15.01.2011 [16:45], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 102×, zobrazeno 14577×

6) Znovu tváří k zemi aneb Jak jsem přišla o knírek a o hlavu

-30 ...Dámy starší třiceti let by měly zvážit svou hormonální vyrovnanost :-D

Blížila se půlnoc a já dojídala svou večeři. Donovan se tvářil napjatě. Bál se, abych si neumastila knírek. Vsadila bych se, že by mě nejradši krmil. Od toho rozhovoru v koupelně už jsme moc nemluvili. Cítila jsem se trochu bolavá a chtěla si to nechat uležet. Jen jsem ho varovala, aby se v dohledné době připravil na křížový výslech. Tentokrát se bude týkat jeho osoby. Se stoickým klidem pokrčil rameny a prohlásil, že mě od smrti nudou zachrání jen to, že jsem nesmrtelná.

Vykulila jsem na něj oči.

„Nesmrtelná?!“

„Velmi pravděpodobně.“ Pak se zamyslel. „I když, musíme počítat s určitým… zředěním. Kolik je věčnost děleno dvěma?“ A odešel.

Doběhla jsem si do svého pokoje pro foťák. A taky si sundat tu příšernou kravatu. Nedokázala jsem pochopit, jak to můžou chlapi vydržet. Znechuceně jsem ji odhodila na postel. A to mě chtěl Donovan přinutit vzít si i klobouk!

Čapla jsem řemínek foťáku a vydala se ke dveřím. Zarazila jsem se s rukou na klice. Pak jsem se rudá až za ušima odhodlala prohledat digitální paměť. Byl tam. Hned jako první. Musím bejt fakt úchyl! Nadávala jsem si, ale přesto mi trvalo dost dlouho než jsem dokázala stisknout delete.

V hale jsem mrkla na Donovana. Otvíral mi dveře.

„Tak co? Sluší mi to?“

„Vypadáte skvěle, pane Kriegu,“ odpověděl vážně.

+++++

Zajela jsem na konec obchodní čtvrti a auto nechala na hlídaném parkovišti. Pak jsem se vydala směrem k průmyslové oblasti. Snažila jsem se napodobovat mužskou chůzi, hlavně nevrtět boky, ale nakonec jsem se smíchy zlomila v pase a vykašlala se na to.

Konečně jsem narazila na funkční telefonní budku. Naházela jsem do otvoru drobáky a vyťukala Jimmyho číslo. Za těch pár dní jsem trochu ztratila přehled o tom, co se kde děje, a on mi s tím mohl pomoct.

„Jo?“ ozvalo se rozespale.

„Čau miláčku, že nevíš, kdo volá?“ zacvrlikala jsem a přitom se rozhlížela, jestli mě někdo nemohl slyšet. Můj hlas tak úplně neseděl k převleku. Ulice zela prázdnotou.

Jimmy se okamžitě probral.

„Zoom?! No ty vole! Kde jsi? Já už se bál, že je po tobě!“

„Jsem živá a zdravá, Jimmy,“ uklidňovala jsem ho. „Máš pro mě něco?“

Zaslechla jsem ťukání klávesnice.

„Jo, je toho docela dost. Grázlové se nejspíš cejtěj v bezpečí, když na tebe Dagross vypsal tu odměnu.“ A nabídl mi pět tipů. Většinou menší věci. Zaujala mě akce chystaná v kostele svatého Bartoloměje. Do města přijel nějaký Arab, kterého hledal Interpol v souvislosti s pašováním zbraní. V tom kostele se měl sejít s někým z Dagrossových lidí. A řekla bych, že se spolu nebudou modlit.

„Díky Jimmy. A… buď opatrnej. Kdyby zjistili, odkud beru tyhle informace…“

„Neboj, já jsem v suchu. Ale ty dávej bacha. Myslím, že by se Dagross nespokojil jen s kulkou. On tě nenávidí do morku kostí.“

Ušklíbla jsem se.

„Je to vzájemný. Tak ahoj, Jimmy. Zase někdy.“ Zavěsila jsem.

Kostel svatého Bartoloměje stál uprostřed Harbor Islandu, ostrůvku přilepeného k pobřeží průmyslové zóny. Podle Jimmyho by se to setkání mělo odehrát kolem třetí ráno. Teď byly dvě. Měla jsem to tak akorát.

+++++

Věž kostela se zdála uprostřed všech těch komínů a plechových hal trochu utopená. Byl skoro zázrak, že ho dávno nesrovnali se zemí. Hroby v zahradě už nikdo neudržoval a střechu držela pohromadě nejspíš jen víra místního faráře. Lezla jsem po cihlové stěně a proklínala Giorgia Armaniho. Co je mi platný, že šije nádherný obleky, když  se v nich nedá pořádně šplhat? Lakýrky a ponožky jsem rovnou nechala dole a zůstala bosá. Výstup trval trochu déle, než jsem čekala. Některé cihly se mi doslova drolily pod rukama. Konečně jsem se vyhoupla do zvonice. Holubi a netopýři se rvali, kdo z nich bude venku první. Vyděsila jsem je. Oni mě ostatně taky.

Sestup zvonicí se ukázal jako ještě tvrdší oříšek. Schodiště bylo zpuchřelé a hned po prvním kroku jsem zjistila, že vrže tak strašně, že by zvoník mohl ohlašovat poledne běháním nahoru a dolů. Nakonec jsem se musela držet zdi rukama i nohama jako pavouk. Než jsem slezla do chóru, už jsem slyšela zvuk otevíraných dveří. Přikrčila jsem se za zábradlí a připravila si foťák. V uzavřeném prostoru si určitě všimnou blesku, takže jsem mohla udělat maximálně dva tři snímky a pak hned zdrhat.

Uličkou mezi lavicemi prošel hubený vysoký muž. Na sobě měl plátěné kalhoty a zimní bundu. Aroma jeho kůže neslo stopy tabáku a orientálního parfému. V patách se mu drželi dva mohutní bodyguardi. Místo obvyklých pistolí nebo revolverů drželi v rukou automatické pušky. Tak jsem se nespletla. Ten pohan se sem nepřišel nechat obrátit na křesťanství.

V přední části hlavní lodi se otevřely dveře. Ze zákristie přicházeli dva muži. Jednoho z nich jsem znala, patřil k Dagrossovým lidem. Ten druhý mu dělal gorilu.

V nose mě šimral prach a hnilobný puch starého dřeva. Zatajila jsem dech. Odstranila jsem clonu a zamířila objektiv dopředu k oltáři. Musela jsem počkat, až se mohamedán otočí alespoň z profilu.

A najednou se rozezněl zvon. Škubla jsem sebou. Foťák mi div nevypadl z rukou. Mafiáni se mezitím hrnuli každý ke svému východu. Tiše jsem zaklela. Uslyšela jsem svištění a zasténání schodiště nad svou hlavou. Pak už jsem čuchala prach přímo z podlahy.

„Do háje! Už zase?!“ vykřikla jsem. Jenže něco bylo jinak. To nebyla jeho vůně. Tuhle jsem ale taky znala. Cítila jsem ji tehdy v přístavu a taky v domě doktora Cullena. Její majitel měl rozhodně stejně pitomý zvyk jako Edward. Seděl na mě jako na pytli obilí.

„Ale! Copak to tady máme?“ smál se. Prskala jsem a lapala po dechu. Byl neskutečně těžkej.

Pak mě otočil na záda a sápal se po foťáku. Jak jinak.

„Sakra, to si ho nemůžete koupit? To mi musíte pořád brát ten můj?!,“ ječela jsem na něj a snažila se uhýbat. Nepodařilo se. Tmavovlasý obr se moc nerozmýšlel. Praštil s foťákem o zem a rozdrtil ho na kousíčky.

„Kreténe!“ zařvala jsem na něj a zazmítala se.

„Hele, ten chlap má ženskej hlas!“ vyjevil se.

Nemohla jsem se ani hnout. Zezdola jsem slyšela nějaký hluk a tlumené výkřiky, ale velice rychle to ustalo.

„Tak už ze mě slez, ty hovado!“

A on se mi vysmál. Seděl na mě, ruce mi držel jako ve svěráku a skláněl se níž, jako by nemohl uvěřit vlastním očím.

„Já jsem tě už cejtil!“ prohlásil překvapeně. Pak mu oči sklouzly z mého obličeje k podezřele se vzdouvajícímu hrudníku. Zazubil se.

„Já se o to postarám, Emme,“ ozvalo se ve stejnou chvíli, kdy se přes zábradlí přehoupla Edwardova vůně. Tiše a plavně doskočil na nohy hned vedle nás.

„O nic se nepostaráš!“ vřískala jsem. „Ten Hulk mě teď pustí a já jedu domů! A abych nezapomněla – dlužíte mi za foťák!“

Edward se jen ušklíbnul. „Radši bych nevytahoval, kdo komu dluží. Odhaduju, že moje auto stálo trochu víc, než ta hračička.“

„Chceš se vsadit?“ odsekla jsem.

„No tak, Emme, vstávej! Tvoje žena asi bude mít spoustu otázek, až z tebe ucejtí její vůni.“

Obr se viditelně zarazil a než jsem mrkla, stál o tři metry dál.

„Průser! Musím se někde převlíknout a vysprchovat. Jinak mě Rose roztrhne jak hada.“ Jeho hlas zněl opravdu vyděšeně.

Opatrně jsem se zkusila pohnout, abych zjistila, jestli jsem celá. Zdálo se, že jo. Vstala jsem a pucovala si kalhoty. Nezapomněla jsem jim přitom nadávat.

„Jeďte domů sami, Emmette. Ještě se chvíli zdržím,“ zapředl Edward. Cítila jsem jeho upřený pohled a zvedla k němu oči. První, druhou i třetí myšlenku, která mě při pohledu na něj napadla, jsem si okamžitě zakázala. Pomohl mi v tom jeho velmi pobavený úsměv. Vlastně vypadal, že co chvíli vybuchne potlačovaným smíchem. Paže měl ležérně založené na prsou a vypadal strašně spokojeně.

Osaměli jsme.

„Krize identity?“ zeptal se a pomalu se ke mně blížil.

Polkla jsem.

„Ty asi nepiješ mlíko?“ zeptala jsem se.

Ušklíbnul se a zavrtěl hlavou. Jak se blížil, instinktivně jsem couvala, dokud jsem zády nenarazila do zdi.

„To je kvůli Dagrossovi,“ zajíkla jsem se. Z nějakého důvodu jsem měla potřebu mu vysvětlovat, proč mám na sobě pánské šaty a pod nosem knír. „Vypsal na mou hlavu odměnu,“ dodala jsem, teď už skoro bez dechu. Jeho blízkost a vůně mě nutily pokusit se vsáknout do dřevěného obložení zdi. A taky lapat po dechu.

„Zdá se, že ti ji chce utrhnout kde kdo,“ zasmál se. Pak rychleji, než jsem dokázala postřehnout, vystřel paže a opřel je o zeď. Hned u mé hlavy. Byla jsem v pasti.

Nedokázala jsem promluvit. Právě v tu chvíli ve mně bouřil hotový uragán pocitů. Od vzteku a touhy po pomstě, až po takové, které jsem ani neuměla pojmenovat, protože jsem je nikdy dřív neprožila. Způsobovaly mi nevysvětlitelné návaly horka a srdeční arytmii. Přistihla jsem se, že mu zírám na rty.

„Myslím, že spolu máme nevyřízené účty,“ prohlásil. To zavrčení, které podbarvovalo jeho hlas, ale neznělo výhrůžně. Nebo ano? Po zádech mi přeběhl mráz. Nedokázala jsem myslet.

Najednou mě držel za ruku. Vyjekla jsem a chtěla se mu vytrhnout. Nedovolil to. Přejížděl prsty po mém zápěstí.

„Takže jsi zdravá? Úplně?“ zeptal se.

Jako zhypnotizovaná jsem přikývla. Jeho doteky asi nějak souvisely s tím, co se dělo mým nohám. Zeslábly.

„V tom případě přišel čas, abys ztratila hlavu.“ Pomalu klouzal očima po mé paži, až k rameni a krku. Když dospěl až k tváři, ve tmě se rozzářil jeho úsměv.

„Ale nejdřív tohle…“

Tentokrát pomalu, jako bych sledovala film okénko po okénku, přibližoval svou ruku k mému obličeji. Konečky prstů se dotkl lícní kosti, sjel níž a..

Trochu to štíplo a já se prudce nadechla.

„Výborně. Tohle je mnohem lepší,“ prohlásil spokojeně.

Zatínala jsem ruce do pěstí, protože se chvěly a nešlo to zastavit. Cítila jsem strach. Nebála jsem se, že mi ublíží. Vlastně jsem nevěděla, čeho se bojím. Stejně silně mě ale zachvacovala touha se ho dotknout. Stál tam jen v těch proklatých kožených kalhotách a černém tričku. Někde v zadu v hlavě jsem byla zděšená sama sebou. Svou neschopností nadávat, křičet nebo utíkat. Jako bych měla horečku a blouznila.

Položil mi ruce na klopy saka. Zase se usmál, ale slyšela jsem, že jeho dech se nepatrně zrychlil. Fakt, že mu netluče srdce, mi najednou přišel nepodstatný. Chytil klopy pevněji a přitahoval mě k sobě. V ten moment jsem měla pocit, že jestli udělá to, co si myslím, exploduju a už nebudu. A jestli to neudělá… umřu. Nestihla jsem ani řešit rozpaky nad tím, že netuším, jak se TO dělá. Polibek. Líbání. Ještě nikdy jsem…

Přitisknul mě na sebe. Stehny, břichem, hrudníkem i ústy. Zůstával nehybný. Cítila jsem jeho dech, jak mi prudce naráží do tváře a klouže po ní. Rukama pevně svíral mé spánky.

Jeho rty se rozevřely a stiskly ty moje jako tehdy v autě. Zasténala jsem. Znovu to zopakoval. Pevně jsem ho objala kolem boků. Zafuněl a pak se mých rtů dotkl jazykem. Překvapeně jsem zamrkala a střetla se s jeho pohledem.

Udělal to znovu. Vzdychla jsem a v tu chvíli se vloupal dovnitř. Na jazyku mi vybuchla exotická dráždivá chuť a zelektrizovala veškerá nervová zakončení. Brněly mě i prsty u nohou. Něco se se mnou dělo. Vlastně spíš ve mně. Tiskla jsem se k němu tak křečovitě, že jsem cítila každý záhyb na jeho kalhotách. Každý…!!!

Vyjekla jsem a poplašeně se odtáhla. Dýchal mi do obličeje a zkoumal můj výraz. Usmál se.

„Neboj se…“

Ale já se bála. Ne! Přímo jsem se děsila. Všeho, co by se mohlo dít. A ještě víc toho, že odejdu a nikdy nezjistím, jaké by to bylo.

„Kromě toho…“ Jeho rty se jemně dotýkaly mého čela a pak nosu. „Nemůžeš odejít, dokud nebudeme vyrovnaní. Slíbil jsem ti trest.“

„Zlomil jsi mi ruku,“ vzdychla jsem a zvedla hlavu, protože se přesunul na krk.

„Chtěla jsi mojí pumu,“ řekl chraplavě a ukousl první knoflíček na mé košili.

Zhluboka jsem se nadechla. Jeho dech mi pronikal tou nově vytvořenou skulinou až do výstřihu.

„Já ji viděla první.“

Ucítila jsem dotyk jazyka na klíční kosti.

„Ale byla moje. Cítil jsem ji dřív.“ Druhý knoflík cinknul o podlahu.

„Nebylo na ní tvoje jméno,“ odporovala jsem a prohnula se v zádech. Jeho ruce se mezitím přesunuly na bedra a podepíraly mě.

„To nebylo třeba. Stejně bych ji býval dostal já.“

„Ne.“

„Ano.“

„Ani omylem!“

Zasmál se a zvedl hlavu, aby se mi podíval do očí.

„Nedělám si legraci. Jsem mnohem rychlejší.“

Zamračila jsem se.

„To je možná pravda, ale když jsi viděl, že se na ni chystám, měl sis dát odchod!“

Přemýšlivě mě sledoval.

„Na lovu je skoro nemožný se zastavit. Když něco chci, jdu po tom, dokud to nedostanu.“

Ta věta mě rozechvěla a rozčílila zároveň.

„Nevzpomínám si, že by ses mi za to zranění někdy omluvil. Pořád jen děláš ramena a tvrdíš, jak jsi úžasnej!“

Zadíval se někam do míst, kde se o svůj osud klepal třetí knoflíček.

„Ty víš, že sis tu ruku zlomila v podstatě sama,“ řekl nakonec.

Vztekle jsem zasyčela a vytrhla se mu. Jasně, možná hezky voní a umí geniálně… všechno, co mě napadá, ale pořád je to mistr světa v egománii.

„Doufám, že si ty a tvoje sebevědomí spolu užijete vášnivou noc,“ houkla jsem na něj a přeskočila zábradlí. Venku jsem byla za dvě vteřiny. Ani se mě nepokoušel zastavit.

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5 6   »

62)  Gassie (15.01.2011 22:03)

Karolko, co mi to děláš? Oj!
Po tom, co jsem dopsala další dílek Cullenové se na mě vyvalí tento skvost! A já se definitivně roztekla a rozložila.
To jiskření mezi nimi je takřka hmatatelné

59)  Karolka (15.01.2011 21:22)

Páté děkuji:
Petris: Moc děkuju! A když se podíváš na můj informativně-gentický výlev v některém z předchozích poděkování, zjistíš, že zdaleka nejsi za vodou. Ještě jednou DÍKY!
Yasmini: Ten tvůj dovětek mě rozbil. "...když zrovna nemluvil." Díky.
Astrid: Samozřejmě mám obrovskou radost, že se ti to líbilo. (Mmch... naše včerejší debata mi moc pomohla si některé věci utřídit ). A dřevěná lata kostola... Taky doufám, že se nezblázníš. Děkuju!!! P.S. Tak co? Jak šlo včera psaní. Bude NĚCO???
Pejta: Děkuju. To jsem moc ráda.
Ashley: Hýk! Nahlodá bude asi přesnější.
kamčí: No, časem jo. Ale nejdřív musí jeden mladík přestat dělat ramena a jedna slečna se zas naučit, že nemusí být vždycky po jejím. A ehm... jo, ještě nějakou dobu mu odolá. Děkuju!
blotik: Až jsem se z toho tvého vyznání ošívala... Moc děkuju a vážím si toho.
Bye: Teď zas naprázdno klapu já... Sis říkala, že už jsi mi to dlouho neudělala, že jo? Rozpaky, červenání, bušení srdce... No, tak dneska se ti to povedlo. (Ty otázky budu považovat za řečnický ). Víš ty vůbec, jak jsi úžasná???
HMR: No, ten ARO. A zase se řehtám. Ale zas musím přiznat, že jsem o tvém nápadu fakt přemýšlela, a kdybych neměla daný směr příběhu, fakt by to byla bomba. To by nikdo nečekal. A máš pravdu, příště si to do postele nevemu.
Baruu: Ta tři citoslovce byla naprosto výstižná. A Bella? No jistě, že máš pravdu. Ale ještě má své hranice, přes které nejde. Kdyby si vzájemně viděli do hlav, asi by byli překvapení, jak je to vlastně prosté. Ale oni na to přijdou. Moc děkuju!

58)  Karolka (15.01.2011 21:02)

Čtvrté děkuji:
MaiQa: Alice! Ale jo, koledovala jsem si o to. Příště musím vymyslet jiný chvat. Když ona je pak ideálně bezbranná! A já bych ho teda domů chtěla... sem tam.
LostriS: Děkuju.
bb: Vím, že výjimka potvrzuje pravidlo, ale jestli ti je třicet, pak vítej v klubu a na hormonální vyrovnanost pro příštích cca třicet let klidně zapomeň. A víc bych po tobě fakt nechtěla. Jsem maximálně spokojená a děkuju!
Pospeta: Jestli ty náhodou nebydlíš na sopce. Asi to tak bude. Taky mám pod barákem jednu. Samozřejmě, že v tom Bella totálně lítá (ale šeptej, ona se to nesmí dozvědět). Myslím, že by si ale byla ráda jistá, že kožené kalhoty to s ní myslí vážně. A Edward (zase budu šeptat) z nějakého důvodu hraje mistra světa a díky tomu si moc nevidí do srdce, takže neví to, co mi tušíme. Budu mu muset trochu pomoct, aby na to přišel. Pokles na svaly sedací??? Chceš mě zabít??? Díííííííííky!!!
KalamityJane: Já děkuju tobě. Jsi moc milá.
Monelien: I ty moje realitní agentko! Děkuju! A pokud bys tedy náhodou třeba ještě něco dokupovala, jsem milovnice funkcionalismu. Děkuju!!!
Tru: Doufám, že z toho přítel taky něco bude mít. A Zoom se v podstatě držela tvého návodu (na uskladnění ega).
Lenka: To jsem ráda. A posílám pohlazení, aby bylo dobře.
Bosorka: Docela ti ty tvý endokrinní žlázy závidím. Ty moje jednou non stop a nejsou k zastavení.
Ewik: Děkuju!

56)  Silvaren (15.01.2011 20:39)

Jsem úplně hin, takové vášně! A Donovan Kolik je věčnost děleno dvěma? Isabella má naprostou pravdu, Edward je egomaniak. By mě zajímalo, jestli mu na tohle některá někdy naletěla. No, ale prdelku má určitě pěknou, že. ehm. Je to vážně naprosto skvělé a jsi úžasná, že nás zásobuješ každý den, díky!

55)  semiska (15.01.2011 20:34)

Njn, mít velké ego a pak i Ego, tak to je pak jasné, co se asi v něm jako mužem odehrává Tý jo, takováhle erotická flustrace a ještě při ní výhružky o trhání čehosi? To je evidentně romantik Chudák holka, už by si spolu něco měli vyjasnit Nádhera, Karolko!!! Název jako vždy skvělý a děkuju za ten minulý, že sis při něm vzpomněla na mě

54)  Karolka (15.01.2011 20:24)

Třetí děkuji:
eMuska: Moc děkuju. A máš naprostou pravdu. Tak já mu do něj trochu píchnu, jo?
Scherry: Děkuju.
hellokitty: Díky:
AMO: Děkuji za známku. A ohledně těch hormonů. Od té doby, co mě přepadly třicáté narozeniny (a stav, který s tím přišel) provádím průběžně takový průzkum. Lékařské studie hovoří o vrcholu kolem čtyřicítky, moje soukromá anketa mezi smrtelníky zatím říká, že ani v pětapadesáti ten hormonální rauš nekončí. Prostě - máme se ještě dloooouho na co těšit.
sakraprace: Moc si toho vážím (pilíři webu) a děkuju!
dorianna: Závidím ti tvůj tlak. Mě v posledních měsících stačí málo. A jsem fakt moc ráda, že tě to baví.
Anna s číslem: Se tu culím! Moc děkuju za úžasný kometář.
Amisha: Když nic tak nic...
Pája: To jsem moc ráda. Vždyť jsem to slíbila. A ehm... vynahrazovala jsem to i sobě. Ten význam jsi samozřejmě odhadla naprosto správně. Já jsem spíš napnutá, jak to tam všechno natlačit, aby chuť i konzistence vyhovovaly. Děkuju!
Alaska: Ano, až na určité okamžiky. Ehm... jsem na tom úplně stejně. Jo! A s tou prací by mě to taky pěkně štvalo! Ohledně Edwarda - já jsem spíš zvědavá, jakou další záminku si vymyslí, aby jí mohl devastovat garderobu. Brzy se bude muset začít snažit mnohem mnohem víc, chlapec.

53)  Baruu (15.01.2011 20:10)

To bylo tak... Vrrrrrrr, a uhaaaaaaah, a mmmmmmmmm, a taky páááni Jejich rozhovor, to bylo něco.. nepopsatelnýho. I když se Bella dost dobře brání, připadá mi, že Eda má pořád navrch.
Bylo to bravůrní

52)  HMR (15.01.2011 20:02)

Hormony to zvládly, snad...
A ještě k minule, vrahu??? proč??? poučení z toho plyne, že nemáš číst emaily přes telefon a ještě brzy po ránu

51)  Bye (15.01.2011 20:02)

Karol, vražda... dvojnásobná!!!
Správně mě mělo zabít už toto:
"Kolik je věčnost děleno dvěma?“
„Já jsem tě už cejtil!“
Hulk...

No, přežila jsem, ale jenom proto, abych mohla zesnout u... u... u toho druhýho...

(ne, tady se žádný citace konat nebudou - to ať si každej přečte nahoře)

Hele, jak to děláš. Na férovku. Každej den kapitola skvělýho příběhu. Nadupaná emocema, dějem, vynikajícím způsobem zachycenejma postavama... Tenhle Edward například. Sexy egomaniak. Já tady jenom naprázdno klapu - s jakou lehkostí to tam dokážeš dostat. Máváš nějakou hůlkou, že jo?

Ale přeju mu to! Úplně ho vidím, jak tam stojí. Možná, že zapomněl zavřít pusu Příště se třeba bude k dámě chovat s větším respektem. Co?

50)  blotik (15.01.2011 19:56)

Tak, a má to. Emmett s Rose... Jo, podpantoflák. A Edward... No, fajná hádka nehádka. Líbil se mi i tento dílek. A ten foťák. Chudáček jeden. Každopádně Bella mu to fajne nandala. Blbečkovi.
No dobře, tak jsem své hormny uklidnila teˇmůžu jí pořádně komentovat, když se mi to dosud nepovedlo.
Já chci takýýýýýýýýýý. Ta plynulost děje, všechno na sebe navazuje, každé slovo je něčím tajemné a napínavé a přímo křičí, přečti si mě, nebo zemřeš. A já bych asi fakt zemřela. Ale taky bych zemřela proto, abych mohla aspoň jednu kapitolku napsat tak výborně, plynule, se vší návazností a zujímavostí. Ach jo, tak se jdu zase zahrabat a užírat se v podzemí jako krtek.

47)  Pejta (15.01.2011 19:53)

Tak tenhle Edward se mi hodně líbí..nádherně napsané!!!

46)  Astrid (15.01.2011 19:52)

ááááááááách, strhujúce, Edward to vie a som uhranutá, toto si idem ešte raz prečíta a Bella akoš to drevená lata kostola nesklamala.
Perfektné spracovanie. Krásne okamžikyvzrušujúce dotyky a sladké líbaní a ondostala si ma Karol

Dúfam, že sa nezbláznim

45)  Yasmini (15.01.2011 19:44)

Jo někteří muži mají tak velké Ego, že se s ním nevejdou do místnosti. A navíc ho musejí psát s velkým písmenem na začátku, je to totiž osobnost.
Pardon, pár jich znám.
Krásná kapitolka. Chvílemi jsem se tu rozpouštěla. Když zrovna Edík nemluvil.

Y.

44)  Karolka (15.01.2011 19:43)

Druhé děkuji:
MisaBells: A až to vypočítáš, dej mi vědět. Od půlky dolů - hihi myslím, že obecně platí, že od půlky dolů bývají zajímavé věci. Díky!
nikolka: No proto tam to upozornění je. Jsem moc ráda, že se ti to líbilo.
Dennniii: Ano, vymazala. Moc se mi líbil tvůj psychologický rozbor postav. Sedí do puntíku. A moc díky!
Fanny: Puberta no... A taky ji mám ráda, mládě jedno. Děkuju.
Carlie: Upřímně, vzhledem k tomu, že patřím do té kategorie, co je v perexu, taky bych to nedokázala utnout. Vynadala bych mu až po tom. A doufám, že sis všimla malé obměny - tentokrát se Bella přišpendlila na tu zeď úplně sama, páč on ji sice obklíčil, ale nepřitisk. To až pozdějc, na sebe. A máš pravdu, Edík bude muset bojovat. Chudák ještě nemá páru, co jsem si na něj přichystala. Veliký díky!
Lucie: Děkuju.
Abera: Díky!
mary: Děsný, viď? Já myslím, že už jí to začíná dost ohrožovat kšeft. Díky.
eElis: Anooo, smazalááá! Už tuším a moc děkuju. Mám radost.
Twigirl: Tvůj komentář byl jako hlt něčeho dobře vychlazeného a skoro opojného. Až se mi zatočila hlava. Jsem vděčná.

«   1 2 3 4 5 6   »