04.05.2011 [15:00], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 10×, zobrazeno 2960×

Jak Carlisle slíbil, za dva dny mi vyndali stehy. Konečně jsem se mohla trochu protáhnout, beze svědků, samozřejmě. Celkově to břicho trochu tahalo, ale šlo to dobře. Tři dny na to za mnou přišel fyzioterapeut.

„Takže tohle je ta slavná Amanda Black?“ zahlaholil místo pozdravu. Usmála jsem se na něj a kývla.

„Bylo mi řečeno, že jsi do toho cvičení nějak hr, tak co kdybychom se na to vrhli?“ zeptal se a už mi sundával deku. Prozíravě jsem si oblíkla volné tepláky, ve kterých jsem dřív chodila běhat.

„Cítíš v těch nohách něco?“ zeptal se jako profík a lehce přejel jehlou po odhaleném lýtku.

„No, teď zrovna ne, ale občas mě brní prsty,“ přiznala jsem.

„V tom případě si buď jistá, že se na ty nohy postavíš,“ usmál se a začal s procvičováním. Nejdřív prohýbal všechny prsty a přešel ke kotníkům.

„To je všechno?“ vykulila jsem na něj oči, když chtěl odejít. Otočil se zpátky a zkoumavě se na mě podíval.

„No, můžem ještě protáhnout kolena, ale víc bys neměla,“ pokrčil rameny a vrátil se zpátky.

A tak to šlo dva týdny. Cvičili jsme spolu každý den a palce mě brněly čím dál častěji.

„Chtěl bych mít víc pacientů, jako ty. Ne všichni se chtějí zase postavit na nohy,“ poznamenal jednou. Zrovna masíroval moje svaly po jednom z namáhavějších cvičení.

„Hm, měla jsem tu čest s Eve, ale už je v pohodě, ne?“ zamumlala jsem. Darek se lehce uchechtl a přikývl.

„Jo, slyšel jsem, cos jí zařídila. Mám takový dojem, že to nebude dlouho trvat a odjedete tam. Mimochodem, Eve už pracuje s trenažérem,“ prozradil mi. Hned na to dokončil masáž.

„Jo? Tak sleduj,“ usmála jsem se ďábelsky a pohnula palcem u nohy. Darek nadšeně zavýskl a objal mě. Jenže do toho vešel do pokoje Paul.

„Paule? To je Darek, můj fyzioterapeut. Dareku, Paul, můj přítel,“ představila jsem je rychle a natáhla ke svému vlkovi ruku. Ani si ji nevšiml, místo toho přišel blíž a majetnicky mě políbil.

„Gratuluju Vám, Mandy je úžasná holka, má silnou vůli,“ zazubil se na něj Darek. Asi mu docvaklo, jak to vypadalo.

„Jo, koukej,“ drcla jsem Paula do boku a ukázala na svůj hýbající se palec. Paul ho sledoval celkem ohromeně. Hned na to sledoval zase mě a šťastně se usmíval.

„Já ti to říkal,“ oplatil mi drcnutí.

„Fajn, takže zavolejte do toho centra, ať připraví postele. Na tohle jsme čekali, do dvou dnů máš v rukou propouštěcí papíry,“ mávnul mi Darek a odešel z pokoje. Vytřeštila jsem oči na právě zavřené dveře a bezmocně otevřela pusu. Paul ji okamžitě ucpal svým jazykem. Ne že bych se snad nějak bránila. Ale nebylo nám přáno.

„Nerad ruším, ale máme pro tebe dárek, Mandy,“ ozval se dveřmi Edward pobaveně. Paul poraženě zasténal a odtáhl se. Mě trvalo vzpamatovat se trochu dýl.

Edward vešel do pokoje v Carlisleově doprovodu a chvilku po nich dorazil i udýchaný Darek. V rukou nesl berle.

„Ty jsou pro mě?“ vykulila jsem na ně oči. Edward přikývl a Darek je opřel o postel. Prosebně jsem se na něj podívala. Když nakonec přikývl, už jsem ze sebe strhávala peřinu a zkoušela se s nimi postavit. Šlo to! Sice jsem chvilku vrávorala, ale stála jsem.

Příští den jsem opatrně šmatlala po pokoji. K večeru už jsem berličky ovládala celkem obstojně a šla spát s hřejivým pocitem, že den na to vypadnu.

Někdy v poledne za mnou dorazila Eve, u mě doktoři ještě byli, vyřídit papíry trvalo vždycky trochu déle.

„Já se tak strašně těším,“ zamumlala, sotva odešli. Rozesmála jsem se a přitakala. Koukla jsem na sbalenou tašku a berle opřené o postel.

„Jak jsi na tom?“ zeptala se, když viděla, na co se dívám. Zazubila jsem se na ni a vesele jí převedla, jak šikovně s nimi umím zacházet.

„A stát bez opory už dokážeš?“ sondovala dál. Zamyslela jsem se, přešla k posteli, tak, abych případně dopadla na ni a zkusila to.

„Hele, já stojím!“ zavýskla jsem a pustila berle úplně. Bouchly o podlahu a já pořád stála na nohou. Eve na mě mrkla a podívala se ke dveřím.

„Mandy!“ okřikl mě Darek ostře a já úlekem dosedla na postel. Vzápětí jsem se na něj nevinně culila.

Tak já se s vámi přijdu rozloučit a nachytám tě, jak takhle riskuješ? Co kdybys spadla?“ vyčinil mi a berle odnesl z mého dosahu.

„To teda ne,“ zavrčela jsem, postavila se a pomalými krůčky si pro ně došla. Šlo to hodně ztuha, ale ti dva byli zamrzlí uprostřed pohybu a vzpamatovali se, až když jsem si sedla zpátky na postel. Nakonec Eve uznale zahvízdala a Darek zmizel.

„Kam šel? Chtěl se přece rozloučit, ne?“ ozvala jsem se nechápavě. Eve jen pokrčila rameny a zvídavě se na mě podívala.

„Carlisle, tohle opravdu musíš vidět,“ ozval se za dveřmi Darek. Ale ne, zasténala jsem v duchu poraženě.

„No, aspoň víš, kam zmizel,“ uchechtla se Eve. Podrážděně jsem zavrčela, zatímco ti dva vcházeli do dveří.

„Mandy?“ vyzval mě Darek. No jo, pořád. S povzdechem jsem se postavila a udělala prvních pár nejistých krůčků. Pak už to šlo líp. Carlisle mě mezitím se zájmem pozoroval.

Došla jsem až k němu a pořádně ho objala.

„Děkuju za záchranu života,“ šeptla jsem. Oplatil mi objetí a lehce mě pohladil po zádech.

„A teď mě prosím tě odnes zpátky do té postele, protože tohle už neujdu,“ dodala jsem hned. Rozesmál se a opatrně mě zvedl do náruče. K té posteli mu to trvalo podstatně kratší dobu, než mě k němu.

„Mám radost, kéž by každý pacient měl tenhle přístup,“ ujistil mě a s úsměvem popřál dobrou cestu, protože zrovna přišli rodiče Eve. Dohodla jsem se s nimi den před tím, že pojedu jejich autem, Paul mě měl vyzvednout až odpoledne, byl totiž v práci.

„Takže, kde ten tvůj fešák pracuje?“ zeptala se Meredith, jakmile jsme se pořádně usadili v autě. Vozíčky i s berlemi skončily v kufru.

Nadiktovala jsem jí jméno autoservisu i adresu a její manžel vyjel z nemocničního parkoviště. Celou cestu jsme si povídali. Všichni tři chtěli vědět, jak to se mnou vlastně bylo. A Eve se samozřejmě nezapomněla pochlubit, že už chodíme obě.

„A ty se mu s tím jdeš předvést, viď?“ usmála se na mě Meredith přes zrcátko. Kývla jsem hlavou a představila si jeho výraz.

„Oni totiž kluci dneska pořádají takový ohýnek na útesech. Skončila škola, to za prvé a Paul má dneska narozeniny. Slíbila jsem, že tam budu, hrát na kytaru, zpívat, a tak, jenže dneska odjíždíme, takže musím trošku improvizovat, no,“ vysvětlila jsem svoje pohnutky.

„Bude nadšený,“ usmála se.

Za půl hodiny vypnul Ted motor a podíval se na nás.

„Máme počkat v autě?“ zeptal se mě.

„Klidně můžete na vzduch, ostatně, jeho spolupracovníci nejspíš taky nezůstanou vevnitř. Vím, že chvilku mu končí pracovní doba, dneska má krátkou. Asi pak pojedu s ním, budeme Vás navigovat do stáje,“ pokrčila jsem rameny a koukla ven. Přicházel k nám postarší chlápek, obličej samá šmouha.

„Budete si přát?“ optal se Teda. Ten se usmál a hodil hlavou dozadu.

„Vezu dárek pro jednoho vašeho mechanika,“ vysvětlil mu, vystoupil z auta a přešel k mým dveřím. Chlápek nakoukl dovnitř a zadíval na můj usměvavý obličej. V momentě se v tom jeho zračilo poznání.

„Paule! Máš tady návštěvu!“ zařval směrem k budově. Nejdřív se objevila hlava mého vlka, od oka přes nos a ke rtům se mu táhla černá šmouha. Hned na to se objevil celý a utíral si ruce do rozervaných džínsů. Víc na sobě neměl. Zastavil se kousek od auta, ale ještě pořád mě neviděl. Chvíle pro mě.

Opatrně jsem se vysoukala ven a zkusmo se postavila na nohy. Udržely mě.

„Mandy?!“ ozval se vyděšeně a hrnul se ke mně.

„Ani se nehni,“ zarazila jsem ho. Jeho hlas, a hlavně to, co řekl, přivolal ostatní kluky z dílny. Nevšímala jsem si jich a vydala se na pár metrů dlouhou cestu, hezky krůček po krůčku. Ten poslední se mi moc nepovedl, škobrtla jsem a spadla rovnou do Paulovy náruče.

„Hopla,“ kuňkla jsem a zářivě se na něj usmála. Vytáhl mě zpátky na nohy a přede všemi políbil. Probralo nás až obdivné hvízdání ostatních. Paul se na mě zamilovaně zadíval a já mu ten pohled oplatila.

„Všechno nejlepší, lásko,“ usmála jsem se a pevně se k němu přitiskla. Zasmál se, zabořil nos do mých vlasů a zhluboka se nadechl. V tu chvíli mi bylo všechno fuk, berle, vozík i to, že se měsíc neuvidíme. V tu chvíli jsme byli jen my. Já a můj vlk.

„Paule, právě ti skončila šichta,“ připomněl nám ten chlápek. Paul se usmál a přidržel mě kolem pasu.

„Mandy, tohle je Daryll, můj šéf. Darylle, Mandy. Moje holka,“ představil nás Paul s úsměvem. Daryll udělal těch pár kroků k nám a podal mi ruku.

„Hezká krasotinka, máš na holky oko, koukám,“ drcnul do něj. Paul mu drcnutí oplatil a já šla hned za ním, málem na zem.

„Ježiši Mandy, není ti nic?“ vyhrkl vyděšeně. Zakroutila jsem hlavou a opřela se o svoje vlastní nohy.

„To je dobrý, trochu jsem se o tebe opírala,“ mávla jsem nad tím rukou. Paul okamžitě pochopil, co jsem měla na mysli a znovu mě držel kolem pasu.

„Tak to sis pořídila slušnou berli, tenhle tě podrží ve všem,“ uznal Daryll. Hned na to dodal, že nás nebude zdržovat a zaplul zpátky do garáže.

„Počkáš na mě chvilku? Jen se umyju a převlíknu,“ zeptal se Paul, když mi pomohl k autu. Ted mi otevřel dveře a já si pomalu sedla.

„Jo, počkám, ale ty džíny si nech, vypadáš v nich úžasně,“ usmála jsem se na něj ďábelsky. Usmál se, líbnul mě na čelo a odběhl zpátky do budovy. Já celou dobu sledovala jeho zadek. A že bylo na co koukat.

„Jak dlouho už spolu jste?“ zajímala se Meredith.

„Tak to vím na beton přesně. Od dvacátého pátého listopadu loňskýho roku, někdy mi ale přijde, že jsem s ním celý život a pořád ho nemám dost,“ usmála jsem se šťastně.

„Co studuje?“ chtěl pro změnu vědět Ted.

„To je trochu těžší. Když byl v prvním ročníku na vysoký, rodiče se mu zabili v autě a musel se začít starat sám o sebe. Byl plnoletý, tudíž žádná akce s umístěním u nejbližšího příbuzného, jako to bylo v mém případě,“ pokrčila jsem rameny a Ted se okamžitě s omluvou stáhl. Smutně jsem se na něj usmála a znovu vyhlížela svého vlka. Vyběhl ven během chvilky, v tričku bez rukávů a rozervaných džínsech. Usmála jsem se, znovu se postavila a vydala se k jeho autu. Eve se rozesmála a zabouchla za mnou dveře. Paul mě nechal udělat pár kroků a hned na to mě podepřel.

„Díky, musím ještě sebrat síly na těch pár kroků do stáje,“ usmála jsem se na něj a nechala se napůl odnést k autu.

„Kam dřív?“ zeptal se, jakmile mi pomohl s připoutáním a polohováním sedadla.

„Přijde na to,“ pokrčila jsem rameny a zazubila se na něj.

„Na co?“ zvedl tázavě obočí. Usmála jsem se a natáhla se pro další polibek. Jen tak, pro radost.

„Na to, jestli už si mi sbalil a taky kde je Shadow,“ zamumlala jsem mu do rtů. Lehce se uchechtl a nastartoval.

„Takže nejdřív ke mně, pak k tobě a nakonec do stáje,“ rozhodl a vyjel. Zarazila jsem ho hned, jak byl kousek od auta Veringových.

„Uděláme si takovou malou okružní jízdu, musíme vyzvednout psa a pak moje kufry,“ vysvětlila jsem jim. Ted kývnul na srozuměnou a nastartoval.

Celou cestu mě držel za ruku a hladil palcem po dlani. Usmíval se a občas na hřbet ruky vtiskl polibek.

„Mrzí mě, že tady nemůžu být na ten oheň,“ posteskla jsem si najednou a Paul se rozesmál. Tohle jsem nechápala, jenže dokud nebyl schopný řeči, musela jsem si na vysvětlení počkat.

„Žádnej oheň se nekoná, s tímhle počkáme na tebe, koneckonců, až se vrátíš, teprve bude co slavit,“ prozradil mi a já na něj vykulila oči.

„No počkej, a co tvoje narozeniny?“ vyhrkla jsem. Jen mávl druhou rukou a zase rychle chytil volant.

„To není důležité, ten nejlepší dárek už jsem stejně dostal, no, a když si odvezeš tu kňučící věc, budu spokojený,“ ušklíbl se.

„Ty!“ zavrčela jsem a vyškubla mu svou ruku. Rozesmál se a zkusil mě chytit zpátky, ale nedala jsem se, ještě jsem ho po té ruce praštila.

„Jsi neuvěřitelná, lásko,“ zazubil se na mě a další pokusy si odpustil. Změnilo se to až před jeho domem.

„Já vím, že mě nesnášíš, ale až tě Shadow uvidí, zblázní se radostí. Nechci, aby tě shodil na zem,“ upozornil mě, sotva jsem jeho ruku odpálila.

„No jo, pořád,“ zabrblala jsem a nechala se vytáhnout na nohy.

Paul otevřel dveře a rychle se ke mně vrátil, to už jsem ho ale viděla, ležel na podlaze a smutně koukal do zdi.

„Opři se o mě, kdyby na tebe skočil,“ šeptl mi Paul a já poslechla. Jakmile mě pevně držel kolem pasu a udržoval tak rovnováhu za nás za oba, zavolala jsem na Shadowe. V ten moment zvedl hlavu a kouknul na mě. Okamžitě se hrabal na nohy a běžel ke mně. Přesně jak Paul předpovídal, vyskočil a opřel se packami o moje ramena.

„No ty jsi vyrostl,“ zazubila jsem se na něj a nechala si kompletně umýt obličej. Drbala jsem ho za ušima a pozorně si ho prohlížela. Zhubnul, rýsovala se mu žebra a ani jeho srst nebyla to, co bývala.

„Budu tě muset zase vykrmit, hochu, vypadáš jak radiátor,“ mlaskla jsem nespokojeně a přikázala mu, aby se zase postavil na zem. Poslechl sice krajně neochotně, ale poslechl.

„Jak jsem říkal, nechtěl žrát,“ pokrčil Paul rameny. Přikývla jsem a nakoukla dovnitř do domu. Všechno při starém, na zeď se dokonce vrátila většina fotek.

„Chceš si sbalit nějaké věci odtud? Nebo je tady necháš?“ zeptal se, když jsme se ocitli vevnitř.

„Ne, většinu tady nechávám, ale něco přece jenom potřebuju,“ usmála jsem se na něj tajemně.

Na římse krbu stálo pár rámečků s fotkami. Já s Paulem a malým Shadowem, tu jsem si vzala rovnou, pak taky tu, na které byl obrázek neosedlaného Daidy a Paula na jeho hřbetě. No pak jednu, kde jsme byli sami dva.

„Víc toho nepotřebuješ?“ uchechtl se s úsměvem. Zakroutila jsem hlavou a opatrně se vydala do ložnice.

„Ty béžové rajtky mám tady nebo u Billyho, nevíš?“ houkla jsem zpátky. Byly moje oblíbené, s celokoženým sedem.

„Ve stáji,“ ozvalo se ode dveří.

„Tak to je fajn, to nejdůležitější si stejně vezu s sebou,“ pokrčila jsem rameny. Pak mě napadlo vzít si kytaru.

„Vidíš, holka, tebe bych tady málem zapomněla,“ zamumlala jsem a natáhla se po ní. Paul mě předběhl a vzal ji dřív.

„A co si s sebou vezeš?“ zeptal se zvědavě.

„No přece Shadowa a Dreamera, víc k životu nepotřebuju,“ popíchla jsem ho. Zavrčel, kytaru položil na postel a hrubě mě k sobě přitáhl. Tiše jsem se zasmála a chytila se ho kolem krku

„To víš, že nejdůležitější jsi pro mě ty, ale tebe s sebou vzít nemůžu,“ ujistila jsem ho tiše. Jen zakroutil hlavou a opatrně mě postavil na nohy.

„Dojdeš to, nebo chceš odnést?“ broukl s úsměvem. Zazubila jsem se na něj a natáhla ruce. Ani jsem se nenadála a už mě držel v náručí.

„Budeš ale muset nést tu kytaru,“ upozornil mě. Kývla jsem a natáhla se pro ni. Shadow se zařadil vedle Paulovy nohy a šel s námi. Vypadali jsme jako hodně podivné procesí.

„Ty fotky dej do kufru ke kytaře, pak je přibalím do tašek,“ poradila jsem mu a zápasila s pásem.

„Připoutaná?“ ujistil se, jakmile sedl za volant. S úsměvem jsem přikývla a pohladila Shadowa, vecpal mezi naše sedadla hlavu a lísal se, hlavně ke mně.

„Tak jedeme k Billymu,“ zamumlal a opatrně vyjel. Druhé auto nás následovalo.

„Mimochodem, přijela Caroline,“ vzpomněl si najednou. A jo vlastně, vždyť tady měla trávit celé prázdniny.

„A to se její rodiče nebojí, když u tebe bude sama?“ vykulila jsem na něj oči v hraném úžasu. Paul nesouhlasně zabrblal a zašklebil se na mě. Měla jsem pravdu.

„Zůstala i Billyho, sám jí to nabídl,“ houkl. Rozesmála jsem se a pohladila ho po ruce.

„Ber to z té lepší stránky. Až se za měsíc vrátím, budeme mít domek pro sebe,“ připomněla jsem mu. Obočí mu tázavě vystřelilo nahoru a málem naboural.

„Za měsíc? Máš tam strávit celé prázdniny,“ divil se.

„No, já ti tak nějak zapomněla říct, že jdeme na tu Bellinu svatbu, a ta je na začátku srpna,“ kníkla jsem zkroušeně. Rozesmál se a pohladil mě po ruce.

„Edward už mi to řekl, čekal jsem, kdy s tím přijdeš sama,“ vysvětlil mi důvod svého smíchu. Upír jeden zas…tracený.

„A nevadí ti to?“ zeptala jsem se opatrně. Jen zakroutil hlavou a dlaň mi lehce stiskl.

„Carlisle ti zachránil život, Edward mi celou dobu podával čerstvé zprávy ze sálu a Jasper se zase činil, co se emocí týkalo. Dlužím jim to,“ pokrčil rameny. Mezitím už stihl dojet k Billymu. Tentokrát mi pomohl z auta a přenesl mě ke dveřím. Ani jeden z nás těm zrádným hrbolům po cestě nevěřil.

Zaklepala jsem na dveře a čekala. Paul mě chytil za ruku a postavil se ke mně z boku, kdybych náhodou měla v úmyslu padat.

„Jacobe, prosím tě, jdi otevřít,“ ozvalo se z domu. Uchechtla jsem se do dlaně a počkala, až se na mě bratránek podívá. On ty dveře totiž otevřel, ale hulákal něco do domu. Sotva se ke mně otočil, spadla mu čelist.

„Aby ti tam nevletěla moucha, bratranče,“ popíchla jsem ho. Vzpamatoval se a sjel mě pohledem od hlavy až k patě.

„Tati, pojď sem na chvilku,“ zavolal znovu do domu, ale zůstal otočený ke mně.

„Mandy,“ vydechl Billy šťastně, sotva mě uviděl na nohou. S úsměvem jsem se k němu opatrně sklonila a objala ho kolem krku. Paul mě neustále jistil.

„Já zírám, ještě před týdnem jsi jen ležela a teď tady běháš,“ uchechtl se nakonec. To zase rozesmálo mě.

„To ještě ne-e, ale dej mi pár dní,“ zvedla jsem výhružně prst a překročila práh. Nikde nebylo poznat, že by se cokoli stalo. Podlaha byla vyčištěná a menší koberec pryč. Paul zjistil, kam se dívám a stiskl mi ruku.

„Kdy jedete do toho centra?“ zamluvil to Billy rychle. Vděčně jsem se na něj podívala a usmála se.

„Dneska, tak nějak jsem si přijela pro věci,“ zazubila jsem se. Přikývl a koukl na schody.

„Jo, tak tohle bude oříšek,“ poškrábala jsem se na temeni. Schody jsem ještě nezkoušela.

„Nebude,“ ozval se Jake a než jsem se nadála, držel mě v náručí a vynášel nahoru.

„Blbečku, víš, jak jsem se lekla?“ praštila jsem ho do ramene, sotva mě postavil na nohy. Jen se usmál a podepřel mě na cestě do pokoje.

„Kde je Carol?“ vyzvídala jsem. Mávl rukou neurčitě někam k oknu a posadil se na postel. Přesně to jsem nepotřebovala.

„Hele, byl bys tak hodný a podal mi ty kufry, co jsou pod postelí?“ požádala jsem ho. Rychle přikývl, vytáhl je na světlo a otevřel. Já pomaloučku přešla ke skříni a vytahovala jednotlivé kusy oblečení. Navrch přišlo to jezdecké. Něco málo, co bylo doma. Přihodila jsem mobil, sluchátka, nabíječku, hygienickou taštičku a bylo zabaleno.

„Ještěže mám tyhle věci naučené ze závodů,“ zamumlala jsem a vydala se ke dveřím. Jake zrovna snášel kufry dolů a já se opřela o zábradlí. Nohy mě začínaly pořádně bolet. Paul si toho nejspíš všiml, protože byl vmžiku nahoře a bral mě do náruče.

„Připadám si jako kotě, kterého neustále přenáší kočka,“ postěžovala jsem si Billymu, když jsme mířili ven. Chtěli jet do stáje s námi. Původně se snažil donutit nás zůstat na čaj, ale venku čekala Eve s rodiči, takže to nebylo možné.

„Neboj, za chvilku budeš zase běhat po svých,“ ujistil mě.

„V to doufám, slíbila jsem Jasperovi, že si s ním na Bellině svatbě zatancuju,“ uchechtla jsem se. Paul nesouhlasně zavrčel a posadil mě do otevřených dveří auta.

„S tebou taky, neboj,“ usmála jsem se. Jake mezitím naložil kufry dozadu do auta a zamířil k tomu mému.

„Už se nemůžu dočkat, až ho budu zase jednou řídit já,“ povzdechla jsem si a zavřela dveře. Paul už zase startoval, Billy taky zavíral dveře auta, tak jsme mohli jet.

Ve stáji měli všichni napilno. Zrovna probíhal odpolední úklid a všude se někdo motal. O kousek dál stál nachystaný trambus a Dreamera jsem ve výběhu nezahlídla. Musel tudíž být v boxu.

Naše procesí tří aut zastavilo veškeré dění v areálu stáje. Nehledě na to, že moje a Paulovo auto každý znal. Carol znala alespoň to moje.

Zastavili jsme před budovou klubovny a Paul rychle vyskočil ven. Otevřel mi dveře a chtěl nabídnout pomoc, ale jen jsem zavrtěla hlavou.

„Nejsem nemohoucí, zlato,“ pousmála jsem se na něj a pomalu spustila nohy na zem. Bylo to trochu výš, než jsem čekala, ale nespadla jsem. To už stál i John držel v rukou kolečka s hnojem a zíral na mě.

Udělala jsem pár krůčků a ucítila, jak mě Paul bere za ruku a kolem pasu.

„Tak jsem tady zas,“ přerušila jsem ticho s úsměvem. Všichni přítomní zavýskli a běželi ke mně, John položil kolečka a vydal se za nimi. Shadow se zachoval jako správný obranář, postavil se před nás a začal vrčet. To kluky i Leah zastavilo.

„Hodnej kluk,“ pochválila jsem ho. Vytřeštili na mě nechápavě oči.

„Dovedete si představit, jak bych dopadla, kdybyste se na mě vrhli všichni najednou?“ zaklepala jsem si na čelo. John to pochopil jako první, přišel blíž a opatrně mě objal.

„Vítej zpátky,“ pousmál se, „a fič a Dreamerem, než se ten poděs zblázní úplně,“ dodal s úsměvem už o poznání větším.

„Počká, nejdřív se musím přivítat s ostatními,“ ujistila jsem ho a koukla na zmiňované. Stáli jak solné sloupy.

„Pomalu a opatrně,“ poradil jim Jake. V momentě byli u mě, všichni. Jako jedna smečka. Chyběl jen Sam a Jared. Hlídkovali.

Každý z nich mě pohladil, poplácal po rameni, nebo lehce objal, pokud se dostal blíž. Konečně jsem si připadala jako doma.

„Mimochodem, bando, tohle je Eve a její rodiče. Jedeme spolu do toho Colorada,“ vzpomněla jsem si na další cestující. Všichni je sborově pozdravili a Eve se o berlích vydala za mnou.

„Jdu za Dreamerem, chceš ho vidět?“ mrkla jsem na ni. S obavami se koukla na, už velkého, drobka u mých nohou a nejistě přikývla.

„Neboj se ho, je to ještě štěně,“ ujistila jsem ji a s Paulem jako oporou se vydala do stáje. Hned za vraty mě pustil a zarazil Eve.

„Dej jim chvilku. Dreamer ji zbožňuje a co byla v nemocnici, byl na tom dost špatně,“ požádal ji. Pousmála jsem se a pomalu se vydala do správného boxu.

Vypadal podobně, jako Shadow u Paula v domě. Apaticky koukal před sebe, jen nebyl tak moc vyhublý.

„Snílku?“ šeptla jsem tiše. Natočil ke mně nejdřív ucho a potom celou hlavu. Stihla jsem se opřít o dvířka boxu, než mi zabořil hlavu do břicha. A hned na to vyjekla bolestí.

„Mandy!“ vykřikl Paul a okamžitě byl uvnitř u mě.

„To nic, jen jsem si neuvědomila, jak se zachová,“ vydechla jsem opatrně a zkusmo se nadechla.

„V pohodě, Snílku, nic se nestalo,“ zamumlala jsem směrem k vystrašenému hřebci a opatrně si vyhrnula tričko. Nic se nezměnilo.

„Co udělal?“ chtěl vědět Paul. Zakroutila jsem hlavou a tričko si zase stáhla. Naštěstí mi nic neudělal.

„To nic,“ zamumlala jsem a objala Snílka kolem krku. Stejně jako vždycky sklonil hlavu a přitiskl mě tak k sobě.

„Taky tě ráda vidím,“ pousmála jsem se a podrbala ho. Paul dál stál ve dveřích a s úsměvem nás pozoroval. Zkoumavě jsem se na něj podívala a pak mrkla na Dreamerův hřbet. Zamračil se a zakroutil hlavou.

„Prosím, jenom na chvilku, skoro jsem zapomněla, jaké to je, sedět na koni,“ zaškemrala jsem. Znovu odmítl. Tak jsem zkusila štěněcí pohled, ten většinou zabíral. Tentokrát ale ne, dosáhla jsem jen toho, že se na mě usmál. Nic víc.

„Prosím,“ zaškemrala jsem ještě jednou a on konečně povolil.

„Jak se chceš ale nahoru dostat, vyhodit tě nemůžu, nemyslím, že by ses dokázala odrazit od země,“ rozhodil ramena. Jen jsem se usmála a kývla hlavou. Poslechl mě, přišel blíž a dokonce objal kolem pasu.

„Zkus mě přece jenom vyhodit, uvidíme, co to udělá,“ navrhla jsem a opatrně pokrčila levou nohu v koleni. Paul si jen povzdechl. Ani jsem nevěděla, jak a seděla jsem nahoře. Dreamer spokojeně pohodil hlavou a udělal krok ke dveřím, Paul ho však stihl bleskově zadržet.

„Tak co, jaký to je?“ zeptal se s úsměvem.

„Bolí to,“ vydechla jsem ohromeně. Nikdy jsem si nemyslela, že mě pouhopouhé sezení na koni může takhle bolet. Skoro se to nedal vydržet.

„Ty kráso, vypadáš na něm nádherně,“ vydechla Eve okouzleně. Nejspíš neměla celou tu dobu odvahu za námi přijít.

„Paule, prosím tě, sundej mě,“ zamumlala jsem tiše a natáhla k němu ruce. Bleskově byl u mě a opatrně mě z Dreamerova hřbetu stáhl. Chytila jsem se ho kolem krku a nechala se držet. Konejšivě mě hladil po zádech, zatímco mě nesl ven.

„Mám strach,“ kuňkla jsem. Seděli jsme v trambusu a kluci nakládali Dreamera.

Paul si sedl vedle a stáhl mě k sobě na klín.

„Nemusíš. O tomhle něco vím, vždycky to bolí, tvoje tělo si znovu zvyká. Jen si vezmi, jak rychle tě začnou nohy bolet, když chodíš,“ utěšoval mě tiše. Přikývla jsem, ale stejně nedokázala slzy zadržet.

„Co když už nikdy nebudu moct jezdit? Co když to takhle bude bolet pořád?“ zamumlala jsem skrz tu proradnou vodu, co se mi hrnula z očí ven.

„Budeš. Jsi Amanda Black, ty uděláš všechno proto, aby ses mohla vrátit do sedla,“ připomněl mi mou zatvrzelost. Lehce jsem se usmála a přitiskla mu rty někam za ucho. Potěšeně zamručel a přivinul si mě ještě blíž.

„Už se nemůžu dočkat, až si pro tebe za ten měsíc přijedu. Budu muset odstřihnout ty kamery vzadu u koní,“ oznámil mi zasněným hlasem. Vykulila jsem na něj oči v úžasu a tázavě zvedla obočí.

„Chystám se vás totiž prachsprostě znásilnit, paní Lowellová,“ slíbil mi tichým, ale svůdným hlasem. Zarazilo mě však, jak mi řekl.

„Paní Lowellová? Nepřeskočil si náhodou pár let a jednu celkem důležitou otázku?“ uchechtla jsem se pobaveně. Místo aby se k mému smíchu přidal, si však Paul klekl přede mě na kolena a vážně se na mě podíval. To nevěstilo nic dobrého, ne u něj. On se nikdy vážně nedíval, krom jednoho okamžiku a to mě stálo vlčici.

„Víš, chtěl jsem s tím počkat, až budeš mít po maturitě, ale to, co se posledních pár dní stalo, mě přesvědčilo o faktu, že tě vlastně můžu kdykoliv ztratit. Takže jsem se rozhodl, že se na to zeptám co nejdřív,“ začal tichým hlasem. Slyšela jsem v něm strach a obavy. Taky zoufalost minulých týdnů. A na mě bylo, abych ho uklidnila.

Naklonila jsem se a opřela si čelo o jeho. Lehce se usmál a zadíval se mi do očí.

„Mandy, chceš si mě vzít?“ zeptal se tiše. Kývla jsem. V momentě stál a já se ho pořád držela kolem krku. Pak mě posadil, znovu se ke mně sklonil a zajel rukou do zadní kapsy džínů. Vytáhl na světlo ten nejkrásnější prstýnek, jaký jsem kdy viděla. Vzal mě za levou ruku a nasadil bílý kroužek na své místo.

„Tys to měl nachystaný,“ obvinila jsem ho dojatě a prohlížela si levý prsteníček. Lehce se zasmál a sedl si ke mně.

„Měl,“ přiznal se s mírným úsměvem a zabořil mi nos do vlasů.

„Hele, vy dva, Dreamer už je nahoře, Eve na rampě a John našel papíry z technické, takže bychom mohli jet, ne?“ vecpal se k nám Jake a narušil tak tu úžasnou chvilku.

„A co takhle nejdřív zabezpečit rampy,“ navrhla jsem s potutelným úsměvem. Jake ale převrátil oči v sloup a opřel se.

„Dole je jich dost,“ zamručel a znaveně zavřel oči. Pochopila jsem, že je unavený.

„Hlídka?“ tipla jsem si. Přikývl a natáhl si nohy na stůl.

„V tom případě tě slavnostně pouštím do toho výklenku u koní. Ujišťuju tě, že takhle dobře ses ještě nikdy nevyspal,“ usmála jsem se na něj. Bleskově otevřel oči a nechápavě na mě hleděl.

„Já po žebříku nevylezu,“ pokrčila jsem rameny. Kouknul na Paula.

„Já bez ní nikam nejdu,“ poznamenal on a Jacoba nebylo.

Otočila jsem se zpátky k Paulovi s ohromeným pohledem. Já myslela, že jde druhý den do práce.

„Ty jedeš se mnou?“ zeptala jsem se ho nadějně. Další den s ním. Vlastně skoro dva. Jen přikývl, pohladil mě po zádech a chytil za ruku.

„Přece sis nemyslela, že tě nechám odjet, aniž bych věděl, jak to tam vlastně vypadá. Garantuju ti, že jestli se mi tam nebude líbit, okamžitě si tě odvezu zpátky a rehabilitovat budeš doma,“ přísahal mi s vážným výrazem v obličeji, v očích měl však šibalské jiskřičky.

„Jo, tu rehabilitaci si dovedu živě představit,“ uchechtla jsem se a do tváří se mi mírně nahrnula červeň. Paul se rozchechtal na celé kolo. Dokonce se i se mnou svezl z pohovky na zem, jak moc se smál.

„Tahle gymnastika je sice strašně fajn, ale neměl jsem ji na mysli,“ poznamenal po chvíli a lehce mě líbnul na nos. No tak ne, no. Pokrčila jsem rameny a opatrně se vyhrabala zpátky na pohovku.

„Já zírám, tady to je normálně luxusní,“ hvízdla Eve obdivně. Nejspíš ji taky bolely nohy, seděla v kolečkovém křesle a berle nesl její otec.

„To víš, když za naši stáj jezdí trojnásobná mistryně Ameriky v parkurovém skákání,“ ozval se ze země Paul hrdým hlasem.

„Kecko,“ strčila jsem do něj kotníkem.

„Měli ho dávno předtím, než jsem sem přišla, jim ho koupil majitel stáje a hlavní sponzor,“ uvedla jsem to na pravou míru. Eve chápavě přikývla, znovu se rozhlídla po zařízení auta, načež dojela k pohovce a přesunula se na ni.

„Tak mi půjdeme, pojedeme v autě za vámi,“ připomenula nám Meredith a odtáhla áchajícího Teda pryč. Tomu se naše auto taky zamlouvalo.

„Těším se, až budu bráchovi popisovat, jak to tady vypadá, bude slintat závistí,“ ušklíbla se Eve ďábelsky. Paul se zachechtal a sedl si mezi nás.

„Koukám, že se máte fakt rádi,“ zazubila jsem se na ni. Jen se na mě kysele podívala a dál to nekomentovala.

Chvilku na to se začala sbírat posádka. Krom Jacoba, Paula, mě, Eve a Johna jel ještě Jared, Kim byla totiž kdesi pryč, tak svolil s výletem.

Jeli jsme tam den a pár hodin. Vlastně ani pořádně nevím, co jsem dělala, jen si pamatuju, že od Paula jsem se téměř nehnula. Když spal, byla jsem s ním, když řídil, seděla jsem vedle. Eve moje počínání sledovala s dětským nadšením.

„Jste jako da magnety,“ uchechtla se ve vzácné chvilce, kdy Paul spal a já se na něj jen koukala. Odtrhla jsem od něj svůj pohled a zaměřila se na blondýnku na pohovce.

„Nediv se, měsíc ho neuvidím jinak, než přes webku a skype,“ pokrčila jsem rameny. Hodinu na to můj vlk vstal, John zastavil kdesi u louky a spustil rampu. Byli jsme asi v polovině cesty a John chtěl, aby si Dreamer protáhl nohy. Nehledě na to, že Shadow už pár hodin kňučel, aby taky mohl ven. Do té doby byl v boxu vedle Dreamera.

Paul mě snesl ze schodů a postavil na zem. Vděčně jsem se na něj koukla a nechala se políbit na špičku nosu. Pak mi Jared předal Dreamerovo vodítko. Zatímco Shadow běhal po louce a honil krtky, nebo co, kluci čistili boxy a zastýlali čerstvými pilinami. Já seděla v trávě, opřená o strom a pozorovala Dreamera, jak se pase asi dva metry od mých nohou. Po chvilce si ke mně přisedl Paul. Zrovna jsem si zálibně prohlížela levou ruku.

Usmál se, položil mi ruku kolem ramen a stáhl mě blíž k sobě. Nemluvili jsme, nebylo to potřeba, prostě jsme tam jen tak seděli a tiše koukali na spokojeného hřebce.

„Panstvo, nasedat,“ zavelel John. Paul mi pomohl na nohy a převzal Dreamerovo vodítko. Sledovala jsem, jak si s ním poradí, ale bylo vidět, že se znali už dlouho a že mu Snílek zase věří. Následoval ho, ani nemukl. Jake mi, sotva zmizelo v autě poslední Dreamerovo kopyto, pomohl do auta a posadil na pohovku. Hned na to za mnou vyskočil Shadow.

„Ahoj, chlupáči,“ usmála jsem se na něj a podrbala ho v kožichu.

„Podrbeš mě taky za ušima?“ pousmál se Paul a opíral se o zárubeň dveří z nákladového prostoru.

„No, když přijdeš blíž,“ pokrčila jsem rameny a trošku se šoupla. Jeho úsměv se rozšířil a bleskově ležel na pohovce. Hlavu si položil ke mně do klína, zavřel oči a nádherně se usmíval. Začala jsem si broukat holku od koní. Paul se na mě podíval poněkud ohromeně, ostatně, neslyšel ji už dlouho.

„Jaku, prosím tě, můžeš mi podat kytaru?“ houkla jsem na svého bratránka a vytáhla prsty z Paulových vlasů.

„Na, a hraj, nějak nám tvůj hlas chyběl,“ přiběhl okamžitě Jared. Jake byl kousek za ním a podpíral Eve.

„Tady to vypadá jako přípravy na soukromý koncert“ uchechtla se mírně při pohledu na rozsazené obecenstvo a kytaru v mých rukou. Naklonila jsem hlavu na stranu a počkala, až se posadí. Paul se okamžitě přihlásil.

„Nech mě hádat, Holku od koní?“ zazubila jsem se a už už hrábla do strun, když zakroutil hlavou.

„Toulavej,“ zaškemral. To byla novinka. A podle pohledů kluků nejen pro mě.

„Jak je libo,“ pokrčila jsem rameny a začala. Taky mi pocit strun pod prsty chyběl.

O pár hodin později, jsem místo mluvení jen chraptěla, Jared s Jacobem se tvářili naprosto spokojeně, Eve nemohla uvěřit, že umím takhle zpívat a Paul odpočíval s hlavou v mém klíně. Líně jsem ho hladila po vlasech, občas pohladila po nose. A John, ten hlásil, že jsme právě projeli hlavní branou. To Paula probudilo, vymrštil se do sedu a bleskově mě objal. Taky mi nebyl zrovna do smíchu z představy, že se neuvidíme tak dlouho. Odtáhla jsem od něj obličej a lehce se na něj usmála.

„Však ono to uteče,“ slíbila jsem nám oběma. Neřekl nic, jen zabořil nos do mých vlasů. Stulila jsem se mu na hrudi a nechala se pevně objímat.

„Já vím, ale bude se mi strašně stýskat,“ zamumlal po chvilce. Dál už jen mlčel a já s ním.

„Tak, panstvo, vystupovat,“ zavelel John a sám seskočil z kabiny na zem. To už byl venku Jacob i Shadow a Jared pomáhal Eve.

„Mě se tady nelíbí,“ zakňourala jsem Paulovi do hrudi, aniž bych se podívala alespoň z okna.

„Jo, jasně,“ uchechtl se a pomohl mi na nohy. A pak ze schodů a jako berle.

„Není tady nějak pusto?“ zeptala jsem se ostatních, když stále nikdo nepřicházel, stáli jsme na dvoře a kolem nebylo ani živáčka, krom pár koní v ohradách.

„Že by byli někde zalezlí?“ hodil Ted do placu svůj nápad. Meredith to vyřešila jednoduše a hlasitě se zeptala, jestli tam někdo je. Ale nikdo se neozýval. Prvních pět minut. Hned na to se objevil Joe v doprovodu mladé brunetky. Ta se pohledem zastavila na černém trambusu.

„Mandy!“ křikl Joe a v momentě mě držel náručí. Chytila jsem se ho kolem krku a rozesmála se.

„Prosím tě, na tu zem mě postav opatrně, ještě pořád si na těch nohách nejsem vůbec jistá,“ požádala jsem ho se smíchem. Ta brunetka se mezitím bavila s Paulem. Házela úsměvy a on jí je opětoval.

Zatnula jsem ruce v pěst a ucítila zásnubní prstýnek. Joe si ho všiml taky a za levou dlaň mě chytil. Pokrčila jsem rameny, vyškubla se mu a pomalu zamířila za svým vlkem.

„A, Mandy, tohle je Renata, majitelka a ředitelka tohohle ranče,“ usmál se na mě.

„Renato, tohle je Mandy, moje snoubenka,“ dodal a všechno v okolí zase jednou utichlo.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!