25.01.2011 [15:45], anamor, ze série Otisk dokáže naštvat, co Jacobe?!, komentováno 8×, zobrazeno 2784×

Strašidelné sny.

6. kapitola

Byla jsem venku, podle té vůně nejspíš v lese. Taky ne sama. Velké dlaně mě silně svíraly za boky, ale ne bolestně, spíš to bylo lačně, abych nebyla od dotyčného moc daleko. Moje rty měly moc práce, protože velmi vášnivě a horlivě diskutovaly s ledovými ústy s dokonalou chutí. Jednu ruku jsem měla zabořenou v hedvábně jemných vlasech a druhou držela silné rameno.

„Ally,“ vzdychl mi do úst známý hlas a po nádechu té krásně vůně mi bylo jasné, kdo to je – Edward. Měla bych mít rozum a odtáhnout se, ale já to nedokázala a naopak se k němu víc přitiskla.

„Nepřestávej,“ prosila jsem, když jeho rty opustily mé. Ale nic se nedělo, otevřela jsem oči a zadívala se na ten andělsky krásný obličej. Pokřiveně se na mě usmíval a jeho oči jen žhnuly a byly černočerné. Musela jsem sem se na něj taky usmát a pak se natáhla na špičky a políbila ho.

Když zafoukal vítr a já ho ucítila na celém těle, došlo mi, že nemám triko, jen podprsenku a kalhoty.

Najednou se vše změnilo a já už nestála v tom dokonalém objetí a necítila jeho rty ani ruce na mém těle. Podívala jsem se po lese, kde už nebyl sníh, což bylo divné. Večer jsem koukala, jak padá nová nadílka.

Přede mnou stál Edward v bojové pozici, zády ke mně a před námi byla celá smečka, stáli na kraji hranic. V čele byl táta. To mi vyrazilo dech, už roky se neproměnil.

Edward mě odstrčil do něj dál a než jsem stačila cokoliv, skočil po něm velký rudohnědý vlk.

„Néé,“ vykřikla jsem.

Probudila jsem se s trhnutím, až jsem si sedla na postel, jak jsem se lekla. To bylo tím, že jsem šla spát za tak blbé situace a můj mozek si pak dělal, co chtěl. Zhluboka jsem dýchala opřená rukama o postel a koukala se před sebe do zdi. Moje srdce mi ještě po mém snu splašeně bilo.

Po vydýchání jsem se odporoučela do koupelny a vlezla si pod ledovou sprchu, abych se po tom snu uklidnila. Trochu to i pomohlo. Ještě jsem udělala rovnou ranní hygienu a pak se v pokoji převlíkla do normálního oblečení, jeany, triko a mikina.

Dole jsem si bafla do ruky tousty, protože jsem se ve sprše zdržela, a mířila si to ven. Popadla jsem bundu a zalezla do auta. Toust jsem jedla během cesty do školy.

Dojela jsem ke škole jen tak tak. Skoro nikdo na parkovišti nebyl, ale jedna osoba přehlídnout nešla. A to Edward, který se opíral o svoje auto. Hned jsem si vzpomněla na ten sen a po zádech mi přeběhl mráz, až jsem se otřásla.

Ale už včera jsem si slíbila, že si s ním promluvím. Ale zrovna v tuhle chvíli to nešlo, musela jsem do školy. Nevím, jak by reagovali naši na to, že jsem byla za školou. Zamkla jsem auto a vydala se na první hodinu s Paulem.

Ani nevím, jak se mi to povedlo, že jsem vnímala a přitom i ne. Přemýšlela jsem nad tím, jak bych to měla říct, a přitom si stíhala dávat pozor, co chce učitel. Takže když mě chtěl nečekaně vyvolat, já ho dostala, protože jsem věděla odpověď.

Ještěže tak. Další špatnou známku jsem nepotřebovala.

Nastala čtvrtá hodina, kterou jsem měla s Edwardem. Jen co jsem vešla do třídy a uviděla jsem ho, vybavil se mi ten sen velmi jasně. Cítila jsem ty studené dotyky na mých bocích, rty na mých. Ten sen byl až moc skutečný.

I když jsem se to pokoušela vytěsnit z hlavy, pořád jsem cítila jeho doteky, i když byly jen ve snu.

Posadila jsem se do naší lavice a moje srdce se divoce rozbušilo, zrádce jeden. Cítila jsem ten jeho zkoumavý pohled na mé tváři. Přesně jsem viděla v hlavě, jak se tváří, ani jsem se na něj nemusela dívat. Ale já chtěla a než jsem si cokoliv stačila uvědomit, otočila jsem hlavou k němu.

„Tak co, umíš to na ten test?“ zašeptal po pár minutách, kdy jsme si koukali navzájem do očí. Měl je krásně zlatě vybarvené. Jenže mě se najedou víc líbily ty černé, plné touhy, ty, které měl v mém snu.

Jenže mi došla jeho slova, celkem brzo. „Jaký test?“ skoro jsme vykřikla překvapením.

„Ten, co nám včera slíbil profesor,“ odpověděl v klidu.

Skvělé, Ally, jsi nahraná. Místo aby ses učila, celou noc jsi přemýšlela nad jedním upírem, co teď sedí vedle tebe, a stejně jsi k ničemu novému nedošla. Jen tě tvůj otec utvrdil v tom, že se toho otisku nejde zbavit .

Vážně by mě zajímalo, kdo za mě ten test asi napíše.

„Doprdele!“ zašeptala a vrhla se po učebnici a začala hledat příslušnou stranu.

Vedle mě se ozval melodický, ale dušený smích. Super, on má ze mě ještě prdel! Naštvaně to ve mně zabublalo a v tu chvíli smích přestal.

Konečně jsem našla tu stránku a chtěla se aspoň trochu šrotit, ale ve stejnou chvíli zazvonilo.

Jsem vážně klikař! Naštvaně jsem práskla učebnicí a opřela se o židli a založila ruce na prsou.

Věděla jsem totiž, že už nepřečtu ani jeden řádek, protože profesor už přišel. Šmejd jeden, chodí se zvoněním. V duchu jsem se už loučila i s víkendovými hlídkami.

Neměla jsem šanci to napsat ani na čtyři, vůbec jsem se neučila. Soustředila jsem se totiž hlavně na matiku a pak na… na Edwarda, musela jsem si smutně připustit. Sklonila jsem hlavu a povzdechla si.

Profesor rozdal testy a posadil se na svoje místo. Povzdechla jsem si a vzala si tu zatracenou propisku do ruky. Podepsala jsem se a tím i skončila. Proběhla jsem očima test a byla v loji. Netušila jsem ani jednu odpověď.

Koukla jsem se na Edwarda, který vyplňoval bez problému, ani jedno zaváhání, nic, prostě psal. Povzdechla jsem si, tomu se to píše, když to musím umět zpaměti. Nejen že má skvělou upíří paměť, ale i určitě nedělá školu poprvé. Se někdo má.

Koukala jsem se na ten papír s jednou rukou položenou na lavici a opírala se o ni čelem. Můj papír byl krom zadání a mého podpisu jako nový.

Když mi najednou zmizel a pak se objevil vyplněný. Koukla jsem se, ale něco nesedělo, tohle nebylo moje písmo, ani moje jméno. Já se rozhodně nejmenuju Edward Cullen.

Otočila jsem se ke svému sousedovi, který rychlostí blesku vyplňoval moji písemku. Překvapeně jsem se na něj koukala a nic nechápala.

S úsměvem zase prohodil papíry a já se koukla na ten, co mi vrátil. Málem mi vypadly oči z důlků. Nejen že byla písemka vyplněná, ale ještě mým písmem. Párkrát jsem zamrkala, jestli se mi to nezdá, ale ne.

Koukala jsem se po Edwardovi, ale ten se koukal z okna. Nechápala jsem, proč to udělal. A vůbec, odkud umí moje písmo? Dokonce aby to bylo věrohodné, udělal tam i pár škrtanců, jako že mi to došlo později.

Byl konec hodiny, už zvonilo, ale všichni museli sedět na místě a osobně dát profesorovi písemku. Když jsem mu ji dala, sbalila jsem si a chtěla poděkovat Edwardovi, ale byl fuč. Překvapeně jsem koukala na jeho prázdné místo.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  Abera (25.01.2011 21:00)

Krásná kapitolka

6)  Fanny (25.01.2011 19:10)

Jo, tak tohle by se mi taky líbilo, ikdyž spíše z jiných předmětů... Jinak zábavná kapitolka až na ten sen. Co ten měl znamenat?

4)  MaiQa (25.01.2011 18:35)

Nepošleš mi Edwarda poštou? Potřebuji aby za mě napsal fyziku.

1