27.01.2011 [19:00], anamor, ze série Otisk dokáže naštvat, co Jacobe?!, komentováno 6×, zobrazeno 2985×

Ally bude chtít poděkovat Edwardovi za pomoc. Ještě ale neví, co si na ni připravil.

7. kapitola  - Moc krve

Vydala jsem se tedy na naši další společnou hodinu a to byla biologie. Koukala jsem se pozorně po chodbách, jestli někde nebude se svými sourozenci, když tak rychle zmizel.

Jenže jsem ho nikde neviděla. Asi letěl rovnou do učebny, jak u něj bývalo zvykem. Nevím, jestli se tak těšil na hodinu, nebo se nechtěl proplétat mezi studenty a hlavně studentkami. Jo, chudák, neměl to jednoduché. Jenže když jsem dorazila do učebny, zasáhlo mě další překvapení.

Edward v učebně nebyl, nikdo tam nebyl. Což byla záhada. Posadila jsem se tedy do lavice a čekala, až přijdou další žáci, kteří začali chodit těsně před zvoněním.  Byla velká přestávka, venku sníh, tak toho museli využít. Všichni byli mokří a od sněhu, především dívky.

Byla jsem si jistá, že si to nenechali kluci ze smečky ujít. Jenže já na to dnes neměla náladu, i když jsem to už během přestávky věděla, že bude sněhová bitva. Já chtěla mluvit s Edwardem a poděkovat mu za ten test.

Netrpělivě jsem ho vyhlížela a hypnotizovala dveře i poté, co zazvonilo a on nikde. Jenže vešel profesor a mě v tu chvíli bylo jasné, že se už neukáže.

Pochybuju, že se mu udělalo blbě a musel jít domů, to bylo nemožné. Na tohle upíři netrpí.

Všechno mi ale došlo vzápětí, když profesor začal vykládat, co dnes budeme dělat. Už mi došlo, proč ten upír nepřišel, přeci nebude blázen a pokoušet osud.

„Dnes si budeme navzájem testovat krevní skupiny. Je to velmi důležitá věc, tak neuškodí, když budete vědět, jakou máte krevní skupinu,“ usmál se na třídu.

Já hlasitě polkla a vyvalila na něj oči, tohle nemůže myslet vážně!

„Ale pane profesore, k čemu ji pak mají v nemocnici?“ ptal se ho jeden student chytře.

„Aby ses měl na co ptát, Petere,“ odsekl mu. Bylo jasné, že mu to nevymluvíme, že by měl rád krev?

To já ji ovšem nenáviděla, dělalo se mi z ní špatně. Zrovna tak blbé věci jsem musela zdědit po mojí mámě. Nešikovnost a nevolnost z krve. Nevadilo mi, jak teče a to okolo. Ale ten její zápach, a jako vlk jsem ho cítila ještě líp jak ona jako člověk.

Když se někde objevila krev, já vždy automaticky a tak rychle, jak to šlo, vyklidila pole. Kluci se mi za to smáli, jenže já za to nemohla, bylo to, jako bych měla na něco alergii.

Už při té myšlence se můj žaludek zhoupl a já byla ráda, že oběd teprve bude.

Rychle jsme zvedla ruku a po kývnutí od profesora, že můžu mluvit jsem spustila:

„Pane profesore, mně se dělá z krve zle,“ řekla jsme hned. Nechtěla jsme skončit někde na záchodech a mít zkažený celý zbytek dne.

„Blacková, v tom případě jděte ven, ale po skončení této hodiny se zapojíte zase do učení,“ rozhodl. S radostí jsme přikývla sbalila si věci a vydala se ven, jako by mi za patami hořelo.

Vyšla jsem na ten zdravý čerstvý vzduch a zhluboka se nadechla. Byla jsem opravdu ráda, že mě tam ten profesor nechtěl držet do doby, než bych sebou sekla o zem. Nedivila jsem se tomu upírovi, že se vypařil tak rychle. Zmetek jeden, mohl mi to taky říct.

Ale je pravda, nemohl vědět, jak jsem citlivá na krev, vždyť jsem vlkodlak a ti by s tím neměli mít problém. Ale já ho měla, vždy jsem byla hříčka přírody, už od narození.

Povzdechla jsem si a vydala jsem se k nedalekým lavičkám. Za školy na ně nebylo vidět a to se mi hodilo. Posadila jsem se a přemýšlela, co budu dělat. Měla jsem hodinu volna a pak byl oběd.

„Jak to že nejsi na hodině?“ ozvalo se vedle mě. Já se s trhnutím, jak jsem se polekala, otočila na Edwarda. Jak to ten upír dělá?

„Mám úplně stejnou otázku,“ škodolibě jsem se na něj koukala. Zatvářil se smutně.

„Moc krve,“ pošeptal zahanbeně.

„Jsme na tom stejně,“ povzdechla jsem si.

„Dělá se ti špatně z krve?“ ptal se mě překvapeně a já si opět povzdechla.

„Další skvělá věc, kterou jsem zdědila v genetické výbavě od mámy,“ špitla jsem.

„No… aspoň tu já nejsem sám,“ pousmál se.

„Cítíš krev i sem?“ vylítla mi otázka, ještě než jsem si uvědomila, jestli je vůbec na místě, ale s tím se už nic dělat nedalo, tak jsem jen čekala na jeho odpověď.

„Ne, sem ne, jsem docela daleko a oni jsou zavření v učebně. Ale cítím tvou,“ zamyslel se.

„Neměla bych ti… páchnout?“ zamumlala jsem. Začal se smát a já se na něj nechápavě koukala.

„Stejně jako já tobě, jenže mám pocit, že to tak není.“

„Jo, okolo mě jsou samé záhady,“ pousmála jsem se.

„Všiml jsem si,“ prohodil a stále pozoroval můj obličej.

„Chtěla jsem ti poděkovat, ale utekl jsi,“ vzpomněla jsem si na to, jak jsem ho hledala.

„Jo, chtěl jsem si hrát na to, že je mi špatně. Za co jsi mi chtěla poděkovat?“ On má snad výpadek paměti. Musela jsem se té představě zasmát, byl by první upír s výpadkem.

„Za to, že jsi za mě napsat test z angličtiny, jestli jsi zapomněl,“ vysvětlila jsem mu.

„To nic nebylo,“ mávl rukou.

„Jasně, tvoje zábava pro zkrácení věčnosti je psát testy z angličtiny za tupé vlkodlaky,“ ušklíbla jsem se. „Ne, vážně moc děkuju, hodně jsi mi pomohl,“ usmála jsem se na něj.

„Nejsi tupá, Ally, jen jsi na to zapomněla.“

„To je jedno, stejně jsi mi zachránil zadnici,“ zasmála jsem se. „A nejen tím testem, ale i doučováním, hodně ti dlužím.“

„V tom případě chci, abys to odčinila něčím jiným,“ lehce se usmíval, ale byl hodně zamyšlený.

„A čím? Mám tě doučovat ze španělštiny,“ zasmála jsem se.

„Ne, to ne,“ pousmál se.

„Tak co bys po mně mohl chtít? Na učení jsem tupá,“ zamyslela jsem se nahlas.

„Ally, nejsi tupá, jen se tvoje myšlenky honí jinde a občas by mě zajímalo kde,“ kouknul se na mě zkoumavě, ale já ho nechápala.

„A někteří profesoři stojí za prd, hlavně na matiku,“ přiznal pravdu a zašklebil se. „I Emmett by líp učil,“ zasmál se.

„Jsi si jistý?“ zvedla jsme překvapivě obočí.

„Občas se chová jako pětiletý, ale školu udělal hodněkrát, i vysokou,“ informoval mě.

„Občas?“ zvedla jsem obočí snad ještě výš.

„Tak jo, pořád,“ připustil barvu a já se začala smát.

„Tak jo, co po mně upír jako ty, který má všechno co chce, může chtít?“

„Nemám vše, co bych chtěl. To nejdůležitější, co chci, nejde lehce získat a možná ani nezískám, nemůžu si ji koupit ani vzít.“ Mluvil a koukal se do země. Měl zamyšlený a přesto hodně smutný výraz, i jeho hlas byl prosycen smutkem.

„Co tedy chceš a nemůžeš to mít?“ vážně mě to zajímalo.

„To je teď jedno, možná ti to povím, když budeš souhlasit,“ koukl se na mě a v očích mi jiskřilo.

„S čím mám souhlasit?“ ptala jsem se obezřetně a měřila si ho pohledem.

„No, jako poděkování za ten test bys se mnou mohla jít na večeři,“ nesměle se usmál a já zalapala po dechu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  Lily (28.01.2011 18:56)

Úžasné super povídka, bezvadná kapča a úplně nejlepší Ally

3)  Abera (27.01.2011 21:48)

pěkný

1)  MaiQa (27.01.2011 19:44)

Jéééé, věčeře. Já chci taky a ať ji ani nenapadne říct ne.

1