26.03.2012 [17:45], anamor, ze série Chybíš mi, tati!, komentováno 11×, zobrazeno 2744×

Dem, Nessie, rozhodnutí, nesouhlas...

 

33. kapitola – Nechci!

„Tohle ti nedovolím!“ křikla jsem do jeho pokoje, sotva jsem vešla. „Tohle udělat nemůžeš, nemůžeš mě opustit!“ křičela jsem dál zoufale a koukala se na něj, jak se opíral u okna. Díval se na mě smutným, ale rozhodným výrazem. Už to udělal. Rozhodl se.

„Nemůžeš mě opustit. Už to mělo být jen dobrý. Měli jsme být spolu,“ rozbrečela jsem se a svezla se po dveřích k zemi.

„Nessie,“ promluvil potichu a došel až ke mně. Vrhla jsem se k němu a objala ho, když se ke mně sklonil dolů. Chytil mě do náruče a odešel ke své posteli, na kterou se se mnou v náručí posadil.

„Tohle nejde,“ kňourala jsem vzlykavě a hlavu měla opřenou o jeho rameno. Tiskla jsem se k němu, co nejpevněji to šlo. Nějak se nebránil a pevně mě objímal.

„Jinak to nešlo, lásko. Jen tři můžou odejít. Přece tu nenechám jednoho z tvých rodičů. Vždy jsi chtěla mít úplnou rodinu. A budeš jí mít,“ šeptal mi a hladil mě po vlasech.

„Já se bez tebe nikam nehnu,“ rozbrečela jsem. V pěstích jsem silně svírala jeho černou košili.

„O tomhle diskutovat nebudeme. Pojedeš domů s rodiči!“ promluvil na mě přísně. Nedokázala jsem si představit, že budu bez něj. Zachvěla jsem se jen pod náporem bolesti, z toho pomyšlení. Věděla jsem, nebo spíš tušila, že tohle jsou naše poslední společné chvíle. Do Volterry mě už nikdo nepustí a jeho nepustí z ní.

Chtěla jsem, aby si mě pamatoval navždy, stejně jako já jeho. Dobyl mé srdce a já si přála, aby dobyl i zbytek. Abych byla navždy jen jeho. Ta touha začínala být až bolestivá, jak jsem o tom přemýšlela, už dlouho jsem to chtěla. Jenže tu byl vždy táta a tak to nešlo. Teď jsme ale byli sami a měli posledních několik hodin na rozloučení, které se musely využít naplno. Moje tělo začalo reagovat rychleji než myšlení.

Jedna moje ruka pustila jeho košili a přemístila se ke tkaničkám mého trika. Stačilo jen zatáhnout a celý předek se povolil a trochu roztáhl jako košile při rozepínání. Odtáhla jsem se z jeho objetí, jen tak abych měla prostor, stále jsem seděla na jeho klíně, a začala vyndávat tkanice z každé strany, z každé dírky.

Cítila jsem jeho pohled na mé tváři, ale nedokázala jsem se na něj podívat. Nakonec udělal něco, co jsem nečekala. Ukazováčkem ruky chytil tkaničku úplně dole a táhl. Překvapeně jsem se na něj podívala, bylo to jako sen, nevěřila jsem, že by to udělal. Díval se na tu bílou šňůru, velice zaujatě.

Moje triko se roztáhlo a odhalovalo moje bříško i hrudník. Okamžitě ho to místo zaujalo. Byla jsem nervózní a tak mi srdce bilo rychleji a i můj hrudník se zvedal jinak než normálně. Jsem mladá, hloupá, nezkušená, na rozdíl od něj. Kolik vůbec měl žen za svou existenci? Tahle otázka mě trápila už dlouho, ale nikdy jsem se nedokázala zeptat, příliš jsem se bála odpovědi. Teď jsem se tím ale nechtěla zabývat.

Pozoroval mě a jeho oči tmavly víc a víc. Jeho studená ruka mě pohladila po tváři a pomalu mířila přes krk dolů. Zavřela jsem oči a pokoušela se ten okamžik vpálit do paměti tak hluboko, abych nemohla nikdy zapomenout. Sundal mi triko úplně a tak jsem následovala jeho příkladu a zbavila ho košile. Proč mi přišel tak dokonalý? Chvěla jsem se a nechala se vést svou touhou.

Když mě zbavil podprsenky, přitiskla jsem se k jeho tělu. Ani jsem o tom nepřemýšlela, moje tělo to udělal za mě. Slyšela jsem, jak se zasmál. Prsty jedné ruky mi pomalu přejížděl po páteři a druhou hladil můj obličej. Dívala jsem se do jeho očí plných něhy, usmíval se na mě a stále mě hladil.

Bylo to tak příjemné, blaženě jsem přivřela oči, z hrudi se mi ozvalo mírně zavrnění. Položil mě na postel a pak se odtáhl. Nechala jsem oči zavřené a čekala. Znovu jsem ucítila jeho tělo na mém a rty putující po krku. Pevně jsem ho objala a prsty jedné ruky si hrála s jeho vlasy a druhou ho hladila po zádech.

Cítila jsem jeho doteky všude i polibky. Zhluboka jsem dýchala. Pokoušela jsem se mu vše oplatit, ale byla jsem jako opilá. Tiskla jsem se k němu a měla na sobě už jen kalhotky. Stále zkoumal moje tělo, bylo to dokonalé.

„Ne, Nessie tohle ti neudělám,“ šeptal mi do ucha, ale jeho ruce stále bloudily po mém těle.

„Prosím, chci, abys to udělal,“ šeptala jsem.

„Nepřipravím tě o to nejcennější, co máš.“ Odtáhl se ode mě a zadíval se mi vážně do očí.

„O to nejcennější jsi mě už připravil,“ přitiskla jsem se k němu víc. „ Moje srdce ti už patří a tohle je k tomu.“ Nenechala jsem ho už nic říct, za vlasy jsem si ho přitáhla k sobě a políbila ho. Už se nezdráhal. Vyplnil naše přání, naše touhy. Zakázala jsem si myslet na to, co se bude dít později.

Byli jsme spolu. Teď a tady, jedno tělo, jedna duše a nejkrásnější zážitek…

Zhluboka jsem dýchala, tělo se mi ještě třáslo a srdce sprintovalo. Ležela jsem půlkou těla na jeho hrudi a chladila se, protože mi připadalo, že moje kůže hoří. Pořád jsem byla zasypávaná polibky po celém obličeji a na rty.

„Měla bys spát,“ zašeptal potichu, promluvil poprvé od toho, co jsem ho přemluvila. Spíše asi svedla, ale bylo mi to úplně jedno, protože jsem byla ještě víc ráda, za to že jsem to udělala.

„Nechci spát, zbývá moc málo času,“ mluvila jsem potichu, ale do hlasu se mi začal vkrádat fňukavý podtón.

„Lásko, teď na to nemysli,“ zašeptal a posadil se i se mnou. Měli jsme pro sebe ještě skoro celou noc. Poslední noc. Neovládla jsem tu slzu, co přetekla. Smutně se na mě díval a bolest v jeho očích byla stejná jako moje, když pomyslím na to, co se bude dít. Pevně jsem zavřela oči, abych už nebrečela, ale spát jsem odmítala. Nepromarním poslední vzácné chvíle s ním, tím že budu spát.

Cítila jsem jeho ruku, jak mě hladí po tváři, a stále jsem cítila jeho pohled. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela oči. Jediné, co jsme oba měli na sobě, byly naše přívěšky. Objala jsem ho kolem krku a zadívala se mu do očí, které byly stále tmavší než normálně. Přitáhla jsem se k němu blíž a dala mu rychlou pusu.

„Chci tyhle poslední chvíle využít naplno a zapomenout na všechno okolo. Na to, co se dělo i co se bude dít. Tak mi pomoz zapomenout,“ zašeptala jsem k němu a políbila ho. Vyslyšel mou prosbu a naše poslední chvíle byly dokonalé. Opravdu dokonalé.

Celou noc jsme strávili milováním, a když jsem byla unavená, tak jen mazlením. Podařilo se mi neusnout, ale ani jsem se moc snažit nemusela.

Venku začalo pomalu svítat, ale to jsme si ani jeden nechtěli připustit. Ležel nade mnou, opíral se o lokty vedle mých ramenou a ukazováčkem mi přejížděl po tváři.

Dívali jsme se tiše jeden druhému do očí a já se pokoušela zapamatovat si každý detail jeho obličeje. Hlavně když se lehce usmíval jako teď, byl okouzlující. Taky jsem ho lehce hladila po tváři. Pomalu jsem přejížděla prsty po jeho rtech a pečlivě je sledovala. Vysloužila jsem si od něj polibek na ně a pak se sklonil a políbil mě na nos. Zavřela jsem oči a nechala jeho rty se otírat o můj obličej. Jednou rukou jsem pevně svírala jeho vlasy, tiskla jsem se k němu a přála si až zoufale moc zamrznout takhle navždy. Aby se čas zastavil a my mohli být spolu.

Slyšela jsem hodiny na náměstí, jak odbíjejí sedmou hodinu ranní, ale odmítala jsem si to připustit. Opět jsem vyhledala jeho rty, ale teď jsem už slzy zadržet nemohla. Přes ten polibek na mě dopadla realita.

Odtáhl se a zadíval se mi do očí. Nemusel ni říkat, jeho pohled mluvil za vše. Bylo to tu, je čas jít říct rozhodnutí vládci. Nic neřekl, jen se zvedl a začal se oblékat. Chvíli jsem ještě ležela, ale pak jsem se také zvedla a začala hledat své oblečení po pokoji.

Niko z nás, nic neřekl, byli jsme potichu jako myšky a oblékali se. V pokoji vládlo tíživé ticho. Nelíbilo se mi to, ale co jsme měli říkat? Nebylo nic, co by se dalo říct, aby to míň bolelo. A vše důležité jsme si řekli v noci.

Pokoušela jsem se zadržet slzy tam, kde mají být, a celkem se mi to i dařilo. Když jsem byla oblečená a upravená, otočila jsem se na něj. Díval se na mě. Ucítila jsem pálení v očích ve chvíli, kdy jsem se podívala do jeho. Zhluboka, trhavě jsem se nadechla a upíří rychlostí jsem se přemístila do jeho náruče. Tiskl si mě k sobě a líbal mě do vlasů.

„Měli bychom jít.“ Zvedla jsem k němu obličej a jen lehce kývla, setřel mi slzy a políbil mě. Držel mě kolem pasu a vydali jsme se spolu do toho velkého sálu. Držela jsem se ho pevně kolem hrudi a tiskla se k němu.

Byla jsem celá schovaná pod jeho pláštěm a sotva mi koukala ven hlava. Ty velké dvoukřídlé dveře se před námi otevřely a my vešli do sálu, kde už byli moji rodiče a zbytek potřebných upírů. Samozřejmě i ta malá diktátorka Jane.

Když nás Aro uviděl, spokojeně se usmál. Asi si myslel, že tu zůstanu a já bych zůstala, ale to nedovolí mojí rodiče.

Všimla jsem si, jak se táta hluboce zamračil a měřil si všechny podezřívavým pohledem. A zvláštně se díval na nás dva.

„Demetri, jaké je rozhodnutí? Kdo z vás čtyř zůstane na hradě,“ usmíval se Aro. Zabořila jsem svůj obličej do jeho hrudi a zhluboka se nadechla, držel mě u sebe pevně. Svírala jsem jeho košili a jen čekala na ty slova, co poví.

„Já zůstanu. Edward, Isabella a Renesmeé opustí hrad a vrátí se domů,“ promluvil odhodlaným hlasem. A já v tu chvíli zavzlykala. Objal mě kolem ramen a já se naplno rozbrečela.

„Nedokážu to,“ zamumlala jsem mu do košile.

„Dokážeš. Pojedeš domů se svou rodinou. A já si tě najdu, až budu moct,“ šeptal mi do ucha a se k němu přitiskla snad ještě víc, tedy pokud to šlo.

„Miluju tě,“ špitla jsem a zvedla k němu uslzený obličej. Přes slzy jsem ho viděla rozmazaně a byla za to asi i vděčná. Nechtěla jsem vidět tu bolest v jeho obličeji. Z dálky jsem slyšela Arův hlas, jak mluví na tátu, ale nevnímala jsem to. Hladil mě palci po obličeji, který chytil do svých rukou, a pokoušel se mi setřít slzy, ale jiné hned nahradily jejich místo.

Sklonil se ke mně a políbil mě. Zoufale jsem se přisála na jeho rty a pevně ho objala kolem krku.

„Miluju tě, Renesmeé, jednou si tě najdu,“ šeptal mi do ucha.

„Budu čekat.“

Nechtěla jsem se ho pustit, ani jsem to nedokázala. Popadl mě kolem pasu a vyzvedl do vzduchu, pevně jsem ho držela kolem krku. Odnesl mě k rodičům.

„Dávejte na ni pozor,“ promluvil k nim. Ucítila jsem další ruce, zřejmě táty. Chytil mě a stáhl k sobě do náruče, ale já se stále držela Demetriho jako klíště. Doslova mi musel páčit košili z rukou. Dal mi pusu na čelo.

Pak se táta rychle otočil a i s mámou co nejrychleji opouštěli hrad. Stulila jsem se k tátovi do náruče a dál brečela. Začala jsem trochu vnímat, když jsme byli dost daleko. Posadili mě na lavičku, kam si ke mně sedla máma, a táta šel sehnat auto.

„Zlatíčko,“ mluvila ke mně a objímala mě. A já dál brečela, nedokázala jsem dělat nic jiného, než brečet. Tak moc to bolelo. Můj hrudník se zběsile zvedal, jak jsem stále lapala po dechu, a vždy, když se zvedl, to bolelo. Uvnitř to bolelo a já věděla, že žádné prášky mi nikdy nepomůžou.

Čekala mě věčnost plná bolesti. Takhle se asi musela cítit máma, když táta odešel. Jenže ona měla aspoň mě, kus jí a táty. Co jsem měla já? Jen přívěšek a plno vzpomínek.

„Srdíčko, vím, že to bolí. Ale prosím, pokus se na chvíli uklidnit, aspoň než budeme v letadle, abychom nebyli tak podezřelí,“ prosila mě máma.

Když se táta vrátil s autem, posadila jsem se dozadu a celou dobu se soustředila na to, abych nebrečela. Nakonec jsem zvolila jinou taktiku, začala jsem myslet na něco jiného. Myslela jsem na zbytek rodiny, který nás čeká, a jejích vtípky, které jsem zažila za celou dobu a na to, jak mě štvali.

Podařilo se a já celou dobu na letišti nebrečela. Nekoukala jsem se na rodiče, protože mi bylo jasné, že dál bych to nevydržela s tím hraným klidem v sobě.

Nevím, jak se to povedlo, ale letěli jsme celkem prázdným letadlem, což bylo zvláštní. Táta koupil v první třídě poslední dvoje sedadla. Já měla pro sebe obě úplně vzadu. Vydržela jsem to do doby, než jsme vzlétli. V tu dobu jsem se rozbrečela. Seděla jsem schoulená na sedačce u okénka a pokoušela se brečet co nejtišeji.

Všimla jsem si mámy, jak vstala a pak přešla ke mně dozadu a posadila se ke mně. Přitáhla jsem se k ní a položila si hlavu na její rameno, pevně mě objala.

„Bolelo to tak, když odešel táta?“ zeptala jsem se potichu.

„Ano, dokonce jsem pár dní nemohla nic dělat. Ale ty jsi mi dala naději a smysl, proč tu být. Vím, jak to bolí, ale časem to bude lepší, to ti slibuju. Musíš věřit,“ šeptala mi. Nespala jsem už dlouho a tak jsem usnula. Přesně to jsem měla v plánu, prospat let, aby to bolelo co nejméně.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  Fanny (27.03.2012 19:39)

Minulost se opaku je, a tak budu doufat, že Ness bude mít stejně štěstí jako Bella

7)  Kamci (26.03.2012 22:14)

6)  Terry (26.03.2012 19:56)

já to probulela! hezké doufám, že je dáš zase dohromady!

1