23.04.2011 [12:45], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 8×, zobrazeno 3023×

Místo, kde jsem se ocitla, se nepodobalo ničemu, co bych znala. A přesto mi bylo povědomé. Bylo celé prosluněné, něco jako louka. Vlastně výběh, zahlédla jsem kousek dřevěné ohrady. Foukal mírný větřík a vysoko v korunách stromů štěbetali ptáci.

Za mnou se ozvalo zařehtání a já se otočila.

„Tikkity!“ vykřikla jsem radostně a rozběhla se svému poníkovi vstříc. Nadšeně zařehtal a napodobil mě.

„Ahoj, kluku jeden. Kde ty ses tady vzal?“ rozesmála jsem se a počechrala ho v hřívě. Byla stejně hustá, jak jsem si pamatovala.

„To by spíš zajímalo mě. Kde se tady bereš, Mandy?“ Tentokrát se dotyčný ozval nalevo.

„Tati,“ zašeptala jsem se a dál na něj koukala. On překonal těch pár metrů mezi námi a vytáhl mě na nohy. Bleskově jsem ho chytila kolem krku a odmítala se pustit. Taky mi drtil kosti a do ucha šeptal moje jméno.

„Pojď, ukážu ti to tady,“ usmál se po chvíli a postavil mě na zem. Šťastně jsem se ho chytila za ruku a nechala se odvést k domku. Zajímavé, že jsem si ho předtím nevšimla.

„Vypadá to tady stejně, jako doma,“ pousmála jsem se a rozhlížela se po obýváku. Z kuchyně se linul mamčin hlas. Vařila a prozpěvovala si u toho. Tak jsem se přidala.

„Mandy?“ vykřikla a vykoukla ven z kuchyně. V momentě jsme se objímaly a brečely u toho jako želvy.

„Hele, kde to vlastně jsem?“ zeptala jsem se obou po vydatném obědě. Koukli na sebe a potom na mě.

„Mandy, muselo se stát něco zlého. Zemřela jsi,“ zamumlal tiše táta. Vytřeštila jsem na něj oči, do kterých se mi pomaloučku vkrádaly slzy. Jak zemřela? Nic jsem si nepamatovala.

„To přece nejde,“ rozplakala jsem se. Vmžiku stáli vedle mě a konejšivě mě objímali.

„Taky to nechápu. Tvůj čas ještě nepřišel,“ souhlasila se mnou mamka. Jenže co mi to bylo platné, pokud všechno fungovalo tak, jak mělo, kdo jednou zemře, těžko znovu obživne.

„Máš pravdu, Amando, ale u tebe se stala chyba, takže tě můžu vrátit zpátky, pokud budeš chtít.“ Ten hlas zněl všude kolem nás. Byl krásný, jako by někdo prostě zpíval.

„Děkuji, ti,“ zaznělo znovu.

,Další čtenář myšlenek?‘ napadlo mě. Jenže, jak další? A proč jsem si ze života téměř nic nepamatovala.

„Je to tak lepší, pro všechny, co tady jsou. Netuší, o co vlastně přišli, samozřejmě, některé věci lidem ponechávám,“ ozvalo se a já si povzdechla.

„Ptám se tě znovu, chceš se vrátit zpátky mezi živé? Abych ti trochu ulehčila rozhodování, vrátím ti tvé vzpomínky,“ zkusil na mě ten hlas naléhat a mě jako plně rozjetý vlak zasáhla moje minulost. Současnost, dokonce i možná budoucnost.

„Paul, já tam nechala Paula!“ vykřikla jsem a hrabala se na nohy.

„Rozhodni se rychle, ubývá ti čas,“ varoval mě ten hlas. Já se však dál probírala svou minulostí. Vzpomněla jsem si na všechno. Na Billyho, Jakea, smečku, Joea, Johna a taky na Dreamera, ale hlavní roli v tom všem hrál Paul.

„Ale jak to chceš udělat? Tady jsem už pár hodin,“ zeptala jsem se toho hlasu zoufale. Zvonivě se zasmála a ukázala na okno. Jako v televizi se před námi objevila příšerná scéna. Všude kolem bylo plno krve a zmatených lidí. Trochu dál jsem zahlédla Paula a málem vystartovala. Dokud se mi nenaskytl pohled na ležící postavu.

„Čas tam ubíhá trochu jinak, než tady. Zrovna se tě snaží zachránit, ale moc času už jim nezbývá. Rozhodni se rychle!“ zvolal ten hlas. Věděla jsem, jak se rozhodnu.

Otočila jsem se ke svým rodičům se slzami v očích.

„Já je tam nemůžu nechat,“ zakroutila jsem zničeně hlavou a vrhla se do jejich náruče.

„My to chápeme, Mandy. A neboj, až opravdu nadejde tvůj čas, zase se uvidíme,“ pokusila se mě mamka utěšit, ale už jsem ji vlastně pořádně ani necítila.

Něco se mnou škublo. Bolelo to, ale nemohla jsem proti tomu nic dělat. Za chvilku to se mnou škublo znovu a já už začala být opravdu naštvaná.

„Je zpátky!“ ozvalo se odněkud zdálky. Cítila jsem, že se něco děje. Kolem byla spousta hlasů a jiných zvuků. Slyšela jsem i pláč a křik. Někdo na někoho křičel, že ke mně teď nesmí. Pak znovu promluvil ten hlas, co jsem ho slyšela hned poprvé, a kolem mě se zavlnil vzduch. V hlavě mi rezonoval překrásný hlas, jenže jsem nedokázala rozluštit, co mi vlastně říkal. Upadala jsem do tmy, i když jsem nechtěla a snažila se bojovat. Nebylo mi to vůbec platné.

Po dlouhé chvíli se mi to povedlo, dokonce jsem pootevřela oči. Nade mnou se míhala jakási světla. Střídalo se to s bílým stropem. Dokud se v mém zorném poli neobjevila indiánská tvář. Byl to kluk. Nádherný kluk a brečel. Nechtěla jsem, aby brečel. Nelíbilo se mi to.

Mluvil na mě, ale neslyšela jsem ho, všechno to splývalo v příšerný šum. Hned na to ten kluk zmizel a objevila se nade mnou jiná tvář. Taky hezká, ale divně bledá, něco mi říkala, ale stejně, jako toho indiána, jsem ho vůbec neslyšela.

Zavřela jsem oči, a když je otevřela znovu, byla jsem v jiné místnosti. K šumu hlasů se přidalo pípání přístrojů. Jeden z nich pípal zběsileji, než ostatní, ale pomalu se uklidňoval. A na mě šel spánek, takový podivný, těžký a nedalo se mu bránit. Poslední, co jsem viděla, byla divná černá maska.

***

Carlisle se stále snažil oživit ji, ale podle toho, jak se na mě podíval, bylo pozdě. Množství krve kolem tomu nasvědčovalo. A moje srdce ji následovalo. Už jsem nebojoval proti rukám zdravotníků, co se mě snažily udržet pryč. Nevnímal jsem ani plačícího Billyho. Jen jsem zvažoval, jak nejrychleji za ní.

Někdo ze sanitky dotáhl defibrilátor. Úplně zbytečně. Moje šikovná holka byla mrtvá.

Nějaký zvuk mě vytrhl z letargie. Takové nesmělé pípnutí. A chvíli po něm se ozvalo další, a další. Ještě chvilku kolísalo, ale nakonec se její srdce znovu rozběhlo, spolu s mým.

„Je zpátky!“ okřikl nás všechny Carlisle a okamžitě odložil elektrody.

Tentokrát mě nedokázal zadržet nikdo, ani zdravotníci. Ale ustoupili mi z cesty hned, jak jim to Carlisle přikázal. V momentě jsem klečel u ní a držel ji za ruku. Přístroj, na který byla napojená, pípal pořád tak nějak opatrně, mě to však znělo to, jako rajská hudba.

„Mandy, už nikam nechoď, neopouštěj mě,“ mumlal jsem a hladil ji po tváři i po vlasech.

„Paule, pustíš mě k ní? Musíme ji zaintubovat a rychle odvézt do nemocnice, ještě nemáme vyhráno,“ požádal mě Carlisle jemně, ale naléhavě. Kývnul jsem, udělal pár kroků zpátky a pohled mi padl na Billyho. Byl zničený, ale také šťastný. A kolem něj stála celá smečka, s Johnem v čele.

„Jedeš s námi?“ otočil se ke mně jeden ze zdravotníků. Okamžitě jsem přikývl a znovu se podíval na ostatní.

„Jedeme hned za vámi,“ přikývl Sam a už velel všem ostatním. Hodil jsem mu klíčky od svého auta a vydal se za Mandy. Se všemi těmi hadičkami okolo vypadala zranitelně. A rána v břiše, přes veškerou snahu stále krvácela.

„Paule, teď se radši nedívej, musím zatavit to krvácení,“ poradil mi Carlisle. Poslechl jsem ho a odvrátil od něj zrak. Raději jsem pozoroval její obličej. Pořád byla krásná. A hlavně živá. Zatím.

Chtěl jsem dostat do rukou toho, co jí to udělal, ale krom ní to nikdo nevěděl, Billy si ho nestihl prohlédnout a v okolí ho taky nikdo nezahlédl.

„Komu jsi to otvírala, lásko?“ zeptal jsem se jí zoufale. Odpovědi jsem se však nedočkal. Bylo slyšet jen pípání monitoru.

„Prosím, řekni mi, že to přežije,“ žadonil jsem tichým hlasem a upřeně se na něj díval. On zkontroloval posledních pár hadiček, prohlédl její břicho a otočil se ke mně.

„Nemůžu ti nic takového slíbit. Ztratila hodně krve a do mozku se jí dost dlouho nedostal kyslík. Může se probudit a být naprosto normální, taky může mít nějaké poškození mozku nebo se nemusí probrat vůbec. Ale je to mladá a silná holka, a co je nejdůležitější, bojuje a nevzdává se,“ položil mi ruku na ramena. Kývnul jsem hlavou a vrátil se pohledem k obličeji své lásky.

„Nevzdávej to, Mandy, já vím, že na to máš. Nenechávej nás tady. Nebo tam za tebou půjdu a přitáhnu tě zpátky,“ šeptal jsem tiše a položil si hlavu vedle té její. Celou dobu zadržované slzy se volně rozběhly po mé tváři.

Cesta do nemocnice nikdy netrvala tak dlouho. Jakmile jsme tam dojeli, šlo to ráz na ráz. Zdravotníci vyložili nosítka a okamžitě se rozjeli dovnitř. S Carlisleem jsme běželi s nimi. Někde uprostřed chodby se Mandy zachvěly víčka a ona pootevřela oči. Okamžitě mě uvěznila v tekuté čokoládě a já od ní nemohl odtrhnout pohled.

„Vydrž to, lásko, jenom proboha vydrž,“ prosil jsem ji.

„Paule, na sál s námi nemůžeš. Zajdi do mojí kanceláře, je tam sprcha, ať ze sebe smyješ tu krev. Slibuju, že se všechno dozvíš, jako první,“ odstrčil mě Carlisle a zmizel ve velkých bílých lítačkách.

„Tak pojďte, pane, ukážu Vám, kudy se tam dostanete. A přinesu nějaké oblečení,“ chopila se mě jedna ze sestřiček a už mě vlekla k doktorovu kanclu.

„Paule?!“ Kousek před námi stálo srocení pijavic. Edward si v mé hlavě okamžitě přečetl, co se stalo a zničeně se zhroutil na židli. Kousek za nimi se objevila smečka.Leah držela jakési oblečení. Beze slova mi ho podala a vrátila se k Billymu. Jasperovi muselo dojít, co se stalo. Viděl mě od krve. Od spousty krve a všude okolo byli vlci spolu s Billym. Dosedl hned vedle Edwarda.

„Takže oblečení máte, tak si pojďte dát tu sprchu,“ ozvala se znovu ta sestřička. Poslechl jsem ji a slepě ji následoval.

Ve sprše padly poslední hranice a já se regulérně rozbrečel. A vůbec mi v tu chvíli nevadilo, že chlapi přece nebrečí. Stejně jsem tam ale dlouho nevydržel, smyl jsem ze sebe to nejhorší a spěchal zpátky k ostatním.

„Něco nového?“ vyhrkl jsem okamžitě, ale uvítalo mě sborové kroucení hlavou. Posadil jsem se vedle Billyho a schoval hlavu do dlaní. Na zádech mi přistála těžká chlapská ruka.

„Zvládne to, je to silná holka,“ pokusil se mě utěšit John. Zvedl jsem k němu pohled a uviděl slzy. Všem nám tekly slzy.

„Paule, jenom abys věděl, Jacob je na cestě. A Joe už to taky ví,“ ozvala se tiše Leah. Kývl jsem hlavou a pokusil se na ni usmát. Podle jejího výrazu to vypadalo na docela slušný škleb.

„Zatím to probíhá bez komplikací,“ zamumlal najednou Edward. Zírali jsme na něj jak z jara.

„Carlisle vzkazuje,“ dodal a poklepal si na spánky. Myšlenky. Bleskově jsem se otočil na Alici.

„Ráda bych, ale nic nevidím,“ pokrčila rameny. Vytřeštil jsem na ni oči. Každý z nás věděl, co u ní znamená nic nevidět.

„Ne, tohle ne. Nikdy jsem ji neviděla, její budoucnost je propojená s tebou,“ uklidnila mě rychle, „teda, zatím,“ dodala tiše. To mi došlo.

„Uklidni se, Paule, zatím to vypadá dobře. Carlisle a ostatní dělají, co je v jejich silách,“ houkl na mě Edward tiše. A mě něco napadlo. Koneckonců, čtenář myšlenek byl přece taky na pokraji smrti, když ho Carlisle kousnul.

„Paule, tohle není řešení. Přišli byste o možnost založit rodinu. A Mandy o koně,“ zamítl to okamžitě, ještě dřív, než jsem to stihla navrhnout.

„K čemu mi bude možnost rodiny, když to nepřežije? Říkáš, že zatím je to v pohodě. Jenže to zatím je klíčové. Dokázal bych se smířit s tím, že by z Mandy byla upírka. Radši tohle, než aby zemřela!“ křičel jsem, jak nejvíc to bylo možné, vzhledem k tématu.

„Paule, nech to jako poslední možnost. Dej jí šanci se z toho vylízat,“ položil mi Billy ruku na rameno.

„Pokud nebude jiná možnost, souhlasím s tebou,“ dodal ještě a s nadějí se podíval na dveře operačního sálu.

Po nějaké době z nich vyšla sestřička. Vmžiku jsem stál na nohou a šel jí naproti. Lehce se na mě usmála a kývla na jinou.

„Operace ještě není u konce, ale vypadá to nadějně. Ta holka bojuje jako lev,“ pousmála se a zamířila pryč.

„Jako vlk,“ opravil jsem ji tiše a znovu se posadil. Znovu se otevřely dveře, ale ty na druhé straně. V doprovodu Charlieho a dalšího policisty, toho, co mě pár hodin předtím pokutoval, dorazil Joe.

„Může mi někdo konečně říct, co se vlastně stalo?“ mrsknul po nás všech zlým pohledem. Jen jsem zakroutil hlavou a podíval se směrem, kde byla Mandy.

„Billy, víš něco ty?“ Charlie se projevil jako policajt každým coulem.

„Moc ne. Vím, že někdo klepal, zrovna jsme s Mandy uklidili věci po obědě a sedli si v obývaku. Když jsem na něj zavolal, neozval se, tak tam Mandy šla. Hádali se, něco kvůli Dreamerovi, prý na něj měl kupní smlouvu, ale asi falešnou. Říkala něco o tom, že nepodá oznámení, ale u Paula si nemůže být jistá. No a pak se ozval takový tichý zvuk, spíš syknutí. Chtěl jsem zjistit, co se stalo, jenže to už byl ten dotyčný pryč,“ řekl Billy a opatrně se na mě podíval.

„Hm, takže budeme muset počkat, až se Mandy probudí,“ zamumlal Charlie a něco si zapsal do notesu.

„Jak moc je to vážný?“ Tentokrát zněl Joe docela vyděšeně.

„Už je tam tři hodiny,“ zamumlal jsem. Joe přikývl a sedl si k nám. Pak Charliemu zazvonil mobil.

„Já se dneska fakt nezastavím,“ zamumlal šerif a otočil se k nám.

„Kousek od vás našli v lese tělo mrtvého kluka. Má v ruce pistoli s tlumičem a průstřel hlavy,“ oznámil nám. Hleděli jsme na něj všichni stejně vytřeštěně.

„Každopádně to vypadá, že na Mandy čekat nebudeme muset,“ dodal a odešel. Jared s Embrym se zvedli a šli s ním. Byla velká šance, že ho jeden z nich pozná.

O hodinu později byli zpátky.

„Caleb Reynolds,“ zavrčel Embry místo pozdravu a posadil se k nám. Oči se mi potáhly rudou mlhou a já chtěl zabíjet. Edward to musel poznat, protože mě spolu s Jasperem odtáhli ke Carlisleovi do kanceláře.

„Paule, uklidni se. Už je mrtvý, víc vám neublíží,“ hustil do mě Edward, když to, co uměl Jasper, nezabíralo. Pomalu jsem se uklidnil a kývnul hlavou.

„Chtěl jsem ho zabít sám,“ zavrčel jsem tiše a posadil se na zem. Jasper přikývl a sedl si ke mně. Edward ne, ten natočil hlavu směrem, kde jsem tušil sál.

„Mandy je tam trochu zlobila, ale už je to v pohodě,“ řekl mi opatrně. Bleskově jsem stál na nohou a byl odhodlaný jít tam za ní, klidně přes upíry, ale Edward mě zase zarazil.

„Počkej deset minut, pak budou hotovi,“ poznamenal povzbudivě.

Měl pravdu. Za deset minut vyšel z oněch bílých dveří Carlisle a s mírným úsměvem zamířil k nám.

„Zvládli jsme to, všechno dopadlo dobře. Všechno už teď zaleží jen na ní. Zrovna ji vezou na JIPku. Pokud mě omluvíte, musím ještě vyřídit papíry,“ řekl klidným hlasem a otočil se na Billyho.

„Můžu Vás poprosit o doprovod? Jste její nejbližší rodinný příslušník,“ požádal ho. Billy kývnul a vydal se za ním.

„Můžu za ní?“ zeptal jsem se dřív, než stihl odejít.

„Když chvilku počkáš, tak ano, ale jen na chvíli,“ svolil s úsměvem, „pojď s námi, musíš se převléct. V tomhle tě tam nepustím,“ dodal ještě a odešel. Obrátil jsem se k ostatním členům smečky.

„Jeďte domů. Kdyby něco, tak zavolám. A děkuju, za všechno,“ pousmál jsem se, poprvé za celý den.

„Carlisle, buďte ke mně upřímný. Jak to s ní vypadá?“ zazněl za dveřmi Billyho hlas. Zarazil jsem se a poslouchal.

„Já bych počkal, až Paul sebere odvahu a vejde dovnitř,“ uslyšel jsem Carlislea a povzdechl si. Upír. Vešel jsem dovnitř a opatrně zavřel. Carlisle se na mě lehce pousmál a sedl si na kraj stolu.

„Budu mluvit pravdu. Netuším, jak to bude dál. Břicho jsme jí dali do pořádku, ale větší starost mi dělá ta zástava, co měla v La Push. Netuším, nakolik byl její mozek okysličený, mohlo dojít k nějakému poškození. Teď je v umělém spánku, ale stále nemá vyhráno. Všechno závisí na dnešní noci, pokud ji přežije, to nejhorší bude za ní,“ řekl nám po pravdě.

„Děkuju Vám. Pojedu domů, počkám tam na Jaka. Paule, kdyby něco, okamžitě mi volej,“ požádal mi Billy, rozloučil se s námi a zamířil k ostatním.

„Paule, je tady ještě něco,“ upozornil mě Carlisle, když mi pomáhal do toho zeleného obleku. Málem jsem si vykroutil krk, jak jsem se na něj snažil podívat.

„Ta kulka škrtla o jeden obratel. Mícha poškozená není, ale pokud se tam vytvoří hematom, mohlo by se stát, že nebude chodit,“ vysvětlil mi opatrně. Ramena mi poklesla a do očí se mi znovu draly slzy.

„Jestli se to stane, zabije jí to. Mandy bez koní nedokáže žít,“ zamumlal jsem tiše.

„To víme všichni. Samozřejmě, tohle je ta nejhorší varianta. Je spousta případů, kdy se pacientům po zmizení toho otoku vrátila plná hybnost,“ zkusil mě uklidnit.

„Pokud by pak existovala šance, že se vrátí do sedla, dostane se z toho. Znám svou slečnu,“ pousmál jsem se lehce a následoval doktora k Mandy.

„Vypadá ta strašně malá, v té velké posteli,“ zamumlal jsem a přišel trochu blíž. Carlisle nás nechal o samotě.

Vzal jsem židli, co stála v rohu pokoje a přisunul ji blíž k posteli. Vypadala stejně, jako vždy, když spala. Tak klidná a uvolněná, jako by se vlastně nic nestalo.

Pohladil jsem ji po tváři a na čelo přitiskl rty. Jako blesk mě do očí uhodil obrázek, jak se na chvilku probrala, když jsme ji vezli tou chodbou. Měla zmatený pohled, ale pořád to byla ona, moje Mandy, ne někdo, kdo má něco s mozkem. A věděl jsem, o čem mluvím, pár takových lidí jsem znal. A přestal kvůli nim jezdit na motorce.

„Lásko, prosím tě, vrať se mi. Nesmíš mi nikam odejít, co bych bez tebe dělal. A nejen já, co Billy, Jake? Vrací se kvůli tobě, má příšerný strach. Všichni ho máme, víš,“ mluvil jsem na ni bez ustání. Někteří lidé tvrdí, že člověk v kómatu vnímá, co se kolem něj děje. Mandy sice v žádném takovém stavu nebyla, ale přesto jsem pevně doufal, že mě slyší.

„Carlisle říkal, že pokud přežiješ dnešní noc, máš vyhráno. Hele, všimla sis, jak mu říkám jménem? Pokud tě zachrání, slibuju, že Tesáka si nechám pro sebe,“ uchechtl jsem se mírně a znovu ji pohladil. To už na dveře Carlisle jemně ťuknul.

„Prý u tebe nemůžu být celou noc, ale nemysli si, od toho skla se ani nehnu. Lásko, tenhle závod vyhrát musíš. Já vím, že se nikdy nesnažíš vítězit, že to všechno děláš jen pro radost a dobrý pocit, ale tohle prostě zvítězit musíš, jasný? A víš, co jsem ti řekl, jestli to vzdáš, já si tam pro tebe dojdu. I kdybych se měl zabít,“ pohrozil jsem ji nakonec, na čelo vtiskl další polibek a odešel z pokoje.

***

Zdálo se mi, že od té doby, co mi někdo na obličej položil tu černou masku, uplynula strašná spousta času. Celou tu dobu mě trápily strašné sny. I když vlastně, ze začátku tak zlé nebyly. Zdálo se mi o rodině, byli poměrně mladí a té malé mohlo být tak pět. Strašně škemrala, aby mohla na poníky. Její rodiče jí říkali Mandy.

Měla hezký život, rodiče jí splnili každé přání, a přitom se jim povedlo nerozmazlit ji, možná jim s tím docela pomohl ten chlápek, co ji trénoval na koních, tuším, že se jmenoval Joe. Ano, láska k poníkům jí zůstala a ona začala jezdit. Toužila jsem být jako ona. Viděla jsem toho roztomilého poníka, co dostala, dokonce jsem z něj měla stejnou radost, jako ona. Sdílela jsem její smutek, protože ji Tikkity záhy opustil. Hned na to jsem uviděla toho černého. Byl vychrtlý, ale hlavně vyděšený a bál se. Ten Joe jí ho dal na starost.

Přestala jsem počítat všechny pády a modřiny, jakmile se změnil její přístup. Z těch dvou se stali nejlepší přátelé. Na život a na smrt. Mandy se k hřebci chovala jako k nejlepšímu příteli a Shadow jí to oplácel tím, že bezpečně převezl přes všechny překážky a ještě zvítězil.

Chvilku na to přišel první škaredý zvrat. Mandyini rodiče měli autonehodu. Trpěla jejich ztrátou a pomalu to chtěla vzdát. A já s ní. Jenže mě zase něco koplo. Jako tenkrát, když jsem se vrátila… odkud jsem se vlastně vrátila? Co se to se mnou stalo? A proč se mi zdá o nějaké Mandy? Pálilo mě mnoho otázek, ale na žádnou jsem neměla odpověď.

„Brzy je dostaneš,“ ozval se mi v hlavě zvonkový hlas a přišel další příval snů. Začaly kousek za těmi minulými. Viděla jsem, jak se jí Joe snaží pomoct. Nechal jí bydlet nad stájí, každý den honil do práce a do ježdění. Jen aby ji nenapadaly smutné myšlenky. Ale stejně se mu to nepovedlo. A smutek se té holce usídlil v očích. Hlavně, když musela opustit Joea, Shadowa a všechny známé a odstěhovat se kamsi do malého zapadákova na druhé straně Států. Nebyla plnoletá a jedinou rodinu měla tam.

Ukázalo se, že zas tak velký zapadákov to není, měli tam malou sportovní stáj a nám oběma se La Push strašně líbilo. Vlastně ani nevím, jak jsem věděla, že to jmenuje právě La Push. Další nezodpovězená otázka.

Taky se ukázalo, že krom trenéra a té holky, co se věnovala drezuře, nikdo nevěděl, jak vypadala dvojnásobná mistryně USA v parkurovém skákaní. Myslela si, že je to fajn, že ji nebudou brát mezi sebe jen kvůli tomu. Jak se ukázalo, věděl to ještě jeden kluk, se kterým všichni chodili do školy. Ten kluk byl nádherný. Delší blond vlasy, spíš jako med, pichlavé zlaté oči, nekecám, vážně zlaté, a když se pak na Mandy na té pláži usmál, kolena tála nám oběma. Mezitím si Mandy přivezla Shadowa, Joe měl totiž nehodu a hřebec k sobě nechtěl nikoho pustit. Ale dopadlo to všechno dobře.

Pak přišel na scénu další kluk. Jestli jsem si o tom prvním myslela, že je nádherný, nevím, jak bych popsala tohohle. Blonďák se klidně mohl jít zahrabat. A já ho poznala. Byl to ten, kterého jsem viděla u těch světel. Nechtěla jsem další sny, chtěla jsem se probudit. Zjistit, co se stalo, proč se mi ty sny zdály, a kdo vlastně jsem.

Nebylo mi přáno, sny pokračovaly. Mandy toho kluka nemohla snést, ublížil Dreamerovi, koník, co ho jezdila v La Push, a ona ho za to nesnášela. Nebo si to alespoň přála. První pochybnosti jí začaly hlodat tehdy, když si zlomila nos. Už věděla, že se její bratranec mění v obrovskou chlupatou potvoru a že ten blonďatý krasavec a celá jeho rodina pije krev doslova, zpočátku se jich strašně bála, všech, ale tak nějak se s tím srovnala a bylo to v pohodě. Mé sny začaly nabývat na nereálnosti.

Pak přišly první závody v Dreamerově sedle a Mandy se s tím druhým klukem, co se v toho chlupáče mimochodem měnil taky, dala dohromady. Ohromně jim to spolu slušelo. Po cestě zpátky přišla ta věc s otiskem. Nijak jsem se v tom neztrácela, chápala jsem to, možná až moc dobře. Přesto mě překvapilo, když se Mandy na Silvestra přidala k chlupáčům. Byla nádherná, jako vlčice.

Chvíli na to přišel další zlom. Ten kluk se s ní rozešel. Někdo mu přiotrávil koně a vina padla na její hlavu. Nenáviděla jsem ho. Nenáviděla jsem je všechny. Mandy by toho nikdy nebyla schopna.

A tak se vrátila za Joeem a spolu vymysleli plán na pomstu. Zahrnovalo to Paulův příjezd za ní, naprostou ignoraci jeho osoby, Shadowa, který se k Joeovi vrátil ještě před těmi závody, co na nich Mandy s tím klukem začali spolu, a vítězství na mistrovství. Krom té ignorace se jim to povedlo na jedničku. A překonali i strašák, co se jmenoval Caleb. Nechápala jsem, proč si pamatuju jeho jméno, a ne toho kluka. Chtěla jsem ho znát, on Mandy opravdu miloval. A sám sebe nenáviděl za to, co jí provedl. Navíc, zabil tu bílou vlčici. Nevěděla jsem jak, ale zabil ji.

Po pár dnech se to zase trochu pokazilo, jakoby snad měla Mandy v osudu napsanou neustálou smůlu. Sotva byla chvilku konečně šťastná, něco se vždycky stalo.

Ten blonďák ze začátku a jeho rodina měli problém s několika tvory, jako byli oni, teda ne úplně, tihle pili krev lidem a zabíjeli je tak, ta rodina se živila zvířaty.

No a vlci se jim rozhodli pomoct. Jenže si nevšimli jedné malé upírky, mysleli si, že už je po všem. A Madyiin kluk se jí dostal do rukou. Doslova. Když se to Mandy dozvěděla, už byla na cestě do La Push. Chtěla ho překvapit, vrátit se dřív, než bylo domluveno a už tam zůstat. Nakonec ho překvapila taky, jen trochu jinak. A zůstala.

„Myslím, že je pravá chvíle na zodpovězení tvých otázek, Mandy,“ ozval se zase ten zvonivý hlas a mě se snad zastavilo srdce. Mandy?

„Ano, tohle, to byl tvůj život, Amando Black,“ promluvil. Vjelo to do mě jako náklaďák, celá moje paměť. Vážně jsem to byla já. A ten kluk, ten se jmenoval Paul. Ten blonďatý upír byl zase Jasper. A Caleb…

„On mě zastřelil?!“ vyjekla jsem a podívala se na své břicho. Nepodařilo se mi to, byla jsem v nemocnici a na mém břiše spočívala čísi ruka. Patřila k podlouhlým černým vlasům, které jsem znala až moc dobře.

„Ano, zastřelil tě, jenže tvůj čas ještě přijít neměl, tak jsem se rozhodla dát ti možnost návratu. Tys ji přijala,“ vysvětlil mi ten hlas.

„Jenže, proč jsem si nic nepamatovala?“ zeptala jsem se jí tiše, abych nevzbudila spícího vlka. Pousmála jsem se nad přezdívkou, kterou jsem sama užívala už delší dobu.

„Každému člověku, který se dostane ke mně, vymažu část vzpomínek, je to tak pro ně lepší. Jakmile se znovu setká s někým, koho měl rád, tu část mu vrátím, aby si na něj vzpomněl. Tobě jsem je musela znovu vrátit. Ještě jich pár zbývá, ale to už zvládneš beze mě.“ Zaslechla jsem, že ten, kdo na mě mluvil, se usmíval. Chtěla jsem se ho ještě na něco zeptat, jenže byla okolo mě znovu tma.

Někdo zaklepal na dveře a já šla otevřít s baseballovou pálkou v ruce. Byl to Caleb a podával mi jakýsi cár papíru, místo pozdravu. Zběžně jsem si prohlédla týden starou kupní smlouvu na Dreamera, ale byl na ní špatný podpis. Nebyl můj. Vysvětlila jsem mu tu drobnost a poslala ho pryč. Já možná neměla na to, abych mu ublížila, ale Paul ano. A ten se mohl vrátit každou chvíli. Té zbraně jsem si znovu nevšimla, až když mě střelil. Šeptal, že se zase brzo potkáme a utekl. To už jsem měla na rukou krev a pomalu se otáčela k Billymu. Pohled v očích mu zamrzl a sledoval, jak moje tělo padá na podlahu, ostatně, já to sledovala taky, stála jsem opodál a na rukou měla stále svou krev.

Billy se vzpamatoval rychle a snažil se mi pomoct, jenže z vozíku toho moc zvládnout nemohl, přivezl ovšem ručníky a snažil se tisknout je na tu ránu. A hned volal sanitku i Sama. Chvilku na to přiběhl Paul. Vypadal tak strašně vyděšeně, jak klečel v té kaluži mojí krve a silně tiskl další ručník na moje břicho.

Pravidelně mi kontroloval puls, jenže jsem pak přestala dýchat.

„Ne, tohle ti nedovolím!“ vyhrkl a začal s dýcháním z úst do úst. Podle toho, jak se tvářil, to moc nepomáhalo.

„Mandy! Tohle mi nesmíš udělat! Přece nás tady nenecháš!“ okřikl mě a znovu to zkoušel.

Zaslechla jsem zvenčí sanitku a za chvilku vběhl dovnitř Carlisle s dalšími zdravotníky.

Paula odtáhli pryč a Carlisle se sklonil k mému tělu. Rychle prohlédl to břicho a změřil mi puls.

„Paule, jak dlouho už nedýchá?“ křikl na mého vlka. Ten se na něj díval, ale neslyšel ho. Za to já slyšela, jak začíná vrčet. Něco se mu nelíbilo.

Carlisle k němu zvedl hlavu a on vrčet přestal. Do očí se mu vkradl smutek a přestal bojovat. Koukla jsem na Billyho, celou dobu byl u toho a vůbec o něm nebylo vědět. Sledoval scénu před sebou, střídavě se zíráním na svoje ruce od krve. Po tváři mu stékaly slzy a začínal se chvět. To už ale doběhli i ostatní ze smečky, s Johnem navrch.

Zdravotníci donesli defibrilátor a Carlisle se činil. Tak tohle bylo to kopání? No počkej, doktore!

„Je zpátky!“ křikl na jednou a odložil elektrody. Paul se probral a chtěl za mnou. Málem ty kluky zabil, nechtěli ho pustit, Carlisle to ovšem dovolil.

„Mandy, už nikam nechoď, neopouštěj mě,“ mumlal tiše. Cítila jsem, jak mě hladil po vlasech a tak strašně moc mu to chtěla oplatit. Když jsem však k němu došla, čísi ruka mě zastavila.

„Ještě ne, dočkáš se,“ ozval se znovu ten zvonivý hlas. Podívala jsem se vedle sebe, ale z osoby nebylo nic vidět.

„Nemám tvář, jsem stvořena z mlhy myšlenek, jen proto dokážu existovat,“ odpověděla na můj nechápavý pohled. Přikývla jsem, ale nedalo mi to spát. Co byla zač?

„Jsem vše, v co lidé věří,“ zachichotala se tiše. No páni. Radši jsem se otočila zpátky k Paulovi, dřív, než by se stihla znovu rozesmát.

Zrovna mě nakládali do sanitky, tak jsem se vydala za nimi. Stejně jako Paul jsem se nedokázala dívat, jak se mi Carlisle hrabe v břiše, radši jsem pečlivě studovala tvář vlka.

„Komu jsi to otvírala, lásko?“ ptal se mě zoufale. Tak strašně moc jsem mu chtěla odpovědět. Křičela jsem, řvala na něj, že to byl Caleb, ale vůbec nic se nedělo.

„Prosím, řekni mi, že to přežije.“ Díval se na Carlislea s prosbou v očích. On zkontroloval posledních pár hadiček, prohlédl moje břicho a otočil se k němu.

„Nemůžu ti nic takového slíbit. Ztratila hodně krve a do mozku se jí dost dlouho nedostal kyslík. Může se probudit a být naprosto normální, taky může mít nějaké poškození mozku nebo se nemusí probrat vůbec. Ale je to mladá a silná holka, a co je nejdůležitější, bojuje a nevzdává se,“ položil mu ruku na ramena. Paul jen kývl hlavou a položil si hlavu vedle té mojí.

„Nevzdávej to, Mandy, já vím, že na to máš. Nenechávej nás tady. Nebo tam za tebou půjdu a přitáhnu tě zpátky,“ šeptal. Pak začal tiše plakat.

Na té chodbě jsem byla s nimi taky, viděla jsem, jak se mému tělu otevřely oči. Prosil mě, abych to vydržela.

Mrkla jsem, ale byla jsem někde úplně jinde. Vzadu za mnou pípalo pár monitorů a kousek od hlavy se ozývalo neúnavné kapání. Zvedla jsem oči, abych se podívala, co to je, ale chvilku mi trvalo, než se mi povedlo zaostřit, navíc, musela jsem pohnout hlavou a to bylo tak strašně těžké. Ale povedlo se mi to. Kapačka. A vedla do mojí ruky. Radši jsem se nepídila po tom, co mi vlastně do ruky kapalo. Nejspíš výživa a léky proti bolesti.

Místo toho jsem se zabývala tíhou na mém břiše, ležela přes něj snědá ruka. A hlava s podlouhlými vlasy ležela na posteli. Paul.

Lehce jsem se usmála a zkusila zvednout volnou ruku, ale šlo to ještě hůř, než pohnout hlavou. Nevzdávala jsem se a konečně ho mohla pohladit po vlasech.

Škubnul sebou a zmateně se kolem sebe podíval. Teprve pak kouknul na mě.

„Ahoj,“ zachraptěla jsem a pokusila se usmát.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!