26.11.2020 [17:08], ambra, Povídky jednorázové, komentováno 9×, zobrazeno 9572×

Přiznávám bez mučení, letos jsem tu tradiční vánoční povídku chtěla vynechat. Protože kdo by měl v tuhle dobu náladu na cukr?

Jenže včera jsem si celý den pouštěla Christinu Perri. Po tom, co se jí stalo na začátku roku, jsem jí moc přála, aby to tentokrát dopadlo dobře. Nedopadlo...

A tak jsem během toho úplně špatného a ubrečeného dne myslela na to, že aspoň ve vymyšlených příbězích je občas všechno v pořádku.

I když ne vždy a většinou ne hned.

Tohle je pro Christinu a pro všechna tichlá srdce.

Tohle nebylo těžké.

Prostě jen zůstaň v tomhle pokoji a nehýbej se.

Poslední zběžná kontrola, jestli někde neleží nic, co by jí mohlo napovědět, kde jsou. S každým jeho odchodem si byli jistější.

Alice ji na pár hodin může vidět.

Ale nikdy ji nemůže najít.

Oblečení shodil na obvyklém místě. Miloval těch pár okamžiků, kdy vědomě zůstával v lidském těle. Miloval ostrý čistý vzduch, který mu plnil plíce a rychle vítězil nad zbytky jejího pachu.

Tři roky. Měl dost času, aby si na něj zvykl, přesto ho chladná a absolutní čistota kanadské zimy nepřestávala těšit.

Rozběhl se čerstvě zasněženým lesem. Jedno mrknutí a lidské otisky se ve sněhu změnily ve stopy obřích tlap.

Je v pořádku.

Tak teď vypadaly všechny Aliciny zprávy. To další už nemusela dodávat.

Viděla jsem ji. Je pořád ve stejném domě. Ne, neopustil ji na dlouho. Ne, stále ani netuším, kde by to mohlo být. Ne, ani náznak toho, že by se chystala něco změnit. Že by uvažovala o návratu.

Litoval, že se Alice s Jasperem odstěhovali, ale zároveň chápal, že tíha jeho zoufalství se pro Jaspera velmi brzy stala neúnosnou.

Rychle odložil mobil na stolek. Frustrace z bezmocnosti ho už stála pár přístrojů.

„Tati?“ Nemusel se ohlížet, celou dobu věděl, že ho ode dveří pozoruje. Došla k němu, posadila se a opřela se mu o ztuhlé rameno. Jako vždycky ho její teplo a vůně uklidnily. Utěšily.

„Je v pořádku?“ Věděla, že se nemusí ptát, ale i tohle bylo součástí jejich tiché dohody. Když to vyslovil nahlas, mohl několik dalších dnů skoro normálně fungovat. Těch pár dnů, kdy zůstával s ní. Těch pár dnů, než vyrazil znovu hledat svou ženu. Smysl svého bytí.

„Ano, Nessie, máma je v pořádku.“

Skočil do vymrzlého auta a rychle se natáhl pro tašku s připraveným oblečením. Motoru to chvíli trvalo, ale nakonec s nespokojeným škytnutím naskočil. Usmál se. Ta stará kraksna jako by věděla, že se konečně rozhoupal a koupil si pár kusů nářadí.

„Bojíš se, že ti prohrábnu střeva, potvoro, jen to přiznej.“ Ani už nad tou polohlasně pronesenou větou neprotočil oči. To dělával jen v těch prvních dnech a týdnech, když si uvědomil, že začal mluvit sám se sebou. Teď už s ním sice Bella občas promluvila, ale jemu ten zvyk zůstal.

Snažil se měnit místa, kde nakupoval, ale časem stejně poznával tváře některých prodavačů. Nepochyboval, že i oni už ho zaregistrovali, ale pořád doufal, že je to nemůže ohrozit. Tentokrát zastavil u jednoho z větších marketů na okraji blízkého městečka. Do obřího vozíku začal bez přemýšlení házet obvyklé hromady zásob. Kromě běžných potravin hlavně spoustu masa. Při pohledu na růžové a červené balíky se mimoděk pousmál. Vzpomínky na jejich první společný rok se teď zdály skoro neskutečné.

Potřebovala lovit každý den. Někdy i dvakrát. I tak z ní cítil nekončící hlad a palčivé zoufalství.

Měnil se vždy jen na chvíli, většinu času zůstával vlkem, aby byl kdykoliv připravený doprovodit ji na její další výpravě. A tak se jí přizpůsobil i jídelníčkem. Bylo snadné nakrmit se při společném lovu, navíc nepřicházelo v úvahu, že by ji nechal samotnou a odjel někam nakoupit.

Snažil se vytěsnit každou myšlenku na Cullenovy. Věděl, co znamená jeho nepřetržitá přítomnost v Bellině blízkosti. Alice nemohla zahlédnout ani její stín. Jediné, co je mohlo uklidňovat, bylo vědomí, že on, Jacob, by ji nikdy neopustil. To slepé místo v Alicině vědomí bylo všechno, co jim byl ochotný nabídnout.

Museli vědět, co riskují, když to nechali zajít tak daleko.  Když si ten domýšlivý ledový parchant myslel, že si ji může vzít a hrát si s ní na šťastnou rodinku.

Tohle si zasloužili.

On si to zasloužil.

A ta věc, co Bellu málem zabila… Tu noc si pamatoval jen mlhavě. Lapal po dechu v panice, že je svědkem Belliny smrti. Z tamtoho zahlédl jen malý krvavý obrys. Tolik krve… Tolik Belliny krve…

Trhl sebou a krátce zalapal po dechu. Jak se od vzpomínek na jejich první společný rok dostal k tamté noci?

Opřel se do vozíku. Cestou k pokladně do něj ještě přihodil pár balíků ponožek pro sebe i pro ni.

Těšil se domů. Odmítal si připustit, že s jeho dobrou náladou nějak souvisí fakt, že právě umožnil Alici, aby Bellu aspoň zahlédla.

Když odstavil auto na jednom z bezpečných míst, zabralo mu připnutí sněžnic a naskládání proviantu do velkého batohu sotva pár minut.

Opravdu se těšil. Téhle myšlence se nemusel bránit. Těšil se na domov. Domov byla už tři roky zchátralá chata v kanadské divočině, ale hlavně to vždycky byla Bella.

Čeká na něj. Vyhlíží ho. Vždyť on je teď celý její svět.

Oheň v krbu pomalu vyhasínal. Měla by do něj přiložit několik z hromady připravených polen. Na tomhle trval. Chtěl, aby Alice viděla, že pro ni zajistil pohodlí. Jako by na nějakém pitomém ohni záleželo. Mohla by vyjít ven, zahrabat se do závějí a zůstat tam věčnost. Nebyl by v tom rozdíl. Nebyl by rozdíl v tom, jak se cítila.

Cítila?

Když jí to slovo problesklo myšlenkami, málem sebou trhla. Byla přesvědčená, že její schopnost něco cítit se už navždy bude pojit jen s tím úděsným, nepopsatelným ohněm v krku, s tou ochromující a devastující žízní.

Mimoděk polkla, i když dávno věděla, že jí to nepřinese žádnou úlevu.

Jenže…

Zkusila to znovu.

Ztuhla.

Doslova zamrzla.

Pomalu tu změnu začala zkoumat. Bolest. Rozpínající se kus žhavého železa v jejím krku. Jsou s ní už tři roky. Jenže dnes… Právě teď… Tohle přece není možné. Není?

Své hrdlo pořád vnímala. Věděla, jak příjemné by bylo, kdyby se teď mohla napít krve. Ale nebylo zoufale nepříjemné, že se to nedělo právě teď.

Pohnula hlavou a rozhlédla se po místnosti, jako by ji viděla poprvé. A možná to tak doopravdy bylo. Možná poprvé po třech letech něco skutečně vnímala.

Něco cítila.

Batoh s těžkým zaduněním žuchl na podlahu. Rychle zadupal, aby se zbavil přimrzlého sněhu, a zamířil do pokoje, kterému s velkou dávkou nadsázky říkal obývací. Taky to byla místnost, ve které spal a ve které trávili většinu společného času.

Kromě toho byla v chajdě jen miniaturní a dost primitivní kuchyňka a jeden malý samostatný pokoj, který ochotně přenechal Belle. Zpočátku měl výčitky, že v něm kromě obyčejné židle a postupně se plnící krabice s knihami není vůbec nic, ale oba někdy na začátku druhého společného roku uzavřeli jednoduchou dohodu – nikdy nebudou předstírat, že Bella je člověk a že potřebuje něco z běžných lidských věcí – teplo, světlo, postel. Ta věc s krbem – aby ji Alice zahlédla v nějaké normální situaci – to byl Bellin jediný ústupek.

Vzal za kliku a zhluboka se nadechl. Obvyklý rituál. Tady ještě její pach nebyl tolik koncentrovaný. Věděl, že až otevře dveře, bude se muset pár vteřin přemáhat, aby se nezašklebil.

Pomalu otevřel.

Nepřemýšlel o tom, jaký pohled ho čeká. Bylo to pokaždé stejné. Možná to dělala jen kvůli němu, ale zůstávala schoulená v křesle před krbem, při jeho příchodu pootočila hlavu a usmála se na něj.

Tak co, ulovil jsi toho dost pro jednoho pořádně nenažraného vlka?

Někdy to byla nejdelší věta, kterou mu za týden řekla. Někdy to byl jediný úsměv za celé dlouhé týdny.

Ale dneska bylo něco jinak. Vlastně bylo všechno jinak.

Nechoulila se v křesle.

Stála v tmavém koutě a zírala do ještě větší temnoty za oknem.

Neusmívala se.

Když promluvila, zamrazilo ho z jejího tónu hluboko v břiše. Jako by cestou sem polkl ostrý kus ledu.

„Opustila jsem je, Jacobe. Opustila jsem svou rodinu. Opustila jsem Edwarda. A opustila jsem svou holčičku.“

V krbu zhasl poslední plamínek.

Chlad v jeho břiše se roztahoval jako ledový kráter staré sopky. Kráter, který rychle pohlcoval každou lež, kterou si za poslední tři roky pracně vystavěl.

Že s ním mluví.

Že se na něj usmívá.

Že je celý její svět.

Že jsou spolu.

Že by ho někdy, možná za takových sto let, mohla začít…

„Oni mi nikdy neodpustí, Jacobe.“

Venku začalo znovu sněžit.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  Evelyn (06.04.2021 15:02)

Ambruško, smíme doufat v pokračování? Po roce jsem se přihlásila na ff a opravdu bych chtěla pokračování. Tvoje písmenka mi už chyběla

8)  kytka (10.01.2021 20:02)

Jen jsem nakoukla a takova radost ❤️❤️❤️ Dekuji Marusko. Chybi mi to ❤️❤️❤️❤️

6)  Carlie (30.12.2020 14:08)

Poklade , díky, že jsi předem napsala, že můžeme doufat v HE, to pomohlo v tom, aby ten knedlík v krku nebyl jak žhavý uhlík dle Bellina receptu a člověk si tu temnotu a tu tíhu užil, vychutnal to mistrovství emocí, které dokážeš předestřít.
Tak nějak doufám, že jim to nedáš lacino a užijeme si další paletu emocí všech zúčastněných. Momentálně je mi nejvíc líto Jacoba...
A přesně jak píše Hanetka… jsem zvědavá, jestli u Jacoba počítáš s otiskem a chlapec je jen opožděný , nebo máš vymyšlené jiné schéma.
Díky, ambro, ambruško, Maruško za oživení stránek a to hned takovým kalibrem
Opatruj se a Tobě i všem ostatním pevné zdraví a pevné nervy (nejen na ambřinu povídku )

5)  Marvi (15.12.2020 11:56)

Náhodou jsem klikla na stránku a co nevidím, nejdřív jsem si myslela že mě šálí zrak je to nádherná jednohubka už teď se nemůžu dočkat pokračování. Krásná práce jako vždy Ambři

4)  Gabbe (11.12.2020 20:57)

Úžasné, nemůžu se dočkat dalšího dílu!!!
Svůj účet jsem oprášila jenom proto, abych ti zde mohla napsat komentík!

3)  Hanetka (04.12.2020 14:46)

Dobří holubi se vracejí. Ještě, že jsem sem nakoukla. Teď ale nutně potřebuju vědět několik věcí:
Proč ta trubka Bella zdrhla?
Jak to, že se Jake neotiskl?
A kdy bude druhý díl???

2)  wuzinka (03.12.2020 23:23)

super. Těším se na druhý díl????????
PS: nemohla bys, prosím, dodat epilog k Tak daleko, tak blízko???

1)  Nebraska (26.11.2020 17:45)

Ty tvoje depky, v těch se ráda rochním

1