23.09.2012 [11:00], Kamikadze, ze série Trenérka, komentováno 6×, zobrazeno 2763×

Rozhodně není dobrý nápad práskat s věcmi v okolí stáje

Paul

Měl jsem sto chutí jí fakt ublížit. Pravidelně mě ničila. Nejenže jsem se skoro nemohl hýbat, v sedle to většinou přešlo, ale chodil jsem domů tak strhaný, že na nějaké další kočičky do postele prostě nebyla chuť. V práci to šlo taky od desíti k pěti. A neděli, kdy měla volno, a já tím pádem taky, jsem vždycky prospal. Celou. Nick sliboval, že se to zlepší. Jezdil jsem už dva týdny, ale pořád nic.  Ani na motorku jsem si nemohl sednout. Vlastně jsem ani nevěděl, proč mě ježdění nepřestalo bavit. Na Kam nic nezabíralo, pořád byla jaksi imunní vůči mým trikům. Tak jsem ji svádět přestal, jenže koně byli v mém rozvrhu pořád.

Zaparkoval jsem vedle Kaminy motorky a prudce zabouchl dveře auta. Jo, pohled na mašinu mě naštval. Miloval jsem tu jízdu. Ona mohla a já ne.

„Ty debile jeden lekavej!“ ozval se z kolbiště křik. Nebyl to Kamin hlas, navíc, jsem ještě neviděl, že by kdy na koně řvala. Zvědavě jsem se tam vydal.

Po kolbišti pobíhal šedavý hřebec, Rase, tuším, ale bez své jezdkyně. Ta ležela na zemi a držela se za koleno. A do háje.

„Jsi v pohodě?“ přidřepl si k ní Nick. Kam kývla a zkusmo natáhla nohu. Rychle zavrtěla hlavou a přitáhla si koleno zpátky k hrudi.

„Já jo, ale to zatracený koleno je zase v háji,“ zavrčela s pohledem upřeným na mě.

„To byly dveře tvýho auta?“ zeptal se Nick a pomáhal Kam postavit se. Opatrně jsem přikývl.

„Copak jsem si sakra neříkala, že u stájí nesmíš s ničím třískat? Chceš mě snad zabít?!“ rozeřvala se na mě a já zůstal stát jako opařený. Ano, chtěl jsem jí ublížit, ale teď, když stála na jedné noze, opírala se o Nicka a v očích zadržovala slzy bolesti, najednou mi to tak nepřišlo.

„Promiň,“ pokrčil jsem omluvně rameny. Pohrdlivě si odfrkla a zkusila nohu znovu natáhnout. Tvář se jí zkřivila bolestí a rychle ji zase stáhla zpátky.

„Jedeme do nemocnice,“ rozhodl Nick a pomohl ji z kolbiště.

„Odvezu ji tam,“ nabídl jsem se. Stejně to byla moje vina, aspoň tohle jsem udělat mohl. Ona se zrovna hezky netvářila.

„Teda, pokud budeš chtít,“ dodal jsem raději. Prosebně se podívala na Nicka.

„Já musím chytit Rase, on to nedokáže. A nepotřebuju se vrátit a pak tam jet znovu, protože se ten pitomec nechá pošlapat,“ vysvětloval, jako bych tam vůbec nebyl. Jak se zdálo, ani on už mě tady nejspíš neviděl rád.

Nick pomohl Kam k autu a já mezitím zavřel kolbiště i s koněm uvnitř. Na zadní sedadlo jsme jí pomohli oba. Snažila se slzy zadržet, ale pár mokrých stružek se jí na tváři objevilo. Raději jsem dělal, že to nevidím.

„Jeď pomalu. Jestli se vybouráte, sám tě zabiju,“ zavrčel mi Nick do tváře. Tohle bylo vážný. Přikývl jsem a nasedl.

„Mám zapnout rádio?“ zeptal jsem se a vyjel z areálu ven. Nevěděl jsem, jestli má raději ticho nebo ne.

„Klidně tam něco pusť. Pokud to nebude techno a podobné zvěrstvo, to se raději oběsím na pásu,“ ucedila. Zapnul jsem jakousi stanici a nechal ji puštěnou. Techno nehráli. Něco jako moderní pop. Upřímně, trhalo mi to uši.

„Rock by nebyl?“ zeptala se plaše. S úsměvem jsem přeladil a oddychl si.

O chvilku později jsme dorazili k nemocnici. Zkusila z auta vylézt sama, ale nešlo jí to. S poraženým pohledem se na mě podívala.

„Hele, fakt je mi moc líto, že jsem ti vyplašil koně,“ omluvil jsem se ještě jednou a opatrně jí z toho auta pomohl. Myslela si, že jí půjde dojít tam jen s mírnou oporou, ale nakonec jsem ji stejně nesl v náručí. Tvářila se jako kakabus.

Na chirurgii jsme došli docela rychle a byl jsem za to rád. Ne, že by byla těžká, to ne, skoro jsem ji necítil, ale vypadala, jako by jí vadilo, že je zrovna v mé náruči. Tak nějak jsem začal uvažovat o její orientaci. Vlastně jsem ji nikdy neviděl, že by se Nicka nějak dotkla, či co. A na moje úsměvy nereagovala. Ani na malýho Paula, který se ze začátku projevoval víc, než bylo zdrávo. Možná to znělo sebestředně, ale každá podlehla.

Kam

Primář za námi zavřel dveře a Paula nechal venku. Chtěla jsem ho za to obejmout. Už jsme se znali, věděl, že nemám ráda publikum. Málokdo vůbec tušil, co se mi vlastně stalo.

„Dokážeš tu nohu narovnat?“ zeptal se, pečlivě začtený do mojí karty.

„Ne, kdyby jo, rozchodila bych to a tomu blbečkovi nakopala zadek,“ odfrkla jsem si. Tázavě se na mě podíval.

„Vyplašil mi koně,“ pokrčila jsem rameny. Chápavě přikývl a natáhl se pro nůžky. Rychle jsem ho zarazila.

„Nešlo by to jinak? Mám tyhle rajtky docela ráda,“ zeptala jsem se opatrně.

„Jestli si je dokážeš sundat, tak klidně,“ souhlasil a s úsměvem pozoroval můj marný boj. Nakonec jsem to vzdala. Dolů by šly, ale zpátky nahoru ne a nechtělo se mi objevit se mezi všemi těmi lidmi jen v kalhotkách. A už vůbec ne před Paulem.

Rozstřihl látku a opatrně ji z kolene sloupl.

„Prosím tě, jak se ti to povedlo?“ uchechtl se nechápavě a prohlížel si tu nohu. Já taky.

„Nevím, vyhodil mě ze sedla a při cestě na zem jsem myslím potkala kavaletu,“ pokrčila jsem rameny. V tu ránu na nohu zatlačil a narovnal ji. Zařvala jsem bolestí a praštila sebou na lehátko. Už jsem regulérně brečela. Paul vtrhl dovnitř a kontroloval situaci.

„Neříkal jsem snad, že máte zůstat venku?“ udeřil na něj primář ledově. Se zabrbláním dveře zase zavřel, ale nezapomněl mě zkontrolovat pohledem. Raději jsem zavřela oči.

„Dám ti na to ortézu. Správně bys tu nohu nesměla namáhat minimálně tak měsíc, spíš dýl. Máš natažené vazy, což je u tebe dost nebezpečné, vzhledem k tomu úrazu v Anglii. Taky naraženou čéšku, takže to vždycky na nějakou dobu sundej a leduj. Je mi jasné, že s tím měsícem mě neposlechneš, ale nech ji aspoň dva týdny na pokoji, jasný?“ oznámil mi po hodině. To už jsem za sebou měla rentgen, prohmatání i ohýbání, u kterého jsem kňučela bolestí. Přikývla jsem a zadívala se na modrou věc v jeho ruce.

„Poslechnu tě s tím měsícem,“ pokrčila jsem rameny. Tim obdivně hvízdl.

„Jde o koleno, nechci být zase půl roku v nemocnici a pak další rok na rehabilitaci,“ ujistila jsem ho. Chápavě přikývl a pomohl mi postavit se. S berlemi jsem dokázala i chodit.

„Ještě něco. Rozhodně musíš tu nohu ohýbat. Čím častěji, tím líp, nejenže to bude čím dál tím míň bolet. Ale hlavně ti nezatuhne kloub. Jinak bys ji taky už ohnout nemusela,“ dodal ještě mezi dveřmi. Paul seděl v čekárně a listoval jakýmsi časopisem. V momentě, kdy mě zaregistroval, stál a rychle se ke mně šinul.

„Tak co?“ zeptal se opatrně.

„Po tom je ti houby,“ odsekla jsem mu a zamířila z nemocnice ven. Kdybych měla jinou možnost, znovu bych do jeho auta nenastoupila, ale neměla jsem.

„K tobě domů, nebo do stáje?“ zamumlal sklesle.

„Domů. Ve stáji budu houby platná. Měsíc,“ odfrkla jsem si a zírala z okýnka.

Vlastně to nebyla jen jeho chyba. Měla jsem si dávat bacha, mladí koně bývají lekaví, ale nemohla jsem si pomoct. Rase měl na sobě sedlo poprvé a už to vypadalo na pohodový trénink. Pomalu jsme končili. Takhle na něj musel sednout i Nick, aby si šimlík nezvykl, že jakmile jezdce shodí, práce skončí. Tu kavaletu na zemi mi byl dlužen čert.

Rozhodně jsem se nemínila omluvit se mu. Když už nic, byla jsem si naprosto jistá, že už nikdy ničím nepraští, poblíž stáje.

„Bude to vypadat blbě, když se ti znovu omluvím?“ zvedl tázavě obočí. Neřekla jsem ani půl slova a dál koukala u okna.

„No, když už jsme u toho, kde vlastně bydlíš?“ zajímal se, když vyjížděl z parkoviště. Navedla jsem ho až k svému domku a sama vystoupila. S kolenem zpevněným ortézou to šlo jako po másle. A berle mi zase pomáhaly při chůzi.

„Jak to bude s tréninkem?“ zavolal na mě, když jsem byla skoro ve dveřích.

„Ječet ze země můžu i s berlemi, zítra normálně přijeď,“ houkla jsem na něj místo rozloučení a zapadla dovnitř. Přivítalo mě ticho a příjemný chládek. Ne že by venku padaly teplotní rekordy, ale byla zhruba polovina prázdnin a vypadalo to tak. Občas.

Paul

Jel jsem zpátky, abych Nickovi řekl to málo, co jsem věděl. Počítal jsem s tím, že mu pak Kam zavolá a řekne zbytek.

„Tak co?“ vyhrkl, sotva jsem vešel do kanceláře.

„Dostala ortézu a berle, ale nic víc nevím. Nebyla zrovna sdílná. Nedivím se jí,“ odpověděl jsem. Nick přikývl a bleskově se natáhl po telefonu. Stihl jen otevřít pusu a hned ji zase zavřel.

„Fajn. Měsíc žádná těžká práce, jen trénování, zavolám pár brigádníkům. Léky na bolest máš?“ zeptal se. A přikývl. A rozloučil se.

„Natažené vazy a naražená čéška. Buďme rádi, že jen tohle,“ oddechl si, když to položila.

„Jeď domů, platnej mi tady nebudeš a jinýho trenéra nemám,“ odvelel mě pryč. Tak jsem jel zase domů.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  Sundance (29.07.2013 14:40)

Co mám furt psát? Líbí se mi, jak je Kam uzavřená a jen tak si s ním něco nezačne. A Paul občas taky zabíjí. Jop, tak ten zbytek až večer. No, nebo ještě jednu.

5)  Fanny (25.09.2012 21:38)

Měsíc. Uf, to se mi ulevilo, že si jí nenadala víc... A že by Paul tak trošku nepropadal jen Kam, ale i těm čtyřnohým stvořením?

3)  Stefi72 (23.09.2012 15:06)

jako vždycky super

2)  Terry (23.09.2012 13:21)

pěknéééééé !

1)  Bosorka (23.09.2012 13:02)

Jsem si tak krásně zavzpomínala, Kami.

1