24.11.2010 [10:45], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 8×, zobrazeno 3292×

Probudila jsem se, jenom Jacob otevřel dveře. Vešel dovnitř a sedl si na hranu postele.

„Tak co, zdálo se ti něco hezkého? Znáš to, co se ti zdá první noc v novém domově, to se vždycky vyplní,“ mrknul na mě. Zalovila jsem v paměti.

„Jo, zdálo. Porazila jsem Cullena,“ zachraptěla jsem a protáhla se. Jacob se rozesmál.

„Teď už jenom, aby to byla pravda,“ poznamenal a nechal mě v soukromí s poznámkou, že snídaně je na stole a za půl hodinky vyrážíme do školy. Netěšila jsem se. Byla jsem ta nová a ještě ke všemu chodil na tu školu i Jasper. Takže kluci hodně rychle zjistí, že jsem jim neřekla úplnou pravdu. Ach jo. Navíc, i teď jsem Jacobovi lhala. Nezdálo se mi o závodech. Od té doby, co jsem musela identifikovat těla mámy a táty se mi zdá jen o tom.

Radši jsem nad tím přestala přemýšlet a zahrabala se do skříně ve snaze najít černé džíny a košili s krátkým rukávem. Před zrcadlem jsem si pořádně rozčesala kratší černé vlasy a došla do kuchyně. Billy i Jacob už byli u stolu a jedli. No, Jacob nejedl, ten to do sebe házel, jak do bezedný jámy.

„Nech mi taky něco,“ houkla jsem na něj a vyškubla mu z ruky toast s džemem. Jacob vykulil oči a bezmocně otvíral pusu. Ublíženě se na mě podíval a ukázal prstem na toast.

„Má pravdu,“ uzemnil ho se smíchem Billy. Jacob se na něj podíval uraženě. Ruka mu bleskově vystřelila a ukořistila další toast. Chránil ho jak oko v hlavě.

„No neboj, ten ti nevezmu,“ rozesmála jsem se a zakousla se do toho svého. Rychle jsem ho snědla a vběhla do koupelny dřív, než to stihl Jake, a vyčistila si zuby. Otevřela jsem dveře, zrovna když Jacob zvedal ruku, aby na mě zabušil. Pousmála jsem se a pustila ho dovnitř.

„Už jsem ti zařídil knížky i rozvrh, batoh máš u dveří a zbytek ti dají ve škole v kanceláři, Jacobe, prosím tě, doveď ji tam,“ poznamenal Billy a mávl nám od dveří. Nastoupila jsem do auta a nervózně se na Jaka podívala.

„Neboj, bude to v pohodě,“ pousmál se a nastartoval. Po cestě se k nám připojila ještě dvě další auta. Jake vystrčil z okýnka ruku a mávl jim. Otočila jsem se a sledovala, jak všichni odpověděli. Tak jsem ho napodobila.

„Já ti říkal, že mezi nás zapadneš,“ poznamenal Jake, když mi všichni zuřivě odpověděli. Usmála jsem se a otočila se zpátky dopředu. Před námi se tyčila budova školy. Parkoviště se pomalu zaplňovalo, ale i tak se našly tři místa vedle sebe.

„Tady většinou parkujou Cullenovic,“ usmál se Jake ďábelsky a vystoupil. To znamenalo, že tady ještě nejsou. Taky dobře.

„Lidi, jdete s náma? Musím Mandy ukázat kancl, aby si mohla vzít učebnice a rozvrh,“ houkl Jake na ostatní. Všichni horlivě přikyvovali. Usmála jsem se a zamířili jsme k budově vlevo.

„Dobrý, paní Fostrová. Tak vám vedu Mandy,“ nakoukl Jake do dveří školní kanceláře. Pak mě postrčil dovnitř a zavřel.

„Posaď se, zlatíčko,“ usmála se na mě paní Fostrová a ukázala na prázdnou židli. Poslechla jsem.

„No, tady máš rozvrh, hodiny máš vždy s Jakem, nebo s někým z té jeho party. A učebnice ti dá každý učitel sám, tenhle papírek mi pak doneseš s podpisy všech učitelů. Doufám, že se ti tady bude líbit,“ vychrlila to na mě na jeden nádech a podala mi dva listy. Ještě jsem jí musela něco podepsat a propustila mě. Vyšla jsem ven a málem vrazila do Leah.

„Čekám tady na tebe, Jake má momentálně řeč s Cullenem, ohledně Dreamera, chtějí ho koupit,“ prozradila mi a ukázala na hlouček uprostřed parkoviště. Nervózně jsem se na Leah podívala. Stiskla mi povzbudivě rameno a zamířila k nim.

„Já ti říkám, že Dreamer není na prodej!“ zavrčel na něj Jake. Počkat, on vrčí?

„Jo? Vždyť ho ani nedokážete ujezdit, amatéři.“ Jasper se zatvářil stejně pohrdlivě, jako když mě uviděl poprvé při našem prvním souboji.

„Máme novýho člena, jezdí ho moje sestřenka,“ odsekl mu Jake a začal se podivně třást. Ehm, tohle nevypadalo dobře. Leah zaklela a rozběhla se k němu.

„Jaku, klid,“ postavila se před něj a dívala se mu do očí. Jake se pomalu uklidnil.

„Nezahrávej si, štěně. Vsadím se, že ta tvoje sestřenka ani neví, kde má ta potvora hlavu a kde zadek,“ zatvářil se Jasper výhružně.

„Taky tě ráda vidím,“ založila jsem si ruce na prsou a počkala, až se ke mně otočí. Mě si klidně urážet může, ale na koně mi opravdu sahat nebude.

Jasper se zarazil a pomalu se otočil za mým hlasem.

„To snad ne,“ zaklel a vrhl na mě zlý pohled. Nevím, co čekal, že se stane.

„Co dělá slavná Amanda Black v tomhle zapadákově?“ zeptal se mě naštvaně. Usmála jsem se.

„Slyšel jsi. Mám tady rodinu a jezdím Dreamera,“ odpověděla jsem mu a znovu se usmála. Zato on se mračil čím dál tím víc.

„Bez Shadowa mě znovu neporazíš. Tak herka nemá proti mýmu hřebci šanci,“ zavrčel na mě výhružně a zamířil pryč. Herdek, to tady všichni umí vrčet?

„Uvidíme,“ řekla jsem potichu a úsměv mi pohasl. Pomalu jsem se otočila ke klukům. Hleděli na mě poněkud vykuleně. Jako první se probudil Embry.

„Ta Amanda Black?“ zeptal se úžasle a když jsem kývla, vyskočil nadšeně do vzduchu. To probralo i ostatní. Vrhli se na mě jak vosy na bonbon. Jen Jake zůstal stranou. Pomalu jsem k němu došla.

„Měla jsem ti to říct, promiň,“ broukla jsem kajícně a podívala se mu do očí.

„Tos teda měla,“ odfrkl si, ale pak se usmál. A objal mě.

„Nemůžu uvěřit tomu, že moje sestřenice je dvojnásobná mistryně USA v parkurovém skákání,“ zamumlal si pod nosem, když jsme seděli na první hodině. Měli jsme ji společnou všichni.

„Hele, a máš nějaký fotky?“ otočil se k nám Quil. Kývla jsem na souhlas. Potom si nás všiml učitel.

„Slečna Blacková si nejspíš myslí, že všechno umí a může vyrušovat své spolužáky. Tak se pojďte předvést k tabuli,“ osopil se na mě a ukázal na místo před tabulí. Mrkla jsem na napsaný příklad. Škola šla vždy na úkor koní, takže jsem nikdy nepatřila mezi ty nejlepší, ale tuhle látku jsme v Connecticutu už brali. Chvilku jsem se zamyslela a pak napsala výsledek.

„Máte podivný způsob výpočtu, nicméně, výsledek je správně. Vy už jste to brala, nemýlím se?“ zeptal se mě úsečně. Když jsem kývla, poslal mě zpátky sednout.

„To bylo o chlup,“ zašeptala jsem při dopadu na židli. Na lavici jsem měla malý papírek. Ty jo, dopis jsem dostala naposledy hodně dávno. Při přečtení jsem se musela usmát.

„Jo, i video,“ sykla jsem směrem ke Quilovi. Naštěstí, hodina už končila. Přesunuli jsme se do další učebny, ještě pořád všichni spolu. Shlukli se kolem mě a tahali podrobnosti. Musela jsem jim slíbit, že do stáje vezmu notebook a ukážu jim fotky i videa. Pak přišel učitel a já měla chvilku klid. Jen chvilku.

„Proč si mi to neřekla?“ naklonil se ke mně Jake. Vytrhla jsem ze sešitu papír a napsala mu odpověď.

„Prosím tě, viděla si kluky, jak to nadšeně vzali. Neděj z nich něco, co nejsou.“ Zněla jeho odpověď.

„Ale já se bála toho, že mě mezi sebe vezmete jenom proto, že jsem měla víc štěstí, než ostatní. A ne kvůli mně samotný, chápeš?“ šeptla jsem mu. Teprve potom chápavě zakýval hlavou. A já mohla znovu předstírat, že dávám pozor. Stejně mi to bylo houby platný, stejné štěstí, jako v trigonimetrii jsem neměla, v literatuře byli o dost dál.

Znovu jsme se všichni sešli až při polední pauze v jídelně. Zabrali jsme si jeden velký stůl. U podobného už seděli Cullenovi. Bylo mi divné, že nejí. Jen se v jídle porýpali a pak ho vyhodili do koše.

„Oni všichni drží nějakou dietu?“ zeptala jsem se Quila. Vyprskl smíchy a rychle polkl sousto.

„Jo, krvavou,“ zazubil se na mě. Tak tohle jsem nechápala. To jako že jedí jen syrové maso, nebo co. V tom Quil sykl a loupl zlým pohledem po Jakovi. Ten se taky netvářil zrovna přívětivě. Nechápala jsem to.

Po obědě nás mě čekala ještě jedna hodina. Měla jsem ji společně s Quilem a s jedním Cullenem. Divně zrzavý vlasy, umučenej pohled střídavě s rozzuřeným. Pokud se ovšem nedíval na hnědovlásku po svém boku. Tušila jsem, že se jmenuje Edward. Ten kluk, ne ta holka. Tu jsem vůbec neznala.

„Edward a Bella,“ syknul ke mně Quil, když zjistil, kam se dívám.

„Hm, pamatuju si ho ze závodů, vlastně, vždycky tam byla celá jejich rodina. Doktor mi jednou ošetřoval zlomené prsty na ruce. Doporučil mi, abych další závody pro ten den vzdala,“ šeptla jsem mu zpátky. Tázavě se na mě podíval.

„Na Shadowa byl vždycky spoleh,“ pousmála jsem se.

„Zuřil Cullen moc?“ zeptal se mě vědoucně. Jen jsem kývla, nebylo potřeba víc. Zrzek se k tmavovlásce naklonil a něco jí pošeptal. Ta se zatvářila úžasle a pak se otočila směrem k nám. Usmála jsem se a mávla jí.

„Hele, nepřijde ti divné, že mají všichni úplně stejně zlaté oči? Teda, na to že jsou adoptovaní,“ naklonila jsem se ke Quilovi. Ten ztuhnul. Edward vepředu taky.

„Jseš všímavá“ vysekl mi po chvilce ticha, přerušovaném jen drmolením profesora biologie a pletivech rostlin, poklonu.

„Nejspíš nosí čočky,“ odůvodnil mi to a usmál se. Až do konce hodiny jsme spolu víc nepromluvili. Když zazvonilo, omluvila jsem se Quilovi a odskočila si na záchod. Potkala jsem tam tu Bellu.

„Ahoj,“ usmála jsem se na ni a zapadla do volné kabinky.

„Ty jseš fakt ta, co několikrát porazila Jaspera?“ zeptala se mě později u umyvadla.

„Tohle on tvrdí? Několikrát?“ zakroutila jsem nevěřícně hlavou. A opustila místnost.

„Jaku, dlouho to nevydrží. Mandy je hodně všímavá, brzo to praskne a nebude to dobrý.“ Quilův hlas zněl dost varovně.

„Já vím, myslíš si, že mě baví pořád se doma přetvařovat? Jenže znáš nařízení alfy a rady. A Billy je taky proti tomu, abych jí to řekl,“ odpověděl mu Jake zoufale.

„Takže je to pravda, vážně seš tady,“ ozval se za mnou známý hlas.

„Jo, ahoj, Rose,“ otočila jsem se k ní. Vůbec se nezměnila. A měla stejný oči, jako Jasper. Tohle fakt bylo divný.

„To je fajn, brácha opravdu potřebuje srazit hřebínek. Poslední dobou je až moc namachrovaný. Víš, on není takový, jako ho znáš ze závodů. Normálně je fajn, jen strašně nerad prohrává,“ pousmála se a pak s mávnutím odešla. Hleděla jsem na ni mírně konsternovaně a došla mezitím ke klukům.

„Tak co, jedem domů?“ pousmál se na mě Jacob a ukázal na auto. Lehce jsem kývla a sledovala Rosalii nastupující do auta.

„Hej, co se děje?“ houkl na mě Jake a zamával mi rukou před očima.

„No, nevím, možná se mi to zdálo, ale Rose se mě asi snaží dát dohromady s Jasperem. Právě se mě snažila přesvědčit, že není takový parchant,“ odpověděla jsem mu a se zakroucením hlavy nasedla do auta.

„Nezačínej si s ním nic. On není to, za co se vydává,“ varoval mě Jake a nastartoval.

„Má to něco společného s tou ranní hádkou? Jak jste na sebe doslova vrčeli a ty ses pak tak nějak divně třásl? Nebo s tím, že mají všichni Culleni zlaté oči?“ začala jsem se vyptávat.

„Vážně si všímáš. Hele, rád bych ti to řekl, ale nesmím, prostě to nejde,“ odpověděl mi po chvilce.

„Mimochodem, proč se ve škole tak přetvařuješ. Snažíš se na všechny usmívat, ale oči máš pořád smutné,“ pokračoval ve vyptávání on. Rychle jsem se podívala z bočního okýnka a snažila potlačit slzy.

„Nestojím o ničí lítost. Nechci být ta chudinka, které umřeli rodiče,“ odsekla jsem mu. Tím veškerý hovor v autě skončil. Ticho vydrželo až domů. Jacob vystoupil první, dohnala jsem ho až u dveří a chytila ho za ruku.

„Promiň, nechtěla jsem na tebe být hnusná,“ omluvila jsem se mu. Jen se usmál a objal mě.

„Já vím, že ne.“

Vpadli jsme do domu, jako velká voda.

„Mary? Co ty tady?“ vykulila jsem oči na svou bývalou kolegyni. Jakmile ke mně zvedla oči, smích mě přešel.

„Mandy, Joe měl nehodu,“ rozvzlykala se a skočila mi kolem krku. Svezla jsem se na kolena. Ne, další už ne.

„Mary, co se stalo?“ zaječela jsem na ní a ona se probrala.

„Jel se Shadowem na závody a z boku to do auta narazil nějaký opilec. Joe je v nemocnici v umělém spánku a Shadow je škaredě dobitý. Jenže k sobě nikoho nepustí. Joeova žena ho chce nechat utratit,“ vysvětlila mi, mezi vzlyky, co se stalo. Žijou. Oba.

„Máš tady auto?“ vyhrkla jsem na ni, a když kývla, vpadla jsem do svého pokoje, vysypala z batohu učebnice a hodila do něj nějaký oblečení.

„Mandy, nezapomeň se vrátit,“ chytil mě Billy za ruku, když jsem probíhala kolem něj. Usmála jsem se.

„Neboj, nezapomenu.“ A pak jsme s Mary jely do Connecticutu. Ještě jse si od Jacoba stihla vzít telefonní číslo na Johna, jenže to pořád nebral.

Po několika hodinách cesty jsem Mary od volantu doslova vykopala. Už se jí zavíraly oči a cesta byla ještě dlouhá. Kolem devíti večer mi John konečně vzal telefon.

„Dobrý večer, trenére, tady Mandy,“ ohlásila jsem se, sotva to vzal.

„To jsi ty? Hele, co je s tebou, Jacob se mi to snažil vysvětlit, ale zněl nějak zmateně, pochopil jsem z toho jen to, že se vracíš do Connecticutu.“ V tom telefonu zněl mírně naštvaně.

„No, vracím i ne. Joe, můj bývalý trenér měl nehodu, když jel se Shadowem na závody. To je ten hřebec, co jsem s ním závodila. Oba jsou naživu, ale Joe je v nemocnici a Shadow na tom taky není dobře. A nikoho k sobě nepustí. Jsem jeho poslední šance, jinak ho Joeova přítelkyně nechá utratit,“ vysvětlila jsem mu to pomalu.

„Aha, chápu, ale proč mi voláš?“ zeptal se okamžitě.

„No, potřebuju pomoc. Máte ve stáji volný box?“ vysoukala jsem ze sebe opatrně. Rozesmál se nad mou váhavostí.

„Jo, mám, pro něj kdykoli. A prosím tě, tykej mi,“ ujistil mě a rozloučili jsme se.

Třetí den kolem oběda parkovala Mary před stájí. Vystřelila jsem z auta a rozběhla se rovnou ke stáji, ze které se ozýval ten příšerný rachot. Známé tváře se po mě otáčely a někteří mě i zdravili. U vchodu jsem potkala Danielu, přítelkyni Joea.

„Mandy, tak strašně ráda tě vidím. Snad mu pomůžeš. Nechci ho nechat utratit, ale nepustí k sobě ani veterináře, takže asi nebudu mít jinou možnost,“ vydechla úlevně, když mě uviděla. Nervózně jsem se na ni usmála a vešla do stáje.

„Ty potvoro jedna! Stůj sakra!“ Řev se nesl z posledního boxu. Poznala jsem našeho vždy klidného stájníka.

„Tome! Uteč z toho boxu!“ houkla jsem na něj a otevřela mu dveře. Teprve, když byl pryč, odvážila jsem se podívat na Shadowa.

„Stíne,“ šeptla jsem zničeně a dosedla na zem. Natočil ke mně uši a přestal hrabat. Svitla ve mně naděje.

„Hou, Stíne, mě přece znáš. Neboj se,“ mluvila jsem k němu tiše a pomalu se postavila. Natáhl ke mně hlavu a foukl mi do vlasů. Jemně jsem ho pohladila po nose a pořádně si ho prohlídla. Byl hodně pomlácený, ale nic zlomeného, to bylo hlavní. Rány se zahojí a jizvy zarostou srstí. Zlomeniny se léčí špatně.

Najednou Shadow stáhl uši dozadu, obnažil zuby a postavil se na zadní. Spadla jsem dozadu. Ve dveřích boxu stála Catherina.

„Říkala jsem Daniele, ať tu potvoru utratí,“ nechala se slyšet a pohrdlivě se na mě podívala.

„Zmizni, Cathe, pokud sis nevšimla, tak zavázíš,“ odsekla jsem jí jedovatě a postavila se. Shadow stál v rohu a neklidně pohazoval hlavou.

„Klid, uklidni se, Stíne,“ řekla jsem mu tiše a natáhla k němu opatrně ruku. Nedůvěřivě mě očichal a pak se pomalu uklidnil.

„Táhni ode mě, čarodějnice,“ zasyčela na mě Catherina a utekla ze stáje.

„Sama seš čarodějnice,“ zabrblala jsem si pod nosem a hladila Shadowa po nose. Po chvilce už byl naprosto klidný, takže, když přišla Mary, ani nesklopil uši.

„Na dvoře už stojí trambus, Daniela souhlasí s tím, abys ho odvezla, Joe ti naprosto věřil a ona ti věří taky, pokud se ti ho podaří naložit do auta,“ předala mi informace a bojácně se na Shadowa podívala.

„Je tady ještě ten veterinář?“ zeptala jsem se Mary tiše a ta se vědoucně usmála. Nikdy jsem tohle chemické uklidňování koní nijak v lásce neměla, ale pokud se Shadow v přívěsu vyboural, rozhodně ho při plném vědomí nenaložím.

„Mandy, jsi to opravdu ty?“ zahlaholil hlas stájového veterináře. Shadow se okamžitě začal plašit. Uskočila jsem z dosahu jeho kopyt a pousmála se na Martina.

„Trochu tišeji,“ šeptla jsem mu a znovu vešla k Shadowovi do boxu. Tentokrát se uklidnil mnohem rychleji. Natáhla jsem ruku ven z boxu a Martin mi do dlaně položil tubu uklidňující pasty. Pevně jsem přidržela Shadowovi hlavu a vytlačila mu její obsah do huby. Ošklíbal se, šil s sebou, ale spolknul to. Teď už nezbývalo nic jiného, než čekat.

„Má v sobě pastu na uklidnění, pak bych ho měla být schopná naložit,“ usmála jsem se unaveně na Danielu a sedla si pod přístřešek před stájí.

„To je fajn, takže můžu poslat Martina pryč. Jenom, mám na tebe dotaz. Máš ho kde ustájit? Nerada bych pak Joeovi vysvětlovala, že jeho nejmileší kůň stál v nějakém kumbále o prostoru metr na metr a trávu neviděl ani z vlaku,“ zeptala se mě Daniela opatrně. Nevěřícně jsem se na ní podívala.

„Ty si myslíš, že bych byla schopná tohle udělat?“ vydechla jsem a do očí se mi tlačily slzy.

„Ne, nemyslím, jen se chci ujistit, vím, že pro tebe Shadow hodně znamená, ale pro Joea taky,“ ospravedlnila se rychle.

„Můžeš být v klidu. V La Push je menší sportovní stáj a jsem domluvená s Johnem, má volný box, dokonce naznačoval, že pro Shadowa by klidně nějaký uvolnil,“ ujistila jsem ji. Usmála se na mě a položila mi ruku na rameno.

„Co ty, jak se vlastně máš? Vypadáš, že už je to lepší,“ změnila rychle téma.

„Jo, no, kluci mi hodně pomáhají,“ pousmála jsem se nad vzpomínkou na tu veselou kopu.

„Počítám, že budeš chtít Shadowa jezdit, viď,“ poznamenala, aniž by čekala na odpověď.

„Už máš naložené sedlo, uzdečku, chrániče i čištění,“ ukázala bradou na náklaďák a pak se podívala na přicházejícího Martina.

„Myslím, že už je natolik v pohodě, abys ho mohla naložit,“ promluvil směrem ke mně.

„Tak mi držte palce,“ zamumlala jsem nervózně a šla sklopit rampu trambusu. Normálně bych vzala vozík, ale čím víc prostoru, tím líp. Ještě jsem otevřela boční dvířka, aby tam bylo co nejvíc světla, s Maryinou pomocí připnula k bokům dvě dlouhé lonže a vytvořila tak uličku. Teď už zbývalo jen dojít pro Shadowa. Byl naprosto omámený.

„Nedali jsme mu toho moc?“ zeptala jsem se Martina pochybovačně.

„No, trochu víc, než bych dal normálně, ale má za sebou šok a potřebuješ, aby byl klidný co nejdelší dobu,“ vysvětlil mi a odešel pryč ze stáje. Teď to bylo jen na mě. Opatrně jsem mu nasadila ohlávku a připnula k ní vodítko. Shadow za mnou šel jako poslušný pejsek. Znuděně kladl jedno kopyto před druhé, až vyšel ven ze stáje.

„No ten vypadá,“ ozvala se z přístřešku jedovatě Catherina. Ani jsem se na ni nepodívala a dál vedla Shadowa do uličky. Když uviděl rampu, pasta nepasta, začal se plašit. Ve stáji jsem udělala začátečnickou chybu. Omotala jsem si vodítko kolem zápěstí. Těžko říct, co bylo dřív, jestli lupnutí, nebo bolest. Vyjekla jsem a do očí mi vjely slzy bolesti. Shadow se ale zničehonic vzpamatoval a stál jako beránek. Pak do mě strčil nosem.

„Já vím, Stíne, nechtěl jsi,“ pošeptala jsem mu tiše a znovu ho zkusila odvézt po rampě. Povedlo se mi to až po hodině. To už jsme byli unaveni všichni.

„Ukaž mi tu ruku,“ vyzval mě Martin. Natáhla jsem ji před sebe a sykla, jen se jí dotkl.

„Hezký. Máš to šikovně vykloubený. Zatni radši zuby,“ zazubil se na mě a trhl. Zařvala jsem bolestí, ani ty zuby jsem nestihla zatnout.

„Stavte se někdo po cestě do nemocnice, ať se jí na to podívají,“ otočil se pak k Mary a Patrikovi. Zpátky jsme totiž jeli tři. Já neměla na trambus řidičák a pro jednoho byla ta cesta až moc dlouhá. Stejně jsem musela být s Shadowem a uklidňovat ho.

„To je dobrý, zajdu za doktorem ve Forks, stejně už jsem Carlislea dlouho neviděla,“ mávla jsem nad tím tou zdravou rukou.

„Počkej, on je ve Forks?“ vyjela na mě Catherina. Stejně jako půlka holek tady, obdivovala Jaspera, a mě nenáviděly za to, že jsem ho vždy porazila. On přece musel být smutný!

„Jo, je. Chodím s Jasperem do školy a asi s ním něco začnu,“ odsekla jsem jí a nastoupila do auta. Patrik už seděl za volantem a příšerně se na mě zubil. Pousmála jsem se a přelezla dozadu k Shadowovi. Byl neklidný a to jsme ještě ani nevyjeli. Pak sebou auto škublo a Patrik zatroubil všem na pozdrav. Shadow se začal stavět na zadní. Pokusila jsem se ho co nejdřív uklidnit, ale nějak to nešlo.

„Stíne, klid, nic se neděje, nic se ti nestane,“ šeptala jsem mu, tak dlouho, dokud nestál na všech čtyřech s ušima natočenýma ke mně.

„Tak je hodný kluk, uvidíš, že dojedem v pohodě. Počkej, až to tam uvidíš, okamžitě si to zamiluješ,“ mluvila jsem dál. Nezáleželo na smyslu slov, prostě jsem jen mluvila tichým hlubším hlasem. Každého koně tohle uklidňovalo. Mluvila jsem až do ochraptění, pak jsem si jen zašla pro pití a mluvila dál. Někdy mezitím jsem stihla zavolat Johnovi, že jsme na cestě a kdy asi tak zhruba dorazíme. Ještě nikdy jsem neprokecala dva dny v kuse. Ale mělo to účinek, Shadow se skoro vůbec neplašil. Když jsem si mu sedla do žlabu šťouchal mě nosem do břicha.

„Hele, u cesty stojí nějakej indián, hezký, mladý, krátké vlasy, obrovský úsměv,“ houkla na mě Mary.

„Jo, díky, právě si mi popsala celou partu ze stáje. Zastavte mu, bude rozhodně lepší, než GPS,“ houkla jsem na ni zpátky a dál se věnovala Shadowovi.

„Poslal mě John, prý, abyste náhodou nezabloudili.“ Aha, takže Embry. Detailně jim popsal celou cestu.

„Ten teda vypadá,“ hvízdnul, když Shadowa uviděl. Ten se trochu poplašil.

„Hm, opilej řidič napálil do auta. Joe je v nemocnici,“ vysvětlila jsem mu a neustále hladila Shadowa po nose.

„To je ten, co si s ním porazila Cullena?“ zajímal se a pomalu se posadil do vedlejšího žlabu. Shadow se po něm podíval a natočil uši dopředu. Kývla jsem na souhlas.

„Líbíš se mu,“ pousmála jsem se a naznačila mu, aby zkusil Shadowa pohladit po nose.

„Ježiši, co to máš s rukou?!“ zhrozil se, jakmile uviděl moje oteklé zápěstí. Jen jsem mávla druhou rukou.

„Školácká chyba. Omotala jsem si kolem zápěstí vodítko,“ pověděla jsem mu unaveně. V tu chvíli ho volali dopředu. Zakroutil pobaveně hlavou a odešel.

„Tak vidíš, Stíne, už jsme skoro tam,“ pošeptala jsem mu a nabídla mu poslední cukr ze zásob.

Za půl hodiny Patrik vjížděl do brány a troubil na pozdrav. Pak se auto zastavilo.

„Jacobe, Quile, Jarede, sklopte zadní rampu. Leah, napni lonže, Sethe, otevři trojku,“ zahlaholil nad všemi Johnův hlas

„A, doktore Cullene, tak akorát,“ dodal vzápětí a ve mně hrklo. Kdo ho zavolal?! Pak se ozvalo zavrčení. Sakra, co všichni s tím vrčením mají.

„Co ty tady chceš?!“ ozvala se Leah výhružně.

„Přišel jsem se podívat, komu mám donést dárkový koš,“ ozval se Jasperův hlas. Zmučeně jsem zasténala. Bože, ten taky musí být úplně u všeho.

Kluci mezitím spustili rampu. Odtáhla jsem přepážku boxu a postavila se k jeho hlavě.

„Klid, Stíne,“ šeptla jsem mu do hřívy a pomalu odvázala vodítko. Otočili jsme se a pomalu se rozešli k rampě. Jak nechtěl dovnitř, ven mě doslova vyvlekl.

„Hodnej Stín, už jsme venku,“ konejšila jsem ho.

„Stín? Shadow?“ ozval se Quil nevěřícně. Slyšela jsem, jak všichni zalapali po dechu. Včetně Jaspera. V ten moment stál vedle mě a smutně se na něj koukal.

„Co se mu proboha stalo?“ zeptal se mě tiše.

„Bouračka,“ odpověděla jsem a podívala se na Johna. Ukázal na otevřené vrata stáje. Pousmála jsem se a odvedla Shadowa dovnitř. Hned za mnou šel Patrik s Mary a nesli jeho věci. Úplně vzadu byl poslední volný box, líbil se mu. Sotva si ho očichal, už se válel ve slámě. Patrik položil věci na zem a zmizel ven. Mary ještě chvilku zůstala.

„Budeš mu muset umýt rány, aby se do toho nedostal bordel. Daniela ti posílá kartu, máš u ní i pin. Je ochotná platit veškeré výlohy. Veterináře i ustájení a prý si máš brát i něco pro sebe. Jako plat za starání se o něj. A pravidelně ho trénovat, aby se dostal zpátky do formy, až se z toho vyhrabe. Někdy se sem zajede podívat,“ podala mi poslední instrukce a následovala Patrika. U boxu se objevil Jasper.

„Je to moc zlý?“ zeptal se tiše. Zakroutila jsem hlavou.

„Zlomenýho nic nemá, je jen pomlácenej a pořezanej. Ale hlavně, má trauma z vozíku. Nacpali jsme do něj skoro celou uklidňující pastu a i tak jsem ho nakládala hodinu,“ odvyprávěla jsem mu to. Možná měla Rose pravdu a není tak zlý.

„A co Joe?“ chtěl vědět dál.

„Udržujou ho v umělým spánku,“ zněla moje odpověď. Shadow vypadal v pořádku, obhlídla jsem rány a ujistila se, že jsou čisté a bez hnisu. Teprve potom jsem mohla jít. Hned ve dveřích mě odchytil Carlisle.

„Ahoj, doktore,“ usmála jsem se na něj unaveně a nechala se odvézt do klubovny.

„Kdo ti to srovnal?“ zeptal se, zatímco mi na to dával ortézu. Ještě před tím musel přijet Billy a podepsat revers. Chtěl mi dát sádru.

„Veterinář,“ pokrčila jsem rameny a sledovala modrou hrůzu na ruce. Večer poletí dolů.

„Nejspíš ti zachránil plnou hybnost ruky,“ vysvětlil mi svůj dotaz a zabalil svůj lékařský kufřík. A pak byl klid.

„Co myslíš, zvládneš to?“ položil mi John ruku na rameno, když jsem stála ve dveřích Shadowova boxu.

„Budu muset, Daniela na mě spoléhá. A ani Dreamera nechci odstavit na druhou kolej. Holt tady budu každou volnou chvilku a taky ráno před školou,“ poznamenala jsem. Co jiného mi zbývalo.

„Dobře, budu tě ráno čekat, tak kolem sedmi, může být?“ ujistil se ještě a pak nás nechal o samotě. V ruce mi bolestivě tepalo, ale ani to mi nezabránilo v tom, abych vlezla Shadowovi do žlabu. A pak jsem usnula.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!