.

„Možná,“ začala jsem plačtivě, „možná to byla nějaká nekvalitní ocel…“

Znovu zavrtěl hlavou a mně vyhrkly slzy.

„Co jsi zač?“ zeptala jsem se konečně.

Položil mi ruce na tváře a hloubavě mi hleděl do očí. V ten moment mě napadla děsivá myšlenka, že je mi to vlastně jedno. A tak, když se nadechoval k odpovědi, jsem mu ústa zavřela polibkem.

„Ne, nic mi neříkej!“ řekla jsem po pár minutách ochutnávání těch jeho báječných rtů a užívání si elektrizujících dotyků. „Nechci to vědět.“

Usmál se.

„Krásná a ještě k tomu chytrá,“ zavrněl a přesunul se k mému krku. Podlamovaly se mi nohy. Najednou jsem seděla na vyšetřovacím křesle a cítila jeho ruce na svých kolenou.

„A řekl bych, že teď jsem na řadě já.“

 


Povídky od Karolky

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3 4 5   »

Karolka

99)  Karolka (24.07.2014 17:08)

emam, kajko, moc děkuji. Rádo se stalo.

kajka

98)  kajka (21.07.2014 21:09)

Karolko, jsem po dlouhý době vděčná, že mám paměť děravou jak cedník.
Základní linku jsem si pamatovala, ale...... .
Ty tvoje vtípky!
Jak já si to užila! Zase!

emam

97)  emam (07.08.2013 21:14)

To je opravdu povedený nápad!

Karolka

96)  Karolka (18.07.2013 23:30)

Jé, díky, Kate! Samozřejmě to klidně můžeš vztáhnout na sebe.

Kate

95)  Kate (17.07.2013 20:59)

Jů, Kate, jako já! To bylo perfektní. Užila jsem si to a bavilo mě číst, jak ta Kate přemýšlí. A Edíkovi zoubky, mmm. Opravdu se ti to povedlo, skvělé!

Karolka

94)  Karolka (15.07.2013 22:56)

Díky Rowano a SestroTwilly. Zdá se to ták dávno.

SestraTwilly

93)  SestraTwilly (09.07.2013 22:12)

Znovu som si prečítala tuto poviedku a znovu som sa dobre pobavila. Kate a jej pocity,myšlienky nemajú chybu.Dokonalé!!! Správne praštená ženská.

Rowana

92)  Rowana (09.07.2013 13:32)

Ta Kate je tak správně ujetááá!!! Tomu říkám deformace povoláním.
Tak mě tak při čtení napadlo, jaké asi je Edwardovo povolání?

Karolka

91)  Karolka (05.07.2012 13:23)

Rádo se stalo. ;)

Clea

90)  Clea (05.07.2012 09:40)

úžasný... už v tom metru se to příjemně rozjelo
ale pak ty hlášky... "Bože, já v tebe věřím! On má dokonalý i stoličky!" a "Teď bych mu slíbila všechno, co mám, včetně matky a babičky." tak tyhle mě dostaly nejvíc
příjemně osvěžující, tak bych ten zážitek nazvala
moc díky

Marvi

89)  Marvi (28.06.2012 19:09)

Moc pěkný příběh, takové oživení, že hlavní hrdinka nebyla Bella, ale někdo úplně jiný. Moc se mi to líbilo

Karolka

88)  Karolka (05.04.2012 20:29)

kajko, jsem děsná ostuda. Teď jsem tu nějakou dobu nebyla, takže jsem se řádně nepoděkovala. Udělala jsi mi samozřejmě velikou radost. A ano nadledvinky po třicítce... Takže děkuji!

kajka

87)  kajka (28.03.2012 07:22)

Karolko, tak jsem se vrátila, abych si udělala hezký začátek dne. Moje nadledvinky zatím spí, o to víc se směju.
K zubařům mám veskrze pozitivní vztah.
P.S.: Jabba je můj muž. Občas se sem zatoulá.

Twilly

86)  Twilly (27.03.2012 22:23)

bacha na Jabbu :p

kajka

85)  kajka (27.03.2012 22:21)

ježiš, já se tak zasnila nad tou tvou pohádkou na dobrou noc, že jsem zapoměla poděkovat.
Děkuju, Karolko.

kajka

84)  kajka (27.03.2012 22:18)

Karolko, jsem naprosto uchvácená!
Tvoje povídka je tak dokonale hravá! Je to nádhera. Spojit erotické jiskření s profesionální deformací, navrch tuhle kombinaci okořenit inteligentním a jemným humorem, to umíš jenom ty. Kdybych měla vyzdvihnout, co se mi líbilo nejvíc, zkopíruju ti ji sem úplně celou.
Zubařka Kate je i se svou lehkou potrhlostí tak uvěřitelná, že ji mám přímo před očima a věř mi, že žádná literární postava mi doposud nebyla tak sympatická a blízká. Ano, jsem žena po třicítce. Ano, trpím druhou, možná spíš třetí pubertou a ano, jsem cvok.
Tvůj Edward je snem každé dospělé ženy. Šaramantní, nádherný, všem neslušným návrhům přístupný, trošku tajemný a jemně vtipný muž. Chci ho hned! Před minutou bylo pozdě.
Karolko, jsi literární bohyně!

83)  ireen (11.03.2012 00:22)

Jen asistentka "zubařky", ale jinak k službám, madam!

Karolka

82)  Karolka (11.03.2012 00:17)

ireen, ty jsi zubařka? Tak to mě těší dvojnásob.

81)  ireen (10.03.2012 21:44)

Vánoční dárky až po BD 2. Chvála je zasloužená. Tahle povídka je mi profesně blízká...

Karolka

80)  Karolka (09.03.2012 17:34)

ireen, já jsem nějaká celá naměkko. To mám opožděně k Vánocům? Děkuju.

1 2 3 4 5   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Bree Tunner