29.01.2011 [13:45], anamor, ze série Otisk dokáže naštvat, co Jacobe?!, komentováno 9×, zobrazeno 2984×

Jakou odpověď dostane Edward?

8. kapitola – Ano?

„To je teď jedno, možná ti to povím, když budeš souhlasit,“ koukl se na mě a v očích mi jiskřilo.

„S čím mám souhlasit?“ ptala jsem se obezřetně a měřila si ho pohledem.

„No, jako poděkování za ten test bys se mnou mohla jít na večeři,“ nesměle se usmál a já zalapala po dechu.

xxx

Koukala jsem se na něj a moje brada spadla o pár centimetrů níž. Moje oči byly vykulené a můj mozek nechtěl pracovat.

Nebyla jsem schopná tu informaci zpracovat a hodně dlouho jsem na něj jen koukala. On se na mě zkoumavě díval, oči měl zmenšené do úzkých škvírek a v obličeji měl nejistý a frustrovaný výraz.

„Co že to po mně chceš?“ optala jsem se ho nejistě.

„No, jestli bys nešla na večeři. Když přijmeš, budu to brát jako poděkování,“ mluvil celkem nejistě.

Aby ne, když si tu upír zve na rande vlkodlaka, trochu trhlý. Ne trochu, ale hodně. Uvědomuje si ten upír, co tu dělá? Zprudka jsem vydechla.

„Jestli nebudeš chtít, pochopím to,“ zamumlal.

„Ne… jen mě to překvapilo,“ mluvila jsem a stále z toho byla mimo. „Já… půjdu, proč ne?“ Trochu nejistě jsem se na něj usmála a on mi nejistý úsměv taky vrátil.

„Dobře… tak v pátek?“ Mluvil trochu zaskočeně, asi to jen zkoušel a počítal se zápornou odpovědí.

„Kdyby to šlo, raději bych v sobotu,“ pousmála jsem se.

„Tak v sobotu,“ vydechl a já se musela usmívat jeho stále překvapenému obličeji.

Svým způsobem mi nahrál do karet, chtěla jsem s ním přeci mluvit.

„Kolem pátý, tady u školy? Je mi jasné, že ve Forks být nemůžeme, takže pojedeme do Port Angeles,“ prozradil mi svoje plány.

„Jo, proč ne?“ přikývla jsem a podívala se na hodiny, co byly na jedné z budov.

„Už je oběd, půjdu na něj dřív, abych si mohla vybrat něco dobrého, a už mám taky hlad.“

„Tak jdeme,“ usmál se a zvedl.

„Neříkej, že jdeš na oběd do jídelny pro lidi,“ koukla jsem se na něj se zvednutým obočím.

„Musím se nějak maskovat, ne?“ pokrčil rameny. Se smíchem jsem se postavila a spolu jsem se vydali do jídelny.

V jídelně ještě nikdo nebyl, ale jídlo už čekalo a tak jsem se k němu hladově vrhla, za sebou jsem jen slyšela smích Edwarda. Naložila jsem si tác všechno, na co jsem měla chuť, a posadila se ke stolu, kde většinou sedím s ostatními. Edward seděl na svém místě, jak jinak.

Jedla jsem do doby, než mi teplé dlaně přikryly oči a já tak viděla jen tmu. Natáhla jsem ruce nahoru a šmátrala po majiteli, až jsem narazila na jeho obličej.

„Hmm, kdo by to mohl být, že by Scotty?“ zasmála jsem se. Nikdo jiný to být ani nemohl, takové věci vždy dělal jen on.

„Prokoukla jsi mě,“ zasmál se a pustil mi oči. Zaklonila jsme hlavu a koukala se do jeho vysmátého obličeje.

Sklonil se a dal mi pusu na čelo.

„Co tu děláš?“ ptal se mě a posadil se vedle.

„A co tu děláš ty?“ usmála jsem se a dala si další sousto.

„Měl jsem hotový dřív test, tak mě profesorka pustila,“ pokrčil rameny a začal mi ujídat.

„No, my o biologii měli zkoušet krevní skupinu,“ udělala jsem u toho obličej.

„Jasně, to je hned jasný, co tu děláš,“ smál se a já na něj vyplázla jazyk.

„No tak, Ally, je to zabavný.“

„Mně to tak nepřijde,“ bouchla jsem ho po ruce, když mi chtěl vzít hranolku. „Kup si svoje.“

„Ally, nešla bys se mnou v sobotu ven?“ optal se po chvíli. Viděla jsem koutkem oka na Edwarda, který se napjal. Jenže se bát nemusel, schůzku s ním si ujít rozhodně nenechám.

„No, Scotty, já už něco mám. Tedy, nikdo to ještě neví. Ale chtěla bych na víkend s Timmothym k dědovi.“

„K Billymu?“ koukal překvapeně.

„Ne, k Charliemu. Když jsme tam byli minule, slíbila jsem, že se za ním o víkendu stavíme, a jsem si jistá, že i když je zima, Timmy by s ním šel rád na ryby,“ vysvětlila jsem mu.

„Aha, a že bych se stavil a my si šli zaběhat?“ pokoušel se.

„Ne, chtěla bych být v sobotu sama a užívat si chvíli klidu a pak v neděli se připravovat do školy na testy. Asi nebudu mít ani hlídky, když to u Sama vyjednám.“

„Aha,“ šeptnul smutně.

„Scotty, a běhání je už trochu ohrané,“ upozornila jsem ho a dál, jako že nic jedla.

Překvapeně se na mě díval, ale já si ho už dál nevšímala. Měla jsem dojedeno ještě dřív, než ostatní přišli, a tak jsem se vydala do učebny matematiky.

Posadila jsem se na místo a po chvíli do učebny přišel upírek. Musela jsem se usmát nad jeho oslovením. Zkoumavě se na mě zadíval a posadil se na svoje místo vedle mě. Po pár minutách se ke mně otočil čelem a já automaticky následovala jeho příkladu. Koukali jsme se navzájem do očí.

„Ally, jestli chceš jít v sobotu se Scottym, klidně to řekni. Já to pochopím, určitě to bude lepší společnost než upír. Nechci, aby sis myslela, že tě nějak vydírám nebo nutím, rozhodnutí jestli se mnou půjdeš, je jen na tobě a já to pochopím,“ promluvil potichu a koukal se mi do očí.

„Ale já s tebou chci jít. Se Scottym jsem pořád a zase bychom jen běhali,“ protočila jsem znuděně oči.

Usmál se a trochu si oddychl. Působil tak lidsky. A já se tomu musela usmívat. On byl prostě jiný a já věřila v to, že v sobě má svou lidskost, jen ji budu muset hledat. Bože, Ally, proč bys ji hledala, přestaň takhle myslet, může ti to být jedno. Ale slyšela jsi tátu, otisku nejde utéct.

„A co vůbec budeme dělat?“ zajímala jsem se, vesele mu zajiskřilo v očích.

„No co by? Půjdeme na večeři, víc nepovím,“ usmíval se laškovně.

„Já jen abych věděla, co mám čekat. To na večeři asi zaskočíme do lesa, co?“ naschvál jsem ho škádlila zase já, moc se mi to líbilo.

„Ne, to nepůjdeme, asi jsem ti to měl specifikovat. Vezmu tě na večeři pro lidi. A já se budu dívat, jak jíš,“ zasmál se.

„To budu jako pokusný králík?“ koukala jsem se nechápavě. To mě bude studovat při jídle?

„To ne, já budu společensky konverzovat a ty jen přikyvovat při jídle,“ vysvětlil mi jeho představy.

„Jasně,“ zašklebila jsem se, on se jen dál usmíval. Do třídy začali chodit další studenti a tak jsem dělala jako že nic, přeci jen jsem nechtěla, aby se to, že mluvím s upírem, doneslo ke zbytku smečky. Nemuselo by to dobře dopadnout.

Písemku z matiky jsme měla za dvě. Což bylo něco neuvěřitelného. Hned, jak zazvonilo a učebna se vylidnila, jsem se neudržela a vrhla se Edwardovi, který byl stále ve třídě, kolem krku.

Byl ztuhlý, jak to nečekal.

„Moc díky za doučovaní,“ usmála jsem se na něj a vydala se na tělocvik. Asi tam ještě chvíli zmateně seděl, stejně jako když jsem odcházela z učebny.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  Abera (29.01.2011 21:45)

Pěkný

5)  Fanny (29.01.2011 18:51)

Začíná se to vyjasňovat, hlavně ať se to nedozví noikdo za smečky! To bylo v háji a Jacob by ji asi přerazil...

3)  Elizabeth (29.01.2011 15:08)

Obavám se, že se Scottym tam ještě bude nějakej problém
Ale jinak zas skvělé, anamor

2)  CatherineCullen (29.01.2011 14:38)

Perfektní! Absolutně perfektní! Rychle další kapitolku!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

1)  dorianna (29.01.2011 14:23)

1