Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/canto%20de%20mi%20dstino.JPG

Poslední díl SE. Prosím komentáře.

Kiana ♥

 


 

Konec...

Poslední věci, které si pamatuji, je, že jsme se vybourali. James jel jak magor a přitom, mě celou dobu osahával. Nedíval se na cestu a naboural, vletěl mezi stromy.

Cítím, že umírám, smrt je poklidná, nebolestná. Je Vám při ní teploučko a přitom příšerná zima. Viděla jsem před svýma očima celý můj život.

„Mami, mami, prosím tě, neumírej mi! Maminko,“ vzlykala jsem nad postelí mé matky v nemocnici, když umírala a potom, píp, přístroje se rozhodly jinak, umřela. Poté, o šest let později jsem měla něco jako dejavu.

„Babičko, ne. Nesmíš mi umřít. Nesmíš mě tu nechat samotnou!“ zase to hnusné a ohlušující píp, přístroje mi ji sebrali, zase, znovu už podruhé, potřetí v životě, první by můj táta, ten byl mrtvý na místě autonehody.

Jeden dětský domov za druhým. Seattle, Washington, Seattle, Forks. Forks, ten nejlepší domov na světě, neměla jsem bohužel tu možnost poznat ho důkladněji. Moje milovaná rodina, jak jim to asi vysvětlím? Budu přece mrtvá! Budou se na mě příšerně zlobit. Ach ne, maminko, co jsem to jenom vyvedla?

Vlastně, nemohu říci, že bych se sebou nebyla smířená. Vlastně jsem, dokonce tak, že smrt se mi zdá, jako jedno velké vysvobození, od všeho, toho trápení v mém životě.

Život mi přinesl i hezké chvilky, ale těch, bylo doopravdy maličko. Alespoň, že jsem měla možnost žít svůj sen a lásku. Ach Edwarde, Edwarde, jak jsi mi to jenom mohl udělat? Nemiloval jsi mě? Miloval jsi mě? Podvedl jsi mě? Chtěl sis jen užít? Je toho tolik, tolik nevyřčených otázek. A… a žádná odpověď.

Jsem už z toho všeho bezmocná, co mých teď také zmohla, že? Vždyť umírám, odcházím pryč.  Nevrátím se, cítím to, proto se mi to zdá, tak moc poklidné, protože vím, že už se nevrátím, není jak, není východisko, jen jediné.

Maminko, tatínku, budete mi tak moc chybět! Vždyť jsem se s Vámi ani nerozloučila. Jste ti nejlepší rodiče, jaké jsem si kdy mohla přát. Moc Vás miluji.

Jaspere, jsi bratr a kamarád, kterého jsem nikdy neměla, až teď ho mám. Vím, že ti můžu věřit, neublížil bys mi, vím to. Miluji tě.

Alice, měla jsem tě nejradši ty moje maličká sestřičko. Jsi můj malý maniak a i když jsi maniak, kdo muže říct s takovou jistotou, s jakou to říkám já, že je jeho? Jen já. Miluju tě.

Emmette, ty blázne jeden starej, nevíš, jak moc tě mám ráda, kéž bys nepřestal být takový jaký jsi. Miluju tě.

Rosalie, ach jo, proč to bylo tak těžké? Nevím, důležité je, že v tobě jsem vždy viděla dvě věci, krom starší sestry, také zodpovědnou, mladou ženu, která miluje a chrání svou rodinu přede vším i svým vlastním životem. Miluju tě.

Edwarde, ach Edwarde! Proč? Tolik otázek, které na tebe ještě mám a na které již mi neodpovíš. Nechápeš snad, jak moc tě miluji, ale nemiluji tě jako ostatní sourozence, láskou sourozeneckou, nebo jako miluji rodiče, láskou dětskou. Miluji tě láskou vášnivou a chtivou. Jiskrnou a nevyhasínající. Odpouštím ti Edwarde, odpouštím ti vše a omlouvám se ti, moc se ti omlouvám. Miluji tě.


Mám v duši konečně pokoj, konečně klid,

ale já již neslyším své srdce, neslyším ho bít.

Umřelo,

stejně jako, před půl rokem, umřelo.

Umřelo,

když odešla láska života mého …


The End

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

3)  Klarcina (29.08.2015 00:51)

To bylo tak smutné že jsem si i trochu probrečela

Jalle

2)  Jalle (15.09.2012 12:05)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-(

Liri2

1)  Liri2 (24.07.2010 21:59)

Brečela jsem :'-( :'-(

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Isle Esme