15.01.2011 [16:45], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 102×, zobrazeno 14579×

6) Znovu tváří k zemi aneb Jak jsem přišla o knírek a o hlavu

-30 ...Dámy starší třiceti let by měly zvážit svou hormonální vyrovnanost :-D

Blížila se půlnoc a já dojídala svou večeři. Donovan se tvářil napjatě. Bál se, abych si neumastila knírek. Vsadila bych se, že by mě nejradši krmil. Od toho rozhovoru v koupelně už jsme moc nemluvili. Cítila jsem se trochu bolavá a chtěla si to nechat uležet. Jen jsem ho varovala, aby se v dohledné době připravil na křížový výslech. Tentokrát se bude týkat jeho osoby. Se stoickým klidem pokrčil rameny a prohlásil, že mě od smrti nudou zachrání jen to, že jsem nesmrtelná.

Vykulila jsem na něj oči.

„Nesmrtelná?!“

„Velmi pravděpodobně.“ Pak se zamyslel. „I když, musíme počítat s určitým… zředěním. Kolik je věčnost děleno dvěma?“ A odešel.

Doběhla jsem si do svého pokoje pro foťák. A taky si sundat tu příšernou kravatu. Nedokázala jsem pochopit, jak to můžou chlapi vydržet. Znechuceně jsem ji odhodila na postel. A to mě chtěl Donovan přinutit vzít si i klobouk!

Čapla jsem řemínek foťáku a vydala se ke dveřím. Zarazila jsem se s rukou na klice. Pak jsem se rudá až za ušima odhodlala prohledat digitální paměť. Byl tam. Hned jako první. Musím bejt fakt úchyl! Nadávala jsem si, ale přesto mi trvalo dost dlouho než jsem dokázala stisknout delete.

V hale jsem mrkla na Donovana. Otvíral mi dveře.

„Tak co? Sluší mi to?“

„Vypadáte skvěle, pane Kriegu,“ odpověděl vážně.

+++++

Zajela jsem na konec obchodní čtvrti a auto nechala na hlídaném parkovišti. Pak jsem se vydala směrem k průmyslové oblasti. Snažila jsem se napodobovat mužskou chůzi, hlavně nevrtět boky, ale nakonec jsem se smíchy zlomila v pase a vykašlala se na to.

Konečně jsem narazila na funkční telefonní budku. Naházela jsem do otvoru drobáky a vyťukala Jimmyho číslo. Za těch pár dní jsem trochu ztratila přehled o tom, co se kde děje, a on mi s tím mohl pomoct.

„Jo?“ ozvalo se rozespale.

„Čau miláčku, že nevíš, kdo volá?“ zacvrlikala jsem a přitom se rozhlížela, jestli mě někdo nemohl slyšet. Můj hlas tak úplně neseděl k převleku. Ulice zela prázdnotou.

Jimmy se okamžitě probral.

„Zoom?! No ty vole! Kde jsi? Já už se bál, že je po tobě!“

„Jsem živá a zdravá, Jimmy,“ uklidňovala jsem ho. „Máš pro mě něco?“

Zaslechla jsem ťukání klávesnice.

„Jo, je toho docela dost. Grázlové se nejspíš cejtěj v bezpečí, když na tebe Dagross vypsal tu odměnu.“ A nabídl mi pět tipů. Většinou menší věci. Zaujala mě akce chystaná v kostele svatého Bartoloměje. Do města přijel nějaký Arab, kterého hledal Interpol v souvislosti s pašováním zbraní. V tom kostele se měl sejít s někým z Dagrossových lidí. A řekla bych, že se spolu nebudou modlit.

„Díky Jimmy. A… buď opatrnej. Kdyby zjistili, odkud beru tyhle informace…“

„Neboj, já jsem v suchu. Ale ty dávej bacha. Myslím, že by se Dagross nespokojil jen s kulkou. On tě nenávidí do morku kostí.“

Ušklíbla jsem se.

„Je to vzájemný. Tak ahoj, Jimmy. Zase někdy.“ Zavěsila jsem.

Kostel svatého Bartoloměje stál uprostřed Harbor Islandu, ostrůvku přilepeného k pobřeží průmyslové zóny. Podle Jimmyho by se to setkání mělo odehrát kolem třetí ráno. Teď byly dvě. Měla jsem to tak akorát.

+++++

Věž kostela se zdála uprostřed všech těch komínů a plechových hal trochu utopená. Byl skoro zázrak, že ho dávno nesrovnali se zemí. Hroby v zahradě už nikdo neudržoval a střechu držela pohromadě nejspíš jen víra místního faráře. Lezla jsem po cihlové stěně a proklínala Giorgia Armaniho. Co je mi platný, že šije nádherný obleky, když  se v nich nedá pořádně šplhat? Lakýrky a ponožky jsem rovnou nechala dole a zůstala bosá. Výstup trval trochu déle, než jsem čekala. Některé cihly se mi doslova drolily pod rukama. Konečně jsem se vyhoupla do zvonice. Holubi a netopýři se rvali, kdo z nich bude venku první. Vyděsila jsem je. Oni mě ostatně taky.

Sestup zvonicí se ukázal jako ještě tvrdší oříšek. Schodiště bylo zpuchřelé a hned po prvním kroku jsem zjistila, že vrže tak strašně, že by zvoník mohl ohlašovat poledne běháním nahoru a dolů. Nakonec jsem se musela držet zdi rukama i nohama jako pavouk. Než jsem slezla do chóru, už jsem slyšela zvuk otevíraných dveří. Přikrčila jsem se za zábradlí a připravila si foťák. V uzavřeném prostoru si určitě všimnou blesku, takže jsem mohla udělat maximálně dva tři snímky a pak hned zdrhat.

Uličkou mezi lavicemi prošel hubený vysoký muž. Na sobě měl plátěné kalhoty a zimní bundu. Aroma jeho kůže neslo stopy tabáku a orientálního parfému. V patách se mu drželi dva mohutní bodyguardi. Místo obvyklých pistolí nebo revolverů drželi v rukou automatické pušky. Tak jsem se nespletla. Ten pohan se sem nepřišel nechat obrátit na křesťanství.

V přední části hlavní lodi se otevřely dveře. Ze zákristie přicházeli dva muži. Jednoho z nich jsem znala, patřil k Dagrossovým lidem. Ten druhý mu dělal gorilu.

V nose mě šimral prach a hnilobný puch starého dřeva. Zatajila jsem dech. Odstranila jsem clonu a zamířila objektiv dopředu k oltáři. Musela jsem počkat, až se mohamedán otočí alespoň z profilu.

A najednou se rozezněl zvon. Škubla jsem sebou. Foťák mi div nevypadl z rukou. Mafiáni se mezitím hrnuli každý ke svému východu. Tiše jsem zaklela. Uslyšela jsem svištění a zasténání schodiště nad svou hlavou. Pak už jsem čuchala prach přímo z podlahy.

„Do háje! Už zase?!“ vykřikla jsem. Jenže něco bylo jinak. To nebyla jeho vůně. Tuhle jsem ale taky znala. Cítila jsem ji tehdy v přístavu a taky v domě doktora Cullena. Její majitel měl rozhodně stejně pitomý zvyk jako Edward. Seděl na mě jako na pytli obilí.

„Ale! Copak to tady máme?“ smál se. Prskala jsem a lapala po dechu. Byl neskutečně těžkej.

Pak mě otočil na záda a sápal se po foťáku. Jak jinak.

„Sakra, to si ho nemůžete koupit? To mi musíte pořád brát ten můj?!,“ ječela jsem na něj a snažila se uhýbat. Nepodařilo se. Tmavovlasý obr se moc nerozmýšlel. Praštil s foťákem o zem a rozdrtil ho na kousíčky.

„Kreténe!“ zařvala jsem na něj a zazmítala se.

„Hele, ten chlap má ženskej hlas!“ vyjevil se.

Nemohla jsem se ani hnout. Zezdola jsem slyšela nějaký hluk a tlumené výkřiky, ale velice rychle to ustalo.

„Tak už ze mě slez, ty hovado!“

A on se mi vysmál. Seděl na mě, ruce mi držel jako ve svěráku a skláněl se níž, jako by nemohl uvěřit vlastním očím.

„Já jsem tě už cejtil!“ prohlásil překvapeně. Pak mu oči sklouzly z mého obličeje k podezřele se vzdouvajícímu hrudníku. Zazubil se.

„Já se o to postarám, Emme,“ ozvalo se ve stejnou chvíli, kdy se přes zábradlí přehoupla Edwardova vůně. Tiše a plavně doskočil na nohy hned vedle nás.

„O nic se nepostaráš!“ vřískala jsem. „Ten Hulk mě teď pustí a já jedu domů! A abych nezapomněla – dlužíte mi za foťák!“

Edward se jen ušklíbnul. „Radši bych nevytahoval, kdo komu dluží. Odhaduju, že moje auto stálo trochu víc, než ta hračička.“

„Chceš se vsadit?“ odsekla jsem.

„No tak, Emme, vstávej! Tvoje žena asi bude mít spoustu otázek, až z tebe ucejtí její vůni.“

Obr se viditelně zarazil a než jsem mrkla, stál o tři metry dál.

„Průser! Musím se někde převlíknout a vysprchovat. Jinak mě Rose roztrhne jak hada.“ Jeho hlas zněl opravdu vyděšeně.

Opatrně jsem se zkusila pohnout, abych zjistila, jestli jsem celá. Zdálo se, že jo. Vstala jsem a pucovala si kalhoty. Nezapomněla jsem jim přitom nadávat.

„Jeďte domů sami, Emmette. Ještě se chvíli zdržím,“ zapředl Edward. Cítila jsem jeho upřený pohled a zvedla k němu oči. První, druhou i třetí myšlenku, která mě při pohledu na něj napadla, jsem si okamžitě zakázala. Pomohl mi v tom jeho velmi pobavený úsměv. Vlastně vypadal, že co chvíli vybuchne potlačovaným smíchem. Paže měl ležérně založené na prsou a vypadal strašně spokojeně.

Osaměli jsme.

„Krize identity?“ zeptal se a pomalu se ke mně blížil.

Polkla jsem.

„Ty asi nepiješ mlíko?“ zeptala jsem se.

Ušklíbnul se a zavrtěl hlavou. Jak se blížil, instinktivně jsem couvala, dokud jsem zády nenarazila do zdi.

„To je kvůli Dagrossovi,“ zajíkla jsem se. Z nějakého důvodu jsem měla potřebu mu vysvětlovat, proč mám na sobě pánské šaty a pod nosem knír. „Vypsal na mou hlavu odměnu,“ dodala jsem, teď už skoro bez dechu. Jeho blízkost a vůně mě nutily pokusit se vsáknout do dřevěného obložení zdi. A taky lapat po dechu.

„Zdá se, že ti ji chce utrhnout kde kdo,“ zasmál se. Pak rychleji, než jsem dokázala postřehnout, vystřel paže a opřel je o zeď. Hned u mé hlavy. Byla jsem v pasti.

Nedokázala jsem promluvit. Právě v tu chvíli ve mně bouřil hotový uragán pocitů. Od vzteku a touhy po pomstě, až po takové, které jsem ani neuměla pojmenovat, protože jsem je nikdy dřív neprožila. Způsobovaly mi nevysvětlitelné návaly horka a srdeční arytmii. Přistihla jsem se, že mu zírám na rty.

„Myslím, že spolu máme nevyřízené účty,“ prohlásil. To zavrčení, které podbarvovalo jeho hlas, ale neznělo výhrůžně. Nebo ano? Po zádech mi přeběhl mráz. Nedokázala jsem myslet.

Najednou mě držel za ruku. Vyjekla jsem a chtěla se mu vytrhnout. Nedovolil to. Přejížděl prsty po mém zápěstí.

„Takže jsi zdravá? Úplně?“ zeptal se.

Jako zhypnotizovaná jsem přikývla. Jeho doteky asi nějak souvisely s tím, co se dělo mým nohám. Zeslábly.

„V tom případě přišel čas, abys ztratila hlavu.“ Pomalu klouzal očima po mé paži, až k rameni a krku. Když dospěl až k tváři, ve tmě se rozzářil jeho úsměv.

„Ale nejdřív tohle…“

Tentokrát pomalu, jako bych sledovala film okénko po okénku, přibližoval svou ruku k mému obličeji. Konečky prstů se dotkl lícní kosti, sjel níž a..

Trochu to štíplo a já se prudce nadechla.

„Výborně. Tohle je mnohem lepší,“ prohlásil spokojeně.

Zatínala jsem ruce do pěstí, protože se chvěly a nešlo to zastavit. Cítila jsem strach. Nebála jsem se, že mi ublíží. Vlastně jsem nevěděla, čeho se bojím. Stejně silně mě ale zachvacovala touha se ho dotknout. Stál tam jen v těch proklatých kožených kalhotách a černém tričku. Někde v zadu v hlavě jsem byla zděšená sama sebou. Svou neschopností nadávat, křičet nebo utíkat. Jako bych měla horečku a blouznila.

Položil mi ruce na klopy saka. Zase se usmál, ale slyšela jsem, že jeho dech se nepatrně zrychlil. Fakt, že mu netluče srdce, mi najednou přišel nepodstatný. Chytil klopy pevněji a přitahoval mě k sobě. V ten moment jsem měla pocit, že jestli udělá to, co si myslím, exploduju a už nebudu. A jestli to neudělá… umřu. Nestihla jsem ani řešit rozpaky nad tím, že netuším, jak se TO dělá. Polibek. Líbání. Ještě nikdy jsem…

Přitisknul mě na sebe. Stehny, břichem, hrudníkem i ústy. Zůstával nehybný. Cítila jsem jeho dech, jak mi prudce naráží do tváře a klouže po ní. Rukama pevně svíral mé spánky.

Jeho rty se rozevřely a stiskly ty moje jako tehdy v autě. Zasténala jsem. Znovu to zopakoval. Pevně jsem ho objala kolem boků. Zafuněl a pak se mých rtů dotkl jazykem. Překvapeně jsem zamrkala a střetla se s jeho pohledem.

Udělal to znovu. Vzdychla jsem a v tu chvíli se vloupal dovnitř. Na jazyku mi vybuchla exotická dráždivá chuť a zelektrizovala veškerá nervová zakončení. Brněly mě i prsty u nohou. Něco se se mnou dělo. Vlastně spíš ve mně. Tiskla jsem se k němu tak křečovitě, že jsem cítila každý záhyb na jeho kalhotách. Každý…!!!

Vyjekla jsem a poplašeně se odtáhla. Dýchal mi do obličeje a zkoumal můj výraz. Usmál se.

„Neboj se…“

Ale já se bála. Ne! Přímo jsem se děsila. Všeho, co by se mohlo dít. A ještě víc toho, že odejdu a nikdy nezjistím, jaké by to bylo.

„Kromě toho…“ Jeho rty se jemně dotýkaly mého čela a pak nosu. „Nemůžeš odejít, dokud nebudeme vyrovnaní. Slíbil jsem ti trest.“

„Zlomil jsi mi ruku,“ vzdychla jsem a zvedla hlavu, protože se přesunul na krk.

„Chtěla jsi mojí pumu,“ řekl chraplavě a ukousl první knoflíček na mé košili.

Zhluboka jsem se nadechla. Jeho dech mi pronikal tou nově vytvořenou skulinou až do výstřihu.

„Já ji viděla první.“

Ucítila jsem dotyk jazyka na klíční kosti.

„Ale byla moje. Cítil jsem ji dřív.“ Druhý knoflík cinknul o podlahu.

„Nebylo na ní tvoje jméno,“ odporovala jsem a prohnula se v zádech. Jeho ruce se mezitím přesunuly na bedra a podepíraly mě.

„To nebylo třeba. Stejně bych ji býval dostal já.“

„Ne.“

„Ano.“

„Ani omylem!“

Zasmál se a zvedl hlavu, aby se mi podíval do očí.

„Nedělám si legraci. Jsem mnohem rychlejší.“

Zamračila jsem se.

„To je možná pravda, ale když jsi viděl, že se na ni chystám, měl sis dát odchod!“

Přemýšlivě mě sledoval.

„Na lovu je skoro nemožný se zastavit. Když něco chci, jdu po tom, dokud to nedostanu.“

Ta věta mě rozechvěla a rozčílila zároveň.

„Nevzpomínám si, že by ses mi za to zranění někdy omluvil. Pořád jen děláš ramena a tvrdíš, jak jsi úžasnej!“

Zadíval se někam do míst, kde se o svůj osud klepal třetí knoflíček.

„Ty víš, že sis tu ruku zlomila v podstatě sama,“ řekl nakonec.

Vztekle jsem zasyčela a vytrhla se mu. Jasně, možná hezky voní a umí geniálně… všechno, co mě napadá, ale pořád je to mistr světa v egománii.

„Doufám, že si ty a tvoje sebevědomí spolu užijete vášnivou noc,“ houkla jsem na něj a přeskočila zábradlí. Venku jsem byla za dvě vteřiny. Ani se mě nepokoušel zastavit.

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5 6   »

21)  eMuska (15.01.2011 18:00)

Kurník šopa, on je pako! Ale fakt! Také niečo! Jeho ego by naozaj potrebovalo vážny vpich, aby čo najrýchlejšie sfučalo!
Ale inak je strašne dobrý! Bude mať vážne čo robiť, aby si ju získal...
Krásne!

19)  eElis (15.01.2011 17:54)

Cože to smazala? Jak mohla smazat tu fotku, tak za to by se mělo trestat.
ZOOM má, ale štěstí, že ji vždy Edward přišpendlý k obličejem k zemi, tedy vlastně dneska se o to postaral Emmett. Docela by mě zajímalo, jestli se někdo umyl a převléknul.
že vrže tak strašně, že by zvoník mohl ohlašovat poledne běháním nahoru a dolů.
Tak ti nevím, jestli v ZOOM bouřil hotový uragán pocitů, tak nevím, k čemu bych měla přirovnat své vnitřní rozpoložení.
fenomenlní, dechberoucí, kapitolka, ale tak to ty jistě víš.

17)  Abera (15.01.2011 17:43)

wow úžasný

16)  Lucie (15.01.2011 17:42)

15)  Carlie (15.01.2011 17:37)

Masakr, Karolko!
Vzala jsem si na ty výtečníky i brýle, abych na ně pohodlně usazená, respektive ležící v křesle, dohlédla
Aaaah, jsem moc ráda, že to utla, co ONA, JÁ bych to nedala! Moje hormony jsou rozjívené jako děti ve školce
Ale zpátky k začátku... moc jsem se bavila, jak se pokoušela napodobit mužskou chůzi, a pak sama sebe vyhodila z role
Pak poznámky typu, že střechu kostela držela pohromadě jen víra faráře a zvoník mohl ohlašovat poledne běháním nahoru a dolů po schodišti
A Emm, který se musí převléknout, aby z něho Rose neudělala několik malých do školky...
A aaaaah, omg,... , zas to špendlení... a úžasná konverzace, tak hravá, tak vtipná, tak vášnivá
Knoflíčky
A ano, ten konec tam seděl! Nebude dominantní! Ne a ne, ona je taky dračice, musí si ji nejdřív pěkně zasloužit Jen ať si šelmičku hezky uloví Bojuje statečně jako lvice
Neumím si představit, co bude dál, Karoli!
Díky za nádherný zážitek

14)  Fanny (15.01.2011 17:35)

Věčnost děleno dvěma. Ale on je opravdu, no nebudu sprostá ani to si nazaslouží blb jeden Dnes nekomentuji více (ne, že by nebylo co...), pěkně mě naštval, ale Zoom je skvělá

13)  Dennniii (15.01.2011 17:33)

Mé srdce krvácelo když mačkala tlačítko delete, ona tu koženou prdelku jen tak vymazala.
Hmm tak takováhle pomsta za auto by se mi od Edwarda taky líbila . Bože já ho prostě zbožňuju, ty jeho kožený kalhoty mě pronásledujou i ve snech. Ale chápu Belliny pocity, to co zažívá je pro ní nové a bojí se. Tahle věta: "V ten moment jsem měla pocit, že jestli udělá to, co si myslím, exploduju a už nebudu. A jestli to neudělá… umřu." to dokonale vystihuje. Tak nádherně popsané. A Edward a ty jeho vrstvy, nevím proč, ani co bylo v jeho minulosti, co ho donutilo chovat se jako drsňák, ale on v jádru takový určitě není, jen doufám, že nám jeho tajemství prozradíš. Rozhodně k Belle něco začíná cítit. No a ty knoflíčky, hezkej způsob zbavování se jich . A nejlepší vět nakonec: „Doufám, že si ty a tvoje sebevědomí spolu užijete vášnivou noc.“
Jen doufám, že to moji šíleně šílenou teorii vylučuje, oni prostě nemůžou být geneticky příbuzní. Řekni mi že ne, prosím. Strašně moc se těším na další díl. Bylo to úchvatně dokonale geniálně napsané.

12)  nikolka (15.01.2011 17:27)

ona zmazala fotku, pre ktorú by mnohé iné ženy vraždili?? ako to mohla dokázať.?? rozhodne silná žena...
chúďa zase raz tvárou k zemi.. a keď sa o slovo prihlásil Edward. . na to ja už nemám slov, ani vyrovnanosť, žiadnu, nie to ešte emocionálnu... neviem, skutočne neviem, ako idem teraz fungovať...

11)  MisaBells (15.01.2011 17:24)

Věčnost děleno dvěma? Věčnost děleno dvěma, věčnost, věčnost, věčnost... heh, ok, už jsem opět v realitě. Nějak jsem se srovnat musela, protože to od poloviny dolů... Karolko, normálně mi z toho pískalo v uchu, jak se mi neprokrvoval mozek! A ty to takhle sekneš! Vrahu! Ale (!!!) od svého domnění, že je Zoom dcerou Edwarda, ustupuju, dokázala jsi mi to velice názorně, že není. Díky! Jenže opět vyvstává otázka... Sice už vím, že je poloupírka, ale tatík jaksi není. Sakra. A ta část s Emmettem... děláš v tom guláš, ale já si chci přidat! Nádhera.

10)  sfinga (15.01.2011 17:20)

Bella že cítí brnění v nohách? Pche, to není nic proti tomu, jak se cítím já Hlava mi třeští, před očima mám mžitky, ruce mi breptají a divím se, že jsem vůbec schopna psát
Ten polibek. To nebyl normální polibek, to byla invaze, proti které byla ta normanská jen roztomilou návštěvou. Edward úspěšně nakřápl železobetonovou skořápku Belly. Jsem si jistá jednou věcí, že Edward Bellinu matku neznal, že není jeho dcerou, protože jinak... jinak... jsou v loji
Kde je ta neohrožená lovkyně darebáků? V náručí upířího muže se změnila ve vyplašenou holčičku
A opět se těším na další kapitolu

9)  Hanetka (15.01.2011 17:20)

Tak na to, že mi jde skoro pára z uší, si už pomalu zvykám.
Mám ale několik vtíravých myšlenek jiného charakteru. Co se do toho sakryš pořád montují? Jak to, že Zoom vždycky skočí na záda? Taky tam fotí nebo to jen rozhánějí?
A kdy už si nějak rozumně promluví? Jako kdo je kdo, kdo s kým, až za hrob a tak...
Jo, a co mě tentokrát poslalo k zemi... To schodiště a představa kostelníka provozujícího běh po schodech.

8)  giselle (15.01.2011 17:16)

Schodiště bylo zpuchřelé a hned po prvním kroku jsem zjistila, že vrže tak strašně, že by zvoník mohl ohlašovat poledne běháním nahoru a dolů.
„Krize identity?“ zeptal se a pomalu se ke mně blížil.
Polkla jsem.
„Ty asi nepiješ mlíko?“ zeptala jsem se.
to mě rozsekalo
vybrala jsem jen pár perel, tahle kapitolka se totiž z ničeho jiného neskládá!
mám ráda tuhle bellu, která se nechá sice omámit, ale nepodlehne. na to asi edward není zvyklej, takže mu to jenom prospěje. go, bella, go!
etuda s emmetem byla taky výborná. je to podpantoflák!

no, mohla bych tady asi přepsat celou kapitolku, pokud bych měla vypsat to, co se mi líbilo.

dokonalost, Karolko! a den je zas o kousek hezčí

7)  Michangela (15.01.2011 17:11)

Já chci vidět žárlivou reakci!!!

5)  Lenka326 (15.01.2011 17:09)

WOW, to bylo... no, to teda opravdu bylo! Takže moje naznačená teorie, že by mohli být geneticky propojení je naštěstí v háji , protože takovýto erotický fičák, který by se zvrtl v incest, bys nám neudělala. A platí (asi) moje druhá teorie, že "Isabell můžou být desítky a upírů je...(určitě víc než jeden)" .
A že to teda byl fičák!!! Uff, musím to vydýchat, to je asi tou hormonální ne/vyrovnaností, co jsi o ní psala v úvodu .
Úžasný dílek, jako vždycky, je mi hloupé se opakovat, ale všechny jsou úžasné, dneska tedy žádné velké odhalení, jen další část Cullenovic rodinky vylezla na světlo světa, ale zato setkání Zoom a Edíka v kožených kalhotách (už zase, ty si to fakt neodpustíš!) bylo něco. Tentokrát jsme skončili u tří odfrnknutých knoflíčků, co bude dál??????
Díky za dílek a moc se těším na další.

3)  PeTi (15.01.2011 17:04)

Jůůů, Karolko, tak to byl odvaz. Ze začátku to byla dobrá detektivka, lepší jak v televizi. Prostě to popsané napětí, to prostě nemělo chybu. A pak jak jí Emm skočil na záda Tak to bylo tak supr.

Bell se umí přímo mistrovsky bránit Edwardovu kouzlu a vždycky mu oslabí ego a takováhle Bella je opravdu lepší, než nějaká neustále ukňuchaná. Prostě originální povídka, která tady nebyla.
Ale jen by mě zajímalo, kde ty se inspiruješ, nebo kde chodíš na tak skvělé nápady. Vždycky nás umíš překvapit a to jakkoliv, což je mistrovké dílo...
Takže dnešní díleček byla jedna velká akcička... Napsaný je to vždycky lepší jak v tý televizi

«   1 2 3 4 5 6   »