23.01.2011 [15:30], anamor, ze série Otisk dokáže naštvat, co Jacobe?!, komentováno 8×, zobrazeno 3090×

Ally má dnes velmi důležitý rozhovor se svým otce. Kde si ujasní pár věcí.

5. kapitola - Otisk

Věděla jsem, že otisk nejde zničit ani nic takového, ani to nejde předvídat. Což byla u mě škoda.

Seděla jsem v obýváku sama, po tmě, ale bylo mi to jedno, protože jsem viděla i tak velmi dobře. Byla jsem v křesle, jednu nohu pod sebou a druhou pokrčenou a opřenou. Na koleni jsem měla poleženou bradu a v rukou u nártu hrníček s horkou čokoládou.

Nechtělo se mi spát a měla jsem i divnou náladu. Hrála jsem si s hrnkem v ruce. Na sobě jsem měla světle modré pyžamové kalhoty a bílé tílko. Koukala jsem se do okna a viděla, jak sněží. Připadala jsem si tak divně, pořádně jsem to neuměla popsat, jako by něco chybělo. Ale nevěděla jsem co. To bylo to, co mě tížilo a hrozně štvalo.

„Co tu strašíš, princezno?“ koukal se na mě překvapeně táta.

„Nemohla jsem spát,“ pokrčila jsem rameny a koukla se na něj.

„Copak se děje, srdíčko?“ posadil se na sedačku a obezřetně se na mě koukal. „Nikdy nemíváš takové problémy. A ke všemu, abys byla přešlá.“

„Já nevím, je mi divně, nevyznám se v sobě,“ povzdechla jsem si a koukala se na hrnek v mých rukou.

„Ally, co se stalo?“ zeptal se přímo a zadíval se mi do očí. Přemítala jsem, jestli mu mam říct o otisku, ale rozhodně bych mu neřekla, že byl do upíra.

„Já, hodně jsem v poslední době přemítala a víš… chtěla bych vědět, jak to je ohledně otisku. Jak se ten člověk pak chová a jak to na ně působí?“

„Ally, nemusíš se bát, že bys to nepoznala. Věř mi, když se to stane, poznáš to, i ta osoba. Je to…“ kouknul se za mě do dálky a asi vzpomínal. „Najednou se celý svět změní, nic okolního není tak důležité jak ta osoba. Uvědomíš si, že ti celou dobu něco, nebo spíš někdo chyběl a on se najednou nečekaně objeví ve tvém životě a celý ho změní k lepšímu. Pořád na něj myslíš a kdykoliv jste spolu, tak zvláštně to… jiskří. Když s ním nejsi, myslíš na něj a máš pocit samoty a prázdnoty. Je to jako přitažlivost magnetů k sobě. Vždy vás to k sobě nějak přitáhne a bránit se tomu nedá.“

Když jsem tátu tak poslouchala a vnímala jeho slova, říkal přesně to, co jsme prožívala. Nejšťastnější jsem byla ve škole na hodinách s ním, a nejlepší to bylo, když mě doučoval. Pořád jsem mezi námi cítila zvláštní napětí, stejně jako ve škole. I když jsem se učila, pořád se mi vkrádal do hlavy a vynucoval si moji pozornost, kterou jsem mu nechtěla dát, i když si jí zasloužil. Přeci jen jsem ho do toho uvrtala já.

Bože, a co s tím mám asi jako teď dělat já? Povzdechla jsem si v duchu, ale navenek jsem na sobě nedala nic znát.

„Aha,“ špitla jsem.

„Ally, věř, že na světě jde přehlídnout hodně věcí, ale otisk rozhodně ne.“ Trochu se na mě usmál. „Ne všichni vlci potkají svoji druhou polovinu. Jen se zamilují, to se taky stává, že se pak otisknout, když mají rodiny, do někoho jiného.“ Trochu si povzdechl, asi se bál, aby mě to nepotkalo. Ale to se opravdu bát nemusí. Nemůže být nic horšího než otisk do upíra, nebo ano? Sama jsem nevěděla.

„A co by se stalo, kdyby ten otisk chtěli zapřít? Nebo se rozdělili?“ vypálila jsem hned další otázky.

„Otisk nejde zapřít, Ally. Nejde na něj jen tak zapomenout. Tohle tě bude pronásledovat do konce života. Kdykoliv tu osobu uvidíš, nebudeš se moc od ní vzdálit. A když spolu nebudete, tak se budete vyhledávat a myslet na sebe, jak ty, tak i osoba, do které se otiskneš. A ohledně rozdělení… Nevěřím tomu, že by se nechali.“

Super. A teď, když na něj vybalím, že jsem se otiskla do upíra, to s ním sekne. Hlavně po tom všem, co mi řekl.

„Ještě něco trápí tvou hlavičku?“

„Ne, to je vše, děkuju,“ pousmála jsem se, i když jsem tedy k tomu, abych se usmívala, měla daleko.

„Holčičko, měla bys jít spát,“ zvedl se a přišel ke mně. Dal mi pusu na čelo a pak odešel.

Povzdechla jsem si a upila čokolády. Asi by nebylo špatné si to nějak vyříkat s Edwardem, je do toho taky zatažený a možná ani neví, co to s ním je. Jestli ho to ke mně táhne tak jako mě k němu… Domluvím si s ním další doučování a vybalím to na něj, když budeme sami. Když na to budeme každý sám, asi to dobré nebude.

V hlavě mi naskočil obrázek mě a Edwarda, který mě objímá. Zatřásla jsem rychle hlavou, abych tu představu vypudila. Tohle bylo nemožné. Je to upír, můj přirozený nepřítel.

Dopila jsem čokoládu a pomalu, tiše jsem se vydala do svého pokoje. Když jsem prošla kolem stolu, zarazila jsem se. Podívala jsem se pořádně na knihu, kterou jsem měla povinně číst. Zamrazilo mě v zádech a na místě jsem ztuhla.

Romeo a Julie, kdo by ten příběh neznal?

Láska dvou mladých, kterým ve štěstí stálo jen to, že jejich rody byly odjakživa nepřáteli na život a na smrt. Stejně jako upíři a vlkodlaci. Otřásla jsem se, když jsme si vzpomněla na ten tragický konce dvou milenců, co se tajně scházeli a milovali, na jejich smrt.

Srdce mi zrychleně bilo a dech přestával stačit. Byla jsem dcera hodně starého rodu a ke všemu náčelnického. On syn upíra, co prolomil všechny zákony, které mají - významná upíří rodina.

Kapuleti, Montekové. Vlkodlaci, upíři.

Dávala jsem tomu větší smysl, než to mělo, nebo na tom něco je? Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala. Klid, vše bude pořádku, ještě není nic rozhodnuto, vždyť se s Edwardem sotva znáš, nejste milenci, zatím. Proč se mi to slovíčko zatím tolik nelíbí?

„Ally, uklidni se!“ křičela jsem na sebe v duchu a lehla si na postel. Koukala jsem se po tmavém pokoji a pokoušela se z hlavy vypudit předchozí myšlenky. Trochu se mi to povedlo a já se uklidnila. Zalezla jsem si pod peřinu a usnula. I když ne moc klidně, to musím přiznat.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  MaiQa (24.01.2011 14:52)

Otisk? YOY. To bude.

6)  Lily (23.01.2011 19:59)

Jejda, to bylo úžasné, ten její boj se sebou samou bomba

3)  Fanny (23.01.2011 17:51)

No, teď jí řekl, že s otiskem nemůže nic dělat, takže až to zjistí nebude na moci řvát a jestli na ni bude, tak rozhodně neoprávněně...

2)  Abera (23.01.2011 17:12)

Úžasný

1