11.01.2012 [16:45], anamor, ze série Chybíš mi, tati!, komentováno 9×, zobrazeno 2717×

Moje nohy neváhaly a já se rozeběhla přímo k němu. Do bezpečí, které jsem viděla v jeho objetí. Vrazila jsem do něj celkem silně, jak jsem se nezastavovala a pospíchala co nejrychleji, abych byla u něj.

29. kapitola – Nejsem lovná zvěř
„Renesmeé,“ ozval se za mnou hluboký a hlavně děsivý hlas Felixe. Nečekala jsem to a tak i moje tělo reagovalo. Nadskočila jsem a pak celá zkoprněla. Otočila jsem se k němu a vůbec netušila, co po mně může chtít.

„Ano?“ špitla jsem a čekala.

„Aro, si tě žádá do trůnního sálu. Máš přivítat hosty,“ přejel mě pohledem, který se mi vysmíval, a odešel.
To si tu jako ze mě chce Aro udělat hostesku, nebo co? Vrčela jsem podrážděně. Co je mi do jeho hostů? Ať si je strčí za klobouk, nebo lépe do jiných míst. Tiché bublání vedle mě podporovalo můj nesouhlas. Neměla jsem ovšem na vybranou a tak jsem se vydala k té hrozné místnosti.

„Oh, tady je naše sladká Renesmeé,“ usmíval se na mě spokojeně Aro. Jestli takhle balí holky, tak se nebudu divit, když ho všechny nejdřív poblijou. Raději jsem nechala kousavé poznámky v mojí puse a silně si skousla spodní ret. Tvářila jsem se neutrálně a vyčkávala, co se bude dít. Byla jsem v tuhle chvíli hodně nejistá. Když tu byl Demetri, měla jsem jistou ochranu, která byla vidět, a hlavně se mohl kdykoliv ozvat. Sice jsem pořád měla tátu, ale nějak jsem měla pocit, že jeho pravomoce jsem mnohem menší než Demetriho.

„Marco, tohle je ten náš zázrak,“ obrátil pozornost na muže, který stál před ním. Jo, už jsem pochopila svou pozici, bude mě všem ukazovat. Jako poslušné zvířátko v Zoo.

Muž se ke mně otočil čelem a asi spokojen tím, co vidí, se na mě usmál. Jeho duhovky jasně rudě zářily. Samolibý spokojený úsměv zdobil jeho upírsky krásný obličej, krátké hnědé vlasy. Ramena měl a o něco menší než Emmett, ale pořád byl oproti mně velký a silný.

Připadala jsem si jako kus masa, když si mě tak nestydatě prohlížel. Velmi dlouho a pomalu sjížděl pohledem po mém těle. A já se najednou v tom triku a kalhotách cítila jako nahá. Že jsem si nevzala jeden z plášťů… Měla jsem ovšem pocit, že by mu nevadilo mi přikázat, abych ho sundala. Pod jeho pohledem jsem ucouvla vzad. Za mnou se ozývalo hlasité a hlavně nebezpečné vrčení. A já znovu ucouvla, abych byla blíž u táty.

„Renesmeé, toto je Marco. Můj dlouholetý přítel a v posledních letech i známý italský podnikatel,“ představil mi toho upíra. S čím podniká? Prodejem nezletilých dívek? Celkem bych tomu i věřila podle jeho pohledu. Jak jsem si přála tu mít Demetriho, abych se u něj schovala. Bože, ať už se vrátí. Přála jsem si zoufale, když se na mě stále koukal.

„Aro, když dovolíš, já už raději půjdu.“ Pokynul mi hlavou na souhlas. Otočila jsem se a odcházela z místnosti. V tom se ale ozval protivný hlas.

„A co když já s vaším odchodem nesouhlasím?“ Nemusela jsem se otáčet. Už tím, jak pro mě byl ten hlas nový, i tím, jak zněl, se dal jednoduše přiřadit. Neotočila jsem se, jen zastavila.

„Na váš souhlas jsem se neptala,“ odsekla jsem a vydala se rychle pryč z té místnosti. A od toho nechutného pohledu. Byla jsem si jistá, že mě jen ten pohled bude dlouho pronásledovat.

Rychlým krokem jsem si to mířila do knihovny. Co nejdál a co nejrychleji.

„Doufám, že se tu nebude moc dlouho zdržovat,“ mumlala jsem si při cestě. Vážně jsem z něj měla špatný pocit a nepříjemné mrazení v zádech. Něco mi ještě říkalo, že s ním budou problémy.

Když za mnou klaply dveře, ulevilo se mi. Knihovna byla taky dostatečně daleko od sálu, kde byl ten hmyz.

Otočila jsem se na tátu.

„Nemáš tak velké pravomoce jako Demetri, abys mě před ním ochránil, když mu to Aro dovolí?“  Nějakou dobu se na mě koukal a já viděla jen jeho zlaté duhovky. Bylo vidět, jak neochotně kývl na potvrzení mé domněnky.

„Sakra,“ zaklela jsem a na jazyku mě pálila jiná vulgární slova.

Táta se po chvíli posadil za klavír a začal hrát. Rozhodla jsem se to setkání vytěsnit z hlavy a začala se přehrabovat v policích s knihami. Koukala jsem, co vše se tu skrývá.

Zničehonic táta zavrčel, ale nepřestal hrát. Zmateně jsem se k němu otočila a v tu chvíli se dveře do knihovny otevřely a v nich stál Marco. Setinu vteřiny jsem doufala v návrat Demetriho, ale tohle byla hotová noční můra.

Rozhodla jsem se nevšímat si ho, aby si bůhvíco nemyslel. Listovala jsem akorát jednou historickou knihou a seděla na schůdkách, abych na ni dostala, když byla tak vysoko.

„Tady trávíte svůj volný čas?“ ozval se narušitel tohoto mírumilovného prostředí.

„Ano. Omlouvám se, jestli to neodpovídá vaším představám, ale mám raději toto místo,“ odsekla jsem drze. Doufala jsem, že bych ho tím mohla odpudit, urazit jeho pýchu a nechal by mě, ale asi ne.

„K někomu jako vy bych si skutku představoval něco jiného, ne tak nudného. Spíše pláž a zábava,“ zubil se na mě.

„Lásku ke knihám mám v rodině a geny se zapřít nedají.“

„Oh, ano, málem bych zapomněl. Že jste z proslulé Cullenovic rodiny.“ slizně se usmíval. Zaklapla jsem knihu a vrátila na poličku. Jen tak lehce se ho asi nezbavím. Klavír už nehrál, táta totiž Marca pečlivě pozoroval. Povzdechla jsem si a sešla dolů na pevnou zem.

„Zdržíte se tu dlouho anebo jste se už přišel rozloučit?“ pokoušela jsem se z něj aspoň vymámit informace, když už nic jiného.

„Jen jsem hledal vaši společnost.“ O krok se přiblížil. Nebyl to nejistý krok, spíše lovecký. To, co na mě aplikoval Demetri ještě doma.

„Nejsem dobrý společník a už vůbec ne příjemný, když o společnost té osoby nemám zájem. Běžte si raději najít někoho jiného na hraní a neplýtvejte mým časem,“ zavrčela jsem na něj. Vážně mě už nebavilo se s ním tu dohadovat.

„Koukám, že krotká zrovna nebudeš. To je dobře. Rád lovím,“ usmíval se.

„Nejsem lovná zvěř,“ prskla jsem naštvaně a pořádně zavrčela.

„Ale jsi, kočičko.“ Znovu se přiblížil, ale to už táta reagoval a vrčením ho varoval. „Co to je?“ překvapeně se na něj otočil.

„To je, prosím, můj strážce. Má za úkol mě chránit před vším. Za cenu svého života. Takže si dávejte pozor. Je schopný mě bránit za jakoukoliv cenu a je mu jedno před kým,“ výsměšně jsem se na něj koukala.

Zamračil se a pořádně si prohled mého ochránce, který se rychle přemístil vedle mě.

„Vždy ulovím svou kořist,“ usmál se ještě na mě tajemným a odhodlaným úsměvem a odešel. Nebezpečně mě zamrazilo v zádech, až jsem se celá zachvěla. Stala jsem se lovnou zvěří, to se mi už vůbec nelíbilo. Podívala jsem se na tátu a ten si mě k sobě přitáhl a konejšivě objal.

„Nedovolím mu, aby se k tobě přiblížil.“ Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.

Když jsem se zklidnila, opět jsem šla ke knihám. Ty mi aspoň pomohly odsunout obavy a to, co se stalo, na vedlejší kolej a to na hodně dlouho.

Přesto jsem měla zoufalý pocit a touhu zavolat Demetrimu a zeptat se, kdy se vrátí. Jenže mi telefon zabavili. Povzdechla jsem si, zatracení upíři. Zůstávala jsem tedy v nejistotě a mohla doufat, že se vrátí brzy, aby mi pomohl.

Bylo už hodně pozdě a táta mi musel připomenout, že potřebuju spánek, abych nakonec odložila knihu a vydala se do svého pokoje. Jenže když jsem vešla, cítila jsem se tu nesvá. Všichni věděli, kde mám pokoj a tak pro něj nebude těžké to zjistit. Popadla jsem svoje oblečení na noc a na další den, abych se sem nemusela vracet, a vyrazila pryč z pokoje.

Táta se mě nepokoušel zastavit, jen mě tiše následoval do pokoje o kus dál, který rozhodně nebyl můj, ale v tuhle chvíli byl prázdný a bude prázdný, než se jeho majitel vrátí z mise.

V jeho koupelně jsem se umyla a převlékla a pak zalezla do postele. Ucítila jsem tu známou a příjemnou vůni. Víc jsem se zachumlala do deky a usnula.

Ráno jsem se probudila celkem čilá a potřebovala jsem něco dělat. A tak jsem se rozhodla zajít do tělocvičny, i když jsem v tuhle chvíli netrénovala. Protože tu nebyl Demetri. Ale nějak jsem se zabavit musela. Bylo neuvěřitelné, co vše tihle upíři skrývali v tělocvičnách. Měli rovnou dvě a v jedné byly boxovací pytle, běhací pás a gymnastické náčiní. Jsou divní. To bylo první, co jsem si pomyslela, když jsem to uviděla.

Mě to ovšem zabaví. Nejdřív jsem si vlezla na běhací pás a běhala. Na skutečný běh v lese to nemělo, ale taky se tím dalo odreagovat a nechat myšlenkám volný prostor. A pak jsem se pustila do boxovacího pytle. Bylo to těžší, než to vypadá v televizi, ale nakonec jsem ho uvedla do pohybu a pořádně do něj bušila.

Nevím, jak dlouho jsem byla v tělocvičně, ale měla jsem hlad. Unavená jsem ovšem ještě nebyla, tak jsem si objednala jídlo a šla se osprchovat. Když jsem se najedla, táta zavrčel a já se na něj překvapeně podívala.

„Aro, si tě žádá. Nevím proč, ale bude nejlepší, když to půjdeme zjistit,“ vysvětlil mi.

Vážně se mi ani trochu nelíbilo, že jsem nevěděla důvod, proč si to mířím k těm velkým dřevěným dveřím. A hlavně jsem nevěděla, co nebo kdo tam na mě čeká. Zhluboka jsem se nadechla a teprve vešla dovnitř. Ani mě nepřekvapilo, že tu byl Marco a mluvil s Arem.

„Á, konečně jsi tady, Renesmeé. Už jsme tě netrpělivě čekali,“ usmál se na mě Aro. A v tu chvíli se otočil i jeho host, který se na mě zazubil, vypadal spokojeně a to mě děsilo.

„Co potřebuješ, Aro?“ zeptala jsem se potichu.

„Tady Marco přijel na návštěvu na delší dobu, ale dnes musí jít na určitou akci, a tak mě požádal, jestli bych tě s ním nepustil.“ Vykulila jsem oči a zalapala po dechu. Tohle nebylo normální, přeci si mě nebude půjčovat jako lacinou děvku. Mohutné vrčení se za mnou ozývalo ještě hlasitěji.

„Už se rozhodlo o mně beze mě, nebo mám ještě právo se rozhodnout?“ prskala jsem vztekle.

„Záleží, jaké bude tvoje rozhodnutí,“ koukal se na mě Aro s přimhouřenýma očima. Takže chce udělat službičku příteli. Velké dveře, které vedly dovnitř, zavrzaly, ale já si jich nevšímala.

„Super, takže nemám žádná práva!“ křičela jsem na něj.

„Pane,“ ozval se za mnou nově příchozí. Stačilo to jediné slovo, aby moje srdce zaplesalo radostí. Prudce jsem otočila hlavu a zadívala se na něj. Zkoumavě stál uprostřed sálu a prohlížel si situaci. Za ním byla Jane a další upíři. Srdce mi poskočilo radostí a úlevou. Byl tady.

Moje nohy neváhaly a já se rozeběhla přímo k němu. Do bezpečí, které jsem viděla v jeho objetí. Vrazila jsem do něj celkem silně, jak jsem se nezastavovala a pospíchala co nejrychleji, abych byla u něj.

Pevně jsem ho objala kolem hrudi a zabořila si obličej do jeho svalů. Zhluboka jsem se nadechla. Všechno to napětí ze mě opadlo a já cítila tak skvěle. V bezpečí, když okolo omotal svoje velké paže a doslova mě schoval u sebe pod pláštěm. Ten pocit mě naplňoval. Ta nutnost, potřeba mít ho u sebe. Zhluboka jsem dýchala a vdechovala tak jeho vůni, která jen dokazovala, kde se nacházím. Věděla jsem, že by mě nenechal napospas Marcovi. Moje srdce tlouklo v pravidelném rytmu a nesvazovaly ho žádné obavy. Měla jsem u sebe toho rytíře, který mě už několikrát zachránil. Spokojeně jsem vydechla a zvedla obličej k němu.

„Sluníčko, co se děje?“ ptal se mě zmateně. Jeho studená dlaň mě hladila po tváři a já měla chuť zavřít oči a vrnět tím blahem, které mě obklopovalo. Ta starost v jeho očích mě zahřála u srdce a pevně ho stiskla. Jako bych celou dobu čekala na nějaký takový okamžik, abych mu mohla plně věřit. Vše, co mi řekl. Sklonil ještě víc obličej, aby mi viděl pořádně do tváře.

Nevydržela jsem to. Cítila jsem tu elektrizující sílu mezi námi, to napětí a moje rty začaly brnět. Nesnesitelně. Potřebovala jsem ho cítit ještě víc. Ta potřeba mě v tuhle chvíli sžírala snad ještě víc než předtím. Hypnotizovala jsem pohledem jeho rty, které jsem tak dlouho necítila, a nedokázala odpovědět na jeho otázku.

Zvedla jsem o něco víc obličej a bez dalšího otálení jsem vyhledala jeho rty. Slastně jsem vydechla, když jsem je mohla ochutnat. Cítila jsem, jak ztuhl a byl zmatený, ale hned se bez protestů do polibku zapojil. Jednou rukou mě stále hladil na tváři a druhou si mě k sobě tiskl. Natáhla jsem ruku a pevně v pěsti sevřela jeho vlasy.

Ukrutně mi chyběl. Vzdychla jsem si blaženě, ale jen v mé hlavě.

Tu krásnou chvilku, kdy jsem se cítila tak úžasně a přála jsem si zastavit čas nebo jen navždy zůstat v jeho blízkosti ovšem musel někdo narušit.

„Nezdržuj a jdi balit. Za hodinu odjíždíme,“ ozval se ten odporný hlas. Demetri se ode mě prudce odtáhl a zadíval se na mě.

„Kam odjíždíte?" zamračil se Demetri.

„Aro mi tuhle krasotinku propůjčil, abych na svých obchodních cestách nebyl sám,“ znovu se ozval ten Ital a já k němu švihla znechuceným pohledem a víc se přitiskla ke svému ochránci. Demetri mohutně zavrčel a přitiskl si mě k sobě. Udělal přesně to, co jsem si přála, aby udělal.

„Nikam s ním nechci,“ zakňourala jsem a schovala si obličej znovu do jeho hrudi.

„Nikomu tě nedám,“ slíbil. Sklonil ke mně svůj obličej a dal mi polibek do vlasů. „Co to má být, Aro? Odjedu na pár dní a nechám tu Nessie samotnou a ty už ji rozdáváš?“ Dával si velký pozor, aby na něj nevrčel, i když mu to v hrudi mírně bublalo. Ale to jsem cítila jen já, protože jsem na něj byla tak natisknutá.

„Tak to není. Marco je můj dlouholetý přítel a chtěl Nessie jen na pár dní jako doprovod na společenské večírky,“ bránil se vládce.

„Z tohoto důvodu tu není! Má trénovat své dary a obranu, ne dělat společnici,“ vrčel už neskrývaně a se mnou k sobě přitisknutou jako klíště si to mířil k nim blíž.

„Zajímavé, že tobě, jak koukám, by klidně dělala společnici,“ prsknul vztekle Marco.

„Já ji do toho nenutím násilím,“ zavrčel na něj prudce.

„Nevěděl jsem, kdy se vrátíš, a nechtěl jsem, aby se tu nudila,“ urovnával situaci Aro.

„Renesmeé zůstane tady a od zítra začíná trénink.“ Vrčel to a výhružně se koukal na Marca. Asi mu nevadilo, že byl vyšší a o něco širší.

„Mám na ni stejný nárok jako ty, Demetri,“ usmíval se dál Marco.

„To teda nemáš. Radím ti dobře, dej od ní ty pracky pryč, jinak se neznám!“ vrčel výhružně na toho otrapu.

Tohle bylo poslední slovo této diskuze a Demetri si mě vytáhl trochu výš a mířil si to se mnou rovnou ze sálu…

Předem chci varovat, vypadá to, že se kolem měsíce neobjeví další kapitola. Nastaly menší problémy a blíží se pololetí...

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  ODCULTI (13.01.2012 09:34)

PROC ji chce proc proc

5)  AMO (11.01.2012 21:46)

Celé italské osazenstvo je na pár facek, protože do karbanátků jsou moc tvrdí... ach jo!!!

4)  Fanny (11.01.2012 21:43)

No, konečně už jsem si říkala, co se jí stane, když s ním bude muset jet. Demetri se vrátil jen tak tak. Jen se trochu bojím aby si dávali pořádně pozor se Stínem, kdy je kdo slyší a ne.

3)  Kamci (11.01.2012 20:57)

ten Marko je na přes držku , doufám, že jí Demetri nedá , ale bojím se aby nedělal problémy Aro
super kapča

1)  Terry (11.01.2012 18:18)

Úžasná kapča!Ten Marco je ale slizák!Jinak, jsem moc ráda, že se vrátil Demetri.

1