29.04.2011 [07:15], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 7×, zobrazeno 3429×

Koukal na mě jako na zázrak. Posunula jsem ruku trochu níž a pohladila ho po tváři. Tak strašně moc mi tenhle dotek chyběl. Jeho to probudilo a v momentě se mi díval zblízka do očí. Z těch jeho nádherných studánek čokolády se skutálely dvě velké slzy.

„Nebreč, už je to dobrý,“ pousmála jsem se. Sice to chtělo hodně sil a v příšerně mě při tom mluvení škrábalo v krku, ale pro něj cokoliv.

Usmál lehce líbnul na čelo. Ani jsem si nevšimla, že stačil přivolat službu. Přitom ještě neřekl ani slůvko. Potřebovala jsem slyšet jeho hlas.

Ve vteřině se do mého pokoje nahrnulo nějak moc lidí. Smáli se na mě a chtěli mě objímat. Paul se zachoval jako obranář, nepustil ke mně nikoho, krom Carlislea.

„Tak tě vítám zpátky, Mandy. Jak ti je?“ zeptal se mě doktor. Než jsem však stačila něco říct, Edward mě předběhl.

„Potřebovala by se napít,“ poradil svému otci. Ten se jen usmál a podal mi sklenici s vodou. Podařilo se mi nic nerozbryndat.

„Teď už v rámci možností dobře,“ odpověděla jsem mu opatrně. Nic mě sice nebolelo, ale to se mohlo každou chvilkou změnit.

„To jsem rád,“ poznamenal a koukl se na stav infuzí.

„Pamatuješ si, co se stalo?“ zeptal se mě opatrně. Kývla jsem hlavou a proti svojí vůli jsem si vzpomněla na Calebův výraz. Téměř jsem se z něj otřásla.

„Je mrtvý. Spáchal sebevraždu. V lese kousek od vás,“ prozradil mi Edward. Paul začal téměř okamžitě vrčet. Můj vlk.

Pohladila jsem ho po ruce a otočila se zpátky ke Carlisleovi s otázkou v očích. Povzdechl si a přisedl si na kraj postele.

„Přijali jsme tě se zástřelem v břišní dutině. Kulka prošla žaludkem, ale minula důležité tepny, i tak to hodně krvácelo. Měla jsi velké štěstí. Na chvíli ses nám ztratila, ale Paul začal okamžitě s oživováním, my to po něm převzali a povedlo se přivézt tě zpátky,“ pousmál se. Stiskla jsem Paulovi ruku a šťastně se na něj usmála.

„Na sále jsi byla čtyři hodiny, celkově to proběhlo bez větších komplikací, ale pro jistotu jsme tě nechali dva dny v umělém spánku,“ pokračoval doktor, ale Paul ho přerušil.

„Jenže ty ses potom neprobudila. Strašně moc jsem se bál, že už se neprobereš nikdy,“ zamumlal tiše a smutně se na mě podíval. Znovu jsem ho pohladila po tváři a otočila se zpátky ke Carlisleovi.

„Strávila si tři dny v kómatu,“ upřesnil to. Pak se ale zachmuřil a podíval se na moje nohy. Něco bylo špatně?

„Ta kulka, škrtla o jeden obratel. To by nebylo nic vážného, jenže se v tom místě vytvořil hematom, který utlačuje míchu,“ vysvětlil mi opatrně. Teprve po těhle slovech jsem si uvědomila, že necítím nohy. Do očí mi vhrkly slzy. Tohle znamenalo konec s ježděním, se závody a hlavně s Dreamerem.

„Musíme počkat, až se ten otok vstřebá, Mandy. Ve většině případů se po podobných úrazech obnoví plná hybnost,“ dodal rychle. Chytila jsem se toho, jako tonoucí stébla.

„Takže je šance, že se vrátím do sedla?“ zeptala jsem se ho s nadějí v hlase.

„Ano, a poměrně velká, všechno se dozvíme za pár dní,“ kývnul hlavou a postavil se.

„Ještě něco, co bych měla vědět?“ Můj hlas už zněl poměrně klidněji. A pořád jsem se divila, že mě nic nebolelo.

„Nic, řekl jsem ti všechno,“ zavrtěl doktor zamítavě hlavou.

„A neboj se, zatím ti do těla proudí spousta analgetik,“ doplnil ho Edward. Carlisle kývl hlavou a otočil se k ostatním.

„Musím vás požádat, abyste na chvíli opustili pokoj. Potřebuji Mandy prohlédnout,“ poprosil je a jeho pohled spočinul na Paulovi.

„Jo, jasně, už jdeme,“ kývnul hlavou. Rychle se ke mně otočil a líbnul mě na čelo.

„Až skončí, budu hned zpátky,“ slíbil mi a odešel, jako poslední.

Carlisle se na mě usmál, stáhnul ze mě deku a vyhrnul nemocniční košili. Zrudla jsem při zjištění, že pod ní nic nemám, doktor, nebo ne.

„Vypadá to dobře. Rána se hojí hezky, drény jsme vytáhli včera a za pár dní budeme moci vytáhnout i stehy,“ prozradil mi s úsměvem a znovu mě přikryl.

„Mám ještě jednu otázku,“ zamumlala jsem tiše. Podíval se na mě a vyčkával.

„Ta kulka prošla jen žaludkem? Nebo i něčím jiným?“ zeptala jsem se a zhluboka vydechla. Carlisle se vědoucně usmál a pohladil mě po noze, jako bych to mohla cítit.

„Budeš moct mít děti,“ kývnul hlavou a já si opravdu oddechla. Usmála jsem se na něj a úlevou zavřela oči.

„Víš, všechny si nás tady vyděsila, když ses odmítala probudit, ale tvoje tělo to asi potřebovalo, co?“ zeptal se vědoucně. Na souhlas jsem zakývala hlavou a mrkla na ty kapáky.

„To mi připomíná, měl bych ti snížit dávky analgetik, nebudeš tak moc unavená, ale možná tě to břicho začne pobolívat, ještě to není úplně zahojené. Jestli to ucítíš, okamžitě cinkni na sestru, a nehraj si na hrdinku, ano?“ změřil si mě autoritativním pohledem. Přikývla jsem a tentokrát zavřela oči únavou. Slyšela jsem, jak s něčím štrachal nad mou hlavou.

„Mám je zavolat, nebo ne?“ zeptal se, když viděl, jak moc mě ta chvilka zmohla.

„Klidně je zavolej, chvilku to ještě zvládnu,“ ujistila jsem ho a opřela se trošku pohodlněji. Carlisle se na mě vědoucně usmál a nechal lůžko trochu zvednout.

„Díky,“ pousmála jsem se na něj a nedočkavě vyhlížela ostatní. Carlisle je ani nestihl zavolat a Jake už nakoukl dovnitř.

„Edward říkal, že nás vyhlížíš,“ pokrčil rameny a vešel dovnitř. Hned za ním se dovnitř vtlačili ostatní. Paul počkal, až Billy vjede dovnitř a zavřel dveře.

Natáhla jsem ruku k Jacobovi a šťastně se na něj usmála.

„Kam až ses podíval?“ zeptala jsem se ho zvídavě. Podezřívala jsem Jaspera, že mi posílal něco povzbudivého, únava totiž nějak moc rychle odplula. Koukla jsem na Edwarda a ten s úsměvem přikývl. Pacholek jeden, ale byla jsem mu vděčná.

„Nikam daleko, strávil jsem pár dní v Kanadě,“ pokrčil rameny a chytil mou ruku. Přisedl si na židli, kde předtím seděl Paul. Billy zůstal na druhé straně.

„Jak se cítíš, Mandy?“ chtěl vědět. Usmála jsem se na něj a stiskla mu ruku.

„Zatím dobře, Carlisle už mi zmenšil dávky léků na bolest, tak uvidíme,“ odpověděla jsem Billymu po pravdě.

„A unavená nejsi?“ To chtěla pro změnu vědět Leah. Ukázala jsem bradou na Jaspera.

„Teď zrovna ne,“ dodala jsem. Carlisle si ho změřil nesouhlasným pohledem.

„Jestli je unavená, měla by odpočívat,“ vyčinil mu.

„Souhlasím, takže všichni ven, necháme tě vyspat,“ zavelel Billy, pohladil mě po hřbetu ruky a odehnal kluky pryč. Zůstal jen Paul.

„Tak strašně jsem se bál, že jsi definitivně pryč,“ zamumlal a pevně mě objal kolem krku. Jen jsem se pousmála a oplatila mu to. Konečně jsem mohla hýbat oběma rukama. Po chvilce sevření povolil a místo toho mi koukal do očí. Já uvažovala čím to, že mi netáhne z pusy. Paul moje myšlenky přerušil, vlastně, i dýchání, když mě políbil. Sotva se odtáhl, koukala jsem na něj trochu omámeně.

„Tohle se, koukám, nezměnilo,“ usmál se samolibě, jakmile můj výraz uviděl. Ještě aby jo.

„Zlato, máš u sebe telefon?“ zeptala jsem se zničehonic. Nechápavě se na mě podíval, ale vytáhl z kapsy malý stříbrný aparát.

„Když byl v nemocnici Joe, volal mi hned, jak se probral, zrovna jsem lonžovala Shadowa,“ vysvětlila jsem mu a pracně z vlastní paměti dolovala číslo.

„Mám ho v kontaktech,“ poradil mi pobaveným hlasem. Koukla jsem na něj pohledem ,To mi pak vysvětlíš!‘ a přiložila telefon k uchu. Joe to zvedl po prvním zazvonění.

„Paule? Děje se něco?“ vyhrkl místo pozdravu a já měla co dělat, abych se nerozesmála.

„Jak se tam s Shadowem máte?“ použila jsem stejnou větu, jako on tehdy. Chvíli bylo ticho.

„Mandy!“ vykřikl nadšeně a vesele se smál. Do toho Shadowovi oznamoval, že jsem to já.

„Ty seš u něj? Okamžitě mi ho dej k telefonu!“ rozkázala jsem se smíchem. Shadow řehtal jen při zmínce mého jména.

„Tak mi ho pozdrav, chlapáka jednoho,“ dodala jsem a poslouchala jejich radost. Asi po pěti minutách to ukončil. Prý musím odpočívat. Zašklebila jsem se na telefon a rozloučila se. Paul telefon schoval zpátky a sedl si zpátky na svou židli.

„Vysvětluj,“ pobídla jsem ho a uhladila si deku na nohou. A on vysvětloval.

„Ty dva dny, co jsi byla na JIPce, jsem strávil střídavě u tebe a u Carlislea v kanceláři, nechtěli mě u tebe nechat celou dobu,“ postěžoval si hned na začátek. Uchechtla jsem se a vzápětí se chytila za břicho.

„Co se děje? Bolí tě něco?“ vyhrkl vystrašeně a hned chtěl volat sestru.

„Nic,“ zarazila jsem ho, „jen se asi pár dní nebudu moct smát,“ dodala jsem, zhluboka se nadechla a vybídla ho k pokračování.

„Carlisle mi hned řekl o tom problému s tvými zády, takže jsem začal hledat nějaké centrum, které by ti mohlo pomoct, podle všeho totiž budeš muset hodně cvičit,“ začal konečně s vysvětlováním. Přikývla jsem, tohle mi bylo nad slunce jasné.

„Vím, jeden hodně dobrý kamarád měl podobný problém, jeho však nepostřelili, spadl blbě z koně,“ pokrčila jsem rameny. Blýskl po mě žárlivým pohledem, ale pokračoval dál.

„Pak se ale ozval Joe, už měsíc dělá trenéra v jednom centru v Coloradu. Trénuje tam pár lidí na závody, ale hlavně, celý ten areál je specializovaný na různé rehabilitace. Hiporehabilitaci především. A mají úžasné výsledky,“ ukončil svůj proslov a já se zamyslela. Dostat se zpátky do sedla díky rehabilitaci na koňském hřbetě?

„Kdy odjíždím?“ přijala jsem jeho návrh okamžitě. Paul se rozesmál a jemně se přitulil.

„Nebuď nedočkavá, nejdřív ti musí vytáhnout stehy a čekáme, až zmizí ten otok,“ přibrzdil mě trochu.

„Ale i tak, Joe ti tam rovnou vyřídil přijetí, dokonce je ochotný to celé platit, což ale nebude potřeba, protože veškeré tvoje léčebné výlohy jdou z kapsy rodičů toho hajzla. Věděla si, že ho soud zbavil svéprávnosti? Správně měl být nějakou dobu na psychiatrii, ale vzali si ho domů a on utekl,“ vysvětlil mi. Jen jsem přikývla a zavřela oči. Pořád jsem viděla jeho pohled, nedostalo ho pryč ani zatřesení hlavou.

„S tím Calebem, co jsem znala dřív, neměl společného vůbec nic. Viděla jsem mu to na očích,“ zamumlala jsem tiše. Paul zničeně vydechl a setřel mi z tváří slzy.

„Už nám dá pokoj, neboj se,“ šeptl mi konejšivě. Kývla jsem hlavou a pokusila se na něj usmát.

„Co malý Shadow a Dreamer?“ změnila jsem téma. Paul se drobet zachmuřil.

„Shadow teskní, nechce žrát no a Dreamer, ten je na tom trochu líp, žere,“ řekl mi opatrně. Mě už v hlavě běžel plán.

„Co myslíš, dokázal by Joe nějak zařídit, aby tam ti dva mohli jít se mnou?“ zkusila jsem to opatrně. Paul kývl hlavou a usmál se.

„Koneckonců, on to navrhl dřív než ty. Ředitelka toho ranče se tě nemůže dočkat. Obdivuje tvou práci s koňmi. Doslechla se totiž o těch tvých mimovolních aktivitách s traumatizovanými koňmi, a když jí Joe vyprávěl, jak to vlastně bylo s tebou a Shadowem, byla pro všemi deseti,“ zasmál se. To by jeden neřekl kam, až dosáhl zvuk těhle tamtamů. Pousmála jsem se a trochu líp si lehla.

„Unavená?“ zeptal se jen, jakmile jsem kývla, nechal postel sjet o trochu níž.

„Pravdu, kdy naposledy si spal v posteli?“ zamumlala jsem a nechala ho, aby mě tiskl k sobě. Ležel na boku vedle mě.

„Nevím, posledních pár dní jsem buď na té židli, nebo na pohovce,“ broukl mi do vlasů. Lehce jsem se uchechtla a pohladila ho na hrudi.

„Takže zítra jedeš domů a nevrátíš se dřív, než další den. Nechci, abys byl zbytečně rozlámaný,“ přikázala jsem mu. Lehce kývnul hlavou a vtiskl mi do vlasů další polibek.

O tři dny později přišel Carlisle s dobrou zprávou, otok zmizel. Chtěla jsem s prvními cviky začít hned, ale všichni mě zbrzdili, dokud mi nevytáhnou stehy, nesmím, řekl doktor a já měla po náladě. Navíc nebyla doba návštěv, a jelikož už jsem nebyla v kómatu, Paula ke mně nepustili. Poslala jsem ho do práce, ale bylo mi příšerně smutno. Naštěstí mi povolili notebook, WiFi signál byl po celé nemocnici, tak jsem vesele surfovala a hledala různé informace o podobném problému, který trápil mě. Bylo toho celkem dost, ale já aspoň věděla, že budu znovu chodit, i kdybych měla cvičit od rána do večera. Prostě budu.

Cvičit jsem sice nemohla, ale jedna sestřička mi slíbila, že mi pomůže s vozíkem.

„První krůček do sedla,“ zamumlala jsem a pokusila se do něj dostat sama, sílu v rukou jsem měla díky koním.

„Já nestačím zírat. O pár pokojů dál je holka, co má podobné zranění jako ty, Mandy. A přitom se chová úplně jinak. Kdyby jí k tomu nikdo nenutil, nejí ani nepije. Odmítá cvičit, tvrdí, že je kripl a navždycky jím zůstane,“ poznamenala sestřička a přikryla mi nohy dekou.

„To bych se na to podívala. Mary, mohla bys mi podat notebook? Něco mě napadlo,“ usmála jsem se a natáhla ruce.

„Věděla jsem, že jí budeš chtít pomoct,“ koukla na mě vděčně a do rukou mi noťas položila.

„Zavezte mě k ní, Alfréde,“ udělala jsem si z ní legraci. Rozesmála se, zasalutovala a vymanévrovala s vozíkem z pokoje.

„Jmenuje se Eve,“ upozornila mě ještě a zaklepala na dveře cizího pokoje. Kývla jsem, uhladila si vlasy.

Strčila jsem do dveří a nakoukla, když se nic neozývalo. Na posteli ležela drobná blondýnka a tupě zírala do zdi.

„Čau, ty musíš být Eve,“ zazubila jsem se na ni a zabrzdila až u její postele.

„O nějaké lítostivé kecy nestojím,“ zamumlala a otočila hlavu k oknu.

„Já ti taky žádnou lítost neprojevuju,“ prskla jsem a čekala na reakci. Žádná nepřišla. Tak jsem se na ni vykašlala a přejela k jejím nohám. Na posteli měla zavěšený chorobopis. Nakoukla jsem dovnitř a usmála se pro sebe. Měla stejnou diagnózu, jen po trošku jiném úrazu.

„Zajímalo by mě, kolik takových nás tady je,“ uchechtla jsem se a dala papíry na svoje místo.

„Myslíš, nás mrzáků?“ zeptala se kysele. Konečně nějaký zájem.

„Ne, takových, co znovu budou běhat,“ opravila jsem ji, „upřímně, nechápu tě, máš ještě lepší vyhlídky, než já, ale předem to vzdáváš,“ zakroutila jsem nad ní hlavou a chtěla odjet.

„K čemu mi bude běh, když už nikdy nemůžu závodně tancovat?“ vzlykla a schovala hlavu do dlaní.

„Hm, tohle znám, myslíš si, že tvůj život ztratil smysl,“ kývla jsem hlavou, ale její reakci jsem nečekala, nebo alespoň ne takovou.

„Co ty o tom můžeš vědět?“ křikla a pak se rozbrečela naplno. Vrátila jsem se k její posteli a zapnula notebook.

„Víš, já sice netancuju, teda asi ne tak, jako ty, ale taky jsem se věnovala sportu. Závodila jsem, možná i úspěšně, teda, asi určitě,“ uchechtla jsem se a vzpomněla si na stěnu vítězství.

„Jezdila jsem na koních, jenže podle doktora už asi závodit nebudu. Mrzí mě to, ale co, život jde dál. Ostatně, doporučil mi sice nezávodit, jenže jezdit mi nezakázal. S tebou je to stejný, tak nebudeš závodit, svět se nezboří, tancovat ti snad taky zakázali?“ rozhodila jsem rameny. Vykuleně mě pozorovala a slzy na tvářích ji zasychaly.

„Byla jsi dobrá?“ zeptala se s dětským zájmem. Teprve v tu chvíli jsem si vybavila rok jejího narození. Upřímně, nevypadala na dvanáct let.

„No, asi jo, sama to můžu těžko posoudit,“ pousmála jsem se, „a hlavně, nebyla jsem v tom nikdy sama, vždycky to bylo vítězství celého týmu,“ dodala jsem.

„Týmu?“ Její zájem byl nefalšovaný.

„Mhm, týmu. Trenér, kůň a jezdec,“ vysvětlila jsem jí.

„Brácha jezdil taky, ale vůbec nebyl jako ty, on si všechna vítězství přivlastňoval, chlubil se s nimi a koně bral jako sportovní nástroj,“ zamumlala. Trochu se na posteli vytáhla a spíš seděla, než ležela.

„Jo, jsou i takoví jezdci. Hele, ukážu ti fotky Shadowa a Dreamera, chceš?“ nabídla jsem jí. Nadšeně kývla hlavou a zkoušela nakouknout na obrazovku notebooku. Usmála jsem se a spustila prezentaci všech fotek.

„Jé, ten je krásný,“ rozplývala se nad fotkami mého milovaného vraníka.

„To je Shadow, vyhráli jsme spolu třikrát mistrovství Ameriky,“ zazubila jsem se a čekala, až se objeví další fotka.

„Počkej, ty jsi Amanda?“ vytřeštila na mě oči. Poraženě jsem zasténala a kývla.

„To už mě zná fakt každej?“ zaskučela jsem. Eve se rozesmála a zakývala hlavou.

„Brácha jel jeden z těch závodů, co byly v Connecticutu, jeli jsme tam celá rodina. Viděla jsem tě s hnědákem i s tím černým,“ vysvětlila mi. Ach jo.

V tom někdo vešel do dveří a ve mně hrklo.

„Ahoj, doktore,“ pozdravila jsem Carlislea nervózně.

„Mandy, nemáš tak náhodou ještě odpočívat?“ kouknul na mě vyčítavě. Kývla jsem hlavou, ale dodala si bojovnosti.

„A neodpočívám snad? Vždyť sedím na zadku, taky už jsem mohla zkoušet, jak mi to půjde s berličkami,“ ohradila jsem se. Carlisle se jen rozesmál a ukázal na dveře. Převrátila jsem oči v sloup a vzala si notebook zpátky.

„Hele, zítra jsem tady jak na koni. A mám pro tebe návrh. Naučím tě jezdit na koních, pod podmínkou, že mě ty naučíš tancovat, ostatně, příští rok mě čeká maturitní ples a já si nechci trhnout ostudu,“ otočila jsem se zpátky k Eve.

„Tak jo, ale nevím, jestli se na tom koni udržím, když, no však víš,“ zamumlala a ukázala bradou na svoje nohy.

„Mandy zhruba za týden začne cvičit, co kdyby ses přidala k ní,“ navrhl Carlisle. Poznal šanci a kul železo, dokud bylo žhavé.

„No, zkusit to můžu,“ souhlasila nakonec Eve a na rozloučenou mi zamávala. Já zaparkovala za dveřmi a čekala.

„S tím týdnem jsi mluvil pravdu?“ uhodila jsem na něj, sotva vyšel ze dveří. Usmál se na mě, kývnul hlavou a už tlačil vozík k mému pokoji.

„Za dva dny ti vytáhneme stehy, pak musíš ještě pár dní počkat,“ prozradil mi. To už jsme byli v mém pokoji.

„Chtěl jsem ti poděkovat, trápíme se s ní už nějakou dobu, ty přijdeš a ona hned otočí,“ zakroutil nechápavě hlavou. Když mi chtěl pomoct do postele, odehnala jsem ho a předvedla mu, jak silné mám ruce. Nic však neřekl, jen zaparkoval vozík daleko od postele.

„Abys neměla pokušení,“ usmál se na mě vědoucně. Poklesla mi nálada a zachmuřila jsem se.

„Jsi na mě zlý, víš to doufám,“ vyčinila jsem mu. Jen se rozesmál a odešel.

Pár minut po něm dorazil Paul a vyčítavě si mě měřil.

„On zase práskal?“ vykulila jsem na něj oči. Jen zakroutil hlavou a uhladil deku.

„Ne, nepráskal, jen mě upozornil, abych ti tyhle nápady vyhnal z hlavy. Co kdyby sis vytrhala stehy?“ sepsul mě. Jen jsem převrátila oči v sloup a poraženě padla do postele.

„Tak by byly vytrhané,“ zamumlala jsem a zavřela oči.

„Hele, únavu na mě nehraj,“ řekl už normálním hlasem. Pootevřela jsem jedno oko a opatrně na něj koukla. Usmíval se a zamilovaně na mě koukal.

„Ty se prostě nezměníš, co?“ poznamenal sotva jsem oči otevřela úplně. Jen jsem pokrčila rameny a natáhla k němu dlaně.

„Měla bych jednu prosbu,“ broukla jsem opatrně. Tázavě zvedl obočí a přisunul si židli trochu blíž. Na normálním pokoji byly postele menší, než tam, kde jsem ležela před tím. Nevlezli jsme se tam oba.

„Je tady jedna holka, stejná věc, jako já, teda, ta s těmi zády. Je z toho trochu na nervy a já ji nabídla, že bych ji naučila jezdit, pod podmínkou, že ona naučí mě tancovat, jenže pokud budu v Coloradu, asi to neklapne,“ začala jsem a Paul mě přerušil polibkem.

„Mám zavolat Joeovi a zeptat se, jestli tam není ještě jedno místo,“ dořekl místo mě. Miluju ho, fakt že jo.

„A chtěla bych ji seznámit s Dreamerem, vlastně mě napadlo, že bychom tam jeli spolu, do trambusu se dostanem, ramp je tam dost,“ pokrčila jsem rameny. Přikývl a vytáhl z kapsy telefon.

„Brnknu Johnovi, aby s tím počítal,“ vysvětlil mi. Pozorovala jsem ho, jak mluví s Johnem, pochechtával se u toho, žaloval na mě, ale vypadal o moc líp, než v den, kdy jsem se probudila. Černé kruhy i starosti byly z jeho obličeje pryč.

„Víš co? Mám nápad, představím vás,“ navrhla jsem a koukla směrem k vozíku. Paul si jen povzdechl, rozloučil se s naším trenérem a přivezl ten vozík blíž. Když jsem se do něj chtěla posadit sama, zarazil mě.

„Až budeš mít venku stehy,“ přikázal mi, zvedl do náruče a do vozíku posadil. Poraženě jsem něco zahuhlala a koukala na něj jako kakabus.

„Který pokoj?“ zeptal se, jakmile jsme byli na chodbě. Navigovala jsem ho až do cíle a zaklepala na dveře. Ven vyšla mladá žena s tváří plnou radosti.

„Je, mami, to je Mandy!“ vykřikla Eve nadšeně a vesele se na mě zubila.

„Já přijedu později, nebudu rušit,“ omluvila jsem se, ale její mamka se mi místo toho vrhla kolem krku.

„Jsem ti strašně moc vděčná, Eve nemluví o ničem jiném, než o tobě a o tom, že se bude učit jezdit na koních,“ usmála se na mě upřímně. Ustoupila ze dveří a pozvala nás dovnitř. Eve mi tak mohla představit celou rodinu. Její otec se choval podobně, jako jeho manželka.

„Jak tak koukám, máš po ptákách, co?“ uchechtl se ten její povedený bratříček. Nechápavě jsem se na něj podívala a ještě stihla zarazit Paula. Pomalu startoval jeho směrem.

„S ježděním, s tímhle už se do sedla nevrátíš, budeš ráda za belhání o berlích,“ dodal na vysvětlenou. To už jsem rudou mlhu viděla i já. Jeho máma a Eve se zděšením zajíkly. Jeho otec se však zachoval jako správný chlap. Klukovi vrazil facku a poslal ho na chodbu.

„Omlouvám se za něj, opravdu, je mi to moc líto,“ začala spílat jeho máma, ale zarazila jsem ji.

„To je dobrý,“ ujistila jsem ji a mrkla na Eve. Paul se trochu uklidnil a přestal se tvářit jako nájemný vrah.

„Vlastně jsem za tebou přišla s návrhem, takže je fajn, že tady máš rodiče,“ přešla jsem rovnou k věci. Seznamovací akce byla jen zástěrka a mému vlkovi to v tu chvíli nejspíš došlo.

„Až tady skončím, což bude nejspíš brzo, doktor Cullen je děsnej práskač, jedu do Colorada, můj bývalý trenér tam pracuje v jednom rehabilitačním centru, dneska mu budeme volat, jestli by se nenašlo i jedno místo pro tebe, pokud teda chceš,“ navrhla jsem jí a otočila se na její rodiče s otázkou v očích. Hleděli na mě ohromeně a zároveň nevěřícně.

„Jo! Mami, že tam můžu jet taky, já nechci někam do Evropy, tam mi taky pomůžou, prosím!“ začala Eve škemrat okamžitě, sotva se stihla vzpamatovat.

„Jde o to, že tam provádějí i hipoterapii a mají fakt velký úspěchy, už jsem si o nich něco přečetla,“ přihrála jsem si polívčičku.

„No, já nevím, nechci vás nijak obtěžovat,“ cukla její máma trochu, ale pohled vlastní dcery ji přesvědčil.

„A nemusíte se starat ani o odvoz, ředitelka dovolila, abych s sebou přivezla svého koně a psa, oni totiž beze mě tak nějak blbnou, no, tak budeme mít na cestu trambus,“ dodala jsem ještě. Poslední slovo měla Eve, připomněla mamce, že ji bude moct navštěvovat, což by s Evropou asi neklaplo. Takže nakonec svolila. Paul sledoval, jak se Eve raduje a vesele objímá rodiče kolem krku. Přidřepl si ke mně a položil mi hlavu na rameno.

„Chtěl jsem ti nasekat na zadek, za to, jak si mě vypekla, ale teď už to asi nepůjde. Jsem rád, že jsi taková, jaká jsi,“ šeptl mi do ucha a na tvář přitiskl rty.

„Opravdu vás to nebude obtěžovat?“ zeptala se Meredith, jak se po chvíli představila spolu s manželem Tedem. Pobaveně jsem zakroutila hlavou.

„Teď už jde jen o to, jestli ji přijmou, ale myslím si, že by tomu nemělo nic stát v cestě,“ usmála jsem se. Paul zrovna byl na chodbě a telefonoval. Vrátil se s širokým úsměvem.  S tou ředitelkou už se totiž stihl poznat, volal jí poměrně často, kvůli tomu a zase onomu. Pomalu abych začala žárlit.

Eve hlasitě zavýskla a ukázala mi zdvižený palec. Chvilku na to jsme se rozloučili.

„Lásko? Na slovíčko,“ broukla jsem na Paula. Zrovna se vracel od Carlislea, aby mu tu novinu sdělil ještě za tepla.

„Co je mezi tebou a tou holkou z ranče?“ zeptala jsem se ho se zdviženým obočím. Místo odpovědi se rozesmál na celé kolo.

„Ty žárlíš,“ vydechl ohromeně, když ho smích přešel.

„Jo, děsně, voláš jí nějak moc často,“ prskla jsem a shodila jeho ruku ze svých nohou. Shovívavě se na mě usmál a lehce mě políbil. Já však chtěla víc. Ujištění, že alespoň něco zůstalo při starém. Paul poznal, že je něco špatně. Jemně se odtáhl a zadíval se mi do očí. Nepotřebovala jsem, aby se ptal.

„Všichni pořád mluvíme, že budu chodit, že všechno bude zase fajn. Ale, co když nebude? Co když na tom vozíku zůstanu?“ zamumlala jsem tiše.

„Mezi námi to nic nezmění, jestli ti jde o tohle. Jsem šťastný, že jsi naživu, ať už chodíš, nebo ne. Navíc, sama si slyšela, co říkají doktoři. Ta možnost, že chodit nebudeš, je opravdu hodně malá,“ pousmál se a pohladil mě po tváři. Přitiskla jsem si ji blíž a zhluboka se nadechla.

„Já vím, jenže pořád je tady to co kdyby,“ poznamenala jsem ponuře. Paul mě chytil za bradu a jemně mi zvedl hlavu.

„Mandy, miluju tě tak i tak,“ ujistil mě a znovu políbil. Setřel mi zbloudilou slzičku a donutil, abych se usmála.

„Já tebe taky.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!