28.11.2012 [19:00], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 5×, zobrazeno 2376×

Tady je slibovaná bonusová kapitola, pro lepší návaznost doporučuju přečíst si 32. kapitolu

Počasí ve Forks sáhlo do své malé zásoby slunečných dnů. Jenže nikdo z nás se ze slunečních paprsků nedokázal radovat. Ani upíři ne. Sam jim výjimečně povolil přístup na naše území. Vlastně, jen mávl rukou, když to Jacob navrhl.

Přijel i Joe, přivezl s sebou Shadowa a všechny členy connecticutských stájí. Byli ubytovaní u koho se dalo. V našem domku taky, víc, než polovina. Nevím, nebyl jsem tam. Celou noc jsem strávil v lesích a truchlil. Jako vlk, za Bílou, která byla pryč už dlouho, ale hlavně za svou Mandy. Sám, bez smečky. Ti byli u Billyho. Potřeboval podporu mnohem víc, než já, navíc jsem musel být sám.

Ráno mě pak Sam zavolal. Došel jsem do stáje, posadil se k Dreamerovi do boxu a mlčel. Taky po ní truchlil. A malý Shadow jakbysmet. Joe slíbil, že si ho vezme k sobě. Já bych se o něj nedokázal postarat.

Dokonce dorazili rodiče Caleba, ale bylo jim dovoleno jen převzít tělo svého syna. Našli ho v lese kousek od Billyho domu s dírou v hlavě a zbraní, která zabila i Mandy.

Nikdo je tady nechtěl. K Billymu jsem je nepustil.

„Paule? Už by ses měl asi nachystat,“ ozvala se od dveří boxu tiše Leah. Zvedl jsem k ní oči a přikývl. Lehoulince se pousmála.

„Teď už ji nic nebolí. A určitě tam na tebe počká,“ zamumlala a sedla si ke mně.

„Postaráš se pak o něj?“ zeptal jsem se s pohledem upřeným na Dreamera. Šokovaně zalapala po dechu.

„Nemůžu tady zůstat. Musím pryč. Vidím ji kamkoli se podívám. A nikdy to nepřejde,“ vysvětlil jsem.

„Dobře, postarám,“ souhlasila a položila si hlavu na moje rameno. Chvilku jsme tak zůstali, než byl opravdu čas.

„Donesu ti sedlo, zatím ho vyčisti,“ poznamenala a odešla ze stáje.

Domluvili jsme se, že se Mandy dostane toho nejlepšího pohřbu, který jí jako nejlepší parkurové jezdkyni Ameriky náležel. Nemohl se tedy obejít bez koní. Určitě by se jí to líbilo. Rozhodně jsem věděl, že na naší svatbě by nechyběli. Jenže ta se nikdy konat nebude.

Sedlo nepřinesla Leah ale Joe. Spolu s mým jezdeckým oblečením, asi mi ho doma vzal.

„Jedu vedle tebe, na Shadowovi,“ dodal ještě a taky odešel. Chápal jsem je, že se mnou nechtěli být. I Jasperův dar na mě byl krátký, a to s ním prý dokázal uklidnit i dav rozlícených upírů. Možná to bylo tím, že on sám nedokázal mírnit svůj smutek po Mandy. Vím, že ji měl hrozně rád. Všichni se vyhýbali i jemu, snad kromě té jeho střapaté upírky.

Dreamer ke mně otočil hlavu a smutně zařehtal.

„Ne. Nevrátí se, je pryč. Napořád, víš?“ zamumlal jsem a nechal stékat slzy. Ten, kdo řekl, že chlapi nebrečí pěkně kecal. Anebo nikdy nemiloval.

Nasedlal jsem Snílka a sám se oblíkl.

„Ta pojď, kamaráde, musíme se s ní rozloučit,“ broukl jsem mu do ucha, když mi zabořil hlavu do břicha. Zafrkal a vyšli jsme z boxu.

Před stájí už stáli všichni, seřazení do trojstupu. Leah s Joeem vepředu a já měl jet mezi nimi. Jasper hned za mnou.

Pohřební auto už stálo na silnici. Nemohl jsem se na něj ani podívat. A zároveň jsem se nedokázal nedívat. Vědět, že tam je, tak blízko a přitom tak daleko.

Nebyla to dlouhá cesta na pohřebiště našeho kmene. A urny s popelem jejich rodičů už tam byly taky. Nemohl jsem jí vzít možnost být se svými rodiči alespoň takhle, ale taky jsem nemohl ostatní připravit o možnost chodit k jejímu hrobu. Obzvlášť ne Billyho.

Billy, jako náčelník kmene měl mít řeč. Nezvládl to. Ani Jake, ani já. Nakonec to byl John, kdo ji dokázal pohřbít se všemi náležitostmi. Tehdy jsem Edwardovi předal Dreamerovy otěže a šel se s ní rozloučit sám.

Její hrob byl pokrytý smutečními věnci  a modrými rozetami ze závodů. Každý ze stáje měl tu svou.

Položil jsem tam bílou růži a koukal na jméno vytesané v náhrobku. A siluetu koně a jezdce ve skoku vedle něj. Kameník ji vytvořil podle fotky z posledního mistrovství. Ta byla v rámečku hned pod ní, spolu s fotkou samotné Mandy.

„Vím, že tam na mě počkáš. Nebudeš muset čekat dlouho, neboj se. Brzy se uvidíme,“ zašeptal jsem jí. Edward se na mě pak podivně díval, když mi otěže dával zpátky. Jen jsem pokrčil rameny a naposledy se na hrob podíval. Víc jsem nemohl vydržet, nasedl jsem tedy na koně a zamířil pryč. Jasper mě rychle následoval.

„Vím, co máš v plánu,“ prohodil tak v půli cesty.

„A chápu tě, ale není to řešení, víš to doufám,“ dodal. Smutně jsem se usmál.

„Mě žádná budoucnost nečeká. Svůj otisk jsem potkal a Mandy byla moje druhá šance. Víc jich nedostanu. Ke koním se taky nedokážu přiblížit, nikde, protože vždycky uvidím ji, ať už v sedle, ve stáji, v klubovně, nebo jak Dreamerovi spala v boxe. Tady taky zůstat nemůžu. Caleb je mrtvý, takže se nemůžu ani pomstít. Co jiného mi zbývá? Chci být zase s ní. Ona byla můj život,“ vysvětlil jsem. Přikývl.

„Stejně to není řešení. Ale bránit ti nebudu, je to tvoje volba a jako takovou ji respektuji. Máš někoho, kdo se postará o Dreamera a to štěně?“ zeptal se. Přikývl jsem.

„Shadowa si bere Joe a o Snílka se postará Leah. Možná bude potřebovat trochu pomoct, ale John a ostatní ji poradí. Zvládnou to,“ ujistil jsem ho.

„Dobře. Je něco, co chceš, abych zařídil?“ zjišťoval. Zavrtěl jsem hlavou a podíval se na absolutně vymetenou oblohu.

„Ta potvora to snad chtěla dobře vidět, nebo co,“ zamumlal jsem si pro sebe, protože se začaly pomalu stahovat mraky.

„Jako že si zařídila pěkný výhled, a teď, když je po všem, tak nám tady zase spustí déšť?“ vytřeštil na mě Jasper oči v otázce.

„Spíš bych řekl, že nechce vidět to, co bude následovat,“ dodal po chvilce ticha. To byla taky možnost.

Než jsem ve stáji odsedlali, dorazili i ostatní. Jasperův Golden totiž stál pro ten den u nás, upíři chtěli být přítomní i na smuteční hostinu. Já se jí tedy účastnit nemusel. Ale zůstal jsem ze slušnosti, když měli Joe s Johnem svou řeč. Nakonec někdo pustil její oblíbenou písničku. Ne, nebyla to Holka od koní, ani nic jiného od té Devítky. Bylo to Nebe plné koní. Netuším, kdo ji nazpíval původně, ale v podání jejího otce to znělo naprosto úžasně. Víc už jsem ale nedokázal vydržet. Opatrně jsem se vytratil, všiml si toho jen Jasper s Edwardem. Jasper kývl hlavou a Edward se smutně pousmál. Ani on by nedokázal žít bez své Belly, vždyť si to sám zažil. A taky to zkusil.

Šel jsem se rozloučit ještě s Dreamerem.

„Neboj, Leah se o tebe postará dobře. V tom jí můžeme oba věřit,“ slíbil jsem mu a naposledy ho pohladil po nozdrách. Byl čas.

Věděl jsem, jak to udělám. Skákat odněkud nemělo smysl, vrhnout se pod jedoucí auto možná jo, ale nemohl jsem tohle nikomu provést, vyčítal by si to do konce života.

Podříznutí žil bylo taky na houby, než bych stihl vykrvácet, uzdravily by se. Vzal jsem si tedy z domu tátovu starou zbraň a schoval ji v krabici s čištěním. Bylo až s podivem, jak snadné to bylo, nikdo si jí nevšiml.

Zamířil jsem do lesa a procházel všechna místa, kde jsme s Mandy byli ať už sami, nebo se smečkou. Našel jsem taky její oblíbené, malý lesní palouk s vodopádem. Bylo to naprosto ideální místo.

„Už budu u tebe, ještě chvilku vydrž,“ pousmál jsem se směrem k obloze. Rozpršelo se. A já zmáčkl spoušť. Ani to nebolelo.

Otevřel jsem oči a nade mnou byla obloha bez mráčku. Posadil jsem se a trochu dezorientovaně se kolem sebe rozhlédl. Všude byla zelená tráva, v dálce bylo něco jako ohrada. Výběh? Koně ale nikde nebyli. Za to za mnou stáli mí rodiče. Okamžitě jsem stál a pevně je objímal.

„Paule. Měl jsi ještě spoustu času, proč jsi to udělal?“ vyčinila mi máma. Smutně jsem se usmál a podíval se za sebe.

„Nedokázal jsem to bez ní vydržet,“ zamumlal jsem s pohledem upřeným někam úplně jinam. Nebyla tady! Někdo však ano. Neznal jsem je, tedy, ji ne. Na Roberta, Billyho bratra jsem si však vzpomínal. Když se svou manželkou odešli z La Push bylo mi něco kolem pěti let. Takže jen mlhavé vzpomínky. Jenže, když tady byli její rodiče, proč ne Mandy?

„Je tady někde?“ zeptal jsem se jich opatrně se staženým hrdlem. Ona kývla, Vannesa, myslím. Přestával jsem absolutně chápat, co se to vlastně děje.

„Chtěl jsem ti jen poděkovat. Má dcera s tebou zažila spoustu pěkných věcí. Takové, co někteří nezažijí za celý svůj dlouhý život. Ano, to nařčení z otravy Daidy nebylo moc příjemné, ale co se dá dělat. Každý chybuje,“ usmál se na mě Robert. Omámeně jsem přikývl. Robert s Vannesou od sebe krok odstoupili a odkryli mi tak výhled na osobu za nimi. Stála tam a usmívala se. V momentě se ale rozběhla a vletěla mi přímo do náruče. Uzamkl jsem kolem ní svoje paže v ocelovém sevření a odmítal ji pustit. Vzlykala mi do ramene ale zároveň se smála.

„Už nikdy mi nesmíš nic podobného udělat, jasný? Už nikdy,“ šeptal jsem ji a svezl se s ní v náručí k zemi. Jen zavrtěla hlavou a kousek se odtáhla.

„Neudělám, slibuju. Tady žádný Caleb není,“ usmála se. Vykašlal jsem se a rodiče nás obou a důkladně ji políbil. Koukala na mě dost omámeně, když naše rty rozdělila. Byl jsem rád, že se to nezměnilo.

„Hele, kam zmizeli?“ zeptal jsem se jí opatrně, rodiny nás obou totiž byly pryč.

„No kam, domů asi, ne?“ uculila se. Pak vstala, obrátila se ke mně zády a hlasitě hvízdla. Skoro jsem přišel o sluch. A pak jen ohromeně koukal. Zpoza kopce vyběhlo obrovské stádo koní vedené malým bílým poníkem.

„To je Tikkity?“ vykulil jsem na něj oči. Přikývla a rozběhla se jim naproti. Trnul jsem hrůzou. Jenže oni se před ní zastavili jako na povel a dopředu vyšel majestátní bílý hřebec. Vyšvihla se nahoru, jako by snad celý život nedělala nic jiného, což vlastně byla pravda, a zamířila ke mně.

„Vyber si koho chceš, ukážu ti to tady,“ usmála se. Podíval jsem se tedy na všechny a oči mi utkvěly na vraníkovi vzadu.

„Já to věděla. Nechtěl mě nechat na sebe nasednout, čekal na tebe,“ uchechtla se. Vraník přišel až ke mně a šťouchl do mě. Usmál jsem se, pohladil ho po hlavě a vyhoupl se na jeho hřbet. Stál jako přikovaný a čekal.

„Bude se ti tady líbit, uvidíš,“ slíbila mi Mandy a pobídla bělouše k chůzi.

„Líbilo by se mi všude, kde bys byla ty.“

***

Světlovlasý upír spolu s mladým indiánem pomalu přicházeli k malému pomníčku na louce. Stál tam jako památka na dva jejich přátele. Jedny z nejlepších, kterým ale osud nedopřál moc času. Zemřeli velmi mladí, před hodně dlouhou dobou.

„Tak jsme tady zas,“ pousmál se smutně upír, seskočil z koně a sedl si na zem. Bylo vidět, že pomník je již po dlouhou dobu neudržovaný, že se na něj zapomnělo, i na ty, kterým byl postaven. A přitom se jejich příběh stal jednou z legend zdejšího indiánského kmene.

Indián svého upířího přítele napodobil, sesedl z koně a posadil se vedle něj.

„Jo, po sto letech zase ve Forks. Nic tady není stejný. Ani La Pushký stáje nestojí,“ postěžoval si a pustil svého koně, aby se mohl pást. Upír se uchechtl.

„A divíš se? Vždyť skoro nestály ani ty naše,“ šťouchl do indiána.

„Ty byly soukromý. Naše ne,“ povzdechl si.

„Vyhořely. Před padesáti lety, Travisův syn zkrachoval, tak to podpálil v domnění, že dostane pojistku. Víc než polovina koní to tam nepřežila,“ prozradil mu opatrně. Indián se zachvěl.

„Já vím, i když jste se to přede mnou snažili utajit, Quil mi to poslal mailem,“ poznamenal a zadíval se zase na pomníček.

„Jeho dcera tam měla svého koně. Ten to přežil, ale byl ošklivě popálený,“ dodal po chvilce ticha.

„Poslal jsem jim nějaké peníze na léčbu. Dostali ho z toho,“ pousmál se upír.

„Jaspere, ty dva miliony nebyly nějaké peníze,“ uchechtl se indián. Upír se zaculil a strčil do něj.

„Co myslíš, můžeme zase začít závodit?“ zeptal se po chvilce indián s nadějí. Upír přikývl.

„Sto let je dlouhá doba, bezpečný to je. Jména máme změněné a podle dokladů jsme sví vlastní potomci,“ uklidnil jej upír. V tomhle měl značnou praxi, ani nemusel používat svou zvláštní schopnost.

„Stejně by mě zajímalo, jak se ti podařilo koupit potomky z přímé linie po Shadowovi a Dreamerovi. A Stardust vypadá, jako by Shadowovi z oka vypadl, to samé Datrio s Dreamerem,“ usmál se indián.

„To víš, kdo umí, ten umí,“ oznámil mu upír tajemně.

„Je fakt, že to bylo docela složité, koně po těch dvou jsou cenění ve zlatě už jako hříbata. A většina z těch našich může pomalu začít závodit,“ dodal po chvilce spokojeně.

„Co myslíš, fakt na nás se shora koukají? Nebo je to jen pověra,“ ozval se po chvíli ticha indián s pohledem upřeným na nebe.

„Jestli jsou ty povídačky o ráji pravdivé, kde jinde by ti dva byli? Ano, pokud něco takového je, myslím, že na nás dívají. A smějí se,“ odpověděl mu upír a také se zahleděl vzhůru. V tu chvíli vysvitlo slunce na jinak zatažené obloze.

„Myslím, že jsme právě dostali svou odpověď,“ broukl indián. Pak se zase zatáhlo a rozpršelo se.

„Jo, vážně se nám smějí, parchanti,“ uchechtl se upír, hvízdl na svého koně, nasedl a vydal se domů následovaný indiánem. Alespoň si to myslel.

„Jacobe, mrskni sebou, ti koně nesmí prochladnout,“ houkl na svého kamaráda upír, když zjistil, že jej nenásleduje. Vzápětí se vyřítil zpoza stromů hnědý hřebec a vyrazil k domovu. Černý jej velmi rychle dohonil. Domů doběhli spolu, všichni čtyři promočení, ale šťastní.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  venaCullen (18.07.2015 09:04)

Naprosto ÚŽASNÝÝ

3)  Fanny (29.11.2012 22:14)

Tehdy bych u toho asi brečela a brečela a brečela... Teď s chladnou hlavou a jiným opravdovým koncem se usmívám a i tenhle konec se mi moc líbí. Koneckonců mně přijdou oba konce vlastně dost podobné. Oba svým způsobem tragické a nádherné zároveň. Jo, byl to úžasný bonus a krásná poslední tečka. A koukám, že Hvězdný prach byl vymyšlený už dlouho. Je to krásné jméno...
Tak ještě jednou děkuju za Mandy.
A za chvíli na shledanou pod dalším tvým výtvorem.

2)  Aurora (28.11.2012 23:26)

Tak toto byla trochu čára přes rozpočet. Čekala sem opravdu smutný konec a ty takhle. Nezbývá mi nic jiného než se blbě usmívat jako měsíček na hnoji. Zase jsem si po pár měsících vzpomněla na milovanou Holku od koní. I přesto, že by jsi za tento konec zasloužila ocenění, jsem ráda, že jsi těch několik kapitol přidala.

1)  wuzinka (28.11.2012 22:29)

NO tak ten začátek byl šílěný. Brečela jsem jak malá. Shledání bylo dojemné a konec to zase krásně vyvážil Jsem ráda, že jsi přišla na způsob jak ji oživit

1