21.11.2010 [13:15], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 9×, zobrazeno 3475×

La Push

Jacob celou dobu nadšeně vyprávěl, jak si to v La Push zamiluju. Nechala jsem ho mluvit a jen zírala z okna. V polovině letu jsem znala jménem všechny jeho přátele. Vyprávěl mi o Forkské střední, kam všichni chodí. A taky mi popsal Cullenovy. Divnou rodinu, co drží u sebe. Podle jeho slov až moc. Ale prý jsou všichni adoptovaní, takže jsem nechápala, co mu na tom vlastně vadí. Zpozorněla jsem, když začal mluvit o stáji v rezervaci. Zvedla jsem k němu obličej a zadívala se mu do očí. Usmál se.

„Není to moc velký klub. Pár koní, pár lidí, ale máme celkem úspěchy. Pokud zrovna nesoutěží ten blonďatej Cullen. Myslím, že se jmenuje Jasper,“ odfrkl si a ve mně hrklo. Jasper Cullen? Ten Jasper Cullen, který byl vždycky tak rozzuřený, když jsme ho se Stínem porazili?

Jacob si mého zaražení nejspíš nevšiml, protože pokračoval dál.

„Většinou s klukama jezdíme na koních k moři, občas nějakou tu místní soutěž v parkuru a crossu. A Leah, to je Sethova ségra, ta jezdí drezúru. Proti Cullenovic barbíně. Ani nevím, jak se jmenuje. No, ale hodil by se nám čistě parkurový jezdec, nechtěla by ses stát členem?“ zeptal se mě nakonec. Hrklo ve mně. Smířila jsem se s tím, že v La Push se na koně podívám jedině v televizi nebo v knížce, a teď se mi nabízela možnost jezdit a znovu se účastnit soutěží. A proti Cullenovi.

„Myslíš, že mě tam budou chtít?“ zeptala jsem se ho tiše a koukala na něj s nadějí v očích. Zazubil se a kývl.

„Až jim řeknu, co jsem tě dneska viděl skákat, pošlou výbor, aby tě k nám dotáh, toho se neboj,“ slíbil a položil mi ruku kolem ramen. A pak jsme přistáli. Jacob se prodral k pásu a vzal moje kufry. Natáhla jsem ruku, aby mi něco podal, ale zatvářil se blahosklonně a všechno odnesl k hnědé dodávce. Pokrčila jsem rameny a následovala Billyho vozík.

Strávili jsme dalších pár hodin v autě, než jsme dojeli k La Push. Jacob měl vlastně pravdu. Líbilo se mi tady. Všude bylo zeleno a pršelo. Dokonale to vystihovalo mou náladu. Taky bych brečela, kdybych byla o samotě.

„Tvůj pokoj je tady, já jsem hned vedle, kdybys něco potřebovala. Vybal si, nějak se zabydli, a když budeš chtít, vyrazíme do stáje,“ usmál se na mě Jacob a zavřel za mnou dveře. Rozhlídla jsem se po pokoji. Menší obdélníková místnost s nábytkem z hrubého tmavého dřeva. Stejně jako doma. Dřevěná podlaha, huňatý koberec uprostřed pokoje. V rohu stála postel a kousek od ní bylo okno. A naproti další. Díky tomu bylo v pokoji dostatek světla. Pod oknem u postele byl pracovní stůl s otáčivou židlí. A pak ještě velká skříň. To bylo všechno.

Hodila jsem jeden kufr na postel a vyhrabala náhradní jezdecké oblečení. Vybalování může počkat. Vyšla jsem z pokoje a zamířila za hlasem Billyho. Ve dveřích jsem se ale zastavila.

„Seš si jistej, že je to dobrej nápad?“ ptal se a zavřel nějakou skříňku. Pak skřípla židle.

„Jo, jsem. Viděl jsi, jak vypadala na tom hřebci? Jako by byla v jiném světě. Ten její trenér mi to potvrdil. Když jezdí, zapomíná na svět, i na tu svou bolest. A prý jí koně hodně pomáhají udržet si ve dni řád, aby nepropadala depresím. A já si myslím, že je škoda, aby nejezdila. Má obrovskej talent,“ odpověděl mu Jacob. Joe mě znal. Moc dobře. Přesně mu popsal, co mi koně dávali. Opravdu jsem díky nim zapomínala na svět.

Počkala jsem, dokud nebylo chvilku ticho a teprve potom vešla dovnitř. Aha, kuchyně. Jacob se na mě usmál.

„Jdeme?“ zeptal se a já kývla na souhlas.

Měl pravdu, nebylo to moc velký, několik budov, krytá hala, otevřené kolbiště a pár výběhů.

„Jaku, vedeš posilu?“ zahlaholil od jedné z budov klučičí hlas. Polekaně jsem nadskočila a otočila se za ním.

„Jo, asi jsem našel toho parkuráka, co potřebujem,“ zavolal na něj zpátky a nechal mě tam stát. Sám se vydal do jednoho z výběhů.

„Hele, máš nějaký jméno?“ ozval se vedle mě ten kluk.

„Mandy,“ kuňkla jsem tiše a otočila se za zmizelým Jacobem. Ještě pořád jsem ho neviděla.

„Embry,“ natáhl ke mně ten kluk ruku. Vybavila jsem si, co o něm Jacob říkal. Smíšek, občas neodbytný. To poslední sedělo.

„Co je to tady za sešlost!“ zahromoval nad námi hluboký mužský hlas. Už jsem se ani nevylekala. Otočila jsem se za jeho původcem a spatřila zhruba čtyřicetiletého indiána. Se svou světlou kůží sem určitě nezapadnu.

„No, Jacob prý našel toho parkurového jezdce, co potřebujem,“ odpověděl mu Embry nervózně. Ten velký střelil pohledem po mně a změřil si mou postavu. Jo, vím, jsem na parkur malá. Odhodlaně jsem vystrčila bradu a vyrovnala se v zádech. Vyletělo mu nahoru obočí a došel až k nám.

„Tak si tě vyzkoušíme. Mimochodem, jsem John, zdejší trenér,“ natáhl ke mně ruku. Přijala jsem ji a stiskla. Asi to na něj udělalo dojem.

„Mandy Blacková,“ představila jsem se.

„Počkej, ty seš ta Jacobova sestřenka, že?“ zeptal se mě a aniž by počkal na odpověď, zamířil do jedné budovy. To už se na cestě objevil Jacob a vedl na ruce normálně nejspíš bílého koně. Teď měl barvu okolní půdy. Upřímně jsem ho litovala. Nechtělo by se mi ho čistit.

„Nějak jsem ho nemohl chytit,“ usmál se na mě a pak kývl na Johna. Ten na něj kývl zpátky a pak se podíval na mě. Šla jsem za ním.

Z budovy se vyklubala stáj s šesti boxy. Všechny byly prázdné, až na ten poslední. Stál v něm nádherný světle hnědý hřebec s bílým pruhem na hlavě.

„Jmenuje se Dreamer, je drobátko divoký, ale výborný skokan. Bohužel, nemám nikoho, kdo by ho dokázal jezdit,“ poznamenal a odvedl mě do menší kanceláře.

„Máš tady nějaký doklad? Nejlíp licenci, ať si tě můžu zapsat jako člena,“ zeptal se mě a sedl si za stůl. A je to tady.

Podala jsem mu svou jezdeckou licenci a čekala, kdy mu to dojde. Podíval se na průkaz a zapsal si moje jméno. Teprve potom vytřeštil oči a podíval se na mě.

„Ne,“ vydechl a dál na mě nevěřícně zíral.

„Jo,“ hlesla jsem a posadila se na volnou židli.

„Amanda Black,“ zašeptal zbožně a podíval se zpátky na průkaz.

„Já mám ve stáji dvojnásobnou mistryni USA a snad jedinýho člověka, co dokáže porazit Cullena,“ zamumlal tiše.

„Můžu o něco poprosit? Nikomu ani slovo. Nechci tady začínat jako hvězda. Upřímně, tam kde jsem jezdila dřív, jsme si byli všichni rovni. Joe po mě řval stejně jako po děckách, co začínaly,“ požádala jsem ho. Kývl na souhlas, sklonil se k papírům a dopsal potřebné informace.

„To zkoušení asi nebude potřeba,“ prohodil směrem ke mně. To zase ne. Chytila jsem ho za ruku.

„Kluci se na to těší a nejspíš přitáhnou i ostatní. A já bych chtěla zkusit Dreamera,“ poznamenala jsem. Chvilku na mě jen zíral, pak se vzpamatoval a nejistě se zadíval na konec stáje.

„Fajn, ale půjč si od někoho přilbu,“ souhlasil nakonec a odešel ze stáje. Vyběhla jsem ven za ním a vrazila do Jacoba.

„Tak co, zapsal tě?“ vyhrkl na mě rychle. Zakývala jsem, že jo a běžela do auta. Měla jsem tam helmu.

„Koho si máš vzít?“ zavolal na mě Embry a najednou se kolem nás shluklo nějak moc lidí.

„Ty seš nová? Vítám tě tady,“ usmála se na mě vysoká holka a podala mi ruku.

„Jsem Leah.“

„A já Mandy,“ opětovala jsem ji pozdrav a otočila se na Embryho.

„Mám si vzít Snílka, trenér si mě chce vyzkoušet,“ odpověděla jsem mu. Všichni se na mě podívali mírně nechápavě, ale uvolnili prostor a já se mohla rozběhnout do stáje. Nemohla jsem se dočkat, až se ocitnu v tom jiném světě.

„Ahoj, Snílku. Já jsem Mandy, prý budeme partneři, co ty na to,“ mluvila jsem tiše na hřebce a otevřela jeho box. Uši měl natočené dopředu a se zájmem mě poslouchal. Došla jsem až k němu a nechala ho, aby mi očichal dlaň. Pomalu, abych ho nepolekala, jsem ho pohladila po nose. Blaženě přivřel oči a nechal mě mazlit se s jeho srstí.

„Víš, on není zlý, jen nepochopený. Ale vidím, že ty pro něj budeš dobrá volba,“ ozval se od dveří tichý hlas Leah. Otočila jsem se k ní a stále hladila Dreamera po krku.

„John ti posílá sedlo a uzdu,“ vysvětlila mi a ukázala na složité pákové uzdění. Převrátila jsem oči v sloup a natáhla se k sousednímu boxu, kde visela úplně obyčejná jednoduchá uzdečka.

„Jo, taky si myslím,“ usmála se na mě Leah a odešla ze stáje.

„Nemusíš se bát, oni taky nejsou zlí, jenom nemají čas se ti věnovat,“ řekla jsem mu tiše a vzala do ruky kartáč ze skříňky u boxu. Lehce jsem mu vykartáčovala srst, ocas i hřívu, háčkem vyčistila kopyta a opatrně ho nasedala. Celou dobu stál a se zájmem mě pozoroval. Podrbala jsem ho mezi ušima a otevřela box. Nasadila jsem si přilbu a mohli jsme jít.

Před stájí stál Jacob s Embrym a nejspíš Sethem, soudě podle jeho podobnosti s Leah.

„Ježiši, ona vede Dreamera,“ zahuhlal Embry a klidil se nám z cesty. Dreamer sklopil uši dozadu a zlostně si odfrkl.

„Klid, Snílku, klid,“ zamumlala jsem tiše a pohladila ho po krku. Uklidnil se a došli jsme k otevřenému kolbišti. John se ke mně přichomýtl a pomohl mi do sedla. Ještě jsem si zkontrolovala dopnutí všech řemenů a dala mu pobídku do kroku. Ocitla jsem se v jiném světě. Kolem nás nebylo nic. Jen já a on.

„Před chvilkou jsem ho přivedl z výběhu, můžeš rovnou začít pracovat,“ pronikl do toho světa hlas. Nevnímala jsem. Chtěla jsem Snílka poznat. Zkoušeli jsme různé obraty a citlivost pobídek. Byl stejný, jako Stín. Úžasně vnímavý a ochotný spolupracovat. Lehce jsem ho pobídla do klusu a on si nadšeně vyhodil. Netrestala jsem ho. Za co? Za radost ze života? Ne. Počkala jsem, až se uklidní a nechala ho dál klusat na volných otěžích. Když se vydováděl, lehce jsem otěže napnula a vykroužila osmičku. A pak jsme přešli do cvalu. Srdce mi znovu tlouklo do rytmu jeho kroků. Viděla jsem Jacoba, jak z kolmáku udělal křížkový skok a najela na něj. Lehce se přenesl přes, a procválal oblouk. Klusem jsme objeli kruh a z křížku se mezitím stal kolmák. Lehce naskočil do cvalu a zamířil na skok. Nadlehčila jsem zadeček a zkopírovala pohyb jeho zad a krku.

Skok se pomalu zvedal, až byl na výšce ostatních překážek. Prohlídla jsem si všechny skoky a zvolila možný kurs. Naklonila jsem se nad jeho krk.

„Snílku, ukážem jim, co se v tobě skrývá, jsi pro?“ zašeptala jsem mu a pohladila ho po krku. Pohodil hlavou, odfrkl si a vyklenul krk. Pousmála jsem se a posbírala si otěže. Obkroužili jsme kruh a cvalem zamířili na první skok. Postavila jsem se do třmenů a nechala ho, ať to vyřeší podle sebe. Nezklamal mě. Dojeli jsme až nakonec naprosto bez chyby. Poslední skok byl široký vodní příkop. Přitáhla jsem mu otěže a trochu zkrátila krok, aby nám to vyšlo. Odrazili jsme se a letěli. Natáhla jsem ruce a dala mu prostor, pro natažení krku. Doskočili jsme daleko za. Od hrazení se ozval bouřlivý potlesk. Zpomalili jsme do klusu a následně do kroku. Zahodila jsem otěže a nechala ho jít s uvolněným krkem.

„Jsi úžasný, Snílku,“ pošeptala jsem mu do hřívy.

John na nás zamával. Došli jsme k němu a zastavili se.

„Jak si to udělala?“ zeptal se mě šokovaně a pohladil Dreamera po krku. Natočil hlavu a očichal jeho ruku. Pak mu olízl dlaň.

„Nekecala jsem mu do toho,“ pokrčila jsem rameny a seskočila z jeho hřbetu. Dreamer se ke mně otočil a vrazil mi hlavu do břicha. Usmála jsem se a podrbala ho na čele.

„Cullen to má spočítáný!“ vykřikl nadšeně jeden z kluků a ukázal mi zdvižený palec. Pousmála jsem se.

„Tak jo, postarej se o něj a pak za náma přijď do klubovny,“ zavelel John a rozehnal nás. Poslechla jsem a odvedla Dreamera zpátky do stáje.

„Brzo na to přijdou, Amando,“ ozvala se mi za zády Leah.

„Nejpozději zítra ve škole, až tě uvidí Jasper,“ dodala a otevřela mi vrata stáje. Poděkovala jsem jí pohledem a odvedla Dreamera dovnitř.

„Já vím, ale nechci, aby se na mě kluci dívali přes prsty jenom proto, že jsem měla skvělého trenéra a soutěžního partnera,“ odpověděla jsem jí na nevyřčenou otázku.

„Joeovi by ses líbil,“ šeptla jsem Dreamerovi a zavřela za sebou box. Sledoval můj odchod bystrýma očima, a když jsem byla ve vratech, zařehtal mi na pozdrav.

„Má tě rád,“ prohodila Leah a vedla mě ke klubovně.

„Joe říkal, že se ještě nenašel kůň, který by mě měl nerad,“ pousmála jsem se nad vzpomínkou a následovala Leah do další budovy. Krom několika boxů tam byla i nevelká klubovna. Momentálně narvaná k prasknutí.

Kluci se mi jeden po druhém představili, takže jsem dokázala přiřadit ke každému jménu, co Jacob v letadle zmínil, i obličej. A Leah už jsem navíc znala ze závodů.

„Fajn, už jste se představili, takže si teď dáme ještě trochu úředničiny. Nevím, jak často jsi byla zvyklá trénovat v Connecticutu, ale tady jezdíme každý den. Členský poplatek platit můžeš, nebo ne, pokud by ses rozhodla pro placení, netýká se tě žádná stájová práce, mimo čištění koně, co budeš jezdit, ale budeš si platit i tréninky. V opačném případě si všechno odpracuješ. Zatím jsem nijak striktně poplatky nevyžadoval, máme celkem slušného sponzora. Kluci ti najdou volnou skříňku, přijď mi pak nahlásit číslo a já ti dám klíč, nějaké otázky?“ obrátil se na mě John.

„Ne, otázky ne. Z Connecticutu jsem zvyklá na každodenní ježdění, co se poplatku týče, klidně si to odpracuju, nedělá mi to problém,“ pokrčila jsem rameny. Jacob a Embry si plácli nad hlavou, John se na mě usmál a Leah mi položila ruku kolem ramen.

„Takže tě vítám, Mandy,“ pronesla a usmála se.

„Hele, bando, do práce, chybí vyházet dvě stáje a musíme dovést koně z výběhů,“ utnul celkové veselí John a hnal nás všechny makat. Líbilo se mi, že neseděl na zadku, ale pomohl nám.

„Jaký to bylo tam v tý stáji?“ zeptal se mě Quil, zvedla jsem k němu oči. Stál opřený o vidle a pozoroval mě.

„Přeplněný a úplně jiný, než tady. Platili jsme normálně členský, ale zároveň jsme pracovali, Joe zastává názor, že práce ke koním prostě patří. Taky to tam byla samá holka. Určitě ti nemusím říkat, jak to v kolektivu holek vypadalo,“ odpověděla jsem mu a popojela s kolečkem k dalšímu boxu. Ještě jich zbývalo pět. Quil chápavě přikývl, zavřel box a přešel k dalšímu. V každé stáji bylo vždycky osm boxů. Čtyři a naproti nim další čtyři. Ulička mezi nimi byla tak akorát široká, aby se tam dalo projet s kolečkem na hnůj a ještě by kolem nich prošel kůň.

„Jo, pomluvy se šířily rychlostí blesku. Ale bylo tam pár holek, na které se dalo spolehnout. Ale stejně, já být Joeem, zešílela bych z těch věčných hádek. Většinou jsme se rafaly o to, kterého koně půjde kdo jezdit. Každý tam měl svého oblíbence. Ti šikovnější pak dostali koně jen pro sebe,“ popisovala jsem dál.

„A jak se jmenoval ten tvůj?“ zeptal se mě s úsměvem. Podívala jsem se na něj se zvednutým obočím.

„Hele, viděl jsem tě jezdit. Nesnaž se mi namluvit, že nepatříš mezi ty šikovnější. Sakra, holka, takhle zvládal Dreamera jenom Paul, a kde je tomu konec, to asi nikdo neví,“ zakroutil hlavou a zavřel další box. Rozesmál mě.

„Shadow, jmenuje se Shadow,“ prozradila jsem mu a přešla k poslednímu boxu na mojí straně.

„Nech mě hádat, říkala jsi mu Stín,“ tipnul si. Zvedla jsem palec na znamení souhlasu a dala se zpátky do práce.

„Máte to hotový? Jdem pro koně,“ vpadl do dveří natěšený Seth. Quil zrovna najel s kolečkem na širokou desku a vyklopil ho na vlečku.

„Jo, máme,“ ujistila jsem ho a odložila koště.

Domů jsme se s Jacobem dostali až pozdě večer. V autě na mě zase dolehl splín. Pokusila jsem si co nejrychleji vybavit vzpomínky na stáj. Když jsme přivedli koně zpátky do stáje, kluci a Leah si některé z nich osedlali a začal jim trénink. Seděla jsem na ohrazení výběhu a pozorovala je. A že bylo na co se koukat. John stál uprostřed a ječel po nich stejným stylem, jako Joe ječel po mně. Ale taky hodně chválil. Zjistila jsem, že Seth s ježděním začal teprve nedávno. Jeho sestra, ta byla na hodně vysoké úrovni. Jacob s Embrym a Quilem se neustále pošťuchovali a provokovali, i v sedle, ale jinak jezdili skvěle.

„A jsme doma,“ vyrušil mě Jakův hlas. Pousmála jsem se a vystoupila z auta a došla k němu.

„Děkuju,“ šeptla jsem. Jacob se nejdřív zarazil, pak se ale vzpamatoval a přitiskl mě k sobě.

„Neboj, my tě z toho tvýho smutku vykřešem,“ ujistil mě a odtáhl se ode mě. Poprvé za celý týden jsem tomu uvěřila.

„Polez, táta určitě uvařil něco úžasnýho. A já šilhám hlady,“ poznamenal a pro efekt zašilhal. Rozesmála jsem se. Jake ztuhl a zíral na mě.

„Máš nádherný smích. Jako zvonkohra,“ poznamenal úžasle a otevřel domovní dveře. Dokonce mě pustil první.

S tou večeří měl pravdu. Billy byl skvělý kuchař. Stejně, jako můj táta. Když jsem mu to řekla, objal mě se slzami v očích.

„Mandy, až budeš mít čas, stav se u mě v pokoji,“ houkl na mě Jake a vyběhl schody nahoru. Pomohla jsem Billymu s nádobím a napodobila ho. V pokoji na mě čekaly nevybalené kufry, tak jsem si dala sprchu a zaklepala na Jacobovy dveře.

„Nechceš mi pomoct vybalit věci? Můžem u toho probrat to, co jsi chtěl,“ nakoukla jsem dovnitř. Za chvilku jsme seděli u mě na podlaze a třídili oblečení.

„Ty Jaku, kdo je to ten Paul?“ zeptala jsem se po chvilce. Jacob položil tričko, co měl zrovna v rukou a podíval se na mě.

„Quil si zase pustil držku na špacír, co,“ položil mi otázku, aniž by počkal na odpověď.

„Paul dřív jezdil Dreamera, byli nerozlučná dvojka. On byl náš parkurák. Jenže pak potkal mou ségru a odešel pryč. Na jednu stranu se mu nedivím, Rachel je strašně fajn holka, ale na druhou stranu, odešel bez rozloučení,“ odpověděl mi. Pak se natáhl pro další kufr. Otevřel ho dřív, než jsem ho stihla zarazit.

„No ty vole,“ vypadlo z něj, když v kufru objevil stužky ze závodů.

„Tady byl někdo hodně úpěšnej,“ hvízdnul uznale a prohrábl se jimi. Pak vytáhl několik zarámovaných fotek.

„Hloub už ne,“ poprosila jsem ho zoufale, „je tam spodní prádlo,“ dodala jsem rychle a natáhla se po kufru dřív, než vytáhne fotku z posledního mistrovství USA. Navíc tam opravdu bylo spodní prádlo.

„Ehm, je mi to jasný, to si chceš vybalit sama,“ sklopil rychle obličej. Zvedl ho až po chvilce, já mezitím stihla kufr vyprázdnit a věci uložit do šuplete.

„No, ten byl poslední, takže bychom mohli jít spát, přece jen, ráno vstáváme do školy,“ poznamenal věcně a odebral se ke dveřím.

„Něco jsi mi chtěl,“ upozornila jsem ho. Plácl se do čela, odběhl k sobě do pokoje a rychle se vrátil. Podal mi fotku.

„Dal mi to Joe, že prý ti to mám předat. Jo, a ráno tě vzbudím, neměj strach,“ ujistil mě ještě a popřál mi dobrou noc. Skoro jsem ho nevnímala. Zírala jsem na obrázek. Na slámě ležel Stín a já spala stulená u jeho obrovského těla. Oba jsme měli zavřené oči. Zamlžil se mi zrak a cítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy. Rychle jsem se natáhla ke stolu a sundala jeden rámeček s fotkou. Ta letěla zpátky na stůl a rámeček jsem postavila na noční stolek.

„Dobrou, Stíne,“ šeptla jsem obrázku a zhasla lampičku.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  Twilly (17.02.2012 08:56)

No jo, čekala jsem, kdypak se nám objeví Paul.... A hleďme! Tady ho máme...

7)  Kamikadze (24.11.2010 08:50)

Fanny, to vůbec nevadí, jsem ráda, že to vůbec někdo komentuje, a neboj, dočkáš se, jenom, no Jasper se trošičku změnil..

6)  Fanny (23.11.2010 19:53)

Krásný, opravdu si to užívám víc než cokoliv jinýho (dobře naživo je to lepší... ) a jinak nádherně napsaný, jen ti Cullenovi..., ale třeba je tak berou jen indiáni. I když tady asi nemůžeme počítat ani s trochu klasickým příběhem a že by i bez měničů?

A ještě se omlouvám opravdu, bylajsem ve škole, na tréninku, a dnes v Kladrubech a Pardubicích a sraz jsme měli v 6:30 takže se omlouvám, že komentuji až teď.

4)  Kamikadze (21.11.2010 18:48)

jo jo, už pár let tomu bude, jjinak, dík za připomínku, budu si muset přeci jen pořídit microsoft office, open mi to nějak nechce opravovat

3)  Hanetka (21.11.2010 14:14)

Kami, krása. Ty jezdíš, viď? Je to poznat. Jen si, prosím, nech od někoho udělat betareading, máš tam dost překlepů a to je u tak krásné povídky věčná škoda.
Ale jinak vážně paráda! Takhle propracované prostředí se u málokteré povídky najde... moc se těším na pokračování.

2)  lied (21.11.2010 13:59)

moc hezký dílek už se těším na její první den ve škole

1