23.04.2012 [14:15], anamor, ze série Chybíš mi, tati!, komentováno 16×, zobrazeno 2623×

Škola, vzpomínky, Zack… překvapení.

35. kapitola – Rutina

Některé dívky by asi byly hysterické a potřebovaly by bůhví jak dlouho být doma a utápět se v žalu, ale to jsem si já nemohla dovolit. Už kvůli rodině, která o mě měla strach, a já jim nechtěla dělat zbytečně starosti. Byla stále škola a já si tvrdohlavě stála na tom, že se tam po víkendu vrátím. Potřebovala jsem tam, byla to nutnost. Pokus o chvilkové zabavení mysli, když budu ve škole. Mít jiné starosti. Zabývat se jakýmikoliv hloupostmi, které budou ve škole. Ale hlavně nebýt doma, nudit se a utápět v tom. Pokud jsem to chtěla zvládnout bez toho, aby se o mě moje rodina strachovala ještě víc než doteď. Jiná šance nebyla. Zapomenout se nedalo, ale odsunout do koutku mysli, když budu mít jiné věci, které mě zabaví a nadchnou, to bude asi nejlepší možnost pro zvládnutí této situace.

Jak moc bych si přála být obyčejný člověk… Aby Demetri byl obyčejný člověk. Měli bychom obyčejné starosti, kdy by nás od sebe odháněli rodiče, na něj by se lepily holky, já bych žárlila. Prostě situace, které by se daly jednoduše vyřešit, i když pro nás by to bylo jako tragédie. Rozhodně by to bylo jednodušší.

Ale na druhou stranu, co by dali lidé, kteří se milují, za to, moci být s milovanou osobou do konce věčnosti, která konce nemá? V tuhle chvíli to ovšem bylo jedno, když jsem s ním být nemohla. Na co mi je věčnost, když ho nemám po svém boku? Jen se budu celou tu věčnost utápět v bolesti a vzpomínkách a především naději, že by se jednou mohl ukázat na prahu mých dveří, jak slíbil.

Věřila jsem mu jeho slib. Jenže i když to slíbil, nemusí být v jeho silách, aby to dodržel. Ať by to chtěl sebe víc.

Mě čekal boj o přežití a pokusu začít fungovat jako dřív. Ale předtím ještě vydobýt si v rodině, abych mohla do školy. Vážně, tohle byl ironie osudu. Většinou děti prosí, aby do školy nemusely, a já je musela přemlouvat, aby mě tam pustili.

Chvíli mi to zabralo, ale nakonec povolili. Asi za to mohl táta, který mě chápal. Věděl, proč to dělám, a rozhodl se mě podpořit. Sám dokonce vymyslel historku, proč jsem ty tři měsíce chyběla a proč k nám na školu nastupuje on jako nový student. Příběh byl jednoduchý.

Já i Edward jsme sourozenci, on žil u babičky jeho otce a ta nedávno zemřela. Nebyli jsme spolu v kontaktu, ale Carlisle o něm věděl, a když se dozvěděl, co se stalo, neváhal a vzal ho k nám. V té historce je i to, že bydlel v Anglii. Takže jsme za ním museli a trvalo, než se to vše vyřídilo. Nastoupí do stejné třídy jako máma. Jenže to budou mít špatný, musí předstírat, že jsou jen přátele. Alespoň nějaký čas. Bylo by zvláštní, kdyby nastoupil s tím, že je u nás necelý týden, a chodil s Bellou.

Abych přežila víkend v naší rodince, kde si o mě všichni dělali starosti, musela jsem se tvářit jako by se nic nedělo. Hlavně jsem na sobě nesměla nechat vidět náznak smutku, jinak se všichni okolo seskupili a pokoušeli se mě uklidnit. Stalo se mi to jednou, víckrát už ne. Proto jsem si dávala opravdu záležet na mém hereckém výkonu. Jediný, kdo to opravdu prokouknul, byl táta. Aby ne, když mi četl myšlenky. Už jsem se do té školy vážně těšila.

Jelikož se táta vrátil, automaticky se stalo moje Volvo zase jeho. A tak mě do školy někdo musel vézt. Tak jsem tedy jela s rodiči, nechtělo se mi být sama v autě s tím zbytkem, co byl až moc starostlivý. Potřebovala jsem aspoň trochu prostoru.

Jen co jsme všichni vystoupili z našich aut, pohledy všech spolužáků, kteří byli přítomni na parkovišti, se stočili na mě a tátů. Na mě, protože jsem se po dlouhé době vrátila, a na tátu, protože byl nováček a dívky tu už nemají po odchodu Demetriho a zjištění, že jsou strýčkové zadaní, co okupovat.

„Asi se tu stane masakr Bellinou rukou nebo zuby,“ poznamenal vesele Emmett, když si všiml mámina pohledu na dívky okolo. Jmenovaná se na něj otočila.

„Abys nebyl první obětí,“ poznamenala kousavě.

„Úplně se tě bojím, jak se tváříš. Měla bys sis přihlásit manžílka na školu,“ usmál se na ni mile a ona mu to oplatila šklebem.

„U tohohle být nemusím. Mami, až budeš vraždit, pamatuj, blondýnám nic nedělej s hlavou, nejde jim tak ublížit. Zaměř se spíš na oblečení a ty blond vlasy,“ mrkla jsem na ni a vydala se za doprovodu pohledu ostatních do školní budovy. Neunikl mi ani pohled Zaca. Jasně jsem viděla, jak se spokojeně usmívá, když tu nebyl můj ochránce. Rychle jsem tyhle myšlenky přešla a vešla do budovy. Mířila jsem si to neomylně ke své skřínce. Stále v ní čekaly moje učebnice, které jsem tam před časem nechala, jako každý den po škole.

Zastavila jsem se před svou skřínkou a koukala se na ta modrá oprýskaná plechová dvířka. Přepadl mě zvláštní pocit, ale nechtěla jsem si ho moc připouštět a tak jsem šáhla po zámku a otevřela ji. Koukala jsem se dovnitř, ale krom mých učebnic jsem tak nic nevykoukala. Začala jsem si je tedy dávat do tašky. Můj zvláštní pocit se pořád zvětšoval.

Zakázala jsem si vzpomínat, ale nešlo vypudit z hlavy to, co jsem tak živě viděla. Jeho s tím klasickým úsměvem, opřeného o vedlejší skřínku a jeho pokusy mi zlepšovat náladu, jak to šlo. A hlavně, co jsem si pamatovala, bylo to první ráno, co jsme si spolu začali. Moje tělo se zachvělo. Přišlo mi, jako bych cítila jeho studený dech na svém krku. Prudce jsem se otočila, ale nic krom prázdné chodby tu nebylo. Srdce mi bušilo a ruce lehce chvěly. Povzdechla jsem si a vrátila se ke své skřínce.

Zaklapla jsem ji se skloněnou hlavou, když můj pohled zaujal papír na zemi. Asi mi vypadl a tak jsem se pro něj sehnula. Popadla jsem ho a prohlédla. Ruce se mi víc roztřásly, když jsem si všimla nápisu: Pro moje osobní Sluníčko.

Zalapala jsem po dechu jako tonoucí, jak se mi dýchací cesty sevřely. Podívala jsem se po chodbě, ale byla jsem tu sama, každou chvíli mělo zvonit anebo už dokonce zvonilo. Netušila jsem přesně. Neváhala jsem a moje kroky vedly co nejrychleji pryč z budovy. V ruce jsem pevně držela ten papír a štrádovala si to co nejrychleji ven. Pokoušela jsem se nadechnout se s nadějí, že by to na čerstvém vzduchu šlo líp. Ale nešlo, připadala jsem si, jako bych se dusila.

Zastavila jsem se až u toho nablýskaného Volva. Potřebovala jsem zmizet a auto bylo nejlepším prostředkem. Tahala jsem za kliku co nejsilněji, ale dveře byly stále zavřené, protože je táta zamknul. Chvíli jsem měla pocit, že tu kliku utrhnu.

Naštvaně jsem zanadávala a změnila svůj plán pro rychlý úprk. Budou mi muset stačit nohy a les. Jen co jsem se dostala za prvních pár stromů, rozeběhla jsem se svou rychlostí co nejdál. Zastavila jsem se až u jednoho padlého stromu a posadila se na něj. Obkročmo jsem si na něj sedla, abych držela stabilitu lépe, a batoh hodila na zem. Koukala jsem se na své ruce, kde byl ten papír, a koukala se na ten nápis.

Uvažovala jsem proč si to přečíst a proč ne. Měla jsem pro obě strany více odůvodnění, ale ani jedna nevedla. Zmučeně jsem si povzdechla a odhodlala se.

Pomalu jsem otevřela list, který byl přehnut napůl. Celá vnitřní strana byla popsána okrasným písmem. Na chvíli jsem zadržela dech, než jsem začala číst.

Nevydržela jsem to a po celém tom dlouhém víkendu jsem se pořádně rozbrečela. Jinak to ani v tuhle chvíli nešlo. Ruce se mi třásly a dál pevně svíraly ten papír. Tohle bylo potvrzení toho, že můj únos byl nečekaný. Neměl v plánu mě odvést tak brzo. Ne, on měl v plánu jít se mnou do kina a na večeři. Pomyšlení na to, že se to už nestane, jen přidávalo na té bolesti, co jsem měla v sobě, a trhala mě na malé kousíčky. Kolik jsem schopná zvládnout?

„Nessie?“ ozvalo se tiše. Překvapeně jsem sebou škubla a otočila se. Mezi stromy, kousek ode mě, stála Rosalie a prohlížela si mě.

„Co tu děláš?“ ptala jsem se dost překvapeně. Rozhodně jsem ji tu teď nečekala. Pomalu přišla ke mně a posadila se na strom do stejné pozice, jen kousek přede mě.

„Všimla jsem si, jak jsi utíkala ze školy. Napadlo mě, že by sis chtěla promluvit,“ osvětlila mi svou přítomnost.

„To je dobrý, jen se s tím musím srovnat,“ zafňukala jsem a začala si utírat slzy.

„Když o tom budeš mluvit, bude to lepší. Nessie, věř mi, pamatuju si, jak jsme léčili tvou matku, a ve chvíli, kdy řekla vše, co ji tíží, to bylo lepší,“ přemlouvala mě.

„Rodiče to ví,“ chtěla jsem se z toho vykroutit.

„Byli u toho. Nic jsi jim neřekla.“

Zhluboka jsem se nadechla a pustila se do vyprávění celého děje. Od mého únosu do Itálie, vše podstatné, co se mi tam stalo. Pečlivě mě poslouchala a pokoušela se mě uklidnit, když jsem se rozbrečela. S její pomocí jsem se uklidnila natolik, abych se mohla vrátit do školy. Utekly mi jen první dvě hodiny. Vážně se mi trochu ulevilo, když jsem mohla vše říct, co cítím. Dovedla mě až k učebně a pak s povzbudivým úsměvem odešla.

Nikoho jsem si nevšímala, i když jsem cítila jejich pohledy. Posadila jsem se do své lavice, kde budu zase jen já. Vyndala jsem si učivo a začala si pročítat, co jsem prošvihla. Alice mi přesně nadiktoval vše, na co jsem tu nebyla. Vše probíhalo v klidu. Jen na začátku hodiny si mě každý učitel vyžádal k sobě a řekl mi, co se mám doučit, jako bych to už předtím nevěděla. Jinak byl klid, za který jsem byla vděčná.

Vešla jsem do jídelny a automaticky se podívala na ten nejvzdálenější stůl. Musela jsem se usmát, když tam byli všichni, jak měli. Šla jsem rovnou k nim a posadila se na poslední volné místo vedle Rose a táty. Ten se na mě zkoumavě díval, asi věděl vše od Rose. Přitáhla jsem si jeho tác s jídlem a pustila se do toho.

„To není fér, on je tu první den a už za něj jíš, přitom jsem na řadě já,“ začal se rozčilovat Emmett.

„Jenže táta si na rozdíl od tebe vybral dobroty, které mám ráda,“ vyplázla jsem na něj jazyk. Nafoukl tváře a založil si ruce na hrudi.

„Počkej, až budeš chtít pomoc nebo se prát,“ mumlal si naštvaně.

„Nepřepral bys mě,“ usmála jsem se na něj a poposedla si na židli. „Navíc, na trénink tu mám tátu, protože víc co a jak.“ Jestli to šlo, nafoukl se ještě víc. Rose se vedle něj usmívala a celý stůl se vůbec culil a měli co dělat, aby se nerozesmáli všichni.

Zlepšila se mi po tom obědě nálada a tak jsem zbytek školní docházky přežila v podivně klidné a příjemné náladě. Mířila jsem si to rovnou ke své skřínce, kam jsem chtěla zahodit nepotřebné učivo. Výhoda upíří paměti, nemusím se učit doma. Vkládala jsem si knihy dovnitř, když jsem do ruky vzala ten papír z rána. Koukala jsem se na něj a přemýšlela, jestli ho zavřít ve skřínce nebo vzít domů.

Jenže mě probudil z mého uvažování kašel za mnou. Prudce jsem se otočila, že mi vypadla taška, ale papír jsem držela. Ucukla jsem o kus dozadu, když jsem uviděla, kdo to je. Moje tělo mělo na něj svou obvyklou reakci. Rozbušení srdce strachy.

„Dlouho jsme se neviděli, Renesmeé,“ usmál se na mě a přišel blíž. Zhluboka jsem se nadechla a posbírala veškerou bojovnost, kterou jsem měla.

„Vůbec jsi mi nechyběl.“ Zavřela jsem skřínku a sklonila se pro batoh, chtěla jsem odejít, ale nedovolil mi to a popadl mě za paži.

„Zacku!“ varovala jsem ho.

„Chci si jen promluvit, krásko. Kde jsi tak dlouho byla?“ zeptal se mě s úsměvem.

„Do toho ti nic není.“ Zadívala jsem se mu do očí a bojovně odpovídala.

„Ale je,“ kýval hlavou, „a kde máš toho svého?“ Další otázka. Ovšem tahle bolela.

„Tak do toho ti už vůbec nic není,“ zavrčela jsem a chtěla ho odstrčit, ale pevně svíral mojí paži, až to zabolelo, když jsem do něj strčila, ale on mě nepustil. Tohle se mi nelíbilo, nemohla jsem použít svou moc a moje rodina byla daleko. Zničehonic do mě strčil a narazil se mnou do skříně. Bolestně jsem hekla.

„Pusť mě.“

„Nechce se mi. Ten tvůj bodyguard je daleko. Konečně mám k tobě přístup,“ usmíval se spokojeně. Prudce jsem do něj strčila a tak se mi naskytla malá mezera pro útěk a tak jsem ji využila. Jenže mě opět chytil za paži.

„Pusť ji!“ ozval se hluboký hlas s dávkou vzteku, který naháněl strach. Úlevně jsem vydechla a podívala se na tátu, který stál za ním. Takhle rozzuřeného jsem ho viděla jen jednou, a to kdy jsem byla v Demetriho košili u něj v pokoji a on je ve spodkách.

„Nepleť se do toho!“ odbyl ho a chtěl se podívat, kdo to je. Jenže než se na něj stačil podívat, popadl ho za ruku, kterou mě držel, a začal mu ji drtit. Zack bolestně sykl a po dalších několika vteřinách pustil moji paži.

„Nikdo nebude šahat na moji sestru. Ještě jednou tě uvidím v její přítomnosti a nedopadne to pro tebe dobře,“ vztekle mu vrčel do obličeje. Zack mu vše odkýval a tak ho pustil, hned se chytil za ruku a utíkal pryč.

„V pořádku?“ otočil se ke mně.

„Jo, nebylo to poprvé,“ vydechla jsem a přiložila si ruce na obličej. Přitáhl si mě k sobě a pevně mě objal.

„Nikdo ti neublíží,“ šeptal mi a tiskl k sobě. Pevně jsem ho objala. Tohle je to, co jsem od dětství chtěla. Co mi tu tak chybělo, když mě před Zackem zachraňoval Emmett. Vydali jsme se spolu k autu a jelo se domů.

****

Naštvaně jsem se na sebe koukala do zrcadla. Konečně jsem dopnula aspoň jedny kalhoty, mohlo za to, že mi byly vždy volné. Vzala jsem si i volnější triko a šla naštvaně dolů. Všechny jsem pozdravila a zakotvila v kuchyni u stolu. V poslední době jsem ani moc nejedla, tak jak můžu být tlustá?! Podrážděně jsem se dívala na vločky do mlíka a opatrně je jedla. Snědla jsem to nakonec vše a v obýváku se zhroutila do křesla.
„Děje se něco?“ podívala se na mě máma.

„Spousty věcí po celém světě,“ prohodila jsem jakoby nic a koukala se do stropu.

„A děje se něco, Nessie?“ optala se znova.

„Jo, nevejdu se do kalhot.“

„Ty jsi ztloustla,“ začal se smát Emmett. Vylítla jsem z křesla jak namydlenej blesk.

„Jak jsem mohla přibrat, když skoro nic nejím?!“ křikla jsem po něm na svou obhajobu.

„Naposledy, kdo v téhle rodině přibral a nic nejedl, byla Bella, když čekala tebe,“ zasmál se, ale pak ztuhl a podíval se na mě s vyvalenýma očima.

„Emmette, neblázni,“ zasmál se táta. Ale já ztuhla najednou taky. Moje dost jasné vzpomínky ukazovaly na tuto možnost, v mojí hlavě se rozezněla dvě slova - Do prdele!

„Já ho pojedu do té Volterry zabít!“ zakřičel táta v reakci na moje myšlenky a stál na nohách. Všichni vydali zvuk překvapení a dívali se na tátu a pak na mě.

Seděla jsem a nevěděla co dělat.

„Do hajzlu,“ vydechla jsem a překryla si obličej rukama. Nevěděla jsem, co mám dělat, brečet, smát se. Předklonila jsem se a začala zhluboka dýchat, jelikož se mi chtělo omdlít. Zhluboka jsem dýchala a pokoušela se tak přinést mozku dost kyslíku, abych mohla přemýšlet. Jenže se mi nějak nedařilo. Dýchala jsem a nevěděla vůbec, nad čím mám přemýšlet. Začala jsem brečet. Táta ke mně přispěchal a zvedl mě do sedu.

„To bude v pořádku, Nessie,“ pokoušel se mě uklidnit, ale já si byla jistá, že sám moc dobře věděl, že nebude, nebo aspoň ne hned.

„Už zase?“ ozval se Emmett a všichni se na něj podívali překvapeně. „Dítě?“

„Asi jo,“ vydechla jsem a utřela si slzy.

„No, měla bys to zjistit,“ usmívala se na mě Rose, její manžel přikyvoval. Podívala jsem se po místnosti, všichni se lehce usmívali až na mámu a tátu.

„Pojedete se mnou?“ podívala jsem se na ty dva. Oba přikývli a vydali se se mnou ven do auta. Jelo se rovnou do nemocnice za Carlislem, který měl službu. Na nic jsem nemyslela, jen tupě zírala z okýnka ven. Nechtěla jsem si představit, co budu dělat, jestli to Carlisle potvrdí. Nebo vyvrátí. Za co bych byla raději? Na tuhle otázku jsem rozhodně nevěděla odpověď a to bylo to, čeho jsem se v tuhle chvíli bála.

„Co tady děláte?“ koukal se na nás tři zmateně.

„Já,“ zadrhla jsem se.

„Potřebuje, abys ji vyšetřil Carlisle, ona ti to poví,“ usmála se na něj máma a popostrčila mě k němu.

„Pojď se mnou,“ otočila jsem se na ni. Dostala jsem strach, opravdu velký. Nechtěla jsem být sama, potřebovala jsem ji u sebe jako oporu. Objala mě kolem ramen a šla se mnou dovnitř.

„Máme podezření, že je těhotná,“ vysvětlila mu konečně situaci.

Nechala jsem se tedy vyšetřit. Ptal se mě na různé otázky a já odpovídala.

„Kdy jsi…“ odmlčel se. Tohle byla tak trapná situace, cítila jsem, jak rudnu.

„Při odjezdu z Itálie,“ špitla jsem a těkala očima po podlaze.

Když přišly výsledky z laborky, které si pečlivě Carlisle prohlížel, nevypadal překvapeně.

„Tak už to řekni!“ vykřikla jsem. Vážně jsem byla nervózní. Máma se mě pokoušela uklidnit, ale nezabíralo to.

„No… jsi těhotná,“ usmál se.

Jen jsem na něj koukala a nic nedělala, nevěděla jsem co dělat. Jen jsem si znovu sedla do křesla a překvapeně se na něj koukala. Až po chvíli můj pohled sklouzl na moje břicho.

„Vypadá to tak na pátý měsíc a tak se začíná objevovat bříško,“ promluvil znovu a začal vysvětlovat. Ale já ho vnímala jen okrajově, protože jsem se znovu rozbrečela. Moc dobře jsem věděla, co to všechno znamená. Uvědomovala jsem si to, o co to dítě přijde.

Bude bez táty. To bylo jediné, co se mi točilo v hlavě. Stane se to, co se stalo mě. A tyhle myšlenky vyprovokovaly jedinou reakci.

A on se o něm ani nedozví.

Omlouvám se za tak dlouhé čekání, nějak se mi nedostává čas.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

15)  wuzinka (24.04.2012 08:36)

Aro mě šte neskutečně. jinak krásná kapitolka

14)  Kamci (23.04.2012 20:38)

13)  anamor (23.04.2012 20:32)

sfinga: To nevadí, byla i absence nových kapitol. Moc děkuju za tvů je komentáře, vždy potěší a pobaví. Ten plamenomet ještě nech ležet pod postelí
Holky: Díky za komentáře

12)  sfinga (23.04.2012 19:42)

Historie se opakuje, ach jo. Nejradši bych vzala plamenomet a udělala z volterrských vládců tři hromady popela

Miláčku, promiň absenci mých komentářů, jsem hanba, polepším se

8)  MaiQa (23.04.2012 17:08)

Já to věděla, já to věděla!!!
Myslím, že Aro Demetriho pustí, když zjistí, že je na cestě nový druh. Doufám v to.

2)  Nicole (23.04.2012 15:41)

úžasný!! vážně super a čeká miminko, juchůůůů!!!

1