Sekce

Galerie

/gallery/Daroval jsi mi život a já Ti děkuji.jpg

Edward Bellu opustil, ale ta nezkoušela nebezpečí. Naopak - nakonec se z toho dostala a teď jako stará babička vzpomíná na krásné chvilky se svým bledým princem :)

Hudba

Bolest ze ztráty někoho blízkého je nejhorší bolest, kterou může živý tvor zažít. Slzy, které se potom derou na povrch se snaží odplavit všechny nepříjemné a bolestné pocity a v duši zanechat jen pocit smíření a prohry. Prohry nad životem, prohry nad smrtí. Prohry nad vším, v co jsme do té chvíle doufali. Najednou nám život přijde prázdný a k ničemu.

A takhle jsem se cítila po tom, co odešel. Byla jsem prázdná, zbyla ze mě jen schránka. Nic jsem nevnímala a snažila se lidí co nejvíce stranit. Nepřipouštěla jsem si nikoho k tělu, nešlo to. Až moc jsem se bála, že mě opustí i oni.

Můj život bez něj přestal mít smysl. On byl moje slunce a teď mi zbyly jen mraky, tmavé mraky. Dusilo mě to, tížilo mě to, byla jsem na dně. Byla jsem do něj blázen a jeho slova mě zlomila. Tehdy jsem si neuvědomovala, jak zásadní a pro mě velmi důležité jeho rozhodnutí bylo. Pár měsíců to trvalo, ale věděla jsem, že život jde dál i bez jeho přítomnosti. Život na mě nepočká, nezastaví jen proto, že se teď plácám v bolesti a vzpomínkách na někoho, kdo už mě nemiluje. Nechtěla jsem svůj život jenom tak zahodit, na to jsem ho měla až moc ráda.

Začala jsem zase žít, nebo se o to alespoň snažila. Vrátila jsem se ke staré partě a vrhla se do učení, abych nějak zaměstnala mozek. Maturovala jsem jako premiantka ročníku. Byla jsem na sebe pyšná a ještě více máma s tátou.

Začala jsem chodit na práva a našla si dobře placenou práci. Byla jsem uznávaná a velmi seriózní, ale s přáteli jsem se dokázala odvázat. Neměla jsem jich moc, za to jsem tu hrstku bezmezně milovala. Práce byla můj život a poté, co zemřeli rodiče, byla i má jediná rodina. Nikdy jsem si jinou nenašla. I když jsem se už několik let snažila dostat ho z hlavy, nikdy se mi to nepodařilo. Nikoho jsem nemilovala tolik jako jeho, nikdo mi ho nemohl nahradit. A já se ani nikoho takového nesnažila najít.

Není divu, že jsem tenhle večer tedy trávila sama. Seděla jsem ve starém křesle zabalená v županu a dívala se z okna. Hvězdy nádherně svítily a měsíc v úplňku osvětloval cestu před domem. Foukal lehký vánek a já se ještě více zachumlala pod deku. Jen při svíčce jsem pozorovala konání hvězd a vzpomínala na své mládí. Na dobu, kdy jsem byla nejšťastnější. Nemohla jsem mu nic vyčítat, nemohla jsem se zlobit. Udělal to, co uznal za vhodné. Teď, s odstupem času, si začínám uvědomovat, že neodešel, protože ke mně ztratil veškeré city, jeho nádherné oči mě nepřesvědčily. Možná to vše udělal jen proto, abych žila. Abych byla v bezpečí a užila si všechny lidské zážitky, ať už práci, kocovinu nebo bolest kloubů, která mě teď trápila. Dal mi život tak, jak jsem ho měla žít. Možná doufal, že si najdu manžela, se kterým dokážu zapomenout na minulost, že spolu budeme mít děti a velký dům se zahradou a bazénem. Možná jsem si to myslela i já, ale život to chtěl jinak, a já se nebránila.

Kdybych ho teď někde potkala, poděkovala bych mu za to, že mi dal tuhle příležitost, ale i za to, že mě naučil poznat lidi takové, jací doopravdy jsou. Díky němu jsem se naučila číst v očích a několikrát se tak zachránila. Kdybych ho teď někde potkala, políbila bych ho a řekla, jak moc ho stále miluju. Kdybych ho teď někde potkala… Jenže to bylo nemožné. Cítila jsem, že dneska je to poslední večer, kdy se můžu dívat z okna a pozorovat ty zářivé světýlka na nebi, poslední večer, kdy se jimi můžu kochat.

Naposledy jsem se podívala na měsíc a věnovala mu poslední úsměv. Vstala jsem a chtěla zavřít okno, když jsem na chodníku před domem zahlédla něčí postavu. Věděla jsem, komu patří. Lehce jsem se usmála a zašeptala tiché „Miluju tě.“ Zavřela jsem oči a naposledy se nadechla čerstvého vzduchu. Voněl deštěm a rozkvetlými stromy. Ještě jednou jsem se podívala na chodník, ale už tam nikdo nestál. I tak jsem do postele ulehla se spokojeným úsměvem. Ještě chvíli jsem si před očima přehrávala jeho tvář. Byla tak hebká a dokonalá, a to byly mé vzpomínky už pokryty hustou mlhou. Na něj však nešlo zapomenout. Byl všechno, co jsem kdy měla, položila bych za život za to, abych ho ochránila. Dala jsem si za úkol ho tam seshora hlídat, nesmí se mu nic stát. Jemu ne. Po tváři mi stekla osamocená slza, ačkoliv jsem smutná nebyla. Sfoukla jsem svíčku a zavřela víčka. Navždy.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

6)  leony (15.08.2016 13:06)

Naprosto dokonalá.
Nechápu, jak někdo může napsat, něco tak dokonalého.
Úžasné, klaním se před tebou.

Jalle

5)  Jalle (06.08.2013 21:36)

:(

4)  EclipseHeart (03.01.2011 19:43)

Ty HADE!!!! Styď se!!! V tobě se snoubí naprostý nevkus na happy endy s odpornou bezohledností k křehké duši čtenáře a s až maniakálním uměním psaného projevu. Takže když ti odpustím ten konec ( a to nevím nevím) nemám na práci nic lepšího a důležitějšího než se ti klanět

ScRiBbLe

3)  ScRiBbLe (20.11.2010 02:21)

Krása

Lipi4

2)  Lipi4 (05.05.2010 09:33)

Úžasné, skvělé......hudba naprosto dokonalá....:'-(:'-(:'-(

1)  Ewik (05.05.2010 07:02)

Moc hezké

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek