15.01.2011 [16:45], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 102×, zobrazeno 14580×

6) Znovu tváří k zemi aneb Jak jsem přišla o knírek a o hlavu

-30 ...Dámy starší třiceti let by měly zvážit svou hormonální vyrovnanost :-D

Blížila se půlnoc a já dojídala svou večeři. Donovan se tvářil napjatě. Bál se, abych si neumastila knírek. Vsadila bych se, že by mě nejradši krmil. Od toho rozhovoru v koupelně už jsme moc nemluvili. Cítila jsem se trochu bolavá a chtěla si to nechat uležet. Jen jsem ho varovala, aby se v dohledné době připravil na křížový výslech. Tentokrát se bude týkat jeho osoby. Se stoickým klidem pokrčil rameny a prohlásil, že mě od smrti nudou zachrání jen to, že jsem nesmrtelná.

Vykulila jsem na něj oči.

„Nesmrtelná?!“

„Velmi pravděpodobně.“ Pak se zamyslel. „I když, musíme počítat s určitým… zředěním. Kolik je věčnost děleno dvěma?“ A odešel.

Doběhla jsem si do svého pokoje pro foťák. A taky si sundat tu příšernou kravatu. Nedokázala jsem pochopit, jak to můžou chlapi vydržet. Znechuceně jsem ji odhodila na postel. A to mě chtěl Donovan přinutit vzít si i klobouk!

Čapla jsem řemínek foťáku a vydala se ke dveřím. Zarazila jsem se s rukou na klice. Pak jsem se rudá až za ušima odhodlala prohledat digitální paměť. Byl tam. Hned jako první. Musím bejt fakt úchyl! Nadávala jsem si, ale přesto mi trvalo dost dlouho než jsem dokázala stisknout delete.

V hale jsem mrkla na Donovana. Otvíral mi dveře.

„Tak co? Sluší mi to?“

„Vypadáte skvěle, pane Kriegu,“ odpověděl vážně.

+++++

Zajela jsem na konec obchodní čtvrti a auto nechala na hlídaném parkovišti. Pak jsem se vydala směrem k průmyslové oblasti. Snažila jsem se napodobovat mužskou chůzi, hlavně nevrtět boky, ale nakonec jsem se smíchy zlomila v pase a vykašlala se na to.

Konečně jsem narazila na funkční telefonní budku. Naházela jsem do otvoru drobáky a vyťukala Jimmyho číslo. Za těch pár dní jsem trochu ztratila přehled o tom, co se kde děje, a on mi s tím mohl pomoct.

„Jo?“ ozvalo se rozespale.

„Čau miláčku, že nevíš, kdo volá?“ zacvrlikala jsem a přitom se rozhlížela, jestli mě někdo nemohl slyšet. Můj hlas tak úplně neseděl k převleku. Ulice zela prázdnotou.

Jimmy se okamžitě probral.

„Zoom?! No ty vole! Kde jsi? Já už se bál, že je po tobě!“

„Jsem živá a zdravá, Jimmy,“ uklidňovala jsem ho. „Máš pro mě něco?“

Zaslechla jsem ťukání klávesnice.

„Jo, je toho docela dost. Grázlové se nejspíš cejtěj v bezpečí, když na tebe Dagross vypsal tu odměnu.“ A nabídl mi pět tipů. Většinou menší věci. Zaujala mě akce chystaná v kostele svatého Bartoloměje. Do města přijel nějaký Arab, kterého hledal Interpol v souvislosti s pašováním zbraní. V tom kostele se měl sejít s někým z Dagrossových lidí. A řekla bych, že se spolu nebudou modlit.

„Díky Jimmy. A… buď opatrnej. Kdyby zjistili, odkud beru tyhle informace…“

„Neboj, já jsem v suchu. Ale ty dávej bacha. Myslím, že by se Dagross nespokojil jen s kulkou. On tě nenávidí do morku kostí.“

Ušklíbla jsem se.

„Je to vzájemný. Tak ahoj, Jimmy. Zase někdy.“ Zavěsila jsem.

Kostel svatého Bartoloměje stál uprostřed Harbor Islandu, ostrůvku přilepeného k pobřeží průmyslové zóny. Podle Jimmyho by se to setkání mělo odehrát kolem třetí ráno. Teď byly dvě. Měla jsem to tak akorát.

+++++

Věž kostela se zdála uprostřed všech těch komínů a plechových hal trochu utopená. Byl skoro zázrak, že ho dávno nesrovnali se zemí. Hroby v zahradě už nikdo neudržoval a střechu držela pohromadě nejspíš jen víra místního faráře. Lezla jsem po cihlové stěně a proklínala Giorgia Armaniho. Co je mi platný, že šije nádherný obleky, když  se v nich nedá pořádně šplhat? Lakýrky a ponožky jsem rovnou nechala dole a zůstala bosá. Výstup trval trochu déle, než jsem čekala. Některé cihly se mi doslova drolily pod rukama. Konečně jsem se vyhoupla do zvonice. Holubi a netopýři se rvali, kdo z nich bude venku první. Vyděsila jsem je. Oni mě ostatně taky.

Sestup zvonicí se ukázal jako ještě tvrdší oříšek. Schodiště bylo zpuchřelé a hned po prvním kroku jsem zjistila, že vrže tak strašně, že by zvoník mohl ohlašovat poledne běháním nahoru a dolů. Nakonec jsem se musela držet zdi rukama i nohama jako pavouk. Než jsem slezla do chóru, už jsem slyšela zvuk otevíraných dveří. Přikrčila jsem se za zábradlí a připravila si foťák. V uzavřeném prostoru si určitě všimnou blesku, takže jsem mohla udělat maximálně dva tři snímky a pak hned zdrhat.

Uličkou mezi lavicemi prošel hubený vysoký muž. Na sobě měl plátěné kalhoty a zimní bundu. Aroma jeho kůže neslo stopy tabáku a orientálního parfému. V patách se mu drželi dva mohutní bodyguardi. Místo obvyklých pistolí nebo revolverů drželi v rukou automatické pušky. Tak jsem se nespletla. Ten pohan se sem nepřišel nechat obrátit na křesťanství.

V přední části hlavní lodi se otevřely dveře. Ze zákristie přicházeli dva muži. Jednoho z nich jsem znala, patřil k Dagrossovým lidem. Ten druhý mu dělal gorilu.

V nose mě šimral prach a hnilobný puch starého dřeva. Zatajila jsem dech. Odstranila jsem clonu a zamířila objektiv dopředu k oltáři. Musela jsem počkat, až se mohamedán otočí alespoň z profilu.

A najednou se rozezněl zvon. Škubla jsem sebou. Foťák mi div nevypadl z rukou. Mafiáni se mezitím hrnuli každý ke svému východu. Tiše jsem zaklela. Uslyšela jsem svištění a zasténání schodiště nad svou hlavou. Pak už jsem čuchala prach přímo z podlahy.

„Do háje! Už zase?!“ vykřikla jsem. Jenže něco bylo jinak. To nebyla jeho vůně. Tuhle jsem ale taky znala. Cítila jsem ji tehdy v přístavu a taky v domě doktora Cullena. Její majitel měl rozhodně stejně pitomý zvyk jako Edward. Seděl na mě jako na pytli obilí.

„Ale! Copak to tady máme?“ smál se. Prskala jsem a lapala po dechu. Byl neskutečně těžkej.

Pak mě otočil na záda a sápal se po foťáku. Jak jinak.

„Sakra, to si ho nemůžete koupit? To mi musíte pořád brát ten můj?!,“ ječela jsem na něj a snažila se uhýbat. Nepodařilo se. Tmavovlasý obr se moc nerozmýšlel. Praštil s foťákem o zem a rozdrtil ho na kousíčky.

„Kreténe!“ zařvala jsem na něj a zazmítala se.

„Hele, ten chlap má ženskej hlas!“ vyjevil se.

Nemohla jsem se ani hnout. Zezdola jsem slyšela nějaký hluk a tlumené výkřiky, ale velice rychle to ustalo.

„Tak už ze mě slez, ty hovado!“

A on se mi vysmál. Seděl na mě, ruce mi držel jako ve svěráku a skláněl se níž, jako by nemohl uvěřit vlastním očím.

„Já jsem tě už cejtil!“ prohlásil překvapeně. Pak mu oči sklouzly z mého obličeje k podezřele se vzdouvajícímu hrudníku. Zazubil se.

„Já se o to postarám, Emme,“ ozvalo se ve stejnou chvíli, kdy se přes zábradlí přehoupla Edwardova vůně. Tiše a plavně doskočil na nohy hned vedle nás.

„O nic se nepostaráš!“ vřískala jsem. „Ten Hulk mě teď pustí a já jedu domů! A abych nezapomněla – dlužíte mi za foťák!“

Edward se jen ušklíbnul. „Radši bych nevytahoval, kdo komu dluží. Odhaduju, že moje auto stálo trochu víc, než ta hračička.“

„Chceš se vsadit?“ odsekla jsem.

„No tak, Emme, vstávej! Tvoje žena asi bude mít spoustu otázek, až z tebe ucejtí její vůni.“

Obr se viditelně zarazil a než jsem mrkla, stál o tři metry dál.

„Průser! Musím se někde převlíknout a vysprchovat. Jinak mě Rose roztrhne jak hada.“ Jeho hlas zněl opravdu vyděšeně.

Opatrně jsem se zkusila pohnout, abych zjistila, jestli jsem celá. Zdálo se, že jo. Vstala jsem a pucovala si kalhoty. Nezapomněla jsem jim přitom nadávat.

„Jeďte domů sami, Emmette. Ještě se chvíli zdržím,“ zapředl Edward. Cítila jsem jeho upřený pohled a zvedla k němu oči. První, druhou i třetí myšlenku, která mě při pohledu na něj napadla, jsem si okamžitě zakázala. Pomohl mi v tom jeho velmi pobavený úsměv. Vlastně vypadal, že co chvíli vybuchne potlačovaným smíchem. Paže měl ležérně založené na prsou a vypadal strašně spokojeně.

Osaměli jsme.

„Krize identity?“ zeptal se a pomalu se ke mně blížil.

Polkla jsem.

„Ty asi nepiješ mlíko?“ zeptala jsem se.

Ušklíbnul se a zavrtěl hlavou. Jak se blížil, instinktivně jsem couvala, dokud jsem zády nenarazila do zdi.

„To je kvůli Dagrossovi,“ zajíkla jsem se. Z nějakého důvodu jsem měla potřebu mu vysvětlovat, proč mám na sobě pánské šaty a pod nosem knír. „Vypsal na mou hlavu odměnu,“ dodala jsem, teď už skoro bez dechu. Jeho blízkost a vůně mě nutily pokusit se vsáknout do dřevěného obložení zdi. A taky lapat po dechu.

„Zdá se, že ti ji chce utrhnout kde kdo,“ zasmál se. Pak rychleji, než jsem dokázala postřehnout, vystřel paže a opřel je o zeď. Hned u mé hlavy. Byla jsem v pasti.

Nedokázala jsem promluvit. Právě v tu chvíli ve mně bouřil hotový uragán pocitů. Od vzteku a touhy po pomstě, až po takové, které jsem ani neuměla pojmenovat, protože jsem je nikdy dřív neprožila. Způsobovaly mi nevysvětlitelné návaly horka a srdeční arytmii. Přistihla jsem se, že mu zírám na rty.

„Myslím, že spolu máme nevyřízené účty,“ prohlásil. To zavrčení, které podbarvovalo jeho hlas, ale neznělo výhrůžně. Nebo ano? Po zádech mi přeběhl mráz. Nedokázala jsem myslet.

Najednou mě držel za ruku. Vyjekla jsem a chtěla se mu vytrhnout. Nedovolil to. Přejížděl prsty po mém zápěstí.

„Takže jsi zdravá? Úplně?“ zeptal se.

Jako zhypnotizovaná jsem přikývla. Jeho doteky asi nějak souvisely s tím, co se dělo mým nohám. Zeslábly.

„V tom případě přišel čas, abys ztratila hlavu.“ Pomalu klouzal očima po mé paži, až k rameni a krku. Když dospěl až k tváři, ve tmě se rozzářil jeho úsměv.

„Ale nejdřív tohle…“

Tentokrát pomalu, jako bych sledovala film okénko po okénku, přibližoval svou ruku k mému obličeji. Konečky prstů se dotkl lícní kosti, sjel níž a..

Trochu to štíplo a já se prudce nadechla.

„Výborně. Tohle je mnohem lepší,“ prohlásil spokojeně.

Zatínala jsem ruce do pěstí, protože se chvěly a nešlo to zastavit. Cítila jsem strach. Nebála jsem se, že mi ublíží. Vlastně jsem nevěděla, čeho se bojím. Stejně silně mě ale zachvacovala touha se ho dotknout. Stál tam jen v těch proklatých kožených kalhotách a černém tričku. Někde v zadu v hlavě jsem byla zděšená sama sebou. Svou neschopností nadávat, křičet nebo utíkat. Jako bych měla horečku a blouznila.

Položil mi ruce na klopy saka. Zase se usmál, ale slyšela jsem, že jeho dech se nepatrně zrychlil. Fakt, že mu netluče srdce, mi najednou přišel nepodstatný. Chytil klopy pevněji a přitahoval mě k sobě. V ten moment jsem měla pocit, že jestli udělá to, co si myslím, exploduju a už nebudu. A jestli to neudělá… umřu. Nestihla jsem ani řešit rozpaky nad tím, že netuším, jak se TO dělá. Polibek. Líbání. Ještě nikdy jsem…

Přitisknul mě na sebe. Stehny, břichem, hrudníkem i ústy. Zůstával nehybný. Cítila jsem jeho dech, jak mi prudce naráží do tváře a klouže po ní. Rukama pevně svíral mé spánky.

Jeho rty se rozevřely a stiskly ty moje jako tehdy v autě. Zasténala jsem. Znovu to zopakoval. Pevně jsem ho objala kolem boků. Zafuněl a pak se mých rtů dotkl jazykem. Překvapeně jsem zamrkala a střetla se s jeho pohledem.

Udělal to znovu. Vzdychla jsem a v tu chvíli se vloupal dovnitř. Na jazyku mi vybuchla exotická dráždivá chuť a zelektrizovala veškerá nervová zakončení. Brněly mě i prsty u nohou. Něco se se mnou dělo. Vlastně spíš ve mně. Tiskla jsem se k němu tak křečovitě, že jsem cítila každý záhyb na jeho kalhotách. Každý…!!!

Vyjekla jsem a poplašeně se odtáhla. Dýchal mi do obličeje a zkoumal můj výraz. Usmál se.

„Neboj se…“

Ale já se bála. Ne! Přímo jsem se děsila. Všeho, co by se mohlo dít. A ještě víc toho, že odejdu a nikdy nezjistím, jaké by to bylo.

„Kromě toho…“ Jeho rty se jemně dotýkaly mého čela a pak nosu. „Nemůžeš odejít, dokud nebudeme vyrovnaní. Slíbil jsem ti trest.“

„Zlomil jsi mi ruku,“ vzdychla jsem a zvedla hlavu, protože se přesunul na krk.

„Chtěla jsi mojí pumu,“ řekl chraplavě a ukousl první knoflíček na mé košili.

Zhluboka jsem se nadechla. Jeho dech mi pronikal tou nově vytvořenou skulinou až do výstřihu.

„Já ji viděla první.“

Ucítila jsem dotyk jazyka na klíční kosti.

„Ale byla moje. Cítil jsem ji dřív.“ Druhý knoflík cinknul o podlahu.

„Nebylo na ní tvoje jméno,“ odporovala jsem a prohnula se v zádech. Jeho ruce se mezitím přesunuly na bedra a podepíraly mě.

„To nebylo třeba. Stejně bych ji býval dostal já.“

„Ne.“

„Ano.“

„Ani omylem!“

Zasmál se a zvedl hlavu, aby se mi podíval do očí.

„Nedělám si legraci. Jsem mnohem rychlejší.“

Zamračila jsem se.

„To je možná pravda, ale když jsi viděl, že se na ni chystám, měl sis dát odchod!“

Přemýšlivě mě sledoval.

„Na lovu je skoro nemožný se zastavit. Když něco chci, jdu po tom, dokud to nedostanu.“

Ta věta mě rozechvěla a rozčílila zároveň.

„Nevzpomínám si, že by ses mi za to zranění někdy omluvil. Pořád jen děláš ramena a tvrdíš, jak jsi úžasnej!“

Zadíval se někam do míst, kde se o svůj osud klepal třetí knoflíček.

„Ty víš, že sis tu ruku zlomila v podstatě sama,“ řekl nakonec.

Vztekle jsem zasyčela a vytrhla se mu. Jasně, možná hezky voní a umí geniálně… všechno, co mě napadá, ale pořád je to mistr světa v egománii.

„Doufám, že si ty a tvoje sebevědomí spolu užijete vášnivou noc,“ houkla jsem na něj a přeskočila zábradlí. Venku jsem byla za dvě vteřiny. Ani se mě nepokoušel zastavit.

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5 6

2)  Janeba (15.01.2011 17:01)

Karolko, nádhera, zase si slintám na klávesnici a zjišťuji, že písmenka došly! Zadíval se někam do míst, kde se o svůj osud klepal třetí knoflíček ... nádhera Ty slovíčková čarodějko, zase ze mě děláš závisláka!
Děkuji!!

1)  Pajam (15.01.2011 17:00)

Jsou úžasní! Oba dva.
Jen je mi líto té fotky. Tlačítko "delete" se pro mě v ten moment stalo nepřítelem.

Bylo to naprosto dokonalé, nechtěla jsem ani posouvat myšku dolů, jen abych nezjistila, že je konec, který se zákeřně ukázal.

Jsi skvělá spisovatelka.

«   1 2 3 4 5 6