03.12.2010 [19:15], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 12×, zobrazeno 3231×

„Mám ze sebe udělat vlka?“ zeptal se mě Jake od dveří. Zmateně jsem se na něj podívala a zavřela zívající pusu.

„Já jenom, abys mě nespolkla,“ dodal se smíchem a posadil se ke stolu.

„Blbý vtipy,“ utrousila jsem na půl úst a lokla si z hrnku kafe. Copak můžu za to, že jsem nemohla usnout?

Dojedla jsem snídani a zapadla do koupelny. Kafe nepomohlo, ale studená sprcha mi přišla až moc razantní. Teplá by mě nejspíš uspala, tak jsem si aspoň nacákala studenou vodu na obličej. To mě probralo.

„Hele, budeš tam dlouho?“ ozvalo se za dveřmi. Převrátila jsem oči v sloup a v rychlosti si vyčistila zuby.

„Ne, už končím,“ houkla jsem na něj zpět a pustila ho dovnitř.

Po cestě do pokoje jsem potkala Billyho. Zrovna se chystal na ryby.

„Tak co, jak to zvládáš?“ zeptal se mě a dál kontroloval návnady, nebo co to bylo.

„Celkem dobře. Přes noc jsem to vstřebávala,“ pousmála jsem se na něj a popřála mu dobrý lov. To už do dveří vešel ten Charlie. A hned za ním Bella.

„Ahoj Billy, je tady Jake?“ pozdravila. Mě si zatím nějak nevšimla. Za to já jí naprosto dokonale.

„Bells, co tady děláš?“ Jake vystřelil z koupelny a pevně ji objal.

„Fuj, smrdíš jak upír,“ odfrkl si, když Charlie s Billym odešli. Bella se jen zasmála. Nechápala jsem ji. Ona věděla, co je Edward zač a stejně s ním byla. A podle všeho dobrovolně. Radši jsem vyběhla nahoru do pokoje.

Chtělo by to nový pantalony na zimu,“ broukla jsem si pod nosem a kritickým okem pozorovala ty tenké letní. Venku už vážně byla kosa.

„Bello, nechoď tam, ne každý přivítá pijavice ve svým životě s otevřenou náručí. Mandy z nich má prostě strach.“ Jacob a Bella se zastavili před dveřmi mého pokoje. Povzdechla jsem si a otevřela dveře.

„Jsi slyšet na celej dům,“ upozornila jsem Jaka a pustila je dovnitř. A ty pantalony jsem vyřešila jednoduše, vzala jsem si pod ně legíny.

„Mandy, oni vážně nejsou špatní,“ pokusila se. Odfrkla jsem si já i Jake.

„Promiň? Já se asi přeslechla, ale pokud vím, tak se živí krví,“ odsekla jsem jí. Ne, opravdu jsem neměla náladu na duchaplné rozhovory o upírech.

„Krví zvířat, nezabíjejí lidi,“ pokoušela se o odpor. Vážně jsem na to neměla náladu, a ani čas.

„No tím líp, tak to mají ze stáje nejspíš živou krevní banku, ne?“ ušklíbla jsem se a natáhla na sebe mikinu. Popravdě, nedovedla jsem si představit, že by se třeba Rose vrhla po krku své nádherné bílé kobylce.

„Myslím, že by sis měla vyslechnout i jejich verzi,“ poznamenala a koukla se zpátky na Jaka.

„Můžu jít s vámi?“ zeptala se ho s nadějí v hlase.

„Jo, jasně,“ usmál se na ni šťastně. No výborně. Teda, ne že bych ji neměla ráda, ale opravdu jsem nechtěla poslouchat celé ráno o upírech. Stačilo, že hned po práci jsme měli namířeno za Samem, aby mi vysvětlil to, co Jake nemohl.

„A ty nemáš nic proti?“ obrátila se zpátky ke mně.

„Nemám, pokud nebudeš mluvit o nich,“ zavrtěla jsem hlavou a prohlídla si její oblečení.

„Na, vem si tohle, jinak ti bude zima,“ poznamenala jsem a podala ji jednu z těch teplejších bund. Měly jsme zhruba stejnou postavu.

„Díky,“ usmála se na mě.

„Tak jdem, holky,“ zazubil se Jake a oběma nám položil ruku přes ramena.

„Nemám ráda déšť,“ zabrblala jsem si pod nosem a přeběhla od auta rychle do klubovny. Dneska tady měli být jen Jared s Embrym.  A samozřejmě John.

Vešla jsem do klubovny, ale John tam nebyl. Ti dva jo.

„Tak co, jaký bylo kino,“ drcnul do mě Embry. Nechápavě jsem se na něj podívala. Které kino měl konkrétně na mysli.

„Ve vlčí podobě sdílíme svoje myšlenky,“ ozvalo se od dveří. Otočila jsem se za neznámým hlasem a zahlídla chlapa jak horu.

„Jsem Sam,“ představil se a podal mi ruku. Aha, takže odpoledne se mi znenadání uvolnilo.

„Mandy,“ přijala jsem jeho ruku.

Kluci nás usadili v klubovně a sami šli dělat, co bylo potřeba. Bella jím nejspíš pomáhala.

„Tak co chceš vědět?“ zeptal se mě Sam a zvolil pohodlnější polohu. Já byla jako sešněrovaná. Zhluboka jsem se nadechla.

„Všechno, co můžu,“ ujistila jsem ho a zadívala se mu do očí. Někde jsem četla, že to pomáhá. No, mě to teda moc nepomohlo.

„Tak fajn. Tenhle vlčí gen má v krvi každý z příslušníků našeho kmene. Nejspíš i ty. Ale projeví se jen u některých a jen když se objeví studení. Ty už ses s nimi potkala dřív a nic se nestalo, takže se u tebe na devadesát devět procent neprojeví. V každé smečce jsou určitá postavení, alfa a beta vlk. Možná tě bude zajímat, že náš beta vlk je Jacob,“ pousmál se na mě.

„A kdo je ten alfa?“ zeptala jsem se ho zvědavě. Zatímco vyprávěl, uklidnila jsem se a teď jsem v sobě cítila nefalšovanou holčičí zvědavost.

Sam se usmál.

„Aha, chápu,“ přitakala jsem. Kdo jiný mohl být alfa, než ten, který se mnou mohl mluvit.

„To je taky důvod, proč ti Jake nemůže nic říct. Dostal rozkaz alfy. Věřím klukům, ale takhle se nemůžou ani prokecnout,“ pokračoval, ale přerušila jsem ho.

„Takže když dostanou tenhle rozkaz, musí ho splnit, i kdyby nechtěli, je to tak?“ ujišťovala jsem se. Pobaveně kývl.

„Jake mi řekl, že na tebe mám jít opatrně, že jsi docela bojácná, ale nezdáš se mi taková,“ složil mi poklonu.

„Zdání klame, navíc, měla jsem celou noc na to, abych si to přebrala,“ uchechtla jsem se.

„Tak abych pokračoval. Jak už jsem řekl, ve vlčí podobě sdílíme jednu mysl, takže je celkem těžké uchovat před sebou jakékoli tajemství. Ale kluci jsou chytří a nevytahujou to potom na světlo. No, nevím, co bys o nás ještě chtěla vědět, každopádně, kdybys něco našla, klidně s tím můžeš za Jacobem. Poupravil jsem trochu ten rozkaz, takže teď se s tebou může kdokoli z nich bavit naprosto svobodně,“ pousmál se na mě a chtěl se zvednout k odchodu.

„Co mi můžete říct o Cullenových?“ položila jsem mu poslední otázku. Zarazil se na místě a zatnul dlaně v pěst.

„Nenávidím je. Díky nim jsem to, co jsem a ublížil jsem mnoha svým blízkým. Myslím, že nejsem ten pravý, abych ti o nich cokoli říkal. I když nezabíjejí lidi. Promluv si s Jakem, nebo s Bellou. Ta je zná až moc dobře,“ procedil skrz zatnuté zuby a odešel pryč.

Seděla jsem zaraženě na židli a přemýšlela nad tím, co se Samovi stalo. Jake Cullenovy taky nenáviděl, ale tohle bylo opravdu hodně vyhrocené.

Rozběhla jsem se do stáje. Opravdu jsem potřebovala cítit Dreamera a Shadowa. A venku dokonce přestalo pršet.

Do cíle jsem však nedoběhla, potkala jsem Quila.

„Co ještě není hotové?“ vyhrkla jsem a doufala, že nějakou práci najde. Tam se myšlenky odsouvaly ještě snadněji, než v koňské hřívě.

„Už zbývá jen trocha, to bez tebe zvládnem, můžeš být v pohodě,“ usmál se na mě a pokračoval v zametání. Sakra.

Vystřelila jsem za svým původním cílem. Dreamer už sežral svou ranní dávku ovsa a soukal do sebe seno. Natáhla jsem se pro jeho ohlávku a dvě vodítka. Posloužily jako otěže. Vyvedla jsem Dreamera před stáj a z vrchní laťky plotu vyskočila na jeho hřbet. A zamířili jsme do lesa.

Nechala jsem ho, aby šel tam, kam se mu zachtělo. Jenže on zamířil k pláži, na které jsem byla včera.

„Snílku, tam ne,“ houkla jsem na něj a pokusila se ho otočit zpět. Neposlechl mě, ani když jsem použila holeně. Prostě šel pořád rovně a nic ho nezajímalo. Zhruba za půl hodiny se zastavil.

Stáli jsme na hranici lesa a pozorovali moře. Nesnášela jsem zdejší počasí. Včera bylo pod mrakem, ale dalo se ještě vlézt do vody. A dneska? Stačilo, aby trochu sprchlo a hned byla zima. A moře bylo navíc, vším tím větrem, rozbouřené. Jedna vlna přeskakovala tu druhou a tříštění vln o útesy doléhalo až ke mně. Přesto byl ten pohled nádherný. Dokud jsem v dálce nezahlédla cválajícího koně a jezdce. Ne, to ne.

Okamžitě jsem Dreamera obrátila a plným cvalem jsme se vydali zpět. Jenže jeho kůň měl sedlo a Jasper si mohl dovolit jet ještě rychleji. Pak, když už nás skoro měl, se zničehonic zastavil. Aspoň jsem si to myslela, protože dusot kopyt za mnou utichl. Nedokázala jsem Dreamera zastavit, spíš, nechtěla jsem ho zastavit.

Když už jsem si byla jistá, že nás nesleduje, zpomalila jsem Dreamera do klusu a po chvilce do kroku. Nechtěla jsem, aby přišel do stáje zpěněný.

„Já jen doufám, Snílku, že trefíš domů, protože absolutně nevím, kde jsme,“ oznámila jsem mu a pohladila ho po hřívě.

„Tak to je nejspíš dobře, že jsi mě potkala,“ ozval se vedle mě hlas. Vyjekla jsem a polekala tak Snílka. Moc daleko jsem k pádu z jeho hřbetu neměla. Obzvlášť, když se postavil na zadní.

„Hou, Snílku, klid,“ snažila jsem se ho uklidnit.

„Jaku, ty jednou budeš moje smrt,“ upozornila jsem Jacoba, když se mi to povedlo a  Dreamer stál na všech čtyřech.

„Já vím,“ zazubil se na mě.

„Tak pojedeme zpátky do stáje, ne?“ poznamenala jsem a bezradně se rozhlídla po okolí.

„Ty ses vážně ztratila,“ rozřehtal se na celé kolo. Odfrkla jsem si a počkala, až ho to přejde.

„Jo, utíkali jsme před Jasperem,“ vysvětlila jsem mu a pohladila Dreamera po krku. Jacob na mě vykulil oči.

„Nechala jsem Dreamera, aby zvolil cestu, jenže on zamířil k té jejich pláži,“ odpověděla jsem na otázku v jeho očích. Jake zakýval hlavou a konečně pobídl Silver Winda do kroku. Rozjel se opačným směrem, než jsem šla já.

„Jeden by řekl, že jsem se vrátil do dob dávno minulých, když tě vidí,“ usmál se na mě John.

„Bez sedla, bez uzdečky, ještě by to chtělo změnit oblečení a máš skvělý kostým na Hallowen,“ dodal a podržel Dreamera u hlavy, abych mohla sesednout.

„Johne, to není marnej nápad, ve škole bude Hallowenský ples,“ mrkla na něj Bella.

„Beze mě, já si na takové akce nepotrpím,“ utrousila jsem na půl úst a odvedla Dreamera rovnou do výběhu.

„Ale no tak, bude to sranda,“ drcnul do mě Jacob a zamířil k autu.

„Tak si ji užij,“ popřála jsem mu a nasedla.

„Edward už je zpátky, hodíš mě k hranici?“ zeptala se ho Bella a posadila se vedle mě. Jake jen kývl.

„Ne, díky, ráda zůstanu v autě. Jednoho upíra už jsem dneska viděla a stačilo mi to,“ zakroutila jsem hlavou a usmála se. Bella se mě ptala, jestli chci Edwarda pozdravit osobně. Jen pokrčila rameny.

Kousek od nás stálo černé volvo. Přesně jsem poznala, kde končila ona hranice, na kterou jsem se Jacoba později chtěla zeptat.

Pozorovala jsem ty dva. Zdálo se, že ji opravdu miluje, a ona jeho taky. Ale přesto jsem to nechápala. Bála bych se ho jen dotknout, natož ho líbat tak, jako ho líbala Bella.

V tom se Edward zadíval na mě. Srdce mi strachem škobrtlo a vmáčkla jsem se do sedačky ještě víc.

Pak se zadíval na Jacoba a něco mu řekl. Nevypadal moc nadšeně. Jake se tvářil odmítavě, když se s ním bavil. Dodala jsem si odvahy.

„Ne, nepřivedu ji,“ slyšela jsem ho odseknout, ale to už jsem mu pokládala ruku na rameno. Doufala jsem, že nám nic nehrozí.

„Máš pravdu, nehrozí,“ usmál se na mě Edward a já strachem udělala krok zpět. Teprve pak mi došlo, že jsem to určitě neřekla nahlas.

„Edward čte myšlenky,“ podívala se na něj Bells zamilovaně. A do psí boudy.

Edward se na mě tak nějak divně usmál. Jeden koutek výš, než ten druhý.

„Jacobe, potřebujeme projednat něco ohledně Viktorie, mohl bys jet s námi? Víš dobře, že Sam k nám nepřijde a my nemůžeme na vaše území,“ otočil se vzápětí na Jaka. Zavrčel.

„Co kdybys mi konečně přestal lízt do hlavy, pijavice,“ odfrkl si naštvaně, ale nejistě se na mě podíval. To jako hned?! Zacouvala jsem o další dva kroky.

„Carlisle ti rád zodpoví všechny otázky, co se týkají naší existence. Měla bys to slyšet i od nás,“ upozornil mě.

„Nepochybuju o správnosti tvých slov, Jacobe, ale ty i Sam nás nemáte moc v lásce,“ koukl hned na Jaka. Ten zuřivě zavrčel a začal se třást.

„Mandy, uteč od něj,“ houkl na mě Edward a odtáhl Bellu dál. Neposlechla jsem ho.

„Jaku, to bude dobrý. Uklidni se. Už se nebojím, zajedem tam, ty probereš co je potřeba a já pozdravím doktora, stejně mi cuká v tom zápěstí,“ mluvila jsem na něj tichým hlasem. Zabralo to. Přestal se třást a dokonce se na mě usmál.

„Mám statečnou sestřenku,“ šeptl mi a zamířili jsme k autu.

„Víckrát už to nedělej. Mohl bych ti ublížit, a to opravdu nechci,“ zamračil se na mě, hned jak jsme vyjeli.

„Tichý hlas mi vždycky pomohl uklidnit se, tak proč by tím nemohla pomáhat tobě,“ pokrčila jsem rameny, ale jenom po mě loupl nesouhlasným pohledem. A mlčel.

„Pamatuješ si, jak jsme před nedávnem potkali Emily?“ přerušil po chvilce ticho. Zrovna odbočoval z cesty někam do lesa, neustále sledujíc Volvo před námi.

„Jo, pamatuju,“ souhlasila jsem. Na ni se nedalo zapomenout. Ne na její obličej. Čtyři hluboké jizvy na pravé polovině obličeje jí zvedaly koutek úst do podivného úšklebku. Ale přesto všechno se zdála šťastná a vůbec jí to nevadilo.

„Jednou se Sam přeměnil a ona stála moc blízko,“ vysvětlil mi. Tak o tomhle Sam v klubovně mluvil? Asi už jsem chápala, proč upíry nenáviděl.

„A jsme tady,“ poznamenal Jake a vypnul motor. Lhala jsem mu. Měla jsem strach, šílený strach. A zněkolikanásobil se, když před dveře vyšli i ostatní Cullenovi. Jasper na naše auto hleděl poněkud vykuleně.

Vystoupili jsme, zrovna když jim Edward něco oznamoval. Jasperův úsměv se rozšířil a obrátil se přímo na mě. Couvla jsem pár kroků dozadu. Jeho úsměv slábl, až zmizel úplně a on se podíval na Edwarda. Jen kývl hlavou.

„Jdeme?“ zeptal se mě Jake potichu. Kývla jsem na souhlas. Tu vzdálenost jsme, na můj vkus, překonali až moc rychle. A strach z bytostí před námi narůstal geometrickou řadou.

Jasper se na mě smutně podíval a zmizel v domě, když jsme k nim došli.

„Tvoje pocity mu nedělají zrovna nejlíp,“ vysvětlil mi to Edward a podíval se na Carlislea.

„Říkala, že ji cuká v tom vykloubeném zápěstí,“ oznámil mu.

„Jo, ale jenom, abych dala Jacobovi důvod jet sem,“ opravila jsem ho. Jake vyprsknul smíchy.

„Podle toho, jak ses tvářil, to pro vás momentálně je dost důležité a já nechtěla, aby se kvůli mně musel vracet do La Push,“ dodala jsem už trochu bojovnějším hlasem a zadívala se mu do očí.

„To je od tebe hezké, ale stejně se ti na tu ruku podívám. Nějak jsi zapomněla přijít na kontrolu,“ oznámil mi Carlisle a objal ženu po svém boku. Horko těžko jsem z paměti vydolovala její jméno. Esmé.

Poraženě jsem odfoukla. Evidentně nemám na výběr.

„Nelži, vždycky na to přijdu,“ natočil se ke mně Edward, když jsme vcházeli do domu, a poklepal si na spánek.

„Tak mi nelez do hlavy,“ odsekla jsem Jacobovou větou a bojácně následovala svého bratrance dovnitř. Edward se rozesmál.

„Je vidět, že jste příbuzní,“ mrknul na mě a zavřel za námi všemi dveře.

„Mimochodem, Jacob má pravdu, vážně bys na ten ples měla jít. Třeba se La Pushkým konečně podaří porazit naši rodinu alespoň v tomhle,“ dodal ještě a pak odvedl Jaka do jiného pokoje. Já zůstala v té velké hale sama. Prohlížela jsem si její vybavení a kochala se krásou. Ten, kdo to zařizoval, měl opravdu talent. Najednou kolem mě proletěla šmouha. Vyjekla jsem a uskočila dozadu. To by normálně nebyl problém, kdyby za mnou ovšem nebyl schod.

Zavrávorala jsem a dopadla rovnou na zadek. Ze schodu se vyklubalo zvýšené podium s piánem.

V ten moment stáli všichni kolem mě a pomáhali mi na nohy.

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat,“ omluvil se mi Jasper a vytáhl mě nahoru. Bleskově jsem ruku stáhla zpátky. Ta šmouha, to byl on?

„Teprve si na ten fakt zvykám, promiň,“ kuňkla jsem a pohledem vyhledala Jacoba.

„Nestalo se ti nic?“ zeptal se Carlisle profesionálně a zběžně mě prohlídl. Zakroutila jsem hlavou. Krom šoku nic.

„Tak pojď nahoru, podíváme se na to tvoje zápěstí,“ pousmál se a ukázal na schody.

Je to jen doktor. Žádný upír, jen doktor, opakovala jsem si v duchu, zatímco jsem stoupala po schodech do patra. Edward se dole pochechtával. V myšlenkách jsem ho poslala do jistých míst. To už se rozesmál nahlas.

„Nosila jsi tu ortézu, tak jak jsem ti řekl?“ zeptal se a prohmatával mi ruku. V tomhle už jsem měla praxi.

„Jo, nosila, sundávala jsem ji jenom ve sprše,“ zalhala jsem a ani se nezačervenala.

„Gratuluju, jsi jediný jeho pacient, který mu dokáže lhát,“ objevila se ve dveřích Edwardova hlava. Měla jsem dojem, že po něm nejspíš něco hodím.

„Tak jak to bylo,“ zatvářil se Carlisle vážně, ale koutky úst mu cukaly ve špatně utajovaném smíchu.

„Na spaní, při úklidu a při vaření,“ přiznala jsem se. Ani to nebolelo.

„Myslel jsem si to. Máš natažené vazy, takže ti tu ortézu prodloužím. Ale varuju tě, jestli ji nebudeš nosit, dostaneš sádru,“ pokáral mě a propustil. S ortézou na ruce. Nenechal si vymluvit, že jich mám doma dost. Kde je ten Edward, když je ho potřeba?

Všichni byli usazeni na pohovce, či v křeslech a čekali, až přijdu.

„To ti vrátím,“ mrskla jsem zlým pohledem na Edwarda a ublíženě pozorovala modrou zbytečnost na ruce.

„Není to zbytečnost,“ opravil mě Edward a Carlisle se zamračil.

„Zatraceně, přestaň se mi přehrabovat v myšlenkách,“ zařvala jsem na něj uvnitř hlavy a sedla si vedle Jacoba. Carlisle se posadil naproti mně a pohledem mě vybídl k otázkám.

„Nevím, čím má začít,“ postěžovala jsem si a vyvolala tak salvu smíchu.

„Dobře, tak tedy jinak. Jak už jsi viděla, jsme dost rychlí. Se silou je to v podstatě stejné. Nemusíme spát, odpočívat, necítíme chlad ani teplo. Nestárneme. Jsme téměř nezničitelní. Máme zbystřené smysly. A přesto se naší rodiny nemusíš vůbec bát. Nikdo z nás ti neublíží. Slyšíme sice tvé srdce, cítíme tvou krev, ale nijak zvláštně nám nevoní. Dokonce by se dalo říct, že je to taková neutrální vůně. Něco jako voda. To je díky tvému původu. Příslušníci quilletského kmene nám, slušně řečeno zapáchají. Je to skvělá obrana,“ začal s popisováním. Čím dál tím víc mě můj strach opouštěl.

„Vy nám taky zrovna nevoníte,“ odfrkl si Jake. Rose na něj zavrčela. A Edward na ni zasyčel, přečetl si v mé hlavě, že se jí znovu bojím. Připadala jsem si jako na houpačce pocitů. Pokoušela jsem si představit třeba Esmé, jak zabíjí člověka. Tak nějak mi to nešlo. Edward se na mě čím dál tím víc usmíval, Jasper taky.

Na mysli mi vytanula Edwardova věta. „Tvoje pocity mu nedělají zrovna nejlíp.“

„Někteří z nás mají zvláštní schopnosti. Moji už znáš, dokážu číst myšlenky. Jasper cítí tvoje pocity a umí je ovlivnit. Bohužel ony ovlivňují i jeho,“ vysvětlil mi. Zničehonic jsem se prostě musela smát. Byla jsem příliš veselá. Během chvilky zase až moc šťastná. A hlavně, už jsem se nebála.

„Myslím, že to stačí, brácho,“ ozval se obr v křesle. Tak jeho jméno jsem si opravdu nepamatovala.

„Emmett,“ napověděl mi Edward. To jeho čtení mi opravdu začínalo lézt na nervy.

„No, myslím, že by to pro dnešek stačilo. Musíme domů,“ přerušil nás Jake a zavelel k odchodu. Byla jsem mu vděčná. Už toho na mě začínalo být moc a potřebovala jsem si to přebrat. A taky slyšet co si o nich myslí Jacob.

„Nevěř mu všechno, co ti řekne, není tak úplně objektivní,“ upozornil mě Jasper, když nás doprovázel ke dveřím. Otočila jsem se k němu a zabodla mu prst do hrudi.

„Tak za prvé, je moje rodina. Za druhé, jak můžeš říct, že není objektivní, ty snad jsi? Edward chtěl, abych slyšela vaši verzi. Já si chci poslechnout verzi mého kmene. Jsem quilletka, i když jen z poloviny,“ odsekla jsem mu výhružně, otočila se zpátky a zamířila za Jakem.

„Máme nejvyšší čas, Billy už se nejspíš vrátil a bude se po nás shánět. A pokud ne, někdo musí uvařit jídlo, aby bylo, až bude doma,“ poznamenal Jacob a rozjel se domů.

„Rovnou řekni, musíš uvařit,“ drcla jsem do něj a společně jsme se zasmáli.

„Víš, co mě právě napadlo?“ zeptala jsem se ho po chvilce. Zavrtěl hlavou.

„Že jsem právě prošvihla jedinečnou možnost, prohlídnou si jejich stáj,“ prozradila jsem mu. Vykulil na mě oči a zastavil auto.

„Nemáš horečku? Právě jsi vypadla z doupěte upírů a ty zase myslíš jenom na koně,“ ptal se a sápal se mi po čele. Se smíchem jsem jeho ruce odstrkovala.

„Jeď domů, ať můžu uvařit ten oběd. A ortéza poletí pryč,“ houkla jsem na něj, jenže on moje plány překazil.

„Na to zapomeň. Tu ortézu budeš nosit tak dlouho, jak ti ten doktor Tesák nakázal. Nemíním tam s tebou jezdit každou chvilku. A navíc má pravdu. Jsi člověk, a tu ruku budeš ještě potřebovat,“ uzemnil mě.

„Doktor Tesák?“ vyprskla jsem smíchy. Zazubil se na mě.

„Ty, jak to Edward myslel s tím, že na naše území nesmí?“ zeptala jsem se zvídavě.

„Když tady byli Cullenovi poprvé, potkali našeho předka, Ephraima Blacka. Bylo jich víc, než našich, ale i přesto nechtěli bojovat. Mohli snadno vyhrát, jenže oni se snažili dokázat, že jsou jiní. Že nezabíjí lidi. Náčelník jim uvěřil a vytvořili smlouvu. Nesmí zabít člověka, ani vytvořit nového upíra. Za to smí zůstat ve Forks. Jenže náčelník jim úplně nevěřil a tak vytyčil hranice. A ty nesmí nikdo z nich překročit. Vedou kolem celého La Push, First Beach až k útesům, teda, dřív sahala až k útesům. Jenže když před čtyřmi lety přijeli, začalo pár z nich s ježděním. Jak je možný, že se jich ti koně nebojí, to fakt netuším. Normálně by je instinkt varoval, radši ani nechci vědět, jak se jim tohle povedlo. No, sešli se s námi a Carlisle požádal o úpravu území, přáli si přístup k moři. Sam se v ten den dal dohromady s Emily a tak jim dal kousek jedný pláže. O pár dní později toho litoval,“ vysvětlil mi a zastavil před domkem. To už jsme doma?

„Hm, Billy tu není. Chceš s tím vařením nějak pomoct?“ zeptal se pro formu. Už jsem ho znala docela dobře. Neměl vaření rád.

„Ne, díky. Zvládnu to,“ pousmála jsem se na něj a zašla si do pokoje pro notebook.

„Teda, tady to voní,“ ozvalo se ze dveří. Ztlumila jsem hudbu a usmála se na Billyho.

„Co to je?“ zeptal se mě a kouknul do trouby.

„Upřímně? Netuším, jak se to jmenuje, mamka tomu říkala kuřecí guláš, jenže postupem to guláši neodpovídá,“ pokrčila jsem rameny a vytáhla hrnec ven. Sundala jsem alobal z vrchu a kuchyní se začala linout skvělá vůně. Přilákala i Jacoba.

„Tati, že ji necháš vařit častěji,“ zaprosil u Billyho a bleskovou rychlostí nachystal talíře. Zasmála jsem se jeho nedočkavosti.

„Chci recept,“ usmál se na mě Billy, když zbaštil první porci. Po druhé už jen spokojeně odfukoval. Později jsem mu recept nadiktovala.

„Jo a do školy už volat nemusíš. Dneska jsem u nich byla, Jake musel něco projednat, ohledně smečky a já jela s ním. Neříkám, že se jich nebojím, ale můžu s nimi být v jedné místnosti,“ oznámila jsem mu. Koukal na mě trochu vykuleně.

„Ještě včera jsi málem chytala hysterické záchvaty a dneska jsi s nima dokázala mluvit. Máš odvahu,“ uznal a položil mi ruku na koleno.

„Jsi svému otci podobná víc, než tušíš,“ prozradil mi a usmál se, „opravdu. Povahově jsi celý Boby,“ dodal ještě a obrátil se zpátky k televizi. Já šla za Jakem, měla jsem ještě pár otázek.

„Můžu?“ nakoukla jsem do dveří jeho pokoje.

„Jo, jasně,“ usmál se a posadil se na posteli.

„Co Edward myslel tím plesem?“ zeptala jsem se.

„Uvažuješ o tom, že bys šla?“ mrknul na mě. Zvedla jsem obočí a čekala.

„Dobře. Každoročně je na plese vyhlášen nejlepší kostým, jednotlivec i skupina. V té skupině zatím soupeříme jen my a Culleni. A oni pořád vyhrávaj. No, ten Johnův nápad je výborný. Indiáni na koních, za co jiného bychom mohli jít,“ pokrčil rameny a prosebně se na mě zadíval.

„Nekoukej na mě tak,“ kuňkla jsem a odtáhla jsem se do něj. Jacob to pochopil a zadíval se mi rovnou do očí.

„Tak dobře,“ kapitulovala jsem po chvilce. Jeho pohled štěněte se opravdu nedal vydržet.

„Ale mám to u tebe schovaný,“ upozornila jsem ho a chtěla odejít z pokoje.

„Jenom, zvládneš dojet do stáje sama? Musím říct klukům a Leah to, co jsem se dozvěděl od Cullenů,“ zeptal se mě. No co by ne, řidičák mám a do stáje bych trefila i poslepu.

„A co mám říct Johnovi?“ obrátila jsem zpátky na něj.

„Že máme jednání se Samem,“ poradil mi. Pokrčila jsem rameny a opustila jeho pokoj. Už byl nejvyšší čas vyjet.

„Kde máš ostatní?“ zahulákal John místo pozdravu, když jsem z auta vystoupila sama.

„Se Samem,“ mávla jsem jen rukou a zapadla do klubovny. Měla jsem takový dojem, že ráno tam zůstala bunda. A nemýlila jsem se.

„Ty už o tom taky víš?“ optal se John a zavřel za sebou dveře. Zakývala jsem hlavou a postavila vodu na čaj. Takový náš odpolední rituál.

„Včera jsem Jacoba viděla a dneska jsem byla u Cullenů, ale jak o tom víš ty?“ zachmuřila jsem se.

„Jsem v radě starších,“ vysvětlil mi s úsměvem a ukázal na bylinkovou směs. Znechuceně jsem si odfrkla. Jak mohl pít tenhle blivajz. Mně stačilo, jak se do mě táta pokoušel cpát tyhle jejich nechutnosti, když jsem byla malá a nemocná. Ne, díky, já radši věřila chemii.

„Tak jdem na to, ne? Ať se pak doma můžeš ještě naučit něco do školy,“ poznamenal John, když jsme náš čajový dýchánek ukončili.

Vyplázla jsem na něj jazyk a vystřelila z klubovny. Pche, učit se.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!