03.04.2012 [20:00], anamor, ze série Chybíš mi, tati!, komentováno 10×, zobrazeno 2882×

„Jestli ho nikdo neodvezl, mělo by tu být Volvo,“ řekla zamyšleně máma.

„Moje?“ promluvili jsme najednou překvapeně táta i já. Ten se na mě otočil a zkoumavě podíval.

„Vlastně tátovo?“ opravila jsem se rychle.

34. kapitola – Rodina pohromadě

Říše snů umí být krutá. Hrát si s vašimi přáními, s tím, co tolik chcete. Neustále vám to připomínat, ukazovat. Nutí vás přemýšlet. Toho jsem se popravdě bála. Jenže se ke mně dnes rozhodla být milosrdná a mně se vůbec nic nezdálo. Spala jsem a okolo mě byla jen černočerná tma, žádný sen, který by mi ubližoval. Připomínal, co jsem nechala v Itálii.

Nechtěla jsem se nikdy probudit.

Nic mi nechybělo, nic mě nebolelo. Nic jsem necítila, protože okolo nebylo nic. Jen ten klid a tma.

Skutečný svět není harmonicky, klidný, krásný… Skutečný svět je boj. Bojujete o všechno, každý den. A ne každý boj dokážete vyhrát. A pak ztratíte to, co milujete. Jako já.

Let mezi starým a novým kontinentem je sice dlouhý, ale ne nekonečný. Jaká škoda. Jednou jsme prostě museli přistát a mě probudit z mojí otupělosti, kterou mi nabízel spánek.

„Nessie,“ pobízel mě k probuzení melodický, klidný hlas a jeho majitel se mnou lehce třásl, aby mě probral. Pokoušela jsem se bránit jeho vlivu na můj končící spánek. Bohužel to nestačilo, a tak se moje mysl začala probouzet a čelit realitě. Pomalu jsem otevřela oči, které nebyly zvyklé na tolik světla, jak dlouho byly potmě. Zamžikala jsem, než si přivykly na světlo okolo a já dokázala pořádně zaostřit na dotyčného, který se nade mnou nakláněl. Byl to táta, zkoumavě si mě prohlížel a v klidu čekal, než začnu plně vnímat.

„Co je?“ Můj hlas nebyl rozhodně můj, nepoznávala jsem ho. Bylo to spíš skřehotání, které nebylo pěkné. V ústech jsem měla sucho a v krku knedlík, rty mě pálily nedostatečným zavlhčováním a tak jsem si je olízla.

„Jsme na místě. Napij se,“ podal mi sklenici plnou vody a já se po ní vděčně vrhla. Hltavě jsem pila, abych tu saharu v mé puse nějak spláchla. S děkovným pohledem jsem vrátila tátovi skleničku, ve které by se špatně hledala i kapka. Odnesl ji zpět letušce, která na něm mohla oči nechat. Máma vedle mě si povzdechla a protočila oči.

„Můžeme?“ zajímala se. Ale i kdybych odpověděla záporně, byla jsem si jistá, že by mě odsud nějak dostali. Pokývala jsem souhlasně hlavou a pomalu se zvedla ze sedačky. Trochu jsem se při prvních třech krocích zapotácela, než jsem našla svoji stabilitu a mohlo se v klidu odejít.

„Jestli ho nikdo neodvezl, mělo by tu být Volvo,“ řekla zamyšleně máma.

„Moje?“ promluvili jsme najednou překvapeně táta i já. Ten se na mě otočil a zkoumavě podíval.

„Vlastně tátovo?“ opravila jsem se rychle. Máma nás s úsměvem pozorovala a nakonec jen kývla a rozešla se po parkovišti, tak jsme ji tiše následovali. Už z dálky jsem viděla to známé stříbrné Volvo.

Celou cestu jsem byla stulená na zadním sedadle hned za řidičem, jehož místa se ujal táta. i přesto, že jsem se mačkala v rohu, viděla jsem jejich propletené ruce mezi sedačkami. Na mé tváři se objevil malý úsměv. Byla jsem si jistá, že to je jediný úsměv, kterého jsem v tuhle chvíli schopná. I přesto, co se mi teď dělo, jsem cítila i malý pocit radosti. Měla jsem konečně tátu a nebyl to sen a máma měla na své tváři úsměv, který jsem u ní nikdy neviděla. Jinačí, než s jakým se dívala na mě.

Moje rodina vždy dokázala vymýšlet nemožné věci, tahle myšlenka mě držela. Doufala jsem, přála si, aby mě ta jejich… schopnost dokázala držet v rovině normálu, možná mě i trochu zachránila. Přeci jen v tom už měli praxi s mámou. Ale na druhou stranu máma měla motivaci, proč normálně žít, měla mě. Mně zbývá jen ta moje obrovská rodinka, u které vím, že i když na ně budu naštvaná, zlá, vyčítat jim něco, oni mě budou vždy milovat stejně jako já je.

Táta podle mámina návodu dojel až k našemu domu. Všude byl klid a tak jsme se pomalu rozešli do domu. Táta objal mámu kolem ramen a mě si přitáhl z druhé strany.

„Konečně, Bello, už jsme se báli, že provádíš nějaké hlouposti,“ ozval se hlas Esme z kuchyně. Vyšla zpoza rohu a usmívala se do chvíle, než přejela naši partičku pohledem a zasekla se na mě a pak tátovi.

„Edwarde!“ vykřikla a už ho objímala kolem krku. Její výkřik na celý dům přilákal i ostatní. Na mámu se hned vrhla Alice a na mě veškeré mužské osazenstvo domu. Byla jsem umačkávaná třemi upíry, kteří na sebe ještě vrčeli, protože si mě chtěli přivlastnit víc. Ztěžka jsem dýchala, a když ze mě vyšel nějaký skřehot, naráz mě pustili. Takhle se na ně musí. Esme stále objímala tátu a mě si přivlastnila Alice. Došla pomalu ke mně a se smutným pohledem mě objala. Byla jediná, která to věděla. Pevně jsem sevřela víčka.

„Je mi to líto,“ špitla potichu.

„To více lidem.“

Ostatní už donutili Esme pustit tátu, tak se vrhla pro změnu na mámu. Všichni se přivítali s tátou. Kluci samozřejmě po svém a už z toho byl rozbitý stůl.

„Jindy bych vám něco udělala, ale dnes máte štěstí,“ zamračila se Esme na Emmetta, který za to hlavně mohl. Zatvářil se jako neviňátko samo. Překvapilo mě, jak dlouho se vítala Rosalie s mámou, nikdy nebyly moc velké kamarádky. Cítila jsem to štěstí a radost ve vzduchu, která ze všech vyzařovala. Bylo tu to, na co všichni čekali celých sedmnáct let. Rodina Cullenových byla pohromadě. Jen mně tu chyběla osoba, která do naší rodiny nikdy nepatřila. Nebylo dost času na to, aby zapadl. Povzdechla jsem si a objala se pevně s Esme.

„Musíte nám říct, co se stalo. Alice odmítala mluvit,“ začal Carlisle, když se přivítal s tátou. Posadila jsem se na sedačku mezi Alice a mámu. Obě mě objímaly a táta se na mě starostlivě koukal. To zvládnu, ubezpečila jsem ho v myšlenkách, kývl a ujal se slova.

„Aro se před lety dozvěděl o Renesmeé.“ Jen co řekl tuhle první větu, všichni vykulili oči a koukali se na mě. „Už tehdy měl svůj plán vymyšlený a byl bezchybný, to se mu muselo nechat. Jako první bod bylo odstranit mě z cesty. Oslabit rodinu a samotnou Nessie. A tak si mě před těmi lety odvedl do Itálie.“

„Cože? Tomu nevěřím,“ začal Carlisle.

„Byl jsem tam sedmnáct let. Držel mě tam a já si mohl číst v jeho hlavě a bylo tam toho dost. Udělal to, protože věděl, že bychom mu ji nevydali a raději s nimi bojovali,“ vyvedl ho z omylu táta. Nastala chvilka ticha.

„Co byl další bod na Arově seznamu na získání našeho upířího zázraku?“ zajímal se Jasper.

„Sice ho lákala představa, aby vychovával Nessie jako vlastní, ale kdo by se o ni na hradě staral? Nechat ji vyrůst s vámi a pak vyslat do boje třetí osobu.“

„Demetri.“ Na tom jméně se shodli všichni, protože to řekli najednou. A mě bodlo v místech, kde mi bušilo srdce, které se trochu zapotácelo. Překvapeně jsem zamrkala. Táta ostatním jen přikývl na souhlas.

„Měl jsem ho rozmačkat už v tom lese,“ zavrčel Emmett.  A ve mně se něco sevřelo. Ty pocity byla tak silné a nepříjemné.

Alice a máma mě pevně objímaly a já se pokoušela hrdě držet slzy tam, kde mají být.

„Ale dávali jsme si na něj pozor. Jeho pocity nenaznačovaly, že by to byla přetvářka,“ uvažoval nahlas Jasper.

„Je to Volturrijská krysa. Měli jsme s ním udělat rychlý proces. Až se mi dostane pod ruce, tak uvidí,“ vrčel Emmett. Nevydržela jsem to poslouchat a nic nedělat. Štvalo mě to, co říkal, když vůbec nic nevěděl.  A byla to poslední kapka pro to, abych něco udělala. Sekundu na to neseděl na svém místě, protože to moje nervy nezvládly a moje nová moc se projevila.

Emmetta to odmrštilo ze sedačky za ni na zem. Všichni vytřeštili překvapeně oči a Emmett se bleskurychle zvedl a byl připraven bojovat.

„Nemluvte o věcech, když nic nevíte,“ zakřičela jsem na něj a ruce, které mě držely, mě začaly pevněji objímat.

„Co sakra blázníš? Unesl tě, tak co bych pak nevěděl?“ nechápal. Třásla jsem se a sama sebe přemlouvala, že už nebudu používat svou schopnost.

„To říkám, nic nevíte. Kdyby to neudělal on, tak někdo jiný. Stejně bych se do Volterry dostala. Bylo to v mé budoucnosti pevně dané, nikdo nemohl nic dělat, aby tomu zabránil. Nebyla jsem pro něj práce, neotočil se ke mně zády, když mě dovezl na místo. Chránil mě, staral se o mě,“ obhajovala jsem ho.

„Jak víš, že to neměl nařízeno?“ zeptal se mě Jasper. Táta otevíral pusu, že to nějak utne, ale ta moje byla rychlejší.

„Vykoupil nás,“ vydechla jsem nakonec.

Dnes asi budou mít všichni Cullenovi na tváři jen překvapený obličej. Aby taky ne po tom všem, co se dělo.

„Jak vás vykoupil?“ zajímal se Jasper. „Co on mohl Arovi nabídnout za tři dary? Vlastně čtyři?“ nechápal.

„To Aro dlužil jemu. Demetri před nějakou dobou zachránil Arovi krk. A tak mu Aro přislíbil, že až bude něco, co pro něj bude moct udělat, udělá to, ať to bude cokoliv. Mohl se tak on sám vysvobodit, jenže to neudělal. Dal své přání nám, abychom byli zase rodina. Na úkor toho, že tam on sám zůstal,“ rozbrečela jsem se a vymanila se ze sevření Alice a mámy a rozeběhla se rovnou do svého pokoje.

Dnes toho bylo na mě vážně dost. Potřebovala jsem být chvíli sama se svými myšlenkami. Jenže i tohle nebylo pro mě v tuhle chvíli to nejlepší a uvědomila si to i jiná osoba.

„Zlatíčko,“ povzdechla si máma a pohladila mě po vlasech.

„Nemusíš tu být. Zvládnu to, jdi za tátou, máte co dohánět,“ špitla jsem a otočila se na druhou stranu.

„Nenechám tě samotnou. Moc dobře vím, co prožíváš. Byla jsem s Edwardem celý týden a vydrželi jsme to sedmnáct let, pár dní navíc nás nezabije,“ šeptala ke mně tiše. Lehla si ke mně a objala mě. Rozbrečela jsem se a víc se k ní přitiskla.

„Přebolí to někdy?“ zajímala jsem se po asi hodinovém studování mých pocitů, které stály za prd.

„Nikdy to úplně nepřebolí. Jen se to zmírní. Naučíš se s tím žít a budeš si dávat pozor na myšlenky a vše, co by tvou nalezenou otupělost mohlo rozbít. Já… nevím, jak se přesně cítíš, protože… máš jistotu, že tě miluje. Ale já ji neměla, brala jsem vinu na sebe. A moje největší výhoda jsi byla ty,“ dala mi pusu na čelo. „Měla jsem tebe, dodávala jsi mi sílu tu pro tebe být.“

„Myslíš… tedy je nějaká naděje, že bych ho ještě někdy viděla?“ zadívala jsem se na ni a čekala.

„To nevím. Nikdy nevíš, co se stane,“ povzdechla si.

„Mám se držet nějaké naděje?“

„Ta nikdy neškodí. Ale nesmíš se na ni upnout, Nessie. Jinak to bude každý večer, kdy se neukáže, bolet víc a víc,“ varovala mě.

Odkývala jsem jí to a zavřela oči. Na nic jsem nemyslela, jen jsem ležela stulená u mámy zabalená do deky se zavřenýma očima.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  Kamci (03.04.2012 21:19)

5)  Fanny (03.04.2012 20:58)

Nessie teda zapracovala... Její moc není úplně bezpečná, ale on to Emmett myslel dobře, nevěděl všechno.
Takový pocit... jen malé tušení, že svou moc nemá jen tak

1)  Angel (03.04.2012 20:48)

chudák je mi ji tak strašně líto ... já bych toho Ara nejradši o není to jedno jestli pustí zpátky 3 nebo 4 lidi?!...doufám že se spolu zase setkají protože mám rád happy endy takže doufám pro dobrý konec ... a kapitolka se ti strašně moc povedla ostatně jako u předešlích krásně se čtou a jak by řekla naše učitelka z literatury"jsou čtivé" a to hodně moc takže se těším na další kapitolku ... PS: už teď jsem celá nervozní

1