01.10.2012 [21:15], Kamikadze, ze série Trenérka, komentováno 6×, zobrazeno 2593×

Anglie a další lekce

Paul

Myslel jsem, že asi umřu. Kam byla ne naštvaná, ale doslova nasraná. Štvalo ji, že nemůže jezdit, aspoň jsem si to myslel, a dávala mi to pořádně sežrat. Od toho dne uplynuly další dva týdny, chodila skoro bez kulhání, ale stejně si do sedla netroufla. Možná proto, že ji Nick hlídal jako oko v hlavě.

Taky jsem věděl, že si zlost vylévala jen na mě, jeden den jsem přišel o dost dřív a viděl ji, jak trénuje nějakou malou holku. Nedalo se popřít, že jí to sakra dobře šlo. A Kam ji jen chválila. Kdybych ji ten den neviděl, málem bych zapomněl, že se umí taky usmát. Trochu jsem zalitoval, že mi nepodlehla, mohla být skvělou trofejí.

„Kolikrát ti mám do háje říkat, že máš prošlápnout paty!“ zařvala na mě zase jednou. Pomalu mě to přestávalo bavit. Samozřejmě mi občas řekla, co dělám dobře, ale ty chvíle bych moh počítat na prstech rukou a ještě by mi pár těch prstů zbylo. Už jsem chtěl něco odseknout, ale znovu mě umlčela.

„A nesnaž se vymlouvat na nějaký podělaný šlachy. Když si je hlídáš, máš je dole tak akorát,“ odsekla. S povzdechem jsem si to držení nohou spravil a pobídl Coru ke cvalu. Tentokrát naskočila na první pokus.

Kam

Tak nějak jsem ztrácela nervy. S patami měl většinou problém každý a nemusela jsem tak řvát, jenže mě drtila neschopnost, nebo spíš nemožnost posadit se do sedla a aspoň trochu si zajezdit. Ale nedovolila jsem si to. Až příliš dobře mi v paměti utkvěl čas strávený po rehabilitacích a různých doktorech, než mi nohu dali zase do kupy. Jo, ježdění nic nebránilo, za což jsem byla jen ráda, dokonce povolili návrat k závodům, ale to jsem stopla sama. Nechtěla jsem. A neměla jsem na to žádné právo. Ne po tom, co jsem provedla.

Bylo to zvláštní. Od té doby uplynuly skoro tři roky a pořád to nepřestávalo bolet. Psychicky. Pořád mě budily ty sny.

Měla jsem křeč v koleni, ale nějak se mi to povedlo rozchodit. Trenér jen řekl, že si nemám hrát na hypochondra a nasednout. Že mě volají na start. Nasedla jsem, vjela do kolbiště a pozdravila rozhodčí. Zajímavé bylo, že ve snu jsem povolení ke startu nikdy nedostala. A přesto Přízrak před pátým skokem zakopl a země se přibližovala zatraceně rychle. Ten skok spadl taky a měla jsem sakra štěstí, že mě některá z těch kavalet nevzala po hlavě.

Levou nohu jsem měla od kolena necitlivou a nějak podivně stočenou v koleni. Věděla jsem, že je zle. Ale bylo ještě hůř. Přízrak se nehýbal. V tu chvíli jsem se vždycky probudila. Zbrocená potem, se srdcem snažícím se vyskočit mi z hrudi a dechem hodným dostihového koně v cíli. Sotva jsem se uklidnila, sprcha byla to jediné, co mi pomáhalo. A skvěle skrývala slzy.

Tenkrát jsem to odnesla zlomenou lýtkovou kostí a přetrhanými vazy v koleni. Vlastně jsem z toho vyvázla docela dobře, na rozdíl od mého koně. Zlomil si vaz a byla to moje vina. Ani trenér mi to nevyvracel. Proto jsem si nezasloužila návrat k závodům.

Najednou přede mnou stála Cora a Paul se válel o kousek dál. Viděla jsem jí jiskřičky v očích.

„Copak jsi zase provedla, ty podšívko?“ zeptala jsem se jí a počkala, až se pán uráčí zvednout. Přitom tohle byla taky moje chyba, měla jsem na něj dávat majzla. Byl to jeho druhý pád.

„Já vím, musím zpátky do sedla, nebo si už nikdy nezajezdím, kvůli strachu,“ odkýval mi všechno a hned se zase drápal do sedla. Já se chtěla omluvit, ale budiž.

„Co se stalo? Víš, kde byla chyba?“ zeptala jsem se tak, aby na povrch nevyplavala ta moje.

„Trochu se rozběhla a já jí prudce přitáhl otěže,“ zazněl jeho zkroušený hlas.

„Coro, on si tě vůbec nezaslouží,“ povzdechla jsem si česky a pustila ji. Až do konce hodiny si na tu otěž dával setsakramentkýho bacha.

Nějak se minul s Marcy. Což bylo asi lepší.

„Tak někam razíme, ne?“ navrhla, sotva mi vpadla do šatny. Rychle jsem na sebe natáhla tričko a s úsměvem přikývla.

„Nejdřív domů, potřebuju něco k jídlu a převlíct se,“ zchladila jsem její nadšení. Pravda, její úsměv trochu poklesl, ale hned se zase smála. Ve dveřích se objevil Nick.

„Jdeme pařit, chceš jít taky?“ zeptala jsem se ho, když se Marcy k ničemu neměla. Tázavě zvedl obočí a pak přikývl. Začala jsem doufat, že tam někoho rychle sbalím, abych si nepřipadala jako křoví. A zvolila jsem podle toho oblečení. Letní černé šatičky sotva pod zadek a se skoro korzetovým vrškem. Hnedle jsem měla plnější dekolt. Na nohy jsem si obula jehly, roztřepala vlasy do účesu malého diblíka, oči orámovala tužkou a řasenkou a mohla jsem jít. Ortéza samozřejmě zůstala v ložnici.

Paul

Zjistil jsem, že mě nic nebolí. Bylo to sice zvláštní, ale jinak skvělý pocit. Konečně jsem si zvykl, jak se zdálo.

Rozhodl jsem se jít večer do klubu v Port Angeles. V pátek měli vždycky narváno jako o život. Rozhodně tam někde byla nějaká, která by si dala říct.

Vešel jsem dovnitř a zhluboka nasál tu atmosféru. Na parketu bylo živo a bar oblepený silikonem. Tyhle jsem rozhodně nechtěl. Ony mě jo. Daly pokoj, až když jsem odpálkoval třetí. A pak do klubu vešla Marcy a já se málem zalkl. Už jsem k ní mířil, když se v jejím závěsu objevil Nick. Takže to ti dva dali dohromady? Asi bylo dobře, že jsem se nezmínil o tom našem společném večeru.

Najednou jsem se nadechl a už nevydechl. Za Nickem se zjevila moje malá čarodějka. Jen nebyla zas tak malá. Ty boty, no do háje. Najednou mi byla skoro až ke krku. Divil jsem se, že si na tom ještě nepodvrtla nohu. A že ji nebolelo koleno. Tu ortézu taky neměla.

Pomalu jsem cestoval očima od těch skvělých štíhlých nohou a pokračoval vzhůru. Džíny mi najednou byly čím dál tím těsnější, protože černý kousek hadru, co měla na sobě, se nemohl nazývat oblečením. Vypadala skvěle. Přejela pohledem klub a mě přehlídla, jako bych tam snad ani nebyl. Zakotvila očima u jakéhosi kluka. Bělocha. Plaše se na něj usmála a hned kráčela dál. Sakra, ta holka věděla, jak na to jít. Chlapec nelenil a už jí objednával pití.

Takže jí vadilo, že jsem indián? Rozhodně bych to do ní neřekl. Zatraceně.

Pozoroval jsem ji, jak se nechala na parketu osahávat a líbat. Vřelo to ve mně jako v kotli. A tak jsem sáhl po jedné z těch silikonových náhražek ženské a vzal ji na parket. Evidentně jí vůbec nevadilo, že celou dobu pozoruju někoho jinýho. Ale objekt mého zájmu mě buď neviděl, nebo ignoroval. Nevěděl jsem co je horší.

Nakonec se ta blondýnka projevila jako docela šikovná holka. Dostal jsem ji kousek od holčičích záchodů. Jak typické.

V tom nejlepším kolem prošla Kam a setkala se s mým pohledem. Když se vracela zpátky, blondýnka byla v trapu. Ne že by mi to snad nějak vadilo.

Celý zbytek večera byla ve společnosti toho kluka, Marcy a Nicka.

Ještě jednou ten večer mi dovolila setkat se s jejím pohledem. Zvedla sklenku s koktejlem a na dálku mi přiťukla. Než jsem se otočil, byla pryč. I s tím klukem. Alespoň jsem věděl, že na holky není.

Kam

Nechala jsem se Patrickem odvézt domů a vzala si jeho číslo. Nejspíš i on tušil, že nezavolám, ale zkusil to.

Nemohla jsem Paula dostat z hlavy. Jak tam obšťastňoval tu bloncku. Evidentně s ní byl spokojený. Nejspíš jsem přišla právě v tom nejlepším, soudě podle výrazu v jeho tváři. Pořád jsem ho měla před očima. A tak nějak toužila, abych já byla původcem těch pocitů, které se mu v obličeji zračily. Ne, vážně, začínalo mi hrabat.

Dala jsem si rychlou sprchu, odlíčila oči, šaty hodila do koše na prádlo a na nohu si zase natáhla ortézu. Doufala jsem, že se zase po nějaké době vyspím. Beze snů o Anglii.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  Stefi72 (11.10.2012 20:26)

Kdy bude další kapitolka? Potřebuju nutně drogu v podobě Cam

4)  Fanny (03.10.2012 22:53)

Zlomil si vaz a byla to moje vina. Ani trenér mi to nevyvracel.
Sakra, proč tak tvrdé věty? Tak moc ji srovnávám s Mandy, že zapomínám, že Kam neznám, i když si jsou podobné. To bez výhrady, ale nejsou stejné. To ani omylem.

3)  Stefi72 (02.10.2012 18:37)

jako vždy nádhera je mi strašně líto, co se Kam stalo, to si nezasloužila ale už se těším, až se dá s Paulem dohromadady

1